Reálu poplatný šmudla

147
Zdenka Krejčová: Jako sen
(Trigon, Praha 2021)

Zdenka Krejčová: Jako sen
96 stran, Trigon, Praha 2021

ISBN: 978-80-87908-49-5

Zdenka Krejčová, malířka, ilustrátorka a výtvarnice animovaného filmu, se narodila v Praze 3. listopadu roku 1944. vystudovala Střední výtvarnou školu v Praze a poté pokračovala ve studiu na Vysoké škole uměleckoprůmyslové v Praze v ateliéru Karla Kratochvíla a Karla Svolinského. V roce 1969 se svými rodiči odcestovala do jižní Číny v Himálajích, kde s nimi strávila část svého mládí a také tam studovala kreslení u čínské pedagožky výtvarného umění, a tím získala základní zručnost své kresby. Studium čínských malířů vedlo k oblibě kresby černou tuší a současně i schopnosti zachytit několika tahy štětce i rozlehlé krajiny. Její převážně figurální tvorba je ovlivněna surrealismem.

Dlouhodobě spolupracuje s hudebníkem Jiřím Stivínem jako výtvarná lektorka v dílnách improvizace Cap-art. Vytváří a maluje betlémy ze dřeva, věnuje se ilustrátorské činnosti (mj. Ljuba Štíplová: Pohádky o řemeslech. Albatros, Praha 1973; Adolf Wenig: Zvířátka a loupežníci. Albatros, Praha 1974; Džasímuddín: Upovídaný Gopa. Albatros, Praha 1977; Markéta Zinnerová: Tajemství proutěného košíku. Albatros, Praha 1978; Pavel Šrut: Pyšná princezna. Panorama, Praha 1982; Marie Žáková: Lotosový kvítek. Albatros, Praha 1987; Vratislav Šťovíček: Pohádky pro růži. Aventinum, Praha 1992; Ivan Renč: Pasáček Asaf. Vyšehrad, Praha 1995), především pohádkových a dětských knih a časopisů, a pedagogické činnosti. Výtvarně a autorsky se rovněž podílela na tvorbě animovaných a loutkových filmů jako Pasáček Asaf, O Kořínkovi, Cesta tří králů, Pavel dobrodruh víry, Malý král, Zahrádka pod hvězdami.

Zdenka Krejčová

V roce 1998 hostovala jako profesorka na Škole umění Australské národní univerzity v Canbeře v Austrálii v ateliéru ilustrace a výroba papíru. Samostatně vystavovala své kresby a ilustrace v roce 1978 v Düsseldorfu, roku 1983 Brně v Galerii J. Krále a podílela se na mnoha kolektivních výstavách.

Samostatnou kapitolou je její spolupráce s nakladatelstvím Trigon, zejména pak návrhy obálek a ilustrací pro dílo Lobsanga Rampy. Z poslední doby to byly kresby pro básnickou prvotinu s názvem Dům v táhlém svahu Ludvíka Běťáka, doyena české analytické psychologie, zakladatele a dlouholetého předsedy České společnosti pro analytickou psychologii.

Ludvík Běťák: Dům v táhlém svahu

Na sklonku roku 2021 vydal Trigon knihu krásných, Tibetem inspirovaných kreseb s názvem Jako sen. O okolnostech jejího vzniku rozmlouvala autorka s Janou Klusákovou, rozhovor je ku poslechu na stránkách Českého rozhlasu.

Kresby pro knihu Jako sen jsou doplněny vyprávěním o letech, které v dětství strávila na jihu Číny nedaleko tibetských hranic. Jedinečné svědectví iniciace a celoživotního spojení s Tibetem. Textovou část připravila Božena Správcová, autorem grafické úpravy je Tomáš Nedoma. Jde o barevný tisk s bibliofilní úpravou a málo vídanou švýcarskou vazbou.

„Mně se do Číny strašně nechtělo, ale moje teta Olenka (tak trochu antroposofka, žačka Paula Bruntona) mi říkala, ať se nebojím a jedu tam, protože když člověk v dětství někam jede, dožívá si nějaký předchozí život.“

Vydali se tam v období „Velkého skoku“, viděli spousty mrtvých, epidemie, popravy… a ZK přiznává, že se z toho doteď ještě úplně nevzpamatovala. Na hostině v hotelu se setkala s vrchním lamou – nesmrtelným, který se po krátkém seznámení usadil vedle ní, požehnal jí a krmil tím, co jemu samotnému zachutnalo. Tehdy také poprvé zažila, jaké to je, když s vámi někdo mluví telepaticky.

Obr napůl pohřbený v písku pod horskými štíty; had osedlaný opilci, blázny, snílky, mnichy i ustrašenci odkazuje na to, co mají všichni mezi sebou společné – vzedmutou obrazivost poháněnou plachtou couvající Luny; pták Noh nesoucí ohromeného poutníka; lama shrbený nad tibetským foliantem.

Tibetští rodiče zabíjející vlastní děti po jejich návratu ze školení, aby zabránili jakémukoliv čínskému vlivu v zemi…

„Jednou jsem viděla náklaďák, který vezl bůžky a kovové věci z chrámu na roztavení, v zatáčce se mu z té korby něco sesypalo. Já dvě z těch věcí sebrala a okamžitě jsme šli „na kritiku“, že krademe, bráníme rozkvětu Číny, jsme zpátečníci… Po městě jezdily náklaďáky s lidmi, kteří měli špičaté čepice a na nich nápisy s „proviněním“. Takovej divnej středověk…“

Po návratu do Čech měla strach, že umře hlady – pořád u sebe nosila krabičku s ořechy a sušenými švestkami a nezajímalo ji nic jiného než světová situace, politika a všechno kolem, a bylo jí divné, že skoro všem je úplně jedno, jak bylo Tibetu ublíženo i jak zoufale žijí Číňani.

Hoch sledující tah volavek; meditující starý mnich s vejcem (kamenem?) v dlaních; hoch snící o strašidlech, maskách, zvonci, balonu, mořském koníkovi, peříčku, dordže…; svatí přebývající v kale; karavana putující po stezce na skalní římse v horách; mladý dalajlama na polštáři, pod nímž je jeho vrásčitá tvář z předchozího vtělení; chlapec hrající si s opičkou; další podobný výjev s jinochem ležícím na kamenech u vodní plochy, v níž se zrcadlí tvář starce; mladík odhrnující oponu halící horské štíty zahalenými do temného modrého oparu; Vadžrabhairava přistupující ve snu k mladému mnichovi, jemuž u nohou pospává pes; bouřný drak jako deštný mrak svlažující klečícího muže; mnich s probuzeným třetím okem v podobě slunečního haló, nad jehož temenem se vine drak; rozjímání o předchozím životě a stařec, jemuž si na čele hoví ušklíbající se démon…

„Vlastně ani nedokážu vysvětlit, jak ty obrázky vznikly. Skoro jsem je nestíhala kreslit, vůbec jsem nemohla přestat. A pak to najednou samo ustalo – jako když zavřeš kohoutek… najednou jako by se mi otevřel nějaký jiný zdroj. Myslím, že mě tenkrát v Číně něco hrozně bolelo. Zůstalo to opouzdřené, a najednou se to uvolnilo. Pořád jsem brečela a kreslila…“

Při tom čtení vzpomínám na líčení Ferdynanda Antoniho Ossendowskiho z knihy Krajem lidí, zvířat a bohů,[1] který vypráví o svém útěku před bolševiky:

„Smrt táhne stepmi Mongolska a všude má volnou cestu! Kdo jí zarazí? Kdo jí sváže nelítostné ruce? Zlé přišly časy, krvavé, nepříznivé pro bohy i pro dobré duchy. Když zlí duchové počali boj proti dobrým, co zmůže slabý člověk? Co mu zůstává? Jenom záhuba. Jenom smrt.“

ZK o té čínské zlolajnosti vůči Tibetu píše takto:

„Co jsem v životě věděla i co jsem nevěděla, to se mi zkrátka propojilo v takových vizích něčeho, co prožíval pančhenlama… Tibet je moc krásný, všechno je barevné, je to svět neuvěřitelných zvířat a rostlin, krajin a hor – ale odehrálo se tam něco příšerného, je to zardoušená země. Obyvatelé i kultura byli zardoušeni. Věděli předem, že se to stane – proroctví z konce devatenáctého století říká, že za tohoto dalajlamy Tibet skončí. Ostatně sám dalajlama prohlásil, že žádný další dalajlama už se nenarodí…
Útok na Tibet, to byla taková smrtelná křeč všeho, co mělo pro Asii význam… Jako kdyby někdo zasténal.“

Pančhenlama střeží duši země, zatímco dalajlama je víc světský. Život pančhenlamy musel být hrozně smutný… Jsou obětováni své zemi. „Prý jsou to mediální kresby, ale já myslím, že to není tak docela pravda. Já jsem ten měsíc normálně žila, jedla… jenom jsem nemohla přestat kreslit. … Možná se spíš jen otevřela nějaká jiná paměť a rozum to tak úplně nepochopil. Ale ten papír – proč jsem ho měla? Proč jsem si ho střádala? A proč v určitou chvíli došel a nebyl k sehnání?“

„Můry mě vždycky fascinovaly. Nádherná křídla, neuvěřitelná tykadla. Skvělá róba motýla skrývá hubené křehké tělíčko, které se chvěje… Čím je róba honosnější, tím bývá tělíčko obyčejnější… A speciálně můry mají i svrchní plášť – horní křídla, zase šedivá, takové mimikry… Představuju si, že kolem těch dalajlamů a pančhenlamů a jiných duchovních bytostí, které prožívají své příšerně těžké životy plné intrik a vražd, jsou takováhle skrytá stvoření, která je hlídají nebo jim škodí – čím je člověk výš, tím víc zápasí s krutostí a ctibažností…“

Zakuklený mnich sedící ve spleti kořenů; hlava starce s kudrnatým vlasem a vousem, jemuž na hlavě sídlí čtyřoký hlemýžď; červený drak nad kopcem s kapličkou a připlouvajícími mraky… Tohle je Říp! Známé řipské strašidlo, jež lidé vídají v mlze. – „Některé výjevy jsou fakt divné… Já moc surreálně nekreslím, jsem spíš reálu poplatný šmudla.“

„Dost často se mi zjevovala podivná postava, hrbáček. Sama nevím, jestli hodný, nebo zlý, ale prostě tam byl. Taková nějaká šedá eminence. Za hodně věcí může, ale nevím jak. Možná je hodnej… Jeho rysy vidím dost zřetelně.“

*

Osobně se divím, že je tahle arcikniha ještě na pultech, uhrančivost toho, co střeží dvojice očí nadto s třetím okem mezi obočím, jest dračí povahy – až v útrobách její sluje naleznete poklady tam skryté, pokud ovšem nezmizí – jako sen…

Putování za hrbáčkem.


[1] Ferdynand Antoni Ossendowski: Krajem lidí, zvířat a bohů I., II. Česká grafická unie, Praha 1925.