Exotické objekty pro přechod mezi světy

258

„Jsou UFO spíše okna než objekty?“, ptá se Jacques Vallée a naznačuje tím, že neidentifikované létající objekty (UFO) a související jevy zahrnují spíše návštěvy z jiných realit nebo dimenzí a nikoliv ze vzdálených hvězdných systémů v naší galaxii. Tyto oddělené reality koexistují (relativně) nezávisle na naší „domácí“ realitě, ale jsou mimodimenzionálně provázány s naší místní realitou. Návštěvníci z těchto jiných realit mohou mít schopnost cestovat dimenzionálně nebo prostorově do naší původní reality.

Kenneth Grant ve svých pozdějších dílech mnohokrát odkazuje na H. P. Lovecrafta, kult Cthulhu[1] a Necronomicon, aby zdůvodnil a podložil svůj postoj k tak rozdílným tématům, jako jsou magické metody Austina Osmana Sparea, fenomén UFO, vize Crowleyho, Jacka Parsonse a Charlese Stansfelda Jonese (fráter Achad), dále afrokaribské kulty, tantrické rituály a mnoho, mnoho dalších.

V posledních dílech týfónské trilogie se Grant opakovaně vrací k sexuálně-magickým rituálům a ukazuje, jak lze s jejich pomocí proniknout závojem, který před naším zrakem skrývá rozsáhlé oblasti hlubokého vesmíru a bezedného času. Ve skutečnosti cituje jiné mágy, kteří – jak tvrdí – již těmito závoji pronikli a otevřeli díru v ochranné atmosféře Země umožňující vstup Starých. Jinými slovy, otevřeli Bránu. Tento nebezpečný proces jistě započal Crowley, ale později ho zesílil jeho americký následovník Jack Parsons.

Grant tvrdí, že atomové výbuchy v roce 1945 narušily jemnou psychickou membránu pokrývající naši planetu do té míry, že se u trhliny v závoji začaly hromadit další síly a v roce 1947 začaly pronikat ve stále větším množství. Byl to samozřejmě fenomén UFO, který Grant přímo spojuje s typem magických operací, které zahájil Crowley a v nichž pokračovali jeho následovníci.

Tento výklad vidíme zřetelně rozpracovaný i ve třetí řadě Městečko Twin Peaks: The Return, přičemž „návratem“ je myšleno vyproštění agenta Coopera z Černého vigvamu a naopak vrácení Mr. C. do tohoto „ne-místa“.

BOB a Mr. C.

Jack Parsons líčí tento ponor v díle The Book of Antichrist:

„Vydal jsem se s Jejím znamením k západu slunce a do noci kolem prokletých a opuštěných míst a kyklopských ruin, a tak jsem nakonec dorazil do města Chorazin. A tam se tyčila velká věž z černého čediče, jež byla součástí hradu, jehož další cimbuří se tyčilo nad hvězdnou propastí.“

Oddaným čtenářům Lovecraftova díla to bude znít povědomě, ale už před Parsonsem podobné věty najdeme v díle The Heart of the Master Aleistera Crowleyho:

„Pak se ze skryté země za horou ozve těžký sten, následně zvuk pádu, ohavně zvýrazněný hihňáním a zlověstně mlaskavým chechotem. Poté strašidelný nářek nějakého ghúla. Z té záhadnosti a ďábelské ponurosti těch nesouvislých výkřiků mi hrůzou trnou zuby. A přesto se nemohu vzdát naděje, která mě v tom Hlase rozechvěla. Jenže bolest mého ducha je tak ostrá, tak bezútěšná, a tak smrtící, že mě prázdno temnoty zcela pohlcuje.“

A konečně slova samotného mistra:

„Získali jsme klíč ke zdroji některých odporných primitivních zvyklostí ve starších mystických náboženstvích. Zdálo se, že mezi skrývajícími se bytostmi a některými příslušníky lidské rasy existují staré a složité vazby. Nedokázali jsme odhadnout, jak rozsáhlé jsou tyto styky a jak silné jsou dnes oproti dřívějším dobám; zde bylo místo nanejvýš pro dohady. Vypadalo to, že mezí člověkem a bezejmenným nekonečnem bylo v určitých obdobích hrůzné, prastaré spojení. Rouhání, které se na Zemi objevilo, jak jsem naznačil, přišlo z temné planety Yuggoth, která se nachází na okraji sluneční soustavy; byla obydlena strašnou mezihvězdnou rasou, jejíž původ asi patří daleko za Einsteinovo časoprostorové kontinuum či známý vesmír.“[2]

Jack Parsons u testu rakety v Arroyo

V roce 1943 se Jack Parsons rozvedl s Helen, protože navázal vztah s její mladší sestrou (možná šlo o nevlastní sestry) Sarou Elizabeth Northrupovou, známou jako „Betty“. Jiná verze událostí říká, že Parsons se s Betty začal scházet ještě předtím, když Helen pobývala mimo město. Parsons řekl svému starému příteli Rypinskému: „Zbavil jsem se své ženy [Helen] pomocí čarodějnictví.“ Betty se narodila 8. dubna 1925, byla vysoká, štíhlá, se světle hnědými vlasy. Stejně jako předtím Helen i Betty působila jako Parsonsova kněžka při gnostické mši, tato dvojice plnila role, které uvolnili Smith a Kahlová. Parsonsova oddanost byla taková, že se mše konala každý den. Betty byla také Parsonsovou partnerkou při praktikování sexuální magie – „kouzla“ navozování změněných stavů prostřednictvím dlouhodobé sexuální extáze. Kahlová byla naopak lesbička.[3]

Po skončení války a odkoupení podniku měl Jack Parsons zřejmě spoustu volného času a vrhl se do magické práce, možná také jako rozptýlení a nápravu bolestných zkušeností s Betty a Hubbardem. „Magický partner“, kterého si Parsons představoval, měl být jeho partnerem při „práci“ se sexuální magií – pravděpodobně ne IX°, ale takovou, kterou si sám vymyslel a která se zcela vymykala systému OTO. Parsons byl znám tím, že vyvolával duchy nazývané elementálové kvůli jejich spojení se čtyřmi živly starověku: tj. země, vzduch, voda, oheň. Klasickými personifikovanými symboly spojenými s každým z nich jsou obvykle gnómové, sylfy, mořské panny nebo vodní víly a salamandři. Jedná se samozřejmě pouze o symboly, takže ke každému z nich by bylo možné najít moderního nástupce: například UFO by třeba bylo dobrou náhradou za sylfy. V mořích se dnes místo sirén prohánějí atomové ponorky, v podzemí pak gnómy vytlačilo metro a mantrou „ohni se mnou pojď“ se od počátku let čtyřicátých během nukleární theurgie zaříkával alchymický mág „Oppie“, jak to předvídal Aiwass v Knize Zákona, III, 46:

„Já jsem válečný bůh čtyřicátých let.“

Oppie a Groves po testu Trinity

V březnu 1946 se živelná rudovláska Cameronová vrátila z New Yorku a nastěhovala se k Parsonsovi. Měla se stát nedílnou součástí Babalon Working,[4] ačkoli o tom v té době ještě nevěděla. Měla však pocit, že je uprostřed něčeho takového, že měla pocit, jako by „špehovala“. Parsons napsal, že neví, do koho se Babalon vtělila, ale Cameronové sdělil, že byl v poušti varován, aby jí neříkal, že je to ona. Aby ho Cameronová přesvědčila, předložila mu znamení, o němž uvedla, že šlo o pozorování stříbrného UFO ve tvaru doutníku. Tento incident byl podle ní jediným případem, kdy spolu o UFO hovořili. Ve skutečnosti se tehdy jeho magii vysmívala, ale později si ověřila, že funguje.

Členové kultu Maat v Ohiu objevili několik řádků, možná dokonce několik stránek neviditelného grimoáru, jehož runy luští Michael Bertiaux a rovněž další. Každá skutečná okultní organizace tedy může podat důkaz o platnosti svých kontaktů na Vnitřních pláních na základě nezbytnosti, kterou každý nalezený fragment nese ve vztahu k celku. I tak je však třeba být při posuzování této nutnosti opatrný. Důvod pro takovou opatrnost je zřejmý, když si uvědomíme, jak málo byl adept, dokonce Crowleyho formátu, schopen posoudit průběh vleklých zasvěcení, která se týkala nejen jeho samotného, ale i několika dalších osob. Achadova a Parsonsova práce vykazovala hluboké vědomí kosmického vývoje, které nemusí být vždy vědomě rozpoznáno ani těmi, kdo jsou schopni „nevědomě“ zachytit a vyjádřit aspekty Proudu. Jak složitý je tento vzorec, lze ocenit na základě skutečnosti, že když Parsons obdržel Liber 49 (Kniha Babalon), kterou prohlásil za čtvrtou kapitolu AL, došlo v magické součinnosti s L. R. Hubbardem k navázání mimozemského kontaktu, který se chopil příležitosti, jež se dostavila, když Parsons magicky pootevřel dveře, jak ukazují okolnosti provázející práci na Babalon Working, k nimž viz Magické obrození.[5]

Zde je zajímavé si všimnout dalšího podivného rozvětvení této sítě, neboť podle Franka B. Longa se Hubbard setkal mnoho let předtím, než došlo ke spolupráci s Parsonsem, s mužem, jehož jméno bude navždy spojováno s mimozemšťany a mimozemskými formami života – H. P. Lovecraftem.[6]

Práce začala v letech 1945-6, několik měsíců před Crowleyho smrtí v roce 1947, a těsně před vlnou nevysvětlitelných vzdušných fenoménů, které se dnes připomínají jako „velká vlna létajících talířů“. Parsons otevřel dveře a něco vletělo dovnitř; domníval se, že to byla Babalon a čtvrtá kapitola AL; jiní se domnívali, že šlo o jiné věci, ale všichni se shodují, že v té době se odehrálo něco neobvyklého, něco podle pozemských zákonů nevysvětlitelného. Crowleyho i Achadovo dlouhotrvající zasvěcení vedlo k tomuto jevu, který čtyřicátá léta nabil atmosférou hrozby, o níž se mluvilo v roce 1904 (viz AL, III:46) a která v roce 1945 vzplanula v Hirošimě. A možná že odhalení těchto tajemství podobně připravuje půdu pro „osmdesátá léta [která] se přede mnou hrbí & jsou pokořena“ (AL, III:46).

Různí autoři naznačují, že mimozemské inteligence se obávají jaderných poruch, které mají původ na Zemi. „Rozruch kolem UFO“, který začal po Hirošimě, někteří považovali za součást sledování situace zde na Zemi, což může vést k opuštění toho, co je možná nakonec pouhým experimentem v lidské evoluci. Nebude to poprvé, co takový experiment selhal. Na druhou stranu člověk nepochybně rád cítí, že jeho malicherné aktivity mohou narušit vzdálené galaxie; kvůli takovému povznesení svého ega může dokonce riskovat zánik. Myšlení člověka je určováno masmédii ve větší míře, než je ochoten si připustit, proto má tendenci vykládat „okultní“ jevy pomocí pojmů jako „mimozemšťané“, vesmírná plavidla zkonstruovaná na principech, které jednou sám pochopí a použije, „planetární a meziplanetární války“ atd.

Budoucnost a bývalost

V roce 1953 si Cameronová poznamenala:

„Už řadu měsíců si uvědomuji rostoucí intenzitu toho, co nazývám třetím paprskem sluchu. Mohu to popsat jako zvuk rádiového paprsku, který člověk zachytí na krátkých vlnách. Je nezávislý na mém normálním sluchu – když zavřu oči, není nijak ovlivněn. Jsou chvíle, kdy je tak intenzivní, že ho mohu skutečně naladit – otočením těla. Zdá se, že jeho síla se zvyšuje přítomností některých dalších lidí… Mám pocit, že na druhém konci někdo je, nebo řekněme, že mám pocit, že paprsek překračuje čas a prostor a že slyším zvuk svého vysílače, který se ozývá na neuvěřitelných místech.“

Zatímco její sluchové zážitky se nelidsky stupňovaly, Cameronová spatřila létající talíř. V dopise Jane Wolfeové z 22. ledna 1953 spekulovala, že toto UFO byl „válečný stroj“, o němž se zmiňuje Kniha Zákona III, 7-8:

„Dám vám válečné stroje. S nimi budete bušit do lidí; a žádný před vámi neobstojí.“

O osm let dříve [1945] Crowley zvažoval, zda tento stroj nepředstavuje atomová bomba.

Agent Cooper během tranzice

To, co slyšela Cameronová a před ní Crowley jako „Hlas“ totožný s tím z díla Vize & Hlas, zaznívá v první povídce o únosech mimozemšťany,[7]Šepotu v temnotách:

„A pak jsem uslyšel druhý hlas. Ještě dnes se chvěji, když si vzpomenu, jak na mě zapůsobil, i když mě na něj Akeley připravil. Ti, kterým jsem nahrávku popisoval, ji považovali za laciný podvod nebo bláznovství; kdyby ale měli tu proklatou věc přímo u sebe nebo si přečetli svazek Akeleyho korespondence (obzvlášť ten druhý, encyklopedický dopis), jsem si jist, že by pak uvažovali jinak. Je nakonec škoda, že jsem Akeleyho poslechl a záznam nikomu nepřehrával – obrovská škoda je také dopisů, které jsem všechny ztratil. Mně, který jsem slyšel ty zvuky na vlastní uši a znal všechny okolnosti, zněl ten hlas strašlivě. Plynule skandoval rituální odpovědi, ale v mé fantazii se měnil v morbidní ozvěnu přilétající sem přes nezbadatelné propasti z nepředstavitelných, neznámých pekel. Dnes už to jsou víc než dva roky, co jsem voskový váleček přehrával, ale i v této chvíli si dokážu vybavit slabé, ďábelské bzučení, tak jak jsem je slyšel poprvé. …

Ale i když mi ten hlas zní stále v uších, nejsem schopen analyzovat ho tak dobře, abych ho mohl popsat. Podobal se bzukotu odporného, gigantického hmyzu, těžkopádně napodoboval řeč jemu cizího živočicha, a jsem si naprosto jist, že orgány, ze kterých zvuk vycházel, se nepodobaly hlasovému ústrojí člověka ani žádného savce. Zvláštnosti zabarvení, rozsahu a tónu řadily hlas zcela mimo sféru lidstva a pozemského života. Když se ozval poprvé, zůstal jsem jako omráčen, a zbytek nahrávky jsem vyslechl v jakémsi omámení. Když přišla dlouhá pasáž, ostře ve mně zesílil pocit blízkosti bezmezné rouhavosti, který mě přepadal už při poslechu předchozích slov. Nahrávka končila náhle, uprostřed nezvykle jasné řeči, kterou pronášel onen lidský hlas s bostonským přízvukem. Seděl jsem s nepřítomným pohledem ještě dlouho poté, kdy se stroj automaticky zastavil.“[8]

Burkhard Heim (1959)

Burkhard Heim se narodil 9. února 1925 v Postupimi jako syn vyššího bankovního úředníka. Jeho zájem o vědu se projevil již ve třech letech. Místo pohádek mu četl knihu Bruna Buergela Aus fernen Welten [Ze vzdálených světů], a proto když začal chodit do školy, znal všechny větší hvězdy a souhvězdí na obloze. Sám se naučil číst. V osmi letech už uměl přečíst asi 1000 čínských znaků. Na základě těchto znaků si vytvořil jakýsi těsnopis, takže si mohl rychle zaznamenat vše, co ho zajímalo. Tento druh těsnopisu dokázal psát a číst rychlostí stenografa. Chtěl se stát „raketovým vědcem“. Protože pro urychlování raket jsou zapotřebí chemická paliva, přečetl si o chemii a chemii výbušnin vše, co našel. V deseti letech dostal od otce sadu na chemii. Dychtivý vědec začal experimentovat ve sklepě domu svých rodičů a brzy dokázal vytvořit dynamit a nitroglycerin. Občas ve sklepě něco vybuchlo, takže znepokojení rodinní přátelé telefonovali jeho rodičům a ptali se, zda jejich dům ještě stojí. V té době se však již z jedenáctiletého Burkharda stal odborník, který pracoval s přesností zkušeného chemika.

V zimě roku 1937 vypustil spolu se dvěma kamarády raketu vlastní výroby přes zamrzlé Templinské jezero. Za tímto účelem naplnil záclonovou tyč prachem a na jeden z jejích konců připevnil vysoce výbušnou zápalnou hlavici. Při nárazu do ledu raketa udělala do ledové krusty velkou díru. Ve dvanácti letech se chtěl pomstít podle něj nespravedlivým učitelům ve škole. Opatřil dveře, okna, skříně a schody ve škole vlastnoručně vyrobenými torpédy. Když učitelé a žáci druhý den otevřeli dveře a okna, torpéda způsobila všude hlasité exploze. O mnoho měsíců později – Burkhardu Heimovi bylo tehdy 14 let – byl nakonec identifikován jako pachatel a ze školy vyhozen – mimochodem se čtyřkou z chemie. Poté už Burkhard Heim nechtěl nic jiného než se stát chemikem a odmítal zůstat ve škole. Četl díla o fyzice a chemii, také zprávu Otto Hahna o úspěšné jaderné fúzi. Následně vypracoval plány rakety poháněné uranem.

Několik týdnů psal esej o výrobě elektronových párů a poté ji předložil vedoucímu berlínského výzkumného ústavu. Dotyčný profesor si všiml talentu sedmnáctiletého Burkharda a žádal ho, aby si udělal maturitu, aby mohl později studovat na univerzitě. Burkhardovi rodiče našli školu, která jejich syna přijala. Ten se však cítil nedostatečně vzdělaný a dodatečně navštěvoval večerní školu v Berlíně, kde se k němu chovali jako k „dospělému“. Jeho rodiče o této doplňkové školní docházce nevěděli. Když v roce 1943 ukázal rodičům maturitní vysvědčení z večerní školy, první, co je napadlo, bylo, že „ten kluk nejenže zahálí, ale teď ještě falšuje podpisy“.

Burkhard Heim

V Horní Itálii pracoval voják Burkhard Heim ve svém volném čase na teorii výbušniny s velmi neobvyklými vlastnostmi. Na jaře 1944 poslal výsledky svého výzkumu do Chemisch-Technische Reichsanstalt (Říšský chemicko-technický ústav) v Berlíně-Tegelu. Hermann Göring si ho okamžitě povolal do ústavu, aby svůj nápad uvedl do praxe. O několik týdnů později měl devatenáctiletý Burkhard Heim schůzku s Wernerem Heisenbergem. Vyprávěl mu o svém nápadu na bombu, v níž by se zapálením duté nálože z jím vyvinuté trhaviny mohlo tritium přivést k fúzi. Heisenberg mu však tento nápad rozmluvil, protože prý nelze dosáhnout potřebných teplot. Dne 19. května 1944 zamýšlí Heim provést pokus s výbušninou a zvažuje, jaké množství termitu by mělo být při pokusu použito. Nejprve se rozhodne použít pouze desetinu zamýšleného množství. Toto rozhodnutí mu zachrání život. Drží v ruce minomet, když se spustí protiletecký poplach. Pravou rukou se chytí za krk, když mu v druhé ruce vybuchne výbušná nálož. Síla výbuchu mu utrhne obě ruce, popálí mu obličej a hrudník, zničí ušní bubínky a oslepí oči. Jen díky tomu, že v ústavu je tu středu rutinně přítomen lékař, může být Burkhard Heim provizorně ošetřen a udržován při životě. Celé měsíce leží Heim na ošetřovně, nejprve bez jakéhokoli kontaktu s okolním světem. Nakonec je schopen lékaři porozumět.

Když se tyto věci v každodenním životě zlepšily, jeho sebevědomí se zvýšilo. Něco nakonec přece jen dopadlo velmi dobře. Vrátil se mu mírně zrak, takže se mohl orientovat bez cizí pomoci. V zimě 1944/45 se dokonce dokázal sám dostat z Postupimi do Berlína na kontrolní vyšetření. „To jsem mohl udělat bez dalších okolků, protože lidé byli velmi přátelští a vždy mi pomohli“, uvedl k tomu později. Z Berlína odjel posledním nemocničním vlakem. Přes Československo a Rakousko se nakonec dostal do Bad Tölzu v Horním Bavorsku. Tam mu profesor Lange operativně rozdělil loketní a vřetenní kost pravé ruky do úchopového prstu, kterým se postupně naučil držet různé předměty.

V zimním semestru 1946 se Heim zapsal na univerzitu v Göttingenu, kde začal studovat chemii. S pomocí naslouchacího přístroje trochu slyší. Přednášky však sotva sleduje a je odkázán na asistenty, kteří mu vše předčítají. Protože si sám nemůže dělat poznámky, rozvíjí mimořádně dobrou paměť. S ní brzy dokáže zcela neuvěřitelné věci, jako by si vybudoval absolutní paměť. Když se ho někdo zeptá, jak zní text na určité stránce, dokáže tento text citovat zpaměti větu po větě, téměř slovo od slova, se všemi vzorci.

Burkhard Heim pod svým „kontrabatorem“ (Bunte Illustrierte z 25.11.1957)

Postupem času Burkhard Heim zjišťuje, že předmět chemie mu nemůže poskytnout další duševní prožitky, které – nyní již jako naprostý teoretik proti své vůli – hledá. V roce 1949 začal studovat teoretickou fyziku. Kdyby k nehodě nedošlo zůstal by chemikem, nebo, protože byl za války vyškolen jako pilot, by se věnoval civilnímu letectví. Takto se však se stal úspěšným fyzikem, kterému se podařilo sjednotit dvě dominantní síly ve vesmíru, totiž elektromagnetismus a gravitaci, a dokázal odvodit technologické principy, které se mu podařilo z toho vyvodit technologické důsledky. Heim o tom hovořil na Mezinárodním astronautickém kongresu (Internationaler Astronautischer Kongress) ve Stuttgartu v roce 1952. Tyto práce však nezveřejnil, protože se ukázalo, že nový kosmický pohon je proveditelný.

V roce 1954 vyšel v německém časopise Stern článek o kosmickém plavidle navrženém Burkhardem Heimem, které by dokázalo převádět energii elektromagnetického pole na gravitaci. Stern pak citoval mezinárodně známého profesora fyziky, který o Burkhardu Heimovi napsal:

„Jeho myšlenky mají revoluční smělost, drzost mysli, která v minulých staletích dokázala převálcovat představy o světě.“

Renomovaný britský časopis o letectví považoval Heimovu práci za „teorii, která výrazně překonává Einsteina“. Praktické důsledky však v té době nebylo možné odhadnout. Senzaci vyvolala až jeho přednáška, kterou měl počátkem listopadu 1957 ve Frankfurtu.

„Rýsuje se v Německu nový ‚světový pohled na fyziku‘?“

kladl si časopis Neue Illustrierte na obálce otázku a následoval text:

„Jeho kolegové ho nazývají géniem. Věci, o kterých mluvil ve Frankfurtu, mají blízko k senzaci. Ukáže se, že má pravdu?“

Pozorní čtenáři si všimnou konstrukční podobnosti s jistým zařízením nazývaným „die Glocke“, jež Joseph Farrell označuje za neznámé Wunderwaffe,[9] jak ho ve své knize The Truth About the Wunderwaffe popisuje Igor Witkowski:

„… úžasná rychlost otáčení plazmy, jejíž rotační osy byly zcela polarizovány (seřazeny stejným směrem), pak byla příčinou toho, že odtud plynuly ony obrovské kontrabarické (antigravitační) účinky, neboť současná literatura o fyzice naznačuje právě takové spojení mezi hmotou a otáčením.[10]
[…] Witkowski tušil, že takové vírové struktury jsou nevyhnutelnou matricí samotné hmoty, a „vzpomněl si na práci ruského vědce Genadije Šipova a práci německého fyzika, profesora Burkharda Heima (pracujícího během války na univerzitě v Göttingenu). V jejich dílech se vyskytoval odkaz na změny vznikající ve struktuře materiálů uměle generovanými gravitačními vlnami“.“

Heim dostal od Američanů lukrativní pracovní nabídky. Důstojníci zpravodajské služby ho sledovali a chránili před špiony z východního Německa. I v jiných zemích se rozneslo, že ve Frankfurtu někdo přednášel o nové koncepci pohonu pro kosmonautiku. Von Braun a ruský akademik Leonid Sedov[11] se Heima na tento nový pohonný systém vyptávali. Celý svět čekal na zveřejnění Heimovy teorie, kterou přednesl pouze na kongresech o kosmonautice v letech 1952 a 1957.

V 50. letech 20. století nebrali němečtí teoretičtí fyzici vědu o vesmíru vážně. V jejich očích to byla jen zábava techniků a snílků – ale žádná věda. Born,[12] Heisenberg[13] a von Weizsäcker[14] považovali kosmickou vědu za čiré plýtvání penězi. Heima označovali za „snílka o cestování vesmírem“ a považovali ho za naprosto nedůvěryhodného, a proto se mu velcí fyzikové vyhýbali. Když Heim oznámil vydání eseje o gravitaci a magnetismu v časopise Physics. časopise, dotyčný odborník na danou problematiku profesor Lamla mu doporučil, aby od toho upustil. Pouze teoretik relativity Pascual Jordan[15] viděl v Heimovi velkého kolegu a připravil s ním experiment týkající se gravitace.

Burkhard Heim

Rozdíl mezi mainstreamovou teorií částic a Heimovou fyzikou lze vysvětlit takto: Heim se nejprve snaží pochopit vnitřní geometrickou strukturu částice a teprve poté se pokouší analyzovat interakce. Ve standardním modelu a v teorii strun naproti tomu zůstává otázka struktury částic otevřená (částice jsou považovány za tečky – nebo, což není o moc lepší – za rozkmitané struny) a první, co se analyzuje, jsou možné interakce mezi částicemi. Podle Heima je tak druhý krok učiněn dříve než první, což vede k potížím při určování hmotnosti elementárních částic.[16]

Převratných myšlenek Burkharda Heima si povšiml i Ludvík Souček [jeho jméno však používá ve tvaru „Burghard“], který jej neváhal zasadit do zápletky své knihy Případ jantarové komnaty,[17] když přijde řeč na „pohon létajících talířů“:

»Přednáška bezrukého válečného slepce fyzika Burgharda Heima z Gottingen, kde až do konce druhé světové války pracoval i von Kárman. Přednáška o matematické teorii, zveřejněná dvaapadesátého roku ve Stuttgartu. Heim vyšel z výsledků francouzského odborníka, doktora Pagése, který zkonstruoval malý model létajícího disku. Vznášel se v magnetickém poli a byl poháněn elektrostaticky. Pokud se pamatuji, střed disku je hliníkový a kolem dokola má prsten z dielektrika. Na protilehlých stranách obvodu jsou dvě kovové desky. Disk se pohybuje směrem k té, která je nabita kladně. Roztomilá hračka, opravdu marvellous! Doktor Pagés byl tak laskavý a předvedl mi ji. Heim šel ještě dál, jak to už bývá. Dostal se na úplně jinou kolej a tím přirozeně do jiné konečné stanice. Tenkrát ve Stuttgartu tvrdil, že je s to kdykoli dokázat tuto teorii v praxi, objevil prý mezopole, jakési energetické pole, ležící svou podstatou asi tak někde uprostřed mezi polem elektromagnetickým a polem gravitačním. Mezopole prý existuje ve dvou stavech. Může být kontrabarické a pak přetváří elektromagnetické vlnění, třeba světlo nebo rádiové vlny, ve zrychlení téměř neomezené. Ale může být i dynabarické a pak se elektromagnetická energie uvolňuje přímo z hmoty bez jakýchkoli ztrát. Rozumíte tomu?“ „Moc ne,“ přiznal jsem bez mučení. „A to jsem vás ještě ušetřil malého překvapení. Tohle všechno se neodehrává v našem poctivém trojrozměrném prostoru, ale v šestirozměrném prostoru. Vysokou matematiku jsem pro jistotu vypustil.“ „Tak vám mockrát děkuji, profesore,“ řekl jsem kysele. „Není zač. Víte, na tu Heimovu přednášku ve Stuttgartu přišlo tenkrát moc lidí, ale naprostá většina asi hlavně proto, aby viděli bezrukého slepce přednášet. Z pochybné zvědavosti. Skutečných odborníků tam bylo moc málo. S jedním z nich jsem brzy po přednášce mluvil, byl úplně vyděšený. Říkal, že tím se mnohé zásady staly jen blábolením a kosmická loď, kterou Heim teoreticky projektuje, může úplně změnit naše dosavadní představy o možnostech nejen meziplanetární, ale i mezihvězdné a snad i intergalaktické dopravy.“ „Jestli jsem teď správně pochopil, měla by to být kosmická loď ve tvaru talíře, pane profesore, nebo se mýlím?“ „Ovšem, kosmická loď ve tvaru létajícího talíře. Burghard Heim se tím projektem zabýval už za války, když ještě pracoval v německém raketovém výzkumu. Něco provedl, fašistům se znelíbil, a tak šel za trest na frontu. Teprve válka ho zmrzačila na těle.

Gerda a Burkhard Heimovi s modelem kosmické lodi ve tvaru vejce s pohonem na kontrabarické mezopole, který Heim navrhl

Už tenkrát chtěl Heim pro pohon své kosmické lodi využít kontrabarického mezopole s průběžným vytvářením a naopak zase s průběžným mizením hmoty. To není tak úplně nová myšlenka, k možnosti vytvářet hmotu dospěl teoreticky už Fred Hoyle, teoreticky ji nechával mizet i profesor R. O. Knapp. Ale teprve Heim to všechno dotáhl až do konce, k technickému projektu. Jeho závěry vypadají sice fantasticky, ale rozhodně ne nesmyslně. Především tvrdil: kosmický talíř vyvine rychlost vyšší, než je rychlost světla. To je dodnes v einsteinovské fyzice úplné kacířství. A co víc, loď se stane při té rychlosti neviditelnou. Kromě toho Heim oznámil objev jakýchsi budičů pole, které loď zabezpečí proti havárii vlivem deformací, umožní jí náhlé změny směru letu, a dokonce i okamžité zastavení bez nebezpečí pro posádku. To je další kacířství proti principům setrvačnosti.“ „A tenhle pohon kontrabarickým mezopolem – říkám to správně, profesore? – je asi rovněž tichý,“ zauvažoval jsem nahlas, „nebo se mýlím?“ Profesor Howard postavil skleničku na stůl tak prudce, že se div nerozbila. Pan Šafránek u výčepního pultu se po nás otočil. „Pane redaktore! Co s tím hlukem máte? Pochopitelně že vám kontrabarické mezopole nebude řvát do uší jako trysková stíhačka!“ Pan profesor se raději napil. „Ještě pro vaši informaci; když jsem se o Heimově přednášce doslechl, vybojoval jsem si místo v prvním letadle a uháněl do Stuttgartu. Heima jsem bohužel nezastihl, prý se nervově zhroutil. Přepracování, následky válečného zranění, léčil se v nějakém soukromém sanatoriu pro duševně choré.“ „Má to znamenat, že všechno, co říkal, bylo jen výplodem jeho chorobné fantazie?“ řekl jsem zklamaně. „Totéž jsem si myslel i já, young man, ale když už jsem vážil tak dlouhou cestu, chtěl jsem ji taky ukončit s nějakým rozumným výsledkem. Vydal jsem se do toho ústavu, ale uvízl jsem už ve vrátnici. Naštěstí tenkrát ve dvaapadesátém roce naše americké cigarety a nylonové punčochy v Německu ještě něco znamenaly, aspoň pro jednu z ošetřujících sester. Byl to velmi zajímavý rozhovor, indeed… I když mě k Heimovi pustit nemohla. Burghard Heim byl umístěn v odděleném pokoji první třídy, aby měl naprostý klid, ale víte, co bylo na celé věci nejzajímavější?“ Profesor se odmlčel, jako by hledal správná slova. „Válečnému slepci a invalidovi Heimovi v tom ústavu narostly ruce! Sestra tvrdila, že je docela určitě má. A ne zrovna nejslabší, protože čalouníci na příkaz primáře zajistili pokoj tak, jako by se očekávalo, že Heim bude mít záchvaty agresivní nepříčetnosti.“

Byl jsem úplně vyveden z míry. „Ale to přece znamená… To je… Co jste udělal, profesore?“ „Já?“ Profesor znovu předvedl čištění čistých brýlí. „Já jsem pak šťastně uskočil před autem, které z ničeho nic vjelo na chodník a rychle zmizelo. V hotelu jsem v noci díky stejnému štěstí zjistil, že zhasl plamen v plynových kamnech a plyn vesele uniká do pokoje. Ráno jsem se co nejrychleji vytratil a ještě téhož dne jsem se vrátil do Princetonu. Od té doby jsem pečlivě zamykal dveře na dva západy, to je všechno.“ „Profesore, ale to přece znamená, že někdo…,“ skoro jsem se rozkřičel. „Vy to chcete takhle nechat?“ „Sorry, musím už opravdu jít,“ řekl profesor Howard velmi rozhodně. „Obávám se, že jsem se i tak už dost zpozdil. Ne, neobtěžujte se, půjdu sám. A děkuji za milé pohoštění.“ Podíval se přes obroučky brejliček na mosaznou destičku, připomínající básníkovo občasné posezení. „Jak jste říkal, že se jmenovala ta divadelní hra od pana Dycka? Ach ano, už si vzpomínám – Zmoudření Dona Quijota.“ Chtěl tím snad něco naznačit?«

Mark Frost ve své knize Tajná historie Twin Peaks[18] líčí, jak prezident Richard Nixon vyslýchá L. Rona Hubbarda, který mu pak popisuje, jak se v srpnu 1945 v Pasadeně setkal s Jackem Parsonsem; následně vstupuje na scénu Theléma a Aleister Crowley. Parsonsův zájem o okultismus se vyvíjel společně s jeho fascinací raketami, první kontakt s lidmi z Thelémy přišel v roce 1939.[19] Jack Parsons při zmínce, že u Jornada del Muerto, kousek od White Sands, testovali jadernou bombu, prohodí: „Ano. Taková živná půda pro Dílo.“

Mínil tím rituál při evokaci Babalon, který vykonal s Marjorie Cameronovou, Šarlatovou ženou, a zaznamenal v Liber Babalon.[20] Parsons také Hubbardovi ukázal Ďáblovu bránu v oblasti Arroyo Seco, kde žili po staletí indiáni z kmene Tongva, kteří jí říkali Pekelná brána, protože věřili, že šlo o portál do podsvětí, a „tuto oblast používal pro osobní zkoumání čehosi, čemu říkal »výbušné vědy, vždy v doslovném i obrazném smyslu« – neboť věřil, že by mohly »otevřít bránu«.“

„Zeptal jsem se ho, jestli ví něco o Parsonsově rituálu v poušti Nového Mexika. … Zastavil se, aby se sebral, a řekl, že mu Parsons rovněž sdělil, že se něco podobného událo. Snaha otevřít druhou bránu, kterou našli v poušti, s cílem přivést entitu, které říkal »Měsíční dítě«.
Zeptal jsem se, zda nemá představu, kdy se ten rituál mohl odehrát. Řekl, že to ví přesně, protože ho Parsons požádal, aby mu krmil kočky, zatímco byl pryč. Kontrolou data jsem si uvědomil, že to byl víkend těsně před incidentem s UFO v Roswellu…“

Přestože tato záležitost není nijak dále komentována, je to poprvé, co někdo začal mluvit o nukleární theurgii a o tom, že atomové výbuchy v roce 1945 otevřely cestu UFO, zatímco David Lynch ve třetí sérii Městečko Twin Peaks – The Return[21] doplňuje tento obraz o cizí vetřelce, kteří se podle jednoho artefaktu nazývají Soví lidé.[22]

Batrachoentomos

A nukleární theurgie pokračuje. Je 5. srpna 1956, poušť v Novém Mexiku. V písku se z vejce klube prapodivný tvor, něco mezi žábou a křídlatým hmyzem. Tvor připomínající žábu, ale s hmyzími křídly, šesti předními nohami a špičatým sosákem, se vyklubal z kropenatého vejce, které leželo na písečné duně. Žábohmyz (Batrachoentomos) leze pouští, až nakonec – zřejmě už jako imago – rozepne křídla, vletí do pokoje spící dívky, která otevře ústa a ten jí tam vleze. Dívka s přivtěleným vetřelcem, jak se zdá, spokojeně spí dál. Bezdomovec vychází ven z [přestupní] stanice, zableskne se, a on odchází zpět do noční pouště. Před úsvitem se v poušti snáší k zemi přízračná postava a další a další – portál byl otevřen a do našeho světa procházejí první entity z Černého vigvamu. Na jednu takovou, bezdomovce s vizáží umouněného horníka, naráží dvojice postarších manželů jedoucí v noci po silnici v poušti, a zastavuje u něj. Blízká setkání čtvrtého druhu jsou v plném proudu jako šestiproudá dálnice před začátkem prodlouženého víkendu.

Obsednutí démonem

Howard O. Pittman utrpěl 3. srpna 1979 náhlé protržení vnitřní arterie a v důsledku toho zažil fyzickou smrt, která měla za následek to, že jeho duch byl oddělen od těla a vzat do duchovního světa, takže spatřil řadu podivuhodných věcí. O tomto zážitku se rozepsal v knize Placebo, ale nepojednal v ní poměrně dosti významnou část týkající se démonů navštěvujících naše slzavé údolí, proto vměstnal tuto zvláštní životní kapitolu do další knihy.[23] Jednou byl takto v nějakém nemocničním pokoji přítomen rozhovoru dvou lidí, mladého muže a ženy. Slyšel každé jejich slovo, oni ho nebo anděly kolem něj nevnímali. Mezi nimi však postávalo nanejvýše opovrženíhodné stvoření, jehož si vůbec nebyli vědomi. Vypadalo jako přerostlá vypasená zelená žába. Ti dva si povídali a smáli se, avšak ten démon se pomalu sunul ke tváři onoho muže. Když se jí dotknul, zmizel najednou jako obláček dýmu, jak prošel tváří jakoby skrze póry jeho kůže, a anděl pravil k Howardovi: „Tak. Hotovo. Je posednut.“

Biblicky je člověk označován jako „nádoba hříchu“. Právě „otevřenost“ této „nádoby“ napovídá, že do ní může vstoupit – ale také z ní vystoupit – cokoliv. Milost Boží či pokušení nebo i démonické entity. Nebo UFO. „Veslo“ je slovo praindoevropského původu, od *weǵʰ-s-lom, dále z *weǵʰ-, tj. „přepravovat, přenášet, uchvátit“, anglické vessel nese stejný význam, „loď, plavidlo, nádoba“, ale také „céva“.

Podobně religiózní pohled na UFO zastával dr. Lincoln La Paz, který vyslovil názor, že „UFO jsou pátým jezdcem apokalypsy.“[24]

Povídka Jana Weisse Sen o červeném skřítkovi byla původně otištěna časopisecky v roce 1929 pod názvem Všechna přání… Vypráví o mágovi, který z času dovede vyjmout a splnit každé lidské přání. Ztroskotává však na požadavku, aby ulovil „tu docela poslední hvězdu, tu, co je… na konci vesmíru, ale pod námi!“. V této povídce se Weiss básnicky vyrovnává s pojmem času a nekonečnosti prostoru.

Mužík si rozpačitě odplivl. „Fujtajxl!“ […]
„Počkat, počkat, všemohoucí dlouhoručko – řekl jsem poslední hvězdu ze spodního vesmíru, toho pod námi, a ty lovíš nad hlavou!
„Vesmír nemá směru!“ vyrazil ze sebe mužík a levým rukávem si utřel na čele pot. Bylo vidět, jak zrychleně dýchá; jeho nos se pokryl krůpějemi.
„Nedosáhneš, nedosáhneš…“ posmívali se lidé…
„Není Konce, osle červený! Není ani Počátku, ani Čas tedy neexistuje!“
[…] Červený mužík se potil, prskal, funěl. Pak začal také usychat, blednout. Naposledy ještě vydechl:
„Počkejte tady! Ruka mi nestačí. Jsem teprve uprostřed nekonečna!“
To už kolem něho nic nebylo. Nakonec se rozplynul i mužík se svým stolečkem na strništi i s vytetovaným měsícem, i s hvězdami, i s krtičími hromádkami, jako se rozplývá sen brzy k ránu.[25]

Hlavním magickým nástrojem tohoto červeného skřítka je „ruka“, která se může dle libosti natáhnout do „nekonečna“ a tam „lovit“ žádané předměty.

I am the arm

Ve filmu Twin Peaks – Fire Walk With Me se objevuje postava trpasličího muže v rudém obleku známá jako „Paže“[26] nebo také „Muž z jiného místa“, který je obyvatelem Černého vigvamu, říše čistého zla, a Judy jej vytvořila z MIKEovy oddělené levé paže, posedávající v červeném pokoji a mluvící tajnou řečí, totiž pozpátku, tj. v duchu poměrů vládnoucích v Černém vigvamu. Později [ve třetí sérii] jsme svědky toho, jak se nepravý agent Cooper prozradí v řeči právě nenápadnou vsuvkou pozpátku vyřčeného slova, tj. yrev, tedy very, anglicky mj. „opravdu“.[27] Tento rudý trpaslík se uvede následovně: „Já jsem Paže a zním takhle.“[28] Pak si dá ruku před ústa a opakovaným pohybem dlaně vydává přerušovaný zvuk podobný indiánskému pokřiku. Později stejně znějící pazvuk uvádí poprvé na scénu Gerarda.

Tento červený mužíček je magická persona, trpasličí mág, magický mužíček, je osobností či maskou, kterou na sebe bere sexualita, základ lidské existence. Existence je však jen extenzí pozice jáství v prostoru a čase, je to „postávání tam mimo“. V jeho srdci je čisté bytí, které se nikdy neprojevuje jinak než jako existence; jeho povaha je známa jako Nejvnitřnější světlo.

Magičtí mužíčci neboli trpasličí snílci jsou totožní s „malými lidmi“, mužíčky z pohádek, kteří byli projekcí středověkých mágů pokoušejících se o Velké dílo, tj. o výklad a zkoumání aethyrů. Novější projevy těchto legendárních a mytologických příslušníků vílového lidu, např. velšského Tylwyth Teg, nebo malých zelených mužíčků, jsou patrné v souvislosti s fenomény takzvané ufologie. Příklady této „nové“ mytologie, která je stejně složitá a fantastická jako všechny mytologie vzniklé ve starověku, nabízí Keel, Vallée, Tansley a další. Skutečnost, že ne všichni lidé tyto bytosti vidí, naznačuje, že existují na hluboce subjektivních úrovních vědomí. To však neznamená, že nejsou stejně „skutečné“ jako bytosti obývající světské prostory a bdělý stav, které jsou průměrnému člověku známé. Zdá se, že takové jevy vyžadují zvláštní typ vnímavosti pozorovatele, než mohou zaznamenat vizuální efekt, a mnoho nezasvěcených tyto jevy vidí nebo nějakým způsobem vnímá. Protože se nevyznají ve způsobech magického výkladu, popisují své zážitky slovy připomínajícími ty, kteří byli „uneseni vílami“ nebo kteří zažili styk s ďábelskými bytostmi, včetně samotného ďábla. Dochovalo se nespočet dobře doložených svědectví o fyzickém posednutí démony, erotických setkáních s ďáblem a pohlavním styku s inkubem a sukubou. Důvod není třeba hledat daleko. Sexuální trans je základem určitých druhů perichoreze, k nimž dochází, když se navzájem prolínají jiné světy, jiné dimenze, což často způsobuje narušení nebo přerušení vědomí, které je prožívá. A i o tom je magické dílo známé jako Babalon Working.

Artuš Scheiner: Skřítek

V pozitivních naukách středověkých alchymistů a mystiků, např. Paracelsa a rosikruciánů, stejně jako jejich moderních následovníků, nacházejí nové vyjádření starověké metafyzické myšlenky Egypta, Řecka a Říma; a tyto nauky nastolují poslední problém – zda existují nějaké vědecké důvody pro víru v takové pygmejské přírodní duchy, které tito pozoruhodní myslitelé středověku podle svých slov studovali jako bytosti skutečně existující v přírodě.

Tito středověcí metafyzikové, dědicové předplatónských, platónských a novoplatónských nauk, záměrně zakrývali své učení alchymistickými pojmy, aby se uchránili před pronásledováním, neboť otevřená diskuse o okultismu nebyla ve středověku bezpečná, stejně jako byla mezi starověkými a naštěstí je i nyní v naší generaci. Jejich metody však byly zcela vědecké, neboť všechny neviditelné bytosti rozdělili do čtyř odlišných tříd: Nejvyšší třídou jsou andělé, kteří jsou svou povahou a funkcí obdobou antických bohů a rovnají se irským Tuatha De Danann; pod nimi jsou ďáblové neboli démoni, kteří odpovídají padlým andělům křesťanství; třetí třída zahrnuje všechny elementály, podlidské přírodní duchy, kteří jsou obecně považováni za lidi trpasličího vzrůstu, podobně jako řečtí démoni; a čtvrté dělení zahrnuje duše mrtvých a stíny či duchy zemřelých.

Loki

Nejdůležitější je třetí třída, která zahrnuje duchy trpasličí podoby. Všichni její členové jsou čtyř druhů podle toho, jak obývají jeden ze čtyř hlavních přírodních živlů. Ti, kteří obývají zemi, se nazývají skřítci. Jsou rozhodně trpasličího vzrůstu a přátelští k člověku a v pohádkové pověsti obvykle odpovídají bájnému vílovému lidu nebo skřítkům, kteří obývají doly, štoly a podzemní chodby, šotkům, koriganům, pidimužíkům a takovým mužíkům, kteří žijí ve skalách, jeskyních nebo na zemi – což je důležitá okolnost, kterou zastánci pygmejské teorie zcela přehlížejí. Ti, kteří obývají vzduch, se nazývají sylfy. Tyto sylfy, které se běžně popisují jako malí duchové podobní pygmejům, odpovídají většině víl, které nejsou typu Tuatha De Danann neboli „urozených“ a které jsou jako rasa krásné a půvabné. Jsou docela podobné vílám v Shakespearově Snu noci svatojánské, a zvláště pak vzdušným vílám v Bouři, které podle komentátora tohoto dramatu pana Mortona Luce zřejmě Shakespeare utvářel na základě svých znalostí rosikruciánského okultismu, v němž tito duchové zaujímají důležité místo. Ti, kteří obývají vodu, se nazývají undiny a přesně odpovídají vílám, které žijí v posvátných pramenech, jezerech nebo řekách. A čtvrtý druh, ty, které obývají oheň, se nazývají salamandry a v keltské vílové víře se objevují jen zřídka: v elementárních hierarchiích mají nejvyšší postavení. Všichni tito elementálové, kteří se rozmnožují po vzoru lidí, mají prý těla z pružné polohmotné podstaty, která je natolik éterická, že není viditelná fyzickým zrakem, a pravděpodobně srovnatelná s hmotou v podobě neviditelných plynů. W. B. Yeats podal toto vysvětlení:

„Mnozí básníci a všichni mystičtí a okultní spisovatelé ve všech dobách a zemích prohlašovali, že za viditelným jsou řetězy a řetězy vědomých bytostí, které nejsou z nebe, ale ze země, nemají žádnou vrozenou podobu, ale mění se podle svého rozmaru nebo podle mysli, která je vidí. Nemůžete zvednout ruku, aniž byste ovlivňovali hordy a nebyli jimi ovlivňováni. Viditelný svět je jen jejich slupkou. Ve snech mezi ně chodíme, hrajeme si s nimi a bojujeme s nimi. Jsou to snad lidské duše v tyglíku – tato stvoření rozmaru.“[29] A uvádí to do souvislosti s obyčejnými vílami: „Nemyslete si, že víly jsou vždycky malé. Všechno je na nich rozmarné, dokonce i jejich velikost. Zdá se, že si vybírají, jaká velikost nebo tvar se jim líbí.“ V knize Keltský soumrak Yeats uvádí, že „víly v Irsku jsou někdy stejně velké jako my, někdy větší, a někdy, jak mi bylo řečeno, vysoké asi tři stopy“.[30]

Mezi mnoha národy, primitivními i civilizovanými, existovalo přesvědčení doplňující víru, že zlí duchové nebo přízraky mohou ukrást duši a způsobit tak v opuštěném těle nemoc, pokud je únos dočasný, a smrt, je-li trvalý. Jmenovitě jde o víru, že démoni, kteří někdy mohou být dušemi mrtvých, mohou posednout lidské tělo, když je duše během spánku mimo něj, nebo mohou duši vyhnat a zaujmout její místo. Dojde-li k úplnému posednutí tohoto druhu, dochází – jako u „média“ – ke změně osobnosti a chování, myšlení, jednání, řeči, a celá povaha posedlé osoby se radikálně změní. Někdy plynule mluví cizím jazykem, který dotyčná osoba ani nezná. Pokud se jedná o posedlost zlem, jak pozoroval americký protestantský misionář dr. John Livingston Nevius v Číně,[31] kde jsou tyto jevy běžné, změna charakteru se ubírá směrem k nemorálnosti, často je v silném kontrastu s charakterem subjektu za normálních podmínek, a obvykle je doprovázena paroxysmy a křečemi těla, jak jsem byl často slavnostně ujištěn Kelty, že tomu tak je v případě podvrženců. M. Le Scour vypráví o třech podvržencích, které viděl v jedné rodině ve Finistère a dejme si to do souvislosti s tím, co se říká o podvržencích zaměněných vílovým lidem v Irsku, Skotsku, na ostrově Man, ve Walesu a Cornwallu.

Podobná představa jako u Číňanů, že zlý duch se může zbavit duše obývající tělo dítěte nebo dospělého, je zřejmě základem a původním pojetím víry v proměňování vílového lidu ve všech keltských i dalších zemích. Když víly proměnily dítě a na jeho místě zanechaly starou vílu, bylo dítě podle této teorie zbaveno svého těla zlou vílou, kterou Číňané nazývají démonem, zatímco zanechání staré víly vysvětluje změnu osobnosti a změnu výrazu tváře dítěte posedlého démonem. Čínský démon vstoupí do těla dítěte a zcela se ho zmocní, zatímco duše dítěte je během spánku mimo něj – a všechny víly se mění, když nemluvně spí v noci v kolébce nebo přes den, když je na krátkou dobu ponecháno o samotě a následně se na místě objevuje podvrženec. Dětská duše se pak nemůže vrátit do svého těla, dokud nějaký magický obřad nebo exorcismus nevyžene démona, který ji ovládl; a přesně podobnými metodami, často za pomoci křesťanských kněží, léčí Keltové proměněné duše, které vytvořili skřítci, víly a korigani. V následujícím vyprávění tedy zřejmě spočívá základní vysvětlení záhadných představ o proměnách víl, s nimiž se tak často setkáváme v keltské víře ohledně vílového lidu:

„Aby se odvrátilo neštěstí spočívající v ošetřování démona, spálí se na popel vysušená banánová kůže, která se pak smíchá s vodou. Do ní matka namočí prst a namaluje spícímu dítěti na čelo kříž. Za krátkou dobu se duše démona vrátí – duše totiž během spánku putuje z těla a je volná –, ale když takto zamaskované tělo nepozná, odletí. Pravá duše, která čekala na vhodnou příležitost, se nyní přiblíží ke spícímu tělu, a pokud bylo znamení včas smyto, zmocní se ho; pokud však ne, stejně jako démon, který tělo nerozpoznal, odejde a dítě ve spánku zemře.“[32]

Poznáváme v tom stopy čínského magického kultu Ku.[33] Hieroglyf Ku odkazuje na magický princip, který uvolňují prostopášní, princip, který dává moc nad duchy těch, kteří zemřeli násilnou smrtí nebo morálně upadli nezřízenou smyslností. V některých ohledech jde o čínský ekvivalent mystérií zombieismu. Magickým nástrojem je zde mísa, pohár, nádoba na vodu a zoomorfními totemy tohoto kultu je hmyz, červ, had, žába, stonožka atd. A o tom mluví komentář c’Chuana:

Nádoba a červi zplozují ku, odpovědnost padá na prostopášné. Ti, kdož zemřeli násilnou smrtí, jsou také ku.

Komentář, který k tomuto hexagramu připojil Legge a další komentátoři I-ťingu, je obskurní, ale dva základní trigramy, z nichž se skládá hexagram, představuje trigram země a vzduchu, a proto v souladu s významem Ku pak způsobují ztrátu duše nebo dechu. Dobře to ladí se starodávnými čínskými texty, kde se Ku ztotožňuje se zlovolnými atmosférickými poruchami, které jako takové vytvářejí na fyzické úrovni močály a morové podzemní regiony, či na psychické úrovni miasmatické výpary hnijících lidských kostí. Ku rovněž naznačuje přítomnost zlých duchů a nezdravé aury umělých entit stvořených černou magií.

Co ovšem zde vyvolává obzvláštní zájem, je fakt, že podle některých výjimečně starých textů létá Ku kolem půlnoci a vypadá „jako meteor“. Jeho světelnost se zvyšuje a vrhá stíny lidského tvaru; ty jsou pak známy jako ťiao-šeng-ku. Takový stín může nabýt jistého stupně hustoty, který mu umožňuje kopulovat s ženami a v tomto stádiu je nazýván čin-can-ku. Může se potom přemístit, kam chce a také šířit hrůzu po celé zemi.

Lidová víra si Ku představuje jako zlého lovce z temnot, který lapá duše mrtvých. Tyto pověry byly důvodem vzniku různých podání o klidných nocích tísněných těžkými mračny, z nichž probleskují nepopsatelné objekty a zanechávají za sebou nad střechami světelné čáry jako meteory, když odlétávají do vesmíru. Taková světla byla připisována Ku a ty mají v povaze pohlcovat noční výrony mozků dětí. Unášejí také lidské duchy. V těch rodinách čarodějů, kteří si „vydržovali Ku“, bývaly ženy těmito duchy vždy zneužívány. Meteor byl ztotožňován s létajícím Ku nebo hadem Ku, což je nepřímá narážka na hadí sílu (kundaliní), o níž staří zasvěcenci věděli, že do zemské atmosféry vstupuje tam vocaď. Had mizí za noci „jako meteor“. Když se blíží k řídce obydleným místům, sestupuje a „pojídá lidské mozky“. Z takto kanibalismem zkoušených smrtelníků se stávají zombie; „mozek“ představuje inteligenci, která naopak je symbolem životního principu.

Duch podobný čin-can-ku se zjevuje v podobě ropuchy nebo žáby. Jak žábovité, tak i hadí formy jsou čarodějům dobře známé jakožto totemy Hlubinných a Velkých Starých. Navíc „to může být had, ropucha nebo nějaký druh hmyzu nebo plaz“.

Stojí za to zde podotknout, že Ku, podobně jako UFO, se – jak se zdá – vyhýbají zalidněným oblastem. Další podobnost s UFO naukou jest ta, že obyvatelé takových strojů čas od času odřezávají různé části lidského těla. Staří Číňané byli nuceni vtělit svá pozorování do „magického“ kontextu vzhledem k potřebě popsat jevy mimozemského původu. Zdůrazňování hmyzí symboliky má veliký význam s ohledem na bzučivý zvuk, který – jak se mělo za to – ohlašoval blízkost nebo příchod Starých. Existuje ale ještě další druh Ku. Bájí se, že vyvrhuje zlato a stříbro, když se řítí za noci kolem jako blesk. „Veliký hluk přišel, když to padalo“. UFO prý také padají za velikého hluku.[34]

V souvislosti s touto teorií posedlosti démony měl W. Y. Evans Wentz možnost pečlivě pozorovat některé žijící zaměněné děti u Keltů a byl přesvědčen, že v mnoha takových případech rodiče a přátelé nepochybně věří, že došlo k posednutí vílami. Toto přesvědčení se často přirozeně promítá do lidové teorie, že se změní i tělo dítěte, i když vyšetření prokáže pouze změnu osobnosti, jak ji uznávají psychologové; nebo u zvláštního typu zaměněných [podvrženci], u těch, kteří vykazují v dětství velkou dospělost v kombinaci se zestárlou tváří s čarodějnickými rysy, nejde ani o změnu osobnosti, ani o posedlost démonem, ale pouze o nějaký abnormální fyzický nebo duševní stav, který má povahu kretenismu, atrofie, marasmu nebo zastaveného vývoje. Jeden z nejvýraznějších příkladů proměny podle autora existoval v Plouharnel-Carnac v Bretani, kde tehdy žil trpasličí Bretonec, kterého vyfotografoval a mluvil s ním a který v sobě možná spojuje jak abnormální psychické, tak i abnormální patologické stavy. Není vyšší než normální desetileté dítě, ale je mu přes třicet let a má obtloustlou postavu, i když není deformovaný. Všichni sedláci, kteří ho znají, mu říkají „Malý Korigan“ a jeho vlastní matka prohlašuje, že to není dítě, které porodila. Jednou mu s jakýmsi patetickým protestem řekl: „‚Řekl vám M., že jsem démon?‘ ‚Ne,‘ odpověděl jsem.“[35]

Říká se, že UFO, „snášející se zde k zemi“, pocházejí z panství tam vocaď nebo mimo říši jagrat (bdělý stav) a swapna (stav snu). Za bděním a sněním se nachází susupti, které je v hinduismu známé jako temný stav spánku neosvětlený vědomím v podobě snů. Je pravděpodobné, že nejstarší mýty uchovávají zprávy o infiltraci a provozu tam vocaď, z Vnějšku, který zůstával po celé věky nepovšimnut všemi kromě zasvěcenců a některých zvláštně nadaných jedinců – mágů, snílků, senzibilů, duchovních médií, básníků, proroků a mluvčích entit, které nedokážeme identifikovat, protože jako pozemšťané máme sklon vykládat jevy v pojmech říše jagrat, kde vládne rozum a realita – nebo se to alespoň věří. Neskutečné, iracionální, surreálné je však jiného řádu bytí. Neexistuje v tom smyslu, v jakém existují naše těla, protože existence – podle definice – znamená „bytí mimo“, rozšíření nebo exteriorizaci vědomí ve smyslu prostoru a času, subjekt objektivizující sám sebe.[36] Prostě, „mění se podle mysli, která je vidí“.

Kafkova povídka Proměna začíná probuzením hlavní postavy, obchodního cestujícího Řehoře Samsy, a jeho zjištěním, že se proměnil v obří hmyz:

„Když se Řehoř Samsa jednou ráno probudil z nepokojných snů, shledal, že se v posteli proměnil v jakýsi odporný hmyz.“

Přestože se snaží svou indispozici skrýt před rodinou, je nakonec odhalen. Vyděšení rodiče a sestra Markétka se rozhodnou Řehoře zavřít v jeho pokoji v jakési domácí internaci. Samsa po celou dobu svého změněného stavu uvažuje racionálně, nepropadá depresím a zachovává chladnou hlavu – jeho první starostí je, jak jako hmyz půjde vlastně do práce? Řehoř jako hmyz rozumí nadále lidské řeči, jemu samotnému však ostatní příliš nerozumí, nemůže tedy se svým okolím komunikovat. Řehořův zdravotní stav se zhoršuje. Ztěžuje se i atmosféra v rodině; hmotný nedostatek a vypětí ze skrývání Řehoře v bytě doléhají na jeho rodiče i Markétku, která navrhuje Řehoře odstranit. Rodina si do bytu nastěhuje podnájemníky, kteří o Řehořovi nevědí. Později ho ale spatří, protože Řehoř si chtěl poslechnout, jak jim Markétka hraje na housle, a tak opustil svůj pokoj. Otec se ho snažil zahnat zpět do jeho pokoje, ze kterého se postupem času stalo skladiště nepotřebných věcí. Nakonec po Řehořovi hází malvice [lat. malus, „zlo“], čímž ho těžce zraní. Nájemníci dávají okamžitou výpověď. Nad ránem opuštěný a „zlem potrefený“ Řehoř umírá. Ráno jej nalezne posluhovačka a jeho mrtvolu sama odklidí.

„Pojďte se podívat, ono to chcíplo; leží to tam dočista chcíplé!“

Samsára je nepřetržitý sled kombinací jevů skhandhá,[37] které se stále mění od okamžiku k okamžiku a následují jedna za druhou po nepředstavitelná období. Jeden život představuje pouze nepatrný zlomek této samsáry. Samsára je neustálé putování. Nekonečné vzdouvání a klesání moře života, které je symbolem nepřetržitého procesu opakovaných zrození, stárnutí, utrpení a umírání. Vedeny lpěním, nenávistí a nevědomostí, pokračují cítící bytosti v koloběhu šesti říšemi, a to podle toho, jaká je jejich karma. „Karma“ Řehoře Samsy stejně jako jeho život je jen nepatrný zlomek samsáry.

Řecké slovo tomos znamená „řez“ a nedělitelné, neměnné a věčné částečky, které se pohybují v prázdnu, nazývané a-tomos, odtud „atom“. Pojem éntomos značí „rozsekaný na kousky, článkovaný“, z něhož později vzniklo označení pro „hmyz“, éntoma.

Jeu-Dei

Jakousi příbuznost se zmiňovanou přítomností cizích entit v podobě žábohmyzu (Batrachoentomos) či Hlasu můžeme spatřovat i v dobře známém díle Jitro kouzelníků, kde Bergiér a Pauwels uvádějí bizarní epizodu ze života Vůdce:

„Hitler vypravoval jednoho dne Rauschningovi, hlavě tehdejší gdaňské vlády, o problému mutace lidské rasy. Rauschning neměl klíče k pochopení tak podivného zájmu a vykládal si Hitlerova slova jako slova chovatele, který se snaží vylepšit německou krev.
„Ale nemůžete přece dělat nic jiného než pomáhat přírodě,“ říkal. „Než zkrátit cestu, kterou je nutno projít! Příroda sama vám musí dát novou varietu. Chovateli se až dosud podařilo jen velmi zřídka vyvinout nějaké mutace u zvířecích druhů, to znamená vytvořit nové charaktery.“
„Nový člověk žije mezi námi! Je tady!“ zvolal Hitler triumfálním tónem. „Stačí vám to? Prozradím vám jedno tajemství. Viděl jsem nového člověka. Je nebojácný a krutý. Měl jsem před ním strach.“
„Když pronášel tato slova,“ dodává Rauschning, „třásl se Hitler extatickým vzrušením.“
A Rauschning podává také zprávu o oné podivné scéně, kterou se marně snaží řešit doktor Achille Delmas, specialista v oboru aplikované psychologie. Psychologii totiž opravdu tady nelze použít.
„Osoba z jeho okolí mi řekla, že se Hitler v noci probouzí a vyráží křečovité výkřiky. Volá o pomoc, sedí na kraji svého lůžka a je jako ochrnutý. Zmocňuje se ho panika, že se chvěje tak, až otřásá lůžkem. Vyráží zmatené a nesrozumitelné kletby. Zalyká se, jako by byl na pokraji udušení. Táž osoba mi líčila jednu z těchto krizí s takovými detaily, že bych jim odmítl věřit, kdybych to neměl z tak bezpečného pramene. Hitler stál ve svém pokoji, vrávoral, rozhlížel se kolem sebe pomateným pohledem. ‚To je on! To je on! Přišel sem!‘ sténal. Jeho rty byly bledé. Pot z něho kanul ve velkých kapkách. Náhle pronesl jakási slova, číslice, které neměly smyslu, zlomky vět. Bylo to děsivé. Používal podivných seskupenin výrazů, zcela zvláštních. Potom znovu zmlkl, ale dále hýbal rty. Tehdy ho třeli a vnutili mu nápoj. Potom najednou zařval: ‚Tam! Tam! V koutě! Je tady!‘ Dupal do podlahy a řval. Uklidňovali ho a říkali mu, že se neděje nic neobyčejného, a on se pozvolna uklidnil. Potom spal po dlouhé hodiny a byl zas téměř normální a snesitelný…“[38]

Pro Granta, který zažil většinu dvacátého století a první desetiletí jednadvacátého, byly obrovské změny, k nimž během této doby došlo, znamením, že se ve vesmíru samotném něco strašlivě pokazilo. Grant věřil, že tento typ změn, jimiž mág působí na svou psychiku v důsledku vlastní okultní praxe, mohou mít dopad na celý svět. To je po koneckonců celý základ magie jako systému manipulace s realitou a jejím prožíváním.

Grantova teze zní, že současný stav věcí je výsledkem nahromadění okultních operací na jedné straně (působící snad na éterické úrovni) a vědeckých, sociálních a technologických operací na straně druhé. operací na druhé straně, které působí v „reálném“ světě.

Dnes slyšíme o pohledech a zvucích, které zažíváme mimo tělo, na obloze, v oceánech, a v hlubinách země. Jako by kosmický Ohnivý had aktivoval pozemské energetické zóny, nebo odrážel do vesmíru čakry probuzené subatomárním zářením. … Země je začíná projevovat katastrofické účinky takové umělé stimulace Ohnivého hada.[39]

Když Grant píše „jako by“, je ostýchavý, neboť je zřejmé, že se domnívá, že právě k tomu došlo. Granta je třeba číst pozorně s cílem extrapolovat některá širší tvrzení z drobností sexuálních rituálů a hebrejské, řecké, a dokonce i anglické gematrie. Jeho nejjasnější odstavce jsou ty, které odhalují jeho jistotu, že příběhy H. P. Lovecrafta, umění surrealistů a Austina Osmana Sparea a moderní fenomény UFO a únosů jsou v jistém smyslu odrazem skutečného vesmíru mimo náš vlastní. Jeho začlenění tantry, kabaly, magie a všeho ostatního lze považovat za pokus smířit svou hlubší, vnitřní víru v reálnost Lovecraftových hororových fantazií s uceleným světonázorem, který by je mohl vysvětlit v nějakém vnitřně konzistentním způsobem.

Grant zjevně věřil, že svět prochází invazí z nějaké jiné dimenze nebo odněkud ze Záhrobí. Tuto invazi prožíval mimo jiné jako fenomén UFO. Erupce zájmu o okultismus, hororové filmy, alternativní náboženství atd. podle Granta naznačovala, že do našeho světa již něco proniká a že jediní, kdo mohou tuto událost interpretovat, jsou senzibilové. Mezi senzibily nepatří pouze mágové nebo okultisté, ale také umělci, spisovatelé a další lidé, kteří se ve velké míře zabývají představivostí a kreativitou: vlastnostmi, které jsou spojeny se zónou Lila.[40]

Bob nesený výronem bublin vypadajících jako Garmonbozia

BOB je nejen tranzitní entitou, nýbrž i médiem, dopravním prostředkem přenášejícím autonomní střípky Judy do našeho světa. Svědky takového jejího výronu jsme právě ve třetí řadě Twin Peaks: The Return. V prázdném prostoru se v pozici jako na kříži vznáší ženská postava bez vlasů a tváře. Vydechuje proud bublající ektoplazmy. V ektoplazmě jsou vajíčka. V jediné obří černé bublině se vznáší šklebící se tvář BOBa. Kamera zabírá pohled dovnitř této ektoplazmatické řeky, opět se řítí napříč ohnivými výbuchy. Z nejjasnějšího z nich vychází kulovitá zlatá kapka.

„Temnotou budoucí minulosti kouzelník touží prohlédnout. Je pouze jedna cesta mezi dvěma světy.“

Zatímco u Lynche je přestupní stanicí „mezi dvěma světy“ koloniál, obchod se smíšeným zbožím – přičemž tím „smíšeným“ jest míněn právě „průchod či brána“ z tohoto světa do jednoho ze dvou Vigvamů, Bílého a Černého – u severoamerického indiánského kmene Nez Perce jsou to lesy a v nich jistá specifická místa – stejně jako v okolí Městečka Twin Peaks,[41] a dále místa výskytu UFO, a to jak v novodobé historii od století dvacátého let čtyřicátých, tak i z dávné minulosti lidstva ve všech koutech světa.

Obchod se smíšeným zbožím

Krátkou povídku Barva z kosmu napsal Lovecraft v březnu 1927 a v září téhož roku vyšla poprvé v časopise Amazing Stories:

Západně od Arkhamu se nacházela „spálená pláň“ vypadající jako „obrovská skvrna vyleptaná kyselinou“ probouzející za „podivných dnů … podivnou tíseň“. Všechno to začalo, když spadl povětroň, v jehož mase se zdála být uzavřená „velká barevná bublina“, přičemž samotného výrazu „barva“ použili badatelé jen jako příměru.[42]

Autor se ve svém pozdním díle opakovaně vrací k představě tvorů, kteří se rozpíjejí v beztvaré rosolovité hmotě. Významnou inspirací pro něj bylo Vypravování o bílém prášku Arthura Machena a tragický osud Francise Leicestera:

„Na podlaze se rozlévala temná a zahnívající hmota, hnisající a tlející, ani tekutá, ani tuhá, roztékající se před očima a chvějící se mastnými olejnatými bublinami jako vroucí smůla.“[43]

Černý sliz

V Lovecraftově novele V horách šílenství se nejmenovaný vypravěč dozví, že Staří byli zničeni shoggothy, vysoce adaptabilní a mocnou rasou otroků, kterou vytvořili arkánní vědou. Naznačuje se, že právě proměnlivost shoggothů umožnila svrhnout jejich pány jako součást nezamýšleného procesu evoluce:

„Beztvará protoplasma schopná napodobovat a zrcadlit všechny tvary a orgány a procesy – vazké shluky bublavých buněk – gumovité patnáctistopé sféroidy, nekonečně plastické a protažitelné – otroci sugesce, stavitelé měst – stále urputnější, stále inteligentnější, stále obojživelnější, stále napodobivější!“[44]

V další jeho povídce Sny v čarodějnickém domě zmiňuje „organické věci na něho působily jako shluky bublin, chobotnice, stonožky, oživlé hinduistické modly a spletité arabesky probuzené k jakémusi hadímu životu.“

„Dvě z méně nesmyslně se pohybujících věcí – dosti velký slepenec třpytivých, prolamovaně kulovitých bublin a mnohem menší mnohostěn neznámých barev a rychle se měnících povrchových úhlů – ho zřejmě nebraly na vědomí a následovaly ho nebo pluly před ním, když měnil polohu mezi obřími hranoly, bludišti, shluky krychlí a rovin a jakoby budov…“

Byl tu však ještě další fenomén, a sice slabá fialová záře, „zlé fialové světlo,“ vyskytující se kolem „stařeny a toho malého chlupatého“ (Hnědý Jenkin), která předcházela „jeho pád do neznámých propastí, a pomyšlení, že by jiná bdící osoba mohla vidět snové světlo, bylo naprosto mimo zdravý rozum.“ Toto „snové světlo“ má jako základní barvu fialovou – barvu lila, podle níž nazval Kenneth Grant jedno ze svých nejlepších děl, Beyond the Mauve Zone. Onou „stařenou“ jest stará čarodějnice Kezia, jejíž dílo sleduje matematik Walter Gilman, který po jisté chvíli opouští důvěrně známé prostředí tohoto vesmíru a jeho linearitu, protože vykročil do „neurčitých soumračných propastí, v nichž se nevyskytovaly žádné pevné náznaky tvarů. Byl tam zaveden bublinatým slepencem a mnohostěnem, které ho vždy pronásledovaly,“ spolu s oslnivým snovým fialovým světlem, ale nepostupoval „přímou čarou, ale spíše cizokrajnými křivkami a spirálami jakéhosi éterického víru, který se řídil zákony neznámými fyzice a matematice jakéhokoli představitelného kosmu.“

Jack Parsons

„Tajné kulty často střežily a předávaly překvapující tajemství ze starších, zapomenutých aeonů, a nebylo nijak nemožné, že Kezia zvládla umění procházet branami dimenzí“, „a kdo může říci, co je podkladem starých pohádek o nočních projížďkách čarodějnice na koštěti? V jistých pásech prostoru nemůže existovat čas, a vstoupí-li někdo do takového pásu a zůstane v něm, může si na neurčito uchovat svůj život a mládí, nikdy netrpět látkovou výměnou ani stárnutím,“ o čemž svědčí i skutečnost, že se Gilman setkal se starou Kezií Masonovou přesně v té podobě, v jaké opustila v sedmnáctém století svůj proces navzdory opatřením přítomných soudců – do téhož pásu patří i ostrov Avalon a další podobné příbytky na psychogeografické mapě. Právě tak ale naše podvědomí obsahuje i úhly, které potřebujeme, abychom se dostali nazpět do normálního světa.

Další Lovecraftova novela Stín z času vznikala mezi 10. listopadem 1934 až 22. únorem 1935, k níž do svých poznámek napsal: „Člověk se musí přichystat přijmout o vesmíru a o kolotavém víru času představy, které ochromují už jen pouhou svou zmínkou“ a lidstvo „se musí mít na pozoru před jistým skrytým nebezpečím“. „Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý, a přitom nerozlučný pan Hyde“. A Michael Bertiaux mu přizvukuje:

„Je zcela zřejmé, že v každém z nás jsou skrytě přítomny magické síly. To ovšem tyto extremisty nezajímá. Ani skutečnost, že každý má někde v nativním horoskopu Pluta. Sotva to bude zajímat ty, kdož těží z nejextrémnějších forem magické moci. Co je však zajímá, je způsob, jímž jsou tito extremisté schopni používat tuto moc a přítomnost Yuggothu-Pluta v jejich plánu na převzetí tohoto světa a zničení svých nepřátel, tj. těch, kteří by mohli odolávat gnosi Yuggothu.“[45]

Jsou to osoby poznamenané touto zvrácenou a chaotickou energií. Představme si agenta Coopera v hodnosti Yuggothu v zemi za zrcadlem, kde je z něj agent „Repooc“, „yrev yrev“ (opravdu velmi) zlý“ Mr. C., na nějž se ze zrcadla svým šíleným smíchem směje BOB a v tu chvíli jsou oba jedno a jsou zajedno i s entitou Judy.

René Magritte: La reproduction interdite

René Magritte namaloval v roce 1937 pozoruhodné plátno La reproduction interdite, a celou situaci na něm bychom mohli popsat slovy „Kopírování je nepřípustné“. Vidíme muže stojícího před zrcadlem, tedy jeho záda a odraz v zrcadle. Jenže ten odraz nám nezjevuje mužův obličej, nýbrž zase jen jeho záda. Jediné, co má v zrcadle opravdový odraz, je kniha Edgara Allana Poea. A třebaže se vkrádá myšlenka na povídku William Wilson, s tématem paranormálního dvojníka, čteme na obálce titul Příběhy Arthura Gordona Pyma, před nímž „se rozevřela propast, aby nás pohltila. Ale tam se nám vztýčila v cestě zahalená lidská postava, mnohem větších rozměrů, než kterýkoliv obyvatel země. A barva pleti této postavy měla dokonalou bělost sněhu“.[46] Poeův Esej o hmotném a duchovním vesmíru z roku 1848 je de facto skrytou úvahou o Démonu zvrácenosti našeho světa, která začíná jako esej pojednávající o vypravěčových sebedestruktivních sklonech:

„… je to vlastně nutkání bez pohnutky, nemotivovaná pohnutka. Poslušni těchto popudů jednáme bez srozumitelného účelu… jasné vědomí nesprávnosti nebo pochybenosti našich skutků bývá nezvladatelnou a jedinou silou, jež nás často dohání k tomu, abychom skutek provedli. A toto nepřekonatelné nutkání páchat zlo pro zlo samo nelze analyzovat, nelze je rozkládat na podružné složky. Je to prazákladní, primární podnět – prostě elementární.“[47]

V posledním díle druhé řady seriálu Městečko Twin Peaks se Lynch touto malbou nechal inspirovat hned několikrát. Třeba ve scéně, kde Dale Cooper utíká od svého dvojníka. Vypadají úplně stejně jako postava na La reproduction interdite: muž v černém obleku s černými vlasy vidí sama sebe zezadu. Je to jeho odraz, ale ten odraz nemá obličej. Jako by tam místo něj byla jen jeho kopie. Také finální scéna druhé řady seriálu Městečko Twin Peaks je přímo ztělesněním plátna La reproduction interdite. Jako hrdina Magrittova obrazu se Dale Cooper dívá do zrcadla. Úhel pohledu je naprosto shodný. Nevidí tam svůj odraz, nýbrž zlé entity nazývané BOB. Z toho plyne, že Cooper už není Cooperem, ale svým vlastním dvojníkem. A to navozuje stejný pocit zmatenosti, jaký navozuje Magrittova malba. Malba není zrcadlem viděné skutečnosti, snaží se zobrazit to, co se za ní skrývá. „Sovy nejsou tím, čím se zdají být“, říká Dáma s polenem.

3C’s

Bertiaux výše naráží na průchod ze sféry radioaktivní energie k těm tam vocaď pomocí čtvrté dimenze. Během mágovy nepřítomnosti zůstává jeho radioaktivní ochranný štít viset nad posvěcenou oblastí magického díla, dokud ho neuvolní, jako třeba zaříkáváním. Pak je projektováno do „vyššího“ prostoru, kde funguje jako vehikulum nebo rezervoár mágovy energie, rezervoár, s nímž může vytáhnout za prací do jiných dimenzí:

„Takové sféry často vidívají senzibilové a mají je za UFO nebo létající talíře, zatímco ve skutečnosti jde o přísun sexuální radioaktivity ze zálohy.“

Pluto je síla zásadní mutace, naprosté proměny z předchozího stavu lidství. Jejich „členství“ v hierarchii chaosféry uvolňuje ty nejdémoničtější a nejnásilnější energie, jež přispívají k transformaci této planety. Prostřednictvím rituálního zasvěcení v systému psychologické rekonstrukce dospíváme k poznání, že lidé z UFO, ti, co přicházejí z Yuggothu a jejich transyuggothské extenze, jsou již zde a činí přípravy na převzetí.

„Při svém průzkumu jsem přišel ještě na další… tři případy…“ „Nehledalo tu cosi, nazdařbůh bloudíc časem, cestu ven z hluboké propasti, o níž nemáme ponětí?“ „Zřetelně jsem se hnal k cíli, o kterém jsem nic konkrétního ani netušil. Nicméně nějaká zlá síla jako by řídila mou bezmocnou vůli a znala vzpomínky zasuté v mé paměti…“

Lovecraft zakoušel velké těžkosti při psaní tohoto příběhu. Jádro zápletky viselo ve vzduchu už kolem roku 1930, a vyplynulo z diskuse mezi ním a Clarkem Ashtonem Smithem ohledně věrohodnosti příběhů, v nichž se odehrávají cesty časem a on si k tomu zapsal toto:

„Slabá stránka většiny příběhů s tímto tématem spočívá v tom, že neumožňují v dějinách zaznamenávat ony nevysvětlitelné události v minulosti, které byly způsobeny osobami cestujícími zpět v čase z přítomnosti nebo z budoucnosti“.

Jak poznamenal sám Hermann Minkowski, v jeho pojetí prostoru neexistuje čas; „koncept ‚nyní/teď‘, krátký interval, který odděluje minulost od budoucnosti, chybí ve všech základních matematických formulacích, a to jak v klasické, tak i v kvantové fyzice“, protože „náš skutečný vesmír, který je všemi našimi okamžiky, minulostí, přítomností a budoucností, existuje současně, ale my tuto skutečnost nemůžeme přímo vidět ani zažít. Naše okamžiky prožíváme sériově, jeden po druhém, takže pouze přítomný okamžik je pro nás tím aktuálním.“

Filosofie nábytku v Červeném pokoji

Lynchův Červený pokoj v Twin Peaks je svéráznou obdobou Kabinetu kuriozit Reného Magritta. Jsou tam tři křesla, kopie lampy v podobě Saturnu ze Světové výstavy z roku 1939 nebo třeba Venuše Medicejská a Venuše Mélská, známá sochařská díla z období antiky.[48] Ale kromě toho tam je i Muž z jiného místa, který se z neznámého důvodu prezentuje jako MIKEova ruka. K tomu divák ví, že jiná postava si vlastní ruku sama uřezala, protože nabyla přesvědčení o tom, že v ní žije zlý duch, jehož se tak zbaví.[49] Divák se vlastně nikdy nedozví, jak to s tou či onou rukou vůbec je, což perfektně zapadá do sestavy jakéhokoliv Kabinetu kuriozit.

René Magritte: La fée ignorante (1956) a Laura Palmerová v Červeném pokoji

V pokoji visí červené závěsy. Vedle závěsů sedí mladá modrooká blondýnka, rty zvýrazněné červenou rtěnku a na diváka pohlíží s klidným úsměvem jako postmoderní Mona Lisa. Tak lze popsat jak Magrittovu La fée ignorante, tak i Lauru Palmerovou, když se agentu Cooperovi ukázala poprvé. Čím déle si je prohlížíme, tím více podobností vidíme. Mají stejný účes a podobné rysy obličeje. Podobnost je tak zjevná, až se zdá, že se Lynch neinspiroval Magrittovým obrazem, nýbrž že Magritte namaloval svou vílu podle Laury Palmerové. Když totiž vstoupíte do obchodu se smíšeným zbožím, je možné všechno.

Zvláštní agent Dale Cooper čekal v Červeném pokoji pětadvacet let, aby zabil „dvě mouchy jednou ranou“,[50] a nyní nadešel jeho čas. Poryv vzduchu rozvlní červené závěsy a odhalí nekonečnou černobílou krokvicovou podlahu táhnoucí se do tmy. Uprostřed nekonečného černobílého vlnového vzoru stojí bílý kůň, za ním černá prázdnota. Vítr utichá a v Červeném pokoji je opět klid. Naproti Cooperovi se znovu objeví netělesná entita jménem MIKE a zeptá se:

„Je to… budoucnost…, nebo… je to… minulost?“[51]

Trpasličí muž v rudém obleku, MIKEova oddělená levá paže, se vyptává agenta Coopera: „Je to budoucnost?“[52] A právě tak se agent Cooper na konci posledního dílu třetí řady poněkud zmateně ptá Carrie Pageové aka Laury Palmerové: „Jaký je rok?“[53]

Protože tuší, že je strašlivě jinde, v jiném čase, v jiné realitě. Obchod se smíšeným zbožím jej sice vypustil ze dveří, ale vesmír se na kolotoči mezitím otočil o pár koníků dál a on nasedl místo na bílého opět na toho černého.

Vnitřní rozměr UFO – totiž exteriorizovaných objektů – není ani tak esoterický, jako spíše „živoucí hieroglyf“, symbol nebo existenciální výzva, která poskytuje zajímavý pohled do jiného řádu logiky, který je analogický a heuristický, takto učení od těchto „vnitřních bytostí“ (Jeu-Dei, BOB, MIKE aj.) pobývajících buď dočasně vedle člověka, nebo v něm jako interiorizované, přivtělené objekty, stavy (ne/vědomí).

Všechny vědomé stavy jsou uvědomované jako určitý – a nikoliv jiný – obsah či význam. Říkáme proto o nich, že jsou intencionální – intence je jako pomyslné ukazovátko nebo šipka, která odkazuje na cosi určitého. Všechny intencionální fenomény musí být dostupné pro smyslové vnímání, aby mohly být rozlišitelné od všech jiných fenoménů, zaměnitelné se všemi shodnými fenomény a vzájemně srovnatelné v rámci vhodné klasifikační třídy. Pouze za těchto podmínek je lze třídit (klasifikovat), a tak určovat jejich význam prostřednictvím pojmů. Nezbytnost smyslové rozlišitelnosti a rozpoznatelnosti intencionálních fenoménů vystihuje John A. Searle termínem zjevný tvar (aspectual shape).[54]

René Magritte: La Mémoire a mrtvá Laura Palmerová

Každá mozková činnost, kterou si lze nakonec uvědomit a významově ji interpretovat, je na neurofyziologické úrovni podmíněna neurobiologickou strukturou. Ačkoliv tedy není uvědomovaná, již je potenciálně rozlišitelná – neexistuje sice ve zjevném tvaru, ale existuje jako diferencovaná „neuronální struktura“ či „neuronální událost“.[55] V této své nejhlubší úrovni však není pro vědomí dostupná; může se stát vědomou až teprve tehdy, jestliže se projeví ve zjevném tvaru. Jinak řečeno, každá neurofyziologická struktura může být převedena z nevědomé do uvědomované úrovně, jestliže se její důsledky projeví ve zjevném tvaru. Z hlediska subjektu (v ontologii první osoby) se zjevný tvar ukazuje v základních alternativách uvědomovaného obsahu na dvou úrovních: (1) introspektivně zřejmý (vnitřní výraz), (2) exteriorizovaný (vnější výraz). Uvědomovaný obsah má podobu, (a) tělesného stavu (např. bolest), (b) emoce, (c) smyslového vjemu, (d) představy reálné nebo fantazijní (vizuální, akustické, pohybové, čichové, chuťové), (e) pojmu, resp. myšlenky zakotvené v pojmu. Tyto alternativy a jejich konkretizace jsou navzájem rozlišitelné, zaměnitelné se všemi shodnými fenomény a vzájemně srovnatelné (v rámci vhodné klasifikační třídy), proto mohou být zjevným tvarem.[56]

UFO, stejně jako okultismus, se stává výrazným symbolem vnitřní transformace a spíše než pouhým polem vnitřního poznání neviditelného se UFO jeví jako zcela viditelný jev a zdá se, že odkazuje na jinou sféru bytí a bytostí. Je to radikálně viděný okultismus. Je to v jistém smyslu zjevený okultní svět, zvláštní připomínka našeho stavu duchovního zanedbávání, která se představuje jako obtížný a archetypálně nabitý zenový koán. Čeká, zdá se, na naše osvícení, dokud neposkytne své plný význam. „Musíme se naučit expandovat dovnitř, dokud nějakým způsobem neobnovíme smysl pro huacu [životní sílu], dokud si znovu nevytvoříme cit pro ‚neviditelné síly‘… Nějak se to musí udělat,“ říká Colin Wilson.

Elektřina jako cestovní prostředek

UFO nás k tomu vybízí. A stejně jako většina okultních významů a symbolů, odkazují na vnitřní realitu, a že se nachází v mysli okultního praktika, kde se spojují reality obou světů. A nakonec se tyto metafory a synchronicity začlení do naší každodenního života a přestávají být neskutečné, ale jako důležité ukazatele našeho skutečného záměru. Ještě jednou:

„Temnotou budoucí minulosti kouzelník touží prohlédnout. Je pouze jedna cesta mezi dvěma světy.“

Zdá se, že tyto „neviditelné síly“ žijí skrze nás a jejich jazyk se hodí k úžasu a symbolice. A je to evoluční metafora, která symbol potenciálu z vnitřních světů, která nás nabádá, abychom ji aktualizovali do podoby do reality. Pokud, jak naznačují Grof a Wilson, jsou tyto entity UFO jako „mezi“ [vmezeřené], jak se to jeví, pak jejich často symbolický obsah a komunikace mohou předznamenávat nový vztah k našemu vlastnímu vědomí.[57]

*


[1] V roce 1908 se objevilo slovo „Tutulu“, totiž když se Crowley v té době podílel na evokaci „aires“ neboli aethyrů henochiánského systému v severní Africe, a zaznělo při invokaci 27. aethyru. Crowley tehdy připouštěl, že je nepřeložitelné (srv. Crowley: Vize a Hlas). Připomeňme, že poprvé se tento pojem vyskytl sice až v Lovecraftově povídce Volání Cthulhu z roku 1928, existuje však podrobnější studie zabývající se prastarým mýtem Cthulhu tradovaným v různých podobách po celém světě. Srv. Jason Colavito: Cthulhu in World Mythology. Atomic Overmind Press, Alexandria 2014.

[2] H. P. Lovecraft: Šepot v temnotách in Dagon a jiné horrory. Zlatý kůň, Praha 1990.

[3] Podrobně viz John Carter: Sex and Rockets: The Occult World of Jack Parsons. Feral House 2005.

[4] Viz Jack Parsons: Liber Babalon.

[5] Kenneth Grant: Magické obrození. Vodnář, Praha 2014.

[6] Viz Frank Belknap Long: Howard Phillip Lovecraft. Arkham House, 1975.

[7] Viz San: Kulty UFO & mimozemských bohů.

[8] H. P. Lovecraft: Šepot v temnotách.

[9] Joseph P. Farell: SS Bratrstvo Zvonu. Neuvěřitelná tajná technologie nacistů. Nacisté v NASA, JFK a Majic-12. Volvox Globator, Praha & HORUS, Brno 2011, str. 185.

[10] Witkowski cituje v tomto ohledu japonské experimenty, lze však rovněž poukázat na různé experimenty fyzika Di Palmy. Srv. Ludvík Souček: Případ jantarové komnaty. Albatros, Praha 1970, str. 52-53.

[11] Leonid Ivanovič Sedov (1907-1999) byl ruský fyzik, který pracoval jako inženýr v bývalém sovětském kosmickém programu.

[12] Max Born (1882-1970) obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1954.

[13] Werner Karl Heisenberg (1901-1976) obdržel Nobelovu cenu za fyziku v roce 1933.

[14] Carl Friedrich von Weizsäcker (1912-2007) byl Heisenbergův žák a přítel, v letech 1946-1957 ředitel Institutu Maxe Plancka v Göttingenu.

[15] Ernst Pascual Jordan (1902-1980), spolu s Bornem a Heisenbergem zakladatel kvantové mechaniky v maticové podobě, člen výboru pro udělování Nobelovy ceny.

[16] Viz Illobrand von Ludwiger: The New Worldview of the Physicist Burkhard Heim. PDF, str. 5n.

[17] Ludvík Souček: Případ jantarové komnaty. Albatros, Praha 1970, str. 70n.

[18] Mark Frost: Tajná historie Twin Peaks. Jota, Brno 2017.

[19] John Carter: Sex and Rockets: The Occult World of Jack Parsons. Feral House 2005.

[20] Srv. také Spencer Kansa: Wormwood Star: The Magickal Life of Marjorie Cameron. Mandrake 2014.

[21] Městečko Twin Peaks – The Return. Režie: David Lynch. USA 2017.

[22] Srv. San: Slepá sova.

[23] Howard O. Pittman: Demons – An Eyewitness Account. Philadelphian Publishing House, Foxworth 1995, str. 53n.

[24] Loren E. Gross: The Fifth Horseman Of The Apocalypse. UFOs: A History. 1947 August 1st – December 31st. Supplemental Notes. Fremont 2001.

[25] Viz Jan Weiss: Nosič nábytku. Nakladatelství Průboj – Karel Smolka, Brno 1941, str. 116n.

[26] Twin Peaks – Fire Walk With Me, viz 1:01:20.

[27] Viz „Yrev very good to see you again, old friend.“ Twin Peaks. Srv. též San: Kas mi bigir aneb Něco se blíží aneb Stíny z bezčasí.

[28] Viz Twin Peaks – Man From Another Place: „I am the arm and I sound like this…“

[29] W. B. Yeats: Irish Fairy and Folk-Tales. Londýn 1888, str. 2.

[30] W. B. Yeats: Keltský soumrak. Zvláštní vydání, Brno 1996.

[31] J. L. Nevius: Demon possession and allied themes; being an inductive study of phenomena of our own times. F. H. Revell, Chicago 1894.

[32] N. G. Mitchell-Innes: Birth, Marriage, and Death Rites of the Chinese. Folk-Lore Journal, vol. 225, str. 270n. Velmi zajímavé je, že pohanské čínské matky používají znamení kříže proti démonům stejně jako keltské matky proti vílám; a žádný exorcismus katolíků či protestantů, jehož cílem je vyléčit vílu měňavku nebo vyhnat posedlé démony, se nikdy neobešel bez tohoto celosvětového a předkřesťanského znamení kříže.

[33] Srv. San: UFO, kult Kû & projekt Galileo.

[34] Srv. San: UFO, kult Kû & projekt Galileo.

[35] W. Y. Evans Wentz: The Fairy-Faith In Celtic Countries. Oxford University Press, Londýn 1911.

[36] Kenneth Grant: Outside the Circles of Time. Frederick Muller Limited, Londýn 1980, str. 81.

[37] Jednotlivé složky bytosti, které jsou podstatou individuality. Buddhismus rozlišuje pět skandh:

tvar (skupina tělesnosti), cítění (skupina pociťování), vnímání (skupina vnímání), tvoření (skupina mentálních formací), vědomí (skupina vědomí). Těchto pět je založeno na smyslových schopnostech, zatímco vědomí mysli slouží k rozlišování a posuzování objektů. K těmto šesti pak škola čittamátra neboli jógačára přidává vědomí znečištěné vášněmi, které rozvíjejí přijímání a odmítání, a tím i utváření karmy.

[38] Jacques Bergier, Louis Pauwels: Jitro kouzelníků. Úvod do fantastického realismu. NS Svoboda, Praha 1990.

[39] Kenneth Grant: Beyond the Mauve Zone. Starfire Publishing Ltd., Londýn 1999, str. 70. Atomový oheň rozpoutaný během nukleární theurgie.

[40] Peter Levenda: Dark Lord: H. P. Lovecraft, Kenneth Grant and the Typhonian Tradition in Magic. Ibis Press, Nicolas-Hays, Inc., Lake Worth 2013, str. 156n.

[41] Mark Frost: Tajná historie Twin Peaks.

[42] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Příběhy a novely z let 1927-1930. Plus, Praha 2012.

[43] Artur Machen: Tři podvodníci. Václav Petr, Praha 1927.

[44] H. P. Lovecraft: Hory šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 33.

[45] Michael Bertiaux: Voudon Gnostic Workbook. Red Wheel/Weiser, San Francisco 2007, str. 75n.

[46] Edgar Allan Poe: Dobrodružství Arthura Gordona Pyma. H. Kosterka, Praha-Vinohrady 1902, str. 249.

[47] Edgar Allan Poe: Démon zvrácenosti. Argo, Praha 2013.

[48] Geoffrey A. Johns: Iconography of the Red Room. Twin Peaks Gazette 2017.

[49] Městečko Twin Peaks. Režie: David Lynch. USA, 1990.

[50] David Lynch, Mark Frost: Twin Peaks, 3. řada, 1. epizoda (5:00-6:00). Showtime Networks, 2017.

[51] David Lynch, Mark Frost: Twin Peaks, 3. řada, 2. epizoda (16:00-25:00). Showtime Networks, 2017.

[52] Viz Twin Peaks – Man From Another Place: „I am the arm and I sound like this…“

[53] Městečko Twin Peaks – The Return (2017), epizoda 18 (S03E18).

[54] Jeden z významů slova aspect uvádí „zjevnost pro zrakové vnímání nebo pro mysl“, což odpovídá původnímu latinskému významu slova aspectus, tj. „zjev; to, co je viditelné; vzezření“, v podobném smyslu jako zjevný tvar se používá označení „subjektivní jev“. Srv. John A. Searle: Mind. Oxford University Press, Oxford 2004.

[55] Pojmem „neuronální událost“ je vystižena dynamika mozkových procesů, jejichž stav se „trvale, ve zlomcích sekundy proměňuje“ – srv. František Koukolík: Já. O vztahu mozku, vědomí a sebeuvědomování. Karolinum, Praha 2003, str. 273. Pojmem „neuronální struktura“, který je používán Searlem, má oproti tomu být vystižena schopnost mentální re-prezentace a interpretování jevů, tj. opakovaného „propojení činnosti velkého počtu skupin nervových buněk“. Pouze díky struktuře jsme schopni „uvědomit si totéž“, tj. rozlišovat podměty stejného druhu. To nic nemění na dynamice mozkové činnosti, která je nezbytným předpokladem těchto struktur: neuronální struktury jsou utvářeny a přetvářeny průběhem neuronálních událostí.

[56] Viz Mgr. Alena Nohavová: Psychologické souvislosti hlasu a sebepojetí jedince. Disertační práce. Pedagogická fakulta, Jihočeská univerzita, České Budějovice 2012, str. 67n.

[57] David J. Moore: Evolutionary Metaphors: UFOs, New Existentialism and the Future Paradigm. Sixth Books, John Hunt Publishing Ltd., Hampshire 2019.