Kterak nebýt ofrankován

118
Irène Hillel-Erlangerová: Cestování kaleidoskopem
(Malvern, Praha 2011)

Irène Hillel-Erlangerová: Cestování kaleidoskopem

148 stran, Malvern, Praha 2011, brožované
ISBN 978-80-86702-92-6

Nepostradatelným průvodcem ve skládání krásných praobrazů z barevných sklíček jest úvod Bernarda Rogera. Hned zkraje jsme v citaci autorkou nabádáni, abychom na dílko nemysleli jako na román, v němž snad máme zkoumati postavy, nýbrž „se zanícením se pokusit uchopit a určit některé Znaky“, a to mocí a pomocí krasohledu, díky němuž oko pozorovatele zachycuje „scény viditelného světa, které obnovuje odhalením jejich skrytého smyslu podle svého sklonu. „Sklonem“ jest myšlena především „náklonnost“, neb spády každého vedou k jinému způsobu vidění, individuovanému, který napomáhá hledání pravdy pod formami reality.

„Výborně, dobrý a věrný služebníku! Byl jsi věrný v mále, svěřím ti mnoho. Sdílej radost svého pána.“[1]

„Baba Jaga kocourovi: Jsi jak peklo černý, služebník můj věrný!“[2]

Jindy je služebník přímo jmenován jako Věrný,[3] pověřený „starým a nemocným králem“, jehož poslední hodina již nadešla, aby střežil jeho syna a ukázal mu všechny poklady zámku vyjma „komnaty na konci chodby, kde je ukrytý obraz královské dcery ze Zlatého zámku“.

Rovněž multiplikace Věrného, hnedle v šestero služebníků proměněných,[4] odkazuje na služby jimi poskytované během zápasu o krásnou dceru staré královny a zlé čarodějky, ukládající každému nápadníkovi úkoly (a o život) – pakliže je nesplní, propadne hrdlem.

Také Božena Němcová v pohádce Ptačí hlava a srdce vypráví o dvou bratrech, Fortunátovi a Alešovi, jimž každé ráno pod poduškou ležely tři zlaté dukáty, a zemanově věrném služebníkovi, který „pánu svému ony zlaťáky odváděl“.[5]

Gilly je dle mínění IHE „solí Země – přesně: věrným služebníkem“ a takto „naznačuje svůj záměr a úroveň, na jaké si přeje být pochopena, představujíc hned na začátku nepostradatelného služebníka Velkého Díla, prvního merkura či merkura společného, jenž má tvář mladého prodavače novin Gillyho… tak ono univerzální rozpouštědlo otevře svému pánovi chrám přírody…“, totiž – ukáže mu „komnatu na konci chodby, kde je ukrytý obraz královské dcery ze Zlatého zámku“.

Irène Hillel-Erlanger

Grâce je přirozeně Grácie, a Véra je „dokonalou formou divoké slasti“. Véra disponuje Skutečností, kdežto Grâce Pravdou; jsou dvojí emanací Nepoznatelného.

Joël Joze seznámí Grâce se svým vynálezem, která mu poradí, „aby svůj kaleidoskop svěřil jednomu dítěti“. Skoro se chce věřit, že se má na mysli jediné dítě. Prodlévají v domě Grâce, jejíž „tvář [je] kuriózně po orientálním způsobu maskovaná černým / Závojem / Nezahaleny pouze oči – vznešené – / Jedinečný půvab onoho šálu a těch očí…“, a dům „jako kdyby ukrýval všechny ty záhadné svěžesti Orientu: Palmový háj! / Uprostřed Paříže… / kdo by to tušil?“

Grâce pozornému čtenáři připomene „štíhlou éterickou dívku v černých šatech“ Sádeka Hedájata,[6] a její dům pak „psycho-kosmické pohoří Qáf“,[7] jehož půdorys vyznačuje „za vestibulem jeden pramen, tryskající uprostřed palmového háje, [který] posiluje a uzdravuje ty, kteří jej přicházejí pít“. Že by podle všeho stále ještě existovali lidé, kteří se Blahodárným pramenem léčí?

„Je třeba se, jako Chezr (nebo Chidr, tajuplný prorok, věčný poutník, Eliáš nebo jeho dvojenec) vykoupat v Prameni Života. »Ten, kdo našel smysl Pravé Skutečnosti, dorazil k tomuto Prameni. Poté, co se vykoupe v Prameni, získá Schopnost, jež ho činí podobným balzámu, který si kápneš do dlaně – a podržíš-li ruku proti slunci, balzám projde na její hřbet.«“

„Jestliže si člověk navykne snít o tajemstvích věcí. Jestliže si, byť i jen trochu, navykne poslechem vyšetřovat Okultno; plně si uvědomí, že se vše proměňuje, zmítá, vzájemně se ovlivňuje podle Ovzduší, jež se v každém okamžiku mění!“

Vydáte-li se subsolární říší, narazíte na hltouny ústřic, milovníky šneků – ovšem pozor!

„Jací to ubožáci usazení před hladovým jídlem? Jací to Rytíři Temného Uvítání? Co to hltají? Je to možné? Pavučiny!“

Tyto jedlíky pavučin provázejí další kumpáni: smutní požírači pastí-na-mouchy. Bilionáři, vyznamenaní nedostatkem chuti, jsou smutnými zajatci hnusných Jídel. Obrazy i duch upomenou na slovesnost Paula Scheerbarta, zvláště pak jeho gargantuovského hrdinu, jímž jest Rakkóx, bilionář,[8] bohatec a nabob, který si kupuje „tisíc osobních parníků“ jako my krabičku sirek.

Po představení kaleidoskopu dochází k hlavní zápletce: vypukne obrovský požár a shoří vše až po náměstí Concorde – fr. „svornost“, ta se mezi Grâce a Vérou doslova i obrazně „vypaří“ a požár se „nakonec ruší sám sebou“, stráven sebou a v sobě.

„Blesk Požár Detonace Miliony zápalných granátů v erupci a explozi jakého to Vulkánu?“

Ještě jednou z díla Paula Scheerbarta:

„A dole dospěli k bohu Touhy. Zde vody poskakovaly jako fontány kol přepestré skulptury ze skla, v které nic nebylo strašlivého, ponejvíce v obloucích vzpínajících se a klesajících… Tato skulptura se měnila ještě o mnoho více než obě prvé. Lidským údům však se zde nepodobalo nic; kapitánu vše se jevilo kaleidoskopickým. Vody a skleněné útvary vždy se shodovaly a utvářely stále nové jiskřící arabesky z výhně a barev.“[9]

Julien Champagne: Le Vaisseau du Grand Oeuvre (IHE, 1910)

Kaleidoskop jest zničen, tryskání „krásných praobrazů“ takto ustane a Joël Joze upadne do stavu téměř naprostého ochromení a slepoty. Čtyři vyjdou z ruin, Grâce a Véra jsou ovšem pryč.

Vše spáleno. Nic zůstaveno. Nižádná zátěž dědictví.

Tedy: Dílo může započít.

Abeceda. Vycházet a znovu vstupovat do svých písmovnic. Meditovat o povaze písmen, o těch, jež „pro svou podobu svádějí, jiné se protiví – špatně se spojují“. A na jakých místech se nacházejí? Slova, jimž slouží k sestavení. Písmena jsou dobrá náhodou, špatná nedostatkem, nouzí. Nuže?

Bernard Roger věří, že „jména pařížských míst byla pečlivě vybrána kvůli rezonanci, kterou jim dodávají hry fonetické kabaly: avenue Montaigne připomíná montagne [hora], pod níž se nachází minière [lom] anebo matière premire [surovina; prima materia] a bulvár Bonne-Nouvelle se jeví jako oznámení světla nad troskou [hvězda nad kompostem], brána Maillot jakoby chtěla připomenout mailles [oka] rybářské sítě, s nimiž filosofové „loví“ svou jedinečnou rybku…“

Nuže, rozhoďme sítě!


[1] Mt 25,23.

[2] Mrazík. Režie: Alexandr Rou. Sovětský svaz, 1964.

[3] Der treue Johannes (KHM 6) náleží do rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen, 1812-15, 1822, 1857.

[4] Die sechs Diener (KHM 134) náleží do rozsáhlé sbírky pohádek bratří Grimmů Kinder-und Hausmärchen, 1812-15, 1822, 1857.

[5] Božena Němcová: Pohádky. Albatros, Praha 2014.

[6] Srv. San: Slepá sova.

[7] Ibid., dále srv. Henry Corbin: Mundus imaginalis aneb imaginální a imaginární. Malvern, Praha 2007.

[8] Paul Scheerbart: Rakkóx, bilionář. Divoký hon. J. Otto, Praha 1908.

[9] Paul Scheerbart: Mořský had. Mořský román. Kryl a Scotti, Nový Jičín 1920, str. 13.