Formule základních magických zbraní

1145

Než začneme podrobně mluvit o magických formulích, bude vhodné si všimnout toho, že většina rituálů představuje komplex a obsahuje mnoho formulí, které je třeba sladit v jedinou.

Magické zbraně

První z nich je formule hole. Ve sféře tohoto principu, který chce mág invokovat, vystupuje po strmé přímce bod za bodem a potom sestupuje; nebo jinak: začíná nahoře, jde přímo dolů, invokuje prvního boha této sféry vroucnou prosebnou modlitbou,1 aby se uráčil poslat příslušného archanděla. On pak naléhá na archanděla, aby vyslal anděla nebo anděle této sféry jemu na pomoc; zaklíná tohoto anděla nebo anděle, aby seslali inteligenci, jíž se to dotýká a tuto inteligenci bude zaklínat s úctou, aby ducha donutila k poslušnosti a zjevil se. Tomuto duchu on dává příkazy.

Uvidíme, že tady jde spíše o evokační než invokační formulku a v případě té druhé, ačkoliv jde zjevně o totéž, by se mělo přemýšlet trochu jinak, poněvadž spadá pod jinou formuli, totiž tetragrammatonu. Esence oné síly, kterou invokujeme, je jediná, ale „Bůh“ představuje zárodek nebo počátek této síly, kdežto „archanděl“ její rozvoj a tak dále, až se dostaneme k „duchu“ a stojíme u konce této síly v plné její dokonalosti.

Formule poháru není pro evokace tak vhodná a magická hierarchie se tady neprojevuje úplně stejným způsobem; jelikož pohár je spíše pasivní než aktivní, není vhodné, aby ji mág používal pro cokoliv, co není to nejvyšší. V praxi to následně neznamená nic míň než modlitbu, a tou modlitbou je myšlena „modlitba ticha.“2

Formule meče se rovněž nehodí pro žádný z obou účelů, neboť je v povaze meče kritizovat, ničit, rozptylovat; a všechny magické ceremoniály vedou ke koncentraci. Meč se tudíž bude principiálně objevovat u ceremoniálu, který je mu bližší, a to u zapuzování.

Formule pantáklu také nemá zvláštního užitku; protože pantákl je netečný. Zkrátka, formule hole je jediná, kterou, jde-li o nás, opravdu potřebujeme.3

A tak k tomu, aby byla invokována jakákoliv bytost, mají mágové, jak podotýká Hermés Trismegistos, tři metody.

Nejdříve, pro ty obyčejné, je tu prosebná modlitba. I v ní se nepřikrášlená objektivnost této teorie pokládá za účinnou.

Máme boha jménem A, jemuž B předkládá svoji naléhavou prosbu. Zrovna jako když si chlapec řekne otci o kapesné.

Druhá metoda už je trochu rafinovanější, nakolik se mág snaží sjednotit s přirozeností boha a sám se během ceremoniálu dostává na jistou vyšší úroveň; ovšem pouze třetí metoda je hodna našeho zájmu.

Spočívá ve skutečném ztotožnění mága s bohem. Všimněte si, že k tomu, aby tak učinil dokonale, musí dosáhnout stavu samádhi; a samotný tento fakt stačí k tomu, abychom nezvratně spojovali magii s mysticismem.

Tuto magickou metodu ztotožnění nyní popíšeme. Prvně je třeba si s velkou péčí nastudovat symbolickou podobu boha, jako když umělec studuje svůj model, dokud naprosto jasně a bez pochybností nemá duševní otisk tohoto boha v duchu. Podobně musí obsáhnout atributy tohoto boha i ve svém proslovu, a ten je třeba se naučit perfektně zpaměti.

Invokace začíná modlitbou k tomuto bohu, připomene jeho tělesné přednosti, vždy s hlubokým porozuměním jejich skutečnému významu. Ve druhé části této invokace má zaznít hlas tohoto boha, u nějž by mělo být dosaženo oné charakteristické výslovnosti, jakou používá.

Ve třetím jednání invokace stvrzuje mág svoji identitu s tímto bohem. Ve čtvrtém pak je bůh znovu invokován, ale jakoby sám sebou, jakoby šlo o vyřčení oné vůle boha, který se manifestuje v mágovi. V závěru invokace má znovu dojít k potvrzení jejího původního účelu.

Takže při invokaci Thotha, kterou najdete v rituálu Merkura (Equinox I (6)) a v Liber LXIV, začíná první část slovy:

„Božský majestáte, moudrostí korunovaný TAHUTI, tebe, tebe invokuji. Ó Ibisohlavý, tebe, tebe invokuji,“ a tak dále.

Na konci by se měl zjevit duchovní obraz boha, nekonečně veliký a nadzemsky krásný, asi tak, jako když se díváme na slunce.

Druhá část počíná slovy:

„Hle! Já jsem včerejšek, dnešek a bratr zítřka.“

Mág by si měl představit, že slyší tento hlas a zároveň by ho měl opakovat na znamení, že je i pro něj pravdivý. Tato myšlenka by jej měla tak povznést, že bude v závěru schopen vyřknout ona vznešená slova, která uvádějí třetí část:

„Hle! on je ve mně a já v něm.“ V té chvíli ztrácí své vědomí smrtelníka; stává se oním duchovním obrazem, který předtím jen zřel. Toto vědomí se pak dále zúplňuje, jak pokračuje:

„V mé záři Ptah pluje nebesy. Křižuji výšiny. Svými kroky měřím nebesa Nu. Zapaluji jasný plamen bleskem svých očí: věčně chvátám ve skvělosti den za dnem oslavovaného Ra – dávám život těm, kteří putují po Zemi!“

Tato myšlenka, nahlíženo z božského úhlu, dovoluje vzniknout vztahu mezi bohem a člověkem.

Na konci třetí části si mág vzpomíná sám na sebe; a tady se jakoby náhodou objevují slova: „Proto mě všechno musí na slovo poslechnout.“ A pak čtvrtá část, která začíná slovy: „A tak ty přicházíš ke mně,“ neboť vskutku to není mág, který oslovuje boha, nýbrž je to bůh, který vyslyší vzdálenou řeč mágovu. Byla-li tato invokace správně vykonána, budou znít slova čtvrté části jakoby z veliké dálky a nadto velice podivně. Je překvapující, že panák (tak se teď mág jeví sám sobě) by mohl najednou začít mluvit!

Formule hole je jediná, kterou, jde-li o nás, opravdu potřebujeme.

Egyptští bohové jsou co do své podstaty tak úplní, tak produchovnělí a přesto tak hmotní, že tato jediná invokace je zcela dostačující. Bůh se na mága rozpomene, že by se mu už měl zjevit duch Merkura, a také tomu tak je. Tahle egyptská formulka by tedy měla být upřednostňována před hebrejskou hierarchickou formulí pro své nábožné modlitby, vzývání a zaklínání.

Je ovšem jasné, že při této invokaci Thotha, jak jsme ji uvedli, vystupuje ještě další formule, a sice ta, která vše obrací nebo hýbe se vším tam a zpět, a můžeme jí říkat formule Hórova či Harpokratova. Mág se obrací k bohu aktivní projekcí své vůle a potom se stává pasivním, když bůh se obrací k universu. Ve čtvrté části utichá, naslouchá modlitbě, která odtamtud vychází.

Tuto formuli invokace Thotha lze zařadit k tetragrammatonu. V první části se objevuje oheň, mágova plamenná modlitba, ve druhé je to voda, při níž mág naslouchá nebo zachycuje odraz boží. Třetí částí je vzduch, snoubení ohně a vody; bůh a člověk se stávají jedním; a čtvrtá část koresponduje se zemí, s kondenzací nebo materializací těchto tří vyšších principů.

Pokud se týká hebrejských formulí, lze pochybovat o tom, zda většina mágů vůbec kdy správně pochopila principy, které se za touto metodou ztotožnění skrývají. Na mysl nám nepřichází žádné místo, kde by se o něčem takovém mluvilo, ani rozsáhlé rituální texty neobsahují žádnou určitou narážku na takové pojetí, a rovněž tak ani žádné osobní poznámky a bezděčné názory na povahu těchto věcí. Zdá se, že v sobě ukrývají myšlenku, že existuje nějaký archanděl Raciel právě tak, jako existoval jeden státník jménem Richelieu, individuální bytost žijící na určitém místě v určité době. On jistě měl jakési schopnosti metafyzického řádu – možná taky mohl být na dvou místech najednou,4 a například, ačkoliv se i jen možnost tak jednoduchého skutku (v případě duchů) zdá být popřena jistými místy v rozsáhlých zaklínáních, která říkají, že duch, jehož by mág nechal na nějakém zvláštním místě pekla spoutat řetězy, nebo kdyby nějaký jiný mág ho zaklel tak, že by odtamtud nemohl odejít, pak by za sebe poslal ducha podobné tvářnosti nebo by udělal něco jiného, jen aby se vyhnul obtížím. Ovšemže takové nanicovaté pojetí by studenta kabaly nemohlo ani napadnout. Je ale možné, že mágové napsali svá zaklínání na základě této primitivní hypotézy, aby neobestřeli ducha pochybnostmi a metafyzickými spekulacemi.

Ten, který se stal mistrem Therionem, byl jednou postaven před podobný problém. Protože byl vybrán, aby poučil lidstvo, hledal pro svůj úkol jednoduché potvrzení. Zdravý rozum poskytl dostatek informací jeho vůli, aby se rozhodl poučit lidi o Příštím stupni, což už byla věc ležící bezprostředně mimo jeho působnost. Mohl tomu říkat „bůh,“ nebo „vyšší já,“ nebo „Augéídés“, nebo „Ádibuddha“5 a dalších 61 věcí – jenže on si uvědomil, že to všechno je jedno, a nadto že každá představuje nějakou teorii universa, kterou lze kritikou rozbít na padrť – jenže on už prošel královstvím rozumářství a ví, že každé tvrzení má v sobě jistou absurditu. Načež řekl: „Dovolte mi, abych na vědomí dal, že k ruce jest vám dílo pod názvem: ‚Dosažení poznání a rozmluvy se Svatým andělem strážcem,‘“ neboť teorie obsažená v těchto slovech je tak očividně absurdní, že jen prosťáčci by plýtvali časem na to, aby ji rozebírali. Lze ji přijmout jakožto konvenci a nikdo se nebude vystavovat smrtelnému nebezpečí, že by na ní vystavěl nějaký filosofický systém.

Pochopíme-li tohle, můžeme rehabilitovat hebrejský invokační systém. To duch je oním velkým nepřítelem; takže, když entuziasticky invokujeme osobu, o níž víme, že existuje, pak tohoto ducha plísníme. Přesto bychom se neměli úplně vyhýbat tomu, abychom filosofovali ve světle svaté kabaly. Měli bychom tuto magickou hierarchii přijmout jako více či méně běžnou klasifikaci skutečností universa tak, jak jsou nám známy; a jak roste naše poznání a chápání těchto skutečností, měli bychom být připraveni přizpůsobit naši ideu toho, co si pod nějakým symbolem představujeme.

Zároveň bychom si měli uvědomit, že existuje určitý definitivní názor na zkušenost, co se týče korelace mezi různými bytostmi této hierarchie a pozorovanými magickými skutečnostmi. Můžeme, například, ocitovat jeden zářný případ jednoduché záležitosti z oblasti astrální vize.

Aniž bychom vám říkali, o co šlo, mistr Therion jednou jako invokaci recitoval Ódu na Venuši od Sapfó před učedníkem řádu A ... A ..., který neměl o řečtině, v níž byla tato óda napsána, ani páru. Tento žák se poté odebral na „astrální cestu“ a vše, co viděl, bylo bez výjimky v souladu s Venuší. Bylo tomu tak až do nejmenšího detailu. Spatřil dokonce absolutně správně i všechny čtyři barevné škály Venuše. Uvážíme-li, že viděl celkem skoro stovku symbolů, je pravděpodobnost, že šlo o náhodu, velmi malá. Taková zkušenost (a záznamy řádu A ... A ... obsahují na tucty podobných případů) poskytuje důkaz tak absolutní, jak vůbec může v tomto světě iluzí být, že souvislosti v Liber 777 opravdu představují skutečnosti, jak se v přírodě nacházejí.

To samo o sobě naznačuje, že tento „přímočarý“ magický systém nebyl možná vůbec nikdy využíván. Mohlo by to živit domněnku, že invokace, jež nám byly seslány, nejsou ničím jiným než ruinami magického chrámu. Zaříkací formule se možná musely psát proto, aby si je dotyčný lépe zapamatoval, a přesto bylo zakázáno dělat si jakékoliv poznámky o skutečně podstatných fázích ceremoniálu. Takové podrobnosti rituály, které máme k dispozici my, jsou velmi skrovné a nepřesvědčivé, a přestože jak fráter Perdurabo, tak i jeho mnozí kolegové zaznamenali řadu úspěchů i při zcela běžném exoterním způsobu jejich vykonávání, jsou ceremoniály tohoto druhu povždy nezajímavé a obtížné. Zdálo se, jakoby se úspěch dostavoval ceremoniálu navzdory. V každém případě existují mysterióznější partie rituálu, při nichž dochází k evokaci božské síly. Taková zaklínání, jaká jsou obsažena v Goetii, by jednoho nechala úplně chladným, ačkoliv tu máme – zejména pokud jde o druhé zaklínání – neobratný pokus použít onu formuli vzpomínkové slavnosti, o níž jsme již mluvili v předcházející kapitole.

*

Poznámky:

1 Střez se, ó bratře, bys nepadl na kolena! Liber CCXX vás poučí o správném přístupu. Viz rovněž Liber CCCLXX, uvnitř pak je zvláštní instrukce v kapitole XV. a dále.
2 Úvahy, jež by snad i vedly k opačným závěrům, se pro toto pojednání nehodí. Viz Liber LXXXI.
3 Později nabude tahle poznámka ještě na významu a posune se trochu jinam.
4 Mohl to dokázat za předpokladu, že cestoval rychlostí vyšší než světlo, což skutečně uměl. Viz A. S. Eddington: Space, Time and Gravitation. No ovšem, a co znamená „najednou“?
5 Samantabhadra, čín. Pchu-sien, jap. Fugen, tib. Küntu zangpo, doslova „všeobjímající dobro,“ jeden z nejvýznačnějších bódhisattvů mahájánského buddhismu. Je uctíván jako ochránce všech, kdo vykládají nauku a ztělesňuje „moudrost totožnosti jsoucna,“ tj. pochopení jednoty totožnosti a různosti. – San.

*

Aleister Crowley: Magie v teorii a praxi. II. kapitola.

*

Translation © San
© okultura, MMVII

Uložit