Politika & magie chaosu

Gary Lachman: Dark Star Rising. Magick and Power in the Age of Trump

256 stran, TarcherPerigee, New York 2018, brožované
ISBN 978-0143132066

Gary Lachman, historik a kulturní kritik, je našim čtenářům už dobře znám. Česky vyšla v roce 2006 v nakladatelství Volvox Globator jeho studie Temná múza: Vliv okultismu na literaturu v 18.-20. století (srv. recenze Dveře do neznáma: Temná múza), objevuje se autorsky v článku Srdečné pozdravy z Ruska, nebo je zmiňován v recenzi UFOlklór a v článku Sympathy for the Devil.

Za pozornost mj. jistě stojí jeho knihy Turn Off Your Mind: The Mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius,[1] Aleister Crowley: Magick, Rock And Roll, And The Wickedest Man In The World,[2] či The Return Of Holy Russia: Apocalyptic History, Mystical Awakening, and the Struggle for the Soul of the World,[3] nebo méně známé dílo Into the Interior: Discovering Swedenborg.[4]

V sedmé kapitole knihy Dark Star Rising Magick and Power in the Age of Trump[5] se zabývá magií myšlenek, memů a politikou chaosu a zkoumá vliv esoteriky na moderní kulturu. V úzkých kruzích Trumpova režimu se nachází neviditelná kultura okultistů, hledačů moci a mentálních mágů, jejichž vliv je na vzestupu. Lachman zkoumá vliv okultní a esoterické filosofie na nečekaný vzestup alternativní pravice, „alt-right“, a klade si řadu kontroverzních otázek: Pomohlo pozitivní myšlení a mentální věda dostat Donalda Trumpa do Bílého domu? Působí v dnešní světové politice ještě nějaké další skryté mentální síly? Podrobně se zabývá různými magickými a esoterními idejemi, které ovlivňují politické dění po celém světě. Od Nového myšlení a magie chaosu až po krajně pravicovou esoteriku Julia Evoly a tradicionalistů se vydává po stopách mystických indicií, jež mj. zahrnují Normana Vincenta Pealea, Ayn Randovou, Pepeho Žabáka, Reného Schwallera de Lubicz, synarchii, „alt-right“, „magii memů“, Vladimira Putina a jeho postmoderního Rasputina a další guruy a demagogy s touhou po moci. Je však třeba se propadnout do králičí nory okultní politiky jednadvacátého století a zjistit, jaké postpravdy a alternativní fakta obklopují 45. prezidenta Spojených států.

Euroasijskou vizi zosobněnou pod geograficky poněkud imaginárním pojmem Eurasie jsme pojednali v řadě politokulturních článků jako Okulturní kvas Eurasie, Eurasijská vize ve veliké jižní zemi a Alexej Běljajev-Gintovt. Vedle toho magie chaosu byla počátkem nového tisíciletí tématem virtuálního sborníku Revue HORUS: Chaos & Nové paradigma [2002-2004].

Собо́рность

Mem Eurasie se ukázal jako velmi úspěšný. Pokud můžeme Žabákovi Pepe[6] přiznat takovou moc, jakou mu přisuzují obdivovatelé jako Richard Spencer – tedy že se někdo stal prezidentem Spojených států (který, jak se zdá, použil pozitivní myšlení, aby věci pomohl) – pak si myslím, že můžeme říci, že Eurasie překonala i toto. Připusťme, že měla delší život – prakticky století – a měla čas a pozornost, které jí byly věnovány, aby mohla vyrůst v mocný egregor.

Trump teprve začíná a v jistém smyslu má cestu těžší. Rusko bylo v chaosu už v době, kdy se mem Eurasie ujal. Trump – nebo jeho tulpa[7] – byl zaneprázdněn prací, vytvářel chaos a přivolával „starou noc“ před novým úsvitem, ale to může chvíli trvat. Přesto se chudák Pepe po dosažení svého cíle zdá být něčím jako pátým kolem u vozu, spíše jako Strana nezávislosti Spojeného království, která si vynutila úspěšné referendum o vystoupení Británie z EU, čímž víceméně vyřadila sama sebe ze hry. Těmto memům už toho moc nezbývá, zatímco Eurasii se díky jejímu úspěchu zřejmě otevírají nové možnosti.

Sovětský svaz a ruské impérium, které mu předcházelo, byly jen dočasným projevem jakési duchovní, mystické jednoty, která charakterizuje ruskou duši od věků a která vychází z rozlehlých otevřených plání vnitřního kontinentu stejně jako jeho topografické rysy. Spengler řekl, že Evropané se dívají na noční oblohu a říkají „já“. Rusové se dívají na nekonečné stepi a říkají „my“, což je výraz toho, co ruský existenciální filosof Nikolaj Berďajev nazval собо́рность, pocit duchovní „sounáležitosti“. Jeden zdůrazňuje jednotlivce, druhý společenství a pro Alexandra Dugina je tento kontrast příkladem zásadního rozkolu ve světě. Rusové opět říkají „my“, a tím „my“ myslí Eurasii.

Pojem собо́рность, „duchovní společenství mnoha společně žijících lidí“, je ruský termín, který se připisuje především ruským slavjanofilským spisovatelům devatenáctého století, Ivanu Vasiljeviči Kirejevskému a Alexeji Stěpanoviči Chomjakovi.

Ivan Vasiljevič Kirejevskij (1806-1856), ruský spisovatel a publicista, spolu s Alexejem Chomjakovem zakladatel a hlavní teoretik slavjanofilství.

Hlavním předmětem jeho zájmu byl jednak vztah Ruska a Evropy, šlo mu ale také o překonání rozporu mezi věděním a náboženskou vírou. Evropa byla podle něho formována racionalistickým a individualistickým myšlením, které nepřipouští žádnou „sobornost“. Na té naopak byla založena pravá ruská tradice, která se však právě přiblížením k západnímu myšlení – například v ruském „rozkolu“, oddělením starověrců od pravoslaví, nebo v reformách Petra Velikého – ztratila. Kirejevskij se snažil smířit tuto starou tradici s novou tradicí Ruska.

Alexej Stěpanovič Chomjakov (1804-1860) byl ruský filosof, spisovatel, básník a malíř, jeden ze zakladatelů ruského filosofického směru slavjanofilství. Bývá považován za prvního pravoslavného teologa. Přilnul k představě, že Rusko a Slované jsou charakterem vyvoleni určovat správný směr lidstva. Tuto skupinu později zúžil na pravoslavné Slovany. Podnětem k formování jeho myšlenek byl zejména první filosofický list Petra Jakovljeviče Čaadajeva, který Rusko velmi ostře kritizoval. Chomjakov na něj zareagoval spisem O starém a novém, který se pak stal jedním z pilířů slavjanofilského učení.

Zabýval se také západními Slovany. Velkou Moravu označil za říši, která se jako slovanská přirozeně obrátila do Cařihradu, odkud přijala dar víry. Západní svět prý ale Moravu i Čechy násilně vytrhl z láskyplného objetí pravoslaví a uvrhl do své propasti zkaženosti. V husitství a české reformaci pak viděl jen snahu Čechů a Moravanů o návrat k pravoslaví. Jako vodítko k této tezi mu posloužil Jeroným Pražský, který byl pravoslavím unešený a také fakt, že pravděpodobně pravoslavná církev motivovala české reformátory k přijímání podobojí. Chomjakov svět filosoficky rozděloval na řecko-slovanský a římsko-germánský. S tím, že tomu prvnímu světu vévodí cit a intuice, a tomu druhému rozum a disciplína. Byl přesvědčen, že člověk s citem a intuicí žije v souladu s Bohem více, než ten s rozumem a disciplínou. Přednosti prvního světa pak přisoudil jen Rusům a Slovanům, kteří prý jsou jako jediní schopni pochopit veškerenstvo, všejedinstvo.

„Rozum má hranice, které lze přemoci jen citem. Proto i skvělá německá filosofie Kanta a Hegela musela nutně najít konec své cesty. Úkol k jejímu překonání leží na Slovanech.“

Chomjakov a Kirejevskij původně používali termín собор, „sobor“, blízké českému slovu „soubor“, pro označení spolupráce v rámci ruské obščiny, kterou spojovalo společné přesvědčení a východní pravoslavné hodnoty, v protikladu ke kultu individualismu na Západě. Termín „sobor“ má v ruštině více souvztažných významů: „sobor“ je „katedrální chrám“ diecézního biskupa; a také církevní „shromáždění“, „koncil“ nebo „sněm“, což odráží pojetí křesťanské církve jako „eklesie“, ἐκκλησία, církev Božího lidu jako dokonalá a kreativní jednota, která prýští ze vztahovosti: „Kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce“.[8]

Světské občanské ruské historické použití má „zemský sobor“ (celostátní shromáždění) a různé místní (местное), zemské nebo městské „sobory“. „Sobornost“ jako abstraktní substantivum utvořené na základě „sobor“ tedy doslova znamená něco jako „shromáždění/shromažďování“ nebo „sněm/ování“. Chomjakovo pojetí „katolicity“ křesťanské církve jakožto „univerzality“ v protikladu k Římu odráží perspektivu vyplývající z kořenového významu slova „liturgie“, λειτουργία, což znamená „dílo shromážděného lidu“.

Termín „sobornost“ tedy vyjadřuje potřebu spolupráce mezi lidmi na úkor individualismu, a to na základě toho, že se znepřátelené skupiny zaměřují na to, co je jim společné. Chomjakov se domníval, že západní svět postupně ztrácí svou jednotu, protože přijímá Aristotela a jeho určující individualismus. Kirejevskij se domníval, že G. W. F. Hegel a Aristoteles představují stejný ideál jednoty. Západní Evropu Chomjakov viděl jako svět, který podlehl zkáze a stojí v ostrém kontrastu s Ruskem. Nutno však podotknout, že Chomjakov nebyl jako moudrý člověk jednostranný. Choval např. sympatie k Anglii a dopisoval si s teologem Williamem Palmerem. K Rusku a jeho atmosféře dokonce jednou napsal:

„… všude je plno bezbožného lísání, lži prohnilé, pak lenost zmrtvělá a hanebná, a vše mrzkosti je plné…“

Do formování idejí týkajících se ideálu „sobornosti“ zasáhl svým dílem i Michail Vasiljevič Něstěrov (1862-1942), ruský malíř, přední představitel ruského religiózního symbolismu. Studoval pod vedením Pavla Čisťakova na carské akademií umění a později spolupracoval se skupinou umělců známých jako peredvižnici, „pocestní“. V letech 1890 až 1910 žil v Kyjevě a Petrohradě, kde mj. pracoval na freskách, například v chrámu svatého Vladimíra. Poté se přestěhoval do Moskvy, kde strávil zbytek života. Pracoval tam zejména na portrétech, hlavně osobností kultury a vědy, např. obraz Filosofové – portrét Pavla Florenského a Sergeje Bulgakova.

Pavel Alexandrovič Florenskij (1882-1937) byl ruský teolog, filosof, matematik a elektroinženýr, narodil se v rodině železničáře – inženýra, otec pocházel z rodiny ruského ortodoxního kněze a matka z arménské šlechty. V roce 1904 postupuje do Moskevské duchovní akademii v Sergejevem Posadu. Spolu s dalšími studenty založil společnost Союз Христинской Борьбы zaměřenou na revoluční přestavbu ruské společnosti v souladu s idejemi a myšlenkami Vladimíra Solovjova. Kvůli členství v této společnosti byl v roce 1906 uvězněn. Později se již v radikálních křesťanských hnutích neangažoval. Během studií teologie jeho zájmy zahrnovaly filosofii, náboženství, umění, folklór a stal se prominentním členem ruského symbolistického hnutí, spřátelil se s Andrejem Bělým, publikoval své práce v magazínu Nová cesta (Новый Путь) a Váhy (Весы). Začal také pracovat na svém hlavním filosofickém díle Sloup a opora pravdy (Столп и утверждение истины). Kniha byla publikována až v roce 1924,[9] protože váhal s jejím zveřejněním, přestože větší část měl hotovou již kolem roku 1908. Jde o sérii dvanácti listů svému „bratrovi“, případně „příteli“, který může být symbolicky chápán jako Kristus. Ústředním tématem jeho práce je zkoumání různých významů křesťanské lásky, kterou vidí jako kombinaci Philie, přátelství, a Agape, univerzální láska. Popisuje prastaré křesťanské obřady jako adelphopoiesis – obřady sbratření se mezi věřícími, spojuje mužské přátelství cudným poutem lásky. Navíc je jedním z prvních myslitelů ve dvacátém století, pro které je důležitá idea Božské Sofie.

„V pozadí carů a jejich pádu a Sovětského svazu a jeho zhroucení stály větší světodějné nutnosti, které se nyní, na počátku jednadvacátého století, jasně ukazují. To, co bylo hnacím motorem těchto událostí a co bude hnacím motorem těch budoucích, je hrozící velká konfrontace mezi atlantisty, kteří se snaží ovládnout svět prostřednictvím neoliberalismu, individualismu a globalizace, a obránci náboženství, řádu a tradice, lidmi Eurasie. Můžeme to nazvat „střetem civilizací“ v epickém měřítku“, říká Lachman.

„Oceánie vede válku s Eurasií… Oceánie byla odjakživa ve válce se Eurasií,“ říká nám George Orwell zkraje románu 1984[10] – i když samozřejmě, stejně jako v „nelineární válce“ Vladislava Surkova,[11] i zde se strany mění podle pokynů Velkého bratra.[12] U Dugina však zůstávají stabilní, i když pokud jde o Oceánii, měli bychom číst atlantisté; námořní charakter je stejný. Eurasie byla vždy ve válce s atlantisty, a pokud je způsob, jakým Duginův mem přešel od simulakra k realitě, měřítkem, pak některé z nejnapínavějších etap této bitvy teprve přijdou. Je poučné sledovat, jak se mem Eurasie šířil. Dugin o něm psal po celá devadesátá léta, ale koncem dekády a s knihou Základy geopolitiky se skutečně rozjel. V reakci na proevropské „oranžové“ revoluce na Ukrajině a v Gruzii v letech 2003-4 založil Dugin v roce 2005 Eurasijský svaz mládeže, jehož symbolem je Hvězda chaosu, kterou mají na svých černých tričkách. O Duginově inspiraci by mělo něco napovědět, že k jejich založení došlo v Kremlu bývalé Alexandrovské Slobody, kde sídlil od roku 1513 moskevský kníže Vasilij III., později to byla královská rezidence Ivana Hrozného, a v letech 1564-1581 hlavní město moskevské opričniny.

Dlouho před Putinem hovořil Dugin o proruské východní části Ukrajiny jako o Новая Россия, „Novém Rusku“, což je název pro tento region, který pochází z dob ruského impéria, než byl po vítězství bolševiků „darován“ Ukrajinské sovětské socialistické republice. Putin dokonce zpochybňuje reálnost země zvané „Ukrajina“ a tvrdí, že je to něco, co jsme „my“ – Sověti – „darovali“ Ukrajincům ve dvacátých letech dvacátého století. V roce 2009 nakreslil Dugin mapu rozdělené Ukrajiny a východním provinciím dal název „Nové Rusko“. Ve videu na YouTube podrobně popsal, jak se země rozpadne, a předpověděl, že volby v roce 2010 budou poslední, které si Ukrajina užije jako jednotný národ. A v knize Čtvrtá politická teorie oplývající apokalypsou napsal, že „západní hranice eurasijské civilizace“ zahrnuje i východní část Ukrajiny, což „činí tuto nově vytvořenou vládu tím spíše křehkou a neživotaschopnou“.[13]

O pět let později Dugin předpověděl, že separatistické „republiky“ Doněck a Lugansk vyhlásí nezávislost o několik týdnů dříve, než se tak stalo. Předpověděl také, že Putin vyšle pozemní jednotky předtím, než se objeví neoznačené ruské speciální jednotky. Snad nejpozoruhodnější byla jeho předpověď vzhledu vlajky Doněcké republiky; podle něj bude červená s modrým křížem svatého Ondřeje. Ohledně vlajky a všeho ostatního měl pravdu. Můžeme to připsat intuici, rozumnému odhadu – Dugin je koneckonců geopolitický stratég – nebo prosté náhodě. Ale skutečnost, že tomu věří, že v tom má prsty magie, by nás měla přimět k zamyšlení. Stejně jako Marxovi ani Duginovi nejde o filosofii, která by pouze interpretovala svět. Chce ho změnit. „Nestudujeme jen to, co existuje,“ píše. „Sledujeme proces a snažíme se ho ovlivnit.“ Tato poznámka by nebyla od věci v knize o magii chaosu. „Zbožné přání a sebenaplňující se proroctví,“ říká nám, „je zde zcela legitimní a vítané.“

Myšlenky jsou magie

Tyto pocity lze, myslím, najít v nejednom textu o Novém myšlení. A v jedné větě, která by nebyla mimo mísu ani v jednom z Evolových esejů pro UR, píše:

„Žijeme ve vytváření vnějšího světa svým vnitřním já.“

A pokračuje: „Myšlenky,“ říká nám, „jsou magie.“ Na tom by se shodl Swedenborg, Blake, Neville, Norman Vincent Peale, Trump, Austin Osman Spare i další.

V roce 2008 Marlène Laruelleová, odbornice na Rusko a mezinárodní studia na John Hopkins University, napsala o Duginově šíření „mýtu o Rusku jako velmoci, doprovázeném imperialistickými, árijskými a okultistickými názory“, že rozsah Duginova působení byl v té době nejasný, ale že „nemůže zůstat bez následků“. O šest let později události v Novém Rusku možná Laruelleovou přesvědčily, že měla pravdu.

Západní liberalismus a laissez-faire[14] kapitalismus, šířící se po celé planetě prostřednictvím globalizace, znamenal redukci lidských bytostí na spotřebitele, nivelizaci veškerého života na ekonomiku a mdlou homogenizaci kultur, protože „zaostalé“ země přijaly západní pokrok a „utlačované“ národy bojovaly za demokracii – což nakonec znamenalo větší trh pro nadnárodní korporace. Nejedná se o nijak zvlášť novou stížnost. Západ sám vyprodukoval mnoho kritiků stejného vývoje, který Dugina rozzuřil; podle této knihy se zdá, že mu tato skutečnost unikla. Jeho prudkost je však o několik stupňů výš než to, co by většina z nás považovala za vášnivou, ale rozumnou argumentaci. Jeho odpor k modernímu světu se vyrovná Evolovi nebo Guénonovi, ale jeho rétorika dosahuje výšin urážek a nadávek, které nedosáhli ani tito mistři zavržení. Možná zde působí skutečnost, že je Rus a že Rusové mají sklon dovádět věci do krajnosti, překračovat meze – jak to viděl Hesse ve svém eseji o ruském člověku.[15]

Nenávist může lidi sbližovat. Orwell to věděl; v knize 1984 jsou povinné „týdny nenávisti“ a každodenní „dvě minuty nenávisti“. Jak říká Eric Hoffer v knize The True Believer:

„Nenávist je nejdostupnější a nejkomplexnější ze všech sjednocujících prostředků.“

Hitler to věděl velmi dobře. Nepřítel sjednocuje národ více než cokoli jiného, ať už existuje ve skutečnosti, nebo ve fantazii. Pro Hitlera byl nepřítelem Žid a jeho nenávist k němu se promítá do zběsilých stránek Mein Kampf. Podobná nenávist prostupuje i stránky Duginovy knihy. Nenávist však může sloužit jako výborné pojivo, je však špatným palivem a požáry jí založené rychle dohořívají a jde z nich štiplavý čmoud. Ve Čtvrté politické teorii je takového čmoudu hodně. Na totalitních režimech se mu líbí, že zdůrazňují kolektiv před jednotlivcem. A tam, kde Žid sloužil Hitlerovi jako univerzální bête noire, plní pro Dugina tuto funkci jednotlivec. Jedinec je to, co je na Západě špatné – přesněji řečeno „syčící, rhizomatické,[16] cvrlikající subindividuum“. Je to frankensteinovské monstrum, které shodilo okovy a osvobodilo se díky sejmutí omezení.

Jak řekl Nietzsche, „mnozí ztratili to nejlepší, co v nich bylo, když ztratili své okovy“, což znamená, že bez cíle nebo účelu je svoboda pouhou libovůlí – nebo, jak to viděli existencialisté jako Jean-Paul Sartre, břemenem. A jak bylo uvedeno, přesně toto břemeno nám nabízejí guruové a demagogové. Právě to se stalo na Západě. Individuální „já“, kdysi držené na uzdě náboženskými nebo morálními zábranami, se jich v moderním světě z velké části zbavilo. To je vlastně součástí definice modernity. Můžeme si dělat, co chceme – a to je právě ten problém. „Dělej to, co musíš chtít“, říká však Aleister Crowley.

Chceme konzumovat nejen zboží, ale, jak tvrdí Dugin, i samotnou realitu. Západní osvobozené ego nezná hranic a prosazení „já“, nebo spíše „mě“, vyžaduje, aby před ním vše ustoupilo. Naše „lidská práva“ to přece zajišťují. To vedlo k vývoji, jako je „fluidita genderu“, kdy muži nebo ženy věří, že díky tomu, že se „sami identifikují“ jako opačné pohlaví, jsou „magicky“ jakýmkoli pohlavím, jak si jen zamanou.

Alchyméra

Biologické skutečnosti jsou zanedbatelné, vše je sociálně konstruované. Důležité je to, co chce svobodný jedinec, a jak to vidí Dugin, pojmy lidských práv jsou trivializovány, aby se tomu přizpůsobily. Ba co víc, tato práva budou podle něj brzy rozšířena na formy umělého života a inteligence, na počítače a kyborgy. Západní „já“ bude brzy považovat své vlastní fyzické ztělesnění za hranici, od níž by se mělo osvobodit, a bude chtít „právo“ splynout se stroji nebo dokonce s jinými druhy. V minulosti náboženství učilo, že existuje „podstata“ stvořených věcí, minerálů, rostlin, zvířat a lidí. Postmoderní západní „já“ tuto myšlenku odmítá: cokoliv, říká, může být tím, čím chci, aby bylo. Nebo by spíše mělo být.

„Oltáře se totiž nacházejí nejen v kostelech, nýbrž oltářem se během příprav stává i země, obětí lidstvo a posvátnou technologií pak alchymická transhumanistická apokalypsa, protože alchymie nepředstavuje žádnou modernu – právě naopak: její agendu nalezneme v nejstarších podáních o stvoření člověka.

Nejstarší mýty líčí pád lidstva z původního androgynního stavu do minerálního stádia, pak rostlinného, a konečně až k živočišné říši – jak je však možné, že zrovna tyto prastaré mýty vyprávějí o „nerostném“ či „rostlinném člověku“? Udivuje též, že starodávné esoterní nauky vůbec pojednávají o té nejnižší úrovni pádu člověka, živočišné říši, která zaplavuje celý mytologický svět chimérickými hybridními stvořeními, napůl zvířecími, napůl lidskými, a ještě zvláštnější je, že moderní věda se o nich vyjadřuje velmi podobně – dokonce je nazývá „lidozvěří“ – totiž jako o cíli, jehož má být dosaženo. Tento výstup z rostlinné říše – jež je v prastarých naukách paradoxně nahlížena jako nadřazená oné zvířecí, neboť o znovuzrozeném člověku se mluví jako o „neofytovi“ (nové rostlině) – zahrnuje odvěké obrazy podivných „androgynů“, „fúze“ mezi rostlinou a člověkem, až k současným geneticky modifikovaným rostlinám nesoucích „bezsemenné plody“, nebo rostlinám se sekvencemi lidské DNA.

A když přijde na nerostného člověka, opět oněmíme úžasem: jak je možné, že většina zástupců „transhumanistického“ hnutí přes veškeré moderní výrazivo mluví právě řečí starého učení a alchymie? Jejich program není ničím méně než hledáním „androgynní fúze“ člověka a stroje, tedy člověka a nerostné říše. Tato řeč si také žádá úplně nového slovníku, aby bylo vůbec možné diskutovat o alchymických souvislostech a kořenech těchto věcí. Objevuje se tu „alchymérický“ člověk navržený k transformaci lidstva v chimérické stvoření, dále design „alchymicko-rostlinného člověka“ představujícího alchymickou fúzi mezi člověkem a rostlinou, i „alchymicko-minerální člověk“ jakožto alchymická fúze mezi člověkem a strojem, a všude tu věda funguje jen jako prodloužená ruka alchymie, která sama o sobě jest technikou ku proměně lidstva, což je samozřejmě prvotním cílem alchymie i jejího moderního ekvivalentu, „transhumanismu.“

Spojení zvířecí a lidské podoby nahánělo hrůzu našim předkům – a tento strach přetrvává až do naší moderní doby. Chiméra je v řecké mytologii dcerou stohlavého obra Týfóna a Echidny, napůl ženy, napůl hada; zepředu měla podobu lva, v prostředku divoké kozy a zezadu trojhlavého draka dštícího oheň. Míchání lidské a zvířecí biologie je vnímáno jako nepřirozená a nečistá magie.

Tušíme však, že slouží jen jako zástěrka pro to, co je velmi starý a výslovně alchymicko-apokalyptický program. Možná, že „vědecké“ techniky jsou rafinovanější než ty „pseudovědecké“ alchymie, ovšem cíle současně zůstávají v zásadě stejné. Přetrvává velmi znepokojující obraz, a třebaže je pečlivě zakrývaný a tomuto předmětu se všichni pečlivě vyhýbají, je to obraz prvotního androgyna, boha a člověka – bohočlověka.“[17]

Jakýkoli projev hodnot, který je s tím v rozporu, je považován za útok na „práva“ ostatních a jakýkoli projev odlišnosti, který je příliš zřejmý na to, aby byl ignorován, je přičítán „privilegiím“ nebo jinému sociálnímu faktoru, který podporuje „nerovnost“, kterou lze napravit sociálním inženýrstvím. To je cílem „bojovníků za sociální spravedlnost“. Věří, že všichni budeme skutečně svobodní teprve tehdy, až si budeme všichni skutečně rovni. Právě tento stav chce z Duginova pohledu globalizace a její představitelé rozšířit po celé planetě. Pro něj, stejně jako pro Williama Blakea, platí, že „jeden zákon pro lva i vola je útlak“, a odmítá ho.

Není těžké vidět tyto formy „rozpuštění“ jako příznačné pro mořské, konzumní atlantisty, jejichž základní metafyzika „stávání se“ nezná hranic ani omezení. Není také obtížné vidět, že organické, kolektivní, hierarchické, totalitní „tradiční“ formy lidského života a společnosti, které Dugin obhajuje, ztělesňují metafyziku „bytí“. Právě ty Eurasie hájí.

Čtenáři Rudolfa Steinera v tom mohou vidět podobnou polaritu jako v jeho představách o Luciferovi a Ahrimanovi. Nebezpečím Lucifera je neomezená expanze, nebezpečím Ahrimana je statický materialismus. Steiner nachází tvůrčí spojení obou v Kristu, nebo, jak ho nazývá, v zástupci lidstva. Dugin nenabízí žádného prostředníka mezi svými dvěma póly.

Ereignis

Heidegger spolu s Gurdžijevem věřil, že západní člověk trpí „zapomněním bytí“ a že racionalismus, věda, technologie a s nimi spojený konzumní způsob života nás nechaly uvíznout ve falešném světě, podobně jako tomu věřili starověcí gnostici. Stejně jako Nietzsche i Heidegger viděl, že Západ směřuje do věku nihilismu a že dějiny bytí skončí, abychom parafrázovali T. S. Eliota, nikoli s třeskem, ale s cenovkou. Právě z toho, co Heidegger nazval „destrukcí metafyziky“, z jeho pokusu napravit škody, vznikla hnutí jako dekonstruktivismus a postmodernismus.

Heidegger viděl jistou slabou naději. Domníval se, že směřování k nihilismu lze zastavit, pokud dojde k události, kterou nazval ereignis. Je to něco podobného jako „singularita“, o níž mluví fyzikové, když zmiňují černou díru, nebo vizionáři New Age, když sní o nějakém miléniovém „happeningu“, který vše změní a navrátí padlému světu nevinnost. Heidegger mylně považoval nacionální socialismus s jeho „rozhodným“ odmítnutím falešných hodnot modernity a přijetím „tradičních“, „autentických“ hodnot – Blut und Boden, krve a půdy – za jakousi verzi tohoto jevu. Heidegger nebyl sám, kdo si myslel, že z národního socialismu může vzejít něco dobrého. Jung to taky zpočátku cítil stejně. Mluvil o Volku, který znovu získává „pravdu“ své „vůle k bytí“, a Hitlera viděl jako „ztělesnění“ „světodějného hnutí“, „setkání globální technologie a moderního člověka“. Byl to „muž osudu“.

Duginova vize světa osvobozeného od západní posedlosti svobodou však nezní nijak lákavě. Stejně jako Neville usiluje o návrat k „nepodmíněnému vědomí existence“ a mágové chaosu k „ani-ani“, chce i Dugin dosáhnout stavu, v němž se dualita subjekt/objekt, která charakterizuje naši každodenní zkušenost – a je základem západní metafyziky –, rozpustí nikoli v jednotlivci, ale kolektivně. Pak bychom se vrátili k tomu, co Heidegger nazývá Dasein neboli „bytí zde“. To je naše bezprostřední zkušenost „bytí ve světě“ předtím, než západní racionalismus upřednostnil racionální ego jako „míru všech věcí“.

K zamyšlení však vede skutečnost, že Guénon, Evola, Dugin i Heidegger přes všechny své rozdíly považují západní ego, „já“, za zdroj všech našich problémů. Právě toto nepřátelství vůči jednotlivci podněcuje Duginovu vizi postegoistického světa, v němž bychom byli natolik ponořeni do kolektivní společnosti, kterouž jest собо́рность, že bychom byli, jak si mnozí antimoderní aktivisté myslí, jen o málo víc než zvířata, zcela „srostlá“ se svým okolím. Plnili bychom své „přirozené“ role tak, jak je plní nikoliv sama sebe si vědomé lesní bytosti. To je vize budoucnosti, která vychází z organických, hierarchických hodnot synarchie a kosmického biologismu Gumiljova a Vernadského. Mohli bychom ji, chceme-li, nazvat „osvíceným fašismem“.

Okultní válka

Steiner nám říká, že se nemusíme vzdát svého „já“, ale musíme ho posilovat, dokud se nebude moci spojit s ostatními ve „společenství svobodných a nezávislých eg“. To však není snadné. Egoismus bez lásky, „já“ bez „druhého“ nás rozděluje a vyvolává „velkou válku všech proti všem“. Takový egoismus povede „nejen k válce národa proti národu“, od níž Steinera, který hovořil v roce 1908, dělí pouhých šest let. To proto, že „pojem národa již nebude mít takový význam jako dnes“, což díky globalizaci poznáváme na vlastní kůži a co vyvolalo oživení nacionalismu. Povede to však k „válce každého jednotlivého člověka proti každému jinému člověku… třídy proti třídě, kasty proti kastě a pohlaví proti pohlaví…“

Steiner k tomu v díle Janova apokalypsa[18] píše:

„Stejně jako se tehdy stalo s pátou rasou, že poskytla lidi schopné vývoje, a se šestou a sedmou, že zažily sestup, tak tomu bude i v naší epoše. Nyní s velkou touhou vzhlížíme k šesté civilizaci, k té, kterou je třeba označit za rozvíjející se z duchovního sňatku mezi Západem a Východem. Šestá etapa bude základem nových civilizací, které vzniknou po velké válce všech proti všem; stejně jako naše civilizace vznikla po atlantské epoše. Naproti tomu sedmá kulturní rasa bude charakterizována vlažností. Tento sedmý věk bude pokračovat do nové epochy, stejně jako šestá a sedmá rasa atlantské epochy pokračovaly do naší epochy jako rasy zatvrzelé a ztuhlé. Po válce všech proti všem budou v lidstvu existovat dva proudy: na jedné straně proud Filadelfie, který přežije s principem pokroku, vnitřní svobody a bratrské lásky, malá skupina vybraná ze všech kmenů a národů; a na druhé straně velká masa všech vlažných, zbytky těch, kteří se nyní stávají vlažnými.

Po velké válce všichni proti všem bude zlý proud postupně přiveden k dobru dobrou rasou, dobrým proudem. To bude jeden z hlavních úkolů po velké válce všech proti všem; zachránit to, co se zachránit dá, před těmi, kteří po velké válce budou mít jen podnět k vzájemnému boji a umožní „já“ projevit se v nejzevnějším egoismu. S takovými věcmi se v duchovním vedení lidstva vždy předem počítá.

Nepovažujte to za tvrdou věc v plánu stvoření, za něco, co by se mělo změnit, že lidstvo bude rozděleno na ty, kdo budou stát napravo, a na ty, kdo budou stát nalevo; považujte to spíše za něco, co je v plánu stvoření moudré nejvyšší měrou. Uvažujte o tom, že tím, že se zlo oddělí od dobra, získá dobro své největší posílení. Neboť po velké válce všech proti všem bude muset dobro vynaložit veškeré možné úsilí na záchranu zla v období, kdy to ještě bude možné. Nebude se jednat pouze o výchovné působení, jaké existuje dnes, ale budou na něm spolupracovat okultní síly. V této příští velké epoše totiž lidé pochopí, jak uvést okultní síly do pohybu. Dobří budou mít za úkol působit na své bratry z hnutí zla. Ve skrytých okultních hnutích je vše předem připraveno, ale nejhlubší ze všech okultních kosmických proudů je nejméně pochopen.“

Pokud je „válka všech proti všem“ nelineární, mohla by zahrnovat i formy magie a okultismu?[19] A byli by všichni bojovníci lidé? Steiner se domníval, že okultní síly působily v rámci celých dějin. Přinejmenším v tomto bodě s ním Guénon, Evola a Dugin souhlasí. Viděli jsme, že Guénon věřil, že proti němu působí „černá bratrstva“ a „protiiniciátoři“ a že za nimi stojí jakási „vůle“, jejíž přesná povaha musí zůstat „záhadná“, a tuto myšlenku předal Evolovi. Když Evola psal o této „okultní válce“[20] v knize Lidé uprostřed ruin, vylíčil různé „taktiky“ a „strategie“, jimiž síly „globálního rozvratu“ vedly „nenápadnou válku“ proti obráncům tradice.[21] Tyto síly působí v „podzemní dimenzi“ a jejich vliv podle Evoly „nelze redukovat na to, co je pouze lidské“.

FitzGerald o tom píše:

V roce 1909, když bylo Hitlerovi dvacet let, potkal Adolfa Lanze, vůdce jedné vídeňské okultistické skupiny. Lanz mimo jiné vydával časopis jménem Ostara … a nechal si říkat »baron Jörg Lanz von Liebenfels«. Lanzovo okultní společenství, Řád nových templářů, se vědomě inspirovalo hierarchií katolické církve. Volal po „vyhubení zvěrolidí a množení vyššího ‚nového člověka‘“. Prostředkem mělo být selektivní šlechtění, sterilizace, nucené práce, deportace „do pralesa mezi opice“ a dokonce vraždy. Lanz tento bizarní systém rasové mytologie nazval ariosofií. Zahrnoval množství výstředních představ, které se točily kolem myšlenky, že když autoři bible hovoří o andělech, mají na mysli „árijské reky“. Podle jeho bludů se méněcenné lidské rasy vynořily v dobách Atlantidy a Lemurie. Lanz odmítal myšlenku, že lidé pocházejí z lidoopů; jeho teorie pokládají lidoopy za zkažené lidi. Zvláštní zášť choval k Židům, Čechům a Slovincům. Tyto tři etnické skupiny podle něj vznikly mesaliancí árijců s lidoopy. Když se Hitler v roce 1913 přestěhoval do Mnichova, usadil se ve Schwabingu, čtvrti bohémů. Kromě toho, že se stýkal s dalšími výtvarníky, objevil myšlenky Alfreda Schulera a Ludwiga Derletha. Derleth zastával ještě podivnější názory než Schuler. Věřil, že Schulerovy seance jsou „rituály černé magie“, a jeho megalománie ho dovedla k sepsání proslulých Die Proklamationen, v nichž upozorňoval na blízký příchod »Krista Nejvyššího vládce« (Christus Imperator Maximus). Tento spasitel světa, který se už blížil, požadoval „krví zocelené oddíly k dobytí planety“. Dobře známá je poslední věta Die Proklamationen:

»Vojáci, dávám vám v plen – tento svět!«

Dugin s tím zřejmě souhlasí, a když píše o „andělské politice“, říká, že „sféra politiky začíná být řízena a zakládá se na konfrontaci nadlidských entit“. Tento vývoj podle něj „disponuje obrovským potenciálem pro přidělování politických rolí bez ohledu na humanoidy a posthumanoidy“.

„Myšlenky,“ říká nám, „mohou změnit realitu.“ Mohou „nahradit realitu jako fakt“, což Trump a každý zastánce alternativních faktů ví. Mluví o „nadpřirozeném světě“, v němž „neexistuje žádná bariéra mezi myšlenkou a realizací“. V návaznosti na Evolu mluví o přijetí „magického pohledu na svět“, v němž „myšlenka je to jediné, co překračuje světy, a vše, s čím se křížíme, není nic jiného než myšlenka“. Mluví o „čisté myšlence“ a vytváří další novotvar vzniklý směsicí dvou slov, „menaktivitu“, kterou popisuje jako „přeměnu ducha v tělo a těla v ducha“ a která podle něj byla „hlavním problémem hermetismu“.

Přečíst si to v knize o magii, v díle o Novém myšlení, nebo v esoterické filosofii by byla jedna věc. Najít to ale v knize, která navrhuje novou politickou teorii, založenou na záchraně toho dobrého v národním socialismu a stalinismu, a která částečně předjímá události, jež se odehrají pět let po jejím vydání, napsané poradcem vůdce významné mocnosti, se zdá být něco jiného. Zdá se, že Dugin s velkým předstihem před Trumpem, „alt-right“ a žabákem Pepe obhajoval přístup k politice založený na magii memů.

Hnutí Nového myšlení (New Thought), nebo také Vyššího myšlení (Higher Thought), vzniklo ve Spojených státech na základě nepublikovaných spisů Phinease Quimbyho (1802-1866). Lachman zdůrazňuje, že „imaginace je jedním z ústředních témat Nového myšlení, pozitivního myšlení, magie chaosu a dalších forem mentální filosofie. Celý fenomén postmoderny vykazuje podivný nedostatek imaginace, alespoň podle její definice, kterou podal básník Samuel Taylor Coleridge, který věřil, že lidská představivost je „opakováním věčného aktu stvoření v nekonečném JÁ JSEM v konečné mysli“. Právě to měl na mysli pod pojmem „sekundární imaginace“, tedy imaginace velkých umělců a myslitelů, kteří tvoří své světy stejným způsobem, nikoliv však ve stejném měřítku jako Bůh. Imaginaci také označil za „živou sílu a hlavního činitele veškerého lidského vnímání“, což znamená, že samotný akt vnímání světa je ve skutečnosti „tvůrčí“.“

Coleridge také hovořil o tom, co nazýval „fantazie“. To je něco jiného. Primární a sekundární imaginace skutečně vytvářejí něco „původního“ v tom smyslu, že sahají k základnímu zdroji veškerého stvoření. Fantasie toto nedělá. Fantazie bere to, co je již stvořeno, a zvláštním způsobem to kombinuje s jinými věcmi.

Kdyby prase mělo křídla, křídla jako pták
vyletěl bych na praseti někam do oblak.
Uviděl bych Itálii uviděl bych svět
V Rakousku bych slyšel zvonce z výšky koukal
na Japonce a pak bych se zase vrátil, vrátil
bych se zpět.[22]

Jednorožec a létající prase jsou příkladem fantazie, ale nikoliv imaginace, protože jsou pouze výsledkem neobvyklého spojení jinak běžných věcí. Nepřidávají ke skutečnosti nic „originálního“, na rozdíl od toho, jak to dělá skutečná imaginace. V jistém smyslu Coleridge odsouvá umělecké směry, jako je surrealismus, který vytvořil desítky sofistikovaných létajících prasat a jednorožců, do kategorie fantasie.

Fantazie i postmodernismus – který jest toliko dalším novotvarem vykazujícím nedostatek představivosti a znamená prostě „období jdoucí po moderně – jsou simulakra pravé imaginace, jsou to vlastně její falešné verze. „Svoboda“, která přichází s osvobozující myšlenkou, že „všechno jde“, je náhražka. Jak již bylo řečeno, je to „svoboda od (něčeho)“, nikoli „svoboda pro (něco)“.

Přesto je jedním z témat, které jsme zvažovali, myšlenka „prolomení bariéry reality“, kdy neskutečné přechází ve skutečné, vnitřní ve vnější. To je podstatou magie memů. Je také jádrem Nového myšlení, pozitivního myšlení a magie chaosu.

Mohla magie memů pomoci Trumpovi dostat se do úřadu? Mohlo mu pomoci i jeho vlastní pozitivní myšlení? Jinými slovy, funguje to? To je skutečně jediný důvod, proč tomu věnovat pozornost. Ať už je psychologická nebo společenské důsledky praktikování pozitivního myšlení nebo Nového myšlení, co nejvíce zajímá lidi, kteří se mu věnují, je, zda tím jen neplýtvají svým časem. Zdá se, že Donald Trump, Richard Spencer, Alexandr Dugin a další mají pocit, že nikoliv. „Prolomení bariéry reality“ se však neomezuje pouze na mágy.

Mohlo by zastření rozdílu mezi skutečností a zábavou nějak napomoci dalším pokusům o překonání „rozdělení reality“? Mohla nejednoznačnost reality v kulturním světě nějak proniknout do skutečného bytí, do toho, co filosofové nazývají jeho ontologií, jeho základní „jsoucností“ (jestvováním)? Mohlo by jít o případ, kdy život napodobuje umění, nebo alespoň realita napodobuje televizi? Pokud ano, pak bychom možná měli zvážit možnost, že ve světě, v němž se rozdíly mezi „pravdou“ a „reprezentací“ rozplynuly, mohou mít snahy o pošťouchnutí reality určitým směrem větší účinek. Může v tomto směru pomoci připomenout si, že dotyčný prezident byl dlouhá léta hvězdou televizní reality show – a ještě déle vyznavačem pozitivního myšlení.

V jistém smyslu Lachman říká, že Trumpovo zvolení mohlo být onou „událostí“, ereignis, „singularitou“, kterou Dugin a mnozí další očekávali, jež ukončí starý svět a uvolní cestu novému. Říkám to proto, že se skutečně zdá, že s jeho vítězstvím – „z vůle“, jak si připomínáme – jsme vstoupili na nový terén, do nového „normálu“, v němž již neplatí dlouho zažité představy o pravdě a realitě a normy a kritéria, kdysi absolutní, jsou ignorovány. Můžeme říci, že Trump je simulakrum, které se stalo skutečností, tulpa vytvořený jeho stoupenci, který je nyní na svobodě. Přešel od reprezentace ke skutečnosti, z televizní obrazovky do „skutečného života“, jako mem, který se z internetu deformuje do reality. Portály jsou otevřené, všechno je k jednání a brzy „bude zase všechno možné“, jak slíbila Ivanka Trumpová, když svého otce představila na republikánském národním sjezdu.

Zdá se, že v post-pravdivém světě byla tato omezení zrušena, ale ne nutně s takovým výsledkem, jaký si mnozí představovali. Chtěli jsme „magičtější“ svět; nyní se zdá, že ho máme – nebo přinejmenším takový, ve kterém už nezáleží na obvyklých standardech dokazování a ověřování.

Filosof Jean Gebser, Evolův současník, se domníval, že Západ ve dvacátém století zažívá to, co nazval „rozpadem mentálně-racionální struktury vědomí“.[23] V podstatě to znamenalo, že světonázor založený na logice a rozumu, který našel svůj největší výraz v moderní vědě, vstoupil do takzvaného „deficitního režimu“ a rozpadá se. To bylo přípravou na vznik nové „struktury vědomí“, kterou Gebser nazval „integrální“. Zemřel v roce 1973, právě když dekonstruktivismus a postmodernismus začínaly ovládat západní myšlení. Kdyby se býval dožil jejich úspěchu, rozpoznal by je jako symptomy svého zhroucení a že post-pravdivý svět, který nyní obýváme a který umožňuje prezidenta Trumpa, je „temnou nocí duše“,[24] kterou musí západní vědomí prožít, než se nad obzorem objeví nějaké nové světlo. Gebser doufal, že přijde, ale neměl žádné záruky.

Nenechat představivost řádit

„Uvádění reality v život“ zní velmi podobně jako cíl magie chaosu a Nového myšlení. Pravá podstata imaginace byla zastřena s nástupem racionalismu a později „scientismu“.

„Mysl jednoduše „neodráží“ realitu, která je „tam venku“ a „hotová“. Nějakým způsobem, kterému zatím nerozumíme, se úzce podílí na utváření této reality, na jejím „vytváření“. Jestliže se filosofové jako Kant a Husserl, básníci jako Blake a Coleridge, esoteričtí učitelé jako Swedenborg a Steiner, vědci jako Werner Heisenberg a mágové jako Aleister Crowley shodují na tom, že naše mysl nějakým způsobem, který ještě plně nechápeme, interaguje s vnějším světem, pak není důvod popírat, že pozitivní myšlení nebo memetická magie jsou možné. Každý, kdo ji praktikoval a měl výsledky, to již ví,“ dodává Lachman.

Za tohoto předpokladu je rozhodující způsob, jakým tuto moc využíváme. Co přesně „uvádíme v život“, ptá se Lachman? Jestliže pozitivní myšlení může někoho dostat do Bílého domu a magie chaosu může pomoci při vzniku nového Ruska, pak je tato moc značná. Esoterická tradice si to již dávno uvědomuje, jak jsme viděli na příkladu nebezpečí tulpů a egregorů. „Nevyvolávej, co nemůžeš zapudit“ je dobrá magická rada. Básník Goethe varoval, že bychom si měli dávat pozor na to, co si přejeme v mládí, protože se nám toho dostane ve středním věku. A W. B. Yeats, další básník a praktikující mág – Goethe sám praktikoval alchymii – ho napodoboval, když říkal, že „cokoli si vybudujeme v představivosti, to se samo uskuteční v okolnostech našeho života“. Když nám stoupenci Nového myšlení říkají, že „myšlenky jsou věci“, můžeme kroutit hlavou, ale měli bychom si uvědomit, že Goethe a Yeats by s nimi souhlasili.

I Evola si uvědomoval, že snaha o „absolutní individuum“, které může být „bezpodmínečně, čím chce“, je nebezpečná. „Šance, že se jedinec po přijetí takové nebezpečné doktríny zhoubně zvrhne,“ napsal v díle Pouť rumělky, „se jeví až příliš zřejmá.“ Evola mluví o solipsismu, který hrozí zcela sebestřednému vědomí, o šílené představě, že jedinou skutečností jste vy, a to nejen v narcistickém smyslu. Méně extrémní verze však může doprovázet vědomí zaměstnané výhradně prosazováním své vůle. A to je hlavní nevýhoda Nového myšlení, pozitivního myšlení, magie chaosu a dalších forem „mentální filosofie“ či „vědy o egu“.

„Je dobré a nutné usilovat o dosažení cílů, udržovat vůli napjatou a aktivní“, píše Lachman. „Musíme ji používat, jinak se vybije jako baterie v autě, které zůstalo příliš dlouho v garáži, a takový stav je nebezpečný. Může vést k depresi, dokonce k sebevraždě, což Colin Wilson nazývá „životním selháním“. Některá „dobra“, možná ta nejdůležitější, k nám však přicházejí, když se nezabýváme sami sebou a uspokojováním svých tužeb. Pozitivní myšlení, Nová myšlenka a magie chaosu jako by vynechávaly neosobní významy a hodnoty, které se objevují, když se na svět díváme objektivně, a ne optikou svých potřeb. Jde o „novost“ či „jinakost“, která se k nám dostává, když vidíme věci oproštěné od našich přání, jako skutečnosti samy o sobě, a ne jako objekty touhy či překážky na naší cestě. Velká hudba, umění, literatura nebo myšlení nám mohou dát tento pocit. Můžeme ho získat prostřednictvím jarního rána, hvězdné oblohy, západu slunce, dokonce i sklenice vína; ty nám zprostředkovávají pocit toho, co básník William Wordsworth nazval „neznámými způsoby bytí“, naprostou zvláštností, složitostí a zajímavostí světa.“

Když se soustředíme na své cíle a „upíráme zrak na cenu“, můžeme dosáhnout svých cílů. Ale bez závanu objektivní reality, její svěžesti a vitality – to, co literární vědec George Steiner nazývá „výsostně neužitečné“ – se to, co chceme, může smrsknout na malichernosti. Můžeme si natolik zvyknout na to, že je po našem, že to očekáváme, že stejně jako guruové a praví muži, na které jsme se dívali, se náš sebemenší rozmar stane veledůležitým. Nechat se pohltit něčím, co s vámi nemá nic společného, ale je to jen pro svou vlastní záhadnost, je něco, co je lidem vlastní. Vyvolává to v nás zvědavost vůči světu a jeho tajemství jakožto cíle sama o sobě, nikoliv jakožto prostředku k nějakému osobnějšímu cíli. Je to podstata úžasu. „Raní zastánci Nového myšlení, jako byli Ralph Waldo Emerson nebo William James, si uvědomovali důležitost této skutečnosti. Ale zdá se mi,“ svěřuje se Lachman, „že se to někde v průběhu času ztratilo.“

Existuje však bezprostřednější nebezpečí. Francouzský filosof a znalec mystiky Henry Corbin psal mnoho o imaginaci a o tom, co nazýval imaginálním světem, jakousi sférou mezi fyzickým světem a světem čistého myšlení. Je to říše, v níž se odehrávají sny a hypnagogické vize a v níž probíhá „představování“, které vede k „aktualizaci“ našich modliteb. Stejně jako mnozí jiní viděl Corbin nedostatečnost našeho obvyklého pojetí představivosti jako jakési „náhražky“ reality. Právě tento omyl ho vedl k tomu, že pro odlišení od „imaginativního“ použil termín imaginální. Imaginální je skutečné, tvrdil Corbin, ale je to jiná realita, než na jakou jsme zvyklí.

Corbin si však také uvědomoval, že alternativou k neadekvátním představám o představivosti je nenechat představivost řádit. Tvrdil, že bez určitých pravidel by se taková neomezená imaginace – nebo, jak by řekl Coleridge, fantazie – „rozostřila“ a její „neustále se vracející propojení s vůlí k moci“ by se stalo „nevysychajícím pramenem hrůzy“.[25] Corbin zemřel v roce 1978 a co by si asi myslel o našem post-pravdivém světě plném magie memů a vizualizace, se můžeme jen dohadovat. Zajímavé je, že druh pokynů, které měl Corbin na mysli, by nebyl neznámý Evolovi, Duginovi a dalším stoupencům tradice. Mluvil o „kosmologii“ odrážející „mnohost vesmírů [uspořádaných] ve vzestupném řádu“, což je myšlenka běžná v mnoha duchovních tradicích. Ať už Corbinovu domněnku přijmeme, nebo ne, její význam je jasný. Filosofie „všechno jde“ není odpovědí na příliš omezené pojetí představivosti.

Otevření dveří ke ztracenému kontinentu

Corbin ujišťuje, že „budeme pokračovat v hledání nové vědy o Imaginaci, ale těžko ji najdeme, budeme-li v ní nadále spatřovat jen způsob, jak získat odstup od toho, co nazýváme skutečností, s cílem vyvíjet aktivitu směrem k této skutečnosti. Tato skutečnost nám totiž připadá arbitrárně ohraničená, zvláště vzhledem k pojetí skutečnosti, které lze tušit u našich tradičních teosofů, a toto ohraničení degraduje samotnou tuto skutečnost.“[26]

„Abychom si před cestou dodali odvahy, měli bychom si položit otázku, co je vlastně pro nás skutečné, co je naší skutečností, abychom necestovali pouze do imaginárna, do utopie. Co je touto skutečností pro naše orientální myslitele, že mohou vstoupit do osmého klimatu, neboli »země Ne-kde«, do Ná-kodžá-Abád, že mohou vystoupit ze svého smyslově vnímatelného místa, aniž by opustili skutečnost, ale naopak do ní spíše právě plně vešli? To vyžaduje vrstevnatější pohled na skutečnost – jejich »stupnice Bytí« má mnohem více stupňů nežli ta naše. … Svět, kam pronikli naši svědkové – a několik si jich vzápětí předvoláme – je totiž naprosto reálný, dokonce zjevnější a soudržnější ve své vlastní realitě nežli reálný empirický svět, vnímaný smysly. Jeho návštěvníci se shodují v tom, že byli naprosto »jinde«; a nejedná se o schizofrenní halucinace. Je to svět ukrytý v samotném aktu smyslového vnímání, pod jehož zdánlivou objektivní jistotou je třeba jej odhalit. Právě proto ho rozhodně nemůžeme kvalifikovat jako imaginární, alespoň ne v tom smyslu, v jakém je toto slovo běžně užíváno, tedy k označení neskutečného. Stejně jako latinské slovo origo nám dalo řadu derivací s různými významy, můžeme i od slova imago odvodit kromě slova imaginární také termín imaginální. Budeme tak mít imaginální svět, zprostředkující mezi světem smyslovým a světem inteligibilním. Setkáme-li se pak s arabským výrazem džism mithálí, označujícím »subtilní tělo«, které prochází do osmého klimatu, nebo také »tělo vzkříšení«, budeme moci použít téhož termínu a přeložit jej jako imaginální tělo (a ne jako imaginární tělo). Možná si tím usnadníme zařazení těchto obrazných skutečností, které nenáleží ani »mýtu«, ani »historii«, a možná tak získáme i heslo pro otevření dveří ke »ztracenému kontinentu«.[27]

A čeho se můžeme v onom »ztraceném kontinentu« nadít? Bude možná snadnější popsat jeho opak a následně pak obrátit tuto pomyslnou rukavičku naruby:

„Nemůžeme se ale vyhnout otázce, zda nebylo nezbytné, aby se mundus imaginalis v pravém slova smyslu vytratil a přenechal místo pouhému imaginárnu, zda tedy nebyla nutná jakási sekularizace imaginálního směrem k imaginárnímu, aby mohlo zvítězit fantastické, strašlivé, zrůdné, makabrózní, ubohé a absurdní?“[28]

Pád odkryl hlubiny stvoření, abychom pak vystoupali a uzřeli jeho slávu na výsostech. Osmé klima je očekáváním čehosi, co je už tady a teď reálně přítomné v jiném světě a podává o něm svědectví. Totiž o Ná-kodžá-Abád.

Ω

 

---

[1] Gary Lachman: Turn Off Your Mind: The Mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius. Sidgwick & Jackson, 2001.

[2] Gary Lachman: Aleister Crowley: Magick, Rock And Roll, And The Wickedest Man In The World. TarcherPerigee, Penguin Random House LLC, New York 2014.

[3] Gary Lachman: The Return of Holy Russia: Apocalyptic History, Mystical Awakening, and the Struggle for the Soul of the World. Inner Traditions 2020.

[4] Gary Lachman: Into the Interior: Discovering Swedenborg. The Swedenborg Society, London 2009.

[5] Gary Lachman: Dark Star Rising. Magick and Power in the Age of Trump. TarcherPerigee, Penguin Random House LLC, New York 2018.

[6] Žabák Pepe (Pepe the Frog) je internetový mem, za níž se skrývá zelená antropomorfní žába s lidským tělem, která se objevila poprvé v roce 2005 v komiksu Boy’s Club Matta Furieho. Internetovým memem se stal v roce 2008, když se jeho obrázek rozšířil na internetových stránkách Myspace, Gaia Online a 4chan. Od roku 2015 je jedním z nejpoužívanějších memů na 4chan a Tumblr. V této době se část krajní pravice pokusila učinit z Pepeho svůj symbol. Postupem času vznikly mezi anonymními uživateli jeho další verze, například „Sad Frog“, „Smug Frog“, „Angry Pepe“, „Feels Frog“ a „You will never… Frog“.

[7] Viz Jack Heart & Orage: Esoterní evoluce.

[8] Sk 4,32. Srv. Alexej Chomjakov: Jedna církev. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2007.

[9] Pavel Florenskij: Sloup a opora pravdy. Refugium Velehrad-Roma, Olomouc 2003.

[10] George Orwell, Milan Šimečka: 1984 / Náš soudruh Winston Smith. Maťa, Praha 2021.

[11] Vladislav Jurjevič Surkov (*1964), rodným jménem Aslambek Dudajev, je ruský politik a bývalý vlivný poradce ruského prezidenta Vladimira Putina, který měl na starosti například záležitosti ruské zahraniční politiky vůči Ukrajině nebo budování tzv. řízené demokracie, tj. zachování formálně demokratických voleb, v nichž však předurčená politická strana soutěží s nereálnou, uměle vytvořenou opozicí.

[12] „Strana prohlásila, že Oceánie nikdy nebyla spojencem Eurasie. On, Winston Smith, věděl, že Oceánie byla spojencem Eurasie ještě před pouhými čtyřmi lety. Ale odkud tato znalost pramenila? Jen z jeho vlastního vědomí, které i tak musí být brzy zničeno. A jestliže všichni ostatní přijímají lež, kterou Strana předkládá – jestliže všechny záznamy opakují stejnou povídačku – pak lež přešla do historie a stala se pravdou. „Kdo ovládá minulost,“ znělo heslo Strany, „ovládá budoucnost: kdo ovládá přítomnost, ovládá minulost“. A přece minulost, svou povahou změnitelná, nikdy změněna nebyla. Všechno, co je pravda teď, je pravda odjakživa a navždycky. Je to docela prosté. Je k tomu zapotřebí jedině nekonečný sled vítězství nad vlastní pamětí. Říkali tomu „ovládání skutečnosti“; v newspeaku se tomu říkalo doublethink.“

[13] Alexandr Dugin: Čtvrtá politická teorie. Sol Noctis, 2022.

[14] „Laissez faire, laissez passer“, „nechte činit, nechte plynout“, je heslo klasického liberalismu vyjadřující hlavní ekonomickou zásadu, aby stát nezasahoval do hospodářství a nesnažil se je řídit.

[15] Srv. Gary Lachman: Srdečné pozdravy z Ruska. Hermann Hesse: Bratři Karamazovi aneb Zánik Evropy in Souborné dílo X. Úvahy a imprese. Vzpomínky a listy přátelům. Politické úvahy. Mozaika z dopisů 1930-1961. O literatuře. Recenze a články. Argo, Praha 2002.

[16] Rhizom je poststrukturální koncept popisující nelineární síť. Objevuje se v dílech francouzských teoretiků Deleuze a Guattariho, kteří jej použili ve své knize Tisíc plošin k označení sítí vytvářejících „spojení mezi sémiotickými řetězci, organizovanou mocí a okolnostmi souvisejícími s uměním, vědou a sociálním zápasem“ bez zjevného řádu či koherence.

[17] Srv. San: Člověk, alchymické bestie, chimæry, monstra, homunkulové & Frankensteinové.

[18] Rudolf Steiner: Janova apokalypsa. Michael, Olomouc 2005.

[19] Srv. Nicholas Goodrick-Clarke: Okultní kořeny nacismu. Tajné árijské kulty a jejich vliv na nacistickou ideologii. Votobia, Olomouc 1998.

[20] Srv. Michael FitzGerald: Nacistická okultní válka. Hitlerova smlouva se silami zla. Volvox Globator, Praha 2014.

[21] Srv. Peter Levenda: Nesvatá aliance. Spojení nacismu s okultními představami. BB art, Praha 2004.

[22] James Reeves, Pavel Šrut a Petr Skoumal: Kdyby prase mělo křídla. Zpívají Oldřich Kaiser & Jiří Lábus.

[23] Srv. Gary Lachman: A Secret History of Consciousness. Lindisfarne Books, 2003.

[24] Svatý Jan od Kříže: Temná noc. Karmelitánské nakladatelství, Praha 1995.

[25] Henry Corbin: Mundus imaginalis aneb Imaginární a imaginální. Malvern, Praha 2007, str. 39.

[26] Ibid.

[27] Ibid., str. 37n.

[28] Ibid., str. 40.