Dva dny poté, co Rolling Stones nahráli píseň Sympathy for the Devil, byl zastřelen Robert F. Kennedy (6. června 1968), bratr zavražděného prezidenta JFK. Po smrti Martina Luthera Kinga Jr. v dubnu téhož roku se zdálo, že svět přichází o všechny dobré muže.
Rok 1968 byl přinejmenším ďábelský: do kin byly uvedeny filmy Rosemary má děťátko[1] – podle stejnojmenného románu Iry Levina,[2] v hlavních rolích Mia Farrow a John Cassavetes –, a The Devil Rides Out[3] – podle předlohy Dennise Wheatleyho s Christopherem Lee a Charlesem Grayem v hlavních rolích –, a obě hlavní postavy představovaly nejhoršího muže na světě, Aleistera Crowleyho.
Rolling Stones rovněž vydali album Beggars Banquet,[4] o němž se mnozí fanoušci domnívají, že je jejich vůbec nejlepším albem. Hrouží se na něm do nejčistšího blues a Mick Jagger vytvaroval svůj hlas tak, aby ve skladbě Prodigal Son (myšlen je návrat „Marnotratného syna“) –, kterou původně napsal reverend Robert Wilkins a v únoru 1964 ji nahrál tehdy jako dvaasedmdesátiletý bluesový zpěvák –, odpovídal dávné moudrosti biblického návratu, a ve skladbě Stray Cat Blues zase podal svědectví o relativních ctnostech patnáctiletých (na jednom raném záběru dokonce třináctiletých) marnotratných dcer. Zazněly zde také jedny z nejdrsnějších rifů, jaké kdy Keithu Richardsovi prošly mezi prsty. Album začíná žádostí – majestátní, živočišnou a satanskou – abyste rozjímali o důsledcích pokušení. Sympathy for the Devil před pár lety oslavila abrahámoviny, ale pro kapely stále zůstává hudební inspirací. V srpnu 2015 vyšla Sympathy For The Devil jako třináctá skladba na celkově už dvaadvacátém studiovém albu Bad Magic, vystřihli si ji Motörhead a stojí za pozornost, že zatímco Lemmy Kilmister, aneb Lemmy von Motörhead, už džemuje v muzikantském nebi a nebeské zkušebně, Keith Richards tady dole pořád trsá na kytaru. Zřejmě dobrá smlouva s ďáblem…
Skladbu Sympathy for the Devil pak převzali různí umělci jako Sandie Shaw, Pearl Jam, Jane’s Addiction, Ozzy Osbourne, Bryan Ferry, Blood, Sweat & Tears, U2, Laibach, The London Symphony Orchestra a Weird Al Yankovic. Byla to poslední píseň, kterou Axl Rose, Slash a Duff McKagan společně nahráli, čímž se rozpad kapely zařadil do celkového rámce jejich mytologie.
Ďábel je jednou z nejsympatičtějších literárních postav. Byl to vzpurný anděl, který se na hadovi přiřítil do rajské zahrady, aby tam vnesl energii kundaliní od božské matky, a byl prvním padouchem, který otřásl světem. V Dantově Pekle sedí zmučený antihrdina, který pro lhostejného boha páchal ty nejtvrdší starozákonní krutosti, v nejchladnější části pekla, přežvykuje hlavy Cassia a Bruta a pláče. U čerta, dokonce i Khan ze Star Treku, poté co uvízne na Seti Alpha 5, cituje nepřesně Miltona, když říká, že „je lepší vládnout v pekle než být služebníkem nebe“. Rock and roll odhodil okovy malicherné morálky v revoluci, která se otáčela 33krát nebo 45krát za minutu. Ovšem Rolling Stones byli rebelové, kteří měli své důvody. Pouliční rváč (narážka na jejich skladbu Street Fighting Man z téhož alba) s mikrofonem vytušil, že nastal čas bojovat v ulicích. Rolling Stones se uvedli jako drsní chlapci přicházející na vlně britské invaze. Byli rebelští, otevřeně sexuální, líbali vás na rty, ale It’s All Over Now, Baby Blue…
Předešlé album Their Satanic Majesties Request vyšlo uprostřed „léta lásky“,[5] léta, které kapele, jež musela album nahrávat v přestávkách v údobích, kdy Jagger, Richards a Jones posedávali v chládku, příliš lásky nepřineslo. „Láska je vše, co potřebuješ,“ zpívali Beatles a podpořili kapelu, která se ve studiu trápila s hlasovou stopou, tím, že nahráli doprovodné vokály k singlu We Love You. Rolling Stones píseň nahráli, aby měli jejich fanoušci co poslouchat v případě, že by byli zavření mimo nahrávací studio. Byli obviněni a odsouzeni na základě důkazů, které jim podstrčil bezohledný policista toužící po slávě, který následně zatkl i George Harrisona a Johna Lennona z Beatles, než byl odsouzen za manipulaci s důkazy a další hříchy.
Nebyl to jen Scotland Yard, kde si Jagger zakouřil trávu. Každý policajt je zločinec a my všichni hříšníci jsme svatí, je-li zákonem láska pod vůlí. Od chvíle, kdy člověk stvořil boha, jeho padlý anděl dovolil lidstvu sestoupit do hlubin zkaženosti a degradace, které mu osud nadělil. Ďábel chce pouze to, co mu náleží. Nemusel vlastně udělat mnoho, aby člověk podlehl svým nejhorším pudům, ale byl tu. Nebo tam byla ona, záleží na tom, jak se na ikonickou postavu Bafometa chcete dívat.
Hlavně kvůli této písni byla kapela obviněna z uctívání ďábla, takže Jagger časopisu Creem následně sdělil, že mu to připadá divné, „protože šlo přece jen o jednu píseň. Nebylo to jako celé album se spoustou okultních nápisů na zadní straně. Někteří lidé si z toho udělali živnost“. Tím měl na mysli Jimmyho Page…
Keith Richards v roce 1971 řekl pro časopis Rolling Stone:
„Jsou černí mágové, kteří si myslí, že jednáme jako skrytí Luciferovi agenti, a jiní, kteří si myslí, že jsme Lucifeři. Každý je Lucifer.“
Pouze nejužší okruh lidí zná díla, na jejichž základech Rolling Stones v polovině šedesátých let založili své ďábelské dílo.
„Bylo by těžké s jistotou určit, jak vážně to Rolling Stones při skládání této písně mysleli s černou magií, satanismem a okultismem, protože každý z jednotlivých hráčů určitě měl jiné motivace i zkušenosti,“ řekla Zeena Schrecková, berlínská interdisciplinární vizuální a hudební umělkyně, která vyrostla v rámci okultní organizace svého otce Antona LaVeye, totiž v Církvi Satanově.
„V oněch dobách spousta kapel soutěžila o to, kdo tu nejtemnější obálku dokáže dotáhnout nejdál,“ zmiňuje Zeena. „Jsem si jistá, že jim nevadila kontroverze, která se pojila s temnými asociacemi ze Sympathy či dříve vydaného alba Their Satanic Majesties Request. Řekla bych, že pro Stouny byla tehdy zlopověstnost vítaným vymezením se vůči Beatles s jejich pubertálním I Wanna Hold Your Hand.“
Beatles na svém eposu z „léta lásky“, totiž albu Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band, který je ztělesněním psychedelické produkce a zachycuje vnitřní rovnováhu, prezentovali Crowleyho stejně výrazně jako Diona.[6]
„Ale obecně se zdálo, že svou tvorbou se napojili na zeitgeist, na ohromující popkulturní zaměření na okultismus, čarodějnictví a satanismus,“ vysvětluje Zeena.
„Konkrétně téma této písně se zdálo být spíše literárním odkazem, ovlivněným ruským románem Mistr a Markétka od ruského spisovatele Michaila Bulgakova.[7] Pochybuji, že šlo o nějaký konkrétní záměr vložit do ní nějaké zlověstné motivy.“ I sám Jagger uvádí, že ho k napsání písně nadchla kniha Mistr a Markétka od Michaila Bulgakova, která byla přeložena do angličtiny právě v roce 1967 a darem ji dostal od Marianne Faithfull.
„Zhltl ji za jednu noc a vyplivl Sympathy for the Devil,“ vzpomínala Marianne Faithfull v autobiografické knize Faithfull z roku 1994, kterou napsala společně s Davidem Daltonerem.[8]
„Ústřední postavou knihy je Satan (v knize vystupuje jako profesor Woland), jenž však nemá nic společného s démonismem nebo černou magií.“
Ray Manzarek, člen legendární kapely The Doors, ale též vystudovaný filmař, dlouho doufal, že stejně jako Roman Polanski natočí film podle knihy Mistr a Markétka. Do role profesora Wolanda chtěl obsadit Micka Jaggera. Jerry Hallová, Jaggerova tehdejší přítelkyně, Manzarekovi řekla: „Netoč ten film, dokud neskončí turné. Je to jeho oblíbená kniha! Ta role je jeho! On je profesor Woland.“
V souvislosti s vydáním této autobiografie napsal časopis Details úplně povrchní hodnocení, jímž dokázal, že poselství z oněch dob zůstává pro mnohé stále ještě hádankou:
„Popová bohyně Marianne Faithfull, kdysi obviněná z členství v čarodějnickém sabatu kolem čaroděje Micka Jaggera, je v tomto nepostradatelném dokumentu o swingující londýnské scéně bezelstně zábavná a přízemní.“
Satirický román vypráví o Belzebubovi, který ve 30. letech XX. století navštíví Moskvu, v níž právě došlo k ukřižování Krista. Dokonce předvádí kouzelnickou show, podobně jako Louis Cyphre v knize Williama Hjortsberga Falling Angel (Padlý anděl), i když ne ve filmu, podle níž vznikl roku 1987 luciferský a mysteriózní film Angel Heart, s Mickey Rourkem a Robertem De Niro v hlavních rolích, který režíroval Alan Parker. Jagger rovněž citoval francouzského básníka Charlese Baudelaira, nedokázal však uvést název jeho díla. Inspirací k albu Their Satanic Majesties Request mu bylo i taoistické Tajemství zlatého květu, jehož autorství patří sinologovi Richardu Wilhelmovi, samotný text pak doprovázejí komentáře C. G. Junga.[9]
„Mick napsal tříminutovou píseň syntetizovanou z této velmi složité knihy,“ píše Marianne Faithfull. V písni se ďábel objevuje jako „bohatý a vkusný muž“, který „se s vámi s potěšením seznámí“, ovšem spolu s vámi zabil oba nositele jména Kennedy. Satan byl přítomen i bičování, soudu a smrti Ježíše Krista, a dal si setsakra záležet na tom, že si Pilát umyje ruce. S veselím přihlížel, jak králové a královny po stovky let bojují v náboženských válkách. Ďábel nemusel stát ve frontě, aby sledoval ruskou revoluci v roce 1917, a v Petrohradě se zdržel jenom tak dlouho, aby stihl vidět, jak zastřelí cara a jeho ministry, i marný křik Anastázie Romanovové. Za druhé světové války ďábel „jezdil s generálskou hodností na tanku“, v zatuchlém vzduchu blitzkriegu. Píseň původně obsahovala i verš: „Vzkřikl jsem: ‚Kdo zabil Kennedyho?‘“, ale po smrti Roberta F. Kennedyho 6. června 1968 jej Jagger změnil na „Kdo zabil Kennedyovi?“
Jagger zpívá v první osobě jako Ďábel, který se chlubí svou rolí v každém z řady historických zvěrstev a opakovaně žádá posluchače, aby „uhodli jeho jméno“ (guess my name). Zpěvák se pak ironicky dožaduje posluchačovy zdvořilosti vůči němu, čímž nepřímo kárá posluchače za jejich kolektivní vinu na vyjmenovaných vraždách a zločinech.
Hláška o trubadúrech, kteří se nechají zabít, než dorazí do Bombaje, by se sice mohla týkat nějakého špatného pořadatele koncertů, který objednal kapely na výlet Marrákešským expresem, ale odkazuje také na to, jak se britští kolonialisté dopustili duchovní genocidy, když popravovali členy kultu thugů.[10]
Na základě vyšetřování kapitána Williama Henryho Sleemana „indická vláda v roce 1835 zřídila oddělení pro thugy a dakoity,[11] jež bylo odpovědné za popravy tisíců lidí a zasadilo se o přijetí zákona o zločineckých kmenech v roce 1871,“[12] říká Marie Bargasová, hollywoodská čarodějka, sama kašmírská šaivistka.[13]
„Kálí, bohyně smrti a času, se v dnešní době vynořuje jako sexy bohyně tantrického sexu převtělená do podoby vášnivé božské milenky, která nově povstala ze své bestiální podoby superhrdinky pijící krev a zabíjející démony.“
Pracovní název písně byl The Devil Is My Name. Předtím se jmenovala Fallen Angels. Většina ostatních Stounů si pamatuje, že se Jagger objevil, aby ji zahrál na akustickou kytaru jako folkovou píseň ve stylu Boba Dylana. Richards navrhl změnu tempa a strukturování písně pomocí vrstvených bicích. Rock je už od počátku označován za ďábelskou hudbu. V oněch primitivních bicích, které pumpují skutečnou magii, se ukrývá skutečná síla. „Možná právě to je důvod, proč si tahle konkrétní píseň vytvořila kolem sebe takovou auru, jde o důsledné, šamanské perkuse a zpěv jako z džungle,“ říká Zeena.
„Kvalita rytmu v Sympathy se podobá magickému bubnování za účelem navození stavů transu. Takový typ hypnotického rytmu je tradiční metodou při navozování změněných stavů vědomí. Když to zkombinujeme s velkým množstvím drog a psychedelik, které v té době všichni užívali, a zároveň vyvoláme (konvenčně chápanou) zlovolnou sílu, pak je zřejmé, že účinky budou docela epické.“
Jagger ji označil za „dobrou taneční hudbu. Nezrychluje ani nezpomaluje. Udržuje si stálý rytmus.“ Pod aktuálním rytmem samby se skrývá „primitivní podtón – protože je to primitivní africký, jihoamerický, afroamerický – říkejte tomu, jak chcete – rytmus (candomblé). Pro bělochy z toho čiší velmi zlověstný nádech.“
Jeho výkřiky, vzdechy, skřeky a mumlání dost připomínají jinou vúdú postavu hudebního světa, a tou je Screamin‘ Jay Hawkins, jehož mimika, chraplavý hlas, ďábelský smích, chechtání, chrochtání, mlaskání a vykulené oči provázely nezapomenutelně podanou skladbu I Put A Spell On You (Uhranul jsem tě) s řadou džu-džu rekvizit a grigri holí, na níž je naražena cigaretu šlukující lebka jménem Henry.[14] Inspiroval následně řadu dalších rockerů koketujících s okultními symboly, fetiši, vúdú, hady, lebkami atd., jako jsou Alice Cooper, Kiss, Tim Curry, Marilyn Manson aj.
Jednotlivé stopy byly nahrány 4. června 1968 v londýnském studiu Olympic Sound Studios. Přetáčky byly provedeny 8., 9. a 10. června. Kapela odjela 6. června, pravděpodobně páchat ďábelské skutky.
Skladba začíná bubnem, po něm následují konga, pak piano, a nakonec ji šejkry kouzelně promění v jungle beat. Jagger v echu vydává skřeky napodobující volání kmene. Text přichází za doprovodu akordů hraných na klavír, přičemž basa udeří do kořene a drží rytmus. Please allow me to introduce myself. I’m a man of wealth and taste vyznívá hrozně moc britsky na pozadí všeho toho tropického vedra, jenže duch – nebo spíše v tomto případě démon – už byl vypuštěn z láhve. Keith zvládne Jaggerovy pořádně rafinované první čtyři řádky, než nastoupí basa opírající se o bicí a zrychlí tempo. Keith je kytarista a na basu hraje jako kytarista. Improvizuje, což tomu přidává nebezpečné napětí. Ve druhé sloce přechází klavír od akordů k bleskové improvizaci. Ve třetí sloce zazní v pozadí popěvek (prvotně šlo o „vú-vú“) „hú, hú“ (je třeba jej však vnímat foneticky zároveň jako Who? Who?). V inženýrské kabině jej improvizovaně spustily Marianne Faithfull a Anita Pallenberg. Producent Jimmy Miller si dal do řídicí místnosti mikrofon a přidal se k nim. Jejich part Jagger, Richards a Miller později znovu nahráli v Los Angeles.
Charlie Watts, bubeník kapely, to popsal podobně:
„Kombinace nástrojů vás docela nadchne. Začne to základní rytmickou sekcí – rytmus kong a rumbakoulí a podobných chřestítek, nato se přidá honky tonk piano. Pak je tu Keef, který vyjadřuje Satanovu osobní radost prostřednictvím slavného kytarového sóla ostrého jako břitva. A nezapomeňte na zběsilé, vysoko posazené ‚vú-vú‘ vokální harmonie domorodců. K tomu všemu je Mick mimořádně výřečný a výrazný ďábel, který si, řekněme to narovinu, svou práci opravdu užívá. Je výmluvný nejen ve volbě slov, ale i v melodickém vývoji a preciznosti, pečlivosti při výběru přesně těch správných frází a pauz, aby příběh vyprávěl s maximálním účinkem. Však víte, když se objeví takový mág, tak jediné, co můžete ve skutečnosti udělat, je následovat ho a stát se jeho horlivým služebníkem.“
Skladba Sympathy for the Devil byla natočena ve dvou záběrech, přičemž první z nich Richards prohlásil za katastrofu, než se mu podařilo dosáhnout dokonalé alchymie. Nahrávku natočila ikona francouzské nové vlny Jean-Luc Godard, který na její počest přejmenoval svůj film One Plus One v producentském sestřihu z roku 1968. Během pěti dnů nahrávání, jak se vypráví, začala hořet filmová lampa, která zničila vybavení kapely. Kazety byly zachráněny, což je další vodítko k posedlosti povahou hluku.
Stouni se spřátelili s alchymistou Stanislasem Klossowski de Rola, autorem o pár let později vydané zásadní knihy Alchymie: tajné umění[15] – přátelili se s ním i Beatles, Syd Barrett z Pink Floyd a John Michell, jehož dílo Vyhlídka na Atlantidu[16] podnítila fascinaci následujícího desetiletí energetickými liniemi a „magií Země“. Michellova kniha The Flying Saucer Vision z roku 1967 se již tehdy stala kultovní „povinnou četbou“.
Na podzim roku 1967 se řadoví britští hipsteři dozvěděli o Crowleym, když jim undergroundové noviny International Times – založené Barrym Milesem, přítelem Beatles –přinesly celostránkový článek, v němž představily Velkou bestii jako prototyp hippie, jehož život plný sexu a drog se zdál být přesně podle jeho gusta. V témže roce vyšla kniha Černé umění Richarda Cavendishe,[17] jež patřila k oblíbené četbě Micka Jaggera, kterou měl u postele. Obsahovala pasáže o Crowleym a Zlatém úsvitu a v knize The Long Trip: A Prehistory of Psychedelia z roku 1997 spisovatel Paul Devereux vzpomíná na to, jak na sklonku 60. let zahlédl „Micka Jaggera v bílém obleku“, jak opouští Watkinsovo knihkupectví na Charing Cross Road a nese si „hromadu okultních knih“. Za jurodivých dnů Velké bestie se právě Watkinsovo knihkupectví stalo domovem členů Hermetického řádu Zlatého úsvitu. Prostě a jasně, Crowley byl opět na pořadu dne.
Mytické spojení skupiny se Satanem bylo ještě více stvrzeno spojením s americkým undergroundovým filmařem Kennethem Angerem, autorem knihy Hollywood Babylon.[18] Anger byl příznivcem Crowleyho, který své filmy Inauguration of the Pleasure Dome, Scorpio Rising a Fireworks nazval „vizuálním zaklínáním“ a „filmovým čarováním“. Jagger hrál na syntezátor v soundtracku k jeho filmu Invocation of My Demon Brother. Anger se se Stouny seznámil prostřednictvím majitele umělecké galerie Roberta Frasera a požádal je, zda by s ním nespolupracovali na filmu nazvaném Lucifer Rising. Anger chtěl Micka obsadit do role Lucifera a Keithe do role Belzebuba. Fraser spolupracoval s Peterem Blakem a měl na triku výtvarný návrh alba Sgt. Pepper. Psychedelická deska The Rolling Stones, Their Satanic Majesties Request, která vyšla několik měsíců po Sgt. Pepper, 8. prosince 1967, stejně jako skladba Sympathy for the Devil z alba Beggar’s Banquet (6. prosince 1968), která se brzy stala jejich znělkou.
Zeena říká, že v 60. a 70. letech ji tento filmař „ovlivnil díly Curtise Harringtona, Jeana Cocteaua a Mayi Deren“, a dodává, že její vlastní tvorba „byla už v raném věku ovlivněna mentorstvím jejího kmotra Kennetha Angera“. Během dětství a dospívání byla Zeena „zasvěcena do Angerových rozhovorů o jeho angažmá s takovými současníky, jako byli Rolling Stones, Jimmy Page a Anita Pallenberg“.
„Občas se Kenneth Anger zmínil o tom, že se s členy kapely stýkal,“ říká Zeena. „Když na to přišla řeč, říkal, že na sebe přivolali destruktivní energii. Paradoxně jim v tom on sám pomáhal, protože byl jejich magickým mentorem. Přestože se Stouni vzdálili temným okultním vlivům z 60. let, nelze popřít, že Anger pro ně po určitou dobu představoval silný vliv, o čemž svědčí i Jaggerův soundtrack k filmu Invocation of my Demon Brother.“
Zeena, která už od svých šestnácti letech vyučovala magii a čarodějnictví, však „nikdy nesouhlasila s Kennethovým obdivem a propagací Aleistera Crowleyho a Thelémy. Je to velmi destruktivní a misogynní filozofie, která lidem, kteří ji berou vážně, způsobila mnoho škody“. Zeena přerušila styky se svým otcem a jeho církví a nyní je učitelkou tibetského tantrického buddhismu, kde je hudba Rolling Stones vítaným doplňkem.
„Třebaže se Kenneth Anger ve stejné době přátelil s Rolling Stones i s mým otcem, v sídle Církve Satanovy byste Sympathy for the Devil hrát rozhodně neslyšeli,“ zmiňuje Zeena.
„Důvod je prostý: velekněz měl velmi rigidní a svérázný výklad toho, co považoval za ‚satanskou hudbu‘. Rocková hudba, heavy metal nebo jakýkoli jiný druh populární hudby rozhodně nepatřily do jeho satanistického jukeboxu.“
Britská skupina také možná přestala házet čtvrťáky do filmové činnosti amerického režiséra. „Kenneth Anger jim připadal směšný,“ napsala ve svých pamětech Marianne Faithfull. „Mick a Keith jeho satanistickými hokus pokusy pohrdali.“
„Kromě Kennetha Angera, který skupinu při natáčení Sympathy for the Devil ovlivňoval, však přímý magický vliv měla spíše Anita Pallenberg,“ uvádí Zeena. „Otevřeně praktikovala černomagické rituály a nikdy neskrývala svou fascinaci temnou stránkou života. Nejenže zpívala doprovodné vokály, ale měla také tvůrčí vliv na hudbu a styl skupiny, byla jakousi jejich ‚rezidentní čarodějkou‘. Znám jednu z jejích sestřenic, která mi potvrdila, že se vždycky zajímala o černé umění a byla tak trochu ‚čarodějnice‘.“
Anitě Pallenberg sice zůstala otevřená cesta k nahé scéně v trojce ve vaně s Jaggerem a Marianne ve filmu Performance – a jedna nevázanější scéna s Jane Fondovou ve filmu Barbarella z roku 1968 –, ale Rolling Stones většinu své magie nasměrovali do hudby. To ovšem lidem nebránilo v tom, aby na jejich albech a v písních nehledali stopy satanismu. Když Stouni v roce 1968 hráli píseň pro už dávno pohřbený televizní pořad Rock’n’Roll Circus, Jagger ji zpíval nahoře bez, pokrytý falešným ďábelským tetováním. Původní obal alba Goat’s Head Soup od Rolling Stones z roku 1973 udělal ze vzácného etnického pokrmu konspirační volňásek.
Když Jagger pro toto album psal píseň Dancin‘ With Mr. D., vložil do ní motiv z hororu. Zpěvák měl „na hřbitově“ schůzku s mužem s lidskými lebkami „zavěšenými kolem krku“. Své temné já našel „schované v koutě v New Yorku“, jak se „v Západní Virginii“ kouká „na dvojici při sexu v pozici tzv. 44“. Jednou v noci, když tančil s dámou v černém, s černými hedvábnými rukavicemi a černým hedvábným kloboukem, a viděl, jak „jí odpadává maso z kostí a oči v lebce jí hoří jako uhlíky“, tehdy si uvědomil, že tančí s paní (nikoliv panem) D.[19] zřejmě na liduprázdném pozemku za domem hrůzy slujícím Hammer.[20] Písmeno D. ovšem může v Jaggerově textu znamenat i narážku na démonickou succubu.
Sympatie k Satanovi se dlouhodobě vyplácejí. Jagger byl v červnu 2002 královnou Alžbětou II. povýšen do rytířského stavu. Rolling Stones v roce 1965, kdy Beatles dostali medaile MBE (Member of British Empire), už nebyli lámáni v kole. Lennon později žertoval, že kapela vykouřila jointa v Buckinghamském paláci na záchodě. V roce 1996 byl McCartney povýšen do rytířského stavu za „přínos britské hudbě a společnosti“. Byl to právě on, kdo Beatles navrhl, aby Crowleyho tvář zdobila album Sgt. Pepper’s Lonely Hearts Club Band. Crowley, který opustil Řád zlatého úsvitu a založil vlastní mystický Řád stříbrné hvězdy, je znám především tím, že v roce 1904 v Káhiře sepsal Knihu Zákona, kterou mu prostřednictvím jeho ženy Rose nadiktovala duchovní mocnost jménem Aiwass. Crowleyho největším úspěchem však bylo používání pozpátku čtených úryvků křesťanských modliteb během gnostických a některých temnějších rituálů.
Protože Swinging London v 60. letech zabíral jen pár bloků, byli Rolling Stones i Beatles nepřímo spojeni s protiduchovní skupinou šedesátých let Process Church of Final Judgement, ale hlavně proto, že všichni chodili na koncerty Pink Floyd. „Pohrávání si Stounů s populárními satanistickými motivy a obrazy bylo možná zpočátku povrchní, ale nakonec bylo zaseto zhoubné semínko a dozrály podmínky pro destruktivní následky,“ vysvětluje Zeena a odkazuje na další tragédii, která hrála roli v morbidní mytologii analyzované písně.
Mystická šedesátá léta a temná stránka věku Vodnáře je jsou námětem knihy Turn Off Your Mind od amerického spisovatele Garyho Lachmana z roku 2001 a nabízí alternativní kroniku toho, co se období „květinové revoluce“ dělo, když se kdesi ve spektru rozšiřujícího se vědomí mnoha hippies střetla s fascinací černou magií.[21] Mapuje přítomnost mystických a okultních myšlenek v popkultuře a kontrakultuře šedesátých let a v jejím rámci připomíná, že Crowley vstoupil do desátého aethyru 6. prosince. V knize poznamenal, že katastrofální koncert Rolling Stones v Altamontu, kde Pekelní andělé (Hells Angels) zavraždili jednoho člověka a terorizovali malé město hippies, se také konal 6. prosince, totiž šedesát let po Crowleyho setkání s Choronzonem.[22]
Legenda týkající se skladby Sympathy for the Devil nabrala zlověstnější obrátky během festivalu Altamont Free Concert v roce 1969. Ačkoli byl Meredith Hunter zabit motorkáři klubu Pekelní andělé, kteří tam pracovali jako ochranka, a když kapela zahrála Under My Thumb, došlo ke rvačce a následně k násilné smrti, právě v okamžiku, když kapela nakopla svou rytmickou satanistickou hymnu. „Vždycky – když začínáme tohle číslo – se nám stane něco velmi zábavného,“ řekl Jagger, než kapela začala tuto skladbu znovu hrát. Kvůli pobouření veřejnosti Stouni píseň během následujících sedm let na koncertě nehráli.
Brian Jones byl během nahrávání alba Beggars Banquet nahrazován jinými nástroji a hráči, slyšet ho ale bylo. Richards sice pracoval ve dvojím až trojím obsazení, ale Jones předvedl skvělou práci ve skladbě No Expectations a hrál na sitár a tanpuru ve skladbě Street Fighting Man. Album mělo být s Jonesem poslední, protože 26. července 1969 byl nalezen utopený ve svém bazénu v Sussexu. Jeho hudební objevování pohánělo kapelu k tomu, aby se v mnoha významných hudebních směrech dostala na špičku. „Budu-li mluvit pouze o letech, kdy jsem skládala pro hudební uskupení Radio Werewolf, neřekla bych, že Sympathy nebo Satanic Majesties Request měly přímý vliv na mou hudbu v rámci tohoto uskupení,“ říká Zeena. „Měla jsem ale silný vztah k jejich hudbě produkované v letech, kdy tam ještě fungoval Brian Jones – tedy k hudbě, která měla tehdy více středověký nádech. K tomuto zvuku mě to přirozeně táhne a často ho vytvářím.“
Ve stínu útoků na Dvojčata v roce 2002 označil Keith Richards tuto skladbu za „povznášející píseň. Jde jen o to podívat se ďáblovi do tváře. … Stejně tak můžete přijmout fakt, že zlo existuje, a vypořádat se s ním jakýmkoli způsobem.“ Sympathy for the Devil je píseň, která říká:
„Nezapomeň na něj. Když se mu postavíš, tak je bez práce.“
Ačkoli píseň možná nepřivolala na muzikanty žádné prokletí, přesto kapela zřejmě prodala svou duši na nějaké křižovatce, protože byla odsouzena jezdit na turné celou věčnost.
*
Their Satanic Majesties Request
Please allow me to introduce myself
I’m a man of wealth and taste
I’ve been around for a long, long years
Stole million man’s soul an faith
And I was ‚round when Jesus Christ
Had his moment of doubt and pain
Made damn sure that Pilate
Washed his hands and sealed his fate
Pleased to meet you
Hope you guess my name
But what’s puzzling you
Is the nature of my game
Stuck around St. Petersburg
When I saw it was a time for a change
Killed Tsar and his ministers
Anastasia screamed in vain
I rode a tank
Held a general’s rank
When the blitzkrieg raged
And the bodies stank
Pleased to meet you
Hope you guess my name, oh yeah
Ah, what’s puzzling you
Is the nature of my game, oh yeah
I watched with glee
While your kings and queens
Fought for ten decades
For the gods they made
I shouted out
Who killed the Kennedys?
When after all
It was you and me
Let me please introduce myself
I’m a man of wealth and taste
And I laid traps for troubadours
Who get killed before they reached Bombay
Pleased to meet you
Hope you guessed my name, oh yeah
But what’s puzzling you
Is the nature of my game, oh yeah, get down, baby
Pleased to meet you
Hope you guessed my name, oh yeah
But what’s confusing you
Is just the nature of my game
Just as every cop is a criminal
And all the sinners saints
As heads is tails
Just call me Lucifer
‚Cause I’m in need of some restraint
So if you meet me
Have some courtesy
Have some sympathy, and some taste
Use all your well-learned politesse
Or I’ll lay your soul to waste, mm yeah
Pleased to meet you
Hope you guessed my name, mm yeah
But what’s puzzling you
Is the nature of my game, mm mean it, get down
Woo, who
Oh yeah, get on down
Oh yeah
Aah yeah
Tell me baby, what’s my name?
Tell me honey, can ya guess my name?
Tell me baby, what’s my name?
I tell you one time, you’re to blame
What’s my name
Tell me, baby, what’s my name?
Tell me, sweetie, what’s my name?[23]
[1] Rosemary’s Baby. Režie: Roman Polanski. USA, 1968.
[2] Ira Levin: Rosemary má děťátko. Odeon, Praha 1976.
[3] The Devil Rides Out. Režie: Terence Fisher. Velká Británie, 1968.
[4] The Rolling Stones: Beggars Banquet. Decca Records, 1968.
[5] The Rolling Stones: Their Satanic Majesties Request. Decca Records, 1967.
[6] Dion Francis DiMucci, známý jako Dion nebo Dion DiMucci, byl americký zpěvák, kytarista a hudební skladatel, který vystupoval od konce padesátých let, kdy hrál se skupinou Dion and the Belmonts.
[7] Michail Bulgakov: Mistr a Markétka. Rybka Publishers, Praha 2016.
[8] Marianne Faithfull, David Dalton: Faithfull: An Autobiography. Cooper Square Press, 2000.
[9] Richard Wilhelm, Carl Gustav Jung: Tajemství zlatého květu. Čínská kniha života. Vyšehrad, Praha 2019.
[10] Thugové tvořili indickou síť tajných společností, okrádajících a vraždících cestující z náboženských důvodů, působila od XVII. až do XIX. století.
[11] Dakoita je pojem užívaný k označení banditů na indickém subkontinentu, anglické slovo pochází z hindského slova daaku, ḍakait, ḍakait, tj. „ozbrojený lupič“.
[12] Thuggee and Dacoity Suppression Acts, 1836-1848.
[13] Kašmírský šaivismus neboli trika šaivismus je nedualistická tradice šaiva-šakta tantry, která vznikla v Kašmíru někdy po roce 850 n. l. Šiva sútry Vasugupty a Spandakārikā, pocházející z doby kolem 850-900 n. l., byly prvním pokusem představit nedualistickou metafyziku a gnostickou soteriologii v opozici k dualistické exegezi filosofie Śaiva-siddhānta. Šiva sútry se podle tradice zjevily Vasuguptovi ve snu.
[14] Viz např. Screamin‘ Jay Hawkins (on Arsenio Hall with Emo Philips): I Put a Spell On You, https://youtu.be/3S7a4Uj2yME, nebo také https://youtu.be/7kGPhpvqtOc?list=RD7kGPhpvqtOc.
[15] Stanislas Klossowski de Rola: Alchemy: The Secret Art. Avon Books, 1973.
[16] John Michell: The View Over Atlantis. SAGO Press, 1969.
[17] Richard Cavendish: The Black Arts: A Concise History of Witchcraft, Demonology, Astrology, and Other Mystical Practices Throughout the Ages. G. P. Putman’s Sons, 1967.
[18] Viz Carl Abrahamsson: Kenneth Anger: filmový mág.
[19] Narážka na slova devil a death, ve výše uvedeném případě tedy „ďábel“ a „Smrtka“.
[20] Odkaz na Hammer House of Horror, britskou filmovou produkční společnost se sídlem v Londýně, založenou v roce 1934 a známou především sérií gotických hororových a fantasy filmů (např. The Curse of Frankenstein, Dracula, The Mummy, The Quatermass Xperiment ad.) natočených od poloviny 50. let do konce 70. let XX. století.
[21] Gary Lachman: Turn Off Your Mind: The Mystic Sixties and the Dark Side of the Age of Aquarius. Sidgwick & Jackson, 2001.
[22] Gary Lachman: Aleister Crowley: Magick, Rock And Roll, And The Wickedest Man In The World. TarcherPerigee, 2014.
[23] Mick Jagger & Keith Richards: Sympathy For The Devil. © 1968 Mirage Music Int. Ltd., viz https://youtu.be/Jwtyn-L-2gQ.
