Kouzlo džu-džu hrozí

193
James H. Neal: Kouzlo džu-džu hrozí. Vzrušující příběhy kriminálního komisaře
(edice Kobra sv. 2, Orbis, Praha 1969)

James H. Neal: Kouzlo džu-džu hrozí. Vzrušující příběhy kriminálního komisaře

72 stran, edice Kobra sv. 2, Orbis, Praha 1969

Džu-džu, z fr. joujou, jouer, znamená doslova „hračka n. hříčka“ a jedná se o systém duchovní víry zahrnující předměty, jako jsou amulety, a kouzla, který v západní Africe používají obyvatelé Ghany, Nigérie a Kamerunu, přičemž dalšími lokální názvy pro tento fenomén jsou edzoe (Ewe), eduro (Twi) a tsofaa (Ga). Pojem džu-džu se objevil v souvislosti s kněžskými králi ve městech západní Afriky, a panovala víra, že na nich závisí prosperita měst. Píše o tom sir James George Frazer v knize Folklór, kde otiskuje sdělení, jež obdržel od pana P. A. Talbota, okresního komisaře v S. Nigérii. Pisatel uvádí, že vládnoucí džu-džu z Elele, města v severozápadní části okresu Degema, je kněžským králem voleným na období sedmi let.

V roce 1471 dorazili na pobřeží dnešní Ghany portugalští mořeplavci. Právě ti pojmenovali zemi jako Zlatonosné pobřeží kvůli tehdejším bohatým nalezištím zlata. Po Portugalcích následovali další Evropané – Francouzi, Nizozemci, Dánové a nakonec od 16. století i Britové. Kolonialismus – zejména období britské intervence, rostoucího vlivu a nadvlády od devatenáctého století – pokračoval a trval až do poloviny dvacátého století. Kolonialisté se při setkání s domorodým obyvatelstvem „dotýkali jejich víry, idejí, tradic i otázek lidové či folklórní kultury, nebo je dokonce odmítali“, a to až do té míry, že jejich náboženství zdiskreditovali. Kolonialismus tedy sehrál významnou roli při utváření negativních názorů na tradiční ghanskou náboženskou víru a při definování povahy okultismu v Ghaně.

Výraz obayifo čili „čaroděj/nice“ se v jazyce Twi nacházel už v době předkoloniální. Zatímco kolonialisté a křesťanští misionáři považovali za projevy okultismu pouze některé aspekty tradiční ghanské náboženské víry a praxe, představitelé moderního letničního hnutí tuto kategorii rozšířili a přidali k ní další nekřesťanské prvky, včetně islámu a východních náboženských tradic.

Viktoriánská ilustrace z roku 1873 ukazuje džu-džu chýši na pobřeží beninského zálivu s vyskládanými lebkami a kostmi sloužícími jako fetiše

Učenci popsali prvky tvořící okultismus v Africe. Aloysius Obiwulu například uvádí „čarodějnictví, kouzelnictví, ovládání zvláštních schopností, věštění a schopnost předpovídat budoucnost, vyvolávat mrtvé, přivolávat mořské panny, džu-džu, schopnost ovládat různé duchy a nekromancii“.[1] Jean a John Comaroffovi se také zmínili o „rituálních vraždách, prodeji částí lidských těl, údajné přípravě zombie, pyramidových schématech a dalších finančních podvodech“ jako o některých prvcích okultismu.[2] K nim patří i úlitba (libace), obětování bohům či předkům, slavení tradičních svátků, poradenství u tradičních ritualistů, aduto (někoho duchovně otrávit), čarodějnictví, sikaduru (rituály k získání peněz), používání amuletů a talismanů, Bragoro/Dipo (tradiční rituál ženské puberty), rituály dávání jmen, pohřební rituály, divinace, evokace duchů, rituální vraždy, lidské oběti, džu-džu, vúdú, užití tukpe (slovo národa Ewe pro „kulku“), zaříkávání, obětování modlám, inkantace a vyvolávání duchů. K dalším prvkům patřila sakawa (kybernetický podvod), členství v „tajné společnosti“, jako je lóžové bratrstvo a ilumináti, nekromancie, používání „svaté“ nebo „floridské vody“,[3] pálení kadidla, spiritismus a vzývání svatých.[4]

V době moderní se rozšířila určitá forma sakawy spočívající v přenosu magických kouzel prostřednictvím SMS a e-mailů nic netušícím cílům žijícím v Evropě a Severní Americe, načež pak očarované oběti pod vlivem kouzel posílají peníze okultním agentům v Ghaně.

Džu-džu ústroj

Současné chápání původní ghanské náboženské kultury vychází z nepřátelské kritiky, kterou vytvořili kolonisté a křesťanští misionáři, kdy je její podstatná část vykládána jako „okultismus“ nebo džu-džu, což jsou pojmy, které toto náboženství delegitimizují jako pověrčivé a naznačují, že je škodlivé z duchovního i materiálního hlediska a antagonistické vůči legitimnímu náboženství křesťanské většiny.

V Ghaně mnoho lidí považujících džu-džu za okultismus, ačkoliv džu-džu je právě tak slovo cizího původu. Jeden státní úředník například sdělil, že „v Ghaně neexistuje okultismus, ale džu-džu, jež jednotlivci často používají jako magický donucovací prostředek, aby lidé plnili jejich příkazy“. Jiní tvrdili, že „džu-džu není totéž co okultismus, protože okultismus je organizovaný, zatímco džu-džu nikoliv“. Příkladem byl jistý akademik, který uvedl, že „i když okultismus i džu-džu mají stejný cíl – přenést na jednotlivce duchovní sílu, je tu trochu rozdíl; džu-džu slouží jen k zabíjení lidí, ale okultismus je k obecnému prospěchu lidí, kteří se jím zabývají.“ Asistentka pedagoga si myslí, že „džu-džu by mohlo být trochu pozitivnější než okultismus, protože tradičně lidé chodí k džu-džu kvůli své ochraně, ale okultismus je obvykle velmi negativní; je to jen skupina sobců, kteří chtějí škodit ostatním kvůli svému vlastnímu prospěchu.“ Pro mnoho Ghaňanů je dnes džu-džu populární výraz značící souhrn okultních praktik.[5]

Předtím, než Afro-Brazilci na počátku 19. století založili své candomblé, byla macumba jedním z nejstarších náboženství, ale ve většině afrických diaspor po celém světě i nejvíce potlačovaným a nejméně respektovaným. Stoupenci candomblé a umbanda se od macumby snaží zásadně distancovat kvůli údajné záplavě zlých skutků s ní spojovaných. Toto náboženství bylo kvůli útlaku a démonizaci donuceno odejít do podzemí, neboť bylo vnímáno jako ďábelský nádor. Ještě v 60. letech XX. století jeho stoupenci těžce trpěli perzekucemi ze strany místní, státní i brazilské vlády. Po každé vlně pronásledování se s novou silou znovu objevilo v Sao Paulu, Rio de Janeiru i dalších oblastech Brazílie.

Fetišista s trojúhelníkovitou tonsurou

Roger Bastide, francouzský sociolog a antropolog, specialista na brazilskou literaturu, považoval macumbu v Riu za úpadkovou fázi africké kultury, na níž se podepsal brazilský kapitalismus. Jako důkaz této degenerace uvádí následující skutečnosti: vzdálenost kultu macumby od center ve francouzské kolonii Dahomey (dnešní Benin) nebo kmene Jorubů v jihozápadní části Nigérie; absenci zřetelné africké mytologie v rozkládajících se náboženských institucích; vymizení iniciačních obřadů z některých center; nedostatek africké socializace; neschopnost chudých rolníků dovolit si zvířecí oběti a chudobu venkovských mas bez zdravotníků a macumbeiros, kteří by je léčili, což nutí kněží, aby se věnovali spíše léčení a konzultacím než náboženským rituálům, vytrácí se uctívání duchů zesnulých předků; existuje převážně mužské vedení v místních obcích; nejsou zaučováni noví caquis, šamani, kteří praktikují medicínu za účelem potlačení negativní síly, tzv. zlých skutků.

Macumba je kvůli svým tajným magickým obřadům často používána jako hanlivé označení všech afrobrazilských náboženství; v minulosti „dělat macumbu“ znamenalo věnovat se ďábelskému africkému džu-džu. Turistům předváděná macumba se stává africkým exu, resp. ešu n. oriša, který identifikuje tohoto ducha se „zlými“ prvky afrických náboženství spojovaného s nevzdělanou chudinou, převážně černými rolníky na brazilském venkově.[6]

*

James Henry William Neal: Jungle Magic: My Life Among the Witch Doctors of West Africa

James Henry William Neal býval hlavním vyšetřovacím důstojníkem v Ghaně. Žil mnoho let v západní části Afriky a napsal o ní několik knih, např. Magie džungle: Můj život mezi šamany a čaroději v Západní Africe (Jungle Magic: My Life Among the Witch Doctors of West Africa. David McKay Company, New York 1966) a dále Můj život s džu-džu (Ju-ju in My Life. Harrap, 1966), z níž vychází český překlad Václava Kajdoše. Magie džungle je fascinující text, který zaujme každého, kdo se zajímá o vúdú, okultismus a příbuzné obory. Překvapivé životopisné vyprávění Jamese H. Neala o jeho přímých zkušenostech s náboženstvím vúdú v Ghaně v době britské nadvlády v 50. letech 20. století přiměje i ty nejskeptičtější duše zamyslet se nad silou a působivostí této starobylé víry.

Nebyl přitom prvním autorem, který se o podobnou problematiku zajímal. Už ve třicátých letech XX. století napsal Frank Hives s Gascoinem Lumleym knihu Džu-džu a spravedlnost v Nigérii (Ju-Ju and Justice in Nigeria nově vyšla v nakladatelství Ballantine roku 1962).

Frank Hives: Ju-Ju and Justice in Nigeria

Dějištěm této knihy je nejtemnější Afrika kolem roku 1900, kdy se koloniální správce musí zabývat kultem džu-džu a nepříjemnými praktikami, jako jsou únosy dětí, lidské oběti a kanibalismus a popisuje život průzkumníků a osadníků, kteří kolonizovali tento kout země pro Brity, různá dobrodružství s kněžími praktikujícími džu-džu a pověrečnou víru tamních kmenových obyvatel.

Hives popisuje, jak na různých výpravách unikl smrti jen o vlásek. Z toho, co viděl, je zřejmé, že lidský život neměl v tomto prostředí velkou cenu. Děti jako součást magických praktik džu-džu byly běžnou potravou krokodýlů. Muži měli mnoho manželek a otroctví bylo přijatelné. Na seznam by se dala přidat další zvěrstva. V dodatku a závěrečné části jsou uvedeny širší souvislosti vysvětlující, jak se situace změnila dvacet pět let po napsání hlavní části knihy, krajinu zaplnily křesťanské kostely. Civilizace nahradila barbarství. Lidskou důstojnost nahradilo vykořisťování lidí.

Frank Hives: V zemi kouzla džu-džu

Další společnou prací s Gascoinem Lumleym byla kniha The Journal of a Jackaroo (John Lane, 1930), samostatně pak Glimpses into infinity as seen by Frank Hives (John Lane, 1931) a Momo and I (John Lane, 1934). V roce 1931 vyšla česky nejprve studie Franka Hivese Strašidelný dům odpočinku, a to v Zeměpisném měsíčníku Širým světem,[7] a roku 1936 pak kniha V zemi kouzla džu-džu s ilustracemi Zdeňka Buriana.

Některé z těchto idejí ovlivnily i scénáře v Hollywoodu. V roce 1936 napsal Cyril Hume scénář k filmu Tarzanův útěk v režii Richarda Thorpea podle námětu knih Edgara Rice Burroughse. Kapitán Fry Tarzana (Johnny Weismüller) zajme, aby ho dostal do civilizace a ukazoval veřejnosti. Jeho zrada obsahuje rovněž dohodu s nepřátelským domorodým kmenem, který mu dá jídlo, kanoe a ochranu na cestě zpět, výměnou za předání Jane (Maureen O´Sullivan), Erica a Rity zamýšlených jako oběti pro rituál džu-džu a zároveň odvezení největšího džu-džu – Tarzana.

*

James Henry William Neal byl v roce 1952 vysokým komisařem nad Zlatonosným pobřežím v Londýně jmenován do funkce vedoucího finančního a dodavatelského oddělení na ministerstvu veřejných prací v Akkře. Země začala s pětiletým plánem rozvoje a šlo o ohromné zásoby zařízení a materiálu, byla to tedy nabídka na lákavou práci, neboť práci v tu dobu potřeboval, měl rád práci v Africe a zkušenosti již nasbíral z předchozích služebních turnusů v Palestině a na Mauritiu.

Měl být zodpovědný za potírání četných zločineckých gangů, které se zabývaly například defraudacemi, podvody, vydíráním a rozsáhlými krádežemi stavebního materiálu. Nealova vyšetřovací práce vedla k usvědčení mnoha vlivných osobností, které působily v západoafrickém podsvětí. Během jeho nebezpečných misí vznikala loajální přátelství a spojenectví, ale nevyhnutelně se mu stavěli do cesty nejen běžní zlodějíčkové, ale také nebezpeční a zlovolní nepřátelé, kteří kvůli svým nekalým praktikám byli více než ochotni použít k vraždění i černou magii…

Džu-džu šaman (Sierra Leone 1930)

V listopadu 1952 dorazil na místo působení a zanedlouho shledal, že úřady jsou hluboce znepokojeny hromadným vzestupem kriminální činnosti, jež se náhle rozbujela. Proto bylo rozhodnuto vytvořit na ministerstvu vyšetřovací a bezpečnostní oddělení, takže Neal krátce po příjezdu do Akkry zjistil, že se vlastně stal hlavním kriminálním komisařem.

Byla to pro něj nová výzva a na práci se podle svých slov těšil, kdyby mu však někdo tenkrát řekl, že ho černá magie nebo džu-džu bude téměř neustále ohrožovat na životě, a dokonce bude stát před volbou, zda opustit své vysoké postavení nebo volit jistou smrt, poklepal by si na čelo. Neal se prostě představě vúdú a zlověstných sil z neviditelných sfér vysmíval. Stejně jako mnoho Evropanů té doby věřil, že jde o pouhý hokuspokus a folklór. Strávil polovinu života ve vládních službách v zámoří a k podobným věcem a pověrám zaujal značně skeptický postoj.

Zprvu si totiž vůbec nedovedl představit děsivé zkušenosti, jimž měl čelit. Pár dní po nástupu do funkce vstoupil do jeho kanceláře inspektor Adžaj se slovy:

„Myslím, že bych vás měl upozornit, pane, že řada podezřelých lidí v případu, který právě vyšetřujeme, pohrozila, že se obrátí ke kouzelníkům džu-džu, jestliže okamžitě nezastavíme vyšetřování a nenecháme je na pokoji.“

Adžaj chvilku mlčel, jako kdyby si v duchu připravoval řeč a potom řekl:

„Pane, jste Evropan, a proto si zřejmě neuvědomujete moc, jakou džu-džu v celé naší zemi vládne.“
„Správně,“ řekl jsem, „to si tedy neuvědomuji. A nadto si myslím, že to všecko je velký nesmysl.“
„Prosím vás, pane, opravdu vás prosím, nepřehlížejte takhle džu-džu. Dělá to většina Evropanů, kteří se nedostali do přímého styku s africkým denním životem. Dopouštějí se strašného omylu. … Pane, z vlastních osobních zkušeností a ze zkušeností svých příbuzných a přátel víme, že kouzelníci mohou na své nepřátele seslat vážnou chorobu, někdy dokonce i smrt. Mohou to také udělat nepřátelům svých zákazníků, kteří k nim přicházejí o radu a za džu-džu si platí. Věřte mi, pane, že mluvím pravdu.“

Džu-džu šaman

Téhož večera byl v Evropském klubu v Akkře a nad sklenkou naslouchal hrůzostrašným historkám jiných vládních úředníků o džu-džu. Fascinovalo ho, že inteligentní, vyrovnaní a ve svém zaměstnání vysoce kvalifikovaní muži takovým žvástům věří. Alespoň jeden muž ho podpořil. Pracoval v Evropské nemocnici v Akkře a vyslovil se k tomu takto:

„Celé to džu-džu jsou samé tlachy. V nemocnici často poslouchám ošetřovatelky i evropské pacienty, jak se baví o džu-džu a o kouzlech a o černé magii. Otevřeně řečeno, já si myslím, že to jsou třesky plesky. Prostě se nedomnívám, že je na tom vůbec zrnko pravdy.“

Jeden inženýr u stavby silnic pocházející z Londýna se však nesouhlasně ozval:

„Váš názor se zakládá výlučně na zkušenostech z Evropské nemocnice, a to znamená, že jediným zdrojem vašich informací jsou Evropané, kteří se zdržují tady v městě. Do skutečného styku s domorodci ani nepřijdou. Já ano. Pracuji v zemědělských oblastech, v buši i v džungli a skutečně vám můžu potvrdit, že se džu-džu provozuje ve velkém rozsahu všude v domorodých vesnicích – vlastně v celé zemi. A věřte si tomu nebo nevěřte, mocné je. … Mám hodně co dělat s africkými dělníky a po celou dobu jsem s nimi v bezprostředním styku. A docela určitě vím, že džu-džu může být nesmírně nebezpečné. A když to chcete vědět, nebýt amuletu, který mi zhotovil za padesát liber jeden mocný kouzelník, dnes bych tu neseděl.“

Existovaly například ověřené zprávy, jak si africké ženy získávají manžely, často i z evropské kolonie. Jak se zdá, žena usilující o muže, který o ni nejeví zájem, se obrátí o pomoc ke kouzelníkovi. Za úplatu dvaceti, padesáti, či dokonce jednoho sta liber prý bývá kouzelník ochoten nachystat prášek, a jestliže dotyčný muž tento prášek požije, ovládne ho neodolatelná touha oženit se s tou ženou. Když žena dostane od kouzelníka prášek, dohodne se s mužovým sluhou, a ten pánovi nasype prášek do jídla. A zakrátko je svatba. Pro skeptického Evropana, jakým tehdy byl i Neal, přirozeně podobné zprávy nezněly příliš pravdivě. Skutečnost však vypadala tak, že obecně vzato Evropané byli na tom mnohem líp než Afričané a že poměrně velký počet negramotných a nikterak přitažlivých Afričanek se provdalo za Evropany často i ze šlechtických kruhů a s dobrým školním i universitním vzděláním. Přiznává, že i jemu samotnému připadalo velmi podivné, že si někteří z jeho britských či evropských přátel vzali šeredné a nepříliš chytré Afričanky. I když bylo docela zřejmé, že tyto dvojice nemají společné zájmy, tato smíšená manželství přetrvávala a někdy měla až deset či dvanáct dětí.

Dipo

Celé to ovšem připomíná příšernou povídku H. H. Ewerse Pavouk líčící příhodu (či spíše nehodu?) medika Richarda Bracquemonta s Clarimondou – bydlící na druhé straně úzké uličky a sedící za záclonou v okně umístěnému přímo proti tomu jeho a kvůli níž by on býval docela rád šel k oknu v onu osudnou hodinu mající záhadně divotvorný vliv, totiž v pátek mezi pátou a šestou, aby se na červené šňůře od záclon oběsil, kdyžtě ona tam vysedává, aby předla na staromódní přeslici spřádajíc úžasně jemná vlákna – když totiž pozoroval úžasný výjev vysání pavoučího mládence svojí družkou. Dále už je to jen

„příšerná, dusivá hrůza… nátlak neslýchaného druhu, a přece je tak smyslně rozkošný ve své krutosti, z níž není vyváznutí… musím učiniti, co ona chce…“[8]

Obvyklý modus operandi spočíval v tom, že se černým práškem posypalo místo, kde – jak se vědělo – měla oběť sedět. Když nic netušící osoba na prášek usedla, po nějaké době se u ní projevily známky napadení kouzlem džu-džu. Oběť postihla neočekávaná nehoda nebo nemoc. Lékaři obvykle nedovedli nemocného vyléčit běžnými léčebnými metodami. Jak zprávy tvrdily – oběť měla jedinou naději, a to získat jiného a silnějšího kouzelníka, který by kouzlo útočícího čaroděje zlomil. A to vždy bylo spojeno se značnými peněžními výdaji.

*

Džu-džu slavnost v Bamileke

Slovo „fetiš“ pochází z portugalského slova feitiço, tj. „amulet“, a naznačuje cosi uměle vytvořeného. S ním se Neale setkává v první kapitole nazvané Strom, který se nechtěl pohnout z místa. Africký předák vysvětluje: „Ano, pane, tento strom fetiš. Toto fetiš, ten strom být dům pro ducha, pane, duch udělat dům v tento strom,“ a následně doporučil, aby zavolali fetišistického kněze, který požádá ducha, bydlícího ve stromě, aby se laskavě odstěhoval, jestliže se ovšem najde jiný ‚právě tak dobrý krásný strom‘.“ To se po jeho zásahu podařilo téměř „zázračně“, a ačkoliv Neale nebyl stále přesvědčen o tvrzení, že se ve stromě usadil duch, a pokud v něm měl své sídlo, zabraňoval jeho vyvrácení, ale poté, co se ani nehnul při zapřažení všech koňských sil v dosahu, jej nakonec pár dělníků málem ledabyle lanem vytáhlo z půdy, nedalo se tedy pochybovat, že se doopravdy přihodilo cosi velice podivného, a brzo se měl sám stát cílem džu-džu, když se náhle bez jakéhokoliv předchozího varování svalil na postel se strašlivou bolestí hlavy, neschopen pohybu. Pak se jednoho večera roku 1953 ocitl uprostřed oslňujícího záblesku obrovského výboje zářivého světla maje pocit, že stojí u jedné stěny pokoje a dívá se neúčastně na své vlastní tělo spočívající na loži, pak prošel zdí ložnice, která mu nebyla překážkou a za ní byl obrovský, temně modrý prostor, v němž se řítil nejvyšší rychlostí do nesmírné dálky, aby nakonec dospěl do jiné jasně osvětlené oblasti a odtud vedla ještě zářivěji osvětlená chodba někam dál…

Chris Nkulo a jeho pacientka Umeh Enugu (Nigérie 2008)

Tak to trvalo tři týdny, kdy si sáhl na samé dno svých sil, než byl propuštěn do domácího ošetření a Adžaj, který ho přišel navštívit, se mu svěřil s názorem, že původcem jeho onemocnění je džu-džu. Nealův pohled na věc se radikálně změní. Téměř smrtelný útok prostřednictvím černého prášku nesoucího kouzlo džu-džu byl totiž předposlední fází jeho procesu obrácení. Teprve po zásahu Adžajova strýčka Tetteye, bílého čaroděje džu-džu, byl schopen se plně uzdravit. Tettey měl na sobě domorodý oblek, barevné roucho všude potištěné vytřeštěnýma očima, jež podle přesvědčení domorodců odháněly uhrančivé pohledy, okolo krku měl podivně vyhlížející talisman a podivný prsten vyrobený ze sloního ocasu coby amulet jakožto ochranu proti některým způsobům černé magie.

Mumifikované hlavy opic, obvyklý rituální předmět džu-džu, prodávané na trhu (Akodessewa Fetish Market, Lomé, Togo)

Po jeho návštěvě dospěl Neal k názoru, že džu-džu je něco daleko většího než jen nevinné čáry-máry, jak si až doposud myslel. Tettey se vždy nezabýval džu-džu, když ale v poměrně krátké době ztratil osm synů, věděl, že to způsobil neznámý nepřítel, který určitě vyhledal nějakého mocného kouzelníka, aby nejprve zabil Tetteyovu rodinu a pak samotného Tetteye, načež by se zmocnil jeho majetku. Tehdy dospěl k názoru, že se musí naučit magickému umění, a proto odešel do Zavoltské oblasti, kde působí tajné společnosti a kulty. Nakonec byl jednou z nich přijat, prodělal výcvik, a nakonec obdržel oficiální odznak. Pak už bylo jen otázkou času, než rozvinul své schopnosti tak, že mohl ochránit své děti, ženu i sebe proti útokům jiných kouzelníků, zachránil velký počet obětí, které by jinak bez jeho pomoci na džu-džu zemřely.

Ešu podobný Věci Johna Carpentera

Poměrně hutnou a detailní je kapitola desátá, Ochrana před čarodějnicemi (str. 36n), ale k těm stěžejním patří dozajista i ta dvanáctá, Bašta džu-džu (str. 41n), a zejména čtrnáctá, Zlatý svit (str. 48n), neboť Neal společně s Albertem Cunninghamem spatřili obrovitou kouli oslnivého světla, jejíž kontury se odrážely proti měsíci, od krajů vyšlehovaly paprsky světla různých barev, pozorovali ji skoro dobré dvě hodiny. Cunningham měl nadto u sebe přítele, hlavního kontrolora z Úřadu měr a vah nigerijské vlády, který u něj přenocoval, a oba si ráno lámali hlavu, co to mohlo být a zda to nebyl létající talíř. Následující večer se vše opakovalo. A po měsíci se to přesně na den stalo znovu. A také příští noc se zjev ukázal znovu a přesně ve stejnou hodinu jako ve třech předchozích případech. Neal se rozhodl, že se zeptá místního pozorovatele pro Flying Saucer Review, zda byly v oblasti hlášeny nějaké podobné jevy. Posléze o tom podrobně hovořil ještě s důstojníkem královského letectva a zjistil, že o kouli zlatého světla dostával hlášení z různých stran. Zmínil se o té záhadě i Adžajovu strýci Tetteyovi a malamu Alargimu a oba mu řekli, že jde o magické úkazy – on sám tomu ale nikdy neuvěřil.

*

Oriša

Překvapivé vyprávění o Nealeových zážitcích z tohoto vzrušujícího prostředí je zárukou toho, že je pojednání Kouzlo džu-džu hrozí opravdu zajímavé. Ale možná je to právě důslednost jeho objektivního a racionálního vypravěčského hlasu, díky kterému jsou nadpřirozené události ještě uvěřitelnější a děsivější. Zdá se, že své líčení podává nenásilně a klidně a vyzývá čtenáře, aby si udělal vlastní názor na pravdivost vúdú. Nealeovou silnou stránkou jako spisovatele je zcela jistě jeho střízlivost, když se setkává s tak kontroverzním, citlivým a nesvětským tématem.

Kazatel wesleyánské církve pan Simpson byl přesvědčen o tom, že džu-džu a čarodějnictví existuje a že síly zla jsou skutečné. Neal slyšel už dříve mnoho narážek na „Temný kontinent“ od lidí, kteří těchto slov používali lehce a samozřejmě, pro něj však ta slova měla větší význam. Vlastnosti této podivné temnoty byly mystifikující i děsivé.

Xenomorfní Oriša

Sympatetická magie,[9] stejně jako používání amuletů, lektvarů a rituálů, to vše je patrné v této zdánlivě neznámé klasice. Nealovo podrobné a poutavé vyprávění bude velmi zajímavé pro každého, kdo se o okultismus zajímá byť jen okrajově. Na konci senzační závěrečné kapitoly se Neal svěřuje:

„Došel jsem k ještě pevnějšímu přesvědčení, že mnozí afričtí kouzelníci ovládají mocná tajemství, která jsou v Evropě velice málo známa a že tyto magické vědomosti se předávají z generace na generaci. … V některých případech Afričané daleko předehnali Evropany, zvláště ve znalostech přírodních a duševních sil.“

V doslovu pak doznává, že

„můj zájem o čarodějnictví a černou magii mezitím vzrostl tak, že jsem se všemožně snažil dozvědět a poznat co nejvíc. … Ocitáme se v silném pokušení vysmívat se Afričanům a opovrhovat jimi pro jejich obřady a rituály. Nezapomínejme však na orgie pana Crowleye, který praktikoval se svými žáky »sexuální magii« a používal drogy jako kokain, opium a hašiš. Jestliže potřásáme se sympatií, která není na místě, hlavou nad příběhy o lidských obětech, jak o nich vypráví očitý svědek, pak si vzpomeňme na zející rány břitvami na trupech členů tajné společnosti, kterou Crowley pokřtil jménem »Astrum Argentinum«. Jestliže existuje Dobro, pak musíme se stejnou logikou připustit, že existuje Zlo. A tito podomní obchodníčci s čarodějstvím jeho schopnost údajně umí využít. Ale ať už odpověď dopadne jakkoli, ať vzniknou jakékoli teorie, já sám vím, že jsem za těch deset let v Ghaně byl právě tak obětí jako pozorovatelem nevysvětlitelné hry podivných a děsivých sil. Dnes ani v nejmenším nepochybuji, že Afričan ovládl vlastním a tajuplným způsobem jednu z nejpodivnějších sil na světě – totiž džu-džu.“

Za poznámku stojí, že v roce 1969 – kdy publikace Kouzlo džu-džu hrozí vyšla – bylo jméno Crowley známo velmi málo a objevilo se kupodivu v témže roce ještě i v knize Jitro kouzelníků.[10]

*

Juju Stories

Motiv džu-džu pronikl i do soudobé filmové tvorby nigerijských filmových tvůrců. V roce 2021 byl na londýnském filmovém festivalu prezentován film Juju Stories tří tamních režisérů,[11] kteří zcela výjimečným způsobem v duchu magického realismu zpracovali tři nigerijské příběhy přinášející divákům zajímavý úhel pohledu na moderní Nigérii, která má stále pevně zapuštěné kořeny v minulosti, ale vedle reálného světa se v nich objevují magické nebo fantastické prvky. Zdá se, že my lidé jsme opravdu pověrčiví. Jak se civilizace vyvíjela, tyto „babské povídačky“ postupně vymizely. Nahradily je pokroky vědy a medicíny. V mnoha venkovských oblastech však tradice přetrvávají a často se díky migraci přenášejí do městského folklóru. Je tomu tak i v západní Africe, kde mnozí stále praktikují džu-džu. Tato lidová magie se soustřeďuje na předměty, jež mohou být obdařeny mocí a manifestují se obvykle jako kouzla a čáry.

Skupina Surreal 16 Collective, která vznikla jako reakce na komerčnost Nollywoodu, se na svou zemi dívá jinou optikou. S využitím podobného přístupu jako Dogme 95 se nám představila trojice nesourodých příběhů, které do popředí staví vyprávění příběhů. Je to neobvyklý přístup, který však těmto podobenstvím vdechl nový život.

Yam

Ve filmu Michaela Omonua Nápoj lásky udělá neprovdaná žena cokoli, aby získala muže svých snů, splňuje však realita její očekávání? V příběhu Abby Makamy Yam se podivně změní život uličníka, když na ulici sebere svazek bankovek, aby se pak dostavily velmi neblahé a nepředstavitelné následky. A konečně C. J. „Fiery“ Obasi natočil filmovou povídku Pod knutou čarodějnice s portrétem čehosi, co vypadá jako vřelé přátelství a láska, leč ve skutečnosti jde o cosi mnohem zlověstnějšího, neboť obojí se promění v obsesi, když mladá vysokoškolačka přitáhne pozornost čarodějnice.

*

Wayne Shorter: Juju

Správného naladění bylo dosaženo i poslechem dynamické souhry všech jazzových hudebníků – pianisty McCoy Tynera, basisty Reggieho Workmana a bubeníka Elvina Jonese – se saxofonistou Waynem Shorterem na skladbě Juju z července roku 1965 (nahrávka byla pořízena 3. srpna 1964), jejíž struktura ve stylu bebopu, modal jazzu a hard/post bopu místy připomíná jednoduchost afrického nápěvu s jeho magickou působivostí. Ze začátku je v ní trochu víc západního pobrukování, ale v jejím závěru se opakování hudební fráze blíží vzrušenému hekání a mektání afrických čarodějů během nočních rituálů.[12]

Siouxsie and the Banshees: Juju

A kouzlo džu-džu neuhranulo jen jazzmany – anglická novovlnná skupina Siouxsie and the Banshees nazvala své slavné čtvrté studiové album z roku 1981 právě Juju, jejž Steven Severin označil za konceptuální se zaměřením na temnější prvky a k tématu jsou na něm mj. skladby jako Spellbound (Očarování), Voodoo Dolly (Vúdú panenka), Head Cut (Uřezaná hlava) a Halloween. Kritička hudebního časopisu Melody Maker, spisovatelka a novinářka Cathi Unsworthová, popsala  v roce 1995 Juju jako „jedno z nejvlivnějších britských alb vůbec“.

*

Jaroslav Fišer

Obálku pro Kouzlo džu-džu hrozí navrhl v dobovém duchu koláží Adolfa Hoffmeistera malíř, grafik, ilustrátor, typograf a výstavní designér Jaroslav Fišer (1919-2003). Samostatně vystavoval od roku 1946, v letech 1957-1958 byl členem skupiny Bilance, členem Umělecké besedy se stal roku 1992. Inspirací pro něho byla díla Paula Kléea a Joana Miróa a Jaroslava Švába. Kombinoval různé výtvarné prostředky jako grafické znaky, prvky koláže a typografické postupy. V letech 1959-1987 vytvořil sto čtyři filmových plakátů – jeho plakát k filmu Hra o jablko režisérky Věry Chytilové získal roku 1976 cenu Stříbrný Hugo na Mezinárodním filmovém festivalu v Chicagu. Působil ve výstavnictví, vytvořil řadu knižních ilustrací a navrhoval také poštovní známky. Stejně tak tvořil i v užité grafice, navrhoval například knižní obálky edice Smaragd, České básně, Divadlo, Karavana nebo výše zmíněná speciální překladová řada Kobra nakladatelství Orbis pro detektivní, dobrodružnou a fantastickou literaturu, v níž vyšlo v letech 1969-1971 celkem 24 svazků za redakce Františka Jungwirtha a Otakara Blandy, která měla zprvu sešitový charakter, později vycházela ve formě brožovaných knih.

Δ


[1] Aloysius Obiwulu: Occult Power and Africa’s Socio-Economic Problems. OGIRISI: a New Journal of African Studies, Vol. 7, 2010; dále rovněž J. Obi Oguejiofor: Occult Powers and Socio-Economic Dynamic in Nigeria. Bigard Theological Studies, Vol. 11, 2006.

[2] Jean Comaroff and John Comaroff: Occult Economies and the Violence of Abstraction: Notes from the South African Postcolony. American Ethnologist, Vol. 26, No. 2, 1999, str. 279-303.

[3] Nazývá se „floridská voda“ proto, že se předpokládá, že byla vyrobena na Floridě v USA.

[4] Comfort Max-Wirth: Juju and Statecraft: Occult Rumors and Politics in Ghana. Victoria University of Wellington, 2016.

[5] Ibid.

[6] Nathaniel Samuel Murrell: Afro-Caribbean Religions: An Introduction to Their Historical, Cultural, and Sacred Traditions. Temple University Press, Philadelphia 2010.

[7] Nákladem Československé grafické unie a.s. v Praze 1931, ročník VIII., číslo 1-10, 588 stran, ilustrace Zdeněk Burian, E. Kalabin, František Kárník.

[8] Hanns Heinz Ewers: Ukřižovaný Tannhäuser a jiné hrůzné příhody. Nakladatelství Saturn, Praha 1920, povídka Pavouk na str. 92-120.

[9] Sympatetická neboli imitativní magie je druh magie založený na víře že věci na sebe mohou působit na dálku na základě skrytého vnitřního souladu.

[10] Jacques Bergier, Louis Pauwels: Jitro kouzelníků. Svoboda, Praha 1969.

[11] Juju Stories. Režie: Abba Makama, C.J. „Fiery“ Obasi, Michael Omonua. Nigérie, Francie 2021.

[12] Wayne Shorter: Juju. ℗ 1964 Capitol Records, LLC, viz https://youtu.be/yS0O5nfHmPM.