Průzkumníci mnohovesmíru

132

Robert Allerton Parker (1888-1970) byl novinářem, redaktorem a kritikem, který ve dvacátém století publikoval v mnoha časopisech včetně Current Opinion, Arts and Decoration a The International Studio. Jeho kritiky pomáhaly utvářet současné umění, film a divadlo a jeho první recenze avantgardního filmu Manhatta byla jednou z mála, v níž jej označil za zásadní modernistický průlom, považovaný za přímého předchůdce dokumentu Koyaanisqatsi, který natočil Godfrey Reggio v roce 1982 za doprovodu úchvatně minimalistické hudby Philipa Glasse.

Parker publikoval několik biografií, které se věnovaly populárním náboženským hnutím, např. kvakerským komunitám a hnutí Otce Divine, v knihách jako A Yankee Saint (1935), The Incredible Messiah (1937) a The Transatlantic Smiths (1959).

Parker se v roce 1944 zasloužil o vydání knihy Gladys I. Wadeové Thomas Traherne, k níž sestavil vyčerpávající bibliografii. Napsal také úvod k esejům Anandy Coomaraswamyho s názvem Am I Brother’s Keeper?, které vyšly v roce 1947 ve snaze získat pro tohoto indického mystika Nobelovu cenu. Věnoval se mj. překladu knihy Mea Culpa Louise Ferdinanda Célina (1937).

Jeho zájem o historii amerického Západu ho přivedl k přepracovanému a dosud nepublikovanému románu Ox Train, založenému na zážitcích Donnerovy výpravy, skupiny osadníků směřujících do Kalifornie, jejichž nedobrovolné přezimování v pohoří Sierra Nevada v letech 1846 až 1847 patří k nejtragičtějším epizodám osidlování Divokého západu a stalo se námětem řady knih a filmů.

V době své smrti v roce 1970 pracoval Parker na dějinách divadla v Americe, přičemž zvláštní pozornost věnoval vaudevillu a divadlu v San Francisku.

„Realista“ leští své objektivy, aby zachytil prchavé aspekty vnějšího světa. Pyšní se zdravým a rozumným viděním. O totalitě tohoto objektivního světa nikdy nepochybuje. Jsou však i jiní: pěstují vnitřní vidění, opouštějí dlážděnou dálnici standardizovaných úhlů pohledu, statečně se vydávají na pohyblivé písky nekonformity a hledají vlastní cestu džunglí subjektivity. Umělcům tohoto typu, neméně než věštcům a básníkům, vnější svět neposkytuje nic víc než symboly a abecedu komunikace a „pole“, do něhož mohou promítat své vize.

Takoví dobrodruzi nejsou na tomto kontinentu v žádném případě cizími nováčky. Z Ameriky vzešli průkopníci vnitřního světa stejně jako vzdálených obzorů. Sám starý Cotton Mather vydal knihu s názvem Zázraky neviditelného světa,[1] která obsahuje pasáže připomínající ďábelské vize Hieronyma Bosche. Jonathan Edwards[2] v polovině osmnáctého století pronesl své slavné kázání Hříšníci v rukou rozhněvaného Boha, při kterém se jeho posluchači doslova svíjeli v tamních uličkách. Jeho síla byla vyvolána vnitřním nutkáním Jonathanovy posedlosti, nutkáním, které jako bomba explodovalo v ohnivou, ničivou výmluvnost, jež šířila hrůzu mezi věřícími. Nějakou takovou posedlou sílu měli proroci a mesiáši všech ohavných sekt a kultů, které se na tomto kontinentu rozmnožily. Lidová pověst a lidové umění těchto kultů, od Matky Ann Lee[3] a Josepha Smithe až po Otce Divine,[4] vybízí ke zkoumání a uchování.

Otec Divine

Nemám čas ani prostor, abych se více než povrchně věnoval nekonečnému zástupu domorodých excentriků, kteří se v různých médiích a uměleckých oborech snažili promítnout svou obsedantní vizi neviditelného. Nejpříměji mě napadá Edgar Allen Poe – i když psychoanalytici a psychiatři tento případ bezpochyby vyšťourali až na dřeň. Poe je vynikajícím příkladem „marginálního“ vědomí – vnějšího rebela, padlého Lucifera, ďábelsky posedlého, hnaného k vyjádření své vnitřní vize démonického vesmíru. U Poea je vše vypočítavé a kryptografické, všechny motivy jsou zlovolné. Jakýsi mefitický éter otupuje čtenáře speciálně uvařeným jedem tohoto básníka, v tomto stavu vycítí erotickou obscénnost, napůl maskovanou, v takových verších, jako jsou tyto –

„Poznávám Auberské pleso teď tmavé,
ty planiny mhavé v okolí Weyru, —
Auberské bažiny poznávám tmavé
kde straší ghúlové ve hvozdech Weyru.“
[5]

Herman Melville je dalším velikánem, který využil časoprostorové symboly vnějšího světa k promítnutí pochmurné vize svého ponurého vesmíru. V románu Benito Cereno předkládá živou alegorii zdání a skutečnosti, která proráží bezpečné a zdravé předpoklady „normálního“ vidění. Slovy oběti, Dona Benita, poukazuje na jeho morálku:

„A přesto tvým posledním činem bylo, že jsi za darebáka pojal nejen nevinného člověka, ale i toho nejubožejšího ze všech lidí. Takovému nesouhlasu se mohou zlovolné machinace a podvody vnutit. Tak dalece se může mýlit i ten nejlepší člověk, když posuzuje chování toho, s jehož zákoutími není obeznámen.“[6]

Benjamin Paul Blood

William James zachránil před zapomněním obskurního génia Benjamina Paula Blooda.[7]  Blood byl vesnický filosof z Amsterdamu ve státě New York, jehož literární dílo tvořily převážně dopisy adresované redakcím novin v Utice. Vlastním nákladem také publikoval vizionářské básně. Blood objevil „anestetické zjevení“ a věřil, že nejhlubší vhled do reality přichází právě ve chvíli, kdy se individuální vědomí rozlétne pod vlivem éteru nebo nějakého podobného anestetika. Takto prožité osvícené okamžiky ho vedly k formulaci filosofie „mnohovesmíru“ na rozdíl od našeho běžně přijímaného „vesmíru“. „Jistota je kořenem zoufalství,“ tvrdil Blood.

„Nevyhnutelné stagnuje, zatímco pochybnosti a naděje jsou sestry. Ne bohužel je Vesmír divoký – s příchutí zvěře jako jestřábí křídlo. Příroda je zázračná celá. Nezná zákony: stejné se nevrací, jen aby přineslo jiné…“

Bloodův Pluriverse vyšel v roce 1920, rok po jeho smrti: jeho dílo a vize však stále čekají na vyčerpávající zkoumání.

Ačkoli Blood příliš často psal v přízemních měřítkách své doby, občas se mu podařilo vymanit se ze sítě současného slovníku, který mu bránil v letu do nadvědomí. Jak ukazuje jeho „básnická abeceda“, nechyběl mu ani humor. Tak nezávisle na Rimbaudovi diagnostikoval samohlásky a napsal o „absurdním géniovi vyčichlého U“:

„U, stoka ulice, nebo ten vyšumělý, humorný divoch, nejlépe popsaný svými vlastními slovy: je to obrovský nemotora, nechápavý tupec, blekotající neumětel a ňouma, ošklivý, zpovykanec, tupý, neohrabaný, drsný, naivní, zamračený, mrzout, pochmurný – břídil, mumlající, packal, bručoun, zmatkař – huhňal, tlučhuba, panáček vstaváček, omračovač – dryáčník, loudal; plouží se, přetahuje se, nasává, balamutí a je na všelijaké kraviny – smrad, hnidopich, kruťas, nechutný hulvát…“

Tito naši domácí excentrici jsou exempláři všech okrajových vědomí, houževnatí obránci subjektivního před reglementovanou invazí a standardizovanými omyly vnějšího světa. Je pro nás štěstím, že duch Charlese Hoye Forta žije dál v jeho publikovaném díle. Tento Sokrates z Bronxu zemřel v roce 1932. Byl především sběratelem novinových výstřižků; z těchto výstřižků dokázal Fort pomocí literární koláže a montáže vytvořit svůj obraz paradoxního a velmi nepředvídatelného vesmíru. Byl znalcem neuvěřitelného – sběratel neuvážených, ale znepokojivých drobností – alogických, nelogických, analogických, neologických.

Louis Eilshemius: Sen (1917)

„Budeme mít průvod údajů, které věda vyloučila,“ vyzval Charles Fort. A tak sešikuje svou armádu neuvěřitelných detailů – o sněhových vločkách velikosti talíře, o černém dešti, o pádu tisíce tun másla, o černém sněhu, růžovém sněhu, modrých kroupách, o kroupách s příchutí pomeranče. V odpovědi na dotaz se Charles Fort vyznal ze své víry v „jednotu všehomíra“. Kromě toho:

„… my a všechna ostatní zjevení či fantasmata v nadsnu jsme projevem jednoho kosmického proudění či odstupňování mezi nimi; jedno se nazývá nepořádek, neskutečnost, nerovnováha, ošklivost, nesoulad, rozporuplnost; druhé se nazývá řád, skutečnost, rovnováha, krása, harmonie, spravedlnost, pravda…“

Ve výtvarném umění byl excentrický nebo subjektivní řemeslník svými současníky zesměšňován a odmítán. Člověk si okamžitě vzpomene na případ Alberta Rydera a opožděné ocenění jeho génia a v nedávné době na případ Louise Eilshemiuse,[8] který navzdory opožděnému uznání prožil tolik let svého osamělého života. jako postava posměchu. V umění, stejně jako v jiných sférách, jsme vcelku příliš oceňovali „standardní vybavení“ a příliš dlouho jsme zůstávali nehostinní, abychom si vypůjčili slova básníka, ke „všemu protichůdnému, originálnímu, volnému, zvláštnímu“. Je štěstí, že se konečně objevuje nový duch. Navzdory požadavkům naší horké, tryskající bezprostřednosti tento duch uznává posvátnost výrazu ve všech formách a cení si spíše autenticity než prázdné profesionality. Tento duch se již neděsí projevů posedlosti a deziluze. Neboť bez těchto nutkání, zbaven ohně a vitality, výraz umírá.

Clark Ashton Smith

Musíme jen používat vlastní oči, rozvíjet své vlastní pozorovací schopnosti, abychom sami objevili významné výstřednosti. Někteří z nich mohou být znovuobjeveni z více či méně zapomenuté minulosti, jiní mohou být ukryti na podivných odlehlých místech nebo stránkách, sám jsem se dlouho divil, proč nějaký podnikavý editor nebo nakladatel nikdy „neobjevil“ talent Clarka Ashtona Smithe. Na jeho černý hořký humor jsem narazil náhodou na stránkách pulpového časopisu věnovaného kvazivědecké beletrii. Clark Ashton Smith píše o meziplanetárním výzkumu – což je běžná záležitost takových publikací –, ale má schopnost přetvořit tento základní materiál v nápaditou a humornou alegorii lidských snah. Tři průzkumníci vesmíru se řítí vesmírem tak rychle, až se zdá, že se vůbec nepohybují. Přemoženi monotónností bezvýchodné rychlosti, která se zdála být nehybná, dva z těchto dobrodruhů zavraždí svého společníka a jeho tělo vyhodí z raketového letounu. Tam se vznáší a s obviňující nehybností je sleduje – protože letadlo samo je jediným tělesem, které v té obrovské prázdnotě působí nějakou gravitační silou!

Možná je tu pohádka i pro nás ostatní. V našem zběsilém letu časem a prostorem jsme možná i my vyhnali z našeho středu nepochopeného vizionáře, ale i on patří k našemu společnému lidství. Ať už se nám zdá výstřednost jakkoli zjevná, nezapomínejme, že sebeprosazení samo o sobě nezajišťuje imunitu vůči sebeklamu.

First Papers of Surrealism, katalog Mezinárodní surrealistické výstavy. New York, 1942.

 


[1] Cotton Mather: The Wonders of the Invisible World. Cotton Mather (1663-1728) byl puritánský duchovní a spisovatel v koloniální Nové Anglii, který hojně psal na teologická, historická a vědecká témata. Kniha nesla podtitul Poznámky historické i teologické o povaze, počtu a působení ďáblů a obhajovala jeho roli v honu na čarodějnice, který se konal v Salemu ve státě Massachusetts. Zastával názor, že čarodějnictví je zlá magická síla a čarodějnice považoval za nástroje ďábla v Satanově boji za „rozvrácení této ubohé plantáže, puritánské kolonie“, a stíhání čarodějnic za způsob, jak zajistit kolonii požehnání Boží.

[2] Jonathan Edwards (1703-1758) byl americký obrozenecký kazatel, filosof a kongregacionalistický teolog. Edwards pronesl kázání Sinners in the Hands of an Angry God 8. července 1741 v Enfieldu ve státě Connecticut, které se stalo klasikou rané americké literatury.

[3] Ann Lee, běžně známá jako Mother Ann Lee, byla zakládající vůdkyní Shakers, později po její smrti změněna na United Society of Believers in Christ’s Second Appearing. Narodila se v době evangelického obrození v Anglii a stala se osobností, která v této době výrazně ovlivnila náboženství, zejména v Americe.

[4] Otec Divine, také známý jako Reverend M. J. Divine, byl americký duchovní vůdce přibližně od roku 1907 až do své smrti v roce 1965. Jeho celé jméno bylo Reverend Major Jealous Divine a na počátku svého života byl také známý jako „Posel“.

[5] Edgar Allan Poe: Havran a jiné básně. Bursík a Kohout, Praha 1891. str. 26-29. Báseň Ulalume přeložil Jaroslav Vrchlický.

[6] Herman Melville: Billy Budd / Benito Cereno. Vyšehrad, Praha 1978.

[7] Benjamin Paul Blood (1832-1919) byl americký filosof, mystik a básník. Ve svérázném díle zkoumal vývoj své pluralitní filosofie, který vyvrcholil posmrtně vydanou knihou Pluriverse.

[8] Louis Michel Eilshemius (1864-1941) byl americký malíř, především krajin a aktů. Psal také hudební skladby, verše, romány, povídky a vydával časopisy.