Stopařův průvodce galaxií

178
Stručná historie přivtělování démonů & mimozemšťanů k lidskému druhu

Proměnu podoby nabízejí v klasické literatuře Ovidiovy Metamorfózy, za proměnou Odysseových mužů ve vepře v Homérově Odyssei stála Kirké, Apuleius ve Zlatém oslu popisuje proměnu Lucia v osla. Proteus byl mezi bohy proslulý nestálostí své podoby. Menelaos i Aristaeus se ho zmocnili, aby od něj získali informace, a podařilo se jim to jen díky tomu, že byli během jeho různých proměn zdrženliví. Néreus, v mýtech uváděný jako stařec obdařený schopností měnit svou podobu, ze stejného důvodu prozradil Héraklovi, kde najde jablka Hesperidek.

Zlatý osel

Mezi tvory měnící podobu patří vlkodlaci a upíři, indické kobry ichchadhari naag a ichchadhari naagin, liščí duchové z východní Asie, např. huli džing, obake z Japonska, a bohové, bohyně a démoni a démonky, jako jsou sukuby a inkuby a další četné mytologické postavy, jako je severský Loki. Theriotropie je obecnější termín pro proměnu člověka ve zvíře, ale v tomto významu se používá jen zřídka. Běžně se také stávalo, že božstva proměňovala smrtelníky ve zvířata a rostliny. Zeus proměnil krále Lykaóna a jeho děti ve vlky – odtud lykantropie – jako trest buď za to, že zabili Diovy děti, nebo mu podali jako pokrm maso Lykaónova vlastního zavražděného syna Nyktima, v závislosti na verzi mýtu.

Áres pověřil Alektryona, aby hlídal boha slunce Hélia během jeho poměru s Afrodíté, jenže ten usnul, což onoho rána vedlo k jejich odhalení a ponížení. Áres následně proměnil Alektryona v kohouta, který vždy kokrhá na znamení rána a příchodu slunce. Démétér proměnila Askalába v ještěrku za to, že se vysmíval jejímu smutku a žízni, když hledala dceru Persefoné. Krále Lynka proměnila v rysa (lat. lynx) za to, že se pokusil zavraždit jejího proroka Triptolema.

Arachné (řec. pavouk) byla dcerou pastýře Idmóna z Kolofónu v Lýdii a vynikala v tkaní. Počala tvrdit, že je v tomto umění lepší než Athéna a nepřiznávala této bohyni žádnou zásluhu na svých dovednostech. Athéna se jí tedy zjevila v podobě staré ženy a řekla Arachné, že se nemůže měřit bohům a že má prosit bohyni o odpuštění. Dívka však trvala na své převaze a vyzvala Athénu, ať se nevyhýbá soutěži. Poté bohyně se objevila ve své pravé podobě a soupeření o nejlepší tapisérii počalo – Athéna na té své vypodobnila bohy v jejich velikosti, zatímco Arachné milostná dobrodružství bohů. Athéna uražena dokonalostí dívčina díla a jeho námětem Arachninu tapisérii roztrhala, dívku fyzicky napadla a ta se v zoufalství oběsila. Athéna poté s jistou lítostí i doznívajícím hněvem oběšenou pokropila výtažkem z Hekatiných bylin a proměnila ji v pavouka, jenž věčně přede své sítě. Také proměnila Nyctimene v sovu, jež takto nahradila vránu jako posvátného ptáka Athény, i když v tomto případě šlo o akt milosrdenství, protože dívka se chtěla skrýt před denním světlem ze studu, že ji znásilnil její otec.

Atalanta a Hippomenes se po milování v chrámu zasvěceném Diovi nebo Kybelé proměnili ve lvy. Héra potrestala mladého Teiresia tím, že ho proměnila v ženu a o sedm let později opět v muže.

Víly, čarodějnice a čarodějové se vyznačovali schopností měnit podobu. Ne všechny víly se dokázaly měnit, některé pouze vzbuzovaly zdání, že se mění, a to díky své magické schopnosti – zvané glamour – vytvářet iluze, některé se omezovaly na změnu velikosti, jako například spriggani, a jiné na několik podob. Například trickster Hedley Kow se však dokázal měnit do mnoha rozličných podob.

Koránu, súře 38, verš 33, stojí:

„A již dříve jsme Šalomouna zkouškám podrobili a na jeho trůn tělo mu podobné umístili; teprve potom se kál.“[1]

Je to narážka na přechodný návrat Šalomounův k pohanství.[2] Tehdy mu byl ukraden magický prsten nějakým džinem, který přijal jeho podobu a usadil se na jeho trůnu, zatímco Šalomoun po čtyřicet dní bloudil světem jako žebrák. Nikdo se ovšem neptá, kdo byl onen džin, který se zahalil do těla podoby krále Šalamouna, kterak mohl nabýt takové úžasné schopnosti vládnout aorem, právě tak jako to dokázal i Ježíš. Podle staré egyptské víry se onen svět nazývá Aaru. Arabsky aor znamená „zastřelo se, skrylo, ukrylo, zahalilo“nebo též „ochránilo ho“; hebrejsky aur je světlo. Říká se to o noci, že „ho skryla tma (aor), temnoty ho ukryly“; a konečně to i znamená, že „on“, nebo „to, učinil(o)“, nebo „připravil(o) pro něj“ nebo „dal(o) mu to, co ho mělo zahalit, ukrýt“.

Šalomoun obklopený džiny

Arabský kořen dž-n-n znamená „skrývat, ukrývat“. A slovo pro zahradu či Ráj, جنّة džannah, je příbuzné hebrejskému slovu גן gan, „zahrada“, odvozenému ze stejného semitského kořene. Slovo ráj (angl. paradise) je odvozeno ze staroiránského pairi-daêza, avestánského slova pro zahradu, jež doslova znamená „(místo) obehnané zdí“. Tedy ochrana zahrady ležící za zdí naznačuje, že je ukryta z vnějšku. Arabský slovník, jako třeba Arabsko-anglický slovník Edwarda Williama Lanea, definuje džina (džinn) nejen jako ducha, nýbrž také jako něco skrytého v čase, jako stav, a dokonce i jako fyzickou temnotu.

Džinové mají podle muslimů vzdušná či ohnivá těla (adjsām), jsou inteligentní, nepostižitelní, schopní zjevovat se v různých podobách a dokážou vykonat mnohou těžkou práci (postavit za jednu noc zámek ze slonoviny aj.). Byli stvořeni z plamene bez kouře, zatímco lidstvo a andělé, další dvě třídy inteligentních bytostí, byli stvoření z jílu a světla. Džinové se rozdělují do následujících tříd: ghúlové, ifritové, si’lātové. Kitāb ʹalf layla wa-layla, tedy Pohádky tisíce a jedné noci, jmenuje šajtāny, ghūly, marīdy, ifrīty a džinny. Podle tohoto zdroje byli nejmocnějšími z džinů ifritové, následováni marídy, a pak ostatními skupinami džinů. Džinové byli nymfami a satyry pouště, onou stránkou přírodního života, který se člověku nepodřídil a byl mu nepřátelský. Mekkánci ujišťovali o příbuzenství (nasab) mezi džiny a Alláhem, popisovali je jako jeho druhy, přinášeli jim oběti a hledali u nich pomoc. Lze je spasit, neb Mohamed byl poslán k nim stejně jako k lidstvu, někteří vstoupí do Zahrady a někteří budou uvrženi do Ohně. Jejich vztah k Iblísovi, Šajtánovi, a šajtánům obecně, je obskurní. V Koránu (xviii, 48) se praví, že Iblís je jedním z džinů, jenže Korán rovněž naznačuje, že je jedním z andělů. Někteří lexikografové uvádějí, že jméno džin (djinn, j-n-n) pochází od slova idžtinān, tj. ten, který „se začal skrývat“ nebo „se ukrýval“, což by poukazovalo na Adama po spáchání hříchu. Mezi další slova odvozená z tohoto kořene patří i slovo madžnūn, „šílený“, doslova však „ten, jehož intelekt je skryt“, džunūn, „šílenství“, a džanīn, „embryo, fetus“, „ukrytý v děloze“.

Henry Fuseli: Podvrženec (1780)

V pověstech se vyskytuje dítě nadpřirozené bytosti, které je vyměněno za dítě lidské: jest zván podhozenec, podhoděnec, podvrženec, podvržéňa, podvrženče, proměnče, podhodek, podtěpa, srastek, škrček, divúch, divous, divoženče, věštík, věštek, věščák, měchura, zrazek, srastek, spratek, nestatek, zmetek, zásnět, snětek, ženská koule, zlé břemeno. Na Chodsku se dokonce užívalo označení hlavatyj Kuba. Víra v podvržence je rozšířena po celém světě, typická je však především pro severní, západní a střední Evropu. Měňavec, historicky označovaný také jako auf nebo oaf, je bytost podobná člověku, která se vyskytuje ve většině evropských lidových pověstí. Byl náhražkou, kterou nadpřirozená bytost zanechala při únosu člověka. Někdy byl podvrženec „špalek“, kus dřeva, který byl magicky vyroben tak, aby se podobal unesenému člověku, častěji byl podvrženec nadpřirozenou bytostí, která byla magicky vytvořena tak, aby vypadala jako unesený člověk. Mezi nadpřirozené bytosti obviňované z krádeže dětí patřily víly, démoni, trollové, nereidky a mnoho dalších. Obvykle uneseným člověkem bylo dítě, ale vyskytly se i případy, zejména ve Skandinávii a Irsku, kdy byli uneseni dospělí.

Mabinogi vypráví o tom, jak vládce onoho světa Arawn proměnil Pwylla do své podoby, a naopak Arawn na sebe vzal podobu Pwyllovu, a to na celý rok a den.

Kumiho

V korejské mytologii se vyskytuje liška se schopností měnit podobu. Na rozdíl od svých čínských a japonských protějšků je kumiho vždy zlovolná. Obvykle má podobu krásné mladé ženy, má devět ocasů, a protože touží být plně člověkem, využívá své krásy k tomu, aby sváděla muže a snědla jejich srdce – nebo v některých případech játra, přičemž se věří, že sto jater by ji proměnilo ve skutečného člověka.

Ligahoo neboli loup-garou je měňavec z folkloru Trinidadu a Tobaga. Tato jedinečná schopnost se údajně předává v některých starých kreolských rodinách a bývá spojována s šamany a vyznavači africké magie.

Amazonští říční delfíni, kterým domorodci říkají boto, encantados nebo toninhas, jsou v mytologii původních obyvatel Jižní Ameriky velmi rozšířeni a provází je pověst svůdníků s láskou k sexu, což vede k nemanželským dětem, nadto vynikají hudebními schopnostmi. Navzdory tomu, že encantados údajně pocházejí z utopické země oplývající bohatstvím, která je zároveň prosta bolesti a smrti, touží po požitcích a útrapách lidské společnosti. Kromě schopnosti měnit se do lidské podoby ovládají encantados často i další magické schopnosti, například ovládat bouře, hypnotizovat lidi, aby plnili jejich vůli, měnit lidi v encantados a způsobovat nemoci, šílenství a dokonce i smrt. V takových situacích často zasahují šamani. Častým tématem těchto pověstí je také únos. S oblibou prý unášejí lidi, do kterých se zamilují, děti zrozené z jejich nedovolených milostných vztahů nebo kohokoli v blízkosti řeky, kdo jim může dělat společnost, a odvádějí je zpět do své utopické říše Encante. Strach z toho je mezi lidmi, kteří žijí v blízkosti Amazonky, tak velký, že se děti i dospělí bojí přiblížit k vodě mezi soumrakem a úsvitem nebo vstoupit do vody sami. Někteří, kteří se údajně setkali s encantados, když se plavili na kánoích, se prý zbláznili, avšak zdá se, že tito tvorové neudělali nic víc, než že sledovali jejich lodě a občas do nich šťouchli. Legenda také tvrdí, že „pokud člověk naváže oční kontakt s amazonským říčním delfínem, bude mít doživotní noční můry“.

Hugh Rankin: Království stínů

Pověsti o Hadím lidu „z doby, kdy po světě chodily pravěké hrůzy a valusijští hadí lidé položili základní kameny zlé magie“, se vyskytují ve všech koutech světa. V povídce Roberta E. Howarda Delcardeho kočka se Kull setká se společenstvím hadího lidu žijícího pod jezerem – podobně jako nágové z indické mytologie, podivné polobožské bytosti vypadající jako obrovští hadi, kobry, většinou s jednou hlavou, i když občas jsou popisovány i jako vícehlaví tvorové dožívající se vysokého věku několika tisíc let jako dévové a nadané nadpřirozenými schopnostmi. Tam se i dozví jejich podání o konfliktu mezi hadím lidem a „pravými“ lidmi, což vrhne zcela jiný pohled na věc a Kull se poté rozhodně odvolat svoji přísahu zničit veškerý hadí lid. Je zřejmé, že za dnů barbara Conana byla touto zemí Stýgie, poslední pevnost hadího lidu – v dřívějších dobách zahrnovala i Šém, Ofir, Korintii a část Kothu –, které vládla teokracie králů-čarodějů. Lidé měli snědou pleť a uctívali hadího boha Seta. Byli to dobyvatelé přišedší z východu, dost možná z pravěkého kontinentu Mu, jejž zničili Hadí lidé. Hadí muži z Valusie se vyskytují spolu s králem Kullem v povídce Království stínů Roberta E. Howarda. Měli schopnost brát na sebe podobu jiných lidí. Šlo o pravěkou, předlidskou rasu, která kdysi Valusii založila, nyní už však téměř vyhynula a vládne toliko zpoza stínů, k čemuž využívá náboženský kult hada a schopnost maskovat se pomocí magie. Oním bohem byl Veliký had, později ztotožněný s jedním z Velestarých, Yigem, a rovněž se styžským hadím bohem Setem z příběhů o Conanovi. Hadí lid stvořil před eony Veliký had a pravěká hadí říše stála na čarodějnictví a alchymii. Lidé je nakonec porazili a téměř vyvraždili ve veliké bitvě o přežití proti Starším věcem. Po zničení Valusie uprchli hadí lidé do Yothu, jeskynních prostor pod K’n-yanem v Severní Americe, takto Howardovými Piktskými ostrovy, tj. dnešní severní částí Britských ostrovů, jako jsou Vnější Hebridy. Vystavěli podzemní města, z nichž se k dnešku dochovaly toliko ruiny.

V nejznámější litevské lidové pohádce Eglé, královna hadů, nevratně proměňuje své děti i sebe ve stromy jako trest za zradu, zatímco její manžel se dokáže podle libosti proměnit v hada.

Ve skotské mytologii se vyskytují bytosti schopné proměny, díky níž mohou lidi přelstít, oklamat, lovit i zabíjet. Vodní duchové, jako například each-uisge, kteří obývají jezera a vodní toky, se prý zjevují jako kůň nebo mladý muž. Patří k nim také kelpie, které se vynořují z jezer a řek v přestrojení za koně nebo ženu, aby polapily a zabily unavené pocestné. Kovář z Raasay kdysi přišel vinou each-uisge o dceru. V odplatě za tuto ztrátu kovář a jeho syn vykovali velký hák, pak upekli ovci a hák rozžhavili do ruda. Když se z jezera zvedla mlha a z nejhlubších míst vody se vynořil each-uisge a uchvátil ovci, kovář a jeho syn vrazili rozžhavený hák hluboko do jeho těla a po krátkém zápasu stvůru usmrtili. Když se ráno vrátili, nezbylo po stvůře nic než rosolovitá hmota…

Púca, ir. „duch“, puca, st.ang. goblin, pwca, pooka, phouka, puck je bytost z keltského a anglického folklóru. Byli považováni za nositele štěstí i neštěstí a mohli pomáhat nebo překážet venkovským i mořským komunitám. Má tmavou nebo bílou srst či vlasy. Říkalo se, že jsou to bytosti, které dokážou měnit podobu a mohou na sebe brát vzezření koní, koz, koček, psů a zajíců. Mohou na sebe brát i lidskou podobu, již však doplňuje nějaký zvířecí rys, jako uši nebo ocas. O původu jména se vedou diskuse, podle některých teorií pochází z irštiny, ale píše se jinak, protože v primitivní irštině neexistovala hláska „p“. Na Normanských ostrovech se o pouque říkávalo, že jsou to víly žijící v blízkosti starobylých kamenů; v normanské francouzštině, jerseyštině, se na ostrovech o kromlechu nebo prehistorické hrobce mluvívalo jako o pouquelée nebo pouquelay(e); poulpiquet a taky polpegan. Pohádkový mytolog Thomas Keightley řekl, že „představy o púca jsou velmi mlhavé“, a stručně cituje zprávu, kterou Thomas Crofton Croker[3] získal od chlapce žijícího poblíž Killarney, že „staří lidé říkali, že pooka byli velmi početní … kdysi dávno…, byly to zlé, černě vyhlížející, zlé věci … které přicházely v podobě divokých hříbat, na nichž visely řetězy“, a že hodně škodily nepozorným pocestným, rovněž varovali malé zlobivé chlapce a děvčata, aby nejedli přezrálé ostružiny, protože to bylo znamení, že do nich vstoupil pooka. V Shakespearově hře Sen noci svatojánské z roku 1595 vystupuje postava Robin Goodfellow, jemuž se také říká „sladký Puk“, což je verze púca. V románu Sheridana Le Fanu Ultor De Lacey: Legenda o Cappercullenu z roku 1861 se děti dostanou k věži zvané Phooka. Titulní postavou jeho povídky Bílá kočka z Drumgunniolu (1870) je phooka v podobě kočky.

Jedním z prvních literárních pokusů vylíčit možnost převzetí identity jedince je svým způsobem novela skotského spisovatele Roberta Louise Stevensona z roku 1886 nazvaná Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda.[4] V Londýně se objeví zvláštní hrubián, z něhož čiší hrůza a lidech vzbuzuje neklid a nechuť. Zvláště rozrušený je pak advokát Utterson, znepokojený závětí svého dobrého přítele dr. Henryho Jekylla. V případě jeho smrti či zmizení má veškerý majetek dostat právě Edward Hyde. Vše má prostý důvod – doktoru Jekyllovi se podařilo namíchat směs, jakousi drogu, po jejímž požití se, tělem i duší, změní v pana Hyda. To mu dovoluje oddávat se nočnímu životu a choutkám, které si jako vážený doktor nemůže dovolit. Hyde však postupem času nabývá na síle a svévolně přebírá vládu a Jekyllovi začnou ke všemu docházet přísady potřebné k namíchání lektvaru. Zoufale se snaží udržet Hyda na uzdě, ale původní chemikálie byly pravděpodobně znečištěné a stejný vzorek se mu nedaří sehnat. Schopnost vnější proměny může symbolizovat vnitřní divokost, což je ústřední téma mnohých podob mytologie spjaté s vlkodlakem a inverzí tématu „osvobození“, jako v případě proměny doktora Jekylla v pana Hyda.

Inspirací k sepsání povídky Temné bratrstvo Augusta Derletha[5] mohl být záznam v Lovecraftově „sešitu s výpisky“ pod č. 64 z roku 1919: „Identita – nová osobnost – člověk si vyrobí svoji vlastní kopii,“ S. T. Joshi ji řadí k „mýtu“ a Derleth se podle něj nechal v tomto případě silně inspirovat novelou Stín z času; rasu Velkých líčí jako „zlou“, neboť chce převzít vládu nad světem. Nezasvěcený si možná ani nevšimne, že vypravěč Arthur Phillip popisující sám sebe – jako „osamělé dítě“ měl „chronicky slabé zdraví“, takže se nemohl „zapsat na Brownovu univerzitu,“ který by „neopustil ovdovělou matku ani tety, které s nimi žily, a kamarádi z mládí se mu odcizili,“ a i když byl velice mlád, „přispíval každý týden astronomickým sloupkem do listu Providence Journal“ – ve skutečnosti líčí skutečného Lovecrafta. Ti, kdož postřehli tento vtípek, se budou nepochybně šklebit od ucha k uchu, když Phillips narazí v sousedství „ztemnělého okolí Poe Street“ na prvního poeovského replikanta – mimozemšťané se v tomto příběhu maskují jako Edgar Allan Poe – na ulici a nevinně mu klade otázky ohledně skutečného Poea – „Možná byste mi o něm mohl říci více?“ –, a my už tušíme, co se bude dít dále: Phillipse, stejně jako Lovecrafta, „nebylo zapotřebí pobízet“, aby začal odhrkávat „nástin životopisu otce detektivních příběhů a mistra hrůzných povídek… ale blíže rozvedl pouze jeho románek s paní Sarah Helen Whitmanovou, protože se týkal Providence.“ Četné osobnosti jsou neschopné postřehnout hrozbu, kterou si on sám nakonec připouští: „Jaké už by mělo být jasnější vysvětlení činnosti podivných obyvatel domu u řeky Seekonk?“ Phillipsovo uvědomění má samozřejmě důvěrně známý podtón „mýtu“:

Zobrazení strašlivých příšer…

„Měli v úmyslu… se s námi mísit, nepovšimnuti, nečekáni, zatímco jejich svět umíral; měli v úmyslu zabrat naši Zemi a připravit ji pro ty, kdož měli přijít za nimi. Jen Bůh ví, kolik z nich je zde už nyní mezi námi!“

Možná vůbec nejzřejmější vtípek pro sečtělé se zaměřuje na samotné zlověstné mimozemšťany, kteří přibyli do nočního Providence, ono Temné bratrstvo vtělených starších bohů, kteří se maskují jako Edgar Allan Poe, Lovecraftův samozvaný „bůh fikce“. Ve Phillipsově vizi rozeznáváme odporná mimozemská stvoření z Lovecraftova Stínu z času plynoucí do „jiné dimenze“ a „inklinující“ nějakým způsobem k „seskupování gigantických krychlí roztroušených kolem víru vybuzeného fialového záření.“ Když ho uvidí poprvé v pravé podobě – a zažije téměř příslovečný šok:

„Když jsem však nakonec pohlédl na to, co leželo na této Poeově tvářnosti, málem jsem vykřikl zděšením a překvapením, protože to byla miniaturní a přesná reprodukce jednoho z těch vrásčitých kuželů, které jsem spatřil minulé noci během halucinací vyvolaných v mém domě na Angell Street. Vlnivý pohyb chapadel na hlavě – anebo na tom, co jako hlava vypadalo – byl neomylným důkazem toho, že to bylo naživu.“

Nejsou to Lovecraftovy cizí rasy – nic by tomu nemohlo být více vzdáleno – a to je nesourodost, z níž Derleth dále těží, dokud si to dokonce neuvědomí i Phillips, v čem se ti zmatení malí mimozemšťané vyznají:

„nezaujatému pozorovateli to musí být zřejmé, proč chtěli Rose. Měli v úmyslu reprodukovat svůj druh maskováni za muže a ženy.“

O něco později se Phillips zakouší podobné střetnutí, z nějž vzešlý popis bezvýrazných malých kuželů je jen chabým odleskem skutečnosti, jenže tentokráte mají jako vězně Rose:

„Protože v té [skleněné schránce], která osvěcovala místnost silně pulzujícím a vybuzeným fialovým zářením, ležela Rose Dexterová, zcela oblečená a zjevně zhypnotizovaná – a na ní ležela silně zvětšená, vrásčitá, kuželovitá postava, s chapadly divoce tepajícími, kterou jsem prve viděl smrštěnou na tvářnosti Poeově.“

Tito malí mimozemšťané (nehledě na jakoukoliv předchozí znalost Lavinie nebo s ní spjatých hrůz v Dunwichi a navzdory nevýhodám lidského ustrojení) jsou velice blízko vyřešení celé věci, a nato následuje odhalení tak strašlivé, že Derleth musel použít všudypřítomnou kurzivu, aby dal s patřičným důrazem najevo nejohavnější ze všech lovecraftovských hrůz:

„V připojené nádobě vedle – dokonce i teď mi dělá potíže to napsat – ležela dokonalá dvojnice Rose, identická do nejmenších podrobností!“

David Hemmings v epizodě The Counterfeit Man ze seriálu Out of the Unknown (S01E02, 1965)

Originálně tento Lovecraftův nápad využil roku 1952 v příběhu Padělek americký sci-fi spisovatel Alan Edward Nourse,[6] v němž popisuje situaci, jak si při zpáteční cestě z první mise na Ganymed doktor Crawford uvědomí, že posádka byla infiltrována přinejmenším jedním velmi zlomyslným mimozemšťanem, který dokáže měnit podobu. Pomocí důmyslné lsti – zvyšuje stres a úzkost posádky a nepravý člověk je jediný, kdo nedostane zažívací potíže – přinutí vetřelce, který dokáže téměř dokonale napodobit lidskou fyziologii až na buněčnou úroveň, aby se prozradil, a ve spolupráci s velitelem expedice ho vyhostí do vesmíru. Zdá se, že mimozemšťan sice dokáže zkopírovat vnější podobu, nikoliv však všechny vnitřní mechanismy lidského těla. Vzápětí se ukáže, že doktor Crawford ví, že na palubě vesmírné lodi byly dva padělky. Tím druhým je kapitán Jaffe. Když se mu však doktor postaví, mimozemšťan ho zabije, vezme na sebe jeho podobu a zamíří do nedalekého města. Tento příběh byl adaptován jako druhá epizoda televizního seriálu BBC Out of the Unknown.

Black Leather Jackets ze seriálu The Twilight Zone

Black Leather Jackets, 138. epizoda amerického televizního antologického seriálu The Twilight Zone,[7] vypráví o zádrhelu v plánu tří mimozemšťanů, převlečených za mladé muže v kožených bundách, motorkáře – říkají si „Scott“, „Steve“ a „Fred“ –, vyhubit lidstvo, když se jeden z nich zamiluje do lidské dívky. Pronajmou si dům na předměstí amerického města, kde mohou udržovat kontakt s vůdcem své planety a zároveň uvést plán do pohybu. Jsou součástí vyspělé mimozemské invazní jednotky, která byla vyslána na Zemi, aby infikovala městské vodní nádrže bakteriemi, jež zabijí všechny lidi i domácí zvířata, neboť jejich rasa potřebuje prostor pro expanzi. Jako záminka pro vyhlazení slouží to, že jsou lidé násilní a nenávistní, a proto si zaslouží být zničeni.

John Carpenter: The Thing

Koncept Nourseho „padělku“ se podobá pokusům Věci z filmu Johna Carpentera vzít na sebe podobu nějakého živého organismu – vesměs jde o fúze psa, pavouka, člověka v různých stádiích rozpracování těchto biologických konceptů, přičemž s každým převzetím lidského hostitele je Věc stále blíž k jeho dokonalému napodobení.[8] Každá část Věci je přitom samostatnou formou života s vlastním instinktem k přežití. Na konci příběhu je hlavní mechanik Childs ponechán na stráži, zatímco ostatní jdou otestovat biologa Blaira, jenže zjistí, že uprchl a ze součástek vozidla mezitím sestavil malý létající talíř, který oni zničí. Když se vrátí, ukáže se, že Childs zmizel a generátor energie byl zničen, takže muži zůstanou bez zdroje tepla. MacReady vysloví domněnku, že když už pro Věc nebude úniku, hodlá opět vstoupit do hibernace, dokud nedorazí záchranný tým. MacReady, Garry a Nauls se shodnou, že jí nesmějí dovolit uniknout a nastraží výbušniny, aby stanici zničili, avšak Blair, nyní již Věc, Garryho zabije, Nauls někam zmizí a Blair-Věc se promění v obrovské stvoření a detonátor rozbije, ale MacReady odpálí výbušniny pomocí dynamitu a stanici zničí. Zatímco MacReady sedí u hořících zbytků stanice, Childs se vrátí a tvrdí, že se ztratil v bouři, když pronásledoval Blaira. Oba seznají marnost vzájemné nedůvěry, podělí se o láhev skotské whisky a vyčerpáni pomalu mrznou v ledové pustině.

John Carpenter: They Live (USA 1988)

Ve filmu Johna Carpentera Jsou mezi námi – jehož předlohou se stala povídka Raye Nelsona Eight O’Clock in the Morning o mimozemské invazi, jež vyšla i česky ve sci-fi časopisu Ikarie pod názvem Ráno, přesně v 8.00 – je lidská společnost kontrolována humanoidními mimozemskými vetřelci – kteří vyčerpávají její zdroje – s groteskními tvářemi v podobě lebky, které lze spatřit jedině pomocí speciálních brýlí, a ke své kamufláži využívají silný signál, který – pokud by byl přerušen – by člověku umožnil spatřit jejich skutečnou identitu.[9]

V televizním sci-fi seriálu Star Trek: Hluboký vesmír devět slouží na této vesmírné stanici jako velitel bezpečnosti Odo z rasy Zakladatelů, tzv. fluidních Měňavců, bytostí schopných měnit tvar.[10] Tato rasa založila Dominium tak, že genetickým inženýrstvím upravili organismy vhodné pro službu v armádě a v logistice. Tyto organismy nazývají své vládce Zakladateli, kteří o většině humanoidních druhů mluví jako o „pevných“. Podle příběhu seriálu nalezli Oda, jak je unášen ve svém přirozeném želatinovém stavu v pásu Denorios v bajorské soustavě. Doktor Mora Pol ho studoval sedm let, i když zpočátku jej nerozpoznal jako vnímající bytost. Mora a jeho bajorští kolegové vědci, kteří si nebyli jisti, co je Odo vlastně zač, jej zpočátku umístili do kontejneru se vzorky, jeho samotného označili za „neznámý vzorek“. Toto označení jejich cardassijští nadřízení přeložili jako odo’ital, což doslova znamená „nic“.

Odo morfující

Doktor Mora byl později okolnostmi donucen uznat Odovu schopnost vnímání, když na laboratorním stole před ním utvořil ze sebe kopii kádinky. I poté, co se ukázalo, že Odo je skutečně inteligentní vnímající bytost, mu bajorští vědci i nadále říkali odo’ital a častovali ho bajorským jménem „Odo Ital“. Byl jedním ze stovky bytostí vyslaných v dětském věku prozkoumávat galaxii, které se později měly vrátit a podělit o nabyté zkušenosti, byl však nalezen Bajorany, a pak se dostal až na stanici Terok Nor, tj. dřívější název pro Deep Space Nine. Po událostech války s Dominiem se vrátil na svou domovskou planetu v mlhovině Omarion. Ve třetí sérii seriálu Star Trek: Picard, která se odehrává dvě desetiletí po stanici Deep Space Nine, je Odo automaticky zmíněn, že stále patří k Velkému spojení a informoval Worfa o skupině odpadlických mizerů patřících k Měňavcům, kteří plánovali teroristický útok proti Federaci.[11]

V seriálu Akta X se v epizodách Kolonie[12] a Konec hry [13] poprvé objevuje kromě Jeremiaha Smithe i mimozemský lovec, oba jsou schopni měnit podobu, ale úkolem lovce je hlídat plány mimozemských kolonistů a zlikvidovat všechny hrozby. Lovec má zelenou krev obsahující retrovirus, jenž je při kontaktu s lidmi smrtelný, a krev dokáže propálit většinu povrchů jako kyselina a při příliš dlouhém vystavení jejím jedovatým výparům může normálního člověka zabít, nadto způsobuje srážení lidské krve do rosolovitého skupenství, ale její účinky lze neutralizovat extrémním chladem. Lovce a všechny příslušníky rasy Kolonistů je možné zabít pouze probodnutím malé oblasti na šíji, proto lovci nosí mimozemskou zbraň podobnou bodci, kterou mohou likvidovat odpadlíky z řad mimozemšťanů a ničit nedokonalé hybridy mimozemšťanů a lidí. Po smrti se jejich těla rychle rozplynou v kaluži toxické a silně kyselé zelené krve, která se nakonec vypaří. Po první epizodě osmé řady Vevnitř[14] následuje její pokračování Venku,[15] kde se postava mimozemského lovce, který infiltroval pátrací skupinu FBI, vyskytne naposledy, když se Scullyová, Doggett a Skinner před ním snaží ochránit Gibsona Praise – ten se poprvé objevil v epizodě Konec.[16]

Brian Thompson jako mimozemský lovec

Jeremiah Smith, mimozemský člen odboje proti Syndikátu, má léčitelské schopnosti a je schopen měnit podobu. Pozornost veřejnosti si získal poté, co zachránil životy několika lidí po střelbě v restauraci rychlého občerstvení.[17] Je pravděpodobné, že Smith byl pseudonym, protože toto jméno používalo nejméně pět zaměstnanců po celé zemi, když pracovali na Správě sociálního zabezpečení. Jeden Smith byl Syndikátem zajat mimozemským lovcem, ale podařilo se mu uprchnout a kontaktovat Muldera, který jej spolu se Scullyovou zachránili v naději, že zachrání život Mulderově matce, která utrpěla mrtvici. Smith však zavedl Muldera do Kanady, aby mu odhalil program řízený Syndikátem zahrnující geneticky modifikované včely s mimozemskou DNA. Když se Smith znovu střetl s lovcem, utekl a nechal Muldera na holičkách. Mulder pak v epizodě Herrenvolk[18] získává další důkazy o únosu své sestry, v němž má prsty Jeremiah Smith a zoufale se ji pokusí zachránit, zatímco ho pronásleduje mimozemský lovec.

V poslední epizodě sedmé řady Akt X, Rekviem,[19] jede detektiv Miles z Bellefleuru v Oregonu na místo nahlášené letecké nehody v lese. Když dorazí na místo, selže mu elektrické napájení auta, což způsobí havárii, a když vystoupí z vozu, najde zástupce šerifa Raye Hoese v bezvědomí. Miles je náhle konfrontován s mužem totožným s Hoesem, kterému namísto krve teče zelená tekutina, což naznačuje, že jde o mimozemského lovce. Následujícího rána přijíždějí Mulder a Scullyová do Bellefleuru, kde zkoumají silnici, na níž k incidentům došlo a setkávají se také s „detektivem Milesem“, aniž by tušili, že je to mimozemský lovec, který zabil Billyho otce. Na místě Hoeseova zmizení najde Scullyová tři nábojnice, to svědčí o tom, že zástupce před zmizením střílel ze své zbraně. Agenti později hovoří s Hoeseho manželkou a jsou překvapeni, když se ukáže, že je to Theresa Nemmanová, jedna z dalších unesených z roku 1992. Při vyšetřování incidentu ve Washingtonu najdou Scullyová a Osamělí střelci důkazy, že to byl Mulder, nikoli Scullyová, kdo měl být na místě únosu v Oregonu v nebezpečí. Ihned po tomto zjištění se však Scullyové udělá natolik špatně, že ji Osamělí střelci nechají odvézt do nemocnice. Mulder a Skinner se mezitím vydávají do lesa, vybaveni lasery pro hledání UFO. Když si všimnou místa, kde se lasery ve vzduchu zastaví, Mulder projde energetickým polem do zvláštního, zvenčí neviditelného místa vytvořeného UFO-technologií, kde najde skupinu unesených, včetně Billyho a Theresy, stojících pod světelným sloupem z UFO, a jen co se k nim připojí, hned se objeví mimozemský lovec. Mulder i se skupinou zmizí, zatímco ohromený Skinner je svědkem odletu UFO.

Jeremiah Smith v epizodě Talitha Cumi [Akta X, S03E24]
Jeremiah Smith se pak znovu objevil v úvodních dvou epizodách deváté řady Dnes se nic významného nestalo[20] poté, co na něj narazila Monica Reyesová. V Montaně působí v sektě založené na víře, že se blíží apokalypsa, kterou přivodí mimozemšťané a pomáhal vůdci sekty Absalomovi léčit navrácené unesené. Scullyová si uvědomila, že je do toho zapletený, když vypozorovala pozoruhodné uzdravování unesených a skutečnost, že se na bezpečnostním videu objevilo, že někdo změnil svůj vzhled. Po Mulderově záhadném návratu Scullyová vyhledala Smithe, aby ho uzdravil, avšak Smith byl unesen v UFO, které se objevilo nad táborem. Jeho osud zůstal neznámý, ale předpokládá se, že byl na palubě lodi popraven.

Ve filmu Svět podle Prota[21] se setkáváme s mimozemšťanem z planety K-PAX vzdálené 1000 světelných let v souhvězdí Lyry říkajícím si prot (nepíše se s velkým písmenem a vyslovuje se s „ó“, což se rýmuje se slovem boat, „loď, bárka“), který je po jistém incidentu umístěn do psychiatrického ústavu na Manhattanu, kde se ho psychiatr dr. Mark Powell pokouší vyléčit z jeho bludů. prot je však neochvějně schopen poskytnout přesvědčivé odpovědi na otázky týkající se jeho samotného, K-PAXu a jeho civilizace. Lékařská prohlídka jeho verzi jen umocňuje, protože prot vidí ultrafialové světlo a je zcela odolný vůči účinkům thorazinu. Powell ho představí skupině astrofyziků, kteří jsou zmateni, když prot projeví velmi detailní znalosti o jím tvrzeném hvězdném systému, které jim byly neznámé. prot si získá i ostatní pacienty v ústavu, z nichž každý bezvýhradně věří, že je skutečně z K-PAXu. prot, který tvrdí, že na Zemi doputoval „cestováním rychlejším než světlo“ a sdělí, že při návratu s sebou může vzít jednu osobu. Většina pacientů v ústavu prota požádá, aby je vzal s sebou. Když se Powell dozví, že mnoho jeho pacientů očekává odlet ze Země 27. července, probere to s protem, který mu vysvětlí, že jde o předem stanovené datum. Powell se však domnívá, že jde o významné datum v protově životě, den, kdy utrpěl těžké psychické trauma. Doktor se rozhodne podrobit prota regresní hypnóze, která dobře funguje a na základě informací získaných při těchto sezeních zjistí, že prot je možná jen alter ego Roberta Portera, muže z Nového Mexika, který pracoval na jatkách jako porážeč a který se v roce 1996 pokusil o sebevraždu poté, co mu tulák zavraždil ženu a dítě. Powell se pokusí prota s tímto poznatkem konfrontovat, ukáže mu fotografii Roberta Portera ve středoškolské ročence a prohlásí, že je to ve skutečnosti on sám. protova reakce je však nechápavá a tajemně Powellovi sdělí, že doufá, že se o Roberta dobře postará, když ho teď našel.

27. července nemocniční personál sleduje protův pokoj, když se najednou chod kamery zastaví přesně v okamžiku, kdy prot řekl, že opustí Zemi. Powell najde Portera ležet na podlaze v pokoji v katatonii – prot zřejmě opustil Porterovo tělo a vydal se se světlem zpět na K-PAX. Když Roberta odvážejí z pokoje, ostatní pacienti v něm nepoznávají prota a míní, že prot odešel. Kromě toho jeden z pacientů chybí: Bess, žena, která zůstala němá od doby, kdy její dům zničil požár a patřila k pacientům, kteří prota požádali, aby s ním mohli odejít na K-PAX. Nikdy se ji už nepodařilo najít. Ostatní pacienti se domnívají, že ji prot vzal s sebou. Powell se dál stará o katatonického Portera a vypráví mu o tom, jak pacienti, kterým pomohl, začali znovu žít normálním životem, avšak Robert na to nereaguje. Powell ani nezná odpověď na otázku, zda byl prot ve skutečnosti mimozemskou entitou, nebo šlo u traumatizovaného Portera jen o psychický mechanismus, ale zdá se, že zdaleka není přesvědčen o tom, že Porterovo chování byl blud.

V dílech Davida Ickeho reptiliánští měňavci tajně ovládají mnoho aspektů lidské společnosti tím, že na sebe berou lidskou podobu a získávají politickou moc, aby mohli manipulovat s lidstvem. V seriálu Doctor Who, v dílu The Faceless Ones z roku 1967, se mimozemšťané bez tvaru, známí jako Chameleoni, mění v lidi, aby jim ukradli jejich identitu, tu si však mohou ponechat jen tehdy, pokud zkopírovaného člověka udrží naživu.

Mnoholičný lektvar je hustý lektvar, jehož příprava trvá okolo měsíce a změní toho, kdo se ho napije, v někoho jiného po dobu jedné hodiny. V surovém stavu, tj. když se do něj nepřidá žádná část těla toho, v koho se někdo chce proměnit, má blátivě zelenou barvu. Ve druhém díle Harryho Pottera[22] ho uvařila Hermiona, protože chtěla zjistit, jestli je Draco Malfoy skutečně dědic Zmijozelu, ve čtvrtém díle[23] se s jeho pomocí vydával Smrtijed Barty Skrk jr. za Alastora „Pošuka“ Moodyho. V šestém díle[24] se objevil jako ukázka lektvaru, který připravil Horácio Křiklan na uvítanou a v sedmém díle[25] pomáhal hlavní trojici při hledání viteálů.

Silik

V seriálu Star Trek: Enterprise se Jonathan Archer a jeho posádka setká se zástupci mimozemské rasy Sulibanů, především v osobě Silika.[26] V určitém okamžiku se skupina Sulibanů dostala do kontaktu se záhadnou postavou z 28. století, která představovala frakci v časové studené válce. Ta jim nabídla fyzickou „evoluci“ a pokročilou technologii výměnou za jejich služby. Získali tak genetickým inženýrstvím rozsáhlá tělesná vylepšení, jež se u jednotlivých jedinců lišila a mohla zahrnovat výrazně zvýšenou ohebnost všech částí těla, schopnost přilnout ke stěnám a stropům, schopnost měnit barvu a strukturu kůže pro maskování nebo napodobování jiných humanoidů, složené sítnice poskytující lepší vidění, zvýšený počet průduškových laloků s upravenými plicními sklípky pro zpracování různých druhů atmosféry i schopnost snášet vakuum. Tito Sulibani vytvořili nezávislou frakci zvanou Kabala a začali uskutečňovat tajné útoky, jejichž cílem bylo destabilizovat různé mocnosti v oblasti, například Klingonskou říši a Tandarany, a byli zapojeni do časové studené války proti různým dalším frakcím, včetně Tholianů, Stavitelů sfér a Na’kuhlů, jejichž vůdce Vosk se kdysi pokusil narušit vývoj Sulibanů v rozumný druh.

ψ

Pod kůží svět temný jako tér

Scarlett Johanssonová jako mimozemská femme fatale, která křižuje ulice Glasgow ve sci-fi hororové fantasy Jonathana Glazera Pod kůží,[27] je nesmazatelným ztělesněním dravého půvabu. Její postava, mimozemšťanka se zlověstnými úmysly, v tmavé paruce a bundě z umělé kožešiny je stejně fetišizovaným objektem touhy jako Marlene Dietrichová obdivovaná objektivem Josefa von Sternberga. Možná si také vzpomenete na Avu Gardnerovou, onen dokonalý ženský exemplář, nejdokonalejší, jaký kdy Hollywood vyprodukoval, chladně spřádající své úskoky.

Film Pod kůží se připojuje k určité tradici sci-fi jakožto zkoumání vlastních emocí a myšlenek, kterou v roce 1968 zahájil film Stanleyho Kubricka 2001: Vesmírná odysea. Glazerův film odkazuje na 2001 především úvodní warpovou rychlostí, smrští barev a detailním záběrem na vesmír. V zásadě jde o zkrácenou adaptaci románu Michela Fabera a omezuje se na setkání a zážitky mimozemské lovkyně. Film si však zachovává tajemství i ve chvíli, kdy si řidička vybírá své oběti: každý nešťastník je v děsivých sekvencích podbarvených elektronickou hudbou uveden do černé prázdnoty. Je to dílo, které podle Bernarda Rondeaua, kurátora výstavy Za hranice nekonečna: Vědecká fantastika po Kubrickovi[28] – série filmů, která se promítala v Los Angeles County Museum of Art – „zcela zapadá do linie“ vizionářské kinematografie.

Svěží, třešňově rudé rty Scarlett Johanssonové, na nichž je zobrazena, jak si nanáší tmavší odstíny karmínové, působí, jako by měly extra polštářek jemnosti. Ve filmu Pod kůží jako by hlas Samanthy – operačního systému, který paní Johanssonová namluvila ve filmu Ona[29] – nabyl lidské podoby. Ale místo zdánlivě empatické kyberpřítelkyně se z ní vyklube bezcitná humanoidní pokušitelka z vesmíru.

V působivé úvodní sekvenci filmu se tato nadpozemská Siréna nejprve zjeví jako světelná skvrna, která se rozšíří do disku a ten se zformuje do nemrkajícího oka. Tuto metamorfózu doprovází drásavý elektronický soundtrack Mica Leviho, který naznačuje nejasně melodickou statickou elektřinu přicházející z jiné galaxie.

To oko patří Johanssonové, jejíž postava se později objeví jako řidička bílé dodávky, jak si razí cestu přeplněnými ulicemi Glasgow. Pravidelně zastavuje, aby se zeptala mužů na cestu, pak jim nabídne svezení a vyzve je, aby ji následovali, zatímco se svléká a couvá stranou. Pro její okouzlené oběti brodící se po prsa v pohlcující černé prázdnotě je konec na dosah.

Pro vytvoření černé místnosti, ve které její postava chytá muže, postavil štáb kulisy s reflexní podlahou, zatemněním a vlastním osvětlením. Muži byli natáčeni při chůzi do bazénu, jehož podlaha se při chůzi potápěla, až se ponořili. Scény byly dotvořeny počítačovou grafikou.

Co se pak děje s muži, kteří jsou nalákáni do térovité temnoty, jakési obdoby černého oleje?[30] Oběti vstoupí do černé prázdnoty a zmizí pod hladinou. Zdá se, že se tam nějak pohybují, dokud nejsou zpracovány. A tím „zpracováním“ je myšleno to, že jsou z nich vysáty všechny vnitřní orgány, všechno, co je „pod kůží“. Zůstane jen ta kůže. Vidíme, jak tyto vnitřnosti, vypadající jako roztavená láva, klouzají po skluzavce do oranžového prostoru. A pak to světlo? Je podobné světlu na samém začátku, když je utvářena ta Žena. Jestlipak to nějak souvisí s duší? Jeden vizuál mimozemské duše zastupuje modré světlo a druhý vizuál lidské duše zase oranžové světlo? Každopádně světlo znamená přinejmenším něco zvláštního, co mimozemšťané z lidí vysávají. Uvnitř člověka je totiž jiskérka.

Mistr Eckhart říká:

„Protože duše tedy má schopnost vše poznat, nikdy nespočine, dokud nedospěje k prvnímu obrazu, kde jsou všechny věci jedno, a tam dojde pokoje, to znamená v Bohu.“[31]

A také opakuje slova Janova: „Kdo mě následuje, nebude chodit v temnotách.“[32] Jako by ti, co jsou svedeni térovitou ženou, odpadli od následování Krista, a vešli do oné temnoty, jež je pohltí.

„V duši člověka je síla, jež nikdy nespočine“, říká Michael Bertiaux.

„Je to ona část, která je věčně se vším nespokojená. Nikdy se ji nepodaří přesvědčit o tom, co lze chápat touto stranou nicoty.“[33]

A ještě jednou slovo Eckhartovo:

„A v duši je síla, která to nejhrubší oddělí a sjednotí ji s Bohem: je to jiskérka duše.“

A dále:

„Zatřetí, jak se to zdá mně, je tímto služebníkem jiskérka[34] duše, kterou stvořil Bůh, a je to světlo, které přišlo shůry, je obrazem božské podstaty, která zásadně odporuje všemu, co není božské; není to síla duše, jak si mysleli někteří mistři. Vždy se přiklání k dobru; ještě i v pekle se přiklání k dobru. Mistři říkají, že to světlo je takové povahy, že nepřestává spět vzhůru, a to se nazývá synderesis,[35] a znamená to něco jako závazek a odvrácení se od něčeho. Projevuje se dvojím způsobem. Prvním je urputná obrana proti všemu, co není čisté. Druhým projevem je to, že nepřestává lpět na dobru – a to je duši bezprostředně vtištěno, ještě i těm, kdož jsou v ohni pekelném.“

Oběti jsou v mimozemském černém ohni pekelném prubovány a prosévány, aby oddělena byla jiskérka od kůže, cortices, od všeho tělesného. Soud Boží á la xenobioapokalypsa. Černá X-masna. McTér.

Folklorista Peter Rojcewicz srovnává vyprávění o mužích v černém se staršími tradicemi spojujícími temnoty s ďáblem. Ve folkloru je zlý schopen měnit vzhled, a může se tedy proměnit v muže v černém. Zatímco někteří s touto zkušeností a členové ufologické společnosti míní, že muži v černém byli vládní agenti nebo členové mafie, Keel měl dojem, že byli součástí širšího ultraterestriálního fenoménu.[36]

S touto agendou přirozeně vyvstává otázka, zda může satan řídit létající talíř, pokud démoni unášejí lidi a provádějí na nich sadistické experimenty, a jestli existuje vztah mezi krvavými oběťmi na jedné straně, jak to známe z historických análů z vyšetřování černých mší, a zvířaty i lidmi zmrzačenými mimozemšťany na straně druhé. Jestliže se dříve démoni či džinové proměňovali a brali na sebe lidskou tvářnost, jak se to proslýchá v případě Šalomouna, může i mimozemský život měnit tvar, proměňovat se v lidi – např. muže v černém – nebo rostoucí koule či tělesa, ohnivé koule, či se dokonce manifestovat jako fyzický hardware, aby nás ošálil a my věřili, že jsou to toliko mechanická zařízení?

Pro Šedé (biologičtí mechanoidi) není možné bez prolomení vlastního paradigmatu změnit svoji podstatu k lepšímu, tedy ani domnělým uchvácením lidské duše (psychohackerství). Člověk proto o ni nemůže být připraven, třebaže na toto téma bylo již popsáno mnoho foliantů. Šedí, roboidi, klony atd. přicházejí zdola a protože „podléhají vlivu hmotných věcí, nemohou mít vládu nad jinými tělesnými věcmi“, tj. látkovým člověkem, jak se praví v Podstatě archontů.[37] Sofistikované technologie šedých, tj. „jistý jemný způsob“, jsou toliko dočasným řešením přetrvávajícího problému věčného života, který spolu s duší přichází shůry, a tedy „takto nelze natrvalo vyrobit nic opravdového“.

V satirickém románu Michela Fabera, podle něhož film adaptovali Jonathan Glazer a Walter Campbell, se postava Scarlett Johanssonové, ve filmu neidentifikovaná, jmenuje Isserley. Je vyslána na Zemi, kde vyzvedává svalnaté muže, kteří jsou na její domovské planetě vykrmováni a přeměňováni na špičkové masné lahůdky pro domácí konzum. Na Fabera se občas obracejí fanoušci jeho románu a děkují mu, že z nich udělal vegetariány, což mu připadá poněkud zvláštní:

„Pro mne román Pod kůží není o zlu konzumace masa, ale o zlu vyhýbání se morální odpovědnosti za rozhodnutí, která činíme.“

Film se obejde bez románového příběhu a zápletky, aby lépe navodil atmosféru noční můry a odcizení.

Bezvýrazná postava Johanssonové je často skryta ve stínu, z něhož se vynořuje jako filmově-noirový upír. Film Pod kůží natočený v temných tónech byl totiž údajně inspirován skotským folklórem o Baobhan sith, ženských upírských bytostech, které v noci loví muže. Tajemná žena jezdí dodávkou po skotských ulicích a cestách a balí muže. Její přátelské chování se zdá být poněkud zvláštní a její úmysly nejasné. Vše nasvědčuje tomu, že je to někdo nebo něco z jiného světa. Ale od dezorientujícího spěchu úvodní montáže filmu, která vrcholí detailním záběrem na oko, je jasné jen to, že nás čeká podivný stopařův výlet.

Dodávka byla vybavena malými sledovacími kamerami, které zachycovaly její interakce s oběťmi, skutečnými stopaři, kteří nevěděli, že jsou natáčeni. Chraplavý hlas Scarlett Johanssonové s kultivovaným londýnským přízvukem je stejně svůdný jako její tělo, které bezostyšně vystavuje na odiv. Protože muži mají silný skotský venkovský přízvuk, kvůli nimž většině toho, co říkají, není vůbec rozumět, působí stejně cizorodě jako ona a vy začnete tyto pozemšťany vnímat jejíma očima.

Bad [Zlý] v oněch záběrech, kdy jede na motorce, okamžitě vyvolává pocit ohrožení. Pokud nám připadá děsivější než Laura – ačkoliv se oba podílejí na únosech, mučení a vraždách –, stojí to za zkoumání ohledně vnímání a předpokladů pohlaví, ale může to jít hlavně na vrub komplexnosti výkonu Scarlett Johanssonové. Postupně začínáme vidět trhliny v jejím brnění a připouštíme možnost, že není taková, jaká se zdála, nebo že se změnila. Naproti tomu Bad působí neochvějně; nikdy nic nenasvědčuje tomu, že by se chtěl misi vyhnout nebo ji zvrátit. A kromě výkonu a jednání postavy má na tom velký podíl i jeho oblečení, navržené kostýmním výtvarníkem Stevenem Noblem. Obraz, který Bad ve své černé kožené bundě vystřihne, vykouzlí znepokojivé spojení dvou oblíbených kulturních hrozeb – stvoření z vesmíru a Pekelných andělů. Zatímco ti první nás fascinují, protože jsou humanoidní, ale ne lidští, ti druzí lákají frustrovaného odpadlíka v nás všech.

Spojení motorkářů a mimozemšťanů má předobraz v epizodě Roda Serlinga The Twilight Zone s názvem Black Leather Jackets, kde trojice cizinců, kteří děsí obyvatele malého městečka, „přicestovala z místa o něco vzdálenějšího, než je meziměstská dálnice“.

Motocyklová helma, kterou si Bad a jeho druhové nasadili, evokuje jiného nadpřirozeného tvora, obří hmyz neboli Mouchu,[38] což umocňuje děsivost mnoha záběrů na dálnici a přidává tomu nádech vizuální ironie: je to mimozemšťan, jehož převlek za lidského motorkáře způsobuje, že se podobá sci-fi monstru. Dochází zde k napínavému prostřihu mezi Laurou prchající v dodávce a Bad-em řítícím se po dálnici: kterého z nich pronásleduje, Lauru nebo Lonelyho? Zrovna když se Lonely chystá překročit plot dvorku a dostat se do snad bezpečného přístavu, ozve se zlověstná hudba – a Bad ho zadrží. Je to překvapení, dokonce šok, a náhlé ukončení Lonelyho útěku do bezpečí je kupodivu brutálnější díky tomu, že nejsme svědky okamžiku dopadení ani samotného útoku. To, co vidíme dál, je jaksi horší. Později Bad strčí Lonelyho nahé, bezvládné tělo do kufru auta.

Rozhodnutí tvůrců připravit nás o tento násilný závěr na plátně působí jako závěrečná urážka postavy Lonelyho, který už toho zažil příliš mnoho. Nejsmutnější ze všeho pro nás je, že Bad také zmařil to dobré, co Laura udělala, když Lonelyho propustila. Když Bad zavírá kufr auta, sousedka ho pozoruje z okna ve druhém patře přes ulici. Je příznačné, že je jedinou osobou ve filmu, která je přímým svědkem nečisté hry mimozemšťanů. Okno, které otevře, prorazí zeď, která existovala mezi činností mimozemšťanů a lidským světem – právě tu zeď, kterou právě prorazila i Laura, když osvobodila svou oběť a utekla v dodávce. Při jízdě autem už Laura nemá výraz automatu, který charakterizuje její pátrání po obětech, ani tupý afekt po jejich smrti. Nevidíme ani její výrazný a cílevědomý černý pohled – pohled vražedkyně. Je úzkostná a ztrápená, stejně jako omráčená nebo dokonce ohromená tím, co právě udělala a co teď dělá. V této exkurzi dodávkou nápadně chybí záběry potenciálních stop na ulici, protože mise na základě jejího rozhodnutí skončila. Naopak ona si vůbec neuvědomuje nic mimo dodávku a její absence cíle je také hmatatelná: jde o útěk. V jejím aspektu a chování je strach neoddělitelný od vzrušení.[39]

V jedné z prvních scén na pláži pozoruje pokus o záchranu plavce zmítaného silným příbojem, zatímco dítě na vzdáleném konci písku pláče. Když se zachránce vynoří z vody a zhroutí se, přistoupí k němu a ubije ho kamenem, zatímco dítě dál naříká. Zdá se, že je jí to naprosto lhostejné.

Jeden stopař zase má znetvořený obličej jako Sloní muž,[40] ale ona jako by si toho nevšímala a řekne mu, že má krásné ruce. Žena postupuje vůči znetvořenému muži stejně jako vůči komukoli jinému. On ji však přiměje, aby si uvědomila svůj vlastní skutečný vzhled. Že to, co má pod kůží, není něco, co by lidé považovali za krásné. Tímto způsobem cítí k tomuto muži vztah, protože ztělesňuje její aspekt, který nikdo jiný nemá. Toto vědomí jejího pravého já je důvodem, proč při vstupu do domu se záběr kamery posune na térovitou figurínu. Při prvním pohledu nemáme ani tušení, že tohle je to, co má pod kůží. Je to zdánlivě zcela náhodné. Zvlášť když následuje další střih na Scarlett a muže. Odkud se tato postava vzala? A kam se poděla? Proč jsme ji zahlédli?

Poté, co se muž ponoří do černé tmy a Žena zůstane sama, se objeví nepatrný náznak. Ačkoli ji tedy nevnímáme jako věc, máme pocit, že ona sama sebe jako věc vidí. Proto je důležitý moment, když vyjde z místnosti a uvidí se v zrcadle. Je si velmi dobře vědoma toho, že je jen beztvará figurína. Ale konečně se vidí jako jedinečný, krásný člověk. Jako mimozemšťan je nic. Jako člověk je sama sebou. Pak moucha naráží na okenní sklo. Pravděpodobně jí to připomíná muže uvězněné v temném téru. Žena se cítí lidštější než kdy jindy a obzvlášť se cítí spojena se znetvořeným mužem, a proto ho zachrání. Až na to, že Motorkář nakonec znetvořeného muže najde a zabije ho.

Na konci filmu se zdá, že postava Scarlett Johanssonové se po sexuálním intermezzu s mužem, kterého sbalí, stává lidštější a zranitelnější. Dochází k propojení. Její obranyschopnost klesá a ona se ocitá bez kožichu na turistické stezce na Vysočině, ohrožována cizincem. Děsivý, vrcholný obraz filmu zpochybňuje naše konvenční představy o lidské identitě a nechává nás přemýšlet o možnosti, že každá bytost ve vesmíru je převlečený mimozemšťan.

Při putování lesem se Laura setká s dřevorubcem a ukrývá se v chatce. Probudí se, když ji dřevorubec začne obtěžovat. Uteče do divočiny, ale on ji chytí a pokusí se ji znásilnit.

Během zápasu jí strhne kůži a odhalí černé tělo bez rysů. Muž zpanikaří a uteče. Ona drží v rukou svoji sloupnutou tvář, ta se stále ještě pohybuje a mrká.

Když se vyprostí z kůže, muž se vrátí, polije ji benzínem a upálí zaživa, zabije to, čemu nerozumí. Její poslední snahou je pokusit se utéct do bezpečí. Jenže oheň zvítězí. Vidíme ji, jak se zhroutí na mýtině a dál hoří.

Na jiném místě stojí Motorkář sám na vrcholku hory, oděn do černého koženého obleku, a rozhlíží se po zasněženém poli. Jsou vidět doutnající ostatky Ženy, jejíž popel stoupá v dýmu a pak pomalu klesá k zemi. Motorkář si zachovává svou přijatou fyzickou podobu. Žena o ni přišla. On se do krajiny nehodí, ona se ke krajině připojuje.

Duane Dudek napsal pro Milwaukee Journal Sentinel, že postava Scarlett Johanssonové na sebe bere lidskou identitu, aby mohla sbírat informace o lidech, jako by to dělala mimozemská inteligence, což u ní vyvolává krizi identity, která ji „vyvede z míry jako porouchaný stroj“.[41] Napsal, že Motorkáře lze interpretovat jako společníka, pomocníka nebo pronásledovatele a že „térovitě temný svět“, do něhož Žena své oběti zavádí, může být hnízdem, sítí, jinou planetou či dimenzí nebo vizuálním znázorněním toho, jak jí nebo jim připadá sex.

Glazer za sebe zařadil různé momenty mající spíše duchovní charakter. Dva záběry jasného světla jakoby naznačující duši nebo jiskérku života, a dva záběry ukazující vplynutí Ženy do lidské civilizace a pak do přírody. Ty poslední naznačují duchovní spojení, zatímco ty první naznačují existenci skutečného ducha.

Když tyto věci spojíte, dojdete k myšlence, že smrt není černá prázdnota, mimozemský tér. Že možná existuje něco, co fyzický svět přesahuje. To by její smrt činilo méně tragickou a více pak pochmurným vítězstvím.

Ψ


[1] Korán. Odeon, Praha 1972.

[2] Srv. 1Kr 11.

[3] Thomas Crofton Croker (1798-1854) byl irský antikvář, známý především díky svému dílu Fairy Legends and Traditions of the South of Ireland, a rovněž se významně zajímal o irské písně a hudbu.

[4] Robert Louis Stevenson: Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda. Mladá fronta, Praha 1958.

[5] H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016.

[6] Alan E. Nourse: Padělek in Tunel do pozítří. Výbor z anglických a amerických vědeckofantastických povídek. SNDK, Praha 1967.

[7] The Twilight Zone: Black Leather Jackets [S05E18]. Režie: Joseph M. Newman. USA 1964.

[8] The Thing. Režie: John Carpenter. USA 1982.

[9] They Live. Režie: John Carpenter. USA 1988.

[10] Star Trek: Deep Space Nine. USA 1993-1999.

[11] Srv. John Orquiola: Picard’s Odo Easter Egg Answers A Big DS9 Finale Question. ScreenRant, 4. březen 2023.

[12] Colony [S02E16]. Režie: Nick Marck. USA / Kanada 1995.

[13] End Game [S02E17]. Režie: Rob Bowman. USA / Kanada 1995.

[14] Within [S08E01]. Režie: Kim Manners. USA / Kanada 2000.

[15] Without [S08E02]. Režie: Kim Manners. USA / Kanada 2000.

[16] The End [S05E20]. Režie: R. W. Goodwin. USA / Kanada 1998.

[17] Talitha Cumi [S03E24]. Režie: R. W. Goodwin. USA / Kanada 1996.

[18] Herrenvolk (S04E01). Režie: R. W. Goodwin. USA / Kanada 1996.

[19] Requiem [S07E22]. Režie: Kim Manners. USA / Kanada 2000.

[20] Nothing Important Happened Today [S09E01]. Režie: Kim Manners. USA / Kanada 2001. Nothing Important Happened Today II [S09E02]. Režie: Tony Wharmby. USA / Kanada 2001.

[21] K-PAX. Režie: Iain Softley. USA / Německo 2001.

[22] Harry Potter a Tajemná komnata [Harry Potter and the Chamber of Secrets]. Režie: Chris Columbus. Velká Británie / USA / Německo 2002.

[23] Harry Potter a Ohnivý pohár [Harry Potter and the Goblet of Fire]. Režie: Mike Newell. Velká Británie / USA 2005.

[24] Harry Potter a Princ dvojí krve [Harry Potter and the Half-Blood Prince]. Režie: David Yates. Velká Británie / USA 2009.

[25] Harry Potter a Relikvie smrti – část 1 [Harry Potter and the Deathly Hallows: Part 1]. Režie: David Yates. Velká Británie / USA 2010.

[26] Star Trek: Enterprise. USA 2001-2005, např. v epizodách Broken Bow [s01e01-02] a Cold Front [s01e11].

[27] Under the Skin. Režie: Jonathan Glazer. Velká Británie / USA / Švýcarsko 2013.

[28] Beyond the Infinite: Science Fiction After Kubrick.

[29] Her. Režie: Spike Jonze. USA 2013.

[30] Srv. San: Lingua Genesis IV.

[31] Mistr Eckhart: Kázání. Horus, Brno 2019, str. 26.

[32] Srv. J 8,12.

[33] Srv. San: UFOlklór II. UFO, vúdú & magické počítače.

[34] Tj. scintilla synderesis.

[35] Slovo synderesis není výslovně řecké, nýbrž vzniklo chybně ze syneidesis („morální uvědomění“), což pravděpodobně předcházelo slovu synteresis („ostříhat“).

[36] John A. Keel: UFOs: Operation Trojan Horse. Illuminet Press 1996.

[37] Viz Petr Pokorný, Wolf Oerter: Rukopisy z Nag Hammádí 1. Vyšehrad, Praha 2008, str. 207n.

[38] The Fly. Režie: David Cronenberg. USA / Velká Británie / Kanada 1986.

[39] Maureen Foster: Alien in the Mirror: Scarlett Johansson, Jonathan Glazer and Under the Skin. McFarland & Company, Inc., Publishers, Jefferson 2019, str. 38-9.

[40] The Elephant Man. Režie: David Lynch. USA / Velká Británie 1980.

[41] Duane Dudek: ‚Under the Skin,‘ with Scarlett Johansson, confounding, captivating. Milwaukee Journal Sentinel, 15. května 2014.