KRUR: Závěť skupiny UR

236

Skupina UR je mezi magickými skupinami dvacátého století osamocená. Neměla žádného autoritativního mistra, žádné okázalé rituály, kostýmy ani tituly. Nevytvářela kabalistické systémy ani nevzývala démony či anděly, a žádný z jejích členů neskončil sebevraždou nebo nezešílel. S překladem třetího a posledního svazku z jejích dokumentů mají nyní anglofonní čtenáři přístup k celému jejímu odkazu.[1]

Gruppo di UR bylo volné sdružení italských intelektuálů, které spojovala úcta k esoterickým tradicím Východu i Západu a přesvědčení, že moderní mág může získat skutečnou moc a iniciační zkušenosti. Jeho zakladateli byli Arturo Reghini (1878-1946), učitel matematiky a svobodný zednář, který doufal v oživení pohanských mystérií Říma, a jeho přítel a chráněnec Julius Evola (1898-1974).[2] Evola o této skupině napsal ve své autobiografii:

„Jejím hlavním cílem bylo probudit vyšší sílu, která by mohla pomoci osobnímu každého jednotlivého člena. Jako Skupina se také snažila ambicióznější cíl: vyvolat sílu z výšin. Kdyby Skupina uspěla v tomto cíli, mohla by dokonce mohla tajně ovlivňovat síly, které v té době obecně převládaly.“[3]

Skupinu UR, která existovala od roku 1927 do roku 1929, založil italský matematik, pythagorejec a vysoce postavený svobodný zednář Arturo Reghini, stejně jako Julius Evola, který v té době již završil své dadaistické a filosofické období a intenzivně se zabýval spiritualitou Dálného východu. Vzhledem k rozsáhlému učebnímu materiálu a vysoce kvalifikovaným členům (včetně klasických filologů, zakladatelů freudovské psychoanalýzy v Itálii, spisovatelů, zkušených členů jiných magických skupin, stejně jako vrcholných antroposofistů v Itálii) je skupina UR počítána mezi nejzajímavější magické společnosti 20. století. V době své existence pravidelně vydávala měsíční brožury, které představovaly praktický materiál ze všech epoch a regionů světa soustředěný na více než tisíci dvě stě stranách. Cílem skupiny nebyla mystika nebo estetická filosofie, ale skutečný přístup k transcendentním oblastem. Za tímto účelem byla předem navržena jasná cesta a vysvětlená nejsrozumitelnějšími slovy. Probíhaly rovněž konzultace praktických textů z alchymie, tantrismu, buddhismu, starověké teurgie a sexuální magie. Postupná cesta by měla vést k pravému božství (nikoliv k obrazu Božímu) podle věty Mistra Eckharta: „Mám-li Boha poznat okamžitě, musím se stát Jím a On se musí stát mnou.“ Příležitost k tomu poskytlo budování nezničitelného „diamantového těla“, které by také přežilo fyzickou smrt. Skupina UR byla rozdělena do dvou frakcí. Jedna, která překládala a komentovala prakticky použitelné texty a druhá vnitřní, která prakticky sledovala tuto cestu a jednoznačně popisovala individuální a skupinové zkušenosti.

Nejoddanější členové tvořili „řetězce“ o 5 až 7 lidech, kteří se pravidelně scházeli k intenzivnímu cvičení. Takové skupiny údajně existovaly v nepřetržitém sledu od starověku přes středověk až po renesanci, kdy se na krátkou dobu dostaly na veřejnost, a v novověku spíše tajně. V některých italských městech pravděpodobně existují dodnes. Účast v nich vyžadovala vrozené nadání, charakter a extrémní oddanost cíli, příkladem byly mýtické postavy jako Héraklés a Mithra, novoplatonici, duchovní alchymisté a mudrci z východních tradic.

Arturo Reghini

Skupina UR sice vzešla z těchto malých a tajných kruhů, ale usilovala o širší vliv, a to jak na společnost, tak na její okolí jako celek, tak i v zájmu izolovaných jednotlivců, kteří byli ochotni sami na sobě pracovat, jsa spíše filosofického a vědeckého než náboženského založení. Viditelným výsledkem byl měsíční časopis s nákladem asi 1000 výtisků, který obsahoval eseje, texty, vzpomínky, a dokonce i poezii. Přispěvatelé psali pod pseudonymy: Reghini jako „Pietro Negri“, Evola jako „Ea“, „Arvo“, „Agarda“ nebo „Iagla“. Pozdější badatelé identifikovali většinu z nich, ale ne všechny, šlo o neznámé osoby až po veřejně známé osobnosti.[4] V prvních dvou letech, 1927 a 1928, časopis vydávali společně Evola a Reghini. Titul UR byl údajně slovo pro oheň v nějakém „archaickém jazyce“. Později zastupoval znamení Býka (ve věku Býka) a poté znamení Berana (ve věku Berana), což jsou znamení zvěrokruhu, v nichž se sluneční síla vrací při jarní rovnodennosti. Ilustrace na obálce zobrazovala Mithru zabíjejícího Býka a symbolizujícího zasvěcence, který vládne touto silou.

Spolupráce obou vedoucích představitelů neměla trvat dlouho. Během druhého roku UR vydal Evola knihu Pohanský imperialismus (Imperialismo pagano), jejíž název a některé její myšlenky se již dříve objevily v Reghiniho článcích. Reghini cítil, že si ho jeho mladší kolega uzurpuje, ne-li že jde přímo o plagiát, a následovaly vzteklé výčitky. Takový je obvyklý osud esoterických skupin – a nejen těch esoterických –, v nichž se osobní půtky odvádějí pozornost od společného nepřítele. V tomto případě to byl politicky motivované spojenectví fašismu s římskokatolickou církví, které jak Reghini, tak i Evola považovali za zradu.

V roce 1929 Evola převzal vedení měsíčníku a přejmenoval ho na KRUR, což etymologicky vysvětlil jako přidání archaického kořene kr, který znamená „domov“ nebo „vody“, k základu ur.[5] Logo na obálce poté obsahovalo zvlněné čáry pod postavou se vztyčenýma rukama, uzavřené do oválu: jde o symbol vzkříšení. Vydávaní časopisu KRUR pokračovalo ještě jeden rok, poté Evolovy články v novém časopise La Torre (Věž) nabyly političtějšího rázu. I ten vycházel jen jeden rok, protože Evolova kritika „fašismu, nahlíženého z pohledu pravice“ (titul jedné z jeho pozdějších knih) se nelíbila úřadům.

Julius Evola (Řím, květen 1974)

Evola přežíval v nelehkém kompromisu s mocnostmi Osy až do června 1944. Když spojenci vtrhli do Říma, musel uprchnout ze svého malého bytu na adrese Corso Vittorio Emanuele II. č. 197. Stihl si vzít jen starý lepenkový kufr. A co do něj nacpal? Zřejmě UR a KRUR, které pilně revidoval. Gianfranco de Turris se ve svém napínavém líčení Evolových válečných let ptá:

„Je absurdní si myslet, že v takové krizi by se někdo obtěžoval s třiceti brožurkami a hromadou strojopisů, když je v sázce přežití? Že by někdo vyplnil kufr starými papíry místo jídla a oblečení? Nikoliv snad pro osobnost jako byl Julius Evola, který se vydal na cestu pěšky, aniž by znal přesný cíl své cesty, nebo dokonce svůj osud.“[6]

Některé čtenáře by mohlo zajímat, jak se do takového projektu zapojit. Jiní si tuto osobní vzpomínku odpustí nebo ji přeskočí. Když jsem koncem šedesátých let objevil tradicionalistickou školu,[7] koupil jsem si několik originálních vydání Evoly a Reného Guénona. Byla mezi nimi i jediná tehdy dostupná Evolova kniha v angličtině: Nauka o probuzení, studie o buddhismu. Tu jsem si přečetl, stejně jako francouzské svazky od Guénona, ale Evolova Rivolta contro il mondo moderno[8] zůstala netknutá, protože jsem italštinu nikdy nestudoval. V zimě 1981-82, kterou jsem strávil mimo domov, jsem si tuhle knihu vzal jako jedinou četbu, rozhodnutý se tomuto monstru postavit. Naštěstí jsem s pomocí francouzštiny a školní latiny slovník ani nepotřeboval, abych se těmi 480 stranami prokousal.

Joscelyn Godwin: Julius Evola and the UR Group, Introduction to Magic, Volume III – Realizations of the Absolute Individual

Koncem století vydalo americké nakladatelství Inner Traditions šest Evolových knih v angličtině a já jsem napravil svou neznalost italské gramatiky. V roce 2000 jsem tak mohl pomoci s anglickým vydáním prvního dílu Úvodu do magie,[9] když jeho překladatel odstoupil. Podle slov editora Michaela Moynihana, který jej připravil k vydání, jsem celý text „zrevidoval a zdokonalil“, a porovnal jej s italským originálem a s německým překladem od znalce Evoly, Hanse Thomase Hakla.

Poté, co jsem v roce 2016 odešel z univerzitní výuky do důchodu, a protože se nikdo jiný k této práci nepřihlásil, přeložil jsem druhý a třetí díl.[10] Snaha respektovat rozdílné styly přispívajících nebylo jednoduché, ale jaká je to výsada, ponořit se do takového materiálu!

Když vyšel druhý svazek dokumentů skupiny UR, napsal jsem pro tento časopis článek s názvem Magie pro dospělé.[11] Tento vzletný název odkazoval na představu o kouzlech, kterou romány o Harrym Potterovi vštípily nejen milionům mladých lidí, a dokonce i některým starším. Jak jsem se tam zmínil, tři svazky na sebe nemusí nutně navazovat, protože se v nich objevují noví přispěvatelé a články se věnují různým oblastem zájmů.

Domenico Rudatis: Alchymie alpinismu

V tomto třetím svazku můžeme začít vyprávěním Domenica Rudatise (1898-1994), pravděpodobně posledního pamětníka z přispěvatelů. Byl to slavný horolezec a později v New Yorku také průkopník barevné televize. Prvovýstup je vyprávěním o tom, jak se svým společníkem vylezl na Cukrovou homoli (Pan di Zucchero), strmý výběžek v Dolomitech. Byl to šílený podnik, začínal s minimálním vybavením, a Rudatis tu evokuje jak nadšení z výstupu, tak i hrůzu ze sestupu ve tmě. Evola sám byl horolezec a znal cenu toho, co Rudatis nazývá „niterným znásilněním svých vlastních hranic jakožto zprostředkování čistého aktu síly, aby je transcendoval, a oprostil konání od pudů a emocí a znovuoživil ho jako svobodu“ (str. 265).[12]

Další vyprávění v tomto svazku zahrnují zkušenosti mladého muže píšícího pod pseudonymem „Taurulus“, který doufal, že se k řetězci připojí, ale zabránila mu v tom vážná nehoda v chemické laboratoři. Během v době rekonvalescence cvičil sám, vodítka našel ve spisech UR. V době, kdy to psal, řekl: „‚Vnímám‘ svět jinak. Už si nedělám starosti s žádnou skutečností. Stav síly je ovládán pocitem převažující jasnosti… Jedním z úkolů, nad nímž se nyní zamýšlím, je uspořádat postupný výcvik rodícího se vědomí jemnohmotného těla“ (str. 129, 131).

„Gallus“ píše o dobrodružstvích během vládního vyslání v Libyi (tehdy italské kolonii). Vypravěč neviděl žádnou překážku v tom přestoupit k islámu, aby dosáhl přístupu k esoterickým bratrstvům. Byl tam svědkem viditelné evokace a praktikoval i s magickým zrcadlem a speciálně vycvičenými prostitutkami, přičemž cílem byl „‚průlom‘ k odpovídající formě osvícení a průnik do jiných rovin bytí“ (str. 351).

Giuliano Kremmerz

Svazek nabízí praktické instrukce k sebevzdělávání, z nichž některé mají antroposofický charakter – ve skupině UR byli významní žáci Rudolfa Steinera – další pocházejí z tajného školení Giuliana Kremmerze.[13] Anonymní přispěvatel popisuje, jak se jeho řetězec pěti lidí řídil pokyny uvedenými ve II. díle UR. Během jednoho roku začala skupina kromě zvláštních a někdy znepokojivých pocitů jednotlivců vidět obrazy světla a ohně, které vytvářeli v imaginaci. Aby si vyzkoušeli své schopnosti, provedli magicko-psychickou akci na vzdálenou osobu, emocionálně propojenou s jedním z nich, a chtěli si, aby odešla na určité místo. Ta pak vypověděla, že „v určitém okamžiku téměř ztratila vědomí. Automaticky se oblékla a odešla na místo, které jsme jí určili; tam nabyla plného vědomí a byla velmi překvapena, že si nic nepamatuje“ (str. 172). Zlověstný potenciál takových praktik snad ani není třeba komentovat.

Domenico Rudatis: „Překonání velmi obtížného bodu dokonalým stylem.“

Ne všichni přispěvatelé patřili k tak aktivním řetězcům. Někteří byli oceňováni pro své odborné znalosti v jiných oblastech. Emilio Servadio, otec italské psychoanalýzy, předkládá grafické schéma různých úrovní vědomí. Indický chemik popisuje, jak pokročilí jogíni užívali alchymistické látky, z nichž některé byly strašlivě jedovaté. Paul Masson-Oursel ze Sorbonny píše pod svým jménem o Úloze magie v hinduistických spekulacích. Evola shrnuje teorie antropologa Luciena Lévyho-Bruhla týkající se např. magické vědy primitivních národů. Překládá také pasáže z románu D. H. Lawrence The Plumed Serpent (Opeřený had) a napsal dlouhou recenzi knihy poezie Artura Onofriho.[14] Tyto příklady čtenáře upozorňují na možnost nahlížet na vše, co se týká přírody, historie a umění, z magického hlediska. I bez odborných znalostí to může přispět k celkové revizi pohledu na svět.

Dalším cílem skupin UR a KRUR bylo zpřístupnit klasické texty esoterických tradic. Svazek I obsahoval Zlaté verše (Carmen aureum) pythagorejců, Mithrův rituál z magického papyru z Paříže a překlad latinského alchymistického traktátu De Pharmaco Catholico. Svazek II obsahoval úryvky ze Života Milarepy a překlad Turba Philosophorum. Tento svazek obsahuje výňatky z Clavis Philosophiae Chemisticae od Gerharda Dorna,[15] také z Plótína a z buddhistického textu Otázky krále Milindy.[16] Většina těchto pramenů je dostupná v kompletních anglických překladech. Jejich hodnota zde spočívá v demonstraci celkové vize skupiny UR a ve výběru úryvků, vždy s ohledem na konkrétní využití. Proto jsem je někdy přeložil z italštiny znovu, protože v ní jasně vystupují rozdílné výklady, a dokonce i chybná interpretace, které se v odborných edicích nevyskytují.

René Guénon

A konečně je tu řada článků, jimiž Evola naplnil čísla KRUR. Některé z nich předjímaly jeho budoucí knihy: Hermetická tradice, Tajemství grálu a Vzpoura proti modernímu světu. Jiné měly podíl na ustavení jeho filosofického postoje, který nemusel být nutně sdílen všemi členy skupiny. V té době byl již v kontaktu s René Guénonem, jehož dílo potvrdilo Evolovu víru v prapůvodní tradici, pravděpodobně arktického původu, z níž vycházejí všechna dnešní náboženství, více či méně zasažená vlivem času.

Zásadní neshoda se týkala Guénonova vyvyšování bráhmanů neboli kněžské kasty, která je nositelem duchovní moci nad kastou kšatrijů neboli královskou kastou mající světskou moc. Pro Evolu byla tato kasta nadřazená, protože jejím ideálem byla akce spíše než kontemplace. Mezi jeho vzory patřil nebeský císař v Číně, předbráhmanská Indie, starověké severské národy, jejichž králové byli „z krve Ásů“ (bohů), a římští císaři, kteří zároveň plnili funkci nejvyššího kněze (pontifex maximus). Ať už na tom dnes někomu záleží, nebo ne, je to v souladu s pátráním skupiny UR po „absolutním individuu“, který mysticky nesplyne s božstvím, ale zachovává si svou (a vždy je to „jeho“) individualitu jako moc, která je nadřazena dokonce i bohům.

Arturo Reghini: Sulla Tradizione Occidentale

Dalším jablkem sváru bylo Guénonovo naléhání, že jen regulérní a iniciační organizace může na uchazeče působit duchovně. Evola pochyboval o tom, zda taková organizace dnes ještě existuje, pomineme-li různé zjevné samozvance a mystifikátory. Ptá se: „Co ti, kteří převzali karmu civilizace, v níž se chtěli znovu narodit, a byli si přitom zcela jisti svým voláním a chtějí jít vpřed sami, snaží se spíše o přímou ‚vertikální‘ nebo metafyzickou cestu než o ‚horizontální‘ členství v organizacích, které se historicky objevovaly a možná by je podpořily? Přirozeně se vydávají na nebezpečnou cestu…“ Ale Platónovými slovy: „Každá velká věc je nebezpečná“ (str. 185-86).

Dílo skupiny UR je tu nyní už devadesát let. V některých ohledech je to dobové dílo s jiným měřítkem společenských hodnot, ale v těch důležitějších souvislostech je nadčasová. Studium jejích postupů a principů může osvobodit dokonce i ty bázlivé od současných dogmat – náboženských, politických, vědeckých a psychologických – a umožnit jim nabýt jasnějšího pohledu na sebeuskutečnění.


[1] Julius Evola and the UR Group: Introduction to Magic, Volume III: Realizations of the Absolute Individual, přeložil Joscelyn Godwin. Inner Traditions, Rochester 2021.

[2] Srv. Joscelyn Godwin: Who Was Julius Evola, Really? New Dawn 162, May-June 2016, str. 61-67.

[3] Julius Evola: The Path of Cinnabar, přeložil Sergio Knipe. Integral Tradition Publishing, 2009, str. 94.

Amedeo Rocco Armentano

[4] Amedeo Rocco Armentano (1886-1966) byl italský esoterik a hudebník. Armentano, který byl v roce 1907 zasvěcen do zednářství, se seznámil s Arturem Reghinim a spolu byli jedněmi z hlavních iniciátorů pohanského obrození v Itálii, spolupracovali na reformě zednářství, jemuž chtěli vdechnout spíše italsko-pythagorejský než židovsko-křesťanský nádech. V tomto roce byl zasvěcen i do lóže „Lucifero“ italského Velkého Orientu (Rito Simbolico Italiano), jejímž byl Reghini jedním ze zakladatelů. Své články psal pod pseudonym „Ara“. Armentano se 3. května 1924 v Neapoli nalodil i s celou rodinou a odplul do Brazílie a domů se již nevrátil. Udržoval korespondenci se svými žáky a spolupracovníky, včetně Giulia Pariseho a Manlia Magnaniho.

[5] „Ur“ je „iniciační oheň“ nebo „posvátný oheň“ magické tradice, kundaliní, a probouzí se spíše předáváním z ducha na ducha než vysvětlováním a pouhým učením. „Krur“ je symbol umístěný na obálku časopisu, který tvoří „nordicko-atlantský znak“ vzkříšeného člověka stojícího nad prvotními vodami. V lednu 1928 časopis změnil svůj podtitul.

[6] Gianfranco de Turris: Julius Evola, un filosofo in guerra 1943-1945. Mursia, Milan 2016, str. 72. Nyní dostupné pod novým titulem Julius Evola, the Philosopher and Magician in War: 1943-1945, přeložil Eric Galati. Inner Traditions, Rochester 2020.

[7] Srv. Joscelyn Godwin: Understanding the Traditionalists. New Dawn 147, Nov-Dec. 2014, str. 63-69.

[8] Julius Evola: Vzpoura proti modernímu světu. Sol Noctis, Zvolen 2020.

[9] Julius Evola and the UR Group: Introduction to Magic [Volume I]: Rituals and Practical Techniques for the Magus, přeložil Guido Stucco, ed. Michael Moynihan. Inner Traditions, Rochester 2001.

[10] Julius Evola and the UR Group: Introduction to Magic, Volume II: The Path of Initiatic Wisdom, přeložil Joscelyn Godwin, předmluvu napsal Hans Thomas Hakl. Inner Traditions, Rochester 2019.

[11] Joscelyn Godwin: Magic for Grown-Ups: The Work of the UR Group. New Dawn 172, Jan-Feb. 2019, str. 65-69.

[12] Citace pocházejí z knihy Introduction to Magic, Volume III, s laskavým svolením nakladatelství Inner Traditions International.

[13] Giuliano M. Kremmerz (1861-1930), rodným jménem Ciro Formisano, byl italský alchymista působící v tradici hermetismu. V roce 1896 Kremmerz založil Confraternita Terapeutica e Magica di Myriam (Terapeutické a magické bratrstvo Myriam), tajnější Grand Orient Egyptien a ještě tajnější Ordre Egyptien, který detailně vyučoval sexuální magii, jež má výraznou odezvu v Evolově díle. V časopise UR byly rovněž publikovány ukázky z jeho magických děl. O Kremmerzovi viz Massimo Introvigne: De l’hypertrophie de la filiation: le milieu kremmerzien en Italie. Center for Studies on New Religions 1996. Viz http://www.cesnur.org/2001/archive/mi_kremmer.htm, a dále též Hans Thomas Hakl: The Practice of Sexual Magic in the O.T.O. of Theodor Reuss and Aleister Crowley, in the German Fraternitas Saturni, the Italian Ordine Osirideo Egiziano and in Julius Evola’s Group of Ur. Wouter Hanegraaff (ed.): Dictionary of Gnosis & Western Esotericism.

Arturo Onofri

[14] Arturo Onofri (1885-1928) byl italský básník a spisovatel, jeden z největších metafyzických básníků 20. století. Po vydání sbírek Orchestrine (1917) a Ariosa (1921) se seznámil s dílem Rudolfa Steinera, takže v roce 1924 napsal předmluvu do knihy La scienza occulta nelle linee generali (Okultní věda v obecných rysech). Byl také členem skupiny Ur a pod pseudonymem „Oso“ v jejím časopise publikoval několik článků.

[15] Gerhard Dorn (1530-1584) byl klíčovou postavou při šíření Paracelsových myšlenek v druhé polovině 16. století. Jako plodný spisovatel překládal, editoval a komentoval Paracelsova díla a v jeho duchu i léčil. Na počátku své alchymistické kariéry Dorn opustil myšlenku hledání transmutace kovů a cíl alchymie spatřoval v přípravě léků. Protože byl hluboce věřící, přitahovaly ho také filosofické a duchovní aspekty alchymie. Jedním z jeho nejdůležitějších děl bylo Speculativa Philosophia, včleněné jako druhá část k jeho Clavis totius Philosophiae Chymisticae z roku 1567. Dornovo dílo silně zaujalo psychologa C. G. Junga, a to natolik, že si jeho hlavní spisy vzal v roce 1938 s sebou na cestu do Indie. Je jedním z nejčastěji citovaných Jungových zdrojů o alchymii.

[16] Viz např. Otázky Milindovy. Supraphon, Praha 1988, nebo Dušan Zbavitel: Raný indický buddhismus. Argo, Praha 2007. Tato část obsahuje Buddhovy rozpravy, písně z Théragáth, Dhammapadam, několik džátak (z pálijského kánonu Tipitaka) a nekanonické Milindovy otázky.