Divoká honba

Hvězdy na nebesích ční
Jasné světlo měsíční
V sedlech tryskem umrlci…[1]

V lidových tradicích se zachovala víra ve shromažďování mrtvých, kteří v určitých dnech – např. v noci z prvního na druhého listopadu – přičemž na 1. listopadu připadá Svátek Všech svatých, vzpomínková slavnost zemřelých, kteří již dosáhli věčné blaženosti, a den nato, 2. listopadu je to Památka zesnulých, Dušičky, které jsou vzpomínkou na zemřelé, jejichž duše ještě pobývají v očistci –, na svátek svatého Hilaria (13. ledna) a zejména v zimě (advent, Vánoce), putovali v průvodech po zemi. Například v italsko-švýcarské katolické oblasti Mesocco[2] se tyto družiny nazývaly Processione dei poveri morti, Gratzug kolem Valais, protože bylo nutné mrtvé převézt přes hřeben (něm. Grat, „hory“), Til dils morts v regionu Engardine ve východní části Švýcarska, Totuchrizgang, Nachtschar n. Nachtvolk, tedy Průvod mrtvých, Noční oddíl, Noční lid, a v alemanském Švýcarsku jde o Totâgeigi, Hudbu nebo Šumaře mrtvých, neboť odchod těchto mrtvých byl doprovázen hudbou, což je téma, se kterým se ještě setkáme.

V Roviu mrtví vstávali v noci na 1. listopadu, procházeli vesnicí, zastavovali se v domech, sedali si ke kamnům, aby snědli, co tam našli. I dnes někteří lidé nechávají v tuto noc rozsvícená světla, hořící oheň a na stolech jídlo. V Horním Savojsku se říkalo, že na Toussaint[3] je na zemi tolik duší, kolik je na poli chalavrons, stonků konopí, a že v tento večer se procházejí po silnicích celá procesí duší. Galicií bezcílně bloudilo Procesión de las animas en pen, hrůzostrašné procesí zavržených duší hledajících nové duše, aby se k nim připojily. Vypráví se, že duchové nosí kostěné hole, jimiž udeří o zem, aby oznámili svůj příchod. Makabrózní průvod má charakteristickou vůni svíček, kadidla a hniloby.

Gongfoela a Gongferda označovaly ve Skandinávii ďábelský zástup skládající se z duší mrtvých, jež trávily noc nad zemí, aniž by se jí dotkly, a v jejich přítomnosti bylo slyšet mumlavé prozpěvování. Lidé si pak museli lehnout na zem, aby je onen zástup neodnesl. Jiná svědectví doporučují tuto oblast opustit, protože mrtvým je třeba umožnit odchod (lad de døde fare vorbi).

K zvláštním fenoménům, které nikdy nepřestaly jitřit fantazii a měly značný vliv na utváření legend a mýtů středověku, patří přízračná vojska mající dvojí tvářnost. Na jedné straně jsou to mrtví, kteří pokračují v bitvách i po smrti, a na druhé straně jsou to armády, jež se na obloze vynořují v předvečer konfliktu nebo v určitá data připomínající krvavé střetnutí.

Sextus Propertius v Elegiích (4, 7, 89)[4] vkládá mrtvým do úst tato slova:

„Porůznu těkáme v noci, noc uvolní zavřené Stíny,
vchod je závory zbaven, bloudí i Kerberos sám.
Zrána zákony káží zas k podsvětní řece Léthé se vrátit;
Charón nás naloží na člun, náklad svůj sčítaje pak.
Nyní ať mají tě jiné, však brzy tě dostanu sama:
se mnou budeš, své kosti přidružím ke kostem tvým.“

Damaskios, pozdně antický, novoplatónský filosof, žák a obdivovatel Ísidórův žijící na přelomu pátého a šestého století, líčí, jak Attila svedl pod hradbami Říma strašlivou bitvu, po jejímž skončení tam duše mrtvých ještě tři dny a noci bojovaly s neobyčejnou zuřivostí. Kolem roku 150 se řecký cestovatel a zeměpisec Pausaniás zmiňoval o přízračných bojovnících:

„U Marathónu je každou noc slyšet ržání koní a boj mužů. Nikdo, kdo se výslovně rozhodl toto vidění spatřit, z něj nikdy nic dobrého neměl.“

Paulus Diaconus, langobardský historik na dvoře Karla Velikého z druhé poloviny osmého století, se zmiňuje,[5] že v roce 590, poznamenaném velkou morovou ranou, bylo dnem i nocí slyšet hluk bojových trubek a hluk podobný hlomozu vojska.

Christopher Besoldus (1577–1638), německý právník a publicista, mezi jehož žáky patřil i Johannes Valentinus Andreae, a jeho dílo je považováno za zásadní při studiu příčin třicetileté války, a Jacob Thomasius (1622–1684), německý akademický filosof a právník, nám sdělují toto:

„Po porážce Otakara strávil Rudolf Habsburský noc na bitevním poli. K půlnoci bylo možno vidět duchy a mrtvé, kteří padli v bitvě, vydávali podivné zvuky a chrastění. Byly to ďábelské přízraky,[6] ale tehdejší lid byl přesvědčen, že jsou to duše zabitých nepřestávajících bojovat.“[7]

Gerbert de Montreuil nám ve Čtvrtém pokračování Příběhu o grálu nabízí následující dobrodružství:

„Perceval se znovu setkal s Gornemantem, na jehož hrad každý den útočilo čtyřicet rytířů, kteří po porážce hned druhý den pokračovali v boji. Perceval tyto rytíře-revenanty porazí, ale před smrtí mu poslední z nich řekne: ‚My se smrti nebojíme.‘ Perceval se snaží zjistit, jak je možné, že zabití rytíři dokážou znovu ožít, a navzdory varování svých společníků zůstává na místě jejich skonu. Stane se svědkem příchodu ohavné babizny (plus est noire de nul fer). Ta přináší dva malé soudky obsahující dva kouzelné balzámy, s jejichž pomocí dokáže oživit mrtvoly a zacelit jejich rány.“[8]

Cesarius z Heisterbachu nám nabízí dva příklady přízračných armád:

„Jednou za soumraku u Hesbaye, v provincii Liège, poblíž hradu hraběte z Loozu, spatřil kněz velký turnaj mrtvých a uslyšel vykřikovat jméno zesnulého rytíře Waltera z Milene. Kněz kolem sebe nakreslil kruh [circulum circa se fecit] a vidění zmizelo.“[9]

„V noci po smrti vévody z Louvain, jehož pobili liegois, uviděl komorník hraběte z Looz, který projížděl poblíž Montenake, místa, kde se bitva odehrála, velký turnaj ‚démonů‘ [tornamentrum demonorum].“[10]

Můžeme si všimnout detailu, který tyto armády odlišuje od Divoké honby: pozorovatel nemá žádný kontakt s vracejícími se mrtvými. Nedochází k žádným dialogům, zjevením ani žádostem o odpuštění nebo odčinění. Tento fenomén je zcela odtržen od světa lidských bytostí. Je to projev z onoho světa, který nabízí důkaz, že smrtí životní dění nekončí.

Gerald z Walesu (1146–1223) uvádí další příklad:

„Stalo se, že když bylo vojsko v Ossory, utábořilo se jedné noci na jistém starém hradišti a dva muži tu leželi v jednom stanu, jak bylo jejich zvykem. Najednou se ozval velký hluk, jako by se na ně ze všech stran vrhlo tisíc mužů, s velkým rachotem zbraní a třeskem válečných seker. Takové přízraky se v Irsku často zjevují těm, kdož se účastní nepřátelských výprav.“

V roce 1123 se armády mrtvých bojovníků objevily v Molsheimu, Colmaru a Freiburg-im-Breisgau a způsobily smrt mnoha lidí. V roce 1432, během války mezi hrabětem z Katznellenbogenu a nasavským zemanem Janem z Klobouku, viděli lidé ve Vestfálsku jezdit po obloze rytíře v postrojích. Zjevení trvalo dva dny kolem svátku svatého Jana toho léta. Podobně v Saverne v Alsasku bylo spatřeno na šest tisíc mužů, jak cestují po obloze, a lidé mohli vidět i jiskry, které létaly od podkov koní. Dne 29. dubna 1506 v Nordfeldu u Jungenbergu lidé viděli armádu bezhlavých rytířů, kteří byli oblečeni do červeného sukna. Proti nim přišlo jiné vojsko, celé v bílém, které je napadlo a zahnalo na útěk, načež bílé vojsko pronásledovalo červené do Hartského lesa. Tito bojovníci byli tak obrovští, že se procházeli po stromech. Toto zjevení bylo možné k velkému zděšení celého kraje pozorovat v poledne nepřetržitě po dobu čtyř týdnů. V roce 1520 se ve Wissemburku na Rýně kolem poledne ozval na obloze podivný hluk. Byl to strašlivý rachot tříštících se zbraní a výkřiky podobné těm, které vydávají vojáci chystající se k útoku. Obyvatelé si mysleli, že na ně útočí nepřítel, a spěšně se chopili zbraní.

V roce 1531 byly na obloze spatřeny dvě armády bojující proti sobě a na jezeře byly spatřeny lodě plné neznámých bojovníků s prapory pěti kantonů. Pak všichni zmizeli.
V roce 1742 slyšel Jeremy Daum – vždy hodinu po setmění nebo hodinu před východem slunce – velký rachot vozů a ržání koní pokaždé, když měla brzy vypuknout válka. Podobné příklady nejsou ve Francii neznámé.

Běda! Divoká honba! Šest! Běda![11]

Přestože mnozí němečtí badatelé již dávno ukázali, že spojení vůdce Divoké honby s Odinem stojí na chatrných základech, protože jasně nerozlišuje mezi ďábelským lovcem, divokým lovcem, prokletým lovcem a zástupy běsů či Přízračnou armádou.

Koncept Divoké honby poprvé zdokumentoval německý folklorista Jacob Grimm, který jej poprvé publikoval v knize Deutsche Mythologie[12] z roku 1835 pojednávající o předkřesťanské mytologii a pozdějším folkloru germánských národů. Právě v tomto díle zpopularizoval pro tento fenomén termín der Wilde Jagd, „Divoká honba“. Grimmův metodologický přístup vycházel z představy, běžné v Evropě devatenáctého století, že moderní folklor představuje zkamenělé přežití víry z dávné minulosti. Při rozvíjení své představy o Divoké honbě smísil tehdejší folklorní zdroje s textovými doklady pocházejícími ze středověku a raného novověku.

Spatření Divoké honby bylo považováno za předzvěst nějaké katastrofy, například války nebo moru, nebo v lepším případě smrti toho, kdo byl svědkem, případně mohl být unesen do podsvětí nebo do vílové říše. Legenda totiž vypráví, že král Herla, který navštívil krále víl, byl varován, aby nesesedal z koně, dokud chrt, kterého vezl, neskočí dolů. Zjistil, že během jeho návštěvy uplynula tři století a ti z jeho mužů, kteří sesedli, se rozpadli v prach. On a jeho muži uháněli stále dál, protože chrt ještě neseskočil z koně dolů. Věřilo se rovněž, že duch člověka by mohl být během spánku uchvácen, aby se k takové družině připojil.

Grimm interpretoval Divokou honbu jako fenomén předkřesťanského původu a tvrdil, že mužská postava, která se v něm objevuje, je přežitkem lidových představ o bohu Wodanovi, který „ztratil svou společenskou povahu, své téměř známé rysy a nabyl podobu temné a strašlivé síly… přízraku a ďábla“. Grimm se domníval, že tuto mužskou postavu někdy nahrazoval ženský protějšek, který označoval jako Holda a Berchta. Podle jeho slov „nejen Wuotan a další bohové, ale i pohanské bohyně mohou stát v čele sešikovaných zástupů běsů: divoký lovec se mění v lesní žínku, Wôden se proměňuje ve Frau Gaude“, a tato ženská postava je Wôdenovou manželkou.

K válečným rysům Divoké honby Grimm poznamenal, že „mašíruje jako vojsko, předznamenává vypuknutí války“. Dodal, že některé postavy, které byly popsány jako vůdci lovu, jako například „Wuotan, Huckelbernd, Berholt, jedoucí na bílých válečných koních, ozbrojení a s ostruhami, se opakovaně zjevují jako vrchní váleční vojevůdci, dávají lidstvu takříkajíc svolení k válce“.

Grimm se domníval, že v předkřesťanské Evropě lovci v čele s bohem a bohyní buď navštěvovali „zemi při nějakém svátečním období, přinášeli blahobyt a požehnání, přijímali dary a oběti lidu“, nebo se střídavě vznášeli „neviděni vzduchem, vnímáni v oblačných tvarech, v hukotu a vytí větrů, vedli válku, vyjížděli na lov nebo hráli v kuželky, hlavní zaměstnání dávných to hrdinů“. Domníval se, že pod vlivem christianizace se příběh o „slavném tažení bohů“ změnil na příběh o „hromadě strašlivých přízraků vyšperkovaný temnými a ďábelskými prvky“. O něco dříve, v roce 1823, zaznamenává tuto legendu Felicia Hemansová v básni Divoký myslivec, přičemž ji zde spojuje konkrétně s hrady Rodenstein, Schnellerts a Odenwald.

Během bádání v německé mytologii se Jacob Grimm zabýval tématem prokletého lovce, jehož přirovnává k Mesnie Hellequinovi, který byl ve vyprávěních v oblastech na východ od řeky Rýn znám ve zjeveních popisovaných jako „zástupy běsů“ či „divoké hordy“. Od roku 1835 vidí v jejím vůdci podobu Odina, kterého křesťanství degradovalo na úroveň přízračné postavy. V jeho stopách jdoucí Johann Wilhelm Wolf nachází v této postavě rysy Donara (Thora).

Otto Höfler[13] ve vlivné knize Kultische Geheimbünde der Germanen (Kultické tajné společnosti germánských kmenů) z roku 1934 tvrdil, že germánské motivy „divoké honby“ je třeba interpretovat jako přízračnou družinu vedenou bohem Wuotanem, mající rituální protějšek v houfech extatických a živých bojovníků nazývaných berserkir, u nichž údajně existuje kultovní spojitost s mrtvými bojovníky z dávné minulosti.

Hans Peter Duerr k tomu poznamenal, že pro moderního čtenáře je „na základě pramenů obecně obtížné rozhodnout, zda se ve zprávách o výskytu Divoké honby jedná pouze o démonickou interpretaci přírodního jevu, nebo zda máme co do činění s popisem rituálních procesí lidí proměněných v démony“.[14]

Historik Ronald Hutton poznamenal, že existuje „silná a dobře zavedená teorie“ tvrdící, že středověké legendy o Divoké honbě měly vliv na vývoj raně novověkých představ o sabatu čarodějnic.

Podle badatelky Susan Greenwoodové se Divoká honba „týká především zasvěcení do divokých, nezkrotných sil přírody v jejích temných a chtonických aspektech“.

Carlo Ginzburg ji v tomto doplňuje:

„Metamorfózy, družiny, extáze, po nichž následuje únik duše v podobě zvířete – to vše jsou jen různé cesty k jedinému cíli. Mezi zvířaty a dušemi, zvířaty a mrtvými, zvířaty a záhrobím je hluboké spojení.“[15]

Divoký lovec

Kolem roku 1250 se v oblastech na východ od Rýna objevují první příběhy popisující ďábelskou a často obrovskou postavu, která loví víly nebo trpaslíky. V Písni o Eckeovi, Eckenlied, se Dietrich von Bern – jinými slovy Theodorich Veliký – setká v tyrolských lesích s divou dívkou jménem Babehilt. Ta vládne mořskému království a po lese ji pronásleduje její pán se smečkou psů. „Jmenuje se Fasolt a vládne divokým zemím.“ Touto postavou jest obr, který troubí na roh, je oděn do zbroje a nosí vlasy spletené do copu jako žena.

Když spatří Dietricha, kterak chrání Babehiltu, propadne vzteku a vzkřikne: „Vzal jsi mi mou pannu… Dnes jsem ji pronásledoval z té vzdálené hory. … Co ti dává právo krást mi kořist?“

Protože je však Dietrich zraněný, Fasolt se s ním nepustí do boje. Fasolt i Babehilt jsou oba nadpřirozené bytosti, avšak anonymní autor nenabízí žádné vysvětlení tohoto lovu. Je však nicméně třeba vědět, že jistý Fasolt se objevuje jako démon počasí v zaříkávání z konce patnáctého století.

Podle Hélinanda a Passavantiho je kůň démonem pověřený úkolem mučit lidské bytosti (diabolus qui nos ineffabili vexatione torquet).

Divoký lovec jest duchem místa (genius loci), pánem určitého území a divoké zvěře, která se na něm nachází. Tato zvířata jsou jeho stádem a jejich lov je jeho zábavou. S tím souvisí i téma pána zvířat. Když uslyšíte divokého honce, musíte zavřít dveře a okna a nedívat se ven.

Další duch, jak zaznamenává Renward Cysat, městský úředník v Lucernu, se zdržuje v horách u Pilátova jezera. Opakovaně způsobuje pastýřům potíže a obtěžuje zvířata, zejména v oblastech, kde lidé žijí zhýralým životem bez bázně před Bohem. Jedná se o pekelného nebo ďábelského lovce [der höllische oder Tüfflische Jeger], který se nazývá Türst. Za soumraku se vydává se svou smečkou honicích psů a cílí na nebohý dobytek, který se pak rozprchne a přestane dávat mléko. Zatroubí na lovecký roh a ubohá zvířata jsou přinucena jít k němu. Pak jsou tu jeho ďábelští psi, kteří běhají po třech tlapách a štěkají dutým a nepřirozeným zvukem, jako by byl tlumený. Když je zvířata uslyší, rozprchnou se. … Často je v našich horách a hustých lesích slyšet noční lovec [nacht jeger], zlý duch [ein böss gespenst]. Loví v noci se svými psy, troubí na roh a má i další společníky, jak to mají lidé ve zvyku při lovu. Jeho psi byli viděni, jak běhají po třech tlapkách a vydávají tlumený, chraplavý a děsivý štěkot. Jsou velkým nebezpečím pro dobytek – ten, zaslechne-li je, se vyděsí, rozprchne a onemocní.

Bez zajímavosti není ani pomístní jméno ďábelského lovce: Türst (alemansky Türscht), které jsme tu zaznamenali, znamená „smečku přízračných psů“ nebo původně „obra“, což dokazuje, že tato postava zjevně sloužila jako předloha pro ďábelského lovce ze sbírek exempel.

V této legendě se objevuje nový motiv: třínohý pes. Tento monstrózní detail má za účel důsledně zachytit pekelnou povahu psů: od konce jedenáctého století se množí narážky na toto znetvoření mezi psy a koňmi nočních družiníků. Právník Philippus Camerarius (1537–1624) při výčtu démonických přízraků uvádí třínohé králíky s ohnivýma očima, kteří lákají lovce do nebezpečných oblastí; zahrnuje také přízraky (phantasmata), které bylo možné spatřit na nebi i na zemi, lovce s jejich psy, kteří měli podobu dávno mrtvých (formas hominum ante defunctorum).

Když obyvatelé Krkonoš (Riesengebirge), Hor obrů, v Čechách uslyší křik lovce, troubení na roh a noční rámus divoké zvěře, říkají: „To je noční lovec“ a vysvětlují, že se vydal pronásledovat malinké ženy oděné mechem [víly], které jsou někdy považovány za duše zatracených, jež se podrobují trestu.

Philippe Walter navrhl novou interpretaci na základě analýzy jména Hennequin, jednoho z mnoha jmen vůdce Pekelné honby. Jméno lze doslova číst jako „kohoutí pes“, něm. Han, Henne, a normansky quin. Aby tomu dodal váhu, prostudoval možnou roli, kterou kohout a pes hráli v antické víře, a objevil důležitý fakt, který mu poskytl Thietmar z Mereseburgu:

„V lednu každých osm let obětují obyvatelé oblasti Lejre – u Roskilde v Sjaellandu – psy a kohouty bohům. Nejde o ojedinělé svědectví. Jeho christianizovanou verzi najdeme v legendě o svatém Tropezovi: když se jeho bezhlavá mrtvola dostala na břeh, ti, kdo ho objevili, našli poblíž kohouta.“[16]

Tyto příběhy naznačují, že dvě zvířata byla spojena s obětním a pohřebním obřadem, který se konal v období Vánoc – Thietmar se zmiňuje o dni po „teofanii Páně“. Walter z toho vyvozuje, že Hellequin n. Hennequin je bludný duch, obrovský psychopompos, který dohlíží na sezónní putování duší, což nabízí nové a věrohodné vysvětlení postavy vůdce lovu.
Na popelnicovém poli galorománských uren byla nalezena skupina tří hliněných sošek, které zobrazovaly Matronu s dítětem, kohoutem a psem. V symbolické rovině pes představuje smrt a kohout znamená vzkříšení. Můžeme si připomenout švédské rčení „mrtvé zahání na útěk červený kohout“. Lotyši zabili černou kočku, černého psa a černého kohouta, když věřili, že je ohrožuje Meris, morová panna. Krví těchto tří natřeli provaz stočený dozadu, kterým pak přepásali dům. Jako symbol vzkříšení se do keltských hrobů, přesněji do kostnic, které obsahovaly zbytky zpopelněných těl, vkládalo slepičí (nebo husí) vejce. V keltském hrobě v kantonu Valais bylo nalezeno tělo ženy, které bylo čtyřicet až šedesát let, v dřevěné rakvi, v níž byl kromě jiných předmětů uložen také pohár s pěti slepičími vejci.

Takto Walter dekóduje mýtus o smrti kohouta a psa: slovo spojující kohouta a psa odráží splynutí dvou posvátných zvířat, kterým byla svěřena povinnost vyjádřit posvátný kosmologický akt a hierogamii, jež nastoluje univerzální řád v okamžiku obnovy, kdy nastává slunovrat. Pronásledování nadpřirozené bytosti divokým lovcem „není ničím menším než lovením Panenské matky, Velké bohyně, za účelem božské hierogamie realizované spojením kohouta a psa“.

Abraham Gölnitz mluví o fantomu a bludném duchu, který vyzývá: „Napravte se!“ Explicitně pak uvádí: „… tvrdě pracující čeledíni, uhlíři, dřevorubci, pastevci a rolníci z okolí vypověděli, že viděli velkého černého muže, který vedl smečku psů“. V Rousillonu a v Katalánsku vychází ze stejné pověsti černý lovec, caçador negre, dodnes nazývaný mal caçador a gran caçador, ale tyto názvy se vztahují i na podzimní skvadry v Pyrenejích, jež připomínají Fasolta z Eckenlied. V katalánském Ripollès byl mal caçador odsouzen k lovu kořisti, kterou nikdy neuloví, protože ve chvíli svatého přijímání opustil mši, aby šel lovit se svými psy. Arnaut, hrabě z Pallars, který ve třináctém století vládl horním údolím království Mallorca, údajně svedl matku představenou kláštera svaté Johanky z Abadesses. Odhalen jako původce tohoto hříchu byl odsouzen k smrti bez hrobu a k věčnému bloudění po obloze po setmění. Kromě toho si můžeme povšimnout případu faráře Estebena de Garibay: byl potrestán za přijetí pomoci od ďábla a musí věčně bloudit po obloze nad Dolní Navarrou. V celém tomto komplexu legend dominuje představa hříchu.

Podívejme se na zjevení, které je zaznamenáno jak v anglosaské Zemské kronice, tak v kronice Hugha Candida z roku 1127:

„Hned nato mnoho lidí vidělo a slyšelo zástupy lovců při lovu. Tito lovci byli černí, velcí a oškliví a všichni jejich psi byli černí a oškliví s širokýma očima a jeli na černých koních a černých kozlech [svarte hors a swart bucces]. Zjevení bylo spatřeno v jelení oboře ve městě Peterborough a ve všech lesích odtud až po Stamford. A mniši slyšeli troubení rohů, troubení celou noc. … Bylo je vidět a slyšet od chvíle, kdy to přišlo, po celou dobu svatopostní až do Velikonoc.“

Výskyt Divoké honby můžeme rozdělit do tří hlavních časových období: zima – jejíž délka se liší v závislosti na zeměpisné šířce a době vzniku vyprávění, jde o Svatý týden a léto. V zimě jsou data rozložena od svátku svatého Martina (11. listopadu) do svátku Stolce svatého Petra (22. února), přičemž Vánoce a Svátek Tří králů, jinak také Epifanie, nebo svátek Zjevení Páně (6. ledna), dělí dvě období velkých svátků, advent a období dvanácti svatých nocí[17] (mezi 25. prosincem a 6. lednem). Například ve Falci se během adventu v zahraničí vyskytovala Divoká honba, ale ve Švábsku se objevila právě na den svatého Tomáše (21. prosince).

V Norsku je nejčastějším dnem výskytu Divoké honby, která se nazývá Oskoreia, noc svaté Lucie (13. prosince), což podle některých znamená dvanáct nocí před Vánocemi nebo dokonce „jedenáct nocí před Vánocemi, zatímco jiní tvrdí, že to byly pouze tři noci“.

Stejný obřad najdeme ve Švýcarsku na počátku šestnáctého století, tři dny před Vánocemi, během tzv. „hlučné noci“ (bolster nächt) nebo „lovu na sträggele“, který byl ekvivalentem divého muže (Schrat), domácího ducha nebo trpaslíka, někdy vnímaný i jako noční můra (mar). Na svátek svatého Kryšpína (25. října) se objevují Scälarageister, což lze přeložit jako „duše z očistce“, a jezdí na koních, jejichž nozdry chrlí oheň. Ve Švýcarsku a Alsasku se během dvanácti dnů pohybuje Hutata, jehož jméno je odvozeno od křiku, který vypouští.

V Litvě trvají podzimní slavnosti (Ilges), které téměř přesně odpovídají svátku Všech svatých, deset dní, z nichž tři byly zcela zasvěceny uctívání mrtvých. V této době byli mrtví zváni, aby opustili své hroby, aby se vykoupali a hodovali, a za humny se odehrávala Divoká honba.

Existuje celá řada dalších termínů pro jiná období roku, mezi nimiž nacházíme např. Velikonoce, Letnice, Valpuržinu noc (30. dubna až 1. května), svátek sv. Jana (24. června), Den svatého Petra (29. června) a Den svatého Bartoloměje (24. srpna).[18]

Světýlka na Křemelné

Jaroslava Voráčková v pověrečných vyprávěních ze střední Šumavy[19] popisuje „světýlka“ svítící studeným modrým plamenem jako vždy usilující o životy pocestných, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá. Jiné verze je nazývají „svatými světly“ či dokonce „svatými mužíky,“ napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají – ublížily i člověku, jemuž v kapsičce tikaly cibule –, žhnou, zanechávají na dveřích vypálené stopy, zapalují na člověku oděv. Přítomnost honce při „divoké honbě“ se projevuje jako „psí štěkot“, ozývá se „hrubým a vyšším hlasem.“ Ve všech případech noční honba souvisí se silným větrem, který se náhle zvedne, vichřicí, rachotem, ohýbajícími stromy apod. Honba vždy letí povětřím, a to ve dne i v noci. To je snad nejúžasnější odhalení, že byla k spatření i ve dne… Divoká honba bývá provázena fantastickými příznaky.

„… Vůz dostal náraz…, divoká honba vzala kolo s sebou…, spatřil, že koňské hřbety jsou rozškrábány ostrými drápy, samá krev…
… a od Pustého hrádku se hnalo hučení, štěkali psi a bylo slyšet práskání biče…
… slyšel psí štěkot a husí křik…
… najednou slyšely zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot…
… ve vzduchu hrozný hukot, jako když se stromy lámou a trubky volají…
… nikdo si netroufal vyjít z domu, protože ten divoký hon všechno zmáčkne k zemi…, honem se položit na zem, sic ho hon porazí…
… slyšeli hukot a zuření, které se vzápětí přehnalo přes jejich hlavy a volaté krky… Lehli si obličejem do vozu, cítili, jako by jim dobytek dupal kopyty po zádech…
… divoká honba se přiblížila, jezdci na zpěněných koních a za nimi divoká smečka se šklebícími se obličeji, ba dokonce se zaječími hlavami, kterými ho očichávali…
… vyhnali do toho rámusu psa. Vrátil se sedřený a měl jen tři packy…
… Střelec padl na zem jako zasažený bleskem. Přes obličej měl červený pruh, jako by ho někdo udeřil bičem na dobytek…“

Pověrečná vyprávění dávají návod k záchraně života před honbou – vichřicí. Je jím jedině okamžité ulehnutí obličejem k zemi. Divoké honbě se nesmí člověk postavit, ani ji nesmí – byť i třebas na dálku – znevažovat.

Na Stašsku, kolem Popelné, Karoliny Pily i u Vogelsangu se vyskytuje bytost zvaná hovorovou němčinou Pís Wurm, její název se překládá jako létající červ a je popisována takto:

„Bylo to jako dráček, mělo to perutě a šly z toho jiskry. Dávalo to zvuk, který děsil dobytek.“
„Jeden sedlák šel v noci z Nicova na Likiperk (Popelná) a najednou se udělala jasnota a ve tmě ten člověk viděl, jak přes cestu přeletěl s velkým rámusem drak, celý ohnivý, a sedl si na strom. Sedlák utíkal pryč, ale ráno se šel na to místo podívat. Strom byl do půlky černý.“

V podobném duchu se nese i hrůzostrašná Živá pochodeň:

Jeden chlapec se vracel navečer z Dlouhé Vsi do Bohdašic. Šel pomalu po cestě vedoucí na samotu Stupná. Už se docela setmělo, ze tmy vystupovaly jen světlé kmeny stromů. Vystoupil výše po mezi, před ním malá louka, uprostřed suchý, pokroucený pahýl staré borovice, osvětlený nespočetným množstvím malých jiskřících světýlek. Věděl, že se má raději vyhnout, zůstat nehybně stát. „Co když jsou to světlušky,“ pomyslel si a rukou mezi ně sáhl. Hned toho litoval, světýlka byla žhavá. Žhavý roj zpozorněl, v šíleném tanci kroužil blíž. Chlapec sebral klacek a udeřil. Vzápětí hůl hořela jako věchet, musel ji zahodit a dát se do běhu. Ale světýlka byla už všude kolem něho, sedala mu na šaty, do vlasů, na ruce. Marně je odháněl. V místech, kde světýlka usedla, rázem vzplanul oheň. S křikem utíkal do vsi. Čím rychleji běžel, tím hrozněji šaty hořely. Až ve vsi na něho jeden člověk vylil vědro vody. Ale to již utrpěl takové popáleniny, že jim brzo podlehl.

Ústřední vyprávění Jaroslavy Voráčkové, Světýlka na Křemelné, zní takto:

Jeden sedlák z Předních Paští oral v deštivém podzimním dni své pole. Leželo na příkrém svahu, pod ním šuměla řeka Křemelná. Zdálo se mu, že dole u řeky něco probleskuje. Vyčkával, pátral očima. Pak najednou dobře uviděl houf světýlek, jak v divoké honičce krouží nad říční hladinou. Věděl, že se světýlka nesmí obtěžovat. Ale byla daleko, nezdála se nebezpečná.
Zavolal: „Světla, světla, světla!“ a přidal nějakou nadávku. Houf přestal kroužit nad vodou, pustil se rovnou k sedlákovi vzhůru do kopce. Ten nechal stát svůj potah, dal se do běhu, letěl k domovu. Právě když za sebou zabouchl domovní dveře, byla světla tady. Zlostně škrábala na dveře, tloukla do oken, divoce kroužila kolem chalupy. Sedlák se odvážil vyjít až druhý den ráno. Spěchal na pole, měl u pluhu zapřažené dva silné voly. Našel je – podrápané hřbety, sedřené boky, krev z nich tekla. Musel dojít pro řezníka a dát je porazit.

Divoká honba v popkultuře

C. G. Jung vzpomínal živý a tísnivý sen, který měl Nietzsche, když mu bylo patnáct. Toulal se za noci temným lesem, když ho vystrašil výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Poté narazil na divokého a tajemného lovce, který na píšťalku zahvízdal tak silně, že Nietzsche ztratil vědomí. Jung tento sen vykládá jako setkání s Odinem, který podle germánského folkloru vypouštěl duše mrtvých na „divokou honbu“ v nočních lesích.[20]

Aniela Jaffé v knize Vzpomínky, sny, myšlenky C. G. Junga pak připomíná slova starce z kmene Elgonyiů, že „všechny kmeny uctívají »adhísta«, to jest slunce v okamžiku jeho východu. Jenom tehdy je »mungu«, bohem. Elgonyiové uctívají vedle slunce ještě „ayík“, jenž přebývá v zemi, a je to „šejtán“ (ďábel), nebo „Ten, kdo dělá strach“. On je tvůrcem a původcem strachu, je to vítr, který číhá na nočního poutníka. Stařec zapískal jakýsi lokiovský motiv, aby znázornil, jak ayík vane a fičí vysokou a tajuplnou travou buše. Adhísta, stoupající slunce, světlo, jako Hór; ayík, to temné, původce strachu, Sutech.

Od roku 1972 se v jisté části americké vědecké komunity začal zkoumat možný vztah mezi aktivitou UFO a infrazvukem a ultrazvukem. Robert F. Creegan, profesor filosofie na univerzitě v Albaně, napsal článek o vědcích ze San Diega a Seattlu vybavenými přístrojovou technikou, aby mohli vést terénní výzkum UFO, jenž zahrnoval i „pokusy o triangulaci ke zjišťování souřadnic a vzdáleností, studie difrakce světelného vlnění a možné polarizace, pokusy o detekci ultrazvuku a využití magnetických variometrů.“[21] Pozorování UFO zahrnují mj. „zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot, psí štěkot a husí křik,“ jakož i různé jiné podprahové signály na úrovni infrazvuku a ultrazvuku.

Jung vnímá UFO jako vizionářskou pověst příbuznou jiným kolektivním vizím, jako např. vize křižáků při obléhání Jeruzaléma, vize vojáků u Mons za první světové války,[22] vize davu věřících z Fatimy, vize švýcarských pohraničních vojenských oddílů za druhé světové války atd. Letová dráha UFO opisuje úhly, které by mohl provádět jen beztížný předmět a podobá se například dráze, jakou opisuje létající hmyz.

V komiksové sérii Hellboy od Mikea Mignoly se objevují dvě verze mýtu o Divoké honbě. V díle nazvaném The Wild Hunt obdrží hrdina pozvání od britských šlechticů, aby se zúčastnil lovu obrů zvaného „Divoká honba“ podle legendy o „Herneovi, bohu lovu“. V jiném dílu, King Vold, se Hellboy setkává s „králem Voldem, létajícím lovcem“, jehož postava vychází podle Mignoly z norské lidové pověsti Létající lovec aneb bezhlavý král Volmer a jeho psi.

Divoká honba je i motivem Transcendentální etudy č. 8 c-moll „Wilde Jagd“ Franze Liszta, objevuje se v opeře Der Freischütz Karla Marii von Webera z roku 1821 a v oratoriu Gurre-Lieder Arnolda Schönberga z roku 1911. Symfonická báseň Césara Francka Le Chasseur Maudit (Prokletý lovec) vychází z balady Gottfrieda Augusta Bürgera Der wilde Jäger.

V prvním dějství opery Richarda Wagnera Die Walküre z roku 1870 Siegmund vypráví, že ho pronásleduje „Das wütende Heer“, což divákům naznačuje, že je to sám Wotan, kdo vyvolal bouři, která Siegmunda zahnala do Hundingova příbytku.

Povídka Žalov od Karen Blixenové publikovaná v Zimních pohádkách[23] se odehrává v dánském venkovském sídle koncem osmnáctého století. Během rozhovoru mezi baronem a jeho synovcem zapředou hovor o klasické i severské mytologii. Mladík objevil severské mýty díky nedávno vydanému dílu: „Zmínil jméno autora, Johannese Ewalda, a odrecitoval pár vznešených veršů.“

Kniha, na kterou odkazuje, je Ewaldova hra Balderova smrt z roku 1775. Dále pak pěje chválu na severské bohy: „A já jsem se při čtení divil,“ pokračoval po odmlce, stále ještě dojatý řádky, které sám deklamoval, „že jsme dosud nepochopili, o kolik naše severská mytologie v morální velikosti předčí tu řeckou a římskou. Kdyby nebylo fyzické krásy antických bohů, která se nám zachovala v mramoru, žádná moderní mysl by je nemohla považovat za hodné uctívání. Byli podlí, rozmarní a zrádní. Bohové našich dánských předků jsou mnohem božštější než jejich, a stejně tak i druid je božštější než augur. Spravedliví bohové Asgardu totiž měli vznešené lidské ctnosti, byli spravedliví, důvěryhodní, laskaví, a i v barbarském věku rytířští.“[24]

Starý baron však hájí zavedenou řeckou mytologii. Údajnou mírností severských bohů pohrdá jako slabostí, zatímco řecké bohy obdivuje pro jejich všemocnou sílu. Karen Blixenová v tomto střetnutí dobře ilustrovala situaci na konci osmnáctého století, kdy proti starým myšlenkám stály nové: emoce Sturm und Drang proti racionalismu osvícenství, stejně jako touha po svobodě a objevování národní identity proti nejvyšší moci l’ancien regime.[25] Tyto protikladné síly zde zastupují mladík a stařec, kteří jako své alegorické zastánce využívají bohy z Valhally, respektive z Olympu.

V letech 1814–17 uspořádal Pehr Henrik Ling ve Stockholmu sérii přednášek, v nichž nabádal k využití severských mýtů ve výtvarném umění. V roce 1818 uspořádala Gotická společnost první z řady výstav, pro něž dala zadání, aby šlo o díla s náměty ze severské historie a mytologie. Johan Gustaf Sandberg (1782–1854) na této výstavě vystavil kresbu s názvem Valkýry jedoucí do bitvy, což je námět, který později zpracoval i jako obraz.

Na Skandinávské výstavě v Kodani v roce 1872 vystavil Mårten Eskil Winge své plátno Thor bojuje s obry, a Peter Nicolai Arbo svá hlavní díla Valkýra a Divoká honba Odina, která je vedle Freundova Ragnarok Frieze jedním z mála pokusů o vizualizaci všech severských bohů v jediném díle. Námět byl inspirován básní Johana Sebastiana Welhavena Åsgårdsreien (Divoká honba Odina) z roku 1845. Námět severských bohů se mísí s tradiční evropskou legendou der Wilde Jagd, již Jacob Grimm ve svém významném díle Deutsche Mythologie označil za příklad toho, jak mohou prvky pohanského náboženství přežívat do křesťanské doby v podobě démonických jevů.[26] Autor znal i vyobrazení tohoto motivu od dalších německých umělců, jako byli Joseph Führich a Rudolf Friedrich Henneberg.

Ghost Riders in the Sky[27]

Když Stan Jones v roce 1948 napsal melodickou skladbu Ghost Riders In The Sky, s podtitulem A Cowboy Legend – vtělil tak do textu písně legendu o přízračných jezdcích, kteří jsou odsouzeni k věčnému, lež marnému honu ďáblova stáda po obloze.

Když tu najednou spatřil mohutné stádo
krav s rudě žhnoucíma očima
táhnoucí rozervanou oblohou
a vzhůru mračným úvozem.

Přestože pověru, mající její původ ve staré severské legendě, znaly i země jako Wales, Indie, Skotsko a Mexiko, je třeba dát do souvislosti tuto píseň kovbojů ze západních plání, v níž se objevují Jonesovy „krávy s rudě žhnoucíma očima“, s loveckými psy a zástupy běsů starých Germánů.

Anglická verze, zbavená příkras, vypráví o smečce psů, obvykle doprovázené lovcem, která v různých denních a nočních hodinách letí vzduchem nad domy a poli. To je jádro legendy; její rozpracování je téměř stejně početné jako zprávy o jejím výskytu. Obvyklý výklad praví, že lovec byl hříšníkem upřednostňujícím honbu před vším ostatním a který trval na tom, že bude lovit i o sabatu. Tak potkal jednoho nedělního rána kněze Danda, který zanedbával své povinnosti, v lese ďábel a odsoudil ho k tomu, aby navždy štval právě toho jelena, kterého onen sabat lovil.

Jindy byl viníkem Benedict Winchcombe, bohatý muž, který v neděli jezdil se svými psy, a stal se tak Divokým lovcem. Jewett dodává, že Cheneyho ohaři a Dartmoorští ohaři přání jsou jen další z téže legendy. Tato poznámka ilustruje jednu z hlavních vlastností, kterými je známá. Psi přání jsou totožní s Gabrielovými psy, což je nejčastěji se vyskytující název pro tento jev. V oblasti Yorkshiru se psi někdy nazývají Gabriel (nebo Gabble) Ratchets; v Dartmooru pak Wish (nebo Whisked) Hounds;[28] vzácněji Dandy-Dogs, podle legendy o knězi Dando. William Henderson k tomu uvádí: „V Devonshiru se strašidelné smečce říká Wisht hounds, což je název, který pan Kelly odvozuje od Wodinova jména Wunsch, zkomoleného na wisht.“[29]

Pokud je Divoká honba starým severským mýtem v novém hávu, dalo by se očekávat, že se najde nějaké nordické podání analogické legendy. Divoký lovec byl králem v Hjorringu, který vládl nad Wendsysselem. Tento král Jon měl zvyk vyjíždět o nedělích na lov; jednou se svými psy sledoval zajíce až do kostela, kde Jon způsobil výtržnost, zlořečil bohoslužbě a prohlásil, že nechce nic jiného než lovit navždy. Přání se mu splnilo: nyní se za jasných večerů projíždí vzduchem. Je-li pohostinně přijat a dostanou-li jeho psi pivo, přináší štěstí. Tato legenda je považována za velmi starou; „Jon“ je obdobou „Odina“, Velkého krále.

Všimli jsme si, že nedílnou součástí Honby (a ještě více zástupu běsů) je shromažďování duší těch, kteří zemřeli násilnou smrtí. To se jeví jako primární funkce Valkýr a je to výrazný náznak toho, že ony byly původní Divoké lovkyně. Nyní lze jisté volné konce mýtu svázat dohromady. Prvním z nich jsou husy, jejichž křik byl již dříve odmítnut jako původ této pověsti. Valkýry se často proměňovaly v labutě. Starý severský příběh popisuje, jak lovec vystřelil na divokou labuť; když spadla na zem, proměnila se v mladou bojovnou dívku. Vzhledem k tomu, že hejna divokých hus mohla být, a to zejména v celé řadě míst, mnohem běžnější než labutě, není překvapivé, že Valkýry byly ztotožňovány s běžnějšími druhy ptáků. Vzhledem k velkému stáří můžeme předpokládat, že legenda byla již plně rozvinutá, když se začala vázat na husy. Valkýry byly meteorologickým fenoménem, stejně jako Ódin, etiologickým vysvětlením mraků a bouřkových větrů, což vše se později promítlo do souvisejícího komplexu. Schopnost dívek brát na sebe podobu labutí je vedlejším aspektem Ódinovy ságy; nijak neodráží její původ.

Z hlediska etymologie je třeba zmínit slavnou vestfálskou legendu o Hackelbergovi nebo Hackelberndovi, vrchním psovodu brunšvického vévody, jak ji uvádí Grimm. O lovcově jménu říká: „Jsem nakloněn tomu prohlásit vestfálskou formu Hackelberend za nejstarší a nejpravdivější. Ve staré hornoněmčině hahhul, gót. Hakula, ve střední hornoněmčině hökull, masc., a hekla, fem., anglosasky hacele, fem., znamenají ‚oděv, plášť, kápě, brnění‘; proto hakalberand je starosaské označení ‚muže v brnění‘… jednoznačně jde o starosaské epiteton pohanského boha Wodana, které bylo postupně zkomoleno na Hackelberg, Hackenberg, Hackelbock.“

A německé mantelträger je tu rozhodně epiteton téhož boha. Zajímavé jsou i samotné názvy Honby. Zdá se, že k termínu wilde Jagd, který je přímo opisným termínem, se neváže žádná záhada. Název wütendes Heer však nakonec pochází od Odina: ve staré hornoněmčině Wuotes heer, starogótsky Wudes heer, odpovídá dolnoněmeckému Wode, na severu pak Oden. Ve Švédsku se při bouřkách říká det är Odens jagt, Oden far förbi, Oden jagar – to vše znamená, že to „Odin projíždí kolem“.

Henderson uvádí odvozeninu Wisht Hounds (častěji Wish Hounds) jako zkomoleninu Wodinova jména Wunsch.[30] Mnohem pravděpodobnějším vysvětlením by bylo považovat anglické wish za přímou výpůjčku z německého Wunsch. Valkýry se „občas nazývají ‚Wunschmaid‘,“ což je hybridní forma odvozená od Wunschmagd nebo Wunschmädchen. To by mohlo naznačovat spojení s Odinem a sloužit jako další možné pojítko mezi pannami a Wish Hounds – tím spíše, že psi a Valkýry tradičně představují stejné bouřkové útvary a jevy.

Nakonec se podívejme na jméno Gabriel Ratchet se zvláštním zřetelem k druhému členu, protože toto slovo se již běžně nepoužívá ani v angličtině, ani v němčině. Zkrácená podoba oxfordského slovníku angličtiny říká, že zastaralé „rache, ratch“ pochází ze staroanglického recc, to je příbuzné staronorskému rakki, „pes“, a následující odvození v moderní norštině rakke: nor. racka, „fena“; anglosaské recc, „ohař“, zastarale angl. bloodhound, „svatohubertský pes“. Slovo zřejmě znamená „dlouhého hubeného psa“. Jako příbuzné slovo se uvádí raekel, druh velkého loveckého psa. Název pro přízračné honiče v angličtině je staroseverského původu a znamená přesně to, co by se dalo očekávat: velkého loveckého psa.[31]

Gabriel jest poslem smrti a jeho psi jsou považováni za předzvěst úmrtí a pohrom, je-li za noci slyšet jejich vytí. Erich Jung o tom píše: „Jako původně oblačné bytosti jsou Valkýry obklopeny letními blesky… Mraky, které putují vzduchem a jsou hnány větrem, souvisejí s běsněním vichřice, a obvykle nese Odinovo jméno… Později wilde Jagd sjednocuje boha a „ducha větru a bouře“, Odina, nyní proměněného ve zlého ducha, s Valkýrami proměněnými v nestvůry a čarodějnice.“[32]

Karl Simrock tento proces transformace přesně shrnul:

„Tam, kde se pohanští bohové už nerodili jako hrdinové…, se znovu objevovali jako duchové, ďáblové a čarodějnice; ačkoli se s ženskými božskými bytostmi zacházelo mírněji, vidíme, že i ony se mění z dobrých duchů na zlé… Již starověcí bohové měli spojení se světem mrtvých: na Odinově území se pohybovali nejen Einherier, ale i duše nenarozených dětí, které zůstaly u Frouwy, pozdější Freyja, Berchty, také Perchta, nebo u Frau Holle, a také duše dětí, které zemřely předčasně a jež se k nim vrátily. Všechny tyto duše křesťanství proměnilo v duše nekřtěňátek a uvrhlo na ně všechny hrůzy pekla.“[33]

Píseň Ghost Riders in the Sky: A Cowboy Legend vypráví lidový příběh o kovboji, který má vidění krav s rudě žhnoucíma očima a železnými kopyty, jak se prohánějí po obloze a jsou pronásledovány duchy prokletých kovbojů. Jeden z nich ho varuje, že pokud nezmění své chování, bude odsouzen k tomu, aby se k nim přidal a navěky se „snažil dostihnout ďáblovo stádo na nekonečných nebesích“. Příběh je spojován i s holandsko-vlámskou legendou o bokkenrijders, což byly čarodějnice, které se proháněly po obloze na hřbetech létajících kozlů, které jim poskytl ďábel, aby vraždily obyčejné lidi a loupily církevní majetek. Přelíčení s nimi se od „běžných“ soudních procesů lišila tím, že v mnoha případech šlo o takzvanou „bezbožnou přísahu“: „Odříkám se Boha a přísahám poslušnost ďáblu.“ Jednou ročně pak navštěvovali svého pána, ďábla, na „Mookském vřesovišti“.

Stan Jones uvedl, že když mu bylo dvanáct, vyprávěl mu tento příběh starý indián, který žil severovýchodně od hraničního města Douglas v Arizoně, několik mil za D-Hill, severně od Agua Prieta v Sonoře. Domorodí Američané, pravděpodobně Apači, kteří žili na území okresu Cochise, věřili, že když duše opustí své fyzické tělo, přebývají jako duchové na obloze a připomínají přízračné jezdce. Tento příběh vyprávěl Waynu Hesterovi, svému příteli z dětství. Když se oba chlapci dívali na mraky, Stan se podělil o to, co mu starý indián vyprávěl, a udiveně sledoval, jak se tvary oblak podobají „přízračným jezdcům“, které pak po letech vtělil do textu písně Ghost Riders in the Sky. Melodie vychází z populární písně z doby občanské války When Johnny Comes Marching Home. Skladbu neopakovatelným způsobem nazpíval rovněž Johnny Cash.[34]

Ďáblovo stádo (Starý honec krav)

Psáno pro Analogon č. 102/2024.

---

[1] Es stehn die Stern am Himmel, / Es scheint der Mond so hell / Die Toten reiten schnell… Z lidové písně Lenora, která inspirovala básníka G. A. Bürgera (1773) a vypráví o tom, jak se nebožtík vrátil pro svou snoubenku. Přeložil Václav Markvart.

[2] Valle Mesolcina, také známé jako Val Mesolcina nebo Misox, je alpské údolí Graubünden ve Švýcarsku, táhnoucí se od průsmyku San Bernardino po Grono, kde se připojuje k údolí Calanca, tvořené řekou Moesa.

[3] Svátek Všech svatých.

[4] Sextus Propertius: Elegie. Fr. Borový, Praha 1945, str. 211. Překlad Rudolf Mertlík.

[5] Srv. Paulus Diaconus: Dějiny Langobardů. Argo, Praha 2020.

[6] Glamour nebo také glamer je [v tomto kontextu] skotské slovo označující „oslňující kouzlo“, nebo „kouzelný přelud“ či „kouzelnou mlhu“, provázející v pohádkách scénu mizejících nebo naopak objevujících se kouzelných předmětů či bytostí. Magický podtext ozřejmují i další významy mnohdy spojované s „osobním kouzlem“ nebo se „zvláštním ženským tělesným půvabem spojeným s erotickou přitažlivostí“.

[7] Karl Meisen: Die Sagen vom Wütenden Heer und wilden Jäger. Aschendorffsche Verlagsbuchhandlung, Münster i. W. 1935.

[8] Mary Williams (ed.): Fourth Continuation of the Story of the Grail, 2 volumes. Honoré Champion, Paris 1925.

[9] Viz Dialogus miraculorum XII, 17.

[10] Viz Dialogus miraculorum XII, 16.

[11] Wehe! Das wilde Heer! Sechs! Wehe! Kašpar k Maxovi během odlévání kouzelných kulí za vzývání Samiela, když se nad nimi zjeví Divoká honba. Carl Maria von Weber: Der Freischütz, druhé jednání, čtvrtý výstup. Tento výjev v roce 1824 zvěčnil kreslíř, malíř a rytec Johann Heinrich Ramberg (1763–1840).

[12] Jacob Grimm: Deutsche Mythologie. Dieterich, Göttingen 1835.

[13] Otto Eduard Gotfried Ernst Höfler (1901–1987) byl rakouský filolog specializující se na germanistiku, profesor a vedoucí katedry německého jazyka a staroněmecké literatury na Vídeňské univerzitě. Od roku 1922 byl také nacistou a před druhou světovou válkou členem SS Ahnenerbe. Höfler byl blízkým přítelem Georgese Dumézila a Stiga Wikandera, s nimiž úzce spolupracoval na rozvoji studií o indoevropské společnosti.

[14] Hans Peter Duerr: Dreamtime: Concerning the Boundary between Wilderness and Civilization. Blackwell, Oxford and New York 1985.

[15] Carlo Ginzburg: Noční příběh. Sabat čarodějnic, Argo, Praha 2003.

[16] Dotyčný se jmenoval Torpes z Pisy, lat. Caius Silvius Torpetius, a říká se o něm, že patrně patřil k Nerovu dvoru. Když se ovšem císař dozvěděl, že Torpes je tajně křesťanem, nechal ho popravit. Sťali mu hlavu, tělo hodili do loďky, posadili k němu psa a kohouta a poslali loď po proudu řeky Arno. Podle legend loďka doplula do moře, a po jeho hladině se nějak dostala až k místu budoucího Saint-Tropez. Místní obyvatelé byli šokováni faktem, že pes ani kohout se těla během dlouhé plavby ani nedotkli. Označili to za zázrak, Torpes byl prohlášen svatým mučedníkem. Pes vyskočil z lodě a utíkal do vnitrozemí. Dorazil do vesnice a pojmenovali ji podle něho Grimaud. Kohout odletěl na jinou stranu, a tam, kde přistál, je po něm pojmenována vesnice Cogolin.

[17] Sergej O. Prokofjev: Dvanáct svatých nocí a duchovní hierarchie. Nakladatelství AS, Praha 2016.

[18] Claude Lecouteux: Phantom Armies of the Night. The Wild Hunt and the Ghostly Processions of the Undead. Inner Traditions, Rochester 2011.

[19] Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné. Panorama, Sušice 1990, str. 11n.

[20] Aniela Jaffé: Vzpomínky / Sny / Myšlenky C. G. Junga. Portál, Praha 2015, str. 230n.

[21] Robert Barrow: UFO Ultrasound Feedback and APRO’s Symposium. Monday, October 15, 2007, viz https://robert-barrow.blogspot.com/2007/10/ufo-ultrasound-feedback-and-apros.html.

[22] Srv. povídku Lučištníci o „andělech z Monsu“. Arthur Machen: Otevření dveří. Aurora, Praha 1999, str. 91n.

[23] Karen Blixenová: Zimní pohádky. Anekdoty osudu. Odeon, Praha 1986.

[24] Karen Blixenová: Zimní pohádky.

[25] L’ancien régime, fr. „starý režim“, označuje společenské a politické uspořádání ve Francii od konce šestnáctého století do konce osmnáctého století, resp. do vypuknutí Velké francouzské revoluce v roce 1789.

[26] Jacob Grimm: Deutsche Mythologie, sv. 1, str. 765–766.

[27] V překladu Jiřího Brdečky Ďáblovo stádo/Starý honec krav. Rudolf Cortés a Karel Vlach se svým orchestrem, 1954. Viz:

[28] Francis Very: A Note on the Gabriel Hounds. Journal of American Folklore, roč. LXXV, č. 295, 1962.

[29] William Henderson: Folklore of the Northern Counties of England and the Borders. Londýn 1866.

[30] Ibid.

[31] Susan Hilary Houston: Ghost Riders in the Sky. Western Folklore, roč. 23, č. 3, July 1964, str. 153–162.

[32] Erich Jung: Germanische Götter und Helden in christlicher Zeit. J. F. Lehmanns Verlag, Munich 1922.

[33] Karl Simrock: Handbuch der deutschen Mythologie. Bonn 1887.

[34] Viz: