Mystérium jezera Anjikuni

179
Ossian Elgström: Přílet angekoka (Angekok flykt)
Hvězdní manželé

V athapaském příběhu Hvězdní manželé trpí sestry-dvojčata v noci nespavostí a přemýšlejí o možnosti provdat se za přitažlivé hvězdy. Najednou jako by se jejich přání splnilo: „Proboha! Někdo s nimi spal!“ Hvězdní manželé je odvedou na oblohu. Přesto nakonec touha sester nemá šťastný konec. Jejich manželství s hvězdami nevydrží a ony se musejí vrátit na zem.[1]

Vesnice mrtvých

Kanada, která je co do rozlohy druhou největší zemí, má necelých 40 milionů obyvatel. Velká část jejího území je extrémně izolovaná nebo zcela neobydlená. Jezero Anjikuni se nachází v provincii Nunavut, která je domovem nejsevernějšího, nepřetržitě obydleného místa na světě. Osada Alert leží pouhých 800 kilometrů od severního pólu. Je tedy příznačné, že tento mrazivý příběh pochází z místa daleko na severu a velmi odlehlého od civilizace.

Na březích jezera Anjikuni se usadili Inuité, které přilákala hojnost pstruhů a štik v řece Kazan. Ti zase obohatili zdejší krajinu svou kulturou a mystickými příběhy o duších a zvířatech, z nichž nejznámější je ten o strašlivém Wendigovi. Jedné mrazivé listopadové noci roku 1930 však příběhy utichly a ve vesnici zavládlo strašlivé ticho.

Během kruté zimy roku 1930 se unavený kanadský lovec kožešin Joe Labelle vydal hledat bezpečný úkryt, když bojoval s padajícím sněhem a štiplavým mrazem. Když dorazil do eskymácké vesnice u jezera Anjikuni, vládlo všude děsivé ticho. Tam, kde si při předchozích návštěvách užíval tepla a společnosti rušné a čilé komunity, byla nyní jen prázdná vesnice. Při průzkumu zjistil, že ohně stále ještě hoří, zásoby potravin jsou nedotčené a věci vesničanů na svém místě. Jak však pátrání pokračovalo, bylo jasné, že lidé z jezera Anjikuni zmizeli, a co bylo ještě podivnější, ze svých hrobů zmizeli dokonce i mrtví. Tak začala jedna z nejpozoruhodnějších záhad Kanady, která dodnes straší poutníky v rozlehlé severské divočině.

Zmizelí obyvatelé vesnice

Během obzvláště tuhé zimy se lovec kožešin Joe Labelle vydal na průzkum severní části země a v jistém okamžiku se rozhodl vyhledat přístřeší. Oblast mu nebyla cizí a jezero Anjikuni bylo rušným místem traperů a obchodníků. Když však Labelle vstoupil do vesnice, bylo tam ticho. Po počátečním pátrání se brzy ukázalo, že vesnice byla narychlo opuštěna. Našel oheň, z něhož se stále ještě kouřilo, a na něm se vařil čerstvý guláš. Když se přesunul k prohlídce obydlí vesničanů, objevil zbraně, velké zásoby jídla a jejich věci, které byly stále na svém místě. Pokud jde o kmen přibližně třiceti mužů, žen a dětí, kteří vesnici nazývali svým domovem, Labelle po nich nenašel ani stopu.

Měl podezření, že se vesničanům stalo něco strašného, a byl si jist, že by nikdy bezdůvodně neopustili obydlené místo – ani by tu nenechali cenné potraviny (při prohlídce skladiště zjistil, že je stále plné pstruhů). Labelle se vydal hledat důkazy jejich náhlého odchodu, ale žádné stopy ani otisky ve sněhu nenašel. Navzdory zásobám jídla i možnosti přístřeší se nedokázal přinutit zůstat v opuštěné vesnici a vydal se pěšky k nejbližší telegrafní stanici, aby učinil oznámení. O několik hodin později dorazila Královská kanadská jízdní policie.

Do osady dorazila policie a setkala se s Labellem. Podařilo se jim potvrdit jeho podivné vyprávění a dospěli ještě k dalším závěrům. Na okraji města, na vesnickém pohřebišti, našli otevřené a prázdné hroby. Znesvěcení místa určeného k věčnému spánku předků je ve většině obcí nejen nezákonným činem, ale je u Inuitů považováno za ohavné porušení tohoto tabu. Příslušníci policie nevěřili, že by šlo o dílo zvířat – vzhledem k tomu, že půda byla zmrzlá a tvrdá a také proto, že vykopání těl by vyžadovalo nářadí. Přítomnost naskládaných kamenů vedle každého hrobu jejich podezření jen podpořila.

Okamžitě nařídili pátrání po pohřešovaných vesničanech, ale nepodařilo se jim najít žádné důkazy o tom, kde se pohřešovaní vesničané nacházejí nebo co se jim stalo. Na okraji vesnice však objevili smečku psů, kteří zemřeli hlady, než je následně zasypal sníh. To výpravu znervóznilo, protože jen několik metrů od místa, kde psi údajně zemřeli, se nacházely obrovské zásoby jídla a přístřeší, jež jim mohlo poskytnout útočiště. Třebaže někteří badatelé později tvrdili, že psi byli v době nálezu uvázáni, stále zůstává otázkou, jak se je možné, že tak rychle zemřeli, když bylo zřejmé, že vesnice byla opuštěna jen pár hodin před Labellovým příchodem.

Světla na obloze a podivné závěry

Jako by tento příběh nebyl dostatečně záhadný, policisté uvedli, že při vyšetřování viděli na obloze nad jezerem Anjikuni záhadná pulzující světla. V severní Kanadě nejsou světla na obloze nic neobvyklého. Polární záře je krásný přírodní úkaz, který lze pozorovat i v nejjižnějších částech země, avšak tato světla, která pátrači a záchranáři spatřili, se vůbec nepodobala přírodnímu úkazu, na který byli zvyklí. Světla, která viděli na obzoru, byla namodralá a pulzující, zcela nepodobná polární záři. Tato světla – stejně jako celý případ – nebyla nikdy řádně vysvětlena.

Po dlouhém a náročném vyšetřování policisté na základě bobulí nalezených poblíž určili, že vesničané byli pryč téměř dva měsíce. To vyvolalo otázku: kdo využíval jejich osadu, když byli pryč, a proč?

První zpráva v tisku o tomto neštěstí se objevila v novinách Le Pas v Manitobě, když reportér Emmett E. Kelleher 29. listopadu 1930 poprvé zveřejnil článek týkající se tohoto zmizení v plátku The Bee vydávaném v Danville ve Virginii, později došlo k jeho záměně za článek zveřejněný v Halifax Herald, který drama opuštěného místa uvedl titulkem Vesnice mrtvých. Příběh se pak rozšířil do řady dalších novin, prošel napříč celým kontinentem, a nakonec se z obecného povědomí zcela vytratil.

V roce 1959 zařadil Frank Edwards tento příběh do své knihy Stranger Than Science.[2] To si vysloužilo pozornost Královské kanadské jízdní policie, která nyní tvrdila, že k této události nikdy nedošlo a že si ji Edwards vymyslel, aby zlepšil prodejnost knihy. Ačkoliv se mnozí shodují na tom, že Edwards si pro svou knihu příběh s velkou pravděpodobností přikrášlil, faktem zůstává, že o zmizení existují doložené zprávy v tisku z 30. let 20. století. Existují rovněž záznamy o dvou vyšetřováních této události, která provedla Královská kanadská jízdní policie, přičemž to druhé se uskutečnilo v roce 1931.

Oblíbená teorie, která se šíří mezi nadšenci zajímajícími se o UFO, se z velké části zakládá na výpovědích policistů, kteří byli v počátcích vyšetřování svědky podivných světel na obloze a podivného létajícího objektu, který ohlásili Laurentovi. Vyskytovali se i spekulace, že Inuité byli obětí hromadného únosu mimozemšťany, když byli uneseni přímo ze svých domovů.

Další teorie se opírá o základní systém víry Inuitů a existenci zlovolných duchů z jejich panteonu. I když Wendigo představuje lákavou možnost, vzhledem k tomu, že se zřejmě stal patronem všech kanadských lesních příšer,[3] domnívají se někteří, že pokud v tom skutečně bylo něco nadpozemského, může za to inuitský bůh nebes Torngarsuk (Tornarsuk, Tornaq, Tungrangayak). Jeden z popisů ho líčí jako lidskou postavu se soví hlavou. Někteří říkají, že je neviditelný, jiní, že jeho tělo je samé oko.

Algernon Blackwood v povídce The Wendigo (1910) trousí o této entitě bizarní poznámky naznačující přítomnost jinak neodhalitelné stvůry z indiánských legend entity, s níž se setká skupinka mužů na výpravě do vnitrozemí. Odžibvejové jej nazývají wiindigoo, Kríové pak wīhtikow, transliterací čteno jako wetiko. V proto-algonkinských jazycích bylo nalezeno slovo *wi·nteko·wa, jež znamená „sova“. V algonkinské folklórní tradici označuje kanibalistického netvora či zlého ducha požírajícího lidské maso, údajně žijícího v oblasti Velkých jezer a v lesích podél severovýchodního pobřeží Kanady a USA, lákajícího své oběti do hlubokých lesů lidským nářkem.

Přestože Jack Parsons evokaci Babalon nijak obšírně nekomentuje, bylo to poprvé, co někdo začal mluvit o nukleární theurgii a o tom, že atomové výbuchy v roce 1945 otevřely cestu UFO. David Lynch ve třetí sérii Městečko Twin Peaks – The Return doplňuje tento obraz o cizí vetřelce, kteří se podle jednoho artefaktu nazývají Soví lidé.[4] Tato evokace se odehrála onen víkend těsně před incidentem s UFO v Roswellu…

Antoninus Liberalis v díle Metamorfózy píše, že sova, strīx (στρίξ), byla podoba, již přijala Polyfonté. Ona a její synové Agrios a Oreios podobní medvědům, neboť jejich otcem byl medvěd (což snad spíše naznačuje původ z Velké Medvědice), se za trest proměnili v ptáky kvůli lidožroutství, jež provozovali, neboť napadli všechny cizince, kteří k nim doputovali po cestě (po dráze, myšleno i té Mléčné).[5]

Ve filmu Antlers Scotta Coopera[6] z roku 2021 se Frank, Lucův otec, promění ve wendiga, který je zobrazen jako jelenovitý tvor se žhnoucím srdcem, jenž je nenasytným hladem hnán od jednoho člověka k druhému. Producent filmu Guillermo del Toro rozvíjí koncept wendiga ještě dál a říká, že čím více lidí toto stvoření požírá, tím má větší hlad, a čím je jeho hlad větší, tím je slabší.

Antlers. Scott Cooper (2021)

V pop-kultuře je termín či slovní spojení tornasuk a angekok[7] nejvíce známo z jediné a krátké zmínky o této části inuitské mytologie a idejích od H. P. Lovecrafta v jeho slavné povídce Volání Cthulhu,[8] kde jsou tyto představy vylíčeny jako součást kultu „ďábelských Eskymáků“, kteří uctívají Cthulhu jako avatara či hmatatelnou podobu Torngarsuka:

„Inspektor Legrasse jen stěží mohl očekávat pozdvižení, které svým dotazem probudil. Stačil jediný pohled a shromáždění vědci se octli ve stavu nervózního rozrušení a okamžitě ho obklopili, aby mohli pohlédnout na drobnou figurku, jejíž naprostá cizorodost a zdání vskutku nesmírné starožitnosti mocně poukazovaly na souvislosti s neprobádanými a pradávnými dimenzemi. Vznik tohoto strašlivého artefaktu nepodnítila žádná známá sochařská škola, a přesto se zdálo, že se v matném a nazelenalém povrchu neurčitelného druhu kamene odráží celá staletí či dokonce tisíciletí.

Figurka, která začala pomalu kolovat od vědce k vědci k bedlivějšímu a detailnějšímu prostudování, byla vysoká asi osmnáct až dvacet centimetrů a vykazovala rysy vynikajícího řemeslného zpracování. Znázorňovala stvůru zhruba antropoidního tvaru, avšak s chobotnicovitou hlavou – jejíž tvář byla tvořena spletí chapadel –, se šupinatým, gumově vyhlížejícím tělem, ohromnými pařáty na zadcích i předních končetinách a dlouhými, úzkými křídly vzadu. Tento poněkud odule tělnatý tvor, kterým prostupovala jakási odpudivá a nepřirozená zlovolnost, dřepěl se zlomyslným výrazem na jakémsi kvádru či piedestalu pokrytém nečitelnými znaky. Konce jeho křídel se dotýkaly zadní hrany kamene, sedátko zaujímalo přední část, zatímco dlouhé, zahnuté pařáty pokrčených zadních končetin svíraly přední okraj a dosahovaly čtvrtiny vzdálenosti ke spodní hraně podstavce. Hlava upomínající na hlavonožce byla nakloněná kupředu, takže zakončení obličejových chapadel se lehce dotýkala hřbetů ohromných předních tlap, jež svírala pokrčená kolena. Celek vypadal neskutečně živě a děsivě, neboť kolem jeho původu se stále vznášela aura neproniknutelného tajemství. Nebylo žádných pochyb o jeho nesmírném, obludném a nezjistitelném stáří; navíc na něm nebyla zřejmá žádná souvislost s nějakým známým uměleckým stylem náležejícím počátkům lidské civilizace – či ostatně jakémukoli jinému časovému údobí. Další záhadou, tvořící zcela samostatnou kapitolu, byl jeho materiál; poněvadž mýdlovitý, zelenavě černý kámen se svými nazlátlými či duhovými skvrnkami a proužkováním neupomínal na nic, s čím by měla zkušenosti ať geologie, či mineralogie. Stejně záhadné byly i znaky na jeho základně; a i když se konference účastnila polovina světových expertů v daném oboru, nikdo z přítomných nedokázal vyslovit ani ten nejsmělejší pokus o určení třeba i té nejvzdálenější lingvistické příbuznosti. Znaky, podobně jako figurka a její materiál, náležely čemusi, co bylo obludně vzdálené a cizí lidstvu, jak je známe; čemusi zlověstně upomínajícímu na pradávné a rouhavé cykly existence, jichž se náš svět a naše představy nikterak neúčastní.

Angekok

Ale přesto, když odborníci několikrát pokývali hlavami a tváří v tvář inspektorově záhadě přiznali porážku, vyskytl se mezi zúčastněnými muž, kterému monstrózní tvar a text zaváněl čímsi bizarně známým a který se zakrátko s jistou váhavostí ostatním svěřil se svými nevelkými znalostmi. Tímto mužem byl zesnulý William Channing Webb, profesor antropologie na Princetonské univerzitě a významný badatel. Profesor Webb se před osmačtyřiceti lety účastnil výpravy do Grónska a na Island, jež pátrala po jistých runových nápisech, které však neodhalila; a zatímco pobýval daleko na pobřeží západního Grónska, objevil pozoruhodný kmen či kult degenerovaných Eskymáků, jejichž náboženství, jakási zvláštní forma uctívání ďábla, ho vyděsilo svou vědomou krvežíznivosti a ohavností. Šlo o víru, o níž ostatní Eskymáci skoro nic nevěděli a o níž se zmiňovali jen s velkým rozechvěním tvrdíce, že pochází z úděsně dávných dob ještě před stvořením světa. Vedle nepopsatelných rituálů a lidských obětin prováděli Eskymáci jisté podivné obřady, při nichž se obraceli ke svrchovanému prastarému ďáblovi či tornasukovi. Profesor Webb si jeho označení pečlivě foneticky zaznamenal od starého angekoka či šamana a zvuky se co možná nejvěrněji pokusil přepsat latinkou. Ale fetiš, který si kult bedlivě střežil a kolem něhož tančil, když se nad ledovými útesy zjevovala divoká polární záře, nabyl zásadní důležitosti až nyní. Profesor uvedl, že šlo o velmi neumělý kamenný basreliéf sestávající z ohavného obrazu a záhadného textu. A pokud mohl soudit, ve všech hlavních rysech tvořil hrubou paralelu k obludné věci, jež nyní ležela před shromážděním.

Tyto informace, které účastníci zasedání přijali s napětím a úžasem, zapůsobily dvakrát tak silně na inspektora Legrasse; který svého informátora začal okamžitě zahrnovat otázkami. Poněvadž si od uctívačů vúdú z močálů, jež zadrželi jeho muži, zaznamenal a přepsal znění ústního kultovního obřadu, poprosil profesora, aby se pokusil co nejlépe rozpomenout na slova, která si zapsal mezi ďábelskými Eskymáky. Poté následovalo vyčerpávající srovnávání podrobností a okamžik vskutku užaslého ticha, kdy se detektiv s vědcem shodli na možné podobě věty společné oběma pekelným obřadům, mezi nimiž se otvírala propast tolika vzdálených světů. Jak eskymáčtí čarodějové, tak louisianští kněží z močálů zpívali před svými spřízněnými idoly přibližně tato slova – jejich rozdělení je výsledkem odhadů tradičních pauz ve frázování při hlasitém prozpěvování:

»Ph’nglui mglw’nafh Cthulhu R’lyeh wgah’nagl fhtagn.«“

*

Vyšetřování jízdní policie (RCMP) se zúčastnil traper Armand Laurent a jeho dva synové, kteří při výslechu uvedli, že viděli velký cylindrický objekt, který se předtím, než zamířil k jezeru Anjikuni, změnil v kouli. Ve vesnici našli kajaky, které stále byly na pláži, jídlo stále zavěšené nad dávno vyhaslými ohni a zmrzlá těla psů. Zjistili také, že každý hrob na pohřebišti byl otevřen a vyprázdněn. Náhrobní kameny byly úhledně naskládány na hromady po obou stranách hrobů, což vylučuje, že by viníkem byla zvířata.

Verze tohoto příběhu se objevuje ve sci-fi románu Majestic od Whitleyho Striebera a v hororovém románu Phantoms od Deana Koontze.

„Nebyly tam žádné stopy zápasu. Vše vypadalo poklidně. Ale atmosféra toho místa se zdála být smrtící.“


[1] Howard Norman: Northern Tales. Traditional Stories of Eskimo and Indian Peoples Stories from the Native Peoples of the Arctic and Sub-Arctic Regions. Pantheon, 1998, str. 290.

[2] Frank Edwards: Stranger Than Science. Ace Books, New York 1959.

[3] Srv. Howard Norman: Northern Tales.

[4] San: UFOlklór: II. UFO, vúdú & magické počítače. Viz v úvodu na https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-2/.

[5] San: UFOlklór: Psychomytologie II. Viz https://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-4/.

[6] Antlers. Režie: Scott Cooper. USA, 2021.

[7] Inuitský angakkuq (angatkuq, angakkoq) je intelektuální a duchovní postava (prostředník) v inuitské kultuře odpovídající léčiteli či šamanovi.

[8] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Zlatý Kůň, Praha 1990.