Adolf Hitler měl hodně příležitostí seznámit se mytologií Thule v roce 1924 v landsberské věznici, kde si odpykával trest společně s Rudolfem Hessem (1894-1987), jenž patřil ke starším nacistům nejvíce oddaným ideálům, jaké propagovali List, Lanz a Sebottendorff. Hess byl natolik völkisch, jak to jen lze; jedl biodynamickou stravu a zajímal se o antroposofii Rudolfa Steinera, magická témata, astrologii, učení o korespondencích a bylinářství. O politických, a dokonce i okultních machinacích té doby, jež jsou nedílnou součástí porozumění největší tragédii dvacátého století, jsme mohli získat mnohem více vědomostí, kdyby byl Hesse pohnut, aby promluvil, namísto toho, aby byl ve špandavské věznici přes 40 let držen v izolační vazbě.
První knihou, která vylíčila mnoho – reálných i imaginárních – spojitostí mezi nacisty a okultními naukami, bylo Jitro kouzelníků (Le matin des magiciens) od Louise Pauwelse a Jacquese Bergiera, poprvé vydáno ve Francii v roce 1960.
Spousta nadšených čtenářů se zde poprvé setkala se jmény jako Guénon, Gurdžijev, Haushöfer a Hörbiger a podlehla mocnému kouzlu geniálních autorů. Někteří z jejich čtenářů následně napsali vlastní knihy, jež více či méně kořistily z originálu. Většinu tvořili Francouzi, a dodnes zůstává faktem, že žánr „nacismus a okultismus“ se nejčileji pěstuje ve Francii, zatímco v Německu se mu prakticky vyhýbají. Mají pro to dobré důvody; německý učenec a pastor Ekkehard Hieronimus, popisující nostalgické snění o prehistorických kulturách, vysvětluje:
„Vždy mě fascinovaly pohledy na to, jak se všechno, co vlastně během éry romantismu vytvořili Němci, stěhuje do Francie nebo Itálie, zatímco oni sami to vůbec neberou vážně. Nejvýznamnější knihou o ‚temné‘ či démonické stránce romantismu bylo dílo Itala Maria Praze [odkaz na knihu Tělesnost, smrt a ďábel v literatuře romantismu]. Nejpodstatnější v rámci toho všeho je uvědomit si, že vztah Francouze k myšlení se velmi liší od vztahu, který má k němu Němec. Já bych se neodvážil vstoupit do povznesených říší kategorického myšlení, jež by téma [pradávných] kultur pozvedlo na abstraktní úroveň; přesně tomu jsem se chtěl vyhnout, protože vše by pak znovu vyústilo ve filosofii – my však již tuto možnost nemáme. Omlouvám se, ale za námi leží všechna ta krev, co byla prolita ve jménu tohoto snu, což je smrtelně vážná věc.“
Jinými slovy, Románi si doposud nevinně hrají s abstraktními idejemi, dokonce i s těmi démonickými, zatímco Němci již – po oněch událostech – zmoudřeli a chápou nebezpečí tohoto počínání.
Čtenáři Pauwelse a Bergiera narazí na další, ještě tajnější spolek, který údajně leží u kořenů nacismu – „Společnost vrilu“, již možná založila skupina berlínských rosikruciánů po vyslechnutí přednášky Louise Jacolliota nebo někoho jiného osvíceného přímo indickými bráhmany, v každém případě však s úporným protikřesťanským smýšlením. Jediným primárním zdrojem je článek Willyho Leye, německého raketového inženýra, který přijel do Spojených států v roce 1933, kde se stal autorem populárně vědeckých knih – a dodal bych, že skvělých. V článku pod názvem Pseudověda v zemi nacistů (Pseudoscience in Naziland), založeném na jeho vlastních, nepochybně omezených znalostech, Ley píše:
„Další skupina [po Lanzových ariosofech] byla založena doslova na románu. Toto uskupení, jež se samo pojmenovalo tuším „Společnost pravdy“ (Wahrheitsgesellschaft) a sídlilo více či méně v Berlíně, věnovalo svůj volný čas hledání vrilu. Ano, jejich přesvědčení se zakládalo na Bulwer-Lyttonově knize Přicházející rasa (The Coming Race). Věděli, že kniha je fikce a že Bulwer-Lytton využil tohoto nástroje, aby mohl říci pravdu o této „síle“. Podzemní lidé, to byl nesmysl, vril nikoli. Možná právě on dal Britům, kteří ho uchovávali coby státní tajemství, schopnost vytvořit tak velkou koloniální říši. Měli ho určitě i Římané, uzavřený v malých kovových kuličkách, jež hlídaly jejich domovy a jimž se říkalo larové. Z důvodů, do nichž jsem nebyl schopen proniknout, docházelo k odhalení tajemství vrilu při kontemplaci struktury jablka, překrojeného na půlky.
Nikoli, nežertuji; řekl jsem to s velkou vážností a diskrétností. Tato skupina opravdu existovala; zveřejnili dokonce i první číslo časopisu, který měl proklamovat jejich krédo.“
Pauwels a Bergier, kteří údajně s Willym Leyem mluvili, se nicméně od něj nedozvěděli nic víc než to, co zde píše, pokračovali ve svém pátrání a zjistili – byť neřekli, jak – že „tato berlínská společnost se jmenovala Světelná lóže aneb Společnost Vrilu“. Dodávají, že jejím členem byl i Karl Haushofer, přičemž citují z knihy Jacka Fishmana Sedm mužů ze Špandavy, nicméně v ní se žádná podobná informace nenachází. Haushofer pobýval na Dálném východě a možná i v Tibetu; byl učitelem Rudolfa Hesse na mnichovské univerzitě, vynálezcem vědy o geopolitice, jedné ze zavedených nauk nacistické akademie, a proto – podle jednoho výkladu jeho díla – i architektem německo-japonského plánu na ovládnutí světa. Hess měl po svém přistání ve Skotsku v roce 1941 u sebe navštívenku Haushofera a jeho syna Albrechta. Albrecht byl popraven jako jeden ze spiklenců připravujících atentát na Hitlera v roce 1944 a Karl Haushofer podle Pauwelse a Bergiera spáchal 14. března 1946 sebevraždu na japonský způsob. Jeho údajné členství ve „Společnosti Vrilu“ dotváří mýtickou síť propojující nacisty s podzemním světem Lyttonovy Přicházející rasy a asijskými mystérii, o nichž budeme mluvit podrobněji, když se dostaneme k tématu Agarthy v sedmé kapitole; a rituální harakiri neklamně svědčí o hlubokém spirituálním napojení na Dálný východ, dále rozvíjeném fámami o tibetské kolonii ve válečném Berlíně.
Ve skutečnosti neexistuje důvod pro představy o zlověstných protonacistických intrikách osnovaných touto skupinou. Kontemplační cvičení zahrnující jablko, údajně překrojené vodorovně, aby byla vidět pěticípá hvězda, spíše vzbuzuje dojem, že „Společnost pravdy“ se učila od Rudolfa Steinera, jenž podobnou meditaci doporučuje ve své příručce O poznávání vyšších světů. Zájem o vril byl běžný mezi teosofy, kteří všichni znali Bulwer-Lyttonovo dílo; někteří sílu vrilu srovnávali s Reichenbachovým ódem nebo „astrálním světlem“ Eliphase Léviho. A abychom uvedli věci na pravou míru, musíme zmínit, že Haushofer neumřel „rituální sebevraždou japonským způsobem“, nýbrž otravou arzenikem 10. března 1946, jak dokládá jeho vyšetřovatel, otec Edmund Walsh.
Veilleurs
Ve stejné době, kdy Rudolf Hess studuje s Karlem Haushoferem, organizuje alsaský chemik jménem René Schwaller de Lubicz (1887–1961) s některými ze svých pařížských přátel-teosofů skupinu pod heslem „Hierarchie, bratrství, svoboda“. Na veřejnost vyšla poprvé v roce 1919 spolu s vydáním revue L’Affranchi, číslovanou tak, aby vypadala jako pokračování časopisu Teosofické společnosti z dob před válkou. Články podepsané pseudonymy se zabývaly tématem sociální a spirituální obnovy v souvislosti s mezinárodní a poněkud mystickou politikou. Bylo zde možno najít chválu na Wilsonovu Společnost národů i nenápadné narážky na přicházejícího Mesiáše.
Uvnitř L‘Affranchi byly dva vnitřní kruhy – jeden zvaný „Apoštolské centrum“ (Centre apostolique), v podstatě teosofický, a druhý, jenž se zformoval v roce 1918 pod názvem „Mystická skupina Tala“, přičemž René Guénon poslední slovo překládá jako „článek řetězu“. O jejích aktivitách nic nevíme, avšak jen sotva můžeme pominout podobnost jména s Thule – a Thale. Další shodou okolností je, že Schwaller ve své první knize Les Nombres (Étude sur les Nombres, 1916), pojednávající o číslech, rozebírá vedle čísel a základních geometrických útvarů právě symbol svastiky, kterou nazývá zvýrazněním kříže v kruhu představující archetypální formující pohyb jakéhokoli tělesa kolem své osy. Mezi Schwallerovou skupinou, přejmenovanou v roce 1919 na Les Veilleurs („Bdící“ či „Strážci“), a stranami vzešlými z Thule, jež organizoval Hess a Hitler možná vedl, existují i další paralely: válečná mentalita, protižidovské smýšlení, uniforma složená z černé košile, jezdeckých kalhot a bot (kterou podle Schwallerových slov navrhl on sám), mesianismus a titul chef dávaný vůdcům. Pak je zde jméno, které si Schwaller zvolil („Aor“, „Světlo“); zpočátku pro něj znamená mystický zdroj osvícení, později způsob oslovení, jemuž dával přednost. Každopádně mělo eufonickou souvztažnost s runou „ar“, která podle Sebottendorffových slov značí „árijce, prvotní oheň, slunce a orla“. Nakonec bychom si mohli položit otázku, proč by měl kníže Matila Ghyka rozmlouvat o egyptské matematice s jistým „Pýtheou“, jenž „mluví za monsieura de Lubicz“, kdyby se jachtař Schwaller neztotožnil s legendárním cestovatelem do Thúlé.
Byl to Pierre Mariel (alias Werner Gerson), další francouzský spisovatel se spoustou neobvyklých informací, nicméně někdy neopatrně zacházející se zdroji, který přišel na zásadní propojení mezi ambiciózním chemikem a budoucím říšským ministrem – napsal totiž, že mladý Rudolf Hess byl členem Veilleurs. Nemohu mít jistotu, zda tomu věřit, či nikoli, ale je to hodno zamyšlení. Hess, jehož aktivity v roce 1919 v podstatě nejsou zmapované, si byl určitě vědom toho, co se děje v Paříži. Jazykové rozdíly by neměly představovat problém ani pro Schwallera, ani pro mladého Hesse, jenž vyrostl v Alexandrii a byl vychován ve Švýcarsku. Lze uvažovat o tom, že Hess se při svém návratu do Německa rozhodl vytvořit na základech „Společnosti Thule“ učiněnou parodii, jíž se Veilleurs měli stát. Nicméně nejen otázkou úvah, nýbrž skutečností je, že ideové světy Schwallera a Thule se v mnoha bodech protínaly, a tato okolnost již potrápila více než jednoho obdivovatele zmíněného hermetického mistra.
Dalším členem L’Affranchi a Veilleurs byl Schwallerův přítel, litevský básník a hermetický filosof Oscar Vladislas de Lubicz Milosz (1877-1939), jenž v gestu duchovního otcovství propůjčil mladému muži své patronymum. Milosz jako představitel nově utvořeného litevského státu na mírové konferenci r. 1919 a později jako chargé d’affaires v Paříži a Bruselu pilně pracoval ve prospěch národa, jehož jazykem neuměl mluvit a k němuž patřil pouze napůl (jeho matka byla Židovka). Milosz v té době hodně psal do dalšího časopisu skupiny Veilleurs, a to do Pobaltské revue (La Revue Baltique), utvrzen v přesvědčení, že Litva a Lotyšsko jsou „matky této indoevropské rasy, duchovním centrem současného árijského světa“ a klíčem k míru v Evropě. Setkáváme se tak s mýtem o árijských počátcích na „jantarovém pobřeží“ Baltského moře. Z Miloszova „volání na poušti“ z roku 1918 dnes zaznívá zvláštní prorocký podtón, jelikož v oněch nevýznamných republikách jsme spatřili hlavní síly při rozpadu Sovětského svazu. Později, v roce 1927, Milosz o těchto Indoevropanech napsal, že „po tisících letech nomádské existence ve stepích záhadné jižní Rusi získali zemi, která během prehistorické noci podle všeho zásadně ovlivnila osud árijské rasy“.
∴
Viz Joscelyn Godwin: Arktos. Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025.
