O zootročení

99
Sávitrí Déví Mukherdžíová: Obžaloba člověka
(Paragon ve spolupráci s Délským potápěčem, Praha 2021)

Sávitrí Déví Mukherdžíová: Obžaloba člověka

196 stran, iniciativa Paragon ve spolupráci s Délským potápěčem, Praha 2021, vydání první, vázané

Dílo Maximiani Portasové alias Sávitrí Déví není našim úplně čtenářům neznámé – před desetiletím zde byla vystavena recenze Blesk a Slunce aneb Zlato ve výhni: Žena bojující proti času na faktografickou knihu Nicholase Goodrick-Clarkea Hitlerova kněžka.

Samotné téma „zvířecí aristokracie“ je v podobném rozsahu a hloubce pojednáváno jen velmi vzácně. Okrajově, a v jiných proporcích, jej zkoumá historická studie amerického filosofa a historika vědy Boria Saxe Zvířata ve Třetí říši, která poukazuje na dosud nezkoumané vazby mezi tím, jak zacházeli nacisté se zvířaty a jak zacházeli s lidmi, které považovali za biologicky méněcenné, a předkládá analýzu, jak využívali tradiční i novodobé postoje ke zvířatům a poznatky moderní biologie k tomu, aby odpovídaly jejich symbolice, mocenským zájmům a ideovému založení „konečného řešení“, přičemž si všímá širšího kontextu ochrany přírody a boje proti týrání zvířat v nacistickém Německu a souvislosti těchto fenoménů s holocaustem.[1]

Odpovídá tomu i citát z Deníků dr. Josepha Goebbelse v úvodu knihy:

„Značnou část našeho rozhovoru Führer věnoval otázce vegetariánství. Věří víc než kdy jindy, že jíst maso je špatné. Samozřejmě ví, že během války nemůžeme náš potravinový systém úplně převrátit. Po válce se však s tímto problémem zamýšlí vypořádat. Možná má pravdu. Argumenty, které ve prospěch svého stanoviska uvádí, jsou jistě velice pádné.“

Nejde o jedinou jeho knihu tohoto druhu, antrozoologií se z kulturně historického hlediska zabývá i v knize Vrána v našich životech, kultuře a historii.[2]

William Hogarth: The Four Stages of Cruelty – Cruelty in Perfection (1751)

Překlad Juliany Reichmannové vychází z anglického originálu Impeachment of Man vydaného v Kalkatě roku 1959. I když jsme si už zvykli přechylovat indická jména, jako např. Indira Priyadaršiní Gándhíová, přesto působí jméno autorky – Sávitrí Déví Mukherdžíová – na obálce a na konci Předmluvy poněkud vychýleně, a oběma by více slušelo ponechat je v nepřechýlené podobě, třebaže o žádné faktické provinění proti duchu gramatiky nejde.

Hned na začátku se z ní dozvíme, že text vznikal v letech 1945-46, v „ovzduší příšerných měsíců po druhé světové válce“ a k jeho sepsání ji pobídla „propaganda… ‚civilisace‘, která… snáší jatky a vivisekční laboratoře a cirky a kožešinový průmysl…, nezasluhuje žít. Pryč s ní! Požehnaný den, kdy zničí sama sebe, takže zdravá, tvrdá, přímá a statečná elita nadlidí, milující přírodu a pravdu, elita, jejíž přesvědčení se soustředí na veškerý život – přirozená lidská aristokracie, na své vyšší úrovni tak nádherná jako čtyřnozí králové džungle – bude moci opět povstat a vládnout nad jejími ruinami – navždy!“ Do „poválečné Evropy nočních můr“ se dostala na sklonku roku 1945, kde se chystala napsat poslední část své knihy a „v londýnské podzemce [si] všimla řady neočekávaných plakátů s rudými a žlutými písmeny na černém pozadí: ‚Spravedlnost vůči zvířatům musí předcházet míru mezi lidmi.‘“

Byl to pro ni důkaz, že „v té pomýlené Anglii nordické krve… stále ještě zůstali lidé hodní ušetření.“ Vyptávala se, která organizace měla odvahu vyvěsit tak převratné plakáty, a brzy zjistila, že to vůbec nebyla organizace, nýbrž jednotlivá osamocená duše, jistá paní Saint-Ruthová, s níž se následně několikrát potkala.

William Hogarth: The Four Stages of Cruelty – First Stage of Cruelty (1751)

Při redakci vycházela z těžce čitelné kopie této knížky (tady není jasné, co se myslí kopií a zda šlo o její rukopis, strojopis nebo ručně pořízený opis pořízený někým jiným?), jediné, která jí zůstala, když se původní rukopis a všechny lepší kopie, jež pořídila ona sama, ztratily – byly totiž společně se zavazadlem (možná záměrně?) ukradeny na pařížském nádraží Saint-Lazare 16. srpna 1946.

Poznámky se obvykle čtou v souvislosti s hlavním textem, jenže v případě sekce Vysvětlivky, poznámky a komentáře k českému vydání (od str. 161) jde o cosi více než jen o rozšíření souvislostí nad rámec poskytnutí širšího obrazu pojednávané ideje, proto může znít poněkud nezvykle doporučení čtenáři, aby začal možná právě zde a před vlastním studiem knihy pokračoval s oběma doslovy, prvně je to Laskavost a nenávist jako alfa a omega v myšlení Sávitrí Déví (str. 183) od Petera Weisse Groba, ale především pak s esejem Juliany Reichmannové Obžaloba člověka jako kniha proti času: její ideje v historickém kontextu (str. 186), který poskytne okulturní vhled napříč časem a různými obory, jak vědními, tak i uměleckými. Lze jej samozřejmě nadto doplnit jejím článkem „Skvostná žíhaná kočka“. Krása v bioetice Sávitrí Déví z portálu Délského potápěče.[3]

První kapitola, Antropocentrická přesvědčení, se zaobírá zaměřením náboženství starověkého světa na „nepřerušenou spojitost napříč celou soustavou existence“, na „jednotu veškerého života“, a vydává se na exkurzi křesťanského pojetí Stvoření.

William Hogarth: The Four Stages of Cruelty – Second Stage of Cruelty (1751)

Pesimistický panteismus, druhá kapitola, míří k základu indických myšlenkových škol a dotýká se také nauky o znovuzrození, jejíž souvislost života v časoprostoru odmítá průrvu oddělující člověka od zbytku světa zvířat. Předkládá hindské a buddhistické legendy obsahující příklady lidí zrozených jako zvířata, viz např. krále Bhárata, který se prý znovuzrodil jako muntžak, tj. nejstarší známý jelen z rodu asijských jelenovitých savců, a dobrý král Ašóka se asi na týden znovuzrodil jako hroznýš královský, což měl být trest za jeho dočasný nedostatek vyrovnanosti. Za pozornost stojí slova Pána Kršny adresovaná Ardžunovi: „Moudří vidí tutéž bytost ve všem, ať je to učený a pokorný brahmín, kráva, slon, pes nebo vyvrženec.“ Vedle toho se křesťané domnívají, že zvířata „nemají žádnou duši“.

Třetí kapitola, Radostná moudrost, se přesouvá k egyptskému náboženství, monoteistické víře v Jedno, nekonečné a neosobní, ve všeobjímající lásku s myšlenkou na „osvobození“ všech tvorů z vězení konečné individuality.

Čtenáře může trochu zarazit – ačkoliv extatičtější poloha textu je zřejmě v pořádku – výskyt slov jako „lidský idiot“ (str. 42), „imbecil“ atd., vyvolávajících zbytečné napětí i u těch, jež jsou tématu příznivě nakloněni.

Člověk dává svůj rozum do služby sobeckým účelům, jaké by na jeho místě sledovalo každé společenské zvíře: blahu vlastního druhu.

William Hogarth: The Four Stages of Cruelty – The Reward of Cruelty (1751)

Člověk vychovaný dle biocentrických věr Východu může celý život jednat, jako by věřil, že lidská bytost je jediným pozemským tvorem hodným lásky, jenže žádné učení ho nedokázalo přimět, aby soucítil s vyhládlým psem nebo udřeným buvolem, avšak z hlediska praxe existují jen dva druhy lidí, kteří mají doopravdy rádi zvířata a rostliny a ti, u nichž je tomu naopak. Jednání předchází teorii v kapitole čtvrté předkládá jistý extrémní pohled vycházející z nesmrtelnosti duše a mířící na hypotézy o zrození a znovuzrození, totiž že víra v to by nás měla pobídnout, abychom věnovali více pozornosti nikoliv zbídačeným lidem, nýbrž trpícím zvířatům. Nesmrtelné stvoření si přece může dovolit počkat, kdežto stvoření, jehož život je stěsnán do několika krátkých let, nikoliv.

„Kdybychom se přesvědčili, že pouze člověk sám má nesmrtelnou duši, nakrmili bychom právě proto hladového psa dřív než hladové dítě. A nejen to: kdybychom neměli dost jídla pro oba, nechali bychom zemřít posledně jmenované. Jedinec druhu, který tak sebejistě ví, že smrt je jen branou do rozsáhlejšího a lepšího života, by o umírání neměl dbát.“

Pátá kapitola, Světla v tmách, se navrací k některým myšlenkám starozákonním, staroegyptským, buddhistickým arabským, křesťanským i japonským. Narazíme tu na svědectví toho, jak Sávitrí prožívala kalijugu:

„V dnešním světě nočních můr[4] – výsledku vítězství Temných Mocností – naneštěstí nesmíme povědět ani slovíčko ke slávě největšího z mužů Západu, muže lásky a vize; inspirovaného Proroka (neboť on byl Prorokem), jenž bojoval za obnovení světového řádu ladícího s božským řádem přírody: světového řádu, v němž krásná zdravá zvířata požívají práv, kdežto upadlí lidé nikoli. Cokoliv bychom mohli říci, bude trpce obráceno proti nám a našim souvěrcům i proti samotné příčině Života, jíž hodláme sloužit. Ti, kdož vědí, nám porozumějí, aniž bychom zmínili jméno božského Vůdce. Ti, kdo ještě nevědí, jednoho dne pochopí (jsou-li trochu důvtipní), a přiznavše, že máme pravdu, postaví jediného vegetariánského panovníka Západu do čela oněch nanejvýš nesmlouvavých vykladačů biocentrického názoru, kteří byli zároveň mužové činu.“

Matsja, Kurma, Varaha, Narasimha, Vamana, Parašuráma, Ráma, Krišna, Buddha a Kalkí

Kapitola šestá se dotýká Stravy, ošacení, zábavy a těžké práce a problému lidojedství, býložravých a masožravých zvířat, zmíní se o pokrmech „nadřazených lidí“ a „bohorovných reků“, o člověku jakožto „vyšším druhu“ a zákonu džungle, na přetřes přijdou obvyklé pokrmy jako vejce, mléko, ale i rostliny. Venuše v kožichu nebude rovnou na indexu, ale obraz je pro Sávitrí nevhodný i jen jako vtip, a jde ještě dál – k odmítnutí ukrutných zábav jako je lov, býčí zápasy nebo představení v cirku. Tím „nejlepším, co lze udělat, je omezit a postupně zcela potlačit využívání zvířat k tvrdé práci. Rozvoj strojírenství v tomto ohledu napomáhá věci našich němých bratří.“

Obřadní porážka zvířat, kapitola sedmá, je zřejmě nejkřiklavějším tématem celé knihy, třebaže není nijak rozsáhlá. Poznání a léčba, kapitola osmá, stupňuje znechucení z celé věci, když rozebírá jednu z nejotřesnějších podob kořistění na zvířatech, neboť sebou nese i mučení, totiž využívání němých tváří jako předmětů soustavného vědeckého experimentování, což zahrnuje i vivisekci.

I když na to přišla řeč už dříve, devátá kapitola, Práva rostlin, připomíná velké bratrství všeho žijícího, jež nekončí u zvířat, nýbrž zahrnuje celý svět rostlin. Zkoumání, zde myšleno zřejmě prubování, „kovů – a zejména prastaré slovo, jehož se užívá k popisu jejich stavu po intenzivním využívání: „únava“ – zase patrně odkazuje k tomu, že také u kovů nacházíme jakési specifické stavy bolesti a pohodlí: mysteriózní „život“, jejž v celém rozvrhu existence spatřovali dávní mudrcové.“

Sávitrí Déví

Kapitola desátá, Činná laskavost, přechází ve svém tématu do kapitoly jedenácté nazvané Rasa a laskavost. Hospodářství a laskavost. Ideální svět, kde autorka dochází k závěru, „že bez ohledu na vyznání, k němuž se lidé úředně hlásí, jejich praktický zájem o blaho všech bytostí značně závisí na životní úrovni v zemi, kde se tito lidé učili cítit a myslet“. Připomíná, že „indičtí (a evropští) obyvatelé slumů si pramálo všímají vyhublého, unaveného a žíznivého koně, oslíka či buvola, vlekoucích ucpanými zadními uličkami přetížený vůz, zatímco jim jejich pán hrozí tvrdou holí“, „má [totiž] dost práce s přemýšlením o své bídě; o práci, již právě ztratil, nebo o hrozící výpovědi; o svých chorých dětech; o vlastním zuboženém těle“. Předpokládám, že Sávitrí Déví při návštěvě Egypta v roce 1934 si nejprve s velbloudem (foto na str. 182), na němž se tam nechávala vozit, promluvila a požádala o svolení takto jej „exploatovat“, pokud si připomeneme její slova (str. 19) o zarmucujícím „pohledu na unaveného koníka vlekoucího káru“…

„Nemůžeme si neuvědomit, že kdekoli (na Východě i na Západě), kde je životní úroveň obzvláště nízká, nabývá toto odpudivé, ale hluboce vkořeněné kolektivní sobectví lidí obzvláštní síly.“ (Trochu se nám opakuje výrazivo…)

„Jediné, co může v člověku odkrýt nadřazeného tvora, je jeho schopnost povznést se nad antropocentrické hledisko Popol Vuh (a jiných svatých písem, známějších, ne však lepších) k radostné moudrosti, vyjádřené písní – a životem – Toho, Jenž žil v Pravdě;[5] lidská schopnost spatřovat v každičkém čtvernožci či ptáku živoucí chvalozpěv na Slunce a milovat je proto, že jsou krásní.“

Budeš milovati boha ve všech živoucích věcech: ve zvířatech i v rostlinách.

Typografická poznámka: paginace mohla být v sazbě umístěna poněkud výše, neb po ořezu knižního bloku je kupříkladu na str. 83 dosti blízko spodního ořezu knižního bloku.


[1] Boria Sax: Zvířata ve Třetí říši. Domácí mazlíčci, obětní beránci a holocaust. Dokořán, Praha 2003.

[2] Boria Sax: Vrána v našich životech, kultuře a historii. Grada, Praha 2018.

[3] Juliana R.: „Skvostná žíhaná kočka“. Krása v bioetice Sávitrí Déví, viz https://deliandiver.org/2022/03/skvostna-zihana-kocka-krasa-v-bioetice-savitri-devi.html.

[4] Kalijuga, „temný věk“, je podle puránové historiografie čtvrtý věk v dějinách světa. Jeho název se odvozuje z nejhoršího vrhu při hře v kostky. Započal roku 3102 př. n. l. zničující bitvou na válečném poli u Kurukšétry, popsanou v Mahábháratě, a bude trvat 432 000 let. První období temného věku v trvání jedné dvacetiny celého věku bude relativně mírné s delšími mezidobími, kdy bude panovat mír. Poměry se však budou postupně zhoršovat, až dojde k úplnému zhroucení civilizovaného způsobu života a naprosté ztrátě duchovních a mravních hodnot. Na sklonku temného věku přijede na bílém koni spasitel Kalkí, božské vtělení Višnuovo, který dovrší zkázu starého světa a zahájí nový zlatý věk duchovní civilizace.

[5] Ankh-em-Maat byl jeden z titulů Achnatona, krále egyptského.