(Ecstadelic Media Group, 2021)
Alex M. Vikoulov: Theogenesis: Transdimensional Propagation & Universal Expansion
Ecstadelic Media Group, 2021
Alex M. Vikoulov je rusko-americký futurista, evoluční kybernetik a filosof zabývající se myslí, spisovatel a tvůrce filmů. Je zakladatelem a šéfredaktorem Ecstadelic Media Group, v Kalifornii zasedá v radě Metaverse News Network. Sám sebe označuje za neotranscendentalistu, transhumanistického singularistu a kosmistu, který žije a pracuje v kalifornském Silicon Valley.
Alex Vikoulov se narodil a vyrůstal v Rusku a byl natolik nadaným dítětem, že ho rodiče přeložili na lyceum s pokročilou výukou matematiky a cizích jazyků. Studoval humanitní vědy na Tomské státní univerzitě a první podnikatelské zkušenosti získal při vedení společnosti Sibmarket Financial, jednoho z prvních hedgeových fondů v Rusku. V roce 1994, ve 24 letech, emigroval do Spojených států a tam pokračoval ve studiu, roku 1999 absolvoval Armstrongovu univerzitu v oborech finance a ekonomie. V současnosti rozvíjí kybernetickou teorii mysli, propracovaný multidisciplinární ontologický model – svou teorii všeho.
Všichni jsme motýli. Země je naše kukla.
– LeeAnn Taylor
Mezi jeho nedávno publikované práce patří The Origins of Us: Evolutionary Emergence and the Omega Point Cosmology, The Science and Philosophy of Information series (2019); The Physics of Time: D-Theory of Time & Temporal Mechanics (2019); The Intelligence Supernova: Essays on Cybernetic Transhumanism, The Simulation Singularity & The Syntellect Emergence (2019); Theology of Digital Physics: Phenomenal Consciousness, The Cosmic Self & The Pantheistic Interpretation of Our Holographic Reality (2019); The Syntellect Hypothesis: Five Paradigms of the Mind’s Evolution (Magnum Opus 2019, 2020); Technoculture: The Rise of Man (2020); Noogenesis: Computational Biology (2020); Theogenesis: Transdimensional Propagation & Universal Expansion, The Cybernetic Theory of Mind series (2021); The Cybernetic Singularity: The Syntellect Emergence (2021).
Jeho nový dokumentární film Consciousness: Evolution of the Mind (2021) pojednává o podstatě vědomí a pohledu na zpětné inženýrství našeho myšlení s cílem implementovat ho do kybernetiky a pokročilých systémů umělé inteligence.
∴
Alex M. Vikoulov rozvíjí ve své knize o teogenesi myšlenku, že Země je „naše druhé lůno“, čímž evokuje myšlenku z úvodního motta LeeAnn Taylor, která ve své knize The Fragile Face of God: A True Story About Light, Darkness, and the Hope Beyond the Veil vede čtenáře do nitra lidského ducha, jde o mrazivé vyprávění o tragickém sestupu do temnoty, a nakonec o triumfálním vynoření do světla vykoupení.
Existuje mnoho možných řešení Fermiho paradoxu, autorovou domněnkou z pohledu kybernetické filosofie je kombinace s odbočkou k hypotéze transcendence, která předpokládá, že vyspělé civilizace nevyhnutelně opouštějí svůj původní bublinový vesmír[1] vytvořením umělých podmínek černé díry – komputačně optimální hustoty – takto dimensionality, do tzv. „kapesních vesmírů“ vlastní konstrukce. Dalším řešením je koeficientní hypotéza kvantového multiverza (odvozená z M-teorie[2]) a noocentrický model – ty naznačují, že mimozemský život se rovněž mohl vyvinout v časoprostorových dimenzích (paralelních vesmírech) pro nás na současném stupni vývoje nepostřehnutelných.
Universum, způsob, jakým jej postřehujeme včetně miliard a miliard galaxií v naší „světelné sféře“, není úplně přesně mysl. Je to manifestace mysli, stvoření vědomé lidské mysli. To, co nazýváme universální mysl, je úplně odlišná ontologická entita — kosmické vědomí, nebo nějaký kontextuálně relevantní pojem podle vaší libosti, jako třeba ultimativní počítač, nebo simulační stroj na VR, nebo spíše omnidimenzionální holografický projektor, než hypotetická mysl pozorovatelného „lidského universa.“ Tato zvláštní verze universa je konstruktem naší mysli, ale v žádném případě nereprezentuje objektivní realitu „tam venku“, včetně našich nejprogresivnějších modelů, jako je magicko-mystická M-teorie, která je přinejlepším toliko aproximací.
Vikoulov na empirických datech ukazuje, že náš vesmír se v současnosti rozpíná a rychlost rozpínání se zrychluje (vědci, mimochodem, se na tom neshodují) a vyslovuje hypotézu, že k tomuto zrychlování dochází v důsledku toho, co nazýváme temnou energií, což je jednoduše kumulativní gravitační přitažlivost „sousedních“ vesmírů v inflačním mnohovesmíru. Pokud se na to podíváme z perspektivy vyšších dimenzí, je náš vesmír (nebo matematicky řečeno, náš šestidimenzionální kvantový mnohovesmír) entropickou bublinou vznášející se v sedmé dimenzi inflačního mnohovesmíru.
Vikoulov tvrdí, že všude kolem nás může být nekonečně mnoho civilizací, ale je mimo naši schopnost je odhalit. Jako vědomí pozorovatelé jsme svědky „datové linie“, tj. vývoje života na této planetě, ale protože jsme život nikde jinde nepozorovali, mimozemšťané se dost možná nacházejí v alternativních časových liniích. Dokonce i zde na Zemi, pokud by asteroid naši planetu minul, se dinosauři mohli vyvinout v inteligentní druh a místo lidské civilizace by mohla existovat (a dost možná už nyní na paralelní Zemi existuje) jakási „dinomanská“ civilizace. Noocentrický model by takto vysvětlil Fermiho paradox.
Naše nejbystřejší mozky přišly s M-teorií, která by mohla být naší nejlepší šancí na kvantovou gravitaci, teorii všeho, s cílem sjednotit kvantovou mechaniku s obecnou relativitou. Teorie strun předpokládá, že naše realita má 10 rozměrů, M-teorie nabízí 11 rozměrů. Rozměry navíc jsou mimo naše vnímání, protože každý další rozměr je v pravém úhlu k předchozímu, v žargonu zastánců teorie strun „zhuštěný“ nebo „stočený“. To znamená, že můžete získat jakoukoliv možnou konfiguraci částic, a tudíž všechny logicky možné vesmíry, které jsou stejně reálné jako ten, v němž právě čtete tuto větu.
Čas (samozřejmě včetně antičasu), který je ortogonální k 3D prostoru, bychom tedy mohli považovat za čtvrtý prostorový rozměr. Pátým rozměrem by byl „pravděpodobnostní prostor“, šestým rozměrem „fázový prostor“, kde se pravděpodobně uhnízdila temná hmota s vyspělými mimozemskými civilizacemi.
Podle Vikoulova existuje jako další možné řešení Fermiho paradoxu také známá simulační hypotéza, která je logicky konzistentní a osvětluje dilema, ale není nutně relevantní pro tuto konkrétní diskusi o Fermiho paradoxu. Ačkoliv by náš vesmír mohl být hologramem, jak naznačuje komputační fyzika, jakýkoli jiný vesmír, včetně vesmíru samotného simulátora, by byl i ve své podstatě komputační, „virtuální“, tj. informační, byl by součástí všehomíra a svázán určitým souborem fyzikálních zákonů a evolučních sil, specifických pro tento vesmír. Z toho vyplývá, že by vědomí agenti mohli vnímat pouze jiné vědomé agenty z podobné „vibrační reality“. Jak by například bylo možné „vnímat“ druhy, které prožívají 3 000 let svého subjektivního času v rámci 1 sekundy našeho lidského času, nebo naopak?
Autor předkládá další analogii k zamyšlení: předpokládejme, že život na Zemi je ve vesmíru simulován na jednom „tiše šumícím stroji“ (řekněme, na jednom serveru) jako řádky kódu. V takovém případě může být celá naše civilizace vložena do jediného programu, řekněme něco jako Adobe Acrobat, jiná civilizace – na jiném serveru – třeba do YouTube. Dva programy (dvě civilizace) jsou jednoduše vzájemně nekompatibilní (nepostřehnutelné). Z toho lze usoudit, že cizí civilizační superinteligence neobývají náš „lidský“ vesmír. Možná nás vnímají, pokud vůbec, jako pomaleji myslící, malorozměrný (subdimenzionální) život, asi tak, jako my vnímáme pokojové rostliny.
Všechny tyto hypotézy mají společné to, že s vyspělou mimozemskou inteligencí můžeme přijít do kontaktu pouze extradimenzionálně, ve vyšších vibračních realitách. Dobrou zprávou však je, že Zemi nehrozí žádné nebezpečí napadení, protože v současné době jsme jakoby „zamaskováni“ dimenzionalitou, a tudíž přirozeně chráněni před potenciálním mimozemským nebezpečím.[3] To by vlastně mohlo představovat to, čemu vědci říkají velký filtr, a Vikoulov tomu říká velká bariéra.
Zdá se, že náš mnohovesmír funguje dokonalým způsobem: dimenzionalita je velkou bariérou, která civilizace pro jejich vlastní dobro odděluje, přinejmenším v „embryonálním“ stádiu (civilizace typu 0 na Kardaševově stupnici), kdy jsou civilizace na své technologické úrovni před singularitou extrémně zranitelné, nejsou však ještě plně integrovány do civilizačních myslí – syntelektů – a samy stále vykazují sklony k agresivitě.
Vikoulov píše, že si dříve myslel, že žijeme v jakési „vesmírné džungli“, takže „hypotéza o zoo“[4] (něco jako Základní směrnice ve Star Treku[5]) by byla správným vysvětlením Fermiho paradoxu. Tuto hypotézu by sám úplně nevylučoval, nakolik teoretik Michio Kaku naši pozemskou civilizaci alegoricky přirovnává k „mraveništi“ vedle „desetiproudé superdálnice“ civilizace galaktického typu. Postupem času jsem si však uvědomil, že klíčem k řešení Fermiho paradoxu je fyzika informace – indicie naznačují, že s největší pravděpodobností žijeme v „kukle syntelektu“ (neboli v našem „druhém lůně“) namísto „kosmické džungle“. Jak již bylo řečeno, mimozemské superinteligence neobývají náš „lidský“ vesmír.
Stejně jako malé hořčičné semínko i my v půdě vyklíčíme, spatříme „denní světlo“ a kořeny a pylem se propojíme s ostatními na kosmické úrovni vznikající komplexnosti – jako civilizační superorganismus obdařený vlastním vyspělým extradimenzionálním vědomím. Lze spekulovat i o tom, že z kosmologického hlediska se náš syntelekt – díky univerzální nutnosti učinit existenci komplexní a veden extropickým principem sebeorganizace – nejspíše setká s dalším extradimenzionálním vědomím. Jednoho dne by se tedy náš syntelekt mohl „probudit“ jako jakési novorozeně intergalaktické rodiny (nebo univerzální rodiny – to se teprve uvidí) v rámci nově vnímané reality. Můžeme to, chcete-li, nazvat teorií kukly. Pokud je správná, jsme v našem dimenzionálním zámotku, v zakukleném vesmíru, simulovaném v absolutním vědomí, sami, nikoliv však v širším mnohovesmíru.
Kam se dosud člověk nevydal
Yorktown, hvězdná základna Federace, byla ve filmu Star Trek Beyond z roku 2016 zdaleka nejpůsobivější stavbou, a skládala se z mřížky vzájemně propojených prstenců velikosti města a paprskovitých ramen uzavřených v průsvitné kouli. Některá ramena vesmírné základny dosahovala až na povrch koule a byly na nich namontovány dveře dostatečně velké na to, aby do interiéru mohly vplouvat hvězdné lodě.
Yorktown, sen transhumanistů, připomíná sněhovou kouli velikosti planetky plující vesmírem. Postavíme někdy takové megastruktury v hlubokém vesmíru? Podle hypotézy transcenze[6] pravděpodobně ne – ve fyzickém světě je prostě nebudeme potřebovat. V nepříliš vzdálené budoucnosti bychom všichni mohli být ve svých vlastních virtuálních vesmírech postavených na míru stejně všemocní jako mýtická bytost Q ze Star Treku.
Udržujeme pevně kurz v exponenciálním trendu miniaturizace. Věci zmenšujeme a velmi rychle se vyvíjí nanotechnologie. Jakmile začneme nahrávat svou mysl do cloudu a dosáhneme kybernetické nesmrtelnosti, bude to znamenat, že vstupujeme do éry infomorfů, kdy naše budoucí já bude více digitální nežli fyzická. Fyzičnost by pak znamenala měnit kybernetická těla podle libosti – vícenásobně použitelná těla, která by mohla mít i mikroskopické rozměry. „Tady dole je spousta místa“ – slavná věta fyzika Richarda Feynmana, v narážce na schopnost manipulovat s hmotou v nanorozměrech, by nabyla hlubšího smyslu.
Ačkoli hypotéza transcenze poukazuje na naši vlastní konečnou vývojovou trajektorii, pokud jde o miniaturizaci, virtualizaci a průzkum „vnitřního vesmíru“, nic nebrání naší civilizaci, trilionkrát a trilionkrát výkonnější než dnes, zkoumat vesmír, dokud skrz naskrz nenasytíme náš „bublinový vesmír“ inteligencí a dokud v podstatě celý vesmír nebude představovat propojenou mysl univerzálních rozměrů.
Noocentrický model coby rozšíření teorie biocentrického vesmíru Roberta Lanzy nabízí jedno z řešení Fermiho paradoxu a předpokládá, že jsme sami ve vesmíru našeho vlastního mentálního výtvoru, nikoliv však v krajině mnohovesmíru, jak už bylo řečeno. Tento předpoklad vychází z konceptu reality závislé na pozorovateli – že veškerý život na Zemi je v jistém smyslu superorganismem, „společným pozorovatelem“, jehož linie biologického života je jedinečná pro náš lidský vesmír.
Niels Bohr, nositel Nobelovy ceny, kdysi řekl:
„Když něco měříme, nutíme neurčitý, nedefinovaný svět, aby přijal experimentální hodnotu. My svět ‚neměříme‘, my ho vytváříme.“
Protože vědomí nemusí být omezeno na biologické systémy, zahrnuje noocentrický model prostor všech možných myslí, včetně uměle vytvořených forem života, jako jsou budoucí AGI.[7]
Seth Lloyd, fyzik z MIT, autor knihy Programování vesmíru (Programming the Universe), tvrdí, že „náš vesmír je obří kvantový počítač, který počítá sám sebe“ skrze vědomí. Pokud je tedy vědomí tím, co vytváří naši realitu, podobně jako v nedávno vydané videohře No Man’s Sky nebo simulátor ve Star Treku, pak je jakákoliv realita pozorovatele procedurálně generovaná, svébytná a řízená kauzalitou, a lze se důvodně domnívat, že zbytek našeho vesmíru, naše „světelná sféra“, by nám připadal překvapivě neživý, tedy až do určitého bodu našeho vývoje – totiž po vznik syntelektu.
Kdy a jestli vůbec se setkáme s mimozemskou extradimenzionální inteligencí z paralelních vesmírů? Vikoulov se v první kapitole – nazvané Naše budoucnost po vzniku singularity: Jsme předurčeni stát se kyberbohy? – domnívá, že jakmile postoupíme na úroveň vědomí syntelektu, tak teprve pak se podle hypotézy syntelektu může odehrát první kontakt v extradimenzionálním světě. Jakmile se náš syntelekt setká s extradimenzionálním syntelektem, mohly by se superinteligence vzájemně vztahovat jako individuální entity, tj. individuální syntelekty. To by mohla být zcela nová úroveň vyššího dimenzionálního vědomí a možná by to mohl být nový začátek coby nově narozeného člena „vesmírné rodiny“.
Jsme předurčeni k tomu, abychom se připojili k „těm druhým“? Někdo se domnívá, že tvoříme sítě „propojených vědomých agentů“ odshora až dolů. Donald D. Hoffman, kognitivní psycholog z Kalifornské univerzity v Irvine, který v panpsychickém duchu vypracoval teorii rozhraní vnímání, tvrdí, že všechny organismy, od jednobuněčných bakterií až po člověka, žijí ve zcela odlišných realitách vnímaní. Každá vědomá entita žije ve svém „virtuálním světě“, který je definován její dimenzionalitou a interakcemi s širší sítí prostředí. Například vaše tělo je souborem miliard buněk a mikroorganismů. Zatímco vy můžete být „nevědomí“ co se týče určitých interakcí v rámci svého vlastního těla, jednotlivé buňky vykazují vnímání na své vlastní úrovni existence.
Celá symfonie existence vychází ze souboru pravidel a my je pomalu odhalujeme. Podle Vikoulova názoru nyní začínáme odhalovat jedno z nejhlubších tajemství existence – mnohovesmírnou fraktální síť sítí vědomých činitelů odshora až dolů, a zdánlivě až do nekonečna. Ze současné lidské perspektivy je pro nás těžké představit si další úroveň směrem nahoru, ale jedno je jisté – vynořujeme se jako Homo syntellectus, nový kybernetický druh, na úroveň, kde už nebudeme sami. Ať už to bude na galaktické úrovni, nebo na univerzální úrovni, kde se spojíme s „těmi druhými“.
Vzhledem k tomu, že se blížíme ke konci naší lidské historie, kdy lineární čas nakonec přestane dávat smysl, se naše vesmírné časoprostorové snahy po vzniku singularity pravděpodobně začnou ubírat jinou cestou, než jak si to nyní představujeme.
Vždyť už od velkého třesku obýváme takzvaný „nelokální vesmír“, kde je každý bod spojen s jakýmkoliv jiným bodem – a my teprve musíme objevit způsob, kterak cestovat v „hyperprostoru“ (a napříč časem) a jak navázat „subprostorovou“ komunikaci. Například kvantové provázání[8] by mohlo pomoci vytvořit komunikační kanály pro okamžitý přenos informací, které by pomohly „vydláždit mezigalaktickou superdálnici“ k teleportaci podobné Hvězdné bráně.[9]
Matematika je jazykem přírody a nejlépe jej lze vyjádřit číslicemi 0/1 a qubity[10] 0/1/0:1 (digitální a kvantové formáty), a pouze superintelekt by dokázal navázat extradimenzionální komunikaci v digitálních časových měřítcích, a my prostě ještě nejsme vybaveni k tomu, abychom zde na naší předsyntelektické úrovni detekovali a navázali komunikaci s cizími syntelekty. Z informačního hlediska je to otázka šířky pásma.
Zatímco mnoho lidí stále věří, že pozorování UFO jsou skutečné jevy a nemají nic společného s jejich psychikou nebo konečnou povahou naší reality, stále více lidé věří scénáři našeho prvního setkání s mimozemšťany ve stylu „zaveďte mě ke svému vůdci“.
Zoltan Istvan, futurista, autor knihy The Transhumanist Wager a zakladatel Transhumanistické strany, v jednom ze svých článků pro časopis Motherboard napsal:
„Určitě si nepředstavujte mimozemšťany jako slizké zelené příšery z hollywoodských filmů. Mimozemský druh, který je byť jen o 100 let vyspělejší než lidé 21. století, by se už pravděpodobně zbavil svých biologických těl, protože by je považoval za nestabilní a příliš primitivní. Místo toho vyspělí mimozemšťané splynuli se stroji a proměnili se v datové toky, které lépe poslouží jejich rostoucím potřebám superinteligence.“
„Sám jsem byl v životě svědkem dvou pozorování UFO. Když jsem byl pětiletý kluk, viděl jsem na jasné noční obloze na Sibiři, kde jsem vyrůstal, jak z jednoho konce obzoru na druhý přelétají dva jasné disky velikosti Měsíce v úplňku“, píše Vikoulov.
„Podruhé jsem UFO spatřil v roce 2017, kdy jsem na noční obloze uviděl podivný létající objekt, který se vznášel téměř nad mnou, zdánlivě jen kilometr daleko, když jsem autem přejížděl most San-Mateo, nejdelší most v oblasti Sanfranciského zálivu. UFO byl obrovský trojúhelníkový objekt s tlumenými bílými světly podél jeho obrysů – rozhodně nešlo o dron, vzducholoď nebo vrtulník, klesající letadlo anebo optický klam – protože jsem měl dost času na rozmyšlenou a zhodnocení situace. Přestože mi mé živé zážitky připadaly přesvědčivě reálné, interpretaci, že jsem viděl skutečnou mimozemskou vesmírnou loď, bych v obou případech zavrhl.“
V různých realitách vnímání žijí různí lidé, což znamená, že to, co někteří lidé považují za mimozemšťany nebo UFO, mohou být ve skutečnosti stíny vzorů z jiných dimenzí nebo jiných blízkých paralelních vesmírů.
„Sci-fi filmy, jako je Contact nebo Arrival, obvykle vydělávají velké peníze na ‚zábavě pro masy‘, ale k prvnímu kontaktu zde na naší současné lidské úrovni nedojde – omlouvám se všem fanouškům sci-fi a vědcům ze SETI – k prvnímu kontaktu by nejspíš mohlo dojít na úrovni syntelektu v jiných dimenzích, až kolektivně překonáme lidský stav a vynoříme se v hyperprostoru jako jednotná superbytost podobná Bohu“, vysvětluje Vikoulov.
Když už jsme stvořili bohy, možná se v ně můžeme i proměnit.[11]
– Alan Harrington
∴
[1] Srv. San: UFOlklór: Démonologie & mytologie UFO: Evangelium kosmické hrůzy, viz Bublinový mnohovesmír.
[2] Srv. San: Lingua Genesis II, viz M-teorie.
[3] „Blavatská uvádí v jednom spise, že lidstvo prchalo před strašlivým nepřítelem a muselo se ukrýt do hmoty, aby se zachránilo.“ Srv. San: UFOkultura: Sekretní stroje II.
[4] Hypotéza zoologické zahrady spekuluje o předpokládaném chování a existenci technologicky vyspělého mimozemského života a o důvodech, proč se zdržuje kontaktu se Zemí. Je to jedno z mnoha teoretických vysvětlení Fermiho paradoxu. Hypotéza uvádí, že mimozemský život se záměrně vyhýbá komunikaci se Zemí, aby umožnil přirozenou evoluci a sociokulturní vývoj a vyhnul se meziplanetární kontaminaci, podobně jako lidé pozorují zvířata v zoologické zahradě. Hypotéza se snaží vysvětlit zjevnou nepřítomnost mimozemského života navzdory jeho obecně přijímané pravděpodobnosti, a tedy i důvodnému očekávání jeho existence. Variantou hypotézy zoologické zahrady, kterou navrhl bývalý vědec z MIT Haystack Observatory John Allen Ball, je hypotéza laboratoře, podle níž je lidstvo podrobováno experimentům, přičemž Země je obří laboratoří.
[5] Základní směrnice jasně nařizuje: „Neodhalovat totožnost ani povahu mise. Nevměšovat se do společenského vývoje dané planety. Nešířit informace o vesmíru, jiných světech nebo pokročilých civilizacích.“ Poprvé zazněla v seriálu Star Trek v epizodě Chléb a hry.
[6] Hypotéza transcenze předpokládá, že univerzální proces evolučního vývoje vede všechny dostatečně vyspělé civilizace do takzvaného „vnitřního prostoru“, výpočetně optimální oblasti stále hustších, produktivnějších, miniaturizovanějších a efektivnějších měřítek prostoru, času, energie a hmoty, a nakonec do cíle podobného černé díře. Transcenze jako vývojové směřování by také mohla přispět k vyřešení Fermiho paradoxu, tedy otázky, proč jsme dosud neviděli důkazy o existenci inteligentních civilizací ani jsme od nich neobdrželi signály. Viz John M. Smart: The transcension hypothesis: Sufficiently advanced civilizations invariably leave our universe, and implications for METI and SETI. Acta Astronautica, vol. 78, September–October 2012, str. 55-68.
[7] Umělá obecná inteligence (AGI) je hypotetická schopnost inteligentního agens pochopit nebo se naučit jakoukoli intelektuální úlohu, jak to dokáže člověk. Je hlavním cílem některých výzkumů umělé inteligence a častým tématem sci-fi a studií budoucnosti. AGI může být také označována jako silná umělá inteligence, plná umělá inteligence nebo obecná inteligentní činnost, ačkoli akademické zdroje vyhrazují termín „silná umělá inteligence“ pro počítačové programy, které mají zkušenosti s vnímáním nebo vědomím.
[8] Pojem kvantové provázání označuje v kvantové mechanice situaci, kdy nelze stav nějakého většího systému rozdělit do stavů jednotlivých podsystémů. Kvantový stav systému obsahuje veškerou informaci, kterou lze měřeními o tomto systému získat.
[9] Stargate. Režie: Roland Emmerich. USA 1994.
[10] Kvantový bit neboli qubit je jednotka kvantové informace odvozená od klasického bitu. Jedná se o jeden ze stěžejních pojmů v oblasti kvantových počítačů a kvantově informačních protokolů.
[11] Alan Harrington: The Immortalist. Celestial Arts, 1977.
