Solsticiální osu zvěrokruhu, relativně svislou vůči ose rovnodennosti, je třeba považovat za projekci severojižní polární osy v rámci ročního slunečního cyklu.
Podle korespondence mezi časovou symbolikou a prostorovou symbolikou kardinálních bodů je zimní slunovrat v jistém smyslu severním pólem roku a letní slunovrat jeho jižním pólem, zatímco obě rovnodennosti – jarní a podzimní – odpovídají analogicky východu a západu.
V křesťanské symbolice dochází k narození [Mesiáše] Avatara nejen o zimním slunovratu, ale také o půlnoci – má tedy dvojí korespondenci s „Bránou bohů“.
Obě zvěrokruhové brány jsou v tomto pořadí vchodem a východem z „kosmické jeskyně“, kterou některé tradice označují jako „bránu lidí“ a „bránu bohů“, což odpovídá oběma slunovratům. Musíme upřesnit, že první odpovídá letnímu slunovratu, tj. znamení Raka, a druhá zimnímu slunovratu, tj. znamení Kozoroha.
Abychom tomu porozuměli, musíme se odvolat na rozdělení ročního cyklu na dvě poloviny: jednu „vzestupnou“ a druhou „sestupnou“. První je dráha Slunce na sever (uttarájana), od zimního slunovratu k letnímu slunovratu; druhá je dráha na jih (dakšiṇájana), od letního slunovratu k zimnímu slunovratu. V hinduistické tradici je „vzestupná“ fáze spojována s dévajánou [„cestou bohů“] a sestupná fáze s pitṛjánou [„cestou otců/předků“], což přesně odpovídá názvům obou právě zmíněných bran: „brána lidí“ vede k pitṛjáně a „brána bohů“ vede k dévajáně. Musí být tedy umístěny na začátek příslušných fází – tj. první na letní slunovrat a druhá na zimní slunovrat.
Podle zednářské symboliky se iniciační práce koná „od poledne do půlnoci“, což je přesné, pokud se na práci díváme jako na cestu od „brány lidí“ k „bráně bohů“. Námitka, kterou by někdo mohl vznést na základě „sestupné“ povahy této fáze, je vyřešena použitím „obráceného významu“ analogie, jak bude vysvětleno později. V průběhu dne je vzestupná polovina od půlnoci do poledne, sestupná polovina od poledne do půlnoci: půlnoc odpovídá zimě a severu, poledne létu a jihu; ráno odpovídá jaru a východu (východ slunce), večer podzimu a západu (západ slunce).
Fáze dne, stejně jako fáze měsíce, ale v ještě menším měřítku, tak analogicky představují fáze roku. Totéž platí obecněji pro jakýkoli cyklus, který se bez ohledu na délku trvání přirozeně dělí podle stejného kvartérního zákona.
S touto symbolikou se setkáváme také u Řeků a u Římanů, kde je spojena zejména se symbolikou Januse. Janus je ve zde probíraném aspektu správně ianitor [„vrátný“], který klíči otevírá a zavírá ianuae (brány) ročního cyklu – což je jeden z jeho hlavních atributů. Zde bychom měli připomenout, že klíč je „osový“ symbol.
Janus [Ianus] totiž dal své jméno lednu (Ianuarius), prvnímu měsíci – tomu, který otevírá rok, když začíná, jak má, o zimním slunovratu. Ještě zřetelnější je, že Janův svátek v Římě slavila o obou slunovratech Collegia Fabrorum. Protože slunovratové brány umožňují přístup k oběma polovinám – vzestupné a sestupné – zodiakálního cyklu, z nichž každá začíná, je Janus, známý jako „Pán trojího času“ (titul, který se v hinduistické tradici vztahuje i na Šivu), také, jak bylo řečeno, „Pánem dvou cest“ – té pravé a levé, které pythagorejci znázorňovali písmenem Y a které jsou v podstatě totožné s dévajánou a pitrjánou.
Kromě toho Janus předsedal Collegia Fabrorum, správcům iniciací, které byly stejně jako ve všech tradičních civilizacích spojeny s provozováním řemesel. Je pozoruhodné, že tato kontinuita přetrvala až do křesťanství, a i když se to těm, kdo si neuvědomují určité „přenosy“, může zdát zvláštní, její pozůstatky lze nalézt i dnes.
V křesťanství se Janusovy slunovratové svátky přeměnily na svátky obou svatých Janů, které se dodnes slaví ve stejnou dobu – kolem zimního a letního slunovratu. Zajímavé je, že oblíbený francouzský výraz „Jean qui pleure et Jean qui rit“ [„Jan, který pláče, a Jan, který se směje“] je reminiscencí na dvě protikladné tváře Januse.
Je také příznačné, že esoterický aspekt křesťanské tradice byl vždy označován jako johanitský, což dává tomuto fenoménu význam daleko přesahující pouhý náboženský nebo exoterický. Následnictví antického Collegia Fabrorum přešlo na cechy, které si po celý středověk zachovaly stejný iniciační charakter – zejména cech stavitelů. Ty si přirozeně zvolily za své patrony oba svaté Jany, což dalo vzniknout termínu „svatojánská lóže“, který se zachoval v zednářství.
Připomínáme, že „Svatojánská lóže“, i když není symbolicky připodobněna k jeskyni, je stejně jako jeskyně obrazem kosmu. Její popsané rozměry to zvláště jasně ukazují: její délka je „od východu k západu“, šířka „od jihu k severu“, výška „od země k nebi“ a hloubka „od povrchu ke středu země“. Pozoruhodné je, že v islámské tradici je místo, kde je postavena mešita, považováno za posvěcené nejen na zemském povrchu, ale od něj až do sedmého nebe.
Kromě toho se říká:
„Ve Svatojánské lóži se pro ctnosti staví chrámy a pro neřesti se kopou žaláře.“
Tyto dvě představy vyvýšení a hloubení se vztahují k vertikálním rozměrům výšky a hloubky, počítaným jako dvě poloviny jedné osy probíhající „od zenitu k nadiru“ – představují dvě tendence bytí: k nebesům (chrám) a k peklu (kobka), které jsou zde vyjádřeny spíše alegoricky než přísně symbolicky pojmy ctnost a neřest.
V zednářské symbolice jsou dvě rovnoběžné tečny ke kruhu považovány – kromě mnoha jiných významů – za symboly dvou svatých Janů. Pokud se na kruh díváme jako na obraz ročního cyklu, pak styčné body tečen, které jsou diametrálně odlišné, odpovídají dvěma solsticiálním bodům.
I ve své moderní „spekulativní“ podobě si zednářství vždy zachovalo solsticiální svátky, zasvěcené oběma svatým Janům poté, co byly kdysi zasvěceny Janusovým dvojím aspektům. Tradiční nauka o dvou solsticiálních branách tak spolu se svými iniciačními asociacemi přežila – i když často nepochopena – až do moderního západního světa.
∴
Výňatek z článku René Guénona, publikovaného v časopise É.T. v květnu a červnu 1938 a zpracovaného v knize Základní symboly posvátné vědy, kapitoly XXXV a XXXVII.
