„Jedním z nejkrásnějších konceptů, jímž nás Hildegarda obdarovala, je pojem, který jsem nikdy u žádného jiného teologa nenašel“, píše Matthew Fox.[1] Vymyslela si slovo viriditas neboli ozeleňující moc. Následuje pár příkladů toho, kterak oslavovala tuto ozeleňující moc.
Mluví o „nádherném zazelenání stromů a trav“, o „bujné zeleni země“. Říká, že celé stvoření, a zvláště lidstvo zahrnují „spršky svěží zeleně, živost nesoucí plody.“ Je zřejmé, že stvořitelská moc a ozeleňující moc jsou zde úzce propojeny. Říká, že „ozeleňující láska spěchá všemu na pomoc. S vášní nebeského toužení ti, kdož vdechují tuto rosu, nesou přehršli ovoce.“ Stejně jako Eckharta ji hluboce vzrušoval příslib z Janova evangelia, [že On nás vyvolil, abychom šli] a „ovoce přinesli, a ovoce [naše] aby zůstalo“.[2]
Věří, že Kristus přináší „bujnou zeleň“ lidem a institucím, byvše „scvrklí a povadlí“. Božské slovo, davar,[3] oslavuje takto:
„To slovo je zeleň všech zelení, samotné stvořování.“
Boha nazývá „nejčistším pramenem“, podobně jako jej Eckhart později zobrazí jako „velkou podzemní řeku“. Pro Hildegardu je Duch svatý ozeleňující mocí v pohybu, mocí, která všemu sesílá růst, rozmach a velebení. Spása či uzdravení je pro ni návratem této ozeleňující moci a vláhy. Tuto skutečnost celebruje i ve svém díle Ordo Virtutum.
„Na počátku byla všechna stvoření zelená a plná života; kvetla uprostřed květů. Později sama ta zelená postava sestoupila dolů.“
Proto se Ježíš nazývá Vtělenou zelení. „Pamatujte,“ říká nám, „že ona plnost, kterou jste na počátku stvořili, neměla nikdy uvadnout.“
Co je ještě viriditas? Je to svěžest Boží, kterou člověk přijímá do svých duchovních i tělesných životních sil. Je to moc jara, klíčivost, plodnost pocházející od Boha a prostupující celé stvoření. Tato mocná životní síla se nachází jak v člověku, tak i mimo něj. „Země tu klíčivost potí každým svým pórem,“ prohlašuje. Zatímco Augustin viděl zápas těla a duše, Hildegarda vnímá, že „duše je svěžestí těla, neboť tělo s její pomocí roste a prospívá podobně, jako se země stává plodnou díky vláze.“
Maria, matka Ježíšova, je oslavována jako viridissima virga, nejzelenější ze zelených ratolestí, nejplodnější z nás všech. Je ratolestí „plnou jarní ozeleňující moci“ – a v takovém obrazu se ozývají hluboké náznaky dávné náboženské tradice uctívání bohyně. V jedné ze svých písní k Marii říká:
„Ty zářící, nejzelenější, svěže zelenající se výhonku… znovu sesíláš bujnou zeleň“ těm „scvrklým a povadlým“ tohoto světa.
Odkud Hildegarda čerpá tuto podivuhodnou obraznost? Domnívám se, že ze tří zdrojů. Prvním jest Písmo svaté. Prorok Ozeáš káže:
„Já jsem jako jedle zelenající se, ze mneť ovoce tvé jest.“[4]
Hildegarda vzývá viriditas jako synonymum požehnání, které bylo pro hebrejský lid nejlépe vyjádřeno právě plodností a rozením. Jak to vyjádřil Mistr Eckhart:
„Hledej jen toto rození a nalezneš veškeré dobro, veškerou útěchu, veškerou blaženost, veškeré bytí a veškerou pravdu. Pokud jej pozbydeš, přijdeš o veškeré dobro a veškerou blaženost.“[5]
Mnohé z Hildegardiných obrazů ozeleňující moci vyrůstá z jejích meditací nad obrazy nás samých jakožto vinné révy a živoucích ratolestí.[6]
Druhým zdrojem jejího žírného pojetí viriditas, ozeleňující moci, je krajina, v níž žila. Porýní je bujným, smyslně zeleným údolím, hluboce požehnaným úrodnou půdou, výživným ovocem a vinicemi. Hildegarda, jak víme, strávila mnoho let poblíž řeky Mosely a dodnes se v okolí Bingenu vinou po svazích zelené vinice. Její benediktinské sestry zde stále pěstují hrozny k výrobě vína na stráních, které se svažují k řece. Atmosféra zeleně, jež charakterizuje údolí Rýna, je patrná i na fotografiích doprovázejících tento text.
První z nich zachycuje údolí řeky Nahe poblíž místa, kde Hildegarda prožila své dětství. Tato řeka, obklopená zelení, se vlévá do Rýna přímo v Bingenu. Na protějším břehu Rýna dodnes svědčí bohaté vinice o ozeleňující moci půdy kolem Bingenu. Druhá fotografie ukazuje stezku na hoře sv. Disiboda, v prvním klášteře, kde Hildegarda žila od svých osmi let až do zhruba dvaapadesáti. Právě zde napsala Scivias, svou první knihu, pětatřicet vizí. Není snad příznačné, že ve své básni Na počest sv. Disiboda (kterou také zhudebnila) Hildegarda oslavuje jeho ozeleňující moc?
Ó, životodárná zeleni ruky Boží,
jíž vysadil svůj sad.
Ty se vzpínáš oslnivě až do nejvyšších nebes,
jako velebný sloup.
Jsi nádherná v díle Božím.
A vy, ó horské výšiny,
nikdy nezakolísáte,
když vás Bůh zkouší.
Ač stojíte v dálce jakoby ve vyhnanství,
žádná moc na zemi není tak silná,
aby se proti vám pozvedla.
Jste nádherné v díle Božím.
Vědci z Mnichovské univerzity nedávno prováděli měření v Hildegardině cele a zjistili tam tak vysoký zdroj elektromagnetické energie, jaký se nikde jinde v Evropě nevyskytuje. Hildegarda musela v této cele prožít mnoho bezesných nocí!
Výraz „porýnští mystikové“ nelze pochopit bez Hildegardina pojmu ozeleňující moc.
Třetím zdrojem, z něhož Hildegarda tento pojem odvozuje, je tedy její vlastní zkušenost, to, že byla dítětem Porýní. Hildegarda staví ozeleňující moc, vlhkost a svěžest proti hříchu vysychání (srv. Vize dvanáctá). Vyprahlý člověk a vyprahlá kultura ztrácejí schopnost tvořit. A právě proto je pro Hildegardu vysychání smrtelným hříchem – narušuje naše výsostné nadání stvořovat. „Jedině člověk je povolán spolu-stvořovat,“ prohlašuje. Máme být „praporem Božství“ tímto způsobem: „Bůh stvořil člověka proto, aby člověk obdělával to pozemské, a tak stvořoval to nebeské.“
Tragédií vysychání a zanedbání ozeleňující moci je to, že se nic nerodí. Není pochyb o tom, že její hluboké přesvědčení o našem nadání stvořovat souvisí i s jejím vlastním „vysycháním“, s tělesnou i duchovní nemocí, kterou prožívala, když odmítala psát a sdílet své vize. Její vlastní vzkříšení a probuzení bylo tak mocným proudem zelené energie, že od svých dvaačtyřiceti let až do smrti v třiaosmdesáti Hildegarda neustále tvořila – v hudbě a poezii, v korespondenci a kázání, v léčení i malbě, v organizování a zakládání – jakmile přijala za vlastní tvorbu zaměřenou na svou duchovní zkušenost.
Říká, že máme být spolupracovníky Boha. Máme se stát kvetoucím sadem.
„Člověk, který koná dobré skutky, je skutečně tímto sadem nesoucím dobré ovoce.“
Naše dílo má být dílem zeleným, ozeleňujícím, tvořivým. Aby tomu tak bylo, je nezbytné, abychom byli stejně vlahými a vlhkými jako Bůh. Náš křest vodou není křtem pomocí vody, ale k vlhkosti. Je to závazek zůstat vlhcí a zelenající se. Jako Bůh.
V obrazech nápadně připomínajících mudroslovnou literaturu hebrejské Bible slyší Hildegarda Boha, jak promlouvá:
Jsem vánek, jenž vyživuje vše zelené.
Povzbuzuji květy, aby se chlubily dozrávajícími plody.
Jsem déšť přicházející z rosy,
který způsobuje, že se traviny smějí
radostí života.[7]
Vidíme zde, že smích není podle Hildegardy výsadou dvounohých tvorů. Směje se celý kosmos. Neboť je vlhký, ne suchý.
ψ
[1] Matthew Fox: Illuminations of Hildegard of Bingen. Bear & Company, Santa Fe 2002, str. 30n.
[2] J 15,16: „Ne vy jste mne vyvolili, ale já jsem vás vyvolil, a postavil, abyste šli a ovoce přinesli, a ovoce vaše aby zůstalo, aby zač byste koli prosili Otce ve jménu mém, dal vám.“
[3] Davar, hebr. דָּבָר, znamená „slovo“, nikoliv však ve smyslu statického pojmu, nýbrž jde o „slovo, které koná, tvoří, zasahuje do reality“, tedy logogenezi. Není to „slovo“ jako informace, je to slovo jako čin, stvořitelský akt, moc, která uvádí věci v bytí a proměňuje svět.
[4] Oz 14,8.
[5] Mistr Eckhart: Kázání. Horus, Brno 2019, str. 312. Dále viz také Kázání 2, 4, 24, 31, 34, 35, 50, 57, a téma „via creativa“ v Eckhartově teologii.
[6] J 15.
[7] Gabrielle Uhlein: Meditations with Hildegard of Bingen. Bear & Co., Santa Fe 1982, str. 31.
