Æony, gyry, jugy a Zlatý věk

50
Rozpolcení Džamšidovo
Rozpolcení Džamšidovo

V roce 1992 přišel D. Ž. Bor s titulem Zlatý a železný věk aneb O vycházení světa z potopy, nebi, ráji a podsvětí.[1]

Zařadil do něho svůj výběr myšlenek a textů vztahujících se k podivuhodnému sídlu našich prarodičů a cyklickému střídání věků, čtyřem věkům lidstva. Na pomoc si vzal citace z děl Fulcanelliho, Liber occultationis, Clavis operis Georga von Wellinga, dále to byl Henricus Madathanus Theosophus a jeho Aureum saeculum redivivum.

O rok později na něj navázal rozsáhlejším, vytříbenějším a vlastními myšlenkami, idejemi, analýzami a syntézami naditém svazku Abeceda stvoření[2], s podtitulem Komorní soubor mýtoetymologických esejů o povstání člověka, jazyků, náboženství, kultury a civilizace, představujícího úvahy o hermetické kosmogonii.

Pokračováním je jeho již posmrtný opus Tajemný svět pravěku[3] s podobným podtitulem Mýtoetymologické eseje. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Studiem starých mýtů a dávnými civilizacemi se zabýval dlouhý čas, fascinován příbuzností jazykových kořenů napříč kontinenty, a v jeho průběhu objevil nové živ(n)é pole, na němž vyrašila podivuhodná věda, mýtoetymologie.[4]

Stal se vypravěčem příběhů o Hadu a Želvě, o podivných zápasech dobrých a moudrých Hadů s oněmi zlými a nemoudrými, o Rybích, Hadích a Ptačích lidech. Dlouhá léta umanutě stopoval tyto legendy až ke kořenům nesmírně vzdálených dob, jejichž skrovné pozůstatky jsou mementem dávné katastrofy, k níž my sami uháníme mílovými kroky, ba již jsme na jejím prahu. D. Ž. Bor to cítil rovněž, neboť poznamenává:

„Doufám, že novou knihu stačím napsat a varovat nás před námi samými: my jsme ti, před nimiž nás moudří varovali!“

Vzpomínky na Zlatý věk nebo představy o něm jsou zvláštností kultur obývajících oblast od Indie až po Severní Evropu. V Americe to byli Mayové a Aztékové, kteří měli s ohledem na historii nejrozvinutější mytologii, a nic z dob minulých pro ně jim nebylo skryto jsouc ohroženo opakující se ohnivou či vodní zkázou. Ani buddhistická filosofie v tomto směru nepodléhá nostalgii, třebaže v praxi z Indie přejala ideu věků postupného úpadku. Ovšem v prastarém Středním Východě existují v knize Genesis zřejmé pozůstatky Zlatého věku jakožto rajské zahrady Edenu, kde se před Pádem lidstvo procházelo společně s bohy. Babylónský kněz boha Marduka Béróssos, žijící ve 3. století př. n. l., sepsal kolem roku 270 př. n. l. pro Antiocha I. Sótéra, jemuž dílo dedikoval, třídílný spis Babylóniaka, v němž Řekům vylíčil dějiny své země od stvoření světa do smrti Alexandra Velikého v roce 323 př. n. l., a to na základě spolehlivých klínopisných pramenů (údajně z babylonského chrámového archivu). Béróssovo dílo se ovšem nezachovalo, jsou z něj známé pouze citace u pozdějších autorů. Podle babylónské mytologie existovaly tři věky trvající po dobu precesního přechodu jarní rovnodennosti čtyřmi znameními zvěrokruhu; první z nich, pod vládou boha Anu, byl právě Zlatým věkem, který ukončila Potopa. Avesta, sbírka staroíránských posvátných spisů zoroastrického náboženství, vypráví o tisíciletém zlatém království čtvrtého a největšího z králů pišdadiánské dynastie, Džamšida (Jima), první člověka a prvního krále, mytologické postavy árijské kultury pod jménem Yima-Kšeta, „zářící Yima“. Jméno Džamšid původně sestává ze dvou částí – Džam a šid, vykládané jako „Dvojče“, což zřejmě reflektuje indoíránskou víru v prapůvodní pár Jami a Jama. Jama byl v praindoevropském myšlení spolu se svým bratrem Manuem prvním lidským párem, a společně byli i prvními panovníky. Manu svého bratra obětoval (srv. Kain a Ábel), takže Jama se stal prvním zemřelým člověkem, a tak vládcem říše mrtvých (srv. skandinávského velikána Ymiho). Pozoruhodné ovšem jest, že Džamšid byl obdařen královským farrem (avestánsky chvarena), který se také jinak nazývá slávou, velikostí, spanilostí, charismatem, a jde až k okřídlenému slunečnímu disku – Fravašie mazdaismu,[5] tedy Duchu svatému. Jenže Džamšidova pýcha rostla, začal zapomínat, že veškeré požehnání jeho království přichází od Boha, chvástal se lidu, že to dobro pochází od něho samotného, vyžadoval božské pocty, jako by sám bylo Stvořitelem. Tehdy jej farr (Duch svatý) opustil, lid proti němu začal reptat a nakonec i povstal. Džamšid ve svém srdci litoval svých skutků, jeho sláva se však k němu již nikdy nenavrátila. Nakonec se dočkal zlé odplaty z ruky Zahāka, v íránském folklóru rovněž jako Aži Dahak, zosobněného zla íránské mytologie.

Aži (nominativ ažiš) je avestánské slovo a znamená „had“ či „drak“. Je příbuzné sanskrtskému slovu ahi, „had“. Azi a Ahi jsou vzdáleně spojené s řeckým slovem ophis, latinsky anguis, ruským a staroslovanským уж (užovka), vše s významem „had“. Původní význam slova dahāka je nejisté. Možným překladem jsou slova „žahavý“, „planoucí“ (srv. sanskrtské dahana), „člověk“ nebo „člověku podobný“ (srv. chotanské daha), „nesmírný“ nebo „cizí“ (také ve smyslu „nikoliv pozemský“).

Džamšid prchal ze svého města přes celý svět, až nakonec jej Aži Dahak dostihl a byl jím brutálně zavražděn – rozpolcen. A tak po sedmi stech letech skončil první člověk a první král, za jehož vlády nebylo chladu ani zimy, stáří, ani smrti či nemocí, a lidstvo padlo z výšin civilizace do temného věku.

Graham Hancock ve své knize Magicians of the Gods[6] popisuje úplně nové nálezy, opírající se o nejnovější vědecké důkazy, týkající se globálního kataklysmatu, jež smetlo rozvinutou civilizaci z povrchu zemského, nás postihlo ztrátou paměti a donutilo začít znovu jako děti bez vzpomínek na to, co bylo předtím. Na konci poslední doby ledové, zhruba před 12800 lety vstoupila do slunečního systému obrovská kometa z hlubokého vesmíru, rozpadlá do četných úlomků. Některé z nich zasáhly Zemi a způsobily globální kataklysma v měřítku nevídaném od vyhynutí dinosaurů. Přinejmenším osm úlomků zasáhlo ledový příkrov Severní Ameriky, zatímco další dopadly na severní Evropu. Nárazem těchto kometárních úlomků o velikosti jeden a půl kilometru při rychlosti více než 27 km/s došlo k vytvoření obrovského množství tepla, které vedlo k okamžitému rozpuštění miliónů čtverečních kilometrů ledu, destabilizovalo zemskou kůru a zapříčinilo celosvětovou potopu vzpomínanou v mýtech po celém světě. Druhá série nárazů byla stejně devastující a způsobila další kataklysmatické záplavy před 11600 lety, což je přesné datum udávané Platónem ohledně zániku a potopení Atlantidy. Důkazy, o nichž se v knize hovoří, nade vší pochybnost poukazují na to, že během tohoto kataklysmatu – v období před 12800 až 11600 lety – byla zničena rozvinutá civilizace vzkvétající během doby ledové.

Mapa ukazující 24 lokalit s výskytem nanodiamantů z hraničního pole mladšího dryasu
Mapa ukazující 24 lokalit s výskytem nanodiamantů z hraničního pole mladšího dryasu

Pozoruhodná je v tomto kontextu grafika, jejímiž autory jsou Kinzie, Firestone a Kennett,[7] uveřejněná v roce 2014 v odborném časopise The Journal of Geology v článku nazvaném Vrstva bohatá na nanodiamanty nacházející se napříč třemi kontinenty se shoduje s velkou kosmickou srážkou před 12800 lety.

Tato grafika ukazuje rozsáhlý pruh tvořící na naší planetě výraznou stopu, kterou geologové nazývají hraniční pole mladšího dryasu. Napříč tímto obrovským „otiskem“, rozpínajícím se ze Severní Ameriky přes Střední, částečně i Jižní Ameriku a většinu Evropy, byly nalezeny stopy mnohočetných dopadů prozrazujících srážku s fragmenty obrovské komety. Některé z těchto fragmentů měly v průměru dva i více kilometrů a zasáhly Zemi jako výstřel z kosmické brokovnice před 12800 lety. Bylo to v samém závěru poslední doby ledové, z níž náš svět vyšel do příjemnější teplejší fáze, jenže dopad těchto fragmentů rozptýlených v trajektorii nastartoval svého druhu „nukleární zimu“ a uvrhl planetu zpět do období tvrdé zimy a temnot, která trvala až do doby před 11500 lety. Výsledkem byla celosvětová zkáza, která trvala 1300 let a smazala téměř všechny známky předchozí vysoce rozvinuté civilizace z dávného pravěku.

Byli tu však i přeživší – pozdějším kulturám známí jako „mudrci“, „mágové“, „zářící“ a „tajemní učitelé z nebes“. Ve velkých lodích cestovali po světě a dělali vše, co bylo v jejich silách, aby jiskérka civilizace stále doutnala. Osídlili klíčové lokality – Göbekli Tepe v Turecku, Baalbek v Libanonu, Gizu v Egyptě, starověký Sumer, Mexiko, Peru a celou oblast napříč Pacifikem; v Indonésii byly nedávno objeveny velké pyramidy (hora Sadahurip na ostrově Bali, hora Lalakon na západní Jávě v blízkosti města Bandung a další).

Kamkoliv tito „božští mágové“ přišli, přinesli sebou vzpomínku na dobu, kdy lidstvo odpadlo od harmonie s universem a tvrdě za to zaplatilo. Vzpomínku i varování pro budoucnost…, protože kometa, která způsobila takovou zkázu, s námi možná ještě neskončila. Astronomové věří, že 32 kilometrů široký „temný“ fragment původní obří komety zůstává skryt v proudu úlomků a stále ohrožuje Zemi. Astronomické poselství zakódované do staveb v Göbekli Tepe, sfingy a egyptských pyramid upozorňuje, že k tomuto „velkému návratu“ dojde za našich časů…

Graham Hancock v rozhovoru týkajícím se mj. i jeho nové knihy Magicians of the Gods: The Forgotten Wisdom of Earth’s Lost Civilization[8] stejně jako D. Ž. Bor varuje:

„Nejsme v souladu s harmonií universa… Řečeno mytologicky, na seznamu další ztracené civilizace jsme už odškrtli všechny položky. Platón to o občanech Atlantidy říká velice jasně: byly doby, kdy milovali prostý a řádný život, ale začali být arogantní a krutí a neužívali už svého blahobytu střídmě. Mám dojem, že jsme zrovinka takoví.“[9]

Athanasius Kircher: Mundus Subterraneus - Atlantis (1664, rytina)
Athanasius Kircher: Mundus Subterraneus – Atlantis (1664, rytina)

Gershom Scholem v díle Alchymie a kabala[10] zmiňuje Zósima, jenž „uvádí stříbrné lidi jako předchůdce zlatých lidí.“ Zlato podle něj splňuje vše, co alchymistická symbolika potřebuje: představuje mystické sjednocení nejvyšších kosmických principů, které se uskutečnily zásluhou stvoření – což může znamenat Boží Stvoření světa, stejně jako alchymistické dokončení „díla.“ Symbolika „královské dcery,“ již Bahir v této souvislosti rozvíjí a na jejímž podobenství popisuje působení hlásky Bet, odpovídá – ať vědomě, či nevědomě – alchymistické symbolice prima materia, odpovídající prvotní hmotě, chaosu při Božím Stvoření světa. Abychom to však viděli v celistvosti, musíme vzít v úvahu ještě Scholemovu poznámku k této pasáži:

‚Zda citovaná pasáž z Bahiru vůbec kdy měla nějaké alchymistické souvislosti, to je ve skutečnosti velmi sporná věc. O zlatě se tu hovoří jen kvůli tomu, že se komentuje verš „Mé je stříbro a mé je zlato!“ (Ag 2,8). Jelikož je mluvčím Bůh, autor Bahiru vysvětluje, co si pod tímto Božím „zlatem“ máme představit. V souladu se symbolikou Bahiru tvoří toto „zlato“ trojice midot označovaná hláskami Zajin, He a Bet. Bet je horní Samice (v symbolice Zoharu mu odpovídá sefira Tiferet), který sestává ze sedmi částí těla, což naznačuje právě hláska Zajin. Hláska He je dolní Samice (v symbolice Zoharu jí odpovídá sefira Malchut). V podobenství o „králově dceři“ (dolní Samice je v Bahiru dcerou Boha a horní Samice) se pak vysvětluje, že Král (Bůh) chtěl se svou dcerou (dolní Samicí) zůstat ve styku i poté, co ji dal za ženu Samci.

Budiž poznamenáno, že „horní Samicí“ jest Eva a „dolní Samicí“ dcera, snad Lilith. Z toho může být vyrozuměno, že „horní Samice (Eva) a horní Samec (Bůh, Adam)“ nikdy rajský Eden neopustili. A o Adamově pozemském životě se mimo apokryfní spisy v Bibli nehovoří. Důsledky takového výkladu jsou pak ovšem vpravdě ohromující.

„Kdyby si člověk býval zachoval svoji původní nevinnost a odepřel si ono nutkání okusit hořkou a zatracovanou znalost nebo moc rozlišovat dobré i zlé, tu by pak nebylo ničeho z oné fyzické nedokonalosti, o níž tvrdíme, že za ni vděčíme ženám, a nebylo by také žádného ženského pohlaví a žádného rozmnožování lidského rodu? Někteří dávají zcela samozřejmě a mimo jakoukoliv pochybnost přednost silnému pohlaví před slabším. Jistá skupina filosofů neměla žádné skrupule nazývat ženu nedokonalým, ba monstrózním zvířetem. Tvrdili, že příroda při rozmnožování chce vždy jen mužské, a že jde jen o přehmat nebo nedokonalost hmoty nebo schopnosti, a tak se rodí žena.“[11]

Orientální mravouka ponížila ženu na úroveň otroka. Teprve křesťanství, zjevením božské Marie – „panny-matky“, „matky-panny“ – povýšilo „ženu“ a nalezlo pro „ni“ možné místo na nebesích (přirozeně jako pro „ideu“ pohlavně-bezpohlavní a bezpohlavně-pohlavní) nebo ve stavu, který je jiný než tento zde – ozářeném „světlem“ a dýchajícím „dechem“ božství.

Mikrokosmos
Mikrokosmos

Amalrik z Bène, zvaný též Almaricus, žijící ve třináctém století v Paříži, prosazoval názor, že kdyby byl býval pokračoval stav nevinnosti, pak by každý jednotlivec našeho druhu vcházel do existence jakožto celistvý „člověk“, a sám Bůh by ho býval stvořil právě tak, jako stvořil Adama. Předkládá teorii, že žena je neúplné zvíře a její zplození je čistě náhodné a záměru přírody cizí. Z toho tudíž vyvozuje, že žádná žena není ve „stavu nevinnosti“. Na druhé straně tu máme protikladnou představu, kterou ve svém díle O Boží obci obhajuje sv. Augustin[12], a jejíž přívrženci tvrdí, že při všeobecném zmrtvýchvstání se ono nedokonalé dílo (žena) stane dokonalým změnou pohlaví; všechny ženy se – milostí – stanou muži a dokonají dílo lidské podoby, jež příroda (v člověku) zanechala takříkajíc nedokončené, v surovém stavu a jen hrubě otesané. Tyto představy velmi nápadně připomínají závěry alchymistů (nebo rosikruciánů, pokud jde o aplikaci do praktického umění), kteří prohlašují, že příroda má při přípravě kovů v úmyslu vytvořit vždy jen zlato a že jen následkem náhodné odchylky nebo vyskytnuvších se obtíží, z nedostatku schopností či talentu, uskutečnění tohoto cíle vinou nemotornosti selže a výsledkem (i zklamáním) je získání jiného kovu – bělejší, černější a surovější kovy jsou ve skutečnosti toliko „nemocemi“ matérie, která směřuje k ryzímu a dokonalému zdraví – neboli, být zlatem. Tady alchymisté tvrdí, že jejich (zjevně) nadlidská věda, se štěstím aplikovaná, „dokončí operaci“ a transmutuje ve „zlato“ nebo přivede do tohoto stavu to, co byla příroda – mající slabší ruku – přinucena „opustit“ jako „železo“. Tak má příroda stále v úmyslu vytvářet mužské (slunce – zlato – oheň je dělníkem, nebo „agens, činný princip“); ale při vytváření ženského (stříbro – ve srovnání se zlatem – jakožto sublimovaná matérie, nebo „trpný princip“) se dílo přírody nezdaří; úsilí se zvrhává v zápas a ten dospěje až k nezdaru. Proto „slabší pohlaví“. Avšak tato nedokonalost bude napravena, dojde-li k použití božských prostředků zdokonalení (do jiného stavu a skrze jinou přirozenost nebo jiný „modus“). A během všeobecného zmrtvýchvstání transcendují ženy v ušlechtilejší stvoření a změnou pohlaví nebo jeho zánikem se stanou – „zženštilými muži“. Obě pohlaví si vzájemně vymění „pohlaví,“ aby vytvořily „anděla“, nebo se spíše mísí a pohlaví sjednocují – nejsou již „dvojího těla“, nýbrž stanou se „ideálem“ a dají základ duchovnímu pokolení, oproštěnému od tělesnosti a lidství. „Pro rozum nepochopitelné jako hudba, ale pro srdce krásné jako hudba.“[13]

Joscelyn Godwin, skladatel, muzikolog a překladatel, se proslavil svými pojednáními o staré hudbě, a o pohanství a hudbě z okultního hlediska. K nejzajímavějším titulům patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde,[14] dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950,[15] The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice,[16] a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.[17]

Zvláštní pozornost pak věnoval bájesloví týkajícího se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, jde zejména o knihy Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations[18], a Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival[19].

Prvním z vědeckých zastánců teorie katastrofického vývoje byl Comte Georges-Louis Buffon,[20] jehož ilustrovaná Historie přírody přispěla velkým dílem k popularizaci přírodních věd. Byl to on, kdo jako první přišel s teorií katastrofického přesunu magnetického pólu, nikoliv aby podpořil biblické příběhy, nýbrž aby doložil důkaz, že v Arktidě kdysi existovalo teplé klima, jak o tom svědčí fosilie stromů a kosti tehdejších tropických tvorů. Jean-Jacques Rousseau věřil, že došlo k náhlému a ojedinělému naklonění zemské osy od kolmice. Následkem toho vzala neproměnnost Zlatého věku za své a začala se střídat roční období nutící lidskou rasu začít stavět přístřešky, rozvíjet své schopnosti, migrovat a promísit se. Nekonečný proud spekulací spojujících tuto událost se zkázou Atlantidy dáván dohromady s potopou, kterou přestál Noe. Fabre d’Olivet napsal jednu z nejpodnětnějších knih o esoterní historii – Filosofická historie lidské rasy (Histoire philosophique du genre humain, 1822), v níž reviduje vysvětlení předložená ostatními učenci zdůvodňujících konec Atlantidy erupcí vulkánu, zemětřesením, záplavou z obrovského ledovcového jezera, rozlitím vnitrozemského moře nebo ocasem komety.

„Strašlivé kataklysma, stojící za potopením Atlantidy, zapříčinilo náhlý pohyb pozemského glóbu a najednou došlo ke zdvižení boreálního (severního) pólu – původně ve snížené úrovni –, takže se ocitl v úplně protikladné pozici než předtím. Tímto pohybem, který možná měl mnoho oscilací, se masy vod – předtím na tomto pólu – se začaly hrnout směrem k jižnímu (australskému) pólu, vrátily se k boreálnímu pólu, a zase zpět, mnohokráte sem a tam, než dospěly k opačnému pólu, kde se nakonec ustálily přemožené svojí vahou. Na mnohých místech to způsobilo propadání, zvláště tam, kde existovaly kaverny a hlubinné klikaté kanály, došlo k otevření nezměrných propastí, do nichž se zuřivě nahrnuly vlny, k zaplavení trosek, když se vody rozestoupily, a také nesčetných obětí, jež zbavily života. Východní hemisféra odolávala déle a byla vlnami, které ji křižovaly, aniž by se zastavily, pouze zaplavena; jinde však došlo k naprostému potopení pevniny, která byla pokryta nehybnými vodními spoustami, jež tam zůstaly po dlouhou dobu. Na opačném pólu vystoupily z hlubin vod boreální země a staly se kolébkou bílé nebo boreální rasy, z níž pocházíme i my. Zkáze Atlantidy tedy jaksi vděčíme za svoji vlastní existenci. Černá rasa, jíž jsem dal jméno sudeen, původem z Afriky, se zrodila v sousedství nebeského rovníku, a touto katastrofou si dosti vytrpěla, leč nekonečně méně než červená nebo australská rasa, která téměř úplně zanikla.“

Není divu, že Fabre d’Olivet obrátil při interpretaci hinduistického systému čtyř věků, jug, tradiční pořadí a nazval první (satja juga, či krtajuga) železným věkem, třebaže normálně jde právě o zlatý věk podobající se antickému zlatému věku nebo křesťanskému ráji. Plody země se získávaly pouhým přáním, proto se neprodávalo, ani nenakupovalo a lidé byli spokojeni. Neznali nemoci, zášť, nenávist, pýchu, krutost, strach, žárlivost ani hněv. Lidská rasa podle něj zápasila po Potopě o obnovení; následné jugy pak byly zásadně lepší až do kalijugy, v níž se právě nacházíme, která jest zlatým věkem! Fabre d’Olivet však problém pádu Atlantidy posunul o krok vzad, neboť nechal nezodpovězenou otázku, jak došlo k „náhlému zdvižení severního pólu“, nebo k naklonění zemské osy.

Robert Fludd: Monochord
Robert Fludd: Monochord

Louis Michel (1816-1883), nazývaný někdy podle svého rodiště „de Figanières“, hloubal nad tímto tématem v polovině století, ale poněvadž byl nevzdělaný psychik, byly jeho výsledky velmi odlišné od závěrů Fabre d’Oliveta a dalších vědců. Figanièresova teorie by bývala pravděpodobně nepřežila, kdyby se jí nechopil a nadšeně ji nevysvětlil slavný okultista Papus. Už v chlapeckém věku zjistil, že ve stavu „magnetické lucidity“ dokáže pronikat vodou, zemí, vesmírem i na jiné planety a vracet se s přesnými informacemi. Objevil, že Země původně vznikla ze čtyř různých planet, které se nacházely v kolizním kursu. Ty se prý staly základem čtyř kontinentů, avšak pátý fragment se vymanil z gravitačního objetí a byl následně vymrštěn do vesmíru. Tento proces byl příčinou strašlivého kataklysmatu Potopy, neboť vodstva na pólu se převalila přes obydlené kontinenty a došlo k nahnutí zemské osy. Toto ničemné těleso je stále s námi: nejde o nic jiného než náš Měsíc. Papus dokonce říká, že existovaly národy, které neměly žádné ponětí o existenci Měsíce!

Mnohem uznávanější francouzský učenec Alphonse-Joseph Adhémar[21] nabídl ve svém pojednání Révolutions de la Mer teorii, že nešlo o jednu, nýbrž celý sled katastrofických záplav. Domníval se, že jestliže podzim a zima jsou na jižní polokouli o týden delší než na severní, docházelo následkem toho k nárůstu chladu na jižním pólu. Během období 10500 let se nakumuloval led na jihu na úkor severu, dokud nedošlo k jeho přemístění v důsledku gravitační síly zemského jádra. Následovalo masivní přizpůsobení, po němž se opačný pól stal chladnějším a cyklus započal znovu.

Řekové i Římani znali „velký rok“ (magnus annus), svoje nejdelší časové údobí, které se rovná přibližně precesnímu období 25920 slunečních let. Dvanáct měsíců tohoto roku představuje údobí dlouhé 2160 slunečních let a jsou jinak známé jako „astrologické věky“, pojmenované podle znamení zvěrokruhu, v kterém slunce vychází při jarní rovnodennosti. Nedávným byl věk Býka (zhruba čtvrté až třetí tisíciletí př. n. l.), Berana (druhé a první tisíciletí př. n. l.) a Ryb (první dvě milénia po Kr.), jež už končí, neboť začíná věk Vodnáře.

Lunární gyry s 28 fázemi trvají 200 let, poté dojde k náhlému přeskupení – od vrcholku dolů a zdola k vrcholku a k počátku protikladné gyry.

W. B. Yeats ve své poémě Druhý příchod (The Second Coming), v poémě na smrt jedné „gyry“ nebo jednoho věku, píše toto: „…zježené zvíře, které se plazí k Jeruzalému, aby se zrodilo s Novým věkem…“, je symbolizováno jednorožcem s třetím okem. Poznání nabyté v tomto světě se přenáší do dalšího. Jeho schopnost zemřít a znovu se narodit se stává pupeční šňůrou, Jesodem, základem vyššího světa.[22]

 

Druhý příchod

Protože krouží v pořád širších kruzích,
nemůže sokol slyšet sokolníka.
Vše rozpadá se, střed se zevnitř hroutí,
chaos a zmatek zaplavily svět,
valí se příliv krví potemnělý
a všude tone obřad nevinnosti.
Ty nejlepší už víra opouští,
ti nejhorší jdou za svou zpupnou vášní.

Cosi se zjeví, brzo dozajista,
brzo se jistě druhý příchod chystá.
Hle, druhý příchod! Sotva jsem to vyřkl,
obrovský obraz duše všehomíra
trápí mé oči: někde v písku pouště
tvor s tělem lva a hlavou muže,
pohled jak prázdné, nelítostné slunce,
pomalá stehna sune, všude kolem
kmitají stíny pobouřených ptáků.
A zase padne tma. Já však už vím,
že dvacet věků kamenného spánku
kolébku proměnily ve zlý sen.
Jaké to zvíře, jehož chvíle přišla,
se plouží k Betlému se narodit?[23]

 

Gyra
Gyra

Teorii dějin formuloval Yeats v knize A Vision a včlenil ji i do obrázku tvořenému dvěma kónickými spirálami, jedna uvnitř druhé, takže nejširší část jedné ze spirál se obtáčí okolo nejužší části druhé spirály a tak dále. Yeats věřil, že tento obrazec (spirály nazývá „gyry“) zachycuje protikladné pohyby inherentní průběhu dějin, a proto rozdělil každou gyru na specifické oblasti, které představují zvláštní druh historických období (a mohou rovněž představovat psychologické fáze vývoje individua). Mysl, ať už projevená v historických událostech nebo individuálním životě, má přesný pohyb, jejž lze zrychlit nebo zpomalit, zásadně však nemůže být pozměněn, a tento pohyb lze vyjádřit matematickým obrazcem, a tím jest tato gyra.[24]

Připomeňme si, co ku svému posluchači praví Owen Aherne v Yeatsově povídce Desky zákona:

„Snad jste zapomněl,“ pravil, „většinu toho, co jste četl o Joachimovi Floris, neboť je málo více než pouhým jménem i lidem velmi sčetlým. Byl opatem v Cortale v dvanáctém století a je nejlépe znám svým proroctvím – obsaženém v knize zvané Expositio in Apocalypsio – že království Otce již přešlo, království Syna přechází, království Ducha teprve přijde. Království Ducha bude úplným vítězstvím Ducha – nazýval jej spiritualis intelligentia – nad mrtvou literou. Měl mnoho přívrženců mezi radikálnějšími františkány a ti byli obviňováni, že prý mají jeho tajnou knihu nazvanou Liber inducens in Evangelium aeternum.
„Jaké je to učení?“ řekl jsem. „Nějaké středověké hnidopišské rozklady o povaze Trojice, které jsou dnes dobré jen k tomu, že ukazují, jak mnoho je věcí pro nás neužitečných, které kdysi hýbaly světem.“
„Nikdy jsem vás nemohl přivést k tomu, abyste pochopil,“ řekl se vzdechem, „že ve víře není nic nedůležité, ale i vy připustíte, že se tato kniha dotýká jádra věci. Vidíte desky, na nichž byla po latinsku napsána přikázání?“ … „Smetla přikázání Otcova,“ pravil dále, „a vytlačila přikázání Synova přikázáními Ducha svatého. … Třetí kniha, která je závěrem díla, je nazvána Lex Secreta a popisuje pravou inspiraci činnosti, jediné Věčné evangelium; a končí se viděním, které měl v horách La Sila, vidění svých žáků sedících na trůnech v moudré hloubce vzduchu, a smějících se nahlas, smíchem, který byl jako šustění křídel času…
Joachim Floris … ale tajně učil, že jistí jiní, jichž stále přibývá, jsou vyvoleni, ne aby žili, nýbrž aby zjevovali tu skrytou substanci Boží, která je barvou, hudbou, hebkostí a sladkou vůní; a že ti nemají otce kromě Ducha svatého. Zrovna jako básníci, malíři a hudebníci pracují o svých dílech vytvářejíce je stejně ze zákonných i nezákonných věcí, pokud vtělují krásu, která je za hrobem, pracují tyto děti Ducha svatého o svých okamžicích s očima upřenýma na zářící substanci, na kterou čas nakupil odpadky stvoření; neboť svět existuje jen proto, aby byl vypravováním v uších budoucích pokolení; a hrůza a spokojenost, zrození i smrt, láska i nenávist, plod Stromu jsou jen nástroji pro to nejvyšší umění, které jest získati nás od života a shromážditi nás do věčnosti jako holuby do jejich holubníku.“
„Udělala vás filosofie knihy Liber inducens in Evangelium aeternum velmi nešťastným?“ řekl jsem.
„Zpočátku jsem byl pln štěstí,“ odvětil, „neboť pociťoval jsem božskou extasi, nesmrtelný oheň v každé vášni, v každé naději, v každé žádosti, v každém snu; a viděl jsem v stínech pod listím, v hlubinách vod, v očích lidí její obraz jako v zrcadle; a bylo mi, jako bych se chystal dotknout se srdce Božího. Pak se všechno změnilo a byl jsem pln bídy a neštěstí; a v mém neštěstí mi bylo zjeveno, že člověk k tomu srdci může dospěti jen vědomím odloučení od něho, jež nazýváme hříchem, a pochopil jsem, že nemohu hřešit, poněvadž jsem objevil zákon svého bytí, a mohl jsem jen vyjádřit nebo nedovést vyjádřit své bytí, a pochopil jsem, že Bůh udělal prostý a libovolný zákon, abychom mohli hřešit a činit pokání!“[25]

A ještě jednou se Yeats vrací k tématu prastarých kontinentů, když v eseji Filosofie Shelleyových básní[26] glosuje jeho dílo. V Laonovi a Cythně evokuje obraz věku, kdy „rudá vlasatice, obraz zla, začala svou válku s hvězdou krásy, a nepřinesla jen strach, nenávist, podvod a tyranii, nýbrž také smrt, rozklad, zemětřesení, zkázu a bledé šílenství. Až bude červená vlasatice přemožena, až Jupiter bude svržen Demogorgonem, až proroctví Královny Mab bude splněno, oděje se viditelná příroda zase dokonalostí. … Zdá se, že ve svém hloubání přišel na onu paměť přírody, které se visionáři dovolávají jako základu svého vědění. … Místo, kde královna Mab probouzí ‚všecko vědění o minulosti‘ a o dobrých i zlých událostech dávných podivuhodných dob. … Jsou to ‚záblesky vzdálenějšího světa, které nám přicházejí ve spaní‘, duchovní podstaty, jejichž stíny jsou rozkoší všech smyslů… To jsou mocnosti, které vedou Asii a Pantheu…, které přitahují ‚všecky duchy na tuto tajnou cestu‘… a popisuje jeho přesvědčení, „že naše malé paměti jsou jen částí jakési veliké paměti, která obnovuje svět a myšlenky lidí věk po věku, a že naše myšlenky nejsou, jak se domníváme, hlubokým mořem, nýbrž jen trochou pěny na hlubině moře. … Knihy obsahující všecko vědění jsou skryty v jeskyni atlantské čarodějky, která je jednou z jeho personifikací krásy…“

Athanasius Kircher: Mundus Subterraneus (1664, rytina)
Athanasius Kircher: Mundus Subterraneus (1664, rytina)

Aby Aleister Crowley historicky situoval své zjevení Knihy Zákona a aeonu Hórova, navrhnul evoluci aeonů, neboli periody odlišných duchovních ekonomií či „formulí.“ Nehledě na gnostické pojmenování „eon,“ byla Crowleyho základní idea téměř zcela jistě ovlivněna tehdejší křesťanskou naukou o poznání dobra a zla a zvěstování úmyslu božského zjevení prostřednictvím fundamentalistického hnutí Plymouthských bratří jeho zakladatele Nelsona Darbyho – k nimž náleželi i Crowleyho rodiče – v nichž se mísí základní intelektuální výbava se západní historií věků pojmenovaných podle hlavních kovů v té době zpracovávaných, a byly do nich začleněny i hinduistické jugy, a dokonce také různé manvantary a kalpy theosofické metahistorie.

Crowley podává v četných textech nárys těchto tří základních aeonů. V pojednání Historická koncepce, na níž se zakládá Kniha Zákona,[27] předkládá následující shrnutí:

Při rekapitulaci historické báze Knihy Zákona evoluce naznačuje tří zásadní fáze: (1) uctívání Matky, neustále plodící svou vlastní mocí; (2) uctívání Syna, obrozujícího se mocí své dobrovolné smrti a vzkříšením; (3) uctívání Korunovaného a vítězícího dítěte (aeon vyhlášený Aiwassem a shrnutý ve slovu Theléma).[28]

Tím, že charakterizoval druhý neboli Osiridův aeon jakožto aeon „Syna,“ odlišuje se tento výklad od toho, co Crowley schválil v pojednání Manifesto of the E.G.C. od W. B. Crowa:

»Svět vstoupil (březen 1904) do Nového aeonu, do věku Korunovaného a vítězícího dítěte. Nadvláda Matky (aeon Isis) a Otce (aeon Osirida) jsou minulostí. Mnoho lidí zcela nenaplnilo tyto formule, a tak jsou pro ně v omezené míře stále ještě platné. Mistři však rozhodli, že nastal čas k udílení svátosti aeonu Horova těm, kdož jsou schopni to pochopit.«

Ambivalentnost Otec-Syn Osiridova aeonu je už sama o sobě zajímavá. Pozdější a proslulejší líčení, týkající se Otce, se promítlo do úvodu vydání Knihy Zákona péčí O.T.O. z roku 1938 e.v., v němž čteme následující:

[Kniha Zákona] vysvětluje, že jisté nesmírné „hvězdy“ (nebo agregáty zkušeností) lze popsat jako bohy. Jeden z nich byl právě ustaven do úřadu a dohlíží na osudy této planety po dobu 2000 let. V historii lidstva, pokud to víme přesně, jsou tři takoví bohové: Isis, matka, když vznikl vesmír jako mléko, které z ní vytrysklo; toto období se vyznačuje matriarchátem.

Pak, 500 př. n. l., přichází Osiris, otec, kdy byl vesmír vnímán jako katastrofa, láska, smrt, vzkříšení, jako metoda, která navozuje zkušenost; to koresponduje s patriarchátem.

Nyní je to Horus, dítě, jehož přispěním začneme vnímat události jako souvislý růst podílející se svými prvky na obou těchto metodách, a žádné okolnosti jej nepřeruší. Současná perioda zahrnuje rozpoznání individua coby jednotky společnosti (srv. Ortega y Gasset: Vzpoura mas).

Crowley napsal v roce 1920 pojednání Extenuation of the Book of the Law,[29] kde se svěřuje se zmínkou o čtvrtém aeonu, který se zakládá na prorockém verši z Liber Legis III:34. Crowley tam (str. 289) píše:

Hrumachis je sluncem úsvitu; symbolizuje tudíž každý nový běh událostí. Ta s „dvojitou holí“ je „Thmaist v duální podobě coby Thmais a Thmait“, od níž Řekové odvozovali svoji Thémis, bohyni Spravedlnosti. Thmaist je hegemon, který nese žezlo ve tvaru mitry, podobně jako Jošua v královském stupni svobodného zednářství. Je třetím hodnostářem v rituálu neofyta řádu G ... D ..., který následuje Hóra, podobně jako Horus přichází po Osiridovi. Může převzít „trůn a úřad“ vládce chrámu, až se bude „rovnodennost Hóra“ blížit ke konci.

Známou egyptskou formou bohyně Spravedlnosti, která je charakteristická pro čtvrtý aeon, je Maat. A byl to aeon Maaty neboli MA-ION, který Crowleyho student fráter Achad (Charles Stansfeld Jones) později obhajoval a dokládal, že předčasně nastupuje po aeonu Hórově. Kenneth Grant a jeho škola později přispěla ke zmatení tím, když naznačili, že Maat byla „dceřinným“ protějškem Hóra, a hlásali ideu „dvojitého proudu“, v němž žijí obě tyto božské formy zároveň.

*

0_035, 9/14/06, 3:41 PM, 8C, 5486x6800 (190+842), 100%, bent 6 stops, 1/30 s, R75.3, G58.3, B72.3
Magia Lucifer

Představíme-li si Boha Stvořitele jako alchymistu, pak jeho dílo prošlo v alembiku nejprve tzv. mokrou cestou, jako se to stalo v případě Atlantidy, a nyní následuje to, čemu se říká suchá cesta. Ta je daleko rychlejší, a bude-li úspěšná, nádoba vyvede úžasné výsledky, je však velice nebezpečná, protože jsou v nádobě extrémně vysoké teploty a právě jim je v zapečetěné nádobě naše hmota vystavena. Pročež nám ani tak nehrozí vodstva kdysi zaplavující Atlantis, nýbrž nekontrolovatelná transmutace prvků v ohnivém kotouči jaderného výbuchu. Volba suché cesty stojí za nebývalou akcelerací historických událostí posledních pěti set slunečních let (zhruba týden kosmického času).

To, že tento alchymista podle všech příznaků tak dlouho absentoval, je nepochybně také důvodem, že se někteří začali domnívat, že je mrtvý nebo dokonce nikdy neexistoval. Suchá cesta totiž vyžaduje, aby byl tyglík nemilosrdně žíhán, až látka uvnitř už neskýtá žádnou výživu zeleným rostlinám, ani se tam nemůže objevit rosa. Zdá se, že alchymista naposledy intervenoval v sedmém století po Kristu se vznikem islámského náboženství, které se opodstatněně považuje za poslední z řady. Nyní čeká, zda mu události v lahvici dovolí ji s triumfem znovu otevřít, nebo je v posledku vystřídá zmar veškerého Díla. Mnohé z toho bude záviset na chování látky samotné, které může dost těžko nějak ovlivnit, je však ovládána hvězdami a úrovní, do níž byla předtím přivedena. Není divu, že nadcházející století si sotva kdo dokáže představit. Západní civilizace se zcela jistě liší ode všech ostatních známých civilizací a esoterici mají tendenci reagovat na tento rozdíl dvěma způsoby: buď to jsou „tradicionalisté“ a považují ji za anomálii, neřkuli – slovy René Guénona – přímo za monstrositu, která se mohla objevit pouze s koncem temného cyklu (hinduistická kalijuga, doba železná Řeků). Připomeňme si některé z jeho typických projevů:

Vládci už nebudou považovat za svou povinnost propagovat duchovnost a chránit obyvatele, stanou se nebezpečím pro svět.
Chtíč bude považován za společensky přijatelný a pohlavní styk se stane základním životním požadavkem.
Lidé budou závislí na opojných nápojích a drogách.

Dále jsou tu „evolucionisté“, pro něž je západní zkušenost, se všemi jejími úchylkami, nutným stupněm ve vývoji lidstva jakožto celku. První skupina naříká kvůli západnímu materialismu, sekularismu, úpadku tradičních náboženství a ztrátě filosofické jistoty. Ta druhá velebí vývoj individuálního vědomí, osvobození od dogmatu a globální povědomí.

Alchymická analogie, kterou Joscelyn Godwin použil, se snaží udržet oba protiklady v rovnováze, aniž by upřednostňovala jeden či druhý, protože shledává takový stav jako mnohem přínosnější pro vhled než dualistické stranění některému z nich. Fáze Velikého díla, v němž se právě nacházíme, je – obecně řečeno – plná obskurností, kvůli naší neznalosti pravé vlastní podstaty, a vládne jí putrefakce plynoucí z válek, bídy a ekologické spouště.

Svoji úvahu uzavírá s nadějí:

„Ti, kdož ještě pořád věří v onoho Alchymistu, se domnívají, že procházíme touto fází pro své vlastní dobro, takže jednoho dne možná nastane nový Zlatý věk.“[30]

 

(Psáno pro časopis Analogon č. 77)


[1] Trigon, Praha 1992.

[2] Trigon, Praha 1993.

[3] Trigon, Praha 2013.

[4] Viz recenze Putování za „želví“ civilizací.

[5] Srv. Henry Corbin: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ′Arabího. Malvern, Praha 2010, str. 32, 42, 161 a dále.

[6] Graham Hancock: Magicians of the Gods. The forgotten wisdom of earth’s lost civilisation. Coronet, 2015.

[7] Kinzie, Firestone, Kennett et al.: Nanodiamond-Rich Layer across Three Continents Consistent with Major Cosmic Impact at 12,800 Cal BP. The Journal of Geology, 2014, sv. 122, str. 475–506. Viz http://disinfo.com/2014/12/fingerprint-global-cataclysm-magicians-gods-preview-graham-hancock/

[8] Graham Hancock: Magicians of the Gods: The Forgotten Wisdom of Earth’s Lost Civilization. Thomas Dunne Books, 2015.

[9] The Telegraph, 4. října 2015. http://www.telegraph.co.uk/books/authors/graham-hancock-interview/

[10] Gershom Scholem: Alchymie a kabala. Malvern, Praha 2010.

[11] Hargrave Jennings: The Rosicrucians. Their Rites and Mysteries. George Routledge & Sons, Ltd., Londýn 1870.

[12] Sv. Augustin: O Boží obci, kniha XXII, kap. 7.

[13] Ibid.

[14] Thames & Hudson, Londýn 1987.

[15] University of Rochester Press/Boydell & Brewer, Rochester/Londýn 1995.

[16] Phanes Press, Grand Rapids 1991.

[17] Inner Traditions, Rochester 1997.

[18] Inner Traditions, Rochester 2011.

[19] Phanes Press, Grand Rapids 1993.

[20] Georges-Louis Leclerc, Comte de Buffon (1707–1788) byl francouzský přírodovědec, matematik, kosmolog a encyklopedista.

[21] Joseph Alphonse Adhémar (1797–1862), matematik. Jako první naznačil v knize Rotace moře (1842), že za dobou ledovou stály astronomické vlivy.

[22] Purce Jill: The Mystic Spiral (Journey of the Soul), Thames and Hudson, Londýn 1975. In Revue HORUS, Solstitium hiemis 1991, str. 77.

[23] Přeložil Martin Hilský.

[24] Viz dále Neil Mann, Matthew Gibson, Claire Nally: W. B. Yeats’s „A Vision“: Explications and Contexts. Clemson University Digital Press 2012.

[25] W. B. Yeats: Tajemná růže. Edice Atlantis, Brno 1947.

[26] W. B. Yeats: Essaye. Edice Atlantis, Brno 1946.

[27] O přijetí Knihy Zákona, pátá část v jeho Zpovědích, a nedávno vydaná i jako dodatek ke knize Magick.

[28] Aleister Crowley: Magick, str. 703.

[29] Zestručnění Knihy Zákona, vyšlo jako „Nový komentář“ v knize The Law is for All (Zákon je pro všechny), kterou editoval Israel Regardie.

[30] Joscelyn Godwin: Harmonies of Heaven and Earth. Mysticism in Music from Antiquity to the Avant-garde. Inner Traditions, Rochester, 1995.

Uložit