Miestopis strassidel czeských i morawských

14

O výskytu duchů, strašidel a zjevů šeredných v království českém a markrabství moravském

*

Vyprávění

První prameny, naznačující potřebu zpřehlednit v našem království výskyt duchů, strašidel a zjevů šeredných, jeviti se začaly již v raném středověku. Takto nám píše Pliwnik ze Sasinka svůj žaltář (1257?), kdež „prosbu snažnú nesa, by pocestný v pamieti choval, an ustráží vuokol lesuov našich diuné obcovanie…“, nebo jeho současník Wáclaw Szczuka v kronice královédvorské zmiňuje v lesích za jistými hradbami čeleď všelijakou, jež „odpornými čáry nebo kúzly někakými moc svou jevíce lidem v ustrašení duši berou“.

Kromě varování před zlými místy na cestách, v lese i v horách sbírali též popis přes lid, jenž v těchto zkouškách obstál velebíce Pána našeho. Bylo zajímavo sledovati nejstarších strašidel dle činnosti jejich, ježto vždy ruku v ruce s činností lidskou šla.

„Na lesě a v háji“ jich bylo nejvíce. Paryšník přebývá především jako stromový duch ve stromech kol řek a domov jeho pozná se dle velkých otvorů v kůře stromu, jež si otevře, vypadajících co škvíra. Šel-li pocestný kolem, otevřel si ho a jukl na něj hláskem zvonivým jak pěnkava. Strašidlo je to neškodné, neb živí se toliko úlekem kolemjdoucích. Blízké jest mu strašidlo divobýl, jež ob čas majetnicky strom mu převzalo, ačli jeho domovem spíše divoká lužní luka jsou, kdež chasníkům do bláta povozy táhne a oni nadávaje, což mu lahodným soustem bývá, musí je ručmo odtud tahati za posměchu jeho převelikého. Tak i lúobas a šila vyšilovali na chásce v borech, přejíce sobě zhusta šprýmovných leků i třasů.

Hejkal

Staročeským slovem jězě se v našich prvních latinsko-českých slovnících překládá jméno antické bohyně sváru a nazývaly se tak zlé lesní žínky, jezinky. V staročeských textech se slovem jězěnky překládá latinský výraz lamie, který podle řecké antické tradice označoval obludy v ženské podobě unášející děti. V přípisku k bibli Pernštejnské z 15. století se o nich píše: „…potvory, ježto mají tvář ženskú, tělo svinie a nohy koňské a slovú jezenky.“ Byly to čarodějky lákající k sobě mladé hochy, aby jim vysály krev a živily se jejich masem. Odtud pozdější označení jězie baba a z něj odvozené moderní české slovo ježibaba.

Jiným kusem byl přěta, též přietapraj, „ten, který přeje hrozbu“, o němž se dochovaly zprávy (Profouss) z okolí dědin Přetín a Přetenice. Kdo se mu zprotivil nebo si jej ošklivil vidouc ho, propadl jeho prokletí a dlouho většinou mezi lidmi nepobyl.

Na rolích býval u sedláků obáván patlat, také úlehle, neb odložysko, jenž sesílal uhoření na obilí a jalovost na jindy úrodná pole. Na obranu jemu strojili koňův do návazů, navazadel a návuzů, jež měly dříve člověka, poté však i „zwieř pitomú (tj. ochočenou) strážiti“ před smrtí i zraněním apod. Otcové naši měli zvláštní pojmenování jak pro toho, kdo „návazy“ navazoval (čaroděj navazač), tak pro toho, kdo je na sobě nosil (čaronos).

Bludičky

Před vpádem upírů s příchodem Tatarů řádil v jihomoravských nížinách gňáva, u Němců zvaný gnoiter, též i gnaunet, skákající zezadu lidem na hrdlo, by je nevítaně hnětl, tlačil a k smrti svíral, jak připomíná Kralitzek v Rukowieti ku skuonu neblahému (1625).

Koňaři, kováři i sedláři v jihu Moravy vyprávěli mnoho rajcovných historek o koplovi, který honcům a koplářům (co pásli koně) plašil a dráždil mladé šemíky, neb se proměňoval v bujnou klisničku a stavěl se jim zadkem k hlavě. Kdo však mu ohlávku dokázal přehoditi, získal koně fortelného s dobrým tahem a jářku, dvě klisny v každém vrhu!

Horší už byl ryš, který uhnal (zpravidla koně) až ke zpocení a k zimnici, po níž zdechali.

Lyžníci

Po celé léto se všichni u dobytka, ať už ovčí byl, kravský aneb koňský, obávali, zvláště pro děti svoje, zsáby, po našem žáby, kdyžtě zvířata i lid zežabil, to jesti jistou bílou vyrážku na kůži, hnusné puchýře a vředy na rukou jim dělaje nevraživost jejich sklízel. Naštěstí tomu bylo jen v obzvláště horkých dnech, leč v Uhrách věděli o něm více.

Po setmění, kdy naši dědové uléhali časně po robotě, obcházel stavení babúň, slídící po nezakrytých krajáčích s mlékem, které do rána zkazil a darebně též budil ze spaní, pudil je do domečku nad hnojníkem, který občas i s nimi do teplého převrhl.

Sílu ubíral už od pradávna mataj, na Rusi a kolkolem ve strachu proklínaný, nahoře až k Baltu k Litevcům a Lotyšům rozšířený, jako ap-maju ap-mat, dole po staropolsky matoga, po našem pak mátoha. Wázsný udává snad i oblast (luhy), především však podobu jeho, kterou na sebe bral, když vyrážel na své rejdy, co noční motýlek, by tovaryše umátožil, šálil je a lákal na blata, kde z nich sílu vyssával. Známost jeho svědčí o velkém výskytu v dřívějších časech.

Pacholky a děvny jímala hrůza, poslal-li je šafář v noci přes mokřady do sousední vesnice, poněvadž mnoho jich uvízlo v tenatech bludiček, jichž se báli až na Litvě, říkají jim tam bluodities, neb zaměnili jejich světlo za záři okýnek. Dařilo se jim štědře kol Bludova.

Kladenskou odrůdou byloť cejtle, světýlko, tu však šlo o strašidlo lesní, pobíhající povětšině v podobě divokého psíka ňuchajícího a chňapajícího po kalihotách.

Cthulhu v Praze

Ačli už u starých Slovanů přebývaly různé bytosti ve vodních tůních, vastrman pro naše předky ještě šest století zpět představoval bytost velmi zlovolnou, záludnou a pekelnou. Tehdá to byl tvor fantastický a velmi škodlivý, napůl drak a napůl had, žijící ve vodě i na souši a schopný létat. Například staročeských překlad biblické dějepravy z 2. poloviny 14. století vypravuje o úctě, v jaké měli Egypťané židovského proroka Jeremiáše za to, že je zbavil hadův a „vastrmanův“. Jeho podobu si od nás vypůjčil do svých strašných mýtů Cthulhu i H. P. Lovecraft, když při studiu reálií k románu Případ Charlese Dextera Warda, jehož nechal v Praze bydleti na Novém Městě a hledati „jakési podivné informace ze středověku,“ pronikl sám svou pílí k jiným, podle nichž děsilo cosi zejména rybáře lovící na Vltavě tehdy snad ještě lososy, častěji však něco monstrózního ulovilo je…

Až pozdější popisy vykreslují mužíčka s porculánovou fajfkou a kapajícím zeleným šosem. To dosvědčují kroniky z počátku 16. století. Přibyl zjevně na okrsek zemský nějaký nový druh, neb latinsko-český slovník Lactifer zvaný a do léta páně 1511 vročený již o hastrmanech mluví. Viděli je jako tvory odpudivé, zarostlé, pobývající v řekách i na suché zemi a před příchozím se ponořující pod hladinu řeky. Jsou to „lidé chodící nazí“, česky pak vodní mužie.

Kuznec či kuznik metal kouzla kovářům do výhně, pekařům v pícky a sklářům do věží, v zásadě však neuškodil, než že „enom wieci zesral“.

Rypounka

Kdyžtě pekaře jsem zmínil, ne bez ublížení sobě bych opomenouti neměl trpaslíka Kvasira, který se do svatebních průvodů vměšoval – otec nevěsty měl dohlédnout, by pozvání jemu vždy doručeno bylo – aby splnil magickou úlohu přivolat vzrůst všeho, zdar, hojnost, těhotenství, úrodu, a do koláčů kvas plival, a tam při pitkách i poznati se dával. Koneckonců v Lužici dodnes kvas znamená pitku. Kdo ho nepozval, měl s ním pro jeho nakvašenost těžké pořízení.

Za dlouhých zim, v čas meluzín (o nich vzápětí), přilétávala komínem zvláštní sorta čarodějnic rumplitz, též rypounek zvaných, jež požraly chasníkům v chalupách s mnoha dětmi vše, na co přišly a ztížily jim beztak už zlý úděl, kterak uživiti kupu dětí. Ty je přivolávaly tím, že se rýpaly v jídle a strkaly se při něm.

Matinoha

Už od bob pradávných čekalo přehršle nástrah na pocestné za drsných zim. Tu byli vítanými pomocníky dobrosrdeční lyžníci, trpaslíci, alébrž strbólové (Myjavsko), libující si v skluzavkách na závějích, jimiž se ku svému gaudiu i jako norníci provrtávali, však zbloudivším vždy z nouze pomohli.

Ani dnes však nejsou lyžaři jisti před Matinohou, který se soplem u nosu a s potměšilým chichotem bere znaveným lyžařům stopu a vede je za sněhových vánic k jisté smrti. Traduje se, že některým dokonce i trasírky z cest popřeskládal tak, že vlky okousaná těla našli až zjara pod skalami.

Žhavý muž

I moderní doba má svá strašidla. O jednom ajznboňáci mluví obzvláště neradi, takže mu ani jméno nedali, místně však hovořívá se o žhavém muži. Když se rozšířila dráha, stalo se mnoho neštěstí, protože lidé přestali věřit na pověry a vysmívali se, že stroje ducha nemají. Jenže tenhle vskutku existuje. Buď nechá jít lidi v noci po kolejích a tak je zmátoží, až je vlak smete z kolejí, nebo je očaruje, když přecházejí koleje, k pražcům je přibije pohled na v dálce supícího žhavého muže, který svoji oběť nakonec schlamstne.

Dobrou noc!

*

Poprvé vyšlo v © TAMTO 20 – Pohádky.
Illustration © Cyril Bouda: Strašidla. Strach má velké oči (Album osmi litografií). Praha, v zimě 1923.

© Lvcibvs Sannvs
© okultura, MMII

Uložit