„Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

9
Případ pro začínajícího kata (Režie: Pavel Juráček, Československo 1969)

Případ pro začínajícího kata

*

Není to vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná náš metafyzický svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako Lemuelu Gulliverovi, hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata [1], na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: nikým neřízené a přesto sebejistě se pohybující auto po silnici po průjezdu tunelem (za nímž se na konci filmu drží hlídka, aby snad někdo neprošel na druhou stranu) nakonec na druhé zatáčce udělá přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), a dramatická nehoda auta skončí pro Lemuela bez následků, když z něj malou chvilku předtím vyskočí bez jakéhokoliv zranění.

Za tím již následuje první opravdu snová scéna: mrtvý zajíc (alespoň jeden opravdu mrtvý coby následek oné nehody) na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, které sebere a uvede sám sebe do řetězce neodvratných událostí – vše bylo sestrojeno jako past. Bicykl u domu jej zbaví jakýchkoliv pochybností (redukce automobilu na dopravní prostředek opírající se o vlastní sílu). Z kapsy kabátu vyletí ptáček. Nachází se v místě, kde vše je prchavé (alchymické solutio), efemérní a nemůže být fixováno. Fixatio je tomuto světu bytostně cizí. Této povahy je i řeč ptáků.

Podlaha ve světnici je najednou z neupevněných prken, svět se mu houpe pod nohama. Vše předtím jisté je převráceno vzhůru nohama a pod podlahou vidí skrývat se nějaké lidi.

Vstoupí do domu zbudovaného bláznem, recykluje vzpomínky z dětství, vidí sám sebe plakat a z úst se mu dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Potkává bývalé známé, kteří ho bijí a fackují, všechny tváře, které vystoupily ze tmy, všechny ty tváře velice dobře znal, neslyšely však na svá jména.

→ Evokace

Tedy rozumějme správně: jméno označuje to, co má vyvol(áv)at a ono tímto aktem taktéž povstává z nebytí. Neznaly ho, nepoznávaly ho. Nově přibyvší do temnot není vítaný host.

»To jsem já, přestaňte, copak nevíte, že jsem se mezi vámi narodil?« Že totiž pocházím ze stejné temnoty (hlubiny), která nás vyplivla jako nakonec velryba Jonáše?

V příštích dnech je skoro všechny znovu potkal, jmenovali se ale už jinak. Začal je totiž poznávat pod jejich »pravými« jmény.

Probudit se vyžaduje chodit mimo, a zakázanými cestičkami, nesmí vás odradit ani plamenný meč, jejž třímá cherubín na straně východní – to jest totiž, kudy se v(y)chází – ostříhající, by nikdo nemohl ke stromu života –, nesmí vás odradit ani společností dohodnuté symboly zakazující přechod na druhou stranu, za hraniční kámen.

→ Etymologický výklad jména „Lemuel“

Lemuel je „ten, který náleží Bohu.“ A tak je i tento mimojdoucí přes závory a zákazy vjezdu poslem Božím, jehož sám Bůh zkouší a nachází v tom zalíbení, aby jej pak nechal přijít k sobě právě skrze obecního blázna (atu 0.), který ho na voze (atu VII.) vyveze další mimojdoucí cestou do země před závorou.

 

Případ pro začínajícího kata (Slavnost)

→ Znovunabytí rukou a zraku

Kájovi narostly nové ruce a znovu vidí. Ano, já jsem samozřejmě věděl, že jeden z nás dvou je mrtev a ten druhý živ. V čem však spočívá onen rozdíl, nebyl schopen jaksi určit. Četli jste někdy o lidech, kteří večer ulehli a ráno se probudili šílení? Slyšeli jste už někdy o snech, v nichž může shořet i ten nejchladnější rozum?
Dokážeme pojmenovávat své vědomé činy v reálném světě, a dokážeme pojmenovat i děje, jež se nám odehrávají ve snu. Ale jejich křížový přenos z jednoho světa do druhého je (téměř) nemožný. Jak by pak vypadal svět jednotlivce, jemuž by se do cesty denního světla postavil svět pohádkový a v onom nokturnálním, snovém, by se vedle draků proháněla auta a tryskáče?

Nahoře na půdě se objevují vojáci, kteří Lemuela honí. Střelba do něj je však neúčinná, tyto kulky byly ulity pro docela jiná těla.
Pádem se dostal nakonec do zavřených dveří. Vypráví profesorovi, že se mu zdálo, že zůstal na celém světě úplně sám a že potkal oblečeného mrtvého zajíce. To je úplně vydělení se ze světa, v němž už nenachází žádné ukotvení, padá vzhůru – do nebeského. Myslí si, že zajíce zabil on sám.

→ Mytologické pozadí týkající se zajíce

Zajíc je symbolické měsíční zvíře, poněvadž ve dne spí a v noci bdí. Dělá všechno naopak, tak jako zrcadlo, nebo měsíc vůči slunci. V řecké, egyptské a čínské symbolizuje například štěstí, plynoucí čas (viz jeho kapesní hodinky a odkaz k nim na konci příběhu), krátkost života, tajemství smrti i zmrtvýchvstání, a u Aztéků dokonce symbolizoval i stvořitele. Zajíc je označován za atribut zmrtvýchvstání, protože podle lidového podání nespí – nemá totiž oční víčka, a tak se zdá, že i ve spaní obrací oči vzhůru (k nebi).

V Bibli je zajíc označován jako stvoření „maličké na Zemi a moudřejší nad mudrce“ a symbolizuje zde chudé, skromné a pokorné. V Byzanci byl zajíc ve zvířecí symbolice přímo znakem Krista. Obecně se k němu ale křesťanství staví s jistým odstupem kvůli jeho užívání jako symbolu smyslnosti a pro příslovečnou zaječí plodnost. Zajíc proto býval občas znázorňován v bílé barvě u nohou Panny Marie, což mělo symbolizovat vítězství čistoty nad tělesným pokušením, které o sobě dávalo nejvíce vědět právě na jaře.

V dnešní rozšířené evropské tradici je zajíček označován za toho, kdo o Velikonocích přináší vajíčka. Podle jednoho výkladu vzniklo toto spojení z toho důvodu, že zajíc na jaře hledá v blízkosti lidských obydlí potravu a jelikož je plachý a lidí se straní, je mu přisuzováno tajné roznášení velikonočních vajec. Podle druhého výkladu vzniklo spojení velikonočního zajíce s vajíčkem ze zvyku, kdy se do chleba upečeného ve formě zajíce položilo velikonoční vejce, čímž se sdružily tyto dva symboly. Proto časem vznikla představa, že vajíčka snáší nebo přináší sám zajíc. V důsledku tohoto smýšlení bývalo také zvykem, že dospělí zvali děti k tzv. honění velikonočního zajíce, tedy ke hledání ukrytých vajíček v zahradě.

→ Hlouběji do pasti

Kapličky (jsou planety), kolem nichž vedou cestičky k našim pošetilým touhám.

Kdo jsem a co o sobě nevím? Komu stálo za to vybudovat tenhle dům a trpělivě čekat, až se v něm chytnu (do oné pasti)?

Do akademie je přiveden dvěma nohsledy, jedním kulhavým (odkaz na Héfaista?), všichni mu naznačují, že má mlčet – s úsměvem, leč rezolutně.

Laputu drží ve vzduchu společná vůle předků.

Nádraží je místo, odkud nikam nic nikdy nejezdí. Tam potkává Básníka, jenž se mu svěřuje (a je to zároveň výpověď o něm samotném): Všechno se děje někde jinde.

Přiznání, že život mu uniká pod rukama.

Přátelé ho zavezli k ústí tunelu, je však zatarasený mikrobusem a před ním vartuje hlídka – nikdo nesmí pryč, dokud dílo nebude dokonáno.

Ochránci studánek se chtějí dostat zpět do svých domovů – jakoby však nevěděli, kde se nacházejí oni a kde je jejich domov. Nějaký mladík je bezdůvodně zastřelen. Rychlá oběť horlivých ochránců studánek, kteří tyto spíše (také) masakrují.

Gulliver je opouští (navzdory nevoli jejich vůdce, který chce po něm dokonce střílet) kvůli Markétě, za níž utíká – svému snu říká: „Já vás znám, já vás určitě znám!“

Je to něco bolestně známého, co nám utíká pod prsty. Vybíhá za ním obecní blb Vyskoč s naléhavým poselstvím:

„Pane! Počkejte pane! Já…, já vám něco řeknu! Já… jsem … viděl nebe.
Bylo to nebe, já ho viděl! Slyšíte to ticho? Kam to jdete? Tam nic není! Vidíte ten strom, tak za tím stromem už nic není. Co je tam?“

„Louka.“

„A za tou loukou?“

„Les.“

„A za tím lesem?“

„Dům.“

A přejde do jiného světa balnibarbského.

 

Případ pro začínajícího kata (Zápletka)

→ Cesta do Laputy

Pak je opět (už podruhé) z postele nějaké černovlásky (aniž by tušil, jak se do ní dostal) odvezen jakousi bojůvkou pryč. Přestává všemu rozumět. Ohání se tvrzením, že je cizinec.

Téma neznámého cizince přicházejícího bořit zavedené (srv. moment exogamie při oživování krve dynastických linií in Frazer: Zlatá ratolest).

Albert Camus: Cizinec.

Prvopočátky Cizince sahají dle Camusových Zápisníků až k dubnu 1937, kdy si Camus poznamenal: „Příběh – člověk, který se nechce ospravedlnit. Představa, kterou si o něm druzí dělali, má přednost ním samým. Umírá, sám s vědomím své pravdy – Marnost této útěchy.“; či o čtyři měsíce později: „Muž, který hledal život v tom, do čeho bývá vkládán (sňatek, postavení, atd.), a který zničeho nic zjistí při čtení módního katalogu, nakolik je svému životu (život, jak je pojímám v módních katalozích) cizí.“

A zapomenout bychom neměli ani na drobné dílko z tohoto rodu, jež jakoby předchází celou vlnu existencialismu, Egidius a cizinec (1899) Willema Gerarda van Nouhuyse.

→ Balnibarbská tma

Z nebe se spouští lano a jalůvka je zdvižena do nebes.

Při příchodu na Laputu se rozpadne dřevěný strop Věže, kterou se tam vchází. Nejdříve je vyzván, aby se vrátil, pak se situace obrátí a on se postupně dozvídá, že Král se na Laputě již nezdržuje, takže království je bez krále. Opouští i princeznu Niké.

Odtamtud se vrací opět zpět a prosí ho, aby to dole v Balnibarbě neříkal. Nikoho tam dole neznají, seznamuje Gulliver guvernéra a prozradí, že jejich král už tam dávno nežije. Tím se z Laputy stane cosi jako vzdálené nepochopitelné místo. Nakonec se jej guvernér i se svojí sekretářkou pokusí zabít. Žádná dohoda není možná.

Nic se tam (na Laputě) neděje, nic tam nemá smysl. Profanace této pravdy jej stojí facku z davu. Omlouvá se, zprvu nesměle, nakonec rozhořčeně. Cesta někam jinam začíná s obecním blbem, který ho odvezl tunelem z balnibarbské země.

Jak se změnil Lemuel Gulliver? Přišel sám a odchází s přívěškem (či snad dokonce titulem), je doprovázen obecním blbem. Tento blb není nikdo jiný než Hlupáček; ten, který vítězí nad nespravedlností, zlem, dokáže si naklonit kouzelná zvířátka, získává nevěstu, poklady, království…

K oněm kapesním hodinkám zajíce Oskara se vážou i závěrečná Lemuelova slova v tomto filmovém příběhu:

„Obecní blb slyšel na jméno Vyskoč a vyvezl mě z balnibarbské země. Tehdy se stalo, že jsem znovu upadl do rozpaků a obrátil se na onoho blba. ‚Poslouchej, Vyskoč, jdou ty hodinky pozpátku, nebo se mi to jenom zdá?‘ Ale on namítl: ‚Co pořád máte, prosím vás? Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?‘“

Jít vpřed či vzad znamená čiré nic.

*

[1] Případ pro začínajícího kata. Režie: Pavel Juráček, Československo 1969.

© San
© okultura 20=

Uložit