(Pavel Mervart, Praha 2011)
Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie
632 stran, Pavel Mervart, Praha 2011, vydání první, vázané
ISBN 978-80-87378-06-9*
Daniil Andrejev (1906-1959) byl synem Leonida Andrejeva, významného ruského spisovatele, jeho kmotrem byl Maxim Gorkij. Jeho otec žil ve Finsku, po dobu Ruské revoluce se vrátil do Ruska, nicméně po jejím skončení odešel zpět do Finska, svého syna nechal v péči sestry své manželky (jeho manželka zemřela při porodu) v Rusku. Na rozdíl od většiny tehdejší ruské inteligence byl Daniil Andrejev vychováván v dobrosrdečné atmosféře patriarchální pravoslavné rodiny a sám zůstal pravoslavným křesťanem až do poslední chvíle.
Začal psát už v dětství, a to jak poezii, tak prózu. Ukončil střední školu, nicméně na vysokou školu nebyl přijat pro svůj neproletářský původ. Začal proto navštěvovat Vyšší literární kurzy a živil se jako grafik a výtvarný umělec skromnou prací písmomalíře tabulek pro muzea, ve zbývajícím čase stále psal.
V roce 1942 byl mobilizován do Rudé Armády a jako voják zabezpečovacích jednotek prošel s prvními oddíly bojové armády Ledovou trasou, v průběhu bitvy u Leningradu, přes Ladožské jezero do obklíčeného města.
Po druhé světové válce se vrátil do civilního života, ale v srpnu 1947 byl odsouzen k 25 letům vězení za údajnou protisovětskou propagandu a přípravu vraždy Stalina. Ve věznici roku 1954 utrpěl rozsáhlý srdeční záchvat, první předzvěst srdečního onemocnění, které nakonec vedlo k jeho smrti 30. března 1959 v Moskvě.
Mezi lety 1947 až 1956 byl vězněn ve Vladimiru, kde měl první mystické vize a kde začal psát své hlavní dílo, Růži Světa, kterou posléze vydal v SSSR samizdatem, oficiálně byla v Rusku vydána až v roce 1991, v České republice v roce 1996 z iniciativy nadace META a z dopisu Ally Andrejevové, manželky spisovatele, vyplývá, že šlo o první vydání Růže Světa za hranicemi Ruska. Pokus Ally Andrejevové doručit rukopis na Západ Daniilovu bratru Vadimovi se ukázal jako neúspěšný; z poslaného díla nebyl publikován ani řádek a rukopisy zůstaly v archivu anglického města Leeds. Podle všeho proto, že obsah Růže Světa a její závěry se ostře rozcházely s politickými a náboženskými názory Vadima Andrejeva. Žádné jasné vysvětlení však Alla Andrejevová nezískala.
Texty, napsané nanečisto Andrejevem ve vězení, předal manželce velitel režimu Vladimirské věznice. Během 23 měsíců života na svobodě spisovatel práci na nich ukončil.
„Základem těchto knih,“ píše Alla Andrejevová, „je osobní duchovní zkušenost autora. Nejspíš by se to dalo nazvat starým slovem „duchovidectví“, „vizionářství“. To v žádném případě není teologie, není to ani filosofie; je to vysoká poesie (tj. vyšší pravda) – v prastarém, původním smyslu toho slova.“
Rozsah dědictví Daniila Andrejeva měřený na tiskové stránky je nevelký (všechna jeho dochovaná díla se vměstnají do čtyř svazků) a naprosto nesrovnatelný například s objemem rukopisných prací jeho současníka N. A. Berďajeva. Ovšem ideový obsah textů Andrejeva, počet nových nápadů a myšlenek, vyžadujících hlubší rozbor, překonávají jakákoliv očekávání, vycházející ze znalosti a zkušenosti s náboženskou a metafyzickou literaturou.
Daniil Andrejev navázal na Solovjovovu ideu Věčného Ženství, křesťanské gnostiky a antroposofický systém Steinerův (zejména duchovního zvědění). Roky strávené ve vězení pro něj byly „mohutným nástrojem otevření duchovních orgánů“ jeho bytosti, právě ve vězení začala „nová etapa jeho života“. Jeho vědomí se stalo médiem nočních zjevení, v kterých se mu (jako autorovi Božské komedie) otevíraly prostory nebeských a pekelných světů a historie lidstva od počátku až do jeho završení. Necelé dva roky života, které mu zůstávaly po návratu z vězení, využil na to, aby – smrtelně nemocný – na základě zachovaných vězeňských náčrtků napsal rozsáhlé dílo Růže světa a uložil na jeho stránky plody vzpomínaných vidění. Navazuje v ní na staré rosikruciánské ideje, k nimž přihlíží v kapitole Růže světa a její místo v dějinách.
Poslání své knihy spatřoval ve vyložení koncepce „o existenci jinomateriálního tak, aby bylo zřejmé, že se právě v ní skrývá klíč k současným historickým procesům stejně jako i k osudu každého z nás.“
Také D. S. Merežkovskij byl přesvědčen, že jedině v obnoveném křesťanství může ruská inteligence najít východ ze zmatků doby, která se již tehdy zlověstně blížila k osudovému prahu. K revoluci v roce 1905 se stavěl záporně, i když pak na dva roky opustil Rusko, a reagoval na ni v roce 1906 se zásadní nechutí pro politickou aktivizaci lidových mas hodně diskutovanou statí Přicházející chám [Dmitrij Sergejevič Merežkovskij: Přicházející chám. Kvasnička a Hampl, Praha 1928], která jest vrcholem jeho tvorby. Vzhledem k tomu, že někdy byla uváděna i pod názvem Hrozba davu, evokuje tak stejného ducha a myšlenky Ortegy y Gasseta ve Vzpouře davů, napsané až v roce 1930. Píše v ní:
„Pochopí-li (ruská inteligence), že se jen v přicházejícím křesťanství skrývá síla, schopná přemoci měšťáctví a chámství nastupující? Pochopí-li to, bude prvním vyznavačem a mučedníkem Nového světa; pak-li ne – bude jen posledním bojovníkem starého světa, umírajícím gladiátorem.“
Zcela přesvědčivě řeší Andrejev problém teodiceji, tedy otázku zodpovědnosti Boha za přítomnost zla a utrpení ve světě. Jak známo, na stěžejní otázku neposkytují tradiční představy téměř všech teistických náboženství přesvědčivou odpověď. Andrejev jasně odmítá myšlenku o Boží „všemohoucnosti“ (přesněji suverénní moci, a to nejen aktuální, která by mohla být podmínečně omezena z vlastního rozhodnutí, ale i potenciální vše-moci). Odmítá, že by Bůh stvořil duchovní jednotky – monády – jako bytosti záměrně omezené, kontrolované a závislé na jeho vůli. Duchovní monády jsou Bohem stvořeny se stejnými, potenciálně dosažitelnými kvalitami a schopnostmi, jakými vládne on sám.
Poutavost Andrejevových myšlenek tkví v tom, že pracuje s reáliemi své doby a nemluví toliko o málo srozumitelných duchovních pravdách, jež může sdílet jen se sobě rovnými, nýbrž si všímá člověka, politiky, kultury, vědy a technického rozvoje.
„Díky trpké zkušenosti se lidstvo přesvědčuje už dnes, že ani sociálně-ekonomické hnutí vedené pouhým rozumem, ani úspěchy vědy samy o sobě nejsou s to provést lidstvo mezi Scyllou a Charybdou – tyraniemi a světovými válkami. Ještě horší je však to, že nové sociálně ekonomické systémy se po získání moci rovněž halí do hávu politického despotismu a začínají též rozpoutávat a podněcovat světové války. Věda se mění v jejich pokornou služebnici mnohem poslušnější a spolehlivější, než byla církev pro feudální vládce. Tragédie spočívá v tom, že vědeckou činnost nedoprovázela od samého prvopočátku hluboce promyšlená mravní výchova. Přístup k této činnosti měl kdokoli, bez ohledu na úroveň vlastního mravního vývoje. Není divu, že každý úspěch vědy a techniky se nyní obrací proti skutečným zájmům lidstva. Motory s vnitřním spalováním, rádio, letectví, atomová energie – to vše v jistém aspektu bije do živého masa národů. Rozvoj spojů a vymoženosti techniky pak dovolují policejnímu režimu kontrolovat intimní život a soukromé myšlenky každého jedince, a betonují tak základy pro vampyrické monstra diktatur.“
Mimochodem v poémě Železné mysterium (1950–1956) se Daniil Andrejev zmiňuje o „intraprotonových silách“ v souvislosti s možnými vědeckými objevy v blízké budoucnosti, ačkoliv v roce 1956 nebyla hypotéza kvarků ještě zveřejněna a proton byl považován za elementární částici. V dochovaném úryvku ze ztraceného románu Poutníci noci přemýšlí jeden z hrdinů, astronom, o rozšíření fyzického vesmíru (příčinou tohoto rozšiřování není podle obecně přijímané teorie rozšiřování z jakéhosi centra, ale roztahování samotného prostoru v každém bodě) a přichází na myšlenku o vzdalování těch nejvzdálenějších galaxií s rychlostí převyšující rychlost světla a následkem toho jejich vypadnutí za horizont našich pozorovacích možností, zcela ve shodě s teorií relativity. Na toto téma bylo na začátku 21. století napsáno mnoho statí, ale jen těžko jej lze nalézt v literatuře čtyřicátých a počátku padesátých let, kdy dokonce ještě nebyly objeveny skutečně na miliardy světelných let vzdálené objekty – kvasary.
„Je však vhodné zformulovat, v čem nebo v kom vidí toto učení svého hlavního nepřítele. Z historického hlediska spatřuje své nepřátele v jakýchkoli impériích, stranách a doktrínách, které usilují o násilné pokoření jiných a nastolení jakékoli formy či druhu despotického společenského uspořádání. Ve smyslu metahistorickém tímto jednoznačným nepřítelem je Antibůh, tyranizující duch, Velký Trýznitel…“
„Historická zkušenost velikých diktatur, které s neskutečnou energií a plánovitostí podrobily obyvatelstvo obrovských zemí jednotnému a přísně promyšlenému systému výchovy a vzdělání, nepochybně prokázala, jak mocná páka se skrývá v takovém druhu působení na psychiku generací. Generace se stále víc blížily té podobě, kterou si přály mocenské vrstvy. Příklad: nacistickému Německu se toho podařilo dosáhnout dokonce v průběhu jedné generace.“
Andrejev zde poněkud utopicky horuje pro „zřízení nějaké čisté a nepodplatitelné, vysoce autoritativní instance nad Celosvětovou federací států, a sice instance etické, mimostátní a nadstátní, neboť stát je neetický ve své podstatě…“, a dává jí název „Liga přetvoření podstaty státu“.
Výchova je Andrejevovi hlavní pákou ku proměně lidstva. „Blíží se věk vítězství široké duchovní osvěty, rozhodujících objevů nové, v současnosti se jen rýsující pedagogiky. Pouhých několik desítek škol nového druhu by dokázalo utvářet generaci, schopnou plnit povinnosti nikoli z donucení, ale dobrovolně, ne ze strachu, ale díky tvůrčímu impulzu a lásce. V tom spočívá smysl výchovy člověka ušlechtilé podoby.“
A jedním dechem jde proti svým oponentům, přičemž nás konfrontuje s právě aktuálním fenoménem jménem Anders Behring Breivik:
„Obviňovat Ligu z nereálnosti metod budou rovněž ti, kdož nejsou schopni vidět v člověku lepší stránky a jejichž psychika zhrubla a svědomí ochablo v atmosféře hrubé státní svévole. Přidají se k nim i ti, kdo netuší, jaké posuny v masovém vědomí nás čekají již v příštích letech. Traumatizace v důsledku válek, represí a nejrůznějšího násilí již dokonce nyní dává do pohybu rozsáhlé hnutí za společnou existenci a za mír. Neustále se objevují a nepřestanou se objevovat události, ničící pocit bezpečí, pocit pohodlí a klidu, podtínající kořeny důvěry v existující ideologie a v jimi hájený řád věcí. Odhalení neslýchaných hrůz za pompézními fasádami diktatur, názorné příklady toho, na čem byla budována a čím byla zaplacena jejich dočasná vítězství, jejich zdánlivé úspěchy, to vše vysušuje duši jako rozžhavený vítr a duchovní žízeň se stává nesnesitelnou.“
Mesianistická úloha Ruska byla mnohokráte obhajována a dokazována. Andrejev na to poukazuje rovněž, i když jasně chápe složitost takového procesu:
„Nikdo, kromě Boha, neví, kde a kdy zaplápolá první plamínek Růže Světa. Předurčenou zemí je Rusko, ale tragické události mohou zkomplikovat realizaci tohoto mystického aktu a způsobit jeho přesun do jiné země. Předpovězené období jsou šedesátá léta našeho století, ale ničivá kataklyzmata jej mohou odsunout na celou řadu let. Je možné, že první plamínek zaplápolá vůbec ne v prostředí Ligy přetvoření podstaty státu, ale v jiném, doposud neznámém okruhu lidí. Ať zde či jinde, v té či jiné zemí, o desetiletí dříve či později, ale interreligiózní, všelidská církev nových dob, Růže Světa, se objeví, vznikne, nastoupí svou historickou cestu. Bude to výsledek duchovní činnosti mnohých, pospolitá tvorba lidí, kteří předstoupili k přijímání sestupujícího zjevení.“
Stará náboženství nemohla dosáhnout podstatného zmenšení sociálního zla, jelikož nedisponovala pro to nezbytnými materiálními prostředky, což vyvolalo jejich negativní postoj vůči veškerým podobným pokusům. Tím byla připravena nenáboženská etapa civilizace. V 18. století se probudilo sociální svědomí.
„Během těch krátkých, napůl zapomenutých epoch zůstávala neuvěřitelná zjevení Apokalypsy utajena před zraky lidí za závojem nedořečených alegorií, šifra obrazů připouštěla nejrůznější vysvětlení. Ke skutečnému pochopení historického procesu nedošlo. Historická zkušenost byla malá a omezená, zeměpisný přehled mizivý, mystický rozum nebyl připraven k pochopení vnitřních zákonitostí metahistorie a nepředstavitelné složitosti Šádánakáru. Avšak vzniku Růže Světa předcházela éra hegemonie vědy, která v základech otřásla představami o vesmíru, národech, kulturách a jejich osudech. Předcházela tomu též epocha zásadních změn a sociálních zlomů, epocha revolučních a planetárních válek. Obě řady těchto jevů nadzvedly psychologické vrstvy, strnulé po tolik století. Do půdy zorané železnými zuby historických katastrof padají semena metahistorických zjevení.“
„Růže Světa se snaží následovat, shromažďovat a vykládat toto poznání. Jako souhrnný mystický rozum současného lidstva bude uvažovat o minulosti, současnosti a budoucnosti historického procesu, aby ho mohla začít tvůrčím způsobem řídit.“
„Každá kázeň se skládá z donucovacích prvků a z uvědomění, přičemž na vzájemném vztahu těchto dvou prvků mezi sebou závisí ten či onen druh kázně. Nejvyšším procentem donucování a takřka naprostou absencí uvědomělosti se vyznačuje kázeň otrokářských hospodářství, vězení a koncentračních táborů. Poněkud větší procento uvědomělosti je ve vojenském drilu. Pak, podle míry oslabení donucovacího prvku v kázeňských systémech, roste a zaměňuje ho kategorický imperativ vnitřní sebekázně. Na výchově právě tohoto impulzu bude postavena celá nová pedagogika.“
A kdo bude stát na vrcholu společnosti? „Ti, v nichž se harmonicky rozvinutá vůle, rozum, láskyplnost, čistota záměrů a hluboká životní zkušenost snoubí s výrazným duchovním nadáním a koho nazýváme blahoslavenými.“
Vztah ke kultuře vidí Andrejev v tzv. Úzké Cestě – „patří těm, kteří nosí v duši zvláštní dar, vyžadující přísné omezování sebe sama – dar svatosti.“ Jenže „většina lidí jde pomalou a širokou cestou. Tato cesta vede přes sňatky a plození dětí, přes účast na aktivitách různých forem, přes úplnost a rozmanitost životních dojmů, přes radosti a požitky života.“
A její definice?
„Protože každá tvorba, kromě démonické, konané ve jménu svém a pro sebe, je spolutvorbou s Bohem, jelikož tím se člověk zvedá nad sebou, zbožšťuje srdce své a jiných.“
Vztah k náboženstvím je pro něj setkáním s animistickým primitivismem či jinými méně obvyklými kulty, z nichž vyjímá to, co k němu promlouvá čistě: „představy australského kmene Arunta o jednotné vitální substanci, nepřetržitě a všude se přelévající v materii z bytosti do bytosti, z předmětu na předmět (na takových představách spočívá v podstatě celé náboženství tohoto kmene) – představují prastaré poznání lidstva o transfyzickém kosmu. To je živé, silné vnímání jednotné vitální síly, jednoznačnější než kdykoliv potom.“
Vlastní Andrejevovo poznávání příbuzné s poznávací metodou Rudolfa Steinera je popsáno v Knize II., O metahistorické a transfyzické metodě poznání. Hned v první kapitole Některé zvláštnosti historické metody objasňuje původ a význam slova metahistorie odkazem na Sergeje Bulgakova – snad jediného ruského myslitele, který se tomuto problému postavil tváří v tvář – praví totiž, že »metahistorie je „noumenální stránka toho univerzálního procesu, jenž se jednou ze svých podob pro nás odkrývá jako historie.“«
On sám ho vidí „jako souhrn procesů, probíhajících ve vrstvách bytí odlišné materiálnosti, které jsou ponořeny do odlišných časových proudů a druhů prostoru a probleskují procesem, který vnímáme jako dějiny. Zatím se nalézá mimo pozornost vědy, mimo její zájmy a její metodologie. Tyto transcendentní procesy jsou tím nejtěsnějším způsobem spjaty s historickým procesem, do značné míry jej determinují, v žádném případě však s ním nejsou totožné a nejúplněji se odhalují cestou právě té specifické metody poznání, kterou je třeba nazvat metahistorickou.“
Co obvykle nazýváme „okulturou“, jmenuje Andrejev „metahistorií“, a čemu Michael Bertiaux říká „psionická věda“, nazývá Andrejev „infrafyzikou“.
Popisuje zde (str. 73-76) zvláštní událost, která zformovala jeho duchovní poznání, jež nám připomenou líčení Prokofjevova – ovšem jinak řečeno jej vyděsila. »V únoru roku 1932, v období mé krátkodobé služby v jedné z moskevských továren, jsem onemocněl a v noci jsem v horečce získal jistou zkušenost, v níž většina pochopitelně neuvidí nic jiného než halucinaci, pro mne je to však zkušenost ohromující svým obsahem a bezpodmínečná svou přesvědčivostí. Bytost, které se týkala tato zkušenost, jsem ve svých knihách označil a označuji i zde výrazem „třetí wicraor“.«
Naznačuje se, že toto pojmenování se vztahuje k hebrejskému jecer ha-pa – „tíhnutí ke zlu“.
»Podivné, zcela neruské slovo „wicraor“ jsem si nevymyslel«, pokračuje Andrejev, »ale vtrhlo mi tehdy okamžitě do vědomí. Smysl této obrovité bytosti, jež se snad podobá nestvůrám z mořských hlubin, nesrovnatelně je však předčí svými rozměry a zjednodušeně jej vymezuje »jako démona velmocenské státnosti. Tato noc pro mne dlouhou dobu zůstávala jedním z nejmučivějších prožitků, které jsem poznal z vlastní zkušenosti. Myslím si, že pokud přijmeme termín „infrafyzické průlomy psychiky“, lze ho k tomuto prožitku velmi dobře použít.«
Nelze s jistotou tvrdit, zda mohl Andrejev znát H. P. Lovecrafta, avšak co jiného jeho popis označuje, než kosmického Cthulhu natahujícího se svými chapadly přes halucinované snění do našeho světa, aby si jej podmanil. O tom, že si byl snílek Andrejev vědom této své schopnosti snového putování, svědčí následující řádky:
„Poměrně častý je prožitek putování po jiných sférách planetárního kosmu, a mnohým je znám výstup éterického těla z fyzické schránky, která se nalézá v hlubokém spánku. Když se však poutník navrací k bdělému vědomí, nemá žádné jasné vzpomínky na to, co viděl.“
Neměl však nikoho, kdo by jej touto oblastí provedl, bylo tu však něco jiného, „jakási pootevřenost, jakási uzounká štěrbina ve dveřích mezi hlubinnou pamětí a vědomím.“ Jak však sám píše, „existuje ještě dokonalejší typ takovýchto putování po planetárním kosmu: týž výstup éterického těla, tatáž pouť s velkým vůdcem po vrstvách vzestupné či sestupné řady, avšak s úplným uchováním bdícího vědomí. Tehdy si poutník poté, co se vrátí, přináší vzpomínky ještě nespornější, vyčerpávající. To je možné jedině v tom případě, jsou-li již duchovní orgány široce rozevřeny a závory z hlubinné paměti navždy strženy.“
Wicraor může být rovněž nedokonale zachyceným zamumláním, v němž splynulo vícero slov. Snad to bylo „Wilbur crabbed in aor!“ Čemuž bychom mohli rozumět asi takto: „Wilbur zaťal drápy do aoru!“ Nebo je to zlověstnější, a míří to k vyjádření: „Wilbur crabbed aor!“, což lze v širším kontextu chápat tak, že „Wilbur (nakonec) s velkými obtížemi přečetl/dešifroval aor (velkou temnotu), aby se v něm spásně skryl“.
Wilburův otec, samotný Yog-Sothoth [H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi. Zlatý kůň, Praha 1990], je nablízku lidstvu „ukrytému v čase“, stojí-li na „stezkách mimo čas a prostor“, avšak předaleko, nejsou-li hvězdy a země připraveny a dlí nikoli v prostorech, které známe, nýbrž mezi nimi.
A takové stezky se čas od času objevují a otevírají bránu do meziprostorů, když nastane správná konstelace, jako onoho mrazivého roku 1943 v Rusku, jak o tom znovu svědčí Daniil Andrejev, který na zlomek vteřiny spatřil zkratkou a dírou v prostoru chladnou a „zlopověstnou plošinu Leng a Yog-Sothotha:
»Na počátku roku 1943 jsem se účastnil přechodu 196. střelecké divize po ledě Ladožského jezera a po dvoudenní cestě Karelskou šíjí jsem vešel pozdě večer do obklíčeného Leningradu. Během cesty po vylidněném, temném městě k místu dislokace jsem prožil stav částečně připomínající svým obsahem ten dávný, chlapecký, u chrámu Spasitele; byl však zabarven zcela jinak, drsně a temně, jako by protrhl specifické ovzduší frontové noci – zpočátku skrze ni prosvítal a potom ji pohltil. Uvnitř něj se temnělo a blýskalo soupeření nesmiřitelných principů, jejichž ohromující měřítka a veliká démonická podstata, šklebící se za jedním z nich, vnukaly chvění hrůzy. Viděl jsem třetího wicraora jasněji než kdykoli předtím, a jenom třpyt přibližujícího se jeho nepřítele zachránil můj rozum před nenapravitelným zlomem.«
Podstatná pro další chápání výkladu Andrejevova je kapitola 3.6 nazvaná Metakultury. Uvádí zde definice nadnárod, metakultura a transmýtus, používané při strukturování Šádánakáru. V deduktivní definici nadnároda uvádí:
„Obecný mýtus nadnároda vzniká, když si nadnárod prostřednictvím svých nejtvořivějších představitelů začíná uvědomovat jakousi druhou realitu nad ním stojící, jejíž součástí je i jeho bytost a která obsahuje klíč k jeho vzniku a kořeny jeho osudu.“
Může potom o stránku dále přejít k líčení nebeské země severozápadní kultury v obraze Monsalvatu. Stránky 115-117 by si měl přečíst každý, kdo usiluje o hlubší pochopení magických aspektů moderních dějin a soudobého umění:
„Bylo by zapotřebí speciální práce, aby se poukázalo na to, že moc soudobé vědy, zázraky techniky, stejně jako ideje socialismu a dokonce i komunismu na jedné straně – a nacismu na straně druhé – do sebe pojímají sféru mýtu o Monsalvatu a Klingsorově zámku. Nic, žádné objevy našich dní, včetně ovládnutí atomové energie, nevyvedou severozápadní lidstvo za hranice načrtnuté prorockou symbolikou tohoto mýtu. Myslím si, že ten, kdo přečte tuto knihu, si vzájemné souvislosti, jež nebyly dosud odhaleny, ujasní.“
Strukturou Šádánakáru začíná vlastní rozsáhlé duchovní pojednání o povaze našeho světa. Světy vzestupné řady i vyšší světy Šádánakáru studuje infrafyzikou a definuje ve Stichiáliích jejich hlavní okruhy. Její rozsah zahrnuje metahistorii Staré Rusi, moskevského carství, Petěrburského impéria, ruské kultury, a v závěru se pak šíří i o metahistorii uplynulého (20.) století. Možnostmi nápravy toto pozoruhodné dílo ukončuje, čímž předchází závěry poměrně současného díla Okultní význam odpuštění Sergeje Prokofjeva [Fabula, Hranice 2007], následovníka Rudolfa Steinera.
Těžko mohl ovšem Andrejev opomenout Vladimíra Solovjova (str. 274), když promlouvá o ženskosti. Bylo mu prý dáno prožít v egyptské poušti ohromující průlom vědomí. Hovoří se o mystickém zážitku, který prožil v době cesty po Egyptě (říjen 1875 – březen 1876); mezi 25. a 27. říjnem 1875 se mu „zjevila“ Sofie – Moudrost Boží, což popsal ve své poémě Tři setkání (1898). Na vlastní oči spatřil tuto velikou Ženskou Bytost. Ji, Přesvětlou a Požehnanou, vyjadřující princip Ženskosti a Ženství jakožto hypostaze Trojice, zveme Zventa-Sventána. Přibližný smysl toto jména je „Nejsvětlejší ze světlých a Nejsvatější ze svatých“.
Podle Solovjovova výkladu existují dva světy: svět Času a svět Věčnosti. První je svět Zla (chaosu), druhý svět dobra (všejednotné harmonie). Úkolem člověka je najít východ ze světa Zla do světa Věčnosti. Svět Času se také snaží ovládnout člověka. V boji se Zlem a Časem podporuje ho mohutná síla – Láska. Láska je božský živel v člověku; její vtělení nazýváme Ženskostí. Této „Družce světlé“, „Carevně“, „Afroditě nebeské“, „Děvě duhové brány“ se s důvěrou odevzdává, velebí ji jako sílu zachraňující a přetvořující svět. Umělec tak jako filosof snaží se tedy pochopit smysl života a bytí.
Andrejev nahlíží i její protipól, a to když popisuje (str. 206-210), jak se „duggurské démonky tělesně oddávají celým davům současně a v jejich příbytcích, což jsou paláce a chrámy pro démonoslužby zároveň, probíhají nepřetržité, nám téměř nepochopitelné orgie k slávě démonické vládkyně Luny, té, jejíž vliv pociťujeme někdy i my lidé za městských měsíčních nocí… nic nebrání řádění vášní, jež vyvolává měsíční démonka Vogléa. Stoupají k ní výpary z nepřetržitých orgií v palácích-obětištích Dugguru, a Vogléa je nasává, jenže nespočetné obyvatele těchto měst nemůže ukojit nic, neboť je trápí ještě hlubší druh chlípnosti, který téměř nikdo z nás nemůže pochopit – smyslnost mystická, jež je táhne k čemusi i pro ně nepostižitelnému: k Velké Nevěstce. Ta je jejich božstvem, jejich touhou a snem. Nejvyšší kult je zasvěcen jí. Ve dnech svátku Velké Nevěstky se démonky-vládkyně oddávají otrokům. Mystický chtíč však může být ukojen pouze v Digmatu, příbytku Gagtungrově, a je to dostupné pouze vyvolencům.“
Kyjevská Rus jako metahistorický jev není sice rozsáhlá kapitola, pro Andrejeva však má velký význam, neboť je v Knize VII., K metahistorii Staré Rusi, vlastním úvodem k zamyšlení nad významem ruské metakultury pro křesťanství, a to počínaje kapitolou 2., Křesťanský mýtus a prarossiánství.
V Knize VIII., K metahistorii moskevského carství, zaznívá mocný akord s kapitolou 2., nazvanou Egregor pravoslaví a infrafyzický strach, která je předehrou ke kapitole 4., Rodomysl Petr a démonický zásah do jeho mise.
Všechny pokusy sblížit Rus se Západem se setkaly u Rusů s odporem, Borisovy a Lžidimitrijovy činy ani jednomu z nich neodpustili. Andrejev popisuje (str. 321), „jak nesmírné zástupy jásaly v oné apokalyptické noci na Rudém náměstí nad jeho mrtvolou – jaké a proč? [Dále ve strojopisu následoval později přeškrtnutý text: „Sotva je třeba se na tomto místě zdržovat po napsání symfonie Ruch, kterou autor původně nazval Apokalypsa velké Smuty.“] … A dělo nabité popelem Lžidimitrije vystřelilo směrem k polské hranici.“
„Současníci Jurije Dolgorukého či Vasilije Temného si také stěží uvědomovali střet křesťanského mýtu s prarossiánstvím [prarusstvím] jako hluboký duchovní konflikt“ (str. 327). … „Vše, o čem je tady řeč, vytvořilo předpoklady ke krystalizaci této ideje právě církevním rozkolem. Je přirozené, že legenda umístila toto město spravedlivých na břehu Světlojaru, v hlubokých zavolžských lesích, donedávna ozařovaných světýlky poustevnického života bohumilých starců. Spojení s vnějším světem se uskutečňuje prostřednictvím města Malý Kitěž, které je umístěno na hranici stepí – to symbolizuje historickou církev s jejími lidskými slabostmi: tu historickou církev, jejíž skutečnou duchovní podstatu před hledajícími dušemi skrývá, zahaluje, pokřivuje mlhavý, hutný a přecitlivělý pravoslavný egregor. Pod náhlými údery útočícího vnějšího nepřítele hyne historická církev »bez boje, s velkou hanbou«, nehyne však pochopitelně celá: panna Fevronija, zosobňující Ideální Duši, je plná té poezie, která může pocházet pouze a jedině od Návny, vstupuje skrze mučednickou smrt do města Veliký Kitěž. Veliký Kitěž je fyzicky bezbranný: malý oddíl jeho reků přijímá mučednický věnec v bitvě nad Keržencem. Tehdy se v odpověď na žhavou modlitbu celého národa k Veliké Orodovnici město tajemně ponořuje na dno Světlojaru, do »věčného života« – přechází do jiné sféry bytí.“
Pochmurné a otřásající jsou poslední odstavce kapitoly 3., Odvolání sankce, líčící selhání Alexandra I. Pavloviče:
„Jenže Žrugr se stával stále panovačnějším. Jeho zkostnatělost vzrůstala, a tím zároveň pohasínala naděje na možnost jeho involtace silami Jarosvěta.“ Nebylo snadné zjistit, „na který rok přesně připadá okamžik zjištění, okamžik zřetelného pochopení, že poslední odlesk božské záře nad vyvolencem a nad celou velmocí je pryč. Zřejmé je však, že se tak stalo na konci Alexandrovy vlády.“
„Vzdálenost mezi reálnou etickou úrovní nadnároda a tou úrovní, která je nutná k realizaci jeho mise, je děsivá. … První důsledek je ekonomický a kulturní. Je to špatná úroveň materiálního zabezpečení a jí odpovídající úroveň životních potřeb. Když pomineme, že to je naprosté a obecné zlo, které člověka nepozvedává, ale otupuje, je jasné, že by bez tohoto faktoru formace třetího wicraora – tohoto monstra 20. století – neměla šanci rozvinout svou metodiku, která je možná pouze ve společnosti navyklé na všelijaké strádání, ubohost a nouzi.“ Nacházíme zde tuto poznámku: „V dopise A. A. Suvorinovi A. P. Čechov napsal: »Napište povídku o tom, jak mladý člověk … ze sebe po kapkách dostává otroka…«“
V knize X., K metahistorii ruské kultury, jsou kapitoly 2., 3. i 4., Poslání a osudy, věnovány ruskému literárnímu životu. „Vše, co tvoří demiurg a v čem se projevuje jeho působení na historickou vrstvu, má přímý či nepřímý vztah k jeho základnímu úkolu, totiž spolu s ideální Pospolitou Duší ruského nadnároda zrodí Zventu-Sventánu.
Nejvýznamnějšího místa se tu dostává Vladimíru Solovjovi (str. 430-434). Merežkovskij jej nazval „mlčícím prorokem“. Soustředil se na sen o znovusjednocení církví, úkol však zůstal nedokončen, kázání nedořečeno, duchovní vědění nebylo nikomu až do konce předáno: Solovjov byl vytržen z Enrófu v rozkvětu sil tou démonickou vůlí, jež v něm velmi správně spatřovala svého nesmiřitelného a nebezpečného nepřítele.
Nad jeho jménem se uzavřela hluchá voda mlčení, jeho díla i práce se staly téměř nedostupnými a jméno filosofa se občas mihlo jenom v poznámkách k veršům Alexandra Bloka. Právě Blokovi je věnována 5. kapitola, Pád zvěstovatele (str. 435-449), jenž patří do kategorie básníků, jejichž verše mohou esteticky a emocionálně působit na kohokoliv, ovšem člověk, který postrádá mystické vnímání a mystickou zkušenost, bude stejně neschopen „vyznat“ se v Blokovi, jako je ten, komu chybí znalost vyšší matematiky, neschopen pochopit teorii relativity.
XI. knihou, K metahistorii tohoto století, končí jedna velká kapitola ruských dějin – carství.
Závěrečný obraz před revolucí: „Společnost byla nepochybně přesvědčena, že monarchie Romanovců nezvládla historickou úlohu, že není řízena žádnými silami shůry a že nemá více práva na život.“
„Na přelomu 19. a 20. století tedy demiurg Jarosvět pokračoval v zápase jak proti starému Žrugrovi, tak i proti všem jeho zplozencům. Tento boj si však kladl za cíl nikoli jejich zničení jako rodu, nýbrž jejich zkrocení a omezení: ať se wicraor a jeho potomci jakkoli stavěli do protikladu k silám Jarosvěta a Synklétu, zůstávali však stále nezbytní: právě v tom spočívala ta tragédie. Rusko nezachránily žádné oceány, žádné řetězy hor před mohutnými velmocemi, které se vytvořily na Západě; jejich agresivní wicraoři jen čekali na oslabení starého Žrugra, aby se na něho vrhli a uvedli do pohybu v Enrófu proti zvetšelé státnosti Ruska svou vlastní státnost, plně militarizovanou. Kdyby za těchto podmínek síly Světla zcela odstranily rod Žrugrů, znamenalo by to nejenom, že se v Drukkargu otevře brána rase cizozemských jigvů, nýbrž i to, že by Rusko dobrovolně shodilo ze svého těla onen pancíř, který jediný zabezpečoval jeho fyzickou existenci. Otázka zničení celého rodu Žrugrů proto nemohla být zatím nastolena. Nemohla být nastolena ani otázka, kterému žrugříku se dá přednost: stačilo, aby i ten nejneduživější z nich ukázal svou tlamu a rozptýlil jakékoli pochyby týkající se jeho metahistorických potencí.
Pouze jeho projekce v dějinách, zamaskovaná pod liberální a ušlechtilou „opozici Jeho Veličenstva“, mohla zmýlit ty, jejichž pohled není schopen proniknout pod povrch politiky a společenského života, kteří nedokáží pochopit, že za demagogickými programy takových stran, jako byli kadeti, se tají výbojný duch nacionálního imperialismu, duch kolonialismu, buržoazní duch nezkrotné chtivosti, přebujelý zdravý smysl a banalita.
Ještě větší obavu mohl vyvolat ten žrugřík, který byl zatím nejvíce zticha – temně rudý. Ten se zatím skrýval za zády svých bratrů a jen někdy se krátkými skoky vrhal na otce, ihned však ustupoval zpátky a v ústraní si v tichosti nenápadně požíral výživnou rosu v době, kdy se starý a dva ostatní zplozenci vzájemně rvali, propletení svými chapadly. Jeho tvář byla odporná, nebyla však prosta satanské velikosti. Hlava na dlouhém krku byla hrdě zakloněna dozadu a v temných očích, zpola přikrytých tvrdými víčky podobnými převráceným polokruhům, se rojily oranžové tečky, jež jim dodávaly výraz bouřlivě se rozvíjející mysli a nadlidské chytrosti.“
„Tím, že rozpoutali první světovou válku, splnili wicraor a šrástr Německa v každém případě svůj úkol.
Když nepřítel, jehož zuřivost se umocňovala proto, že musel válčit na dvou frontách, vtrhl do Drukkargu a sevřel tělo starého Žrugra v železném objetí, dokonce i hnědý a bledý žrugřík přispěchali otci na pomoc. Pochopili, že jde o existenci samotné citadely Žrugrů a že dobude-li cizí nepřítel tuto citadelu, bude to v podzemním světě znamenat konec celého rodu ruských wicraorů a v Enrófu pak – konec ruského velikoděržaví. Pouze temně rudý žrugřík byl prozíravější: v Drukkargu došlo ke střídání Velkých Jigvů a nový Velký Jigva, jehož usilovně inspiroval Gagtungr, před rudým žrugříkem odhalil takové perspektivy po smrti starého Žrugra, že se z nich mohla zatočit hlava.
A Žrugr umíral. Pomoc bledého a hnědého se před tváří titánské síly německého wicraora ukázala být zcela nicotnou, jako je pomoc dětí dospělému vojákovi v tankovém boji. Bledý a hnědý žrugřík tehdy odběhli stranou, aby vystihli okamžik otcovy agónie, zahryzli se do jeho těla a sežrali jeho srdce – díky čemuž se ten, který sežral srdce starého wicraora, stává jeho následníkem. V oné hodině si i sám Jarosvět ujasnil, že starý démon velmocenské státnosti je naprosto neschopen hájit Rusko, a jeho hněvivý úder zasáhl citadelu Drukkargu. Její stěny praskly a rozestoupily se a tato minuta se pro celý ruský národ stala velikou a ohromující.
Praskla a rozestoupila se samotná imperátorská státnost a skrze vzniklou skulinu spatřily miliony lidských duší duchovním zrakem modravou zář Návny. Spatřily blízkost té, jejíž osvobození bude zárukou uskutečnění metahistorického poslání ruského národa cestou ke všelidskému bratrství. Jejich vědomí do sebe nemohla pojmout tuto zářivou vizi, na několik velkých dní se však veškerá atmosféra jejich bytostí naplnila nepopsatelnou radostí a opojnou vírou. Byla to víra v uskutečnění odvěkého snu, příchod všeobecného štěstí. To byly nezapomenutelné dny na rozhraní února a března roku 1917, kdy svaté opojení nekrvavé revoluce zaplavilo Petěrburg a Moskvu, předávalo se od srdce k srdci, od domu k domu, po celé zemi, po probuzených, jásajících guberniích. Dokonce i nejstřízlivější hlavy na okamžik uvěřily, že Rusko vstoupilo do epochy všeobecného bratrství a zanechalo za sebou veškeré zlo, ukazujíc všem národům cestu k celosvětové harmonii.
Vize pohasla, citadela se udržela, rozum nepochopil vůbec nic z toho, co se stalo. V mnoha lidských duších však zůstala vzpomínka na úchvatný okamžik jakési planetární předtuchy, jakéhosi předjímání všelidského sbratření. Tato vzpomínka na prorockou citovou vizi byla zkreslena rozumem, zkalena působením povstalých žrugříků, stala se objektem různých politických zájmů a politických teorií, přesto však žila dál. Nemohla nežít – bylo jí souzeno přecházet z pokolení na pokolení.
Rudý žrugřík však nepromeškal šanci využít tento okamžik k tomu, aby se zahryzl do svíjejícího se trupu svého otce. Rezavá kopule koruny spadla z hlavy nešťastníka; nesmírný hukot a zvonění se rozezněly ve všech městech a horách Drukkargu, když staletý emblém, magický krystal moci narazil na výčnělky hor směřující ke středu Země, několikrát odskočil a rozbil se na tisíce střepin. Vojenské orchestry ve městech Enrófu spustily jásavou revoluční hymnu a v drnčení jejich tympánů byly slyšet ozvěny.“
Těžko někde najdete výmluvnější okulturně-filosofický popis onoho předrevolučního a revolučního třeštění v Rusku.
„V Enrófu bouřil pozdní podzim. Ledové deště bičovaly prospekty a paláce Petěrburgu, když se rudému žrugříkovi podařilo jako prvnímu dostat se až k otcovu srdci a vyrvat je z trupu. To byl ten okamžik, kdy v Enrófu vypálila z Něvy děla proti zdem Zimního paláce. A v hlubokém podzemním světě, uvnitř hlavního chrámu jigvů pro démonoslužbu, vysoko nad samotným kuželem tiskl temně rudý vítěz chapadly tlukoucí srdce ke své hrudi a pil z něho přísavkami krev kapku za kapkou. Další žrugříci, zuříce závistí a nenávistí, ustoupili stranou, kromě černého, který se zde svíjel; všichni se snažili znovu se ozbrojit, soustředili kolem sebe oddíly jigvů a raruggů; a rudý žrugřík stále pil – kapku za kapkou. Stále dosud silný německý wicraor, kterého zezadu hryzali jiní nepřátelé, táhl za sebou pluky jiných ras antilidstva. Také se probíjel k velikému démonoslužebnému chrámu a ovládl již čtvrtinu podzemní říše; a rudý žrugřík stále pil. Drukkarg i Enróf se počaly proměňovat v chaos a on stále pil. Jeho lidský nástroj ovládl Kreml a opevnil se v něm a on stále pil. A teprve tehdy, když ve sklepení Jekatěrinburgu zaznělo jeden za druhým několik výstřelů a poslední lidský nástroj starého Žrugra zaplatil za hříchy tří století – teprve tehdy bylo jasné, že vítěz vypustil nakonec z chapadel prázdné, vypité srdce a týmiž chapadly vložil na sebe jako korunu zlatou krychli. Stal se Třetím wicraorem Ruska.“
Dokonáno jest.
Třetí kapitolou, nazvanou Temný pastýř, začíná Andrejev popisovat působení Stalinovo, a začíná Předpovědí šestnáctiletého mladíka Lermontova z roku 1830:
„Rok přijde zlý, ó Rusko, v příštím tvém,
Kdy z hlavy carů sletí diadém,
Kdy luzy láska k nim se změní v hněv,
Kdy stravou mnohých bude smrt a krev,
Pak zákon, pošlapán a potupen,
Už nezaštítí dětí ani žen;
A hladem, Rusko, budeš hynouti.“
„A hladem budeš, Rusko, hynouti;
Záplava rudá zbarví vlny řek
a povstane muž mocný v onen věk.
Ty pochopíš a poznáš, hledíc naň,
Proč jílec nože svírá jeho dlaň,
Leč běda! Na tvůj nářek, prokletí
A sten ti leda smíchem odvětí.
V něm všecko bude déšť a mrak a zášť:
Ten chochol vlající, ten černý plášť…“
V druhé redakci se poslední sloka čte takto: „To čelo vznešené, ten černý plášť.“
„– Lid v pořádku žije a v klidu?
– Ne. Car byl zabit. Co dál?
Kdosi se promlouvat k lidu
O nové svobodě jal.“
To je báseň Alexandra Bloka, kterou napsal dva roky před revolucí roku 1905.
„– Vzpoura je nedaleká?
– Ne. Lid jen sní o své mstě.
Kdosi řek, vyčkat: Tak těká
s písněmi po městě.
Kdo ale chopí se vlády?
O vládu nestojí lid.
Spí občanské ctnosti a klady,
Je slyšet kohosi jít.“
Sevřené, velmi přesné formulace, jež předávají společenskou atmosféru v předvečer první revoluce. Dále však začíná cosi neočekávaného:
„Je tím, kdo nás spasí, až vkročí?
Je temný a sveřepý
Jeden ho spatřil – a oči
Jak když mu oslepí.
Krutý, spolčený se zlem
A nepravdou šíleně jist
Štve lidi jak stáda svým žezlem
Bože! Pryč z těchto míst!“
Běžet však již bylo pozdě. Příchod této bytosti byl předurčen příliš dávno a byl připraven příliš mohutnými silami infrakosmu.
Na těchto stránkách nejenom rozebírá Stalinův portrét, ale i jeho temnou genialitu tyranie.
„Genialita tyranie se skládá v podstatě ze dvou sil; z nejvyšší možné touhy po vlastním prosazení a největší možné krutosti.
Jak se zdá, v dějinách lidstva dosud neexistovala bytost natolik posedlá touhou prosadit se, tak nažhavená a temperamentní. … Donutit pojmenovat svým jménem hlavní ulici v každém městě a dobrou třetinu kolchozů země; donutit libovolnou schůzi, ať se zabývala jakoukoli otázkou, aby se završila ovací na počest vůdce; vnutit toto oslavování za povinnost všem druhům umění, literatury, hudby, vědy; donutit ve 20. století polovinu lidstva, aby jej pokládalo za koryfeje ve všech oblastech vědění; seřídit mechanismus falzifikace historických dokumentů tak, aby se revoluční či státnické zásluhy poražených soupeřů připisovaly pouze jemu; napsat nové evangelium, v něm proslavit sebe sama a donutit veškeré obyvatelstvo, aby tento paskvil studovalo div ne nazpaměť; všechno tak zamlžit, že nespočetné davy lidí za hranicemi uvěřily tomu, že se jim dostalo nesmírného štěstí – žít současně s nejgeniálnějším, nejmoudřejším a nejhumánnějším ze smrtelníků…“
Nezůstane však jenom u jeho popisu, jemuž je věnováno mnoho stran (479-510). Metahistorickému rozboru je podroben i jeho německý protivník – Hitler.
„Nevím, „odkud“ přišel do německého Enrófu, v každém případě však nebyl cizorodým tělesem v těle Německa. Nebyl to tulák bez rodu a plemene, ale člověk, který vyjadřoval jednu charakteristickou – pravda, tu nejstrašnější, přece však charakteristickou – stránku německého národa. Byl Němcem tělem i duší.
Miloval svou zemi a svůj národ podivnou láskou, v níž byl téměř zoologický demosexualismus smíšen se snem – darovat tomuto národu blaho a panství nad celým světem za každou cenu. A jemu by stačilo, aby přivedl národ k tomuto blaženství, zřídil ho pro něj, posléze odešel do jakýchsi transcendentních výšin a těšil se z pohledu na oslepující plody své práce, okuřovaný kadidlem vděčných pokolení.“
Pak přišlo kruté probuzení po odhalení Stalinova kultu. Co se však dělo při jeho smrti?
„Velký okamžik nakonec přišel: Stalin vypustil duši.
Od té rány se zachvěla Gaššarva. V Drukkargu se rozlehlo sténání hrůzy a hněvu, Žrugr zařval vztekem a bolestí. Pluky démonů vzlétly z hlubin do horních vrstev infrakosmu a snažily se zabrzdit pád zemřelého do víru magmatu.
Truchlivé běsnění se přeneslo i do Enrófu. Vůdcův pohřeb, přesněji řečeno přesun jeho těla do mauzolea, se změnil v idiotský zmatek. Všeobecné poblouznění kolem jeho jména a jeho činů bylo tak veliké, že na statisíce lidí zapůsobila jeho smrt jako neštěstí. Dokonce i ve vězeňských celách někteří plakali: co teď s námi bude. Davy, kterým se nedostalo oné cti, aby viděly vůdce na vlastní oči za jeho života, toužily jej nyní uzřít alespoň v hrobě, Moskva představovala obraz Bedlamu, zvětšeného do rozměrů světového města. Davy zaplavily celé město, pokoušely se proniknout k Domu Sovětů, kde byla ke zhlédnutí vystavena tyranova mrtvola a odkud měl vyjít smuteční průvod. Přilehlé ulice se změnily na Chodynku. Lidé hynuli, rozmačkáni o stěny domů a sloupy luceren či rozšlapáni, někteří se zřítili ze střech mnohopatrových domů, po nichž se pokoušeli vyhnout se dole klokotajícímu lidskému vření. Zdálo se, že Stalin, který se celý život živil výpary utrpení a krve, dokonce i z hrobu táhne za sebou do infrakosmu hory obětí.“
Čtvrtou kapitolou K metahistorii našich dní de facto končí hlavní tělo tohoto díla – Růže Světa. Popisuje dění v Rusku těsně před Andrejevovou smrtí.
Z tohoto pohledu by bylo zajímavé, jak by on sám popsal celou Brežněvovu éru a následný rozpad SSSR za pohnutých okolností během vojenského puče proti Gorbačovovi.
„Po smrti Konstantina Ustinoviče Černěnka byl Gorbačov 11. března 1985 v 54 letech zvolen generálním tajemníkem KSSS. Stal se prvním vedoucím představitelem, který se narodil po VŘSR (!). V roce 1988 také oznámil, že Sovětský svaz opouští Brežněvovu doktrínu a umožňuje zemím východní Evropy rozhodovat o svých vlastních vnitřních otázkách, což se ukázalo být nejvýznamnějším rozhodnutím Gorbačovovy reformy zahraniční politiky (mluvčí ministerstva zahraničí Gennadij Ivanovič Gerasimov tento nový postoj žertem nazval Sinatrova doktrína podle populární písně tohoto zpěváka nazvané My Way). Konec Brežněvovy doktríny přispěl k sérii politických převratů ve východní Evropě v průběhu roku 1989, v nichž skončily vlády komunistických stran. S výjimkou Rumunska proběhly tyto demokratické revoluce pokojně. Ztráta sovětské hegemonie nad východní Evropou účinně ukončila studenou válku. Přes pokusy o ozdravení Sovětského socialismu demokratizace SSSR a Východní Evropy oslabila moc KSSS i Gorbačova samotného. Gorbačovovo uvolnění cenzury a pokusy o větší politickou otevřenost měly za neočekávaný důsledek znovuprobuzení dlouho potlačovaného nacionalismu a protiruských nálad v Sovětských republikách. Volání po větší nezávislosti na Moskvě se zvětšovalo, zvlášť v pobaltských republikách Litvě, Lotyšsku a Estonsku, které Sovětský svaz anektoval v roce 1940. Národní cítění se objevilo i v dalších Sovětských republikách: Gruzii, Ukrajině, Arménii a Ázerbájdžánu. Gorbačov nechtěně uvolnil síly, které hrozily zánikem Sovětského svazu. Gorbačov reagoval tím, že navrhl novou smlouvu o unii, která by byla dobrovolnou federací demokratizujícího se SSSR. Tato nová smlouva byla podporována hlavně středoasijskými republikami, které potřebovaly ekonomickou sílu a sovětské trhy k vlastní prosperitě. Nejradikálnější reformisté, jako prezident Ruské republiky Boris Jelcin, byli stále více přesvědčeni, že reformy jsou polovičaté.
Naproti tomu konzervativci, stále silní v KSSS a vojenském vedení, byli proti čemukoliv, co by mohlo vést k rozpadu Sovětské svazu. V předvečer podepsání dohody konzervativci zasáhli.
Konzervativci v Sovětských nejvyšších sférách vyvolali Srpnový puč (1991), jako pokus o odstranění Gorbačova od moci a zabránění mu v podpisu nové federální smlouvy. Během této doby Gorbačov strávil tři dny (19.-21. srpna) v domácím vězení v dače, než byl osvobozen a vrátil se k moci. Avšak po svém návratu zjistil, že ani unie ani ruské vládní síly neposlouchají jeho, jako spíš Jelcina. Gorbačov vyhodil z politbyra množství osob a někteří z nich byli uvězněni. Mezi těmito uvězněnými byl i „Gang osmi“, který vedl neúspěšný puč. Gorbačov se snažil udržet KSSS jako jednotnou stranu, sám své reformy hájil jako čisté pojetí leninismu. Stále však již pokračující opěvování Lenina, obdivování švédského sociálního modelu a separatistické tendence baltských států vytvářely velmi obtížné podmínky pro jakoukoliv reformu. Ale když byla KSSS po srpnovém puči zakázaná, Gorbačov zůstal fakticky bez vlivu na ozbrojené složky. Nakonec Jelcin vyhrál také příslibem více peněz. Gorbačov rezignoval z funkce prezidenta 25. prosince 1991. SSSR zanikl oficiálně k 31. prosinci téhož roku.“
Z okulturního či metahistorického hlediska zaujme nápadný rys Michaila Sergejeviče Gorbačova: „velké mateřské znaménko na čele. Zpočátku bylo na oficiálních fotografiích retušováno, později se naopak stalo symbolem glasnosti. Žertovalo se, že „na slunci také bývají skvrny“, ale také se připomínalo Zjevení svatého Jana a slova o šelmě, která má na hlavně vyhojené zranění: »Bůh šelmu poznamenal.« Ruský záhadolog Pavel Globa se dokonce vytasil s proroctvím jakéhosi mnicha z 15. století, podle něhož posledním vládcem Ruské říše bude »poznamenaný Miška« – většina expertů ale označila rukopis za falzifikát“ (zdroj: Wikipedie).
V samém závěru XI. knihy čteme cosi jako hrdost nad „hrdinskými“ činy sovětského člověka: „Důsledkem bylo zaostávání Ameriky v oblasti zbrojení i takové, jak by se zdálo, čistě pozemské jevy jako opoždění vyslání umělých satelitů Země nebo konstrukce mezikontinentálních raket.“
Andrejev zahrnul do svého bádání i vzestup „Velkého ducha“, Mahátma Gándhího:
„Na černém Horizontu Enrófu představovaly jedinou světlou oblast národy Indie a indomalajské kultury. Indický demiurg byl, pravda, také donucen učinit onen pro všechny demiurgy osudový krok, který vede ke zrození wicraora. Tento wicraor – jeho jméno je Avardal – byl od samého začátku involtován z velmi vysokých světů Světla a takovou silou, že se dokonce rýsovala jistá naděje na neobyčejnou událost, a sice na to, že v budoucnu odpadne od démonického tábora.
Něco podobného se odehrávalo též s Ukurmijou – mladým wicraorem Západního Německa. Světlé síly nad Indií však byly starší a neporovnatelně silnější.
Činnost Avardala kontrolovali demiurg a Pospolitá Duše Indie a tato země, jež pomalu odstraňovala těžké dědictví cizího zotročení a vlastního feudalismu, jevila obraz neobyčejného státu, který se pozvedá k rozkvětu, aniž by porušoval principy vysoké etiky. Ostatním národům, které si pro sebe nedokázaly zabezpečit takovouto cestu a blížily se k osudové hranici úplného vzájemného zničení, nezbývalo než pohlížet na tuto zemi se smíšenými pocity úchvatného nadšení a hořké závisti.“
Ve XII. knize Možnosti, kap. Výchova člověka k ušlechtilosti, jsou náznaky Andrejevových předtuch o nástupu světovlády:
„Časově nejbližší velké dilema, které nad námi visí jako Damoklův meč, je volba mezi třetí světovou válkou a všeobecným mírovým soužitím. Bude-li válka rozpoutána, bude lidstvo vrženo daleko zpět a démonické hordy budou působením přemíry gawachu tak posíleny, že časem dojde možná dokonce ke čtvrté světové válce a fyzické sebevraždě lidstva, nebo k nekonečnému řetězu lokálnějších válek a převratů, či nakonec ke sjednocení světa pod vlajkou amerického nebo nějakého jiného wicraora.
V časovém mezidobí pak se v lidstvu sice zrodí Růže Světa, pravděpodobně však jen jako spodní proud, jako stěží trpěná (a později vůbec netrpěná) organizace, jako mdlé světlo v kryptě katakomb. Na její příchod prostřednictvím celosvětového referenda k etické kontrole nad univerzálním státem se asi už pak nedá pomýšlet. Univerzální stát nastoupí cestu k univerzální tyranii. Časové údobí mezi dneškem a příchodem Antikrista se mnohonásobně zkrátí a mnohonásobně se zvýší i počet jeho fyzických a zejména duchovních obětí.“
Druhá kapitola nese název Výchova člověka k ušlechtilosti. U vědomí nynějšího stavu věcí těžko můžeme vnímat text jinak než jako zbožná přání nebo nějakou příští utopii:
„Domnívám se, že celé období mezi vznikem Růže Světa a jejím příchodem k etické kontrole nad státní mocí je třeba chápat jako přípravné. V této době se vytvoří struktury Růže Světa a zformují se a rozšíří její organizace – náboženské, politické i kulturní. Všestranně se rozpracuje její učení a její konkrétní historický program a rozvine se i rozsáhlá písemná i verbální propaganda ve všech demokratických zemích i ve všech jazycích. Kádry Růže Světa, které se v počátku omezovaly na několik desítek či stovek lidí, se změní v mnohamilionové světové společenství.
V každé zemi, kde v tomto období může být existence Růže Světa přípustná podle ústavy, je přípustná i účast jejích politických organizací v celonárodních volbách společně s jinými stranami. Rozumí se samo sebou, že z úst ani jednoho z jejích agitátorů či kandidátů nesmí v průběhu předvolební kampaně (ale samozřejmě ani v jiné době) zaznít ani jedno lživé či pomlouvačné slovo, lehkomyslné sliby, sebereklama, diskreditace protivníků a ani neprověřená tvrzení. Měli by si vést tak, aby v očích národů nebyla na Růži Světa jediná skvrna. Růže Světa by neměla získávat politická vítězství bez ohledu na své etické zásady, ale díky nim.“
Ekologie? Mnohde na světě už nelze jeho myšlenky ani uskutečnit, nebo právě naopak: mnohé z toho se děje a lidstvo tím není nadšeno.
„Perspektivní myšlení vede k závěru, že přebudování planety na zahradu je rozumné začít od dosud neobydlených oblastí. To se spojuje s naplněním pradávných snů o osvojení velkých pouští – Sahary, Gobi, Kalahari, vnitřních oblastí Arábie a Austrálie. Jejich zavodnění a osázení zelení se stane první zkušeností komplexního přetváření obrovských ploch zemského povrchu v umělecky upravenou krajinu. Začnou práce na oteplení polárních oblastí a zón věčného ledu – zvládnutí atomové energie k tomu vytváří technické předpoklady. V tropickém pásmu se zeširoka rozvinou práce na vyčištění lesů Konga, Nigeru, Amazonky, Orinoka a jejich přetvoření na vysoce kulturní oblasti.“
Amazonské lesy se naopak snažíme konzervovat a tání polárních ledů kvůli globálnímu oteplování nám dělá převeliké starosti. Zdá se, jako by Andrejev byl nejsilnější tam, kde svými infrafyzickými smysly odhaluje tajemství metahistorie. Jakmile je však začne napínat do budoucnosti, začne selhávat.
Pouze jeho odhad vývoje kinematografické techniky se naplňuje:
„Ukazují se perspektivy takové technické mohutnosti, kdy hierarchie mohou být scénicky zobrazeny nezploštěně, ale v gigantických tvarech, mlžných nebo světélkujících, vanoucích jako vítr nebo zvedajících se jako ohnivá smršť.
Obohacení technického vybavení prostředky kinematografie rozšíří prostor scény a umožní rozčlenit ho na libovolný počet úrovní a v nich ukázat souběh událostí a procesů. To vše umožní vytvoření takových inscenací, jejichž uměleckou velkolepost a filosofickou hloubku si dnes ještě nelze představit.“
Kult, třetí kapitola, pokračuje ve vizích nastiňujících budoucí výchovu lidstva pro kněžstvo stichiálií, páté a poslední hierarchie Růže Světa (str. 568).
Čtvrtá kapitola, Kníže tmy, předpovídá jeho příchod, jemuž nedokáže zabránit ani Růže Světa.
„Poslední legální rezidenci nejvyšších duchovních vůdců, kdy se faktickým vládcem světa stane antikrist a jednotná Církev lidstva začne odcházet do katakomb, bude, pokud tomu správně rozumím, Tokio.
I když všeobecný blahobyt podetne kořeny závisti hmotné, zůstanou nedotčeny kořeny závisti duchovní, jelikož různý stupeň a rozličné druhy nadání budou jedny vyzdvihovat k řídícím rolím, jiné pak k rolím podřízeným. …
Tlumená nespokojenost začne hrýzt ty, kteří se pokládají za výrobce materiálních hodnot, jejichž duševní a rozumové předpoklady je nutí tíhnout k práci v oblasti průmyslové techniky, hospodářství, agronomie, exaktních věd, vynálezectví. Technickou inteligenci nebude uspokojovat ona podřízená úloha, kterou bude muset hrát za pátého, šestého, sedmého pontifikátu, neboť tehdy budou hrát prvořadou roli kruhy, jež budou pracovat na problémech etických, estetických, transfyzických, metahistorických, zoovýchovných, náboženských.
Právě tato tlumená nespokojenost a závist k postavení humanitní inteligence se stane jedním ze společensko-psychologických předpokladů hnutí, které využije antibůh, jenž se zjeví v lidské podobě.“
Že jde o události v daleké budoucnosti, naznačují následující řádky:
„Dostane-li se Růže Světa ke kontrole celosvětové státní moci, pak mezi tímto momentem a střídáním eónů má uplynout, pokud se nemýlím, asi dvacet šest nejvyšších pontifikátů.“
Kde dřímá onen stočený had, který se chystá vymrštit a uštknout? Andrejev se přibližuje učení A. O. Sparea:
„Ó, sexuální sféra člověka v sobě tají výbušný materiál nepředstavitelné síly! Dostředivý instinkt společensko-morální sebezáchovy má vzájemně přitažlivý účinek, spojuje prvky osobního života každého z nás: díky němu je osobní život průměrného člověka určitou soustavou, jistou elementární uspořádaností, jež se podobá tomu, jak nukleony vytvářejí v mikrosvětě pevně spojené atomové jádro.
Když se však najde přesvědčivé a okouzlující učení, které by ukolébalo lidský strach z uvolnění instinktu absolutní sexuální svobody, dojde k morální katastrofě, kterou si ani neumíme představit. Uvolnění odstředivé energie, která je založena v tomto instinktu, by mohlo při přechodu v řetězovou reakci vyvolat tak drtivý společensko-psychologický převrat, že ho lze srovnat pouze s uvolněním nukleární energie v oblasti techniky.“
V souvislosti s tím mluví o proměně člověka v osobě příštího anti-Logu (str. 577-578); vizte v této rozsáhlé citaci:
„Zdá se, že místem jeho zrození bude jedna ze zemí Latinské Ameriky, jeho zrození však samo o sobě slibuje stát se zcela zvláštním. Lilith bude přinucena vzít na sebe lidskou podobu, aby se stala jeho matkou, přičemž podle vůle Urparpa přijme tuto podobu bez jakéhokoli zrození: nebude potřebovat ani otce, ani matku, ani dětství; zjeví se přímo cestou černého zázraku v podobě ženy. Její krátkodobý život obestřou zjevná porušení přírodních zákonů, nadpřirozená pouta se strašlivými bytostmi jiných světů, kouzelnické příběhy a legendy. Tělo příštího anti-Logu počne nikoli z lidského semene, nýbrž ze sil samotného Gagtungra, krátce po narození dítěte zmizí z Enrófu, jelikož její poslání již bude splněno. Lilith se sice v lidstvu zjeví ještě jednou, tehdy však budou její poslání i ženská lidská podoba jiné; odlišně bude i samotné zjevení, byť by bylo stejně tak nepostižitelné, jako tomu bylo v předchozím případě.
Fyzické tělo anti-Logu bude jako u všech lidí ze siajry.
Bude nejchytřejší ze všech, kteří kdy žili, genialitou bude nesrovnatelně převyšovat všechny génie lidstva, ještě před svými třiatřiceti lety se stane obecně uznávanou hlavou světové vědy. Myšlenkou dokáže bleskově postihnout i ty nejsložitější vědecké a transfyzické problémy, dokáže okamžitě proniknout do hloubi nejrůznějších disciplín, přírodovědných a humanitárních, bude mít nadlidskou pracovní výkonnost, bezpříkladnou rozmanitost nadání, včetně geniality poetické a sochařské.
Řada fundamentálních objevů, kterými se závratnou rychlostí obohatí lidstvo, a okázalá dobrota k lidem mu právem získá v očích většiny obyvatelstva zeměkoule tu nejvyšší autoritu. V některých vědeckých disciplínách uskuteční převrat, rehabilituje některé z principů magie, prohloubí a doplní je věděním, které bude plynout do okruhu jeho myšlení z jeho vyššího, nevyčerpatelného, samotným ďáblem obohacovaného rozumu.
Bude ohromovat nádhernou, leč strašlivou krásou. Podle rysů obličeje bude dost těžko vymezit příslušnost tohoto člověka k nějakému národu, dokonce ani k určité rase; bude se zdát syntetickým ztělesněním lidstva v jedné tváři.
Ve věku kolem třiceti let přijme duchovní hodnost a brzy se stane jakoby druhým člověkem v lidstvu, který se zjevnou pokorou očekává hodinu, kdy smrt nejvyššího duchovního vůdce mu dá právo, aby pomocí celosvětového referenda se korunoval tiárou sám.
A přijde čas, kdy dosáhne věku třiceti tří let – věku, v němž zakončil svou pozemskou pouť Ježíš, věku, který nese pečeť smrti a vzkříšení Planetárního Logu.
U lidí, kteří mají výjimečné mystické nadání, bývá tento věk nezřídka hranicí, kdy se vytváří nezničitelné pouto jejich bdělého vědomí s monádou. Právě v tomto věku vykoná tento člověk svůj první ohromující zázrak – akt vskutku bezprecedentní: své fyzické tělo, které až dosud sestávalo ze siajry, přemění v tělo sestávající z aggy. Za celou dobu existence Enrófu se na Zemi poprvé objeví bytost oděná nikoli ve fyzické tělo, nýbrž v karroch. Minuta této proměny bude pro něj minutou oslepující radosti, neboť to vskutku bude ten největší z triumfů, jenž od něj do nedozírné dáli odsune nebezpečí tělesné smrti. Lidé pochopitelně proměnu ihned zaznamenají, nikomu se však nepodaří postihnout ani její smysl, ani její mechanismus. Vnější lidská podoba proměněného zůstane téměř stejná, začne však vyzařovat nevýslovnou hrůzu všem, kdo jej spatří, byť i na velkou vzdálenost. Člověk, který se dotkne karrochu, bude jakoby zasažen elektrickým proudem. Je ovšem pravda, že triumfující hypnotická síla k němu přitáhne mnoho žen, přičemž množství těch, jež tato bytost bude mít, když poněkud zmírní ubíjející síly svého doteku, bude vskutku nespočetné. Později se však přestane omezovat a každá jeho souložnice zaplatí životem za několik vteřin rozkoše. Karrochu nemůže ublížit ani dýka, ani jed, ani střelný prach, ani dynamit. Zahubit by jej mohla pouze termojaderná zbraň; později se také najdou zoufalci, kteří se o něco takového pokusí. Všechny záměry tohoto druhu však budou odhaleny dlouho před jejich uskutečněním. Vzrušení, které vyvolá proměna anti-Logu v Růži Světa a mezi vším obyvatelstvem, bude nesmírné. Nejvyšší duchovní vůdce bude zavražděn.
Když divotvůrce uskuteční zfalšované referendum, vloží na sebe tiáru a prohlásí se za zvěstovatele Světového Ženství, zdůrazní nesmírnou sílu své kouzelnické moci tím, že vyvolá novou, všem viditelnou inkarnaci Lilith, kterou bude vydávat za vtělení Zventy-Sventány. V až dosud monolitním společenském uspořádání světa dojde k neodvratnému rozkolu. Polovina lidstva, zvláště pak národy Asie, odmítne uznat uzurpátora a zvolí si jiného nejvyššího duchovního vůdce. Druhá polovina se však před uchvatitelem skloní jako před absolutním vládcem, odpadne od Růže Světa a obnoví instituce politického a společenského násilí. Je samozřejmé, že objektem násilí se stanou ti, kteří odmítnou podřídit se vůli antikrista.
Temné zázraky se budou množit a budou ohromovat vědomí lidí až do samotných základů. Vyprávění o zázracích Kristových se budou zdát nicotnými.
Pozvedne se a po tváři země se začne šířit vlna šíleného entuziasmu.
Od Růže Světa postupně odpadnou všechny země – některé dobrovolně, jiné v důsledku násilí či klamu. Anti-Logos ve svých rukou soustředí veškerou moc nad celou planetou.“
Další nástin nechť si přečte už čtenář sám.
I Andrejev, což je nemálo překvapující, hovoří v páté kapitole o Střídání eónů, a opět jako bychom četli H. P. Lovecrafta, když popisuje výstřednosti za vlády Cthulhu (str. 588):
„Zato však bude dosaženo naprosté sexuální svobody. Rozpoutá se to, co za vladaře zůstávalo zakázaným ovocem pro masy: sadismus a sexuální lidožroutství.
Zrychlí se proces rozpadu univerzálního státu, přičemž anarchie uvnitř každé jeho části se dá v některých místech jakžtakž zvládnout za pomoci drakonických akcí.“
„Co znamená „Žena oděná sluncem“? To je Zventa-Sventána v objetí Planetárního Logu rodící Velikého Ducha druhého eónu. Ve světové historii se to projeví skrze Růži Světa, která za velkého utrpení připravuje lidstvo v době před antikristem, za něho a po něm a představuje jakousi nádobu pro přijetí tohoto rodícího se Ducha.
Konečně bude jedno ze znamení pochopeno jako znak toho, že ve vyšších světech metahistorie je vše připraveno a nastávají poslední dny starého eónu.“
Jeho časové pojetí eónů je však daleko rozsáhlejší, než jak jej vnímáme u Aleistera Crowleyho, příp. jeho následovníků:
„Mezi lidstvem zla již nebude, avšak v démonických světech temné síly budou ještě klást odpor. Nikdo kromě Vševědoucího netuší, kolik tisíciletí potrvá království spravedlivých na Zemi. Čas se totiž stane jiným než nyní, promění se ve zlatou symfonii souběžně proudících časů, a dovrší se to, co my nazýváme historií.
Obsahem času nebude historie, ale vzrůst světové harmonie.
V rozkvětu druhého eónu se vyprázdní všechny vrstvy Odplaty. Příbytek démonů již nebudou napájet vyzařování utrpení, vyzařování zloby a vyzařování chtíče, proto bohoborecké bytosti jedna za druhou ztratí svou démonickou přirozenost.
Ke konci druhého eónu se vyprázdní a promění i sama Gaššarva, zmizí Dno, a pouze Gagtungr v nepřístupném Šogu bude opakovat své „Ne“, čerpaje síly z antikosmu Galaxie. …
Jestliže Gagtungr, osamocený v proměněném a jásajícím Šádánakáru, řekne konečně Kristu a Bohu „Ano!“ – vstoupí Šádánakár do třetího eónu. Pak zmizí z kosmického Enrófu, jako kdysi zmizela planeta Daija, aby ve vyšších, nepředstavitelných formách bytí se řešil úkol třetího eónu: vykoupení Gagtungra. To příchod třetího eónu prorokuje veliký anděl Apokalypsy, když sděluje, že již nebude času.“
Tyto řádky dopisuje Daniil Andrejev 12. října 1958. Umírá 30. března 1959 v Moskvě.
*
Pár poznámek ke druhému vydání. Při procházení textu jsem objevil, že byla řada chyb, zejména významových, odstraněna, resp. i doplněna chybějící slova. Bohužel však tam zůstaly i chyby spíše rázu překlepů nebo dobově neustáleného přepisu (viz např. „kabbala“ na str. 54). Přestože nějaké druhé vydání asi nepřichází brzo v úvahu, možná by si překlad zasloužil pečlivého a znalého korektora. U překladu slova „prarossiánství“ si nejsem jist korektností, jde zřejmě o rusismus. Domnívám se, že u slova россианство jde o „rusství“ a překlad by tedy asi měl znít „prarusství“.
Na str. 513 došlo k implementaci slova „glasnosť“ (глaсность), jež znamená „otevřenost“ v politickém smyslu. Toto slovo bylo zavedeno teprve až ve spojitosti s dalším politickým pojmem přestavba – „perestrojka“ (перестройка) v někdejším Sovětském svazu za vlády Michaila Sergejeviče Gorbačova, posledního prezidenta SSSR před rozpadem.
Oproti prvnímu vydání zde hlasitě vítám rozsáhlý poznámkový aparát na konci každé „Knihy“ napomáhající snadnějšímu chápání dobových reálií a souvislostí; fotografický materiál (vložený mezi str. 304 a 305), a dále je to nezbytný Rejstřík pojmů a Jmenný rejstřík.
Z doslovu K prvnímu vydání knihy Iriny Zálišové se také dovíme, že za jejím vydáním stál legendární D. Ž. Bor, který mi také knihu velmi záhy doporučil, takže díky němu ono pozoruhodné první vydání vlastním a mohl jsem se jím zabývat už tehdy, a proto jsem rovněž uvítal počin současného nakladatele Pavla Mervarta, jemuž nescházela odvaha vydat tuto knihu znovu a děkuji mu za mimořádnou péči, jíž se tomuto duchovnímu skvostu dostalo.
*
© San, 20=
© okultura.cz
