O bájných, kouzelných a podivuhodných vynálezech aneb O augurství Alhazredově

23

Tento esej je součástí nového vydání Necronomiconu.

*

 

Háfiz se hrouží pohledem do poháru Džamšídova

Dívat se.

 

Dīw (starší forma dēw, avestánsky daēva, sanskrtsky dèva, bůh), bylo podle íránského náboženství jméno zlých duchů, mocností temnot, stvoření Ahrimanových, personifikace hříchů; jejich číslem byl legion. V jejich čele stála skupina sedmi základních démonů (včetně Ahrimana) v protikladu vůči sedmi amšaspandům. Byli podřízeni šáhu Džamšídovi (Abú-l-Kásim Mansúr ibn Hasan Firdausí jej uvádí na str. 49 v Šáhnáme, Knize králů, srv. muslimskou legendu o Šalamounovi), který byl čtvrtým králem světa. Měl na povel všechny anděly a démony světa. Byl i veleknězem Hormozdy (staropersky Ahura Mazda, Ormuzd). Džamšíd prý měl magický pohár ze sedmi prstenců, džám-e džam, který byl naplněn elixírem nesmrtelnosti a dovoloval mu dívat se na celý vesmír. Byl používán i ke zření a šlo v něm spatřit sedmero nebes, v Hrdinské legendě o Arslanovi byl viděn jako křišťálová koule a Šáhnáme používá pojem „křišťálový glóbus“.

Kaj Kávus a jeho létající trůn

V íránském eposu přichází bílý dēw (dēw-i sapèd) na pomoc králi z Mázandaránu proti králi, a nebyl to nikdo jiný než Kaj Kávus, syn mytologického íránského šáha Kaj Kobáda; jeho země byla obydlena dévy zběhlými v magii[1]. Od nich také měl Kaj Kávus létající trůn (třebaže jeho původ byl připisován i jemu), legendární, orly poháněný stroj, který krále dopravil do Číny. Šáhnáme líčí létající stroj následovně: sestával z trůnu, nad nímž byl na čtyřech sloupech vztyčen stánek provedený ze dřeva a zlata a k němu připoutal čtyři zvláště vycvičené orly. U sloupů ve čtyřech rozích stánku byly upevněny kusy masa a hladoví orlové byli řetězem připoutáni za pařát. Jak se orlové snažili dostat k masu, máchali křídly a trůn se začal zvedat. S tímto strojem doletěl král Kaj až do Číny, kde se orlové unavili a stroj spadl. Rustam krále, který havárii zázrakem přežil, nakonec zachránil, třebaže jej pak porazil, když bojoval proti dvěma dalším dīwům, Akvanovi (Akōman) a Aržangovi.

Akōman, jinak také Aka Mana, v avestánském jazyce je to jméno zoroastrovského démona „zlé mysli“ či „zlého úmyslu“, nebo „zlého myšlení“ anebo „zlého záměru“.

Aka Mana (akәm mana), „mana páchal zlo“. Jasna (32.3; jeden z nejstarších textů zoroastrovského kánonu) popisuje dévy jako potomstvo Aka Many, a nikoliv Angra Mainju. Angra Mainju (nebo: Aŋra Mainiuu) je původem  avestánské jméno „ducha zkázy.“ Staroperským ekvivalentem je Ahriman.

V Pahlavího textech z 9. až 12. století se Ahriman (psáno hl(y)mn) často píše vzhůru nohama „jako znamení opovržení a hnusu“.

Knize Arda Virafa – Knize mrtvých (5.10) je vypravěč —„spravedlivý Viraf“— vzat Sraošem a Adarem, aby spatřil „přítomnost Boží a archandělů i nebytí Ahrimanovo a démonů“. Tato idea „nebytí“ bývá vzpomínána i v dalších textech, jako je třeba Dénkart, „encyklopedie mazdaismu“ z 9. století, která o Ahrimanovi tvrdí, že „nikdy nebyl a nikdy nebude“, ale vidí přitom „zlého ducha, jehož náboženstvím je zlo a který se povždy vysmíval a poškleboval hříšným v pekle“.

Tahmurat

Král Tahmurat je přezdíván diw-band, „přemožitel démonů“, neboť je porazil v bitvě pomocí magie; nepřátelskou armádu vedl černý déva (siyah-diw); byl to ten démon, který naučil Tahmurata umění psát, neb ušetřil jeho život položiv mu prve hromovou hůl do chřtánu. Prazvláštní je, že tento démon měl husí nohu (pédauque), což rozvíjí celou filiaci asociací ohledně královny Melusíny a jejího původu.

Podle Jašty (19.46) bojovali Aka Mana, Aešma, Azi Dahaka a Spitjura s Vohu Manem (Vohumanem), Aša Vahištou a Atarem o vlastnictví chvareny.

Později ve stejném hymnu (19.96) je Aku Manovi předpovězeno, že se v bitvě utká s Vohu Manem v závěrečné proměně světa, kdy bude Aka Mana přemožen – stejně jako všichni ostatní dévové.

Chvarena (xvarəna) je avestánské slovo označující v zoroastrovském konceptu doslova „slávu“ nebo „zář“, rozumí se jí však božská mystická síla nebo moc vylévající se na vyvoleného a pomáhající mu. Podstatné jméno rodu středního tedy také označuje „(božskou) královskou svatozář“, podtrhující přijaté božské zplnomocnění králů. Druhotně znamená i „(dobrou) štěstěnu“; ti, kdož ji mají, jsou schopni dokončit své poslání nebo úkol.

Ve 3. až 7. století za královské dynastie Sásánovců, stejně jako pak v 9. až 12. století, se toto slovo v textech v tradici zoroastrismu objevuje ve staroperské podobě chvara, odvozené z ideogramu GDE podle pravidel Pahlaví, odrážející aramejské gada „štěstěna“. Staroperské chvara má v novodobé perštině pokračovatele v k(ch)ora. Avestánské chvarena je pravděpodobně odvozeno z předavestánského tvaru *hvar „zářit“ (srv. ostrov Hvar), s nominativní příponou -nah, a *hvar je naopak příbuzné se staroindickým svar, jež má stejný význam. Další výklady naznačují lingvistický vztah s avestánským xvar- „požírat“. *Hvar však jeví i kořen hebrejského slova hua, Božího jména, které říká „On je“. Právě tak však může odkazovat i na lid čínský, žijící za okrajem veliké pouště Gobi, Hua (華), jehož státnost se nazývá Huaxia.

Chvarezma, nebo Chorasmia, je velká oblast oázy v deltě řeky Amudarji ve středozápadní Asii, jež na severu sousedí s Aralským mořem, na východě s pouští Kyzylkum, v překladu „červená poušť“ (uzbekistánsky Qizilqum), na jihu pak s pouští Karakum (turkmenistánsky Garagum), „černá poušť“, a na západě s plošinou Ustjurt. Tato oáza připomíná poslední výspu lidství, bájný přístav Baharna[2], přesto již prostoupenou nepojmenovatelnými hrůzami. Je sevřena do kleští červenou a černou pouští, v nichž se destilují hrůzné lektvary a fata morgany přicházející z děsuplné plošiny Ustjurt obývané podivnými ptáky šantaky.

Hoa nebo Hoa-tun se jinak nazývali Bílí Hunové, známí Řekům jako Heftalité, jejichž původ je zcela obskurní. Jméno heftalitského vládce Mihirakula se domněle odvozuje od jména Mithra-kula, což je íránský výraz pro „toho, který se spoléhá na Mithru“, a Toramāna je rovněž považováno za slovo íránského původu. V sanskritu by „Mihirakula“ mohlo znamenat „Kul (rodinu nebo rasu) Mihirovu (Mithra, tedy slunce)“. Objevuje se i překlad „Mithrou zplození“. Poprvé tak narážíme na vysvětlení původu týfónských teratomů.

Cthulhu se vyslovovalo Tulu, Clulu, Clooloo, Cthulu, Cthullu, C’thulhu, Cighulu, Cathulu, C’thlu, Kathulu, Kutulu, Kthulhu, Q’thulu, K’tulu, Kthulhut, Kulhu, Kutunluu, Ktulu, Cuitiliú, Thu Thu, a mnoha dalšími způsoby. Často je předcházel epitet Veliký, Mrtvý nebo Strašlivý. Lovecraft předepsal výslovnost Cthulhu jako „Khlûl‘-hloo“ (χɬʊl.ɬu).

Kruhová chvarena, symbol vlády, se objevuje i na malbách ve znojemské rotundě.

Zurván

Zurván (Zrwan, „osud, štěstěna“) byl znázorňován jako okřídlený androgynní bůh rodící dvojčata – vycházejí z jeho ramen – tři procesí, jež symbolizují tři lidské věky a jako poctu mu přinášejí barsom, metlu z kovových prutů (o 21, jindy 33 žilách), z mosazi či stříbra, připomínající hromovou hůl. Zpodobení jej však ukazují se lví hlavou, orlími křídly a lidským tělem ovinutým hadím, což by mohlo naznačovat jeho ófitskou, tedy autochtonní přirozenost předcházející taurobolia. Čtvernost zde zobrazená se odlišuje od atributů sfingy nebo čtyř Evangelistů. Písmena zur- nebo zr- poukazují na příbuznost se Zoroastrem, s nímž byl někdy ztotožňován.

Zurván akarna je „neohraničený čas“, kdežto „ohraničený“, karna, poukazuje již na vtělení. Zurván nehraje žádnou úlohu ve stvoření světa: projevuje se jako deus otiosus, protože odevzdává svým dvěma synům symboly svrchovanosti – Ormuzdovi barsom a Ahrimanovi „nástroj z pravé podstaty temnoty,“ jinde se mluví o „popelavém rouchu z pravé podstaty temnoty“ „smíseném se Zurvánovou mocí“. Zurván je otcem Ormuzda (nekonečného světla) i Ahrimana (nekonečných temnot).

Starý černoch Ali jde jako vyslanec malého jemenského krále pro odpovědi na tři záhady k Horám temnoty.[3] Při návratu využije znalostí, kterých nabyl od staré babizny, a vykoupe se ve dvou nádržích. Z první vyjde vybělen a z druhé omlazen. Z Půlnočních hor přilétá v temnotě noci také Baba Jaga. Nebo rasa (kul) těch, kteří přicházejí z neohraničeného času (zurván akarna).

Podle vypravěče v V horách šílenství „lze si představit, že si Staří vynalezli kosmický rámec, který by vysvětloval jejich občasné porážky“[4]. Tento „kosmický rámec“ slouží jako důležitý prvek v dalších příbězích, jež Lovecraft napsal. Například v Šepotu v temnotách se hlavní postava obrací ke čtenáři se slovy: „Předpokládám, že znáte ty strašidelné mýty o době, kdy ještě nebyl na Zemi člověk – cykly o Yog-Sothothovi a Cthulhu – o kterých se zmiňuje Necronomicon[5].

H. P. Lovecraft v Historii Necronomiconu píše, že „(Necronomicon) sepsal Abdul Alhazred, šílený básník z jemenského města Sanaa, které prý kvetlo za chalífátu Umajjovců kolem roku 700 n. l. Navštívil rozvaliny Babylonu a tajemné podzemní prostory v Memfisu a strávil sám deset let ve veliké jižní poušti (v Arábii) — Roba el Khaliyeh aneb „prázdné místo” starých — a „Dahna” nebo „Karmínová” poušť moderních Arabů, která se podle arabského učení hemží zlými strážnými duchy a záhrobními zrůdami. O této poušti se vypráví mnoho podivuhodných a neuvěřitelných zkazek, hlavně pak těmi, kdož předstírají, že jí prošli. Na sklonku života Alhazred pobýval v Damašku, kde napsal Necronomicon (Al Azif) a o jeho smrti či zmizení (738 n. l.) se traduje přemnoho úděsných a rozporuplných historek. Ibn Chalikan (životopisec z 12. stol.) vypráví, že byl za denního světla uchvácen neviditelnou příšerou a před řadou očitých a k smrti vyděšených svědků strašlivým způsobem sežrán. O jeho šílenství se povídá spousta věcí. Prohlašoval, že spatřil bájný Iram, neboli Město sloupů, a pod troskami jistého bezejmenného pouštního města měl nalézt otřesné kroniky a tajemství rasy starší než samo lidstvo. Byl jenom vlažným muslimem uctívajícím neznámé entity, jež nazýval Yog-Sothoth a Cthulhu.”

Z korespondence mezi Lovecraftem a jeho přítelem, spisovatelem Jamesem F. Mortonem, vyplývá, že předkem Cthulhu jest božstvo Nug, jež samo o sobě je potomkem Yog-Sothotha a Shub-Nigguratha. Lovecraft vypracoval barvitý rodokmen, v němž sám odvozuje původ Cthulhu od Shaurash-ho, ghúla Yogashe, hada K’baa a Ghotha Norníka. Toho má ostatně na mysli reverend Abijáš Hoadley (Hrůza v Dunwichi), když mluvil o lidech, kteří zaslechli „prokleté hlasy Azazela, Belzebuba a Beliála nad puklinou vedoucí do podzemí“ a on „sám … slyšel zcela jasně kázání ďábelských mocností Hory“ a „které dozajista přicházelo tam od těch slují, jež umí jenom černé kouzlo najít“.[6] Ostatně i starý Whateley s pýchou říkal: „A dybyste věděli vo horách, co vim já, nedělali byste si v kostele už žádnou veselku nebo pohřeb. Já vám něco povim – jednoho dne, lidi, uslyšíte Lavinino děcko řvát otcovo méno z vrchu Strážný hory![7]

Tímto Wilburovým otcem, jak se vposledku dovíme, byl sám Yog-Sothoth. A Šalomoun, když se jeho srdce naklonilo k bohům cizím (1Kr 11,4n), obrátil se „k Astarot, bohyni Sidonské, a k Moloch, ohavnosti Ammonské… Tedy vystavěl Šalomoun výsost Chámosovi, ohavnosti Moábské, na hoře, kteráž jest naproti Jeruzalému, a Molochovi, ohavnosti synů Ammon“.

Ilustrace zobrazuje hrdiny Kaj Kobáda a Rustama

Džinové mají podle muslimů vzdušná či ohnivá těla (adjsām), jsou inteligentní, nepostižitelní, schopní zjevovat se v různých podobách a dokážou vykonat mnohou těžkou práci (postavit za jednu noc zámek ze slonoviny aj.). Byli stvořeni z plamene bez kouře, zatímco lidstvo a andělé, další dvě třídy inteligentních bytostí, byli stvoření z jílu a světla. Džinové se rozdělují do následujících tříd: ghúlové, ifritové, si’lātové.  Kitāb ‚alf layla wa-layla, tedy Pohádky tisíce a jedné noci, jmenuje šajtāny, ghūly, marīdy, ifrīty a jinny. Podle tohoto zdroje byli nejmocnějšími z džinů ifritové, následováni marídy, a pak ostatními skupinami džinů. Džinové byli nymfami a satyry pouště, onou stránkou přírodního života, který se člověku nepodřídil a byl mu nepřátelský. Mekkánci ujišťovali o příbuzenství (nasab) mezi džiny a Alláhem, popisovali je jako jeho druhy, přinášeli jim oběti a hledali u nich pomoc.

Lze je spasit, neb Mohamed byl poslán k nim stejně jako k lidstvu, někteří vstoupí do Zahrady a někteří budou uvrženi do Ohně. Jejich vztah k Iblísovi, Šajtánovi, a šajtánům (čertům) obecně, je obskurní. V Koránu (xviii, 48) se praví, že Iblís je jedním z džinů, jenže Korán rovněž naznačuje, že je jedním z andělů. Někteří lexikografové uvádějí, že jméno džin (djinn, j-n-n) pochází od slova idjtinān, tj. ten, který „se začal skrývat“ nebo „se ukrýval“, což by poukazovalo na Adama po spáchání hříchu. Mezi další slova odvozená z tohoto kořene patří i slovo majnūn ‚šílený‘ (doslova však „ten, jehož intelekt je skryt“), junūn ‚šílenství‘, a janīn ‚embryo, fetus‘ („ukrytý v děloze“). Blavatská uvádí v jednom spise, že lidstvo prchalo před strašlivým nepřítelem a muselo se ukrýt do hmoty, aby se zachránilo.

Arabský kořen j-n-n znamená „skrývat, ukrývat“. A slovo pro zahradu či Ráj, جنّة jannah, je příbuzné hebrejskému slovu גן gan, „zahrada“, odvozenému ze stejného semitského kořene. Slovo ráj (angl. paradise) je odvozeno ze staroiránského pairi-daêza, avestánského slova pro zahradu, jež doslova znamená „(místo) obehnané zdí“. Tedy ochrana zahrady ležící za zdí naznačuje, že je ukryta z vnějšku. Arabský slovník, jako třeba Arabsko-anglický slovník Edwarda Williama Lanea, definuje džina (jinn) nejen jako ducha, nýbrž také jako něco skrytého v čase, jako stav, a dokonce i jako fyzickou temnotu.

Hedvábné roucho, diba, dībādj, dibā nebo dibāh, se odvozovalo od slova diwbaf, tj. nisādjat al-djinn, tj. „látka ducha“.

Šáhnáme: Dév Akvan vrhá Rustama do moře

Podle staré egyptské víry se onen svět nazývá Aaru. Arabsky aor znamená zastřelo se, skrylo, ukrylo, zahalilo, nebo též ochránilo ho; hebrejsky aur je světlo. Říká se to o noci, že ho skryla tma (aor), temnoty ho ukryly; a konečně to i znamená, že on, nebo to, učinil(o), nebo připravil(o) pro něj nebo dal(o) mu to, co ho mělo zahalit, ukrýt.

V evangeliu podle sv. Jana se praví: „A to světlo v temnostech svítí, ale tmy ho neobsáhly“ (J 1,5).

Podle Er-Rághiba prvotním významem aor je ono zahalení či skrytí před smysly. Jde tu rovněž o matoucí temnotu noci, jde ale přitom o noc samotnou nebo neproniknutelnou černou tmu noci, přičemž tato temnota noci má ochrannou funkci, protože zahaluje nebo skrývá.

Džinové (géniové, a někdy andělé) jsou duchovní bytosti skryté (našim) smyslům, nebo že se před nimi sami skrývají. Zahrnuje to i anděly a všechny bytosti této povahy (jež mají takové bytí) a nazývají se tak proto, že jsou obávaní, nelze je však spatřit, a platí to o jistých duchovních bytostech. Jsou tři druhy duchovních bytostí: dobré bytosti se nazývají andělé, zlé pak ďáblové, šajtáni (شيطان), a pak prostřední druh, v němž jsou bytosti jak dobré, tak i zlé, a ty se nazývají جن, džinové.

V súře 38, verš 33, stojí: „A již dříve jsme Šalomouna zkouškám podrobili a na jeho trůn tělo mu podobné umístili; teprve potom se kál.“ Je to narážka na přechodný návrat Šalomounův k pohanství (srv. 1Kr 11); tehdy mu byl ukraden magický prsten nějakým džinem, který přijal jeho podobu a usadil se na jeho trůnu, zatímco Šalomoun po čtyřicet dní bloudil světem jako žebrák. Nikdo se ovšem neptá, kdo byl onen džin, který se zahalil do těla podoby krále Šalamouna, kterak mohl nabýt takové úžasné schopnosti vládnout aorem, právě tak jako to dokázal i Ježíš.

„Existuje rasa“, říká okultista Robert Turner, „která se veze v tandemu ve stínu zároveň s lidstvem jako zuřivý a přitom nerozlučný pan Hyde“.

Henry Armitage nám sděluje, co bezděčně zahlédl přes rameno Wilbura Whateleyho, když si opisoval formuli, ve které je hrozné jméno Yog-Sothotha, z hrůzyplného Necronomiconu, který napsal šílený Arab Abdul Alhazred: „Velestaří byli, Velestaří jsou a Velestaří budou. Nikoli v prostorech, které známe, ale mezi nimi. Poklidní ve své prvotnosti, bezrozměrní a pro nás neviditelní. … Je nikdo nemůže spatřit. … Procházejí se neviděni a obestřeni vůní na osamělých místech, kde jsou ve vhodnou dobu pronesena určitá Slova a vykonány jisté Obřady. Jejich hlasy se ozývají v šepotu větru a země duní, jsou-li Oni přítomni. … Velký Cthulhu je Jejich bratrancem, ale i on Je zahlédne jen nezřetelně.“[8] Ano, a z hlubin už se nese hrozivý „el ritmo de la tierra“…

Henning: Cthulhu

Podobně vhodnou konstelaci popisují zajatci inspektora Legrasse:

„Až budou hvězdy připraveny, (Cthulhu) zavolá a tajný kult zde bude připraven, aby ho osvobodil.“ Teprve z úst letitého mestice Castra dostáváme přesnější popis času, kdy se brána otevře a Cthulhu vstoupí: „Jakmile jsou hvězdy správné, Oni mohou prolínat oblohou z jednoho světa do druhého, avšak pokud jsou špatné, nemohou žít. Všichni leží v kamenných domech Jejich velkého města R’lyehu pod ochranou kouzla mocného Cthulhu a čekají na slavné vzkříšení, až hvězdy a země na ně budou připraveny. Kouzlo, jež Je udržuje v neporušeném stavu, jim zřejmě zabraňuje učinit prvotní pohyb, takže mohou jenom ležet v temnotě a přemýšlet, zatímco se nad nimi převalují nespočetné milióny let. Vědí o všem, co se ve všehomíru děje, protože způsob Jejich řeči je přenášení myšlenek. I teď hovoří ve Svých hrobech. Když přišli první lidé po nekonečném chaosu, Velcí Starci promluvili k nejcitlivějším mezi nimi tím, že jim vstoupili do snů, jenom tak Jejich řeč může dosáhnout živočišné mysli savců. Tehdy, šeptal Castro, tito první lidé vytvořili kult kolem malých idolů, jež jim ukázali Velcí, idolů dopravených za kalných dob z temných hvězd. Tento kult nikdy nezahyne, dokud hvězdy nebudou opět ve správné poloze, a tajní kněží vyjmou velkého Cthulhu z Jeho hrobu, aby oživil Své poddané a znovu ustavil Svou vládu nad světem.“

A nyní to hlavní:

„Bude snadné poznat, kdy nastane ten čas, protože lidstvo si bude počínat stejně jako Velcí Starci; svobodní a divocí, mimo dobro a zlo, zákony a mravnost budou zavrženy, lidé budou křičet a zabíjet se a radostně hýřit. Tehdy je osvobození Velcí Starci naučí novým způsobům, jak křičet a zabíjet a hýřit a radovat se, a celá země vzplane zkázou opojení a svobody.“[9]

Dr. Armitageovi pak Wilbur připadal jako „zplozenec jiné planety nebo prostoru; jako cosi jenom zčásti lidské, spojené s černými propastmi podstaty bytí, které se rozpínají jako obrovské přeludy mimo veškeré oblasti síly a hmoty, prostoru a času“.[10] Lidstvo je tedy „něco skrytého v čase“, Oni stojí na „stezkách mimo čas a prostor“, nebo „kráčejí zpět“ (backward paths).

Turner nás však vyděsil, a starý Whateley mu přizvukuje: „Jejich ruka je na vašich hrdlech, i když ji nevidíte; Jejich obydlí je za vaším pečlivě střeženým prahem.“ Ten práh je ovšem v nás. „Víc místa, Willy, brzo bude potřeba víc místa. Rosteš – a tamten roste rychlejc. … Otevř brány Yog-Sothothovi tím dlouhým zaklínadlem, co najdeš na straně 751 úplného vydání, a pak to vězení vyhoď do vzduchu. Pozemskej voheň ho už nepopálí. … Krm ho pravidelně, Willy, dej mu dost; ale dej pozor, ať zase nevyroste moc rychle, protože esi ti to tu zbourá nebo se ti dostane ven, dřívávějc než otevřeš Yog-Sothothovi, bylo by to pak šecko k ničemu. Jenom voni tam vocaď můžou přivíst a ovládnout další. Jenom voni, velestaří, protože se chtěj vrátit.“

Rustam

Lovecraft ve Volání Cthulhu ještě upřesňuje vzájemné souvislosti mezi Cthulhu a Velestarými: „Lidstvo není naprosto jediný vědomý druh na zemi a z temnoty přicházejí stíny, aby navštívily hrstku věrných. Nejsou to však Velcí Starci. Žádný člověk nikdy neviděl Velkého Starce.“[11]

Michael Bertiaux definoval[12] fyziku Necronomiconu, jíž jest dzyu, tedy prvotní kořen magického poznání. Jde o čistou gnosi, v níž poznávající a to poznávané tvoří jedinou skutečnost. Jde o zákon magické duality, či gnostickou dualitu magických sil, která je kořenem esoterní psychoanalýzy, neboť rozebírá prvky magického vědomí. Je základnou všech magických forem fyziky, obzvláště gnostické fyziky energií Necronomiconu. Dzyu = 8 + 30 + 29 + 25 = 92 = 9 + 2 = 11 = 1 + 1 = 2, dyáda. Dzyu je čistou energií Necronomiconu ve své konečné a formálně nerozlišené podobě, čímž se odlišuje od konečných a nerozlišených forem Fohatu[13]. Je to metoda, jejímž prostřednictvím se Fohat řídí a organizuje, a to onou částí mágova vědomí, které je samo o sobě absolutním zákonem – tj. archetypálním libidem.

Den má etymologický kořen di- nebo dei- (psl. stsl. dьnь, din-, stind. dína-, denní), což znamená „svítit“, tedy světlá část dne, polsky dzień. Blavatská v Glosáři tvrdí, že Dzyan (psáno též Dzyn a Dzen) je zvrhlou podobou sanskrtského slova džňána, což znamená „meditace“. V tibetštině se výuka nazývá dzin.

„V duši člověka je síla, jež nikdy nespočine“, říká Bertiaux. „Je to ona část, která je věčně se vším nespokojená. Nikdy se ji nepodaří přesvědčit o tom, co lze chápat touto stranou nicoty. Tato část člověka je výsledkem působení dzyu a můžeme ji nahlížet jako kreativní chaos, jenž je hluboko v něm. Je nejkonkrétnějším projevem dzyu, a odtud prýští všechny kategorie a obory magické a gnostické fyziky. Tato jeho část je čistou energií fyziky Necronomiconu. Toto je dzyu. A jde o Meon v oné podobě, která je známá. Blavatská říká, že ‚dzyu se stává Fohatem‘, což znamená, že magická fyzika universa dává vzniknout této univerzální energii. Dzyu je primárním počítačem Necronomiconu, jeho prostřednictvím se manifestují různé světy nebo vznikají podle gnostického programování tohoto počítače. Počítač je ve skutečnosti druhem transcendentální funkce, jež spojuje ego a id okultního přírodovědce. Fyzikální energie, jako částice, pole, metrika, vektory a všeobecná matrice všech silových souvislostí – tyto energetické faktory jsou funkcemi v životním řečišti tohoto magického počítače.“

John Coulthart: Mutanti z Yuggothu

„Až mutanti z Yuggothu vyhlásí lidstvu válku, nebudou mít lidé žádné magické zbraně. Veškeré zbraně jim vezmeme a náš počítač bude řídit jejich nejhlubší id [14] zdroje. Pak se projeví síly Meonu a manifestace bohyně Yuggoth, onen nejstrašlivější aspekt Aditi[15]. Na opravdu nejhlubších úrovních začne invaze esoterních UFO gnostické fyziky do psychosféry, zatímco svrchní atmosféra materialistů a lidí bude proměněna v pole chaotické negace činností exoterních flotil UFO z planetárního systému stálic. Vposledku začne panování této bohyně a ustaví se vnitřní stránka jugy Kálí, věk oceánu libida a materializace veškeré slasti. To se však naplní teprve prostřednictvím velmi hluboké metody počítačového programování, pomocí níž převezmou agenti Yuggothu opravdu celé pole mysli, a začnou na jeho nejhlubších energetických úrovních. K tomuto procesu došlo už mnohokráte předtím a bude k němu docházet vždy, protože jde o součást epistrofního[16] cyklu stvoření a zániku, a stvoření veškerenstva temnou a zuřivou bohyní Yuggoth.“[17]

Vždyť přece máme na paměti to, co říkali nesmrtelní Číňané, „že existují dvojsmyslné narážky v Necronomiconu šíleného Araba Abdula Alhazreda: ‚Není mrtvé, co navždy může žít, a sama smrt smí po aeonech mřít.‘“

Bertiaux popisuje v kapitole Aplikace yuggothských matric na nulitní prostory To-Gai,[18] jak „je nanejvýše důležité pro projekci magické energie či k jejímu objevení, aby si mág uvědomil, že mocnosti této povahy bytí jsou strukturovány prostřednictvím matric, jež mají svoji energetickou základnu v plutonských úrovních mysli, neboli na magické planetě Yuggoth. Každý totiž má nějaké spojení se silami Yuggothu a toto spojení je někdy silnější a bývá všelijak zakrýváno. Mág se samozřejmě může pokusit toto spojení zviditelnit, podařit se mu to může však jenom prostřednictvím zasvěcení, gnostickou magií nebo esoterní psychoanalýzou. V mystériích iniciační fyziky lze vnímat všechny bytosti jako jakýsi druh hlubokého oceánu stále se proměňujících sil. Je však také možné, aby mág uviděl úrovně bytí manifestující se jako ideální sféry dokonalé síly. Reflektují realitu, neboli skutečný aspekt Yuggothu. Pouze v tajných mystériích a v mystériích magické gnose může člověk najít vědomé bytí, jež mu může pomoci porozumět nejhlubším energiím, které přicházejí z hlubin Yuggothu.“

„Je zcela zřejmé, že v každém jsou magické síly skrytě přítomny. To ovšem tyto extremisty nezajímá. Ani skutečnost, že každý má někde v nativním horoskopu Pluta. Sotva to bude zajímat ty, kdož těží z nejextrémnějších forem magické moci. Co je však zajímá, je způsob, jímž jsou tito extremisté schopni používat tuto moc a přítomnost Yuggothu-Pluta v jejich plánu na převzetí tohoto světa a zničení svých nepřátel, tj. těch, kteří by mohli odolávat gnosi Yuggothu.“[19]

Jsou to osoby poznamenané touto zvrácenou a chaotickou energií. Pluto je síla zásadní mutace, naprosté proměny z předchozího stavu lidství. Jejich „členství“ v hierarchii chaosféry uvolňuje ty nejdémoničtější a nejnásilnější energie, jež přispívají k transformaci této planety. Prostřednictvím rituálního zasvěcení v systému psychologické rekonstrukce dospíváme k poznání, že lidé z UFO, ti, co přicházejí z Yuggothu a jejich transyuggothské extenze, jsou již zde a činí přípravy na převzetí. Bertiaux pak vysvětluje, že právě proto magnetické pole Zothyrského řádu Yuggothu a Transyuggothského řádu psionického výzkumu vždy přitáhne ty nejextrémnější osoby. Mají totiž paranormální psychické schopnosti, zejména ty, které si osoba uvědomuje a má je pod kontrolou. Termín psionika navrhl John W. Campbell, který jej složil z výrazů „PSI“ (psychika) a „electronics“ (technika), jímž naznačil, že síla vědomí může také spolehlivě vykonávat práci; co Michael Bertiaux nazývá „psionickou vědou“, jmenuje Daniil Andrejev „infrafyzikou“. A extremitu posuzujeme právě (vlastním) Yuggothem.

Faravahar

Yuggoth je extrém i zdroj všeho.

Daniil Andrejev rozkrývá ve své knize Růže Světa – Metafilosofie historie zvláštní událost[20], která zformovala jeho duchovní poznání – ovšem jinak řečeno jej vyděsila. »V únoru roku 1932, v období mé krátkodobé služby v jedné z moskevských továren, jsem onemocněl a v noci jsem v horečce získal jistou zkušenost, v níž většina pochopitelně neuvidí nic jiného než halucinaci, pro mne je to však zkušenost ohromující svým obsahem a bezpodmínečná svou přesvědčivostí. Bytost, které se týkala tato zkušenost, jsem ve svých knihách označil a označuji i zde výrazem „třetí wicraor“.«

Naznačuje se, že toto pojmenování se vztahuje k hebrejskému jecer ha-pa – „tíhnutí ke zlu“.

»Podivné, zcela neruské slovo „wicraor“ jsem si nevymyslel«, pokračuje Andrejev, »ale vtrhlo mi tehdy okamžitě do vědomí. Smysl této obrovité bytosti, jež se snad podobá nestvůrám z mořských hlubin, nesrovnatelně je však předčí svými rozměry a zjednodušeně jej vymezuje »jako démona velmocenské státnosti. Tato noc pro mne dlouhou dobu zůstávala jedním z nejmučivějších prožitků, které jsem poznal z vlastní zkušenosti. Myslím si, že pokud přijmeme termín „infrafyzické průlomy psychiky“, lze ho k tomuto prožitku velmi dobře použít.«

Nelze s jistotou tvrdit, zda mohl Andrejev znát H. P. Lovecrafta, avšak co jiného jeho popis označuje, než kosmického Cthulhu natahujícího se svými chapadly přes halucinované snění do našeho světa, aby si jej podmanil. O tom, že si byl snílek Andrejev vědom této své schopnosti snového putování, svědčí následující řádky:

„Poměrně častý je prožitek putování po jiných sférách planetárního kosmu, a mnohým je znám výstup éterického těla z fyzické schránky, která se nalézá v hlubokém spánku. Když se však poutník navrací k bdělému vědomí, nemá žádné jasné vzpomínky na to, co viděl.“

Neměl však nikoho, kdo by jej touto oblastí provedl, bylo tu však něco jiného, „jakási pootevřenost, jakási uzounká štěrbina ve dveřích mezi hlubinnou pamětí a vědomím.“ Jak však sám píše, „existuje ještě dokonalejší typ takovýchto putování po planetárním kosmu: týž výstup éterického těla, tatáž pouť s velkým vůdcem po vrstvách vzestupné či sestupné řady, avšak s úplným uchováním bdícího vědomí. Tehdy si poutník poté, co se vrátí, přináší vzpomínky ještě nespornější, vyčerpávající. To je možné jedině v tom případě, jsou-li již duchovní orgány široce rozevřeny a závory z hlubinné paměti navždy strženy.“[21]

Wicraor může být rovněž nedokonale zachyceným zamumláním, v němž splynulo vícero slov. Snad to bylo „Wilbur crabbed in aor!“ Čemuž bychom mohli rozumět asi takto: „Wilbur zaťal drápy do aoru!“ Nebo je to zlověstnější, a míří to k vyjádření: „Wilbur crabbed aor!“, což lze v širším kontextu chápat tak, že „Wilbur (nakonec) s velkými obtížemi přečetl/dešifroval aor (velkou temnotu), aby se v něm spásně skryl“.

Wilburův otec, samotný Yog-Sothoth, je nablízku lidstvu „ukrytému v čase“, stojí-li na „stezkách mimo čas a prostor“, avšak předaleko, nejsou-li hvězdy a země připraveny a dlí nikoli v prostorech, které známe, nýbrž mezi nimi.

Henning: Zapomenutý Shoggoth

A takové stezky se čas od času objevují a otevírají bránu do meziprostorů, když nastane správná konstelace, jako onoho mrazivého roku 1943 v Rusku, jak o tom znovu svědčí Daniil Andrejev, který na zlomek vteřiny spatřil zkratkou a dírou v prostoru chladnou a „zlopověstnou plošinu Leng a Yog-Sothotha:

»Na počátku roku 1943 jsem se účastnil přechodu 196. střelecké divize po ledě Ladožského jezera a po dvoudenní cestě Karelskou šíjí jsem vešel pozdě večer do obklíčeného Leningradu. Během cesty po vylidněném, temném městě k místu dislokace jsem prožil stav částečně připomínající svým obsahem ten dávný, chlapecký, u chrámu Spasitele; byl však zabarven zcela jinak, drsně a temně, jako by protrhl specifické ovzduší frontové noci – zpočátku skrze ni prosvítal a potom ji pohltil. Uvnitř něj se temnělo a blýskalo soupeření nesmiřitelných principů, jejichž ohromující měřítka a veliká démonická podstata, šklebící se za jedním z nich, vnukaly chvění hrůzy. Viděl jsem třetího wicraora jasněji než kdykoli předtím, a jenom třpyt přibližujícího se jeho nepřítele zachránil můj rozum před nenapravitelným zlomem.«

»Aby bylo možné naprogramovat magický počítač pro invazi těch z Yuggothu, je nutno pochopit, že toto magické programování je prostě převodem toho, co jest již přítomno v archaickém vědomí, do snadno ovladatelné a fungující podoby. Je důležité si všimnout, že tyto programy nejsou „vycucané z prstu“. Spíše se má za to, že tyto programy jsou v řádu věcí imanentními strukturami, a následně je mág převede do nějaké snadno ovladatelné podoby. … Znamená to, že tyto struktury, jež mají ti z Yuggothu již imanentně v duši, lze převádět na axiomy a rovnice gnostických počítačů. Rovněž to znamená, že energie, obsažené v archetypálních symbolech nativního horoskopu, se nacházejí také jinde, ve skutečnosti úplně všude, a mág si je tudíž může natáhnout a nasměrovat je, jakmile zná jejich formule a vzorce, jednoduše pomocí psionické a gnostické metody. Následkem toho představuje jakákoliv konfigurace energie velmi reálný potenciál pro takový druh počítačového programování, a eventuálně i všechny magické konfigurace energie budou součástí jakéhokoliv do sebe zapadajícího systému magických axiomů a rovnic magnetických polí, jimiž je možné definovat jakýkoliv systém, zasvěcení, operaci, a učinit je všechny součástí systému bohyně Yuggoth.“[22]

„Za pozornost stojí i to, že ti z Yuggothu dokážou pracovat i s úplným málem, a ta trocha jim stačí k tomu, aby svými magickými technikami počítačového programování převzali jakýkoliv systém. Vezmou jméno a numerologickou redukcí ho využijí. Umí pracovat s řidičskými průkazy, čísly sociálního pojištění, adresami ulic atd. Všechno jsou to cesty, jak se sem mohou dostat. Proto jsou jejich techniky úspěšné i v případě vnitřních úrovní. Dokážou změřit jakékoliv okultní energetické pole. Vyslídit jakýkoliv energetický bod, ať už v minulosti, přítomnosti nebo budoucnosti. Své informační zdroje mají úplně všude, psionické špionážní nástroje, ódžasické[23] induktory pro „průzkum“ hlubinnou psychologií, jakož i primitivní informátory, kteří sem byli vysláni, aby špehovali a podávali zprávy zpět do mateřské „lodi“ nebo řídícího centra. Mágové staré školy jsou na takové mutanty krátcí. Dokonce se jich to ve skutečnosti ani netýká. Pro mutanty nepředstavují žádnou hrozbu, neboť ti vnímají jako svého nepřítele toliko zlomek času. Musí ovládnout čím dále tím více za stále kratší a kratší dobu.

Musím říci, že tito mutanti existují a dnes se nacházejí v těch nejmocnějších magických řádech a skupinách po celém světě. Pracují pomalu na tom, aby zcela zlikvidovali tyto staré zvyklosti. Využívají ty nejsubtilnější metody moderní informační vědy, aby dosáhli svých cílů. Nebojí se ničeho, což znamená, že jim nahánějí strach jenom síly Meonu. Mají ukázněnou mysl synchronizovaného robotického vědomí a jinak vůbec nic. Jsou oddáni a mají smysl pro čest toliko k jedinému, to jest k Yuggothu a jedině Yuggothu. A díky svým prapodivným metodám počítačového programování vyhrají nad všemi svými protivníky, protože v zásadě vzato je tu jenom jediná základní moc, a tou je opět Yuggoth.“[24]

Lovecraft se nám svěřuje, že „mezi člověkem a bezejmenným nekonečnem bylo v určitých obdobích hrůzné, prastaré spojení. Rouhání, které se na Zemi objevilo, přišlo z temné planety Yuggoth, která se nachází na okraji sluneční soustavy; byla obydlena strašnou mezihvězdnou rasou, jejíž původ patří daleko za Einsteinovo časoprostorové kontinuum či známý vesmír.“[25]

„Víte, že Einstein nemá pravdu a že jisté předměty a síly mohou dosáhnout rychlosti vyšší, než je rychlost světla? Věřím, že s pomocí určitých přístrojů mi umožní pohybovat se v čase dopředu i zpět a skutečně vidět a cítit, jak vypadala Země v minulých epochách a jaká bude v těch budoucích. Nedovedete si představit, na jaký stupeň ty bytosti dovedly vědu. Neexistuje nic, co by nedokázaly s myslí a tělem živého organismu. Věřím, že navštívím jiné planety a možná i jiné hvězdy a galaxie. Nejprve Yuggoth, nejbližší z těch, které jsou Cizinci obydleny. Je to zvláštní, temná oběžnice na samém okraji sluneční soustavy – našim astronomům zatím neznámá. Až přijde čas, Cizinci nasměrují proud myšlenek k nám a způsobí, že planeta bude objevena – nebo některý z jejich lidských spojenců vědcům napoví.

Na Yuggothu jsou veliká města – řady terasovitých věží, postavených z černého kamene, stejného, jako byl ten kus, který jsem se vám snažil poslat. Přišel z Yuggothu. Slunce tam nesvítí o nic víc než hvězda, ale oni nepotřebují světlo. Mají jiné, jemné smysly a v jejich velkých domech a chrámech nejsou okna. Světlo jim dokonce ubližuje, překáží jim a mate je, protože v černém kosmu mimo čas a prostor, odkud původně přišli, světlo není. Návštěva Yuggothu by přivedla slabocha k šílenství – ale přesto se tam vypravím. Smolně černé řeky, plynoucí pod mysteriózními kyklopskými mosty – postavenými starší rasou, která vyhynula a byla zapomenuta dřív, než Cizinci přišli na Yuggoth z nekonečné prázdnoty.

Byli zde totiž dávno předtím, než minula vrcholná epocha Cthulhu, a pamatují si všechno o potopeném R’lyehu, když byl ještě nad vodami. Byli také uvnitř Země – existují vchody, o kterých lidé nemají ponětí – některé jsou přímo tady ve vermontských kopcích – a tam dole jsou veliké světy, plné neznámého života; modře osvětlený K’n-yan, rudě osvětlený Yoth a černý N’kai, prostý světla. To z N’kai přišel hrozný Tsathoggua – amorfní, ropuše podobná nestvůra, o které se zmiňují Pnakotické rukopisy a Necronomicon a cyklus mýtů Commorion uchovávaný nejvyšším atlantským knězem Klarkash-Tonem.“[26]

Není toho však dosti. Michael Bertiaux nás informuje, jak se původně domnívali, že „energie Necronomiconu jsou okultní síly nacházející se za různými strukturami mýtu stvořeného H. P. Lovecraftem a jeho následovníky. Nyní jsme si však uvědomili, že jsou to oblasti za touto mytickou hranicí.“

Animus a anima jsou magicky nabité komplexy, které zprostředkovávají výměnu mezi id a transcendentálním id. 8 jest magickým zápisem alchymické rovnice Sagittarius.svg Libra.svg Leo.svg, usmíření (Libra.svg) magie (Sagittarius.svg) a gnose (Leo.svg).

Členové Osmera napomáhají zrození slunečního dítěte identifikovaného s Cheprerem

Osmero (řecky Ογδοάδα – Ogdoada, egyptsky Chemenu) je označením jedné z verzí staroegyptské kosmologie a současně osmice bohů, kteří v ní vystupují v roli stvořitelů. Tento mytologicko-teologický koncept vznikl ve významném náboženském středisku Chemenu (v překladu „Osmero“, „Město Osmi (bohů)“, řecky Hermopolis Megalé), jinak také hlavním centru kultu boha Thotha.

Je to sféra mystérií osmera, neboli manifestace ženské síly v podobě éterického silového pole. V tantrické józe jde o zónu práce s kálami a dalšími ženskými emanacemi síly. Je třeba vysvětlit, že se tu mluví o aspektu Šivy (kála, „čas“, nebo také „černý“). Zároveň však je Kála přízviskem boha smrti Jamy. Členové Osmera, rozumí se dvojice, napomáhají zrození slunečního dítěte identifikovaného s Cheprerem, jehož hieroglyficky znázorňuje skarabeus se slunečním kotoučem mezi předníma nohama. Ikonografii doplňuje (gnostická) svíce vpochvená do roviny, přičemž plamen vystupuje nad jejím otvorem.

„Němečtí thelémští mágové a Saturnské bratrstvo mělo zvláštní magnetické metody, odvozující se z učení P. B. Randolpha, k nasměrování projekcí této energie osmi rozdílnými „trubicemi a tunely, jimiž proudily magnetické síly“, a toto mystérium se sdělovalo jen těm, kteří dosáhli „filosofických stupňů“, jakož i těm, kdož byli školeni pro kněžství Aiwaze, neboť jde o číslo Aiwaze (8).

V souvislosti s číslem devět se mluví o materializaci výše uvedené osmičky. O tom, kde se nalézá, nám může cosi říci to, co je nadřazené, Beran, Saturn a falus. Shub-Niggurath a Abraxos jsou jejími ohnisky jakožto konečná podoba kosmického procesu. Je to říše zhmotnění všech předcházejících emanací. Devítka je mužské číslo a mužská zóna síly. Když se setkají všechny prvky pospolu na jednom místě, dostane se ti devítky jakožto toho, co je nadřazené, nebo falu gnostiků. Hned, jak se všechny prvky vědomí a bytí sjednotí v Abraxu, dochází k synergii mága. V klubu Choronzon začíná magické dílo s „horními elementy“ právě devítkou a jde se zpět k jedničce, Blížencům (81 = 9).“[27]

Lovecraft poskytl jedinou specifickou informaci o Shub-Niggurathovi ve svých „revidovaných povídkách“, povídkách vydaných pod jmény různých klientů, pro něž psal jako anonymní pisatel. Robert M. Price k tomu dodává, že „pro tyto klienty vytvořil paralelní mytický cyklus, odlišnou skupinu Velkých starých,“ včetně Yiga, Ghatanothoa, Rhan-Tegotha, „zlých dvojčat Nuga a Yeba“ – a Shub-Niggurath.

Koneckonců, v revidované povídce Out of the Aeons, která se zčásti odehrává na ztraceném kontinentu Mu, líčí Lovecraft postavu T’yoga coby „velekněze Shub-Niggurath a strážce měděného chrámu Kozy s tisícem Mladých“. V tomto příběhu T’yog překvapivě tvrdí, že „bohové člověku přátelští se sešikovali proti nepřátelským bohům, a … že Shub-Niggurath, Nug a Yeb, stejně jako Yig, hadí bůh, byli ve střehu zaujmout místo po boku člověka“ proti mnohem zlovolnějšímu Ghanatothoovi. Shub-Niggurath je nazývána „božskou Matkou“, a jsou vzpomínáni i „její synové“, pravděpodobně Nug a Yeb.

Nug a Yeb, Dvojí rouhání, jsou potěrem Shub-Niggurath a Yog-Sothotha. Nug je předek Cthulhu a otec Kthanida za přispění Yog-Sothotha. Nug je bůh ghúlů, zatímco Yeb je hlavou mimozemského kultu Abhotha. Nug i Yeb velice připomínají Shub-Niggurath.

Geb a Nut

Jména Nug a Yeb se podobají jménům egyptských bohů, sourozenců Nut a Geba, členů heliopolského Velkého Devatera (řecky Εννεάδα – Enneáda). Číslo 9 má symbolický význam: počet tří vyjadřoval v egyptštině plurál, jeho znásobení sebou samým proto představuje plurál plurálů – nejúplnější počet, dokonalou úplnost. Pojem Devatero tak označuje nikoli součet určitých bohů, ale společenství bohů v jeho významové úplnosti, takže skutečný počet jeho členů mohl mít jiný počet než devět; v některých případech je užíván tak, jako by ono Devatero bylo samostatnou bohyní – Nebthet, temnou Isidou, Shub-Niggurath.

Tito okultní blíženci Cancer.svg jsou přesným obrazem Osmera, 8. Oba znaky si vzájemně odpovídají. Mohou být zároveň i připomínkou jiného mystéria: soixante-neuf, 69.

Blíženci jsou dvojitým znamením, signaturou dvojčat, a se dvěma tvářemi, což je ústřední téma v životě H. P. Lovecrafta. Blíženci jsou i znamením spisovatelů, a Lovecraft, jenž byl plodným autorem, vytvořil spolu s Augustem Derlethem (1909-1971) blíženeckou literární dvojici s jedinou aurou očarovanou mýtem Cthulhu.

Společně napsali řadu povídek, z níž se vymyká osobně laděná Lampa Alhazredova, neboť jejím hlavním hrdinou jest jistý Ward Phillips, který ji zdědil sedm let po zmizení svého dědečka Whipplea, kdy mu ji předal notář starého pána.

»Nemaje již nějakou dobu elektřinu kvůli snížení výdajů na živobytí, přišla mu vhod, nadto měla zvláštní tvar a vypadala nadmíru starobyle. V přiloženém dopise vysvětloval děd vnukovi, že k ní přišel v Arábii a pocházela z hrobky ze samého úsvitu historie. Byla prý kdysi majetkem jistého napůl šíleného Araba, známého pod jménem Abdul Alhazred, a vyrobil ji bájný kmen Ad – jeden ze čtvera málo známých arabských kmenů, z nichž Ad obýval jih, Thamood sever, Tasm a Jadis střed poloostrova.

Před dlouhou dobou byla nalezena ve skrytém městě Iram, v Městě sloupů, jež nechal vztyčit Šedad, poslední z despotů z kmene Adů, a které bylo některým známo jako Bezejmenné město a nacházelo se prý v oblasti Hadramantu, podle jiných bylo před dávnými věky pohřbeno pod pohyblivými písky arabských pouští, neviditelné oku smrtelníka, několikrát však do něj náhodou vstoupili oblíbenci Prorokovi.

Starý Whipple v samém závěru dopisu napsal: „Přinese ti potěšení, ať už bude svítit nebo ne. Jindy ti zase způsobí bolest. Je zdrojem extáze či hrůzy.“

Lampa Alhazredova měla neobyčejný vzhled. Už jen pro ten hořící olej, který vypadal, jako by byl zlatý. Tvarem připomínala malou protáhlou konvici, z jedné strany opatřená zakřiveným držátkem, z druhé pak hubicí s knotem. Zdobilo ji mnoho kuriózních kreseb, včetně písmen a obrázků seřazených do slov v jazyce, jemuž Phillips nerozuměl, a třebaže mohl čerpat ze svých velmi dobrých znalostí několika arabských dialektů, jazyku, z nějž byl nápis na lampě vytvořen, nerozuměl. Nešlo ani o sanskrt, použitý na jedné kovové části, avšak o jazyk daleko starší – šlo o písmena a hieroglyfy, z nichž některé byly piktografy. Phillips ji cídil celé jedno odpoledne, a pak ji naplnil olejem.«

A nestačil se divit a – dívat.

»Poté se scéna pomalu proměnila. Skály uvolnily cestu poušti vymetenou neustálými větry, a jako zázrakem se objevilo opuštěné a skryté Město sloupů, bájný Iram, a Phillips věděl, že – ačkoliv už tam dávno nikdo nevkročil – tam mezi starověkými pilíři oněch příbytků číhají jisté strašlivé bytosti, nešlo však o rozvaliny, nýbrž stály tak, jak byly kdysi postaveny, než byl lid onoho pradávného města vyhlazen nebo vyhnán těmi věcmi, jež přišly z nebes, aby Iram oblehli a ovládli. Přesto je nebylo vidět, jenom přetrvával strach, že se někde něco pohne, jako stín času. A daleko za městem a pouští se rozkládalo zasněžené pohoří; jenom se na něj podíval a už věděl, jak se jmenuje. To pouštní město bylo Bezejmenné město a sněhové vrcholky byly Hory šílenství, nebo snad Kadath ve studené pustině. A on si dychtivě užíval toho, jak oněm krajinám propůjčoval jména, jež k němu přicházela úplně sama, přicházela mu na mysl, jakoby se vždy nacházela v dosahu jeho myšlenek a jenom čekala na chvíli, až se vynoří.

Dlouze přemítal o tom, co viděl. Jeho děd nazval tuto lampu svým „nejdrahocennějším majetkem“; její vlastnosti mu tedy musely být známy. A čím jiným byly, než dávnou pamětí a magickým darem zjevení, takže ten, kdož seděl zalitý její září, mohl naopak vidět překrásná i hrůzná místa, jež byla známa těm, kdo ji vlastnili? To, co Phillips viděl, a o tom byl přesvědčen, byly končiny známé Alhazredovi. …

Onu noc se Phillips oddával podívané hodinu za hodinou. Viděl temné tísnivé pobřežní město Innsmouth, a nad ním Ďáblův útes. Spatřil v hlubinách vod R’lyeh, kde spočívá spící Cthluhu. Díval se na větrem ošlehanou planinu Leng a ponuré ostrovy jižních moří – místa ze snů, krajiny z jiných končin, z kosmu, úrovní bytí, které existují v jiném časovém kontinuu a jsou starší než samotná Země, sledoval to přes Staré až k zamlženému jezeru Hali poblíž města Hastur v samém počátku a dokonce ještě i před ním.

A při světle svíčky se po zbytek noci věnoval namísto jednotvárných korektur psaní krátkých povídek, v nichž vyvolával představy scenérií a bytostí, jež spatřil při světle lampy Alhazredovy.

Psal celou noc a celý příští den vyčerpáním prospal.

A následujícího dne psal zase, třebaže si našel i čas na to, aby odpověděl svým dopisovatelům, jimž napsal o svých „snech“ nevěda, zda měl vize, jež se odvíjely před jeho očima, nebo si je vysnil a uvědomoval si, že světy z jeho představ byly neoddělitelně vetkány do těch, jež náležely k lampě; zda se v jeho duchovním zraku mísily přání a touhy jeho mládí s vizemi jeho tvůrčího psaní, pohlcující jak ona místa patřící k lampě, tak i tajná zákoutí jeho srdce, podobně jako lampa Alhazredova se hnal universem v dál.

Po mnoho nocí už Phillips lampu nezažehl.

Z nocí se staly měsíce, z měsíců roky.

Zestárl a jeho imaginární krajiny si našly cestu do tisku, a mýtus Cthulhu, nevýslovný Hastur, Yog-Sothoth a Shub-Niggurath, Černá koza z lesů s tisícem Mladých; Hypnos, bůh spánku, Velcí Staří a jejich posel, jímž byl Nyarlathotep – ti všichni se stali součástí folklóru Phillipsova nejhlubšího nitra a stínového světa za ním. To on vdechl život Arkhamu a vylíčil podivný vysoký dům v mlze; to on napsal o stínu nad Innsmouthem a šepotu v temnotách a houbách z Yuggothu a hrůze v Dunwichi; a lampa Alhazredova prozářila jeho literární tvorbu i poesii, třebaže Phillips už lampu nepoužíval.

Henning: Mladistvý Ward Phillips

Šestnáct let takto minulo, a pak jedné noci přišel Ward Phillips k lampě na místě, kde ji zanechal, za řadou knih na jedné z nejnižších polic knihovny dědečka Whipplea. Vzal ji a najednou to staré okouzlení i zázrak byly zpět a on ji vycídil, že byla zase jako nová a umístil ji na stůl. Během let, jež minuly, Phillips postupně zeslábl. Nyní byl smrtelně nemocný a tušil, že jeho dny jsou sečteny. Ještě jednou chtěl uvidět světy krásy i hrůzy nacházející se v záři lampy Alhazredovy.

Rozsvítil zase lampu a pohlédl na zeď. Stala se však podivná věc. Kde předtím visely na zdi obrazy míst a bytostí z Alhazredových dobrodružství, tam se nyní rozprostíral magický obraz země, kterou Ward Phillips důvěrně znal – nepocházela však z jeho časů, spíše z doby, jež už minula, srdci drahého ztraceného času…

A znovu to vypadalo, jako by se díval skrz dveře. Ta scenérie ho vábila, zavrávoral a vykročil směrem ke zdi.

Váhal jen chvíli; a pak dlouhým krokem kráčel směrem ke knihám.

Kolem něj náhle vyšlehlo sluneční světlo…

Na to, že Ward Phillips zmizel, se přišlo až poté, co do města zavítal zvědavý obdivovatel, aby jej navštívil. …

Roky míjely. Starý dům na Angell Street byl stržen, knihovnu skoupili antikváři a obsah domu byl rozprodán jako haraburdí – včetně staromódní starožitné arabské lampy, pro niž už v technologickém světě, když minula Phillipsova doba[28], nebylo místa.«

Čest světlu!

 *

Anno Lucis, vřesen MMXI
© San

 


[1] Firdausí: Šáhnáme, str. 497.

[2] H. P. Lovecraft: Snové putování k neznámému Kadathu.

[3] Ludvík Aškenazy: Černobílá pohádka.

[4] H. P. Lovecraft: V horách šílenství. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 25.

[5] H. P. Lovecraft: Šepot v temnotách. Zlatý kůň, Praha 1992, str. 21.

[6] H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 17.

[7] Tamtéž, str. 18.

[8] H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 21.

[9] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 27-28.

[10] H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi, str. 21. Konec této citace připomene čtenářům anglický název knihy Kennetha Granta, Outside the Circles of Time.

[11] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Zlatý kůň, Praha 1990, str. 27-28.

[12] Michael Bertiaux: The Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007, str. 257.

[13] H. P. Blavatská říká, že „Fohat jest výtvarná síla v přírodě (životní električnost): to, co jest vtisknuto hmotným idejím, obsaženým v universálním duchu“, jinde uvádí, že je to „životodárný duch“. Srv. H. P. Blavatská: Základy tajných nauk. Nakladatel Josef Boš, Praha (nedatováno).

[14] Vše je založeno na uspokojování slasti a id tento rys našeho nevědomí představuje a zastupuje. Je složkou vrozenou, primární je pro něj dosahování slasti; funguje v oblasti nevědomí, a to bez výjimky iracionálně.

[15] Aditi (sa. bezhraničný prostor) nespoutaný, svobodný; podstatné jméno znamená nekonečnou a bezbřehou rozpínavost. Ve védách je Aditi Devamatri (matkou slunečních bohů) a z jejího komického těla a v něm se rodí nebeská tělesa. Jakožto nebeská panna a matka všech existujících forem a bytí, a syntéza všech věcí, jest nejvyšší ákašou (všepronikající, prostor). Aditi je v Rgvédě ztotožňována s Váč (mystická „řeč, jazyk, hlas“) a rovněž s múlaprakrti („počátek, kořen“) z védánty. Coby kosmická děloha je ženskou podobou Brahmy. V Rgvédě se nachází tato věta: „Dakša má počátek v Aditi a Aditi v Dakšovi“, a jde o odkaz na „věčné cyklické znovuzrozování téže božské esence“. Dakša představuje inteligibilitu.  V jednom ze svých nejmystičtějších vidů (sloveso, které postihuje vztah k plynutí času) je Aditi božskou moudrostí.

[16] Řecký pojem epistrofé znamená „návrat, obrácení.“

[17] Michael Bertiaux v kapitole Magické techniky počítačového programování (Magickal Techniques of Computer Programming), v níž cituje ze své práce Meontology (str. 12), The Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007, str. 257.

[18] Tamtéž, str. 349.

[19] Michael Bertiaux v kapitole Magické techniky počítačového programování (Magickal Techniques of Computer Programming), v níž cituje ze své práce Meontology (str. 23), The Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007, str. 258.

[20] Daniil Andrejev: Růže Světa. Metafilosofie historie. Pavel Mervart, Praha 2011, str. 73-76.

[21] Tamtéž, str. 76-77.

[22] Michael Bertiaux v kapitole Magické techniky počítačového programování (Magickal Techniques of Computer Programming), v níž cituje ze své práce Meontology (str. 16), The Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007, str. 259.

[23] Ódžas je „životní síla“, nejvyšší forma energie v lidském těle vznikající nekompromisním dodržováním čistoty a zdrženlivosti, čímž se přemění jiné formy energie (zejména sexuální) v ódžas a ukládají se v mozku. Odtud mohou působit jako duchovní a intelektuální síly.

[24] Michael Bertiaux v kapitole Magické techniky počítačového programování (Magickal Techniques of Computer Programming), v níž cituje ze své práce Meontology (str. 16), The Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007, str. 259.

[25] H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy. Mladá fronta, Praha 1992, str. 86.

[26] H. P. Lovecraft: Šepot ve tmě a jiné hrůzostrašné příběhy. Mladá fronta, Praha 1992, str. 110-111.

[27] Michael Bertiaux v kapitole Fyzika Aiwaze (The Aiwaz-Physics), The Gnostic Workbook. Weiser Books, San Francisco 2007, str. 87.

[28] Just broken dreams for me / Of fading memories / And now to love that once was / mine / Goodbye. Della Reese: And Now.

Uložit