O kouzelníkovi, jenž se nestal obchodníkem a neobcházel cestu spravedlivých aneb Na cestě za obyvateli soumraku

32
H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925

H. P. Lovecraft: Měsíční močál. Příběhy a sny z let 1921-1925. Spisy 2

348 stran, Plus, Praha 2011, vydání první, vázané, cena 299 Kč
Ilustrace František Štorm
ISBN 978-80-259-0093-2

*

Pochyby jdou stranou, máme tu další svazek spisů Howarda Phillipse Lovecrafta!

V druhém svazku s názvem Měsíční močál, a podtitulem Příběhy a sny z let 1921-1925, nalezneme dalších 21 povídek, opět v chronologickém řazení, a lze bez nadsázky říci, že jej korunuje doslov z pera Fritze Leibera Literární Koperník, který vyšel poprvé v knize Something About Cats and Other Pieces (1949) v nakladatelství Arkham House.

Leiber správně poukazuje na to, že už Lovecraftovi předchůdci i současníci – mezi jinými Edgar Allan Poe, W. H. Hodgson, Fitz-James O’Brien, Arthur Machen, Algernon Blackwood – nasměrovali hrůzu z nadpřirozena k jiným rasám a božstvům, děsivé síle dosud netušených přírodních sil, velkoleposti přírodních katastrof a strachu z dosud neprobádaných míst na Zemi. Za zásadní a systematické rozpracování však vděčíme právě Lovecraftovi, ani on však svého cíle nedosáhl přes noc. Ve svých raných povídkách nejprve experimentoval s vyprávěním ve stylu lorda Dunsanyho a napsal i několik zdařilých povídek v Poeově stylu, například Výpověď Randolpha Cartera, Vyvržence, Slídiče či Chladný vzduch; Machenův strach ze zvířete v člověku zužitkoval v příbězích Číhající děs, Krysy ve zdech, Děs redhookské čtvrti či Fakta ohledně zesnulého Arthura Jermyna a jeho rodiny. Už v těchto kratších povídkách jsou však v obrysech patrné náznaky nového konceptu: vzdálené formy života z dávné minulosti Země v Dagonovi nebo třeba děsivé spojení mezi šílenstvím, jež propukne u lidské bytosti, a objevem nové hvězdy v povídce Za stěnou spánku.

Teprve s povídkou Volání Cthulhu se však zřetelně otevírá nová vývojová linie – a naznačí nám to hned úvodní věty příběhu:

„Myslím, že nejmilosrdnější věcí na světě je neschopnost lidské mysli uvědomit si ve vší celistvosti vše, co v ní spočívá. Obýváme poklidný ostrov nevědomosti uprostřed temných oceánů nekonečna a není nám určeno vydávat se z něj daleko. Vědy, z nichž každá sleduje svůj vlastní směr, nám prozatím ublížily jen nepatrně; avšak jednoho dne do sebe zapadnou znalosti, jež doposud nebyly uvedeny v souvislost, a před námi se otevřou tak úděsné pohledy na skutečnost a na naše strašlivé postavení v ní, že z toho zjevení buď zešílíme, nebo uprchneme z nesnesitelného světla do klidu a bezpečí nového věku temna.“

*

Ne, nezemřelo to, co věčně odpočívá,
A dlouhý věků běh i smrtí smrti bývá.

Slavné dvojverší Abdula Alhazreda z úvodní povídky tohoto svazku pod názvem Bezejmenné město se – stejně jako ona – stalo úhelným kamenem mýtu Cthulhu (řeč je o později zjeveném bájném a strašlivém městě R’lyeh) a inspiroval ji Lovecraftův sen a rovněž, jak se později zmiňuje v Historii Necronomiconu, bájný Iram (srv. O bájných, kouzelných a podivuhodných vynálezech aneb O augurství Alhazredově). Zrodila se tak mlžná aura, jež obklopuje jeho dílo a vrhá je do „kosmických souvislostí“, o nichž byla řeč v citaci výše, a on sám ji se zřejmým potěšením, nadsázkou i s očividným záměrem mást čtenáře fiktivní realitou svých příběhů vytvářel. Deklamuje tu kratičký úryvek z jednoho příběhu lorda Dunsanyho – „ta bezhlasá čerň propasti“, na niž navazuje: „Úzká chodba mířila do nekonečných hlubin jako do nějaké ohavné strašidelné studny a pochodeň, kterou jsem třímal nad hlavou, nemohla osvětlit neznámé prostory, k nimž jsem sestupoval“. A veršovaná citace z Thomase Moorea (str. 14) připomene pozornému čtenáři popis podsvětní říše Williama Beckforda v novele Vathek (viz Anglický gotický román. Odeon, Praha 1970), Vathek „nakonec dorazil k úpatí terasy z černého mramoru“ a napravo uviděl „hlásné věže“ (rozuměj: Koth!).

Vypravěč tam našel „schrány z podivného zlatého dřeva… s čely ze skvělého skla a obsahovaly mumifikovaná těla tvorů, kteří svou groteskností přesahovali i ty nejpomýlenější lidské sny… Byli to plazi, tvarem těla připomínali snad krokodýly, snad tuleně…“ Toto Bezejmenné město je však nevýslovně starší než Iram.

Pellucidar

Do sešitu s výpisky si později poznamenal větu (pod č. 59), která svědčí o tom, že celý příběh byl inspirován snem: „Muž v podivné podzemní komnatě – snažící se silou dovřít bronzové dveře – je zavalen spoustou vod“ – což jest typický symbol nevědomí. Celý příběh je jakýmsi prologem k rozsáhlé novele V horách šílenství. Popis prastarých artefaktů a budov, jež očividně sloužily civilizacím zcela odlišným od lidských, nezapře inspiraci dílem Edgara Rice Burroughse, především jeho cyklem Pellucidar.

Povídka Iranonovo hledání vypráví o tom, jak bývalý princ z Airy přibyl do žulového města Telothu a byl jeho obyvateli poučen o tom, že jim jejich „bohové slíbili posmrtný světelný přístav, kde panuje nekonečný odpočinek [poznámka k překladateli: nebo klid?] a křišťálový chlad, kde nebude ničí duch trýzněn myšlenkou a ničí oči sužovány krásou“. Teprve později nalezne Iranon starého pastýře, který si pamatoval jména pradávných míst, slýchával je totiž „z úst jednoho ze svých dětských druhů, žebráckého chlapce propadlého podivným snům…“, který „se považoval za syna krále“.

Jeví se podivuhodné, jak HPL promlouvá nadčasově k naší době poznamenané lopocením za mzdu stačící mnohým toliko, aby přežili do dalšího dne, jako v žulovém městě Telothu, kde „každý musí pracovat do úmoru, neboť tak praví zákon.“ A na to Iranon odvětil: „Pročpak se dřete do úmoru, což nemůžete jen žít a být šťastni? Dřete-li se pouze proto, abyste se pak mohli dřít ještě víc, dojdete-li kdy štěstí? Dřete, abyste žili, ale není snad život obsažen v kráse a písni? A nestrpíte-li mezi sebou zpěváky [pěvce?], jaké je ovoce vaší dřiny? Dřina bez písně se podobá nekonečné úmorné cestě. Nebyla by pak příjemnější smrt?“

Dostalo se mu přímočaré odpovědi: „Zde musí každý sloužit, a písně jsou pouhým bláznovstvím.“

Inu, otroci budou (mají) sloužit.

Je podivuhodné při tomto chronologickém řazení povídek v tomto vydání HPL, že v rozsáhlé předposlední větě se vypráví o tom, jak „hvězdy vycházely jedna po druhé a měsíc vrhal na močál zář, jakou vídá dítě blyskotat na podlaze, když je večer zkolébáváno ke spánku…“ a „do zrádných končin smrti odešel stařec v rozedraném purpuru… hledě kupředu jakoby na zlaté kupole skvělého města, kde lidé rozumějí snům. Té noci ve stárnoucím světě zemřelo něco z mládí a krásy“. Další povídkou jest totiž právě Měsíční močál.

Byla inspirována snem, v němž Lovecraft údajně kupoval dům svých předků v Anglii. Zní mi to jako kleté dílo Curwenovo či Peabodyho dědictví. K podobnému tématu se vrátil ještě v povídce Krysy ve zdech. Příběh stojí na myšlence, že se nemá hovět zvědavosti v případě, že jde o starobylá tajemství střežená stíny staršími než je známý svět a že porušení svatého prostoru má vždy za následek hrozné prokletí a strašlivou smrt. Té se komicky dostalo i Denysu Barrymu, jenž byl i se svými dělníky proměněn v mimořádně tlusté a odporné žáby; znovu jako bychom tu cítili přítomnost Gustava Meyrinka či Hannse Heinze Ewerse.

V krátkém zápisu snu nazvaném Ex oblivione (Z říše zapomnění) se vypráví o malé brance v mohutné zdi, za níž leží snová zem. Taky: „Potom jsem jedné noci ve snovém městě Zakarionu nalezl zažloutlý papyrus popsaný myšlenkami snových mudrců, již kdysi sídlili v onom městě a kteří byli příliš moudří, než aby se někdy narodili do světa bdění. Stálo v něm napsáno mnohé o světě snů a mezi jiným i pověst o zlatém údolí a posvátném háji s chrámy a o vysoké zdi s malou bronzovou brankou.“ O těchto bronzových dveřích či brance jsme již četli. Je to sen o říši krásy, nebo je tam „jen bílé prázdno neobydleného a neomezeného prostoru“?

První zmínka o Kadathu zaznívá v povídce Ti druzí bohové. Odebrali se na neznámý Kadath ve studené pustině, kam lidé nechodí. Setkáváme se tu se starcem dychtivým spatřit bohy Země, je to „muž hluboce sečtělý v sedmi tajemných knihách [S. T. Joshi ve své A H. P. Lovecraft Encyclopedia poznamenává, že v prvním vydání této povídky bylo slovo „Hsan“ chybně změněno na „Země“ a v originále skutečně na tomto místě stojí „a man deeply learned in the seven cryptical books of earth“. Domnívám se, že při redakci tohoto vydání se mělo k tomu přihlédnout a vpravit tam alespoň slovo „Země“, pokud ne rovnou „Hsan“, což by věrněji odpovídalo Lovecraftově záměru.] a obeznámený s Pnakotickými rukopisy z dalekého mrazivého Lomaru. Říkalo se mu Moudrý Barzai. To on moudře poradil ultharským měšťanům zákon proti zabíjení koček. Když se však Barzai vyšplhal na Hatheg-Kla, zaslechl jej doprovázející Atal, jak „ohavný smích v tmách… proťal výkřik, jaký ještě žádný člověk neslyšel, leda v Pyriflegethónu [řeka ohně v podsvětí] nevypověditelných nočních můr:

„Ti druzí bohové! Ti druzí bohové! Bohové kosmických pekel, kteří chrání slabé bohy Země! … Odvrať se. – Jdi zpátky… Nedívej se! Nedívej se! Msta nekonečných propastí… Ta prokletá, zavržená jáma! … Milosrdní bohové Země, já se propadám do nebes!“

V předposledním odstavci je bohužel chyba: „A ten symbol se podobal jednomu, který učenci vypátrali v těch strašlivých částech Pnakotických rukopisů, jež byly tak starobylé, že [chybí zde zvratné zájmeno: se] nedaly číst.“

Vyvrženec se těší velké čtenářské oblibě a sám Lovecraft si zpočátku této povídky velmi považoval, protože se domníval, se v ní stylisticky nejvíce přiblížil svému vzoru E. A. Poeovi. Později, jak o tom svědčí dopis J. Vernonu Sheaovi z roku 1931, už tak shovívavý není, spíše naopak – vyjadřuje svůj údiv nad tím, jak se mohl tak zamotat do takového barokního a rozvláčného stylu, a přitom je to nedávno, pouhých deset let zpět.

Je podán v ich formě a je poselstvím o prozření a poznání vlastního původu i obrazu. Vyvrženec nikdy neslyšel svůj hlas, natožpak aby zahlédl svoji tvář: „Můj vzhled byl pro mne právě tak nemyslitelný, neboť na zámku nebyla zrcadla…“ Když se jednoho dne vydal za světlem, musel překonat dosti překážek, než vyšel ven ze starého opuštěného křídla a stanul „před starobylým, břečťanem porostlým zámkem vprostřed hustě osázeného parku“, pak „nízkým oknem vstoupil do nádherně osvětlené komnaty, a z jediného zářivého okamžiku naděje jsem se tak ocitl v nejčernějším víru zoufalství a prozření… Sotva jsem totiž překročil parapet, na celou společnost dolehl nenadálý, nepředvídaný, odporně pronikavý strach: znetvořil každou tvář a snad z každého hrdla vyloudil hrůzyplný jek. Všichni začali o překot utíkat a v tom povyku a všeobecném zděšení upadli někteří do mdlob a jejich zběsile prchající společníci je museli odtáhnout. Mnozí si zakryli oči rukama a slepě a bezhlavě se řítili pryč a ve snaze dostat se k některým z mnoha dveří naráželi do zdí a převrhovali nábytek.“

Podobný obraz uvedla Mary Shelleyová ve svém přelomovém díle Frankenstein: „Vtom se otevřely dveře a vstoupil Felix, Safie a Agáta. Hrůzu a úžas, které se jich zmocnily při jejich pohledu na mně, nelze vylíčit. Agáta omdlela a Safie, která nedokázala setrvat s přítelkyní, vyběhla z domu.“

V roce 1934 poskytl HPL zajímavý vhled na kompozici této povídky. Jak R. H. Barlow vzpomíná, HPL tvrdil toto: „Vyvrženec je řadou vyvrcholení – původně jsem měl v úmyslu skončit ve chvíli, kdy se ocitáme na hřbitově; potom jsem si řekl, co že by se stalo, kdyby lidé uviděli tohoto ghúla; a tak jsem přidal druhé vyvrcholení; nakonec jsem se rozhodl, že nechám tuto Věc, aby uzřela sama sebe!“

„Ty výkřiky byly děsivé; a jak jsem osamocen a zmatený stál v nádherné komnatě a poslouchal jejich mizející ozvěnu, zachvěl jsem se při pomyšlení, co tu asi neviděno číhá. Při zběžném pohledu vypadala komnata opuštěně, avšak když jsem postoupil k jednomu z výklenků, zdálo se mi, že jsem v něm cosi postřehl – za zlaceným obloukovým průchodem do další podobné místnosti jako by se cosi pohnulo. Přiblížil jsem se, abych vše viděl jasněji; a pak jsem vyrazil svůj první a poslední zvuk v životě – strašlivé zabědování, jež mne naplnilo téměř stejným palčivým hnusem jako jeho odporná příčina -, poněvadž jsem nahlédl v celé zdrcující šíři onu nepředstavitelnou, nepopsatelnou a nevýslovnou zrůdnost, jež pouhým příchodem proměnila veselou společnost v stádo pološílených uprchlíků.“

Více nechť si dopřeje čtenář sám.

Hudba Ericha Zanna je díky hudebnímu motivu oblíbena mezi skladateli a z Lovecraftova díla, které je všeobecně studnicí inspirace pro skupiny hrající metal, doom, dark-wave, dark-ambient, ambient či gotický rock, nejčastěji citována. Fantóm nepravidelně se vyskytující ulice (cosi jako China Mievilleův UnLunDun nebo Borgesovy paradoxní vesmíry, v nichž se objevují a ztrácejí knihy, lidé a jiná stafáž), v níž hrdina jako chudý student metafyziky poslouchal hudbu Ericha Zanna, starého německého hráče na violu a němého podivína, který po večerech hraje v orchestru laciného divadla. Zrovna něco takového bych čekal od Meyrinka! Když pak po něm chtěl, aby zopakoval některé melodie, jež u něho slyšel poprvé a „dokonce se pokusil svého hostitele vyprovokovat tím, že zahvízdal několik nápěvů… tvář se mu zkřivila nepopsatelným výrazem a dlouhá, studená, kostnatá pravice se napřáhla, aby mě umlčela a zarazila tu neobratnou nápodobu.“ Celý výstup končí přestěhováním vypravěče do dražšího pokoje ve třetím patře, kde už Zannovu malou noční hudbu slyšet neměl. Poslouchal ji však dál, neboť se po špičkách kradl až k jeho dveřím. „Tam, v úzké chodbičce před zamčenými dveřmi se zakrytou klíčovou dírkou, jsem často slýchával zvuky, které mne plnily neznámým děsem – strachem z neurčité podivnosti a tísnivé záhadnosti. Ne že by ty zvuky byly ošklivé, vůbec ne, zaznívaly v nich však vibrace, jež nepřipomínaly nic pozemského, a chvílemi nabývaly symfonické podoby, jaké podle mne stěží mohl dosáhnout jen jeden hráč. … Jedné noci jsem znovu naslouchal u dveří, když tu náhle naříkavá viola propukla v chaotický výtrysk zmatených zvuků; rozpoutal se hotový pekelný blázinec, při němž bych zapochyboval o vlastním zdravém rozumu, kdyby se za zamčenými dveřmi neozval žalostný důkaz, že ta hrůza je skutečná – strašný neartikulovaný výkřik, jaký ze sebe dokáže vypravit jen němý a jaký zaznívá jen v okamžicích krajního zděšení nebo bolesti.“ Na divoké zvuky violy však vzápětí odpoví cosi jiného. „Zazdálo se mi, že slyším ostřejší, pevnější notu, jež nezazněla z violy; klidný, rozmyslný, cílevědomý, výsměšný tón z dáli od západu.“ Touha vyhlédnout z okna a spatřit kopec za zdí a město rozprostřené pod vrškem, bylo starým studentovým přáním. Jenže nespatřil žádné město, „ale jen čerň bezhraničného prostoru; zíral jsem do nepředstavitelného prázdna, v němž to dýchalo pohybem a hudbou, jaké se nepodobaly ničemu na zemi.“ Vyběhl z toho proklatého domu, aby unikl silám, jež rozpoutala Zannova hudba a spatřil svět venku zdánlivě normální. Od té doby však nebyl schopen Rue d’Auseil najít.

Příběh je, jak se zdá, zasazen do prostředí Paříže. Francouzský kritik Jacques Bergier se pyšnil tím, že si dopisoval s HPL na sklonku jeho života a údajně se ho zeptal, zda kdy viděl Paříž, že dokázal tak přesvědčivě vylíčit atmosféru svého příběhu; Lovecraft prý na to řekl, že „ve snu, s Poem“. Tento příběh je pravděpodobně apokryfní, neboť neexistuje důkaz, že by si Bergier dopisoval s HPL. Samotný Lovecraft prý tvrdil, krátce po napsání této povídky, že „to celé není sen, třebaže snil o strmých uličkách jako je Rue d’Auseil“ (HPL v dopise Franku Belknap Longovi, 8. února 1922). Slovo Auseil ve franštině neexistuje, ačkoliv jméno místa zdá se naznačovat výraz au seil, to znamená „na prahu“. Totiž že jak Zannova hudba, tak i jeho pokoj jsou na prahu mezi skutečným a imaginárním světem.

Hypnos věnoval HPL svému dlouholetému příteli Samuelu Lovemanovi, o němž se mu pár let předtím několikrát zdály sny, které posloužily jako inspirace k povídkám Výpověď Randolpha Cartera a Nyarlathotep.

Krátká črta Azathoth je fragmentem románu, který HPL hodlal napsat. V titulu se objevuje jeho jméno, jež hraje významnou roli v mýtu Cthulhu. První lakonickou zmínku o něm najdeme v Lovecraftových poznámkách z roku 1919: „AZATHOTH – ohyzdné jméno“. Lovecrafta moc nepochopitelného boha očividně fascinovala, neboť se o něm více zmiňuje ve Snovém putování k neznámému Kadathu, znovu v Šepotu v temnotách, ve Snech v čarodějnickém domě, v příběhu Věc na prahu (básník Edward Pickman Derby je autorem sbírky nazvané Azathoth a jiné hrůzy) i ve své poslední povídce Přízrak temnoty.

HPL popisuje toto dílko jako „příšernou novelu ve stylu Vatheka“, čímž odkazuje na novelu Vathek (1786) Williama Beckforda v arabském stylu (viz Anglický gotický román. Odeon, Praha 1970), kterou HPL prvně četl v červenci roku 1921. Po započetí práce na tomto díle HPL poznamenal: „Ostatní – na což čtenáře připravuje tento úvod, bude podáno v duchu vyprávění Tisíce a jedné noci.“

Herbert West – reanimátor

Herbert West – reanimátor sestává z šestice příběhů spojených postavou Herberta Westa. Třebaže Lovecraft se o sérii nikdy pochvalně nevyjádřil, ba považoval ji za svého druhu parodii na Frankensteina Mary Shelleyové, postava reanimátora se spolu s mýtem Cthulhu těší v pop-kultuře veliké oblibě, mimo jiné i filmovému zpracování z roku 1985 a četným adaptacím, od animované série až po počítačové hry.

Westovy názory „spočívaly na čistě mechanistickém pojetí života a týkaly se prostředků, jak promyšleným chemickým působením ovlivňovat organické soustrojí člověka poté, co selžou přirozené procesy.“ V povídce je poprvé zmíněna Miskatonická univerzita, pro žánr hororu je významná proto, že poprvé uvádí na scénu zombie jako výsledek vědeckého pokusu o oživení mrtvého člověka.

Slídič, uváděný pod pracovním názvem Ohař, vůbec poprvé zmiňuje fiktivní dílo Necronomicon, sepsané „šíleným Arabem Abdulem Alhazredem“. Ono „vzdálené táhlé vytí jakoby nějakého obrovského psa“ je přirozeně narážkou na Psa baskervillského A. C. Doylea. Zmínkou o Charlesi Baudelairovi a Jorisi Karlu Huysmansovi přibližuje tuto povídku dekadentní literární tradici. Na str. 145 se ovšem Lovecraft opět zmiňuje o „chladné pouštní plošině Leng“. Český překlad (a to i v nynějším svazku) bohužel chybně překládá anglické slovo „ghoul“ jako „vykradač hrobů“; tak tomu však není. Lovecraft byl fascinován Arabskými nocemi a to jej pohánělo k dalšímu studiu islámské historie a folklóru, na což poukazují i tyto knihy z jeho knihovny: Kalif Harun Alrašid a saracénská civilizace od Edwarda Henry Palmera a Povídky o géniích Sira Williama Charlese Morrella. Z těchto studií se Lovecraft dozvěděl o fascinující menažérii islámských géniů a monster: poddruh džina známý jako ghúl (ghoul), který přebývá na hřbitovech a opuštěných místech a pojídá lidské maso, arabský vlkodlak (nebo spíše hyenodlak) nazývaný qutrub, což jest muž nebo žena proměňující se v noci v bestii, která žere mrtvoly, dal podobu bytosti z Lovecraftova Pickmanova modelu atd.

V jednom z doslovů k výboru jeho povídek H. P. Lovecrafta Bezejmenné město a jiné povídky: Nadpřirozená hrůza v literatuře a jiné texty líčí Stanislava Menšíková, jak se „podivný exotický cestovatel Lafcadio Hearn ještě víc vzdaluje z říše skutečnosti a se svrchovaným mistrovstvím citlivého básníka spřádá fantazie pro průměrného spisovatele nedosažitelné. Jeho Fantastika (Fantastics), napsaná v Americe, obsahuje některé z nejpůsobivějších příběhů o ghúlech, jaké v literatuře existují, kdežto v Japonsku napsaný kaidan (kwaidan) krystalizuje s nevyrovnatelnou zručností a křehkostí podivné pověsti a šeptané báje onoho barvitého národa.“ „Ghúl“ už tedy má jakousi tradici v českém překladovém výrazivu, takže hlubším studiem mohl být tento přepis objeven, nebo alespoň mohl být zvolen přiléhavější opis, než je zavádějící „vykradač hrobů“.

Ostatně kořen tohoto slova se objevuje i v jednom z přepisů jména Cthulhu, a sice Cighulu. O stránku dále (str. 145 dole) se ostatně objevuje „kult požíračů mrtvol z nepřístupného Lengu“, který logicky na tuto příšernou ghúlovu stránku bezpochyby navazuje.

Číhající děs je ozvěnou středoevropského folklóru o Divoké honbě nebo Černém muži, případně ohnivých sudech. „Usedlíci si stěžovali na děsivého démona, který po setmění loví pocestné, a buď si je odnáší sebou, nebo je nechá na místě roztrhané na kusy; jindy šeptem vyprávěli o krvavých stopách vedoucích k odlehlému sídlu. Někteří říkali, že zvuk hromu přivolává číhající děs z jeho skrýše, zatímco jiní tvrdili, že hrom je jeho hlas.“ Je namístě se ptát, zda náhodou právě tento motiv se nestal předlohou úspěšné série o Predátorovi, čemuž by odpovídal i popis scény na str. 154 a dále na str. 158: „onen stín na komíně vůbec nebyl stínem George Bennetta ani jiné lidské bytosti, ale patřil bezbožné zrůdě z nejhlubších kráterů pekla; bezejmenný, beztvarý hnus…“

Povídka Krysy ve zdech představuje v úvodu postavu jménem Delapore a jeho předek se měl jmenovat Walter de la Poer. S. T. Joshi dodává, že je třeba toto jméno chápat jako narážku na E. A. Poea. Příšerné zvyklosti v souvislosti s bratrancem našeho hrdiny, Randolphem Delaporeou z Carfaxu, který odešel mezi černochy a po návratu z mexické války se stal knězem rituálu vúdú, přivádějí na mysl Lovecraftovi jistě známého P. B. Randolpha, jehož dílo není mezi českými čtenáři příliš známo z překladů, neboť jediné (Dhoula Bel: Román bratra Růže a Kříže, B. Kočí, Praha 1925) vyšlo ještě za první republiky. Carfax, odkud Randolph Delapore pocházel, posloužil Kennethu Grantovi pro titul jeho díla Hidden Lore: The Carfax Monographs (Fulgur Limited, 2006), a v téměř všech jeho magických spisech se HPL dočkal okultního rozboru svých děl, jakož i uvedení do širších souvislostí s ohledem na africké aj. folklorní prameny.

Pátrání po čtyřnohých cupitajících démonech přivedlo badatele až do jeskyně, kde je přimrazila k zemi „šílená záplava lidských kostí, nebo alespoň do stejné míry lidských, jako byly ty na schodech. Byly jako zpěněné moře, některé oddělené, jiné držely tvar částečně rozpadlých nebo úplných koster, a ty pak bez výjimky vyjadřovaly svým postojem ďábelskou zuřivost, jako by buď zápasily s něčím neviditelným, anebo se vrhaly na své druhy s kanibalským záměrem. … Ubohý Thornton omdlel znovu, když mu doktor Trask sdělil, že někteří z těch, po nichž tu zbyly kostry, byli po dvacet i více generací chováni jako čtyřnohý dobytek. … Sir William … nahlas překládal zápisy nejotřesnějších rituálů, o kterých jsem kdy slyšel; týkaly se předpotopní bohyně…“

Nepojmenovatelné, „rosol – sliz, a přesto to mělo tvar, tisíce děsivých tvarů mimo všechny představy. Mělo to oči – a na jednom skvrnu. Byla to pekelná propast – zrůdný vír – absolutní hnus.“ Může jít o první nástin shoggotha, hrajícího pak v novele V horách šílenství ústřední roli mezi „tvory z hlubin“. Je zajímavé, že S. T. Joshi ve své A H. P. Lovecraft Encyclopedia připisuje výrok, „že polem působnosti umělce není ani tak vyvolávat silné emoce pomocí napětí, vzrušení a otřesů“, chybně Carterovi, zatímco v povídce je zřetelně vložen do úst Joelovi Mantonovi, a nadto je odebráním záporu pozměněn do pozitivní polohy! Má rovněž svědčit o tom, že HPL v té době vstřebával literární teorii Arthura Machena.

Slavnost je pro vypravěče záhadná, připomíná jen tolik, že čtyři příbuzní „byli v roce 1692 oběšeni za čarodějnictví“. Odveden do podzemí, zaslechne tóny flétny a otevře se před ním „výhled na skrytý svět – rozlehlé pobřeží porostlé houbami [z Yuggothu], osvětlené sloupem neduživého nazelenalého plamene a omývané širokou olejovitou řekou, přitékající z děsivých a netušených propastí a vlévající se do nejčernějších temnot věčného oceánu. … Byl to rituál zimní slavnosti, starší než člověk a předurčený přetrvat člověka… – … klaněli se bledému sloupu ohně… to všechno jsem viděl a také cosi beztvarého, c se krčilo daleko od světla a nelibě pískalo na flétnu; naslouchal jsem pískání a zdálo se mi, že slyším hemžení nesčetných krys v prapůvodních temnotách“.

Vzpomeneme si okamžitě na povídku Krysy ve zdech, kterou HPL napsal o pouhé dva měsíce dříve. Tato je první povídkou, která náleží do cyklu mýtu Cthulhu.

Z hlubin pekla se přibelhali tvorové na nohou s plovacími blánami (připomene pětipaprsčité z Hor šílenství), kteří se zpola opírali o svá blanitá křídla, na nichž pak unášeli slavící „do jeskyní a štol naplněných úzkostí, kde jedovaté prameny napájejí úděsné a nezjevitelné vodopády“. Po návratu odtamtud, se zakaleným rozumem, se rozpomněl na úděsný odstavec z Necronomiconu, v němž šílený Arab psal: „Praví se ve starých pověstech, že duše ďáblova zaprodance nikterak nepospíchá ze své mrtvé tělesné schránky, ale krmí a hýčká červa, který v ní hlodá, až ze zkaženosti vzejde odporný život… a kráčet se naučilo to, co by se nemělo než plazit.“

Červ dobyvatel, všemocný had moudrosti a to, co pohřbívá samo sebe dřív, než je to mrtvé, byl vzpomenut i jako pocta HPL v povídce Thomase Ligottiho Poslední slavnost s harlekýnem v antologii Příběhů z končin nezemského děsu (jež) inspiroval H. P. Lovecraft, pod názvem Cthulhu 2000 (ed. Jim Turner, Polaris, Frenštát p. R. 2001).

Bezejmenné město

HPL poznamenal v roce 1933 ve vztahu k této povídce, že „při vypracovávání detailních a zasvěcených rysů cizí rasy měl na mysli přeživší pozůstatky jednoho klanu předárijských čarodějů, kteří uchovali primitivní rituály podobné těm, jež vykonával čarodějnický kult, o němž četl v kontroversním díle Čarodějnický kult v západní Evropě (The Witch-Cult in Western Europe, 1921) Margaret A. Murrayové. I Arthur Machen napsal podobné příběhy o „malých lidech“, s nimiž byl HPL dobře obeznámen.

Prokletý dům se stal kvůli nezájmu magazínu Weird Tales první knihou, jež vyšla za Lovecraftova života. Úvodem ji opatřil Frank Belknap Long.

V onom domě působila „jakási úporná moc“, ale najednou je čtenář přemístěn z oblasti nadpřirozena a kvazi science-fiction tvrzením, že upír a jeho vliv může být vysvětlen působením toho, o čem pojednávají velmi pokročilé vědecké koncepce. „Zůstává otázkou, zda dávné nepokoje z třicátých let osmnáctého století neuvedly do pohybu jisté energetické struktury v chorých mozcích jednoho nebo i více z jejích členů – a zejména pak v mozku podezřelého Paula Rouleta -, struktury, jež mohly záhadným způsobem přežít tělesné schránky zavražděných a dál se rozvíjet v nějakém vícerozměrném prostoru podle svých původních siločar, vyvolaných ohavnými skutky nenávistného společenství. Ve světle moderní vědy, která zahrnuje teorii relativity a děje uvnitř atomu, taková věc jistě není z fyzikálního či biochemického hlediska nemožná.“ HPL paradoxně odkazuje na Einsteinovu teorii relativity, třebaže pouze o rok a půl dříve stran jí vyjádřil nemalý zmatek a znepokojení, protože porušovala fyzikální koncepty devatenáctého století [fyziku éteru] a kvantovou teorii.

V jedné z vizí (strýce našeho vypravěče) se „přenesl na záhadnou scénu, jež neměla spojitost s ničím, co kdy v životě četl… Panovala v ní přízračně pomatená geometrie, díky níž bylo možno pozorovat dobře známé jednotlivosti v nanejvýš neobvyklých a znepokojivých kombinacích.“ Takový popis známe z Volání Cthulhu, když námořníci dosáhnou suchou nohou na právě se vynořivší R’lyeh.

Co učinilo strašidelný dům pustým místem, kde ptáci nehnízdili, a jabloně nerodily, nebyly „nějaké upírské výpary na způsob těch, o kterých exeterští venkované tvrdí, že se vznášejí nad jistými hřbitovy“, nýbrž cosi, co v oné „jámě smrti“ vypadalo jako „nějaká mohutná, měkká, bledě namodralá roura od kamen… nepředstavitelná zrůdnost, jejíž gigantický loket“ vypravěč zahlédl.

Děs redhookské čtvrti uvádí trochu mrazivý citát Arthura Machena z povídky Rudá ruka.

Obklopují nás mysteria zla i mysteria dobra; věřím, že žijeme a pohybujeme se v neznámém světě plném jeskyní a stínů, kde sídlí obyvatelé soumraku. Je možné, že člověk se jednou vrátí na stezku vývoje; jsem přesvědčen, že strašlivá tradice ještě nezanikla.

Záchvat, jemuž na hlavní třídě v městečku Pascoag propadl detektiv newyorské policie Thomas F. Malone, připomene delirium, jež začne ve Volání Cthulhu postihovat obyvatele na celém světě v souvislosti se „správným postavením hvězd“, doprovází poznámka HPL v dopise C. A. Smithovi: „Myšlenky, že černá magie vskrytu přetrvává dodnes a že dávné ďábelské rituály se potají stále provozují, jsem využil již několikrát a budu s ní pracovat i nadále. Když si přečte mou novou povídku Děs redhookské čtvrti, uvidíte, jak jsem tuto ideu uvedl v souvislost s gangy mladých povalečů a davy odporně vyhlížejících cizinců, které spatříte v New Yorku úplně všude.“ Úvahy o černé magii oděné do moderního hávu velkoměsta po Lovecraftovi beze zbytku využili ve svých knihách například Clive Barker a Dean Koontz.

Malone je z těch, kteří zastávají názor, „že v bytí je neustále přítomno skryté tajemství“. V jednom z kabalistických nápisů nalezených v jednom ze Suydamových domů na Parker Place jsou mj. tato slova: HELOYM a ESCHEREHEYE. První je zřetelně přeskupené slovo Elohim, a druhé zlomkem věty Eheieh ašer Eheieh, tj. „bytí jest bytí“, nebo „Jsem, který Jsem“.

Malone ve sklepě za zamčenými dveřmi nalezl „ledový vír a kvílící závan se všemi pachy bezdné jámy a vysávající sílu, jež nepocházela ze země ani z nebe“ a ochromeného a překvapeného detektiva vtáhla „tím otvorem dolů do nezměrných prostor naplněných šepotem, nářkem a výbuchy posměšného smíchu“.

Jinou pikantní narážkou, jež se nevztahuje k topografii místa děje, nýbrž k postavám, je skutečnost, že někteří z naturalizovaných zločinců redhookské čtvrtě „pochází z mongolského plemene z okolí Kurdistánu“ a „Malone se nemohl ubránit myšlence na to, že Kurdistán je původní domovinou Jezídů, posledních žijících perských vyznavačů ďábla.“

Co se týče pochmurné otázky středověkého pisatele Antoine Delrio (či Del Rio), která je tu citována latinsky, zní její přibližný překlad asi takto: „Existovali kdy démoni, jako inkubové a sukkuby, a zda-li z takového spojení mohlo vzejít nějaké potomstvo?“

„Kdo jsme, že máme bojovat se zlem starším než sama paměť a celé lidstvo?“, ptá se HPL.

On je z rodu těch, kteří tuší, že „lidská vůle je nadaná jistými pozoruhodnými aspekty, jimiž – jak jen nemnozí tuší – vládne netoliko nad skutky jedince či druhých lidí, ale nad všemi druhy přírodních sil a materií, a nad mnohými živly a rozměry, jež svojí mocí stojí nad samotnou přírodou.“ Přesná definice magie, pravda?

Jeho předek se poučil od jistého věkovitého alchymisty, „že veškerý svět jest toliko dýmem našeho rozumu“.

A pokračuje: „Osmělil jsem se uhodnout, že by vás nad míru rozveselilo, kdybyste směl popatřiti do jiných časů důkladněji, než nám umožňuje naše obraznost; pročež v sobě ztlumte úlek z toho, co vám zamýšlím vyjevit.“ „Mohl byste – odvážil byste se – pustit daleko?“, zeptal se vypravěč s bázní. S pohrdáním „zopakoval své gesto“ a v tu chvíli se mu zjevila apokalyptická scéna z budoucnosti. „Spatřil jsem nebe pokryté mračny podivných létavých tvorů a pod nimi pekelně černé město s obřími kamennými terasami a rouhačskými pyramidami, jejichž hroty čněly surově vrženy proti měsíci, a za nesčíslnými okny hořely ďáblovy ohníčky. … Já zapomněl na všechny příkazy, abych mlčel, a křičel jsem a křičel a křičel, jak mi povolily nervy…“ Duchové zavražděných indiánů se proměnili v „mohutný příliv beztvaré černé hmoty s bílými jiskrami svítících zlostných očí“ – cosi, co by mělo strašit Ameriku: jak se hvězdnatý prapor proměňuje ve strašlivou černou řeku s desítkami rozžatých hvězd zlověstných očí!

Vize minulého i budoucího New Yorku viděného z okna domu je dost možná odvozena z pikareskní novely lorda Dunsanyho Rodriguezovy kroniky (1922), v níž Rodriguez a jeho společník podniknou svízelný výstup na horu k domu čaroděje, jenž v měnícím se okně nechává zahlédnout výjevy na války minulé i budoucí.

Je pikantní, když editor časopisu pro prapodivné příběhy, tj. Weird Tales, musí odmítnout povídku pro její „mimořádnou hrůznost“. Řeč je o povídce V kryptě. Ale o té hrůze vám vyprávět nebudu, potěšte se sami!

*

Nadpis recenze je odkazem na pohádku z Tisíce a jedné noci o Aláaddínovi (srv. Pohádka o Aláaddínovi a kouzelné lampě z Tisíce a jedné noci. Jaroslav Šnajdr, Kladno 1921) vtipně vyprávějící otom, jak kouzelník z Garbu dobře rozpoznal, že Aláaddín nechce řemesla svého otce, dokonce, „že nechce vůbec řemesla, leč nezdárnost“.

„Magribský kouzelník spatřil Aláaddína, an se směje, i zvěděl, že souhlasí, aby ho udělal obchodníkem“, protože tak může obcházet cestu spravedlivých a zařídit si cestu, jíž se mohl živit. Lovecraft se nikdy obchodníkem nestal a se zaujetím si hleděl toliko svého řemesla, takže vstoupil na cestu spravedlivých.

A na ní mu svítí lampa Alhazredova, jak se můžeme dočíst ve stejnojmenné povídce, kterou H. P. Lovecraft napsal společně s Augustem Derlethem.

HPL je tím, kdo je na cestě za obyvateli soumraku a udržovatel strašlivé tradice. Jen díky němu nezanikla – naopak, má dnes desítky pokračovatelů byvších i žijících, kteří prohledávají neznámý svět plný jeskyní a stínů.

*

Knihu opět zdobí působivé původní dřevoryty Františka Štorma. S potěšením čekámena další svazek sebraného díla HPL.

*

© San, MMXII
© okultura.cz

Uložit