Ty, jenž plníš slunce leskem, naplň mé srdce láskou

21
Ramón Lull: Kniha o Příteli a Miláčku

Ramón Lull: Kniha o Příteli a Miláčku

166 stran, nakladatelství Malvern, Praha 2004, vydání první, brožované, cena 190 Kč
ISBN 80-86702-03-0

*

Ramón Lull neboli Raymondus Lullus, „Doctor Illuminatus,“ filosof, básník a teolog, se narodil v Palmě na Majorce mezi roky 1232 až 1236; zemřel v Tunisu 29. června 1315. Pravděpodobně byl až do svých 30 let dvořanem na dvoře krále Jakuba Aragonského, poté se stal poustevníkem a nakonec terciářem (členem mnišského třetího řádu, obzvláště ze světského lidu) řádu sv. Františka. Když Lullus opustil Majorku kolem roku 1265, zakoušel mystické vize Krista na kříži. Pak se vydal na misionářskou pouť do severní Afriky a Malé Asie, kde hlásal mírumilovné učení sv. Františka z Assisi. Od té doby se zdá, že byl inspirován mimořádným zanícením pro konversi mohamedánského světa. Nakonec obhajoval studium orientálních jazyků a vyvrácení arabské filosofie důkazem, zejména pokud šlo o Averroa. Založil školu pro členy své komunity na Majorce, kde hlavní pozornost věnovali arabštině a chaldejštině. Později učil i v Paříži. Kolem roku 1291 odešel do Tunisu, kázal Saracénským, disputoval s nimi o filosofii a po dalším dočasném pobytu v Paříži se vrátil na Východ jako misionář. Po mnohých útrapách a strádáních se roku 1311 vrátil do Evropy, aby vídeňskému koncilu předložil své plány na obrácení Maurů. Opět se roku 1315 vydal do Tunisu, kde byl Saracénskými ukamenován k smrti.

Lullovo hlavní dílo je Ars magna (1305-08), skládající se z mnoha pojednání včetně Stromu poznání a Knihy o vzestupu a sestupu intelektu.

Arbol ciencia

Lullova redukce křesťanství na racionální diskusi, v níž se snažil dokázat církevní dogmata logickými argumenty, nenašla po jeho smrti obliby. V roce 1376 obvinil papež Řehoř XI. Lulla ze zmatení víry s rozumem a jeho učení zavrhl. Římskokatolická církev však omilostnila Lulla mnohem rychleji než Galilea, protože byl v 19. století uctíván.

Arabové měli za to, že pravda má dvě tváře, a podle ní to, co je nepravdivé ve filosofii, může být pravdivé v teologii. Raymond, poháněn svojí horlivostí vyvrátit tato tvrzení Arabů důkazem, přešel k opačnému extrému. Tvrdil, že není rozdílu mezi filosofií a teologií, mezi rozumem a vírou, takže dokonce i největší mystéria lze dokázat prostřednictvím logické demonstrace a užitím Ars Magna. To ovšem odstranilo veškerý rozdíl mezi přirozenou a nadpřirozenou pravdou. Nepodobal se však Abelardovi, Raymondův racionalismus byl mystické povahy: učil výslovně to, že při porozumění nejvyšším pravdám musí rozumu napomáhat víra; jakmile víra jednou zaplaví duši svojí oslňující krásou, rozum osvícený a posílený vírou „je schopen ukázat, že v Bohu existují tři osoby, jako je dokázáno, že nemohou existovat tři Bohové“ (vedle sv. Tomáše Akvinského a sv. Augustina to dokázal i mistr Eckhart). „Spoléháním se na milost Boží“, píše, „mám v úmyslu dokázat články víry přesvědčujícími důvody“ (Opera, Strasburg, str. 966). Na druhé straně tvrdil, že ačkoliv rozum potřebuje božskou asistenci, víra má zrovna tak zapotřebí rozumu; víra nás může klamat, dokud ji nevede rozum. Ten, kdo se spoléhá na víru samotnou, je jako slepec spoléhající se na hmat, jenž občas najde, co hledá, leč zhusta to mine; aby si byl jist, že najde, co potřebuje, je mu zapotřebí jak zraku, tak i hmatu. Proto Raymond tvrdil, že člověk, aby našel pravdu o Bohu, musí zaměstnat jak rozum, tak i víru.

Sigismund Bouška O.S.B.

Jak byla postava Raymonda Lulla opěvována v literatuře? V této souvislosti poukažme na legendu Jiřího Karáska ze Lvovic Obrácení Raymonda Lulla z jeho katolického období z počátku 20. let 20. století, na smrt a hnus z rozkládajícího se ženského těla jako inspirace pro lásku vyšší… Sigismund Bouška, který je autorem současného překladu, upozorňuje na nepřesné přepisy jeho jména (str. 57). Zeyerova epická báseň Ramondo Lullo, otištěná hned v úvodu jeho Poesie, je krásná báseň, ale téměř vše – varuje – je básnickou fikcí. Zeyer komponuje svou báseň na předpokladu, že Lull byl alchymistou, vynašel nápoj nesmrtelnosti, napil se ho a byl potrestán za svůj pošetilý skutek. Jenže Lull alchymistou nebyl! Tento blud o něm se opisuje z knihy do knihy již po řadu století. Jeho díla v latinském překladu vydával v Mohuči od roku 1721 do roku 1742 kněz Ivo Salzinger v osmi velkých foliantech. Dva scházející díly – VII a VIII – vůbec nevyšly, vydání jejich bylo zamezeno. Tento Salzinger, nadšený ctitel a žák Lullova učení, byl sám alchymistou. Kurfiřt Johann Wilhelm von der Pfalz a jeho nástupce Karl Philipp, jakož i Lothar Franz von Mainz, kteří byli mecenáši Salzingerovými, byli taktéž alchymisté a docenti v Mohuči. Ti všichni se starali, aby Ramón Lull byl vylíčen jako alchymista.

S blahoslaveným Lullem bývá zaměňován křtěný žid katalánský Raymundus de Tárrega, zvaný obyčejně Raymundus Catalanus neophytus, jehož alchymické a kabalistické byly zavrženy papežem Řehořem XI.

Je však přece jen třeba zmínit se o velikém díle Lullově, jehož datování je obtížné, mnozí ho kladou do jeho pobytu pařížského. Dílo se nazývá Felix, o divech světa (Felix de les maravelles del mon). Kniha je to velice křesťanská a katolická svou myšlenkou a spolu rázu nepopiratelně arabského, forma, exposice, celý rámec knihy s četnými parabolami, povídkami, rozmluvami poukazuje na poesii orientální. Přestože se odmítá nařčení Lulla z alchymie, pojednává kapitola šestá o kovech a alchymii:

 

Ars Magna Sciendi

„Felix tázal se filosofa (mudrce) jistého, je-li alchymie uměním, skrze které může člověk přeměniti jeden kov ve druhý? A filosof odpověděl, že ku přeměně jednoho živlu (elementu, prvku) ve druhý patří přeměna podstat­ná a případečná, to jest, že forma (tvar, tvářnost) i látka (materie) se pře­mění se všemi svými případnostmi v podstatu novou, složenou z nových forem a látek a případností. „A takové dílo, milý příteli, nemůže se udělati uměle, neboť přirozenost má zde zapotřebí všech svých sil.“ „Milý příteli,“ řekl Felix k mudrci, „při každém počátku je přirozený úmysl (intencio), neboť když elementy se spojují (se componem), aby zplodily kovy, je potře­bí, aby se smísily takovým způsobem, že jedny součástky potrvají ve dru­hých, tak jako v nádobě vína a vody, kdež jsou všecky součástky vína i vody smíšeny podstatně i případečně, to jest, že celá tvářnost materie a případnosti vína se směšují s tvářností a materií a případnostmi vody. A v této směsi jsou různé přirozené (úmysly) a jakost těchto součástek a jejich hod­noty a jejich uložení (assituacions) jsou nedotknutelná, neviditelná, neoce­nitelná a nepomyslitelná. Mezi jedním alchymistou a ohněm byla sporná otázka, poněvadž řekl alchymista, že může člověk uměle zjednodušiti ele­menty a očistiti a odloučiti jeden element od druhého, takže zůstane každý element jednoduchým (prostým), sám pro sebe, tělem jednoduchým, slože­ným pouze z jediné formy a z jediné jednoduché materie s prostými případnostmi. Velice se divil oheň pošetilé domněnce alchymistově, jenž se domní­val více rozuměti bytnosti prostých živlů než on, a řekl alchymistovi toto: „V kovech a ve všech tělech živelních (elementats) vyhledávají elementy své zdokonalení, jehož nemohou nalézti, a tuto dokonalost vyhledávaly od té doby, co Bůh svět stvořil. Tato dokonalost záleží v tom, aby každý element byl pro sebe, prostý, bez porušení; ale poněvadž Bůh smísil jakosti elemen­tů, to jest, teplotu, vlhkost, studenost a suchost, a podmětem těchto jakostí jsou formy a materie elementů, jsouce smíšeny ve sloučení prosté materie, prosté formy, jež jsou počátkem společným všem tělům živelným, proto je nemožno, aby jeden element mohl býti bez druhého. Neboť, kdyby jeden element mohl býti bez druhého, mohlo by býti povětří vlhkým samo v sobě a nemělo by pranic tepla a bylo by s vlastní formou a materií, mnohostí a teplem neporušitelným v některém tělese složeném; kterážto věc je ne­možnou a proti principům přírodním, jež jsou silnější v přirozeném chtíči (apetit) než v umělém alchymistově.“

Na to alchymista odvětil ohni, že jeden malíř barvami vypodobnil na zdi postavu lidskou, ale oheň mu řekl, že forma a látka té podoby byla bez při­rozeného pohybu, jenž lidské přirozenosti přísluší. I prosil alchymista oheň, aby mu ze stříbra udělal zlato, a oheň takto pravil: „Stalo se v jedné zemi, že lev dlouho se potýkal s divokým kancem. Tento lev tak se namáhal, jak mohl, aby kance zabil, ježto ho chtěl snísti; a kanec se bránil, ježto nechtěl ztratiti svoje bytí, nechtěje, aby jeho tělo se změnilo v tělo lvovo, neboť víc miloval býti ve druhu kance než ve druhu lva.“ „Pane,“ řekl Felix filosofu, „dle slov tvých zdá se mi, že není možno umění alchymickému změniti jeden kov ve druhý, neboť jsi řekl, že žádný kov nemá chuť změniti svou bytnost v bytnost druhého, neboť kdyby ji změnil v bytnost druhého kovu, neměl by již onu bytnost, v níž rád by byl, pochopil-li jsem dobře tvé důvody a podobenství. Ale jedna věc je mi velice podivnou, jak může míti člověk tako­vou vášeň k alchymii, není-li toto umění opravdovým?“ Odpověděl filosof Felixovi: „V jedné zemi myslil člověk jeden na to, jak by si zaopatřil hodně veliký poklad, a proto prodal vše, co měl, a odešel daleko k jednomu králi a řekl mu, že je alchymistou. Ten se zaradoval nad jeho příchodem, i kázal mu dáti dům a vše, čeho by potřeboval. Stalo se, že člověk ten měl mnoho zlata ve třech hrncích, v nichž měl vaření bylinné na způsob lektvaře. Před králem dal jeden z těch hrnců do kotle, kdež tavil množství dublonů (zlatý peníz španělský v ceně 20 fr.), jež mu král dal, aby je rozmnožil. Zlato, jež bylo v hrnci, vážilo tisíc dublonů, a král vložil do kotle dva tisíce a ku konci vážila zlatá hmota tři tisíce dublonů. Tak to učinil třikráte před králem a ten se domníval, že je to opravdový alchymista. Nakonec však člověk ten utekl s množstvím zlata, jež mu král k rozmnožení dal domnívaje se, že poklad, jenž byl v hrncích, měl mocnost rozmnožovati zlato v tavné peci.“

Ramón Lull

Filosof vypráví ku konci ještě podobenství o ženě, jež neměla dětí a velice si jich přála. Byla v tom městě podvodnice jakási, jež jí slibovala prostřed­ky různé, aby počíti mohla Když pak vylákala na ní mnoho peněz, zmizela s nimi. Po těch slovech poroučí se Felix filosofu a odchází na další cestu.

S. Bouška citoval zúmyslně doslova a věrně názory Lullovy o alchymii. Bedlivý čtenář sám se asi podiví, kterak možno bylo po staletí mluviti o Lullovi jako o hlavě všech alchymistů? Průměrný vzdělanec dnešní neví o Lullovi nic víc, než že byl slavným alchymistou. Vědecké knihy, zvláště německé, opakují to do omrzení. Mnozí spisovatelé tvrdili, že Lull po církevním sněmu ve Vienně odešel do Anglie ku králi Eduardu II., jenž mu svěřil mincovnu svo­ji, a pro něho prý vyráběl doublony zlaté, zvané doublony Raymundovými!

Když jsem se v cizině u velikých knihkupců a antikvářů pídil po starých vydáních spisů Lullových, nabízeli mi šmahem mimo různá vydání jeho Ars vesměs alchymické spisy jemu přisuzované.

Starý český text alchymické knihy Lullovi podvržené: Rajmund Lullius: Praktyka Tekstamentu z ro­ku 1500 vydal znamenitý odborník, v literatuře alchymické na slovo vzatý, Otokar Zachar, z rukopisu klášterní bibliotéky strahovské (Praha, nákl. vlastním 1904. — Odporučuji ke studiu zvláště knihu letos vydanou týmž autorem: O alchymii a českých alchymistech, dílo vysoce zajímavé a poučné.).

Ramón Lull

Po mnohaletém studiu děl Lullových v původním katalánském textu mu­sím rozhodně potvrditi, že blahoslavený Lull, doktor Osvícený, nikdy alchy­mistou nebyl, ba naopak, všude, kde v ohromném díle svém o alchymistech se zmiňuje, poráží teorie jejich o přeměně kovů a dělání zlata. Že alchymis­té nebyli vždy pouhými podvodníky a šarlatány, ale že práce jejich jsou po­zoruhodnými na dobu svou počátky vědy chemické, o tom dnes mezi učenci není již sporu a u nás studie Zacharovy mnoho světla vnesly v tajemnou díl­nu jejich. Ramón Lull pro mnohé a hluboké vědomosti své z věd přírodních způsobem lehce pochopitelným byl usurpován od alchymistů své doby. Je zajímavo, Lull zemřel roku 1315, že mnohá díla alchymická, jemu připisova­ná, datována jsou z let po jeho smrti blízkých. Vydání Salzingerovo v úvodu vypočítává 77 děl takových, udává vždy počáteční slova textu, rozdělení kni­hy, obsah a konec díla, kde často udáno je místo sepsání a letopočet. Tak ku př. hned první dílo: Liber Angelorum Testamenti Experimentorum. Konec díla praví: »Učinili jsme se ve svatém chrámě božské Kateřiny v Londýně léta spásy 1357 (!)«. — Druhé dílo Andělská kniha o zachování života a páté bytnosti končí: »Napsána roku 1349 (!)«. Pátá bytnost (quinta essentia) je vedle čtyř základních: země, vody, povětří (vzduch) a ohně — éter.

Jiné spisy datují se tam z roku 1319, 1330, 1332, 1335. Tu přece jasno, že alchymisté po smrti Ramónově zmocnili se jeho slávy, jeho popularity, vě­hlasné prestiže jeho jména!

Rajmund Lull

Mimo to, jak jsem již se zmínil (viz str. 64), i křtěný žid katalánský Ramón de Tárrega vydával spisy své pode jménem Lullovým, aby se chrá­nil před církevními tresty. Žil kolem roku 1370, tedy po smrti Lullově; napsal knihu Vzývání démonů, již papež Řehoř XI. zavrhnul, a jinou, jíž dal titul nezávadného díla Lullova De secretis naturae (O tajemstvích přírodytaka ává kapitolaulla z alchymie,oukazuje na poesii orientální. orma, exposice, celý rámec knihy s četnými skutek.), aby se skryl za dílem blahoslavencovým. Ježto se jmenoval jménem křestním stejně Ramón a nazýval se Katalánem, ač byl ze španělského města Tárregy, snadno zaměněn byl s pravým Ramónem katalánským, Lullem.

Nešťastné vydání spisů Lullových Salzingerem, o němž jsme již mluvili, nekriticky pořízené, pravé a nejlepší knihy Lullovy vynechávající a alchymické podvržené jako pravé uvádějící, uškodilo velice jménu Lullovu, zvláš­tě v Německu.

Nejlepší apologií Lullovou jsou jeho spisy samy, kde vždy vyslovuje se ostře a jasně proti alchymistům. Uvedu některé příklady:

„Jeden kov nemůže býti obrácen v jiný různého druhu. A přihodí-li se, že dá někdo kovu podobnost s jiným, je to na způsob malíře, jenž vymaloval na obraze podobu lidskou. Tvar, který by alchymista dal cizí materií se poruší v krátkém čase.“ (V knize: Umění počátků a stupňů lékařství)

„Žádný umělec nemůže přetvořiti jedno zvíře ve druhé, ani jednu rostli­nu v druhou; stejně alchymista nemůže způsobiti změnu kovu v jiný druh kovu; je ve bludu, namáhá-li se přeměniti stříbro ve zlato, neboť tvar a ma­terie zlata nebyly nikdy v mocnosti ve stříbře.“ (Otázky skrze Umění důkaz­né rozřešitelné)

„Živly mají podstatné podmínky, pro kteréž jeden druh nemůže býti změněn ve druhý; nad tím se rmoutí alchymisté a mají k tomu příčinu, že naříkají.“ (Umění všeobecné a poslední)

Víc platí stříbro v měšci než v merkuryjáši.


V knize Strom vědy čteme: „Možno-li ze stříbra uměle vyráběti zlato? — Kladivo nevyrobí hřebík samo ze sebe, ani lékař nevykouzlí zdraví u nezho­jitelného.“

V Lullově Knize Přísloví čteme: „Plus valet argentum in bursa quam in mercurio.“ (Víc platí stříbro v měšci než v merkuryjáši.) Merkuryjáš = rtuť, je element u alchymistů důležitý při přeměně kovů. Přísloví to poprvé na­lézá se u Lulla.

Čtenáři se doporučuje předem přečíst před vlastním dílem Lullovým krásnou studii překladatele Sigismunda Boušky Ramóna Lulla Kniha o Příteli a Miláčku na více než 90 stranách.

Bůh zavrhuje vlažné, Pavel nebyl vlažným. Povaha svatého Pavla byla nám zjevena povahou blesku, který padl na něho. Blesk neřekl Pavlu: „Vezmi a čti!“, jako Augustinu, ale vrhl jej na zem a oslepil jej. Svatý Augustin byl získán knihou, Mágové hvězdou, Pavel bleskem. Abraham slyší hlas v noci, Pavel byl jat za jasného dne, v pravé poledne, ne sám, ale před svědky. Podobně náhlé, překotné je obrácení Lullovo a děje se v den Obrácení svatého Pavla. Lull přestává psáti milostné písně, jeho láska se obrací k Bohu, k Miláčku. Píše knihu o Příteli, jímž se stává, a o Miláčku, jímž je mu povždy Ježíš. Ale láska má jen jednu mluvu. Poesie milostná, ale čistá, očištěná, horoucnější mluví ze všech jeho děl. Píše Filosofii lásky. Z trubadúra stal se milenec Boží, zpěvák mystický a svatý.

*

Ukázka

  1. Tázal se Přítel Miláčka, není-li v něm žádná věc zbylá k milování: a Miláček odpověděl, že čím by se láska Přítelova mohla rozmnoži­ti, je milování.
  2. Cesty, na kterých Přítel hledá svého Miláčka, jsou dlouhé a nebez­pečné, obydlené úvahami, vzdechy a slzami a osvětlené láskou.
  3. Smluvili se mnozí milenci, že budou milovati jediného Miláčka, jenž je všecky zahrnul projevy své lásky; a každý měl za poklad svého Mi­láčka a své myšlenky příjemné, pro které snášeli líbezná protivenství.
  4. Plakal Přítel a řekl: Kdy už přestanou temnosti na světě, aby i pře­staly cesty pekelné? A voda, jejíž zvyklostí je stékati dolů, v kterou hodinu nabyde přirozenosti, aby vystupovala vzhůru? a kdy bude více
    nevinných, než viníků? ach! Kdy umře Přítel s radostí pro svého Mi­láčka? a kdy uvidí Miláček Přítele svého mdlíti láskou k němu?
  5. Řekl Přítel Miláčkovi: Ty, jenž plníš slunce leskem, naplň mé srdce láskou. Odpověděl Miláček: Bez plnosti lásky oči tvé netonuly by v pláči, ani bys byl v toto místo nepřišel spatřit Milence svého.
  6. Zkoušel Miláček Přítele svého, zdali miluje dokonale, a ptal se ho, jaký je rozdíl mezi přítomností a nepřítomností Miláčka. Odpověděl Přítel: Jako známost a vzpomínka liší se od neznalosti a zapomenutí.
  7. Tázal se Miláček Přítele: Nevzpomínáš na žádnou věc, kterou jsem tě odměnil, proč bys mě chtěl milovati? — Odpověděl: Ano, proto, že mezi utrpeními a radostmi, jež mi dáváš, nečiním rozdílu.
  8. Řekni, Příteli, řekl Miláček, budeš trpělivým, zdvojnásobím-li tvé trýzně? Odpověděl Přítel: Ano, Miláčku, jakmile zdvojnásobíš mou lásku.
  9. Řekl Miláček Příteli: Víš-li pak, co je láska? — Odpověděl: Kdybych nevěděl, co je láska, věděl bych, co je strast, smutek a bolest.
  10. Řekli ku Příteli: Proč neodpovídáš svému Miláčkovi, který tě vo­lá? — Odpověděl: Vydávám se v nebezpečenství veliká, bych dospěl až k němu, a mluvím k němu touhou po jeho cti a slávě.
  11. — Příteli pošetilý, proč ničíš své tělo a mrháš své peníze a spouštíš rozkoše tohoto světa a chodíš opovržen mezi národy? — Odpověděl: Abych si vážil odměn svého Miláčka, jenž od více lidí je nemilován a nečten, nežli ctěn a milován.
  12. — Rci, šílený láskou, která věc je viditelnější, zdali Miláček ve Pří­teli, či Přítel v Miláčku? — Odpověděl a řekl, že Miláček je viděn ve projevech lásky a Přítel ve vzdycháních, pláči, strastech a boles­tech.
  13. Hledal Přítel někoho, kdo by vyprávěl jeho Miláčku, kterak pro lás­ku svou veliké strasti snáší a zmírá; i nalezl svého Miláčka, jak četl ve knize, kde napsány byly všecky mdloby, jež mu láska k Miláčku způsobila, i všecka zalíbení, jež měl v ní.
  14. Přivezla Naše Paní syna svého Příteli, aby zulíbal nohy jeho a vypsal ve své knize ctnosti Naší Paní.
  15. — Rci, zpěvavý ptáčku, pozoruješ-li svého Miláčka, že chrání tebe od nelásky a že množí v tobě lásku? Odpověděl pták: A kdo by mě roze­zpíval, ne-li jedině pán lásky, jenž za nečest pokládá si nelásku?
  16. Uprostřed bázně a naděje vystavěla si obydlí láska, živa jsouc myšlen­kami a umírajíc zapomínáním, pokud základy jsou na rozkoších to­hoto světa.
  17. Hádání bylo mezi očima a pamětí Přítele, neboť oči říkaly, že je lepší věcí viděti Miláčka, než vzpomínati na něho. A paměť řekla, že vzpo­mínkou vstoupá vláha do očí a srdce se rozplamení láskou.
  18. Ptal se Přítel rozumu a vůle, kdo z nich je bližší jeho Miláčku; i vy­běhly oba a byl rozum dříve u svého Miláčka než vůle.
  19. Svářili se Přítel a Miláček, i viděl to jiný Přítel, jenž plakal tak dlou­ho, až nastal mír a svornost mezi Miláčkem a Přítelem.

*

© LvcSan
© okultura 2005

Uložit

Uložit