O kejklovném mimochození

8
Tři pírka
Tři pírka

Kam? Dolů dírou.

Všechno začne jednoho dne, kdy se obtěžkáni zastavíte na své cestě a plni nevolnosti z ní sejdete hledat spočinutí. Princezna Ofélie[1] tak mimoděk na cestě najde artefakt oka následovaný za chvíli nalezením prastaré sochy Pana, do níž ho znovu zasadí, a tak opětovně obživne její Duch a z jejích úst vyleze cosi podoby kudlanky nábožné. Ta se pak stane jejím průvodcem, neboť je jenom pantomorfním vtělením tohoto boha.

Na úsvitu jejího mimochození stojí nechutný průlez dírou plnou přerostlého hmyzu (astrální svět), na jejímž konci potkává obrovskou žábu.

Žába je lunární zvíře. Církevní otcové ji pokládali za totemové zvíře čarodějnic. Egyptská bohyně Heket s žabí hlavou propůjčovala dlouhý život a byla symbolem vzkříšení. Podobně jako had však bývá zobrazována s drahokamem na hlavě a symbolizuje moudrost, která dokáže ve všem rozpoznat duchovní sílu.

Proto také po vydatném krmení této arcižáby již zmíněným hmyzem (obětování smyslovosti duchovnímu probuzení) tato praskne a v jejím těle nalezne Ofélie klíč.

Bratři Grimmové[2] zachytili v pohádce Tři pírka podobný motiv. Ve vádě o to, kdo bude příštím vládcem říše, rozfoukne starý král do vzduchu tři pírka. Jedno letí na východ, druhé na západ a třetí přímo kupředu. Nikoliv úkroky stranou, nýbrž cesta vpřed.

Jenže právě to třetí nedoletělo daleko a zbývající bratři se Hlupáčkovi vysmáli. Avšak, nemáme právě to nejpodstatnější přímo před nosem? Právě on si všiml, že tam, kam pírko dopadlo, jsou padací dveře. Vyzvedl poklop, pod ním našel schodiště, kterým sestoupil dolů. Tak přišel k dalším dveřím, zaklepal na ně a slyšel, jak zevnitř něco volá:

„Panenko ty zelená,
nožko kouzelná,
teď nadešla chvíle tvá:
čáry sem a čáry tam,
honem se podívej, kdo to jde k nám!“

Dveře se otevřely a za nimi spatřil velikou tlustou ropuchu; kolem ní seděla spousta malých ropuch.

I Pan věnoval Ofélii takový klíč v podobě (magické) křídy, kterou vysvěcuje a vymezuje posvátný prostor, do nějž podle libosti vstupuje a vystupuje (ve chvílích úzkostného nebezpečí).

Je to poselství člověku, který umravňuje své nitro. Jedna z vrcholných snových scén představuje princeznu, která – přes jasný Panův zákaz nejíst tam dole z té hostiny (smyslů) – neodolá a probudí tak úžasného netvora, který si zasadí oči do dlaní a dívá se rukama, jež si přikládá na obličej, načež se jako hrůzná noční můra jme pronásledovat Ofélii, která mu jen tak tak unikne, když si křídou pomůže k přechodu do bdělého světa.

Hlupáček v podzemí nabude tří darů: koberce, prstene a nevěsty (jedna z malých ropušek). Koberec má veliký orientální podtext – jde o kouzelný prostředek, který přenese svého majitele, kam je mu libo. Prsten je nejenom symbolem nadcházející svatby, ale také výrazem obrozené vůle, která se pohybuje v posvátném prostoru.

Bratři Grimmové zachytili onen nenápadný prvek mimochození hned v následující pohádce Zlatá husa.

Chytří a prozíraví starší bratři našeho Hlupáčka se odmítnou podělit o svítek a víno se starým šedivým mužíčkem poté, co vstoupili do lesa nasekat tam dříví. Nazírejme to správně: povrhli svátostí večeře a tím zrušili posvátnost prostoru, neučinili se jedno s bytostí, která má býti tuto pomocníkem. Mínili: „Co dám tobě, to bude chybět mně. Jen si jdi, odkuds přišel.“ Oba si sekerou přivodili zranění, za nímž stál les a mužíček. To Hlupáček měl dobré srdce, a co dal, to mu bylo ještě přidáno. Poté, co sdílel, poradil mu mužíček, aby porazil strom. V jeho kořenech našel zlatou husu s peřím z ryzího zlata. Následuje příběh o tom, jak každý, kdo byl zaujat a chtěl uzmout alespoň jedno zlaté peříčko tohoto podivuhodného ptáka, zůstal jako přikován a musel běžet, kam šel Hlupáček. Tak fascinující je rtuť, když běží.

Takto obtížen roztodivnou suitou došel náš hrdina až do města, kde panoval král, jehož jediná dcera byla tak vážná, že se jí nepodařilo nikomu rozesmát. Když princezna uviděla těch sedm, jak běhají stále za sebou jako husy v řadě, dala se do hlasitého smíchu. Hlupáček tedy žádal, aby mu byla dána za nevěstu. Králi však nebyl tento zeť po vůli, všelijak se vymlouval a postupně mu dal tři úkoly hodné Gargantua: vypít sklep vína a sníst horu chleba (cenacolo podruhé). Třetí úkol byl nejpodivuhodnější. Žádal loď (navis biprorum), která by mohla jet po vodě i po zemi. A že se také mužíček třikráte proměnil, aby Hlupáčkovi pomohl. „Kvůli tobě jsem pil a jedl, dám ti i tu loď. To všechno dělám proto, že jsi měl se mnou soucit.“ A dal mu loď, která mohla jet po zemi i po vodě.

Co vede husy běhat v řadě za sebou?

 

Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

Většina příběhů vypráví[3] o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je.

Chůva mi taky řekla, že mi ukáže něco, co mě rozesměje, a pak mi ukázala, jak obrátit celý dům vzhůru nohama tak, aby hrnce a talíře poskakovaly po stolech, porcelán se rozbil a židle se kácely samy od sebe na podlahu. Jednou jsem to v kuchyni zkusila a zjistila jsem, že to jde docela dobře. A z kredence vypadla celá řada talířů, kuchařčin stůl se naklonil a úplně se obrátil, „přímo před mýma očima“, říkala kuchařka a byla tak bílá a vyděšená, že už jsem to nikdy nedělala, protože jsem ji měla ráda.

Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych se stala šťastná na věky věků.

Nesmím zapsat způsob, kterým se píší písmena Aklo, ani jazyk Chian, nesmím psát o hrách Mao, ani o nejdůležitějších písních. Něco o všech těchto věcech napsat smím, ale ne o způsobu, jakým se provádějí. A nesmím psát o tom, kdo jsou víly, dôls, jeelo, anebo co znamená voolas. Toto vše jsou nejvyšší tajemství, a já jsem šťastná, když si uvědomím, co jsou a kolik zázračných jazyků znám. Ale jsou určité věci, které nazývám nejtajnějšími z nejvyšších tajemství a na které se neodvažuji pomyslet, pokud nejsem naprosto sama. To si potom zakryju rukama oči, zašeptám slovo a Alala přijde.

*

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[4] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka. Jednoho pošmourného zářijového jitra seděl při okraji lesa u role zvané „Pod Vodnožej“. Vidí, kterak z lesa vystupuje skupinka žen. Každá na zádech raneček, jako by šly z pouti. To je divné, pomyslel si. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nevím o žádné pouti v okolí. Údiv vzápětí vystřídala zlost. Ženy totiž působily dojmem, že za svým cílem putují nejkratší možnou cestou, les neles, pole nepole. Vůbec se nezdržovaly Khunův pozemek obcházet. Z lesa rovnou na len a rázují si to k silnici. Vstal, že na ně houkne. Ústa se otevřela k zlobnému výkřiku, ale zvuk už nevydala, ani se nezavřela. Zůstala rozevřena údivem i hrůzou. Celý zástup žen se totiž najednou odlepil od země, stoupá výš a výš do vzduchu. Nebe se rozzářilo oslepujícím svitem, zjevení v tom světle zmizelo a nebe se zas zakabonilo souvislou clonou mraků.

 

Co patří nebesům

V súře Úsvitu (súrat al-fadžr) se praví: „Neviděl jsi, co tvůj Pán učinil s Ádovci Iramu, zdobeného sloupy?“

Ád ibn Ús ibn Iram měl dva syny, Šadída a Šaddáda, kteří vládli po něm. Když Šadíd zahynul, Šaddád se stal jediným vládcem říše a všichni ostatní králové, kteří tam vládli, se mu podrobili. Když jednou Šaddád slyšel popisovat ráj, prohlásil: „Postavím něco podobného.“ A stavěl potom město Iram v poušti u Adenu celých tři sta let a on sám se dožil devíti set let. Bylo to prý velké město, paláce mělo ze zlata a stříbra, sloupy ze smaragdů a achátů. Rostly v něm všechny druhy stromů a protékaly jím nikdy nevysychající řeky. Když potom město dostavěli, Šaddád se vydal do tohoto města v průvodu lidu své říše. Když se však k němu přiblížili na vzdálenost jediného dne a noci, ozval se z nebes strašný výkřik, který na ně Bůh seslal a oni všichni zahynuli. Vzpomínají to at-Tabarí, ath-Tha’álibí, az-Zamachšarí a další komentátoři koránu.[5]

Má se za to, že Bůh mínil, že takové dílo se nesmí na Zemi vyskytovat a lidem ho odejmul. Přešlo z oné pouště přímo do ráje.

Jeden z prorokových druhů, Abdalláh ibn Kilába, se jednou vydal hledat svoje velbloudy, zabloudil do tohoto města a odnesl si z něho tolik, co jen mohl unést. Když se jeho příběh donesl k uším Mu’áwija, dal si jej zavolat. Abdalláh ibn Kilába mu vyprávěl, co se mu přihodilo. Mu’áwija potom poslal pro Ka’ba al-Ahbára a zeptal se ho, co si o tom myslí. Tehdy mu Ka’b řekl: „To město je Iram, město sloupů.“

Kdyby komentátoři připustili, že to město zmizelo z povrchu zemského, tak jako zmizely jiné staré památky, znělo by to pravděpodobněji, jenže oni výslovně tvrdí, že dodnes existuje. Ba jiní připouštějí i takové nesmysly, že je město neviditelné a že jej mohou najít jen zkušení mágové a čarodějové.[6]

Do stejného řádu věcí jako je Iram náleží i svět Uqbaru, do nějž vstoupili Jorge Luis Borges a Adolfo Bioy Casares. Na jeho výběžky a cestičky lze narazit za zvláštních okolností. Za islámské noci, nazývané Noc nocí, se otvírají dokořán tajné brány nebes a voda ve džbánech dostává lahodnější chuť.

 

O lodi, která může jet po zemi i po vodě

Univocitní myšlení je jistým pokrokem vedle obecného myšlení, tak blízkého chytrému lidu. Přesto se spása klene přes nebeské myšlení, jemuž je každý den výzvou: „Každého dne sebe sama stále nově chtít“.

Ale na jistém stupni je i analogické myšlení oním tranzitem, kde se přestupuje a člověk se dopouští přestupku vůči zavedeným normám. Tudíž i pro jednoho pozoruhodného myslitele, jenž sluje Schwaller de Lubicz, se stává mezníkem ruka napřažená do zahrady, z níž trhá zapovězené ovoce.

Pro něj je analogické myšlení synonymem „působení na dálku,“[7] a jeho myšlení je tu zcela v souladu s tím, co začalo vybočovat i z kvantové mechaniky a za našich dnů se stalo prokazatelnou realitou, totiž ve světle fenoménu propletené fotonové dvojice.[8]

Tento fenomén, stručně řečeno, vypadá následovně. Představte si dva fotony, které jsou v jediném okamžiku současně vyzářeny z určitého atomu, avšak každý cestuje jiným směrem. Takto si oba fotony nesou signaturu harmonického systému, informaci o původním atomu a o okolnostech jejich vyzáření. Následně si představte, že dojde ke změně informační signatury jednoho z obou fotonů. Protože ten druhý foton je přesným analogátem onoho prvního fotonu, dojde současně k zapsání této změny do pole jeho vlastní informace, okamžitě, bez ohledu na vzdálenost.[9]

Je ovšem třeba poznamenat, že pro de Lubicze bylo toto analogické působení na dálku, čili sympatetická magie, vyjádřeno v souladu s kontextem všeobecně dualistického světového názoru, kde má věda dvojí podobu, jedna se týká genese, čili stvoření, a druhá zániku.V tomto kontextu se jakýkoliv daný hieroglyfický symbol stává syntézou polarit zvláštních protikladů sil, kterou udržuje v rovnováze samotný glyf – informace.

 

Intermezzo

Hairnet Paradise[10]

bad crowd
tea, cake and sweet
sweet tamiga
garden that is sweet
sweet, sweet tamiga

it was a hairnet paradise
i praised in demise
it was a hairnet paradise
burn the blue eyes
burn the blue eyes

 

Ten, který náleží Bohu

Není to však vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná onen druhý svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako onomu hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata[11], Lemuelu Gulliverovi, na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: dramatická nehoda auta (nikým neřízeného a přesto pohybujícího se po silnici) dělajícího přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), z něhož se Lemuel vysouká bez jakéhokoliv zranění, mrtvý zajíc na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, a z úst se našemu hrdinovi dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Probudit se vyžaduje chodit mimo a zakázanými cestičkami, a nesmí vás odradit ani plamenný meč, jejž třímá cherubín na straně východní – to jest totiž, kudy se v(y)chází – ostříhající, by nikdo nemohl ke stromu života –, ani společností dohodnuté symboly zakazující přechod na druhou stranu za hraniční kámen.

Lemuel je „ten, který náleží Bohu“. A tak je i tento, přes závory a zákazy vjezdu mimojdoucí, poslem Božím, jejž sám Bůh zkouší a nachází v tom zalíbení, aby jej pak nechal přijíti k sobě právě skrze blázna, který ho na voze zaveze další mimojdoucí cestou do země opatřené závorou.

K oněm kapesním hodinkám zajíce Oskara se vážou i závěrečná Lemuelova slova v tomto filmovém příběhu: „Obecní blb slyšel na jméno Vyskoč a vyvezl mě z balnibarbské země. Tehdy se stalo, že jsem znovu upadl do rozpaků a obrátil se na onoho blba. ‚Poslouchej, Vyskoč, jdou ty hodinky pozpátku, nebo se mi to jenom zdá?‘ Ale on namítl: ‚Co pořád máte, prosím vás? Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?‘“

Jít vpřed či vzad znamená čiré nic. Jenom ono mimochození stojí za cosi.

K tomu bláznovství říká mistr Eckhart: „Nejprve máme vnímat a poznat, jak se božská tvář božské přirozenosti – protože toho se dožadují všechny duše – dělá bláznivou a ztřeštěnou, aby je pak k sobě všechny přitáhla.“

A kdo jsme my než mimochodem a bezděky jdoucí k Bohu? Přitahovaní, jako husy mimojdoucí, ti náležejí Bohu.

Mysli na svou duši, usiluj pro ni o moudrost, neb každý je rukojmím svých skutků. Amen.

*

Článek O kejklovném mimochození byl napsán pro sborník By The Way.

*

[1] Pan’s Labyrinth. Režie: Guillermo del Toro. Mexiko/USA/Španělsko, 2006.
[2] Bratři Grimmové: Německé pohádky. SNKLU, Praha 1961.
[3] Arthur Machen: Bílí lidé. Volvox Globator, Praha 1994.
[4] Roman Jirsa: Vůz hrůzy, smrti, tajemnými místy Českého ráje, Podkrkonoší a Krkonoš tiše projíždějící. Volvox Globator, Praha 2002.
[5] Ibn Chaldún: Al-Mukkadima. Úvod do dějin. Tatran, Bratislava 1984, str. 23.
[6] Ibid.
[7] R. A. Schwaller de Lubicz: Symbol and the Symbolic. Inner Traditions International, New York 1978, str. 7 a 20.
[8] „Photon entanglement“ nebo „entangled photon pairs“ (EPR), tedy „kvantově propletená fotonová dvojice.“
[9] Není třeba zdůrazňovat, že to byla pro teorii relativity veliká rána. Kvantově propletená fotonová dvojice, jak se tento fenomén nazývá, je jednou z nejnovějších a velmi vzrušujících oblastí současné experimentální fyziky a výzkumu.
[10] CocoRosie: Hairnet Paradise. Nevydaná skladba. Viz http://www.youtube.com/watch?v=7ANDfMGdHgs. Poslechněte si a vizte před další četbou!
[11] Případ pro začínajícího kata. Režie: Pavel Juráček. Československo, 1969.

Uložit