Lidské oběti mezi katolickým klérem I

462

Chazarsko-nacistický Antikrist III

Všechno povstalo v Sumeru za oněch dnů, kdy ještě nebylo žádných Evropanů

Володимѣръ Свѧтославичь

Zhruba před tisícem let, možná to bylo i o trochu dříve, přesvědčil svatý Vladimír I. Svjatoslavič Seveřany, aby pod jeho jednotným velením, i když tady jde možná o fikci, přijali křesťanství. S tím vzala zasvé veškerá obrovská vojenská opozice na západě stojící proti směsici náboženství navrženého k domestikaci lidské rasy cestou sociálního inženýrství. Poté následovalo nemilosrdné krveprolití páchaného na neorganizovaném a neozbrojeném rolnictvu, zaměřeného na zrození nového typu člověka, kapouna.[1] Kapouni, neúprosný konec kdysi hrdých kohoutů, jsou chováni pro jemné a lahodné maso. Nejvyšší vrstvy, totiž praví zasvěcenci katolické církve, nikdy nevěřili ani slovo svému vlastnímu dogmatu, ten je dobrý akorát pro kapouny. Nikdy totiž nezapomněli na staré bohy, pijáky krve a žrouty duší, pro něž tyto kapouny stvořili. Byl to francouzský básník Charles Baudelaire, který jako první řekl, že „nejlepším trikem, jaký kdy ďábel předvedl, bylo přesvědčit lidi, že neexistuje“. Možná ale nejlepším trikem papeže bylo, když přesvědčil lidi, že tím ďáblem je bůh…

Viktor Vasněcov: Křest sv. Vladimíra (chrám sv. Vladimíra v Kyjevě, detail fresky)

Vždy jsem si myslel, že nejsem při smyslech, jenomže já byl, až posléze jsem přišel na to, že jsem příčetný.

V dobách po střední škole jsme mívali v domě Johnových rodičů večírky. Matka i otec často odjížděli na víkend plavit se na své lodi po Watch Hill. Právě na těchto večírcích jsem si uvědomil, že zlo je neustále přítomné a vždy má něco za lubem, a jde o nevtělenou inteligenci nezávislou na vtělených bytostech, jejichž prostřednictvím se manifestuje.

Abych vás uvedl do problému, nechám vás se do něj cele ponořit, jít k němu cestou necestou, což vám poskytne onu prapůvodní rozkoš, jíž se nic na tomto světě nevyrovná. Vzpomínám si, jak jsem se vznášel v mlze vyvolané drogou s pocitem samolibého souhlasu, který ve mne vyvolaly proudy lidí a událostí míjející mne v rouhavém průvodu.

Frank Zappa: Freak Out (1966)

Kdosi si násilím vynutil sex s Johnovou zlatovlasou sestřičkou vzadu na trávníku ve špíně. Její křik však zanikal při slovech Franka Zappy zpívajícího: It Can’t Happen Here (Tady se to stát nemůže),[2] v hluku ne méně než tuctu osolených reproduktorů. Nechápal jsem tehdy úplně přesně, co to všechno znamená, ale zdálo se to dávat smysl. Písnička a hudba byly vlivem intoxikace LSD zdánlivě nesouvislým a matoucím způsobem v psychedelické zkušenosti synchronizovány s halucinogeny, které jsem požil. Zappa v ní pořád opakuje: „I remember (tu-tu)“ a zcela bez souvislosti popisuje typickou příměstskou rodinu, která nemá žádné starosti, protože „tady se to stát nemůže“.

Zappa se rozkřikuje na Kansas, Minnesotu a Washington DC, a výsměšně ujišťuje, že tady k tomu dojít nemůže, určitě ne na předměstí. „Jenže/But.”

Jim chodil bez trička, vystavoval na odiv své veliké svaly a prohlížel se v obrovském zrcadle opřeném o podlahu posilovny, kterou si John postavil v přilehlém podkroví. Řval jako zvíře s oním zvláštním světlem svých nacisticky modrých očí.

Frank Zappa se tomu výkřiku vysmíval doprovázen ve stereu Johnem, který zpíval s ním a hystericky se tomu smál. John se pořád smál, když se na mě díval a děsivě červené světlo mu nasvěcovalo tvář, jak tam tak se Zappou zpíval.

„Plastic folks, you know
It won’t happen here
You’re safe, mama (No no no)
You’re safe, baby
(No no no)
You just cook a tv dinner (No no no)
And you make it / Bop bop bop (No no no)
Oh, we’re gonna get a tv dinner and cook it up (No no no no no no no!)
Oh, get a tv dinner and cook it up
Cook it up
Oh, and it won’t happen here
Who could imagine
That they would freak out in the suburbs! (No no no no no no no no no no
Man you guys are really safe
Everything’s cool).“

John začal být hysterický, když gesty poukazoval na dům v sousedství a pantomimou naznačoval, že „Měli bazén/They had a swimming pool“.[3]

DeFeo

Hned vedle se nacházela bývalá rezidence rodiny DeFeových, v té době už byla čtyři roky po smrti. Toto místo je nyní světu známo jako dům z filmu Horor v Amityville. Nepamatuji se, zda měli bazén. Dobře si však vzpomínám na to, jak jsme dřepěli v kuchyni s Johnem, který se snažil být milý na Allison DeFeovou. Bylo nám tak dvanáct nebo třináct. Paní Defeová vařila podle televize večeři pro Allison a její malé brášky. Johna a mě se zeptala, jestli chceme taky.

Všichni společně jsme chodili do katolické školy. Všichni; tedy John, já, Allison a její starší sestra Dawn jsme byli jako jedna velká šťastná rodina za jedovatého dohledu dominikánských jeptišek.

O rok či dva později se celé město dozvědělo, že za těmi vraždami stál John. Policie ho dokonce přichytila při lži, když jim řekl, že slyšel v době jejich vraždy štěkat psa. John byl na rodinu DeFeových naštvaný poté, co se na trávníku před domem do sebe málem pustil jeho otec a DeFeo starší, což byl údajně nájemný vrah mafie, a Johnovu otci vyhrožoval.

The Exorcist

Tenhle večírek se odehrál čtyři roky po těch vraždách a Johna zrovna ve městě napadl jeho šílený hipísácký kámoš Butch,[4] jediný přeživší z DeFeovic rodiny. Ten kluk mu málem ukousl prst, křičel, že je vtělený Satan, a všechno to bylo jako opravdový Horor v Amityville. Myslela si to alespoň spousta lidí ve městě. Butch, jehož mozek byl pořád nadopován drogami, se velice příhodně stal obětním beránkem těch, kteří to zametli pod koberec.

Nejpodivnější dílek z celé té záležitosti, který jsem si nikdy předtím, než jsem o tom v roce 2012 napsal knihu, neuvědomil, je o tom, že výše uvedená citace pochází ze skladby Franka Zappy staré už skoro deset let, kterou si John tehdy pouštěl. Nahrál ji v polovině šedesátých let, a všechno to kolem, počínaje pozváním na televizní večeři, se uskutečnilo teprve až v letech sedmdesátých…

Spousta věcí se udála v době, kdy jsem byl dítě, ale už dávno jsem na ně zapomněl. Když mi bylo deset, byl jsem požitkář, nevěřil jsem v Boha, duchy, ďábla nebo velikonočního zajíčka. Oné noci na večírku jsem však pochopil, že jsem se ohledně ďábla mýlil. Co se týče těch zbylých tří, tak to si stále nejsem jist…

Všechno to má původ ve starém Sumeru, za oněch dnů, kdy ještě nebylo žádných Evropanů. Je důležité si zapamatovat, že když vám někdo lže, tak pokud to není nějaká debilní lež, tak ti lidé vědí, že lžou. Znají totiž pravdu. Kulturní kořeny Evropanů se nacházejí v Mezopotámii, nikoliv v Římě a Řecku, a jejich ruiny byly využity při zakládání těchto civilizací.

Papežští „historici“ se nám budou snažit podle pramenů svých Řeků a Římanů namluvit, že Sumerové neměli pro smrtelníky žádné nebe. Věřili na jakési temné podsvětí pro ty, kdož odešli na druhou stranu, na temné a strašlivé místo nazývané Kur, či v pozdějších akkadských dobách Irkallain. Duše tam nečekal žádný poslední soud. V Kuru přebývali ti dobří i ti špatní, všichni byli prokletí a věčnou odplatou mrtvých bylo žrát prach a po všechny dny se užírat závistí vůči živým.

Ereškigal

Kuru vládla bohyně Ereškigal.[5] Za Akkadů se jí dostalo eponymního jména Irkalla. Z Kuru bylo možné odejít jen s pomocí její mladší sestry, veliké bohyně Inanny. Bohové normálně do Kuru nesestupují, pokud tam tedy nežijí, ale Dumuzi, pozdější Tammuz Semitů a Adonis z řecké mytologie, byl útěchou pro Inannu a byl tam provždy uvězněn jako její náhradník.

Inanna se ve své pýše pokusila rozšířit svoji moc nad mrtvými a v Kuru rozpoutala bouři. Starší sestra ji však přelstila, a tak tam nakonec skončila uvězněná a mrtvá,[6] její ubité tělo je pověšeno na hřeb hlavou dolů,[7] dokud se jí podle jejích dřívějších instrukcí, kdyby se něco zvrtlo, nedostalo pomoci od Enkiho, znalého živé vody, kterou jí mohl vzkřísit. Musela však za sebe najít náhradu; její dvorní dáma nepřicházela v úvahu stejně jako její oblíbený válečník a kadeřník, proto se rozhodla jim vydat Dumuziho.

Akademici se samozřejmě snažili z tohoto příběhu udělat další metaforu o střídání ročních období. Více než století tvrdili, že Dumuzi se každé jaro vrací z říše mrtvých, avšak nedávno nalezená kompletní tabulka Sestup Inanny do podsvětí ukazuje, že Dumuzi zůstává mezi mrtvými. Mnozí učenci se domnívají, že Dumuzi je modelovým prototypem Ježíše…

Kur se v mnohém podobá mayskému místu mrtvých Xibalbá,[8] domovu jistých strašlivých entit jako byla Lamaštu, démonická dcera Anuova pijící krev. Anunnaki se docela prostě vykládají jako „potomci Anuovi“, zrovna jako Elohim znamená „potomci Elovi“. Nelze to chápat jinak než jako označení boha nejvyššího řádu. Sedm Anunnaki soudí Inannu za její špatně promyšlený útok na Kur. Klínopis nebyl rozluštěn až do poloviny devatenáctého století, takže všechny překlady, včetně toho od Zecharia Sitchina, jsou podezřelé.

Vymítač ďábla

Plenící Lamaštu se nebojí žádného boha a zpět do Kuru ji může být povolat toliko Pazuzu, ďábel z filmů Vymítač ďábla,[9] protože v jeho případě jde o ještě zlovolnější entitu, než je ona sama. Pazuzu, s penisem ukončeným hadí hlavou, je zřejmě pozdější asyrskou inkarnací Nergala, sumerského boha moru a války.

V sumerské eschatologii je Nergal chotěm Ereškigal právě proto, že je jediný, kdo ji dokáže sexuálně uspokojit. Když bohové uspořádali hostinu pro Ereškigal, vyslala za sebe posla, neboť prý nemůže opustit Kur. Nergal posla zneváží a následně je Ereškigalou povolán do Kuru, takže ho tam může lehce zabít. Nergal přijímá její výzvu a přivede si sebou kohortu čtrnácti démonů. Když se ti dva setkají, Nergal ji násilím svrhne z trůnu a víceméně jí nafackuje.

Enki mu poradí, aby nepřijímal žádné její návrhy, a hlavně s ní nesouložil. Její svůdnost mu však přijde neodolatelná a příštích šest dnů se ani nedostane na vzduch, čímž zpečetí manželství, k němuž došlo doslova v pekle.

Kur má svoji vlastní inteligenci a síly. Ereškigal, původně „Paní Velké země“, unesl právě Kur a donutil ji stát se jeho královnou. Když se Enki vydal pomstít tento únos, zapudil ho samotný Kur. O tyto síly Inanna usilovala. Že jsou ve své podstatě sexuální, vyplývá z prastarého sumerského hymnu Inanna a Utu.

Inanna, která by se mohla stát bohyní sexu, o něm původně vůbec nic nevěděla. Uprosila svého bratra Utua, aby ji vzal s sebou dolů do Kuru, kde by mohla ochutnat plody vegetace, které tam rostou, a získala tak znalost nejhlubších tajemství těla. On tak učinil a ona se stala bohyní sexu.[10]

Kur jest rovněž domovem gallů,[11] zlovolných entit, kterých jest prý sedm, což možná odpovídá sedmi Anunnaki, kteří vynášeli soud nad Inannou. Nezodpovídají se žádným bohů, a ti se jich dokonce i obávají. Lapají[12] duše mrtvých a unášejí je do Kuru.

Gallové

Jsou to právě tito gallové, kteří pronásledují Inannu na cestě z podsvětí a požadují, aby jim za sebe poskytla náhradu, což se stane, když jim předá Dumuziho, jehož škodolibě odtáhnou do Kuru, aby ho tam věčně mučili. V Babylonu bývali tito gallové upokojeni obětí beránka na oltářích.

Jenže jiné zlovolné síly, o nichž se v Sumeru vyskytuje zmínka, nebylo možné tak lehce upokojit, ani je s pomocí nějakého boha či krále démonů vykázat zpět do podsvětí. Udug-hul,[13] nazývaní v Babyloně utukku-lemnu, byli zplozenci Kuru, mohli však beztrestně kráčet zemí živých. „Jsou to potomci Anua, jsou to děti zrozené v podsvětí. Jsou odkojeni zlem. Sáli mléko zlem prosáklé kojné.“[14]

„Existuje pár popisů démona uduga, avšak žádné zobrazení ať už na pečetích či sochách.“ Jest známa prastará babylonská inkantace, která líčí uduga jako „toho, který od samého počátku nenese žádné jméno… Ten, který se nikdy nezjevil v žádné podobě…“[15]

Ve starém Sumeru se věřilo, že všechny nemoci a utrpení pochází od zlovolných entit. Když na Sumery padla pohroma, obzvláště ta, o níž se tu zmiňujeme, byl povolán Ašipu neboli bílý mág. Ašipu použil to, co lze popsat jen jako empirickou démonologii, zhodnotil situaci a rozhodl, kdo, co a odkud to přichází. Byl totiž jediný, kdo mohl počítat s pomocí boha Asalluhiho, mezi Babyloňany později nazývaného Marduk, jehož uctívali jako svoje hlavní božstvo, při vymýtání dotčené entity.

Naopak Asalluhi mohl počítat s pomocí svého otce Enkiho, známého v akkadských a babylonských dobách jakožto Ea. Tento babylonský systém exorcismu vešel mezi učenci ve známost jako formulka Marduk-Ea. V jedné ze sumerských inkantací, jež se beze změny dochovala až do dnešních časů, Asalluhi, jenž se později stal Mardukem, nejlítějším z bohů, s hrůzou popisuje udug-hula svému otci Enkimu:

„Ó otče, vzezření toho zlého uduga [udug hul/utukku lemnu] jest zhoubné a jeho postava se tyčí do výše. Třebaže není bohem, jeho řev jest veliký a záře [melam] obrovská. Je temný, jeho stín jest černočerný a v jeho těle není žádného světla. Povždy se skrývá, schovává se, nestojí s pýchou. Z drápů mu kape žluč a v ranách zanechávají jed. Nikdy si nepovolí pás, jeho náruč zůstává uzavřena. Jeho hněv plní oči obětí slzami a žádná země se nevyhne jeho bojovému křiku.“[16]

Ugallu a Lulal

Udug-hula nedokáže vymítat ani bůh ani člověk a lze jej zapudit toliko lidskou obětí jiným dobrým udugem, obvykle v součinnosti s Lamou, v pozdějších akkadských dobách nazývanou Lamassu. Lama je ochranný duch či bohyně. V Babylonu je zobrazovali jako býka se lví hlavou, v Sumeru pak jako okřídlenou ženu. Bylo prací exorcisty, Ašipua, připravit všechno tak, aby byly tyto entity spárované a postavené proti sobě.

Lidské oběti se v Mezopotámii praktikovaly v měřítku srovnatelném a překonaném jedině ve Střední Americe a Evropě během posledního tisíciletí. Basur Höyük, Arslantepe a pohřební jámy Uru vypovídají s forenzní pečlivostí příběhy o hrozném krveprolití, obětech bodaných do hlavy píkou. V samotné „velké jámě smrti“[17] se nacházely pozůstatky „74 koster, šest mužských a zbytek ženských.“[18]

V Basur Höyüku byly nalezeny pohřbené ostatky chlapce a dívky stáří dvanácti let spolu s osmi dalšími dětmi obětovanými proto, aby byly jejich sloužícími, jak jim říkají archeologové, což je zdvořilý eufemismus pro věčné otroky v podsvětí. „Oběti byly ve věku 11 až 20 let.“[19]

Přinášení obětí podsvětí a entitám odtud přicházejícím je staré jako lidstvo samo. Udug-hul je magicky mnohem impozantnější než samotný Enki a lze jej porazit jen jiným udugem, šajāīn[20] jsou ctihodní odpůrci Alláha, a Mot je daleko vhodnější soupeř Baala. Je nepředstavitelné, že by z rasy stejně bezohledné jako člověk nevznikl poddruh, který by považoval za rozumné být na jejich straně…

Přinejmenším od genocidy Katarů ve třináctém století, kterou patolízalští akademici eufemisticky označují jako Albigenská křížová výprava,[21] se katolicismus zapojil do přinášení lidských obětí v měřítku, před nimiž ty sumerské blednou.

Podle legendy byly spisy sv. Dominika a spisy katarských teologů při disputaci vrženy do plamenů, Dominikovy spisy zůstaly neporušené.

V očích římskokatolické církve „byli Kataři heretici; a jako takové je bylo třeba upálit. I tu nejmenší stopu ‚hříchu‘ bylo nutné vykořenit, zkažené tělo muselo být zničeno a zlo spáleno v plamenech. Dokonce i mrtvoly byly exhumovány a následně spáleny, vzniklo-li a posteriori podezření, že šlo o heretiky. Spálení představovalo dvojí trest, jak světský, tak i duchovní, protože katarská církev považovala pohřeb těla za nezbytnou podmínku vzkříšení.“[22]

Pod dohledem dominikánského řádu byla na koncilu v Toulouse v roce 1229 nastálo zřízena inkvizice, která se měla zabývat Katary. Kdysi byli známí jako černokapucíni (v Anglii Black Friars), a jedinou skutečnou náplní práce dominikánů bylo naplnit katolické učebny přestárlými pannami, aby zastrašovaly děti. Řád však byl založen spoustu let předtím, než byla nastálo zřízena inkvizice, aby bojovala s Katary tak, že má kázat masám katolické dogma.

Když bídně selhalo úsilí konvertovat byť jen jediného Katara, došlo k založení inkvizice a papež vypustil své válečné psy. Napříště už se stalo mučení nejohavnějšího druhu, jaké si lidská mysl dokáže jen představit, a nakonec i upalování přeživších obětí zaživa veřejným makabrózním spektáklem nesoucím obchodní značku dominikánů. Před jejich stavbami byla a stále je socha vlčáků s prohlášením, že jde o domini canes neboli „psy páně“, pekelné ohaře Boží…

Když katolíci upálili všechny Katary, začali s Valdenskými,[23] jež považovali za heretiky téměř o sto let dříve před onou Albigenskou křížovou výpravou, nikdy však nemučili a neupalovali. Holocaust[24] či „zápalná oběť“ se pak stala křesťanskou tradicí, ne-li přímo náruživostí.

V šestnáctém a sedmnáctém století si ji protestanti osvojili jako ztracené dítě. Umírněný odhad říká, že na hranicích během této doby v Evropě upálili zhruba padesát tisíc lidí, hlavně žen, mnohé na základě informace nacházející se v knize napsané mužem, jehož by jeho vrstevníci o století dříve považovali za klinicky duševně nemocného.

Novoasyrská pískovcová hlava Pazuzu (8.-7. stol. př. Kr.)

Na rozdíl od všeobecně rozšířeného mínění inkvizice stěží, pokud tedy vůbec, stíhala ženy za čarodějnictví. To bylo dílo slabomyslného dominikánského klerika Heinricha Kramera, autora něčeho, co bychom označili za definitivní dílo o čarodějnictví; Malleus Maleficarum. Papež se pokoušel vydat zmocnění Kramerovi svojí papežskou bulou z roku 1484 nazvanou Summis desiderantes affectibus, v níž uznal čarodějnictví jako skutečné a pravomoc inkvizice a obzvláště Kramera jej stíhat.

Jenže německé duchovenstvo odmítlo Kramera jako sexuálního devianta. Spolu s tuctem dalších pohnal před soud vlivnou ženu Helenu Scheuberinovou, která jej veřejně obvinila, že je ve spolku s ďáblem. Jeho posedlost ženskými pohlavními sklony přivedla k úžasu a rozpakům všechny, kdož se stali svědky jeho žaloby proti ní. Italský biskup dozírající na Innsbruck, Karl Golser, nakonec vyhnal Kramera z Innsbrucku a všechny, které znal, obeslal dopisem, v němž označil Kramera za zcela pomateného. Kramer pak sepsal tuto knihu jako pokus o ospravedlnění.

Hollywoodský obraz velkého inkvizitora, ohánějícího se výtiskem Malleus Maleficarum a stíhajícího bezmocné ženy, aby byly nakonec upáleny na hranici – k tomu u papežského soudu nikdy nedošlo. Neslavné čarodějnické procesy se odehrávaly během reformace, obzvláště v Německu, kde byly na hranicích upáleny desítky tisíc žen, hlavně u světských soudů.

Nešlo o produkt neslavné španělské inkvizice a její vražedné příbuzné, inkvizice portugalské, protože obě byly pod kontrolou příslušných monarchií. Papežství nikdy neschválilo španělskou inkvizici nebo její ekonomicky motivované krutosti vůči konvertovaným Židům a muslimům během působení svého velkého inkvizitora, legendárního dominikánského fanatika Tomáse de Torquemady, jenž byl sám potomkem Židů.

Jenže Španělsko bylo spolu s Portugalskem ve světě hlavní vojenskou silou. Jejich meče byly ukuty během staletých válek reconquisty.[25] Byli to lidé znalí toliko války toho nejbrutálnějšího zrna, jakou si lze jen představit, a to generaci za generací.

Vzešli odtud conquistadoři, evropská odpověď na samuraje, bez onoho tautologického asijského pokusu o etiku, vražední psychopati na výpravě ukrást, co se dá, a zbytek povraždit. Což brzy dokázali milionům nešťastných Středoameričanů; nikdo s nimi neargumentoval…

31. března 1492 podepsal španělský král Edikt o Vyhoštění.[26] Přikazovalo se v něm všem židům opustit Španělsko do 3. srpna 1492, podle židovského kalendáře to byl 9. den měsíce av, Tiš’a be-av. Tehdy to byli tito vladaři, kteří neměli na výběr. Byla to cena, kterou musela zaplatit za to, co královna Isabela I. Kastilská slíbila dominikánskému mnichovi Alonsu de Ojeda a kardinálu Mendozovi za zajištění schválené papežské buly pro zavedení inkvizice.[27]

Onoho postního dne, připomínajícího podle fiktivního podání Tóry zboření prvního Chrámu, vyrazily před úsvitem koráby. Na palubě jednoho z nich byl i Luis de Torres, který uměl plynně hebrejsky, akkadsky a arabsky. Kryštof Kolumbus ho vzal s sebou jako tlumočníka, protože předpokládal, že najde ztracené kmeny izraelské. Doktorem a navigátorem této expedice byli rovněž židé.

Kolumbus potřeboval židovského navigátora, protože používal kovový astroláb vynalezený Abrahamem Zacuto, židovským profesorem na univerzitě v Salamance. Tento přístroj byl používán v souladu se Zacutovými astronomickými tabulkami, které udávaly přesný čas vycházení planet a stálic. Zacutovy astronomické tabulky, jeho první dílo nazývané Ha-chibur ha-gadol (Velké pojednání)bylo napsáno v hebrejštině a latinsky vyšlo až v roce 1496.

Je v obecném povědomí, že Kolumbus a jeho posádka těsně předtím, než spatřili Nový svět, byli svědky tajemných světel na obloze. Co ale není všem známo, je že Kolumbus byl později pohnán před inkviziční tribunál za to, že řekl, tato světla měla podobu židovské menóry.[28]

Dobrý pastýř (Dumuzi)

Kolumba hojně podporovali židé, patřili mezi ně Juan Cabrero, komoří krále Ferdinanda, Luis de Santangelo, kancléř královského domu krále Ferdinanda a královny Isabely, a Gabriel Sanchez, aragonský strážce pokladu. Je zřejmé, že s výjimkou Zacuta, který uprchl do Jeruzaléma, byli všichni obráceni na katolickou víru a křesťané jim říkali marrano („svině“).

Třebaže se těmto lidem říkalo prasata, bylo jim dovoleno podržet si své obrovské jmění a spousta jich kvůli inkvizici ze Španělska uprchla. Ve skutečnosti byl dopis formálně oznamující Kolumbův objev Nového světa adresován Luis de Santangelovi a právě od něj uslyšela královna Isabela a král Ferdinand o úspěchu expedice.

Kolumbus zakotvil na Hispaniole a během pár let tu Španělsko za jeho regentství založilo Capitanía General de Santo Domingo, první evropskou kolonii na americkém kontinentě, nyní je to město Santo Domingo, pojmenované po sv. Dominikovi, zakladateli řádu dominikánů. Dominikáni tu měli opět pod palcem genocidu.

Odhaduje se, že tehdy tam v tom tropickém ráji od nepaměti idylicky žilo na čtyři sta tisíc indiánů Taíno.[29] Ti z nich, kteří byli zajati, byli okamžitě zotročeni a nuceni pracovat ve zlatých dolech, o nichž Kolumbus věděl, že tam jsou dlouho předtím, než se ze Španělska vydal na cestu.

Do roku 1508 se jejich počet snížil na zhruba šedesát tisíc kvůli hrůzám, které jim Kolumbus přivodil, k nimž patřilo znásilnění, vražda jako sport a použití vlčáků, kteří jim měli vyrvat střeva a sežrat jejich děti. V roce 1535 jich už bylo jen pár tuctů.[30]

A potom už dominikáni začali kázat evangelium Aztékům…

* * *

 


Jack Heart

Jack Heart je literární pseudonym George Esposita známého svým širokým záběrem bádání i články s rozsáhlou a pestrou paletou námětů nabízející vysoce kvalitní informace a autentickou alternativu mainstreamovým příběhům. Píše hlavně pro VeteransToday.com, provozuje ale i vlastní blog pod názvem The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings.

Orage je badatel a expert na rozpoznání vzorů, který asistuje Jacku Heartovi v jeho literárních snahách. Své články vystavuje na blog mensch orage – connections from around the world.

Jack Heart and Orage © 30. března 2020, převzato s laskavým svolením autora.

Původní název článku Jacka Hearta zní Human Sacrifice among the Catholic Clergy I (the Khazar-Nazi Antichrist III), prvně se objevil na jeho stránkách a k překladu byl převzat z linku https://www.veteranstoday.com/2020/03/30/jack-heart-human-sacrifice-among-the-catholic-clergy-i-the-khazar-nazi-antichrist-iii/.

 


Valonský kohout (rampant)

[1] Vykastrovaný kohout. Astromytologie se vykládá tak, že souhvězdí zvěrokruhu patří v astrologii do systému víry, „náboženství hvězd“, které vzniklo v prastaré zemi Babylonii (zahrnující i dnešní Irák). Učení o pravém pastýři Anua, tj. šitaddaru nebo šidallu, jímž jest Orion a jeho symbolický průvodce ve zvířecí podobě, Kohout, který představoval posla bohů, jemuž byla s jejich posvěcením svěřena role doručovat poselství bohům. „Božský pastýř“ nebo „Pravý pastýř Anuův“, protože Anu byl nejvyšším bohem nebeské říše. Na hvězdné mapě se postava Kohouta nacházela pod a za postavou pravého pastýře, a oba tak představovali posla bohů, v ptačí i lidské podobě. Byl to i Nergal, idol Asyřanů, Babyloňanů, Féničanů a Peršanů, jehož jméno znamená „kohout na smetišti“. Astrologická mytologie Asyřanů a Babyloňanů udává, že „Nergal zosobňuje planetu Mars, která byla povždy emblémem krveprolití“.

[2] Viz https://open.spotify.com/track/7eIyQ6QsAypL1EmUN8liCg?si=p85G9zy6Qs-zQR-Bvu-AXw.

[3] Jack Heart: Those Who Would Arouse Leviathan. Chapter 4. 2012, v tisku.

[4] Třiadvacetiletý Ronald „Butch“ DeFeo Jr. postřílel celou svou rodinu, tj. rodiče a čtyři sourozence ve věku od devíti do osmnácti let, puškou .35 Marlin, když tito spali.

[5] Geštinanna.

[6] Var. „ubitá“.

[7] Jako Odin.

[8] Xibalbá nebo také Šibalba je název pro podsvětí v mayské knize Popol Vuh. „Xil“ znamená v jazyce quiché hrůzu n. místo děsu. Je popisováno jako podzemní říše temnot, jejíchž dvanáct pánů, zlých démonů, se živí lidskou krví a způsobuje různé choroby.

[9] The Exorcist. Režie: William Friedkin. USA 1973.

[10] Gwendolyn Leick: A Dictionary of Ancient Near Eastern Mythology. Routledge, New York 1991, str. 91.

Viz https://books.google.com/books?id=c52EAgAAQBAJ&pg=PA91&dq=Inanna+and+Utu&hl=en%20-%20v=onepage&q=Inanna%20and%20Utu&f=false#v=snippet&q=Inanna%20and%20Utu&f=false.

[11] V sumerském a prastarém mezopotámském náboženství byli gallûs, nebo také gallas; akkadsky gallû, sumersky gal.lu, velkými démony či ďábly z podsvětí.

[12] Jako lelkové, srv. H. P. Lovecraft.

[13] V sumersko-akkadské inkantaci popisuje bůh Asalluḫi „zlého uduga“ svému otci Enkimu, viz dále.

[14] E. Frahm: Commentary on Udug-hul 2-4 (CCP 2.2.2). Cuneiform Commentaries Project 2015 (E. Frahm, E. Jiménez, M. Frazer, and K. Wagensonner), 2013-2020; citace ze 17. března 2020 z https://ccp.yale.edu/P413991. DOI: 10079/z34tn2f.

[15] Jack Heart and Orage: Tookie Memorial Post, Sīrius Calling I. The Human: Jack, Orage & friends. Jack Heart writings. 27 Jul 2019. Link: https://jackheart2014.blogspot.com/2019/07/tookie-memorial-post-sirius-calling-i.html.

[16] Gina Konstantopoulos: Shifting Alignments: The Dichotomy of Benevolent and Malevolent Demons in Mesopotamia. 2017, str. 25. Viz https://books.google.com/books?id=Xq28DgAAQBAJ&printsec=frontcover&dq=udug&hl=en%20-%20v=onepage&q=udug&f=false#v=snippet&q=udug&f=false.

[17] Královské pohřebiště.

[18] The Great Death Pit of Ur: Mass Human Sacrifice in Ancient Mesopotamia. Reconstructing the story of humanity’s past. Ancient Origins 2018, June 30. Viz https://www.ancient-origins.net/ancient-places-asia/death-pit-of-ur-mesopotamia-0010297.

[19] O. Jarus: Human Sacrifices Surround Ancient Mesopotamian Tomb. Livescience.com. 2018, June 29. Viz https://www.livescience.com/62954-human-sacrifices-mesopotamia.html.

[20] Šajāṭīn (شياطين; ďáblové či démoni), j.č. šajṭān (شَيْطٰان), jsou v islámu zlí duchové, ponoukající člověka k hříchu našeptáváním mířícím k jeho srdci (قَلْب qalb) přes waswasaħ (وَسْوَسَة, „šeptání“).

[21] Prameny tzv. katary někdy označují také jako albigenské (podle města Albi v Languedocu, kde se hnutí značně rozšířilo), bulhary (odkaz na balkánské bogomily) či pataríny. Jisté je že „kataři“ sami sebe nikdy nenazývali čistými (cathari) nebo dokonalými (perfecti), nýbrž jedině křesťany, svými věřícími bývali také označováni jako praví křesťané (veri christiani) nebo dobří lidé (Bonhommes), případně jako Dobří muži a Dobré ženy.

[22] Michel Costagliola: Fires in history: the cathar heresy, the inquisition and brulology. (30, September 2015). PubMed Central (PMC). Viz https://www.ncbi.nlm.nih.gov/pmc/articles/PMC4883611/.

[23] Valdenství se zprvu vyvíjelo v soutěži a v polemice s katarstvím. Valdenští odmítali katarský metafyzický dualismus. Někteří radikálnější valdenští přiznávali, opět na rozdíl od katarů, právo kázat i ženám. Valdenští se ze začátku s oficiální římsko-katolickou církví rozcházeli jen v otázce jejího světského majetku a postavení.

[24] Celopal (řec. ὁλόκαυστον holokauston; ὅλος holos, „celý“ a καυστός kaustos, „spálený“), holokaust, je druh náboženské oběti, při níž je obětované zvíře spáleno. Při překladu hebrejské bible do řečtiny překladatelé Septuaginty užili tohoto termínu pro označení podobného židovského rituálu.

[25] Pojmem reconquista („znovudobytí“) se označuje období zpětného vytlačení Maurů z Pyrenejského poloostrova, v reakci na jejich předchozí invazi do oblasti. Za počátek reconquisty se udává bitva u Covadongy (722), první významná porážka muslimských vojsk, která zajistila existenci malého křesťanského Asturského království na severu Španělska. Reconquista skončila v roce 1492 dobytím Granady, posledního islámského státu na Pyrenejském poloostrově.

[26] Známý rovněž jako Dekret z Alhambry.

[27] Složitým politicko-náboženským opatřením bylo rozhodnutí ze září 1480, kdy Isabela a Ferdinand podepsali v Seville listinu, jíž vstoupila v platnost papežská bula Sixta IV., díky níž byla ve Španělsku zavedena inkvizice.

[28] Menora (hebr. מנורה‎‎), někdy též menóra, je sedmiramenný svícen a tradiční symbol judaismu.

[29] Taínové byla indiánská etnika, která obývala oblast Velkých a Malých Antil před příchodem Evropanů do této oblasti na počátku 16. století. V průběhu 16. a 17. stol. prakticky vymřeli, dílem byli přímo vyvražděni, dílem vymřeli na zavlečené nemoci a následkem otrocké práce na plantážích.

[30] Jonathan Hartlyn: The Struggle for Democratic Politics in the Dominican Republic. University of North Carolina Press. Print, Chapel Hill 1998, str. 25.