Mystérium pražského (mimo)chodce

108

→ Vílová hranice: cesta tam a zase zpátky

John Coulthart: Bílí lidé
John Coulthart: Bílí lidé

Ve slavné novele velšského spisovatele Arthura Machena Bílí lidé se »vypráví o hoře, kde se před dávnými věky bílí lidé scházeli v noci a hrávali nejrůznější podivné hry a dělali zvláštní věci. Ti lidé tam chodili vždycky v létě, když bylo veliké vedro. Zpočátku byla všude tma, potom tam byly stromy a tma byla ještě větší, a lidé přicházeli jeden po druhém ze všech směrů. Přicházeli po tajné stezce, kterou nikdo jiný neznal, dvě osoby hlídaly bránu a každý, kdo přišel, musel udělat velice zvláštní znamení, které mi chůva ukázala, jak nejlépe dovedla, ale řekla, že mi ho nemůže ukázat správně. Tak tam přišli všichni, a když vešel poslední, tak už tam žádná brána nebyla, a tak se tam nikdo jiný nemohl dostat, i kdyby věděl, že tam něco je. Když jsem seděla na kameni uprostřed kamenného valu a rozhlédla se dolů kolem sebe, viděla jsem všechny ty úžasné kruhy a kruhy uvnitř kruhů, seděla jsem bez hnutí, až se začaly kolem mne otáčet, a každý kámen začal tančit, zdálo se, že se otáčí v obrovském víru, bylo mi, jako bych byla uprostřed všech hvězd a slyšela je svištět prostorem. Tak jsem slezla dolů mezi balvany a tančila jsem s nimi a zpívala podivné písně. Šla jsem pořád dál a dál, až jsem přišla k tajnému lesu, o kterém nesmím psát, a vstoupila jsem do něj cestou, kterou jsem objevila. Když jsem došla asi do poloviny, otočila jsem se dokola a připravila se. Uvázala jsem si šátek pevně kolem očí a přesvědčila se, že nemůžu vidět naprosto nic, ani větévku, ani kousek lístku, ani světlo oblohy, byl to starý červený hedvábný šátek se žlutými vzory, který jsem si dvakrát otočila kolem hlavy tak, abych nemohla nic vidět. Potom jsem začala postupovat, krok za krokem, velmi pomalu. Mé srdce tlouklo čím dál rychleji, náhle jsem nemohla polknout, chtělo se mi vykřiknout, ale stiskla jsem zuby a šla dál. Větve se mi chytaly do vlasů a velké trny mě drásaly, ale šla jsem dál až na konec stezky. Tam jsem se zastavila, předklonila se a napřáhla ruce. Šla jsem dokola poprvé a tápala jsem kolem sebe rukama a – příběh byl naprosto pravdivý a já si přála, aby byly smazány ty roky, co jsem musela čekat, abych byla šťastná na věky věků.«[1]

Jinaké překročení vílové hranice bylo zaznamenáno v bájném vyprávění[2] sedláka Josefa Khuna z Bělé nedaleko městečka Pecka.

»Jednoho pošmourného zářijového jitra seděl při okraji lesa u role zvané „Pod Vodnožej“. Vidí, kterak z lesa vystupuje skupinka žen. Každá na zádech raneček, jako by šly z pouti. To je divné, pomyslel si. Ať vzpomínám, jak vzpomínám, nevím o žádné pouti v okolí. Údiv vzápětí vystřídala zlost. Ženy totiž působily dojmem, že za svým cílem putují nejkratší možnou cestou, les neles, pole nepole. Vůbec se nezdržovaly Khunův pozemek obcházet. Z lesa rovnou na len a rázují si to k silnici. Vstal, že na ně houkne. Ústa se otevřela k zlobnému výkřiku, ale zvuk už nevydala, ani se nezavřela. Zůstala rozevřena údivem i hrůzou. Celý zástup žen se totiž najednou odlepil od země, stoupá výš a výš do vzduchu. Nebe se rozzářilo oslepujícím svitem, zjevení v tom světle zmizelo a nebe se zas zakabonilo souvislou clonou mraků.«

Bratři Grimmové zachytili onen nenápadný prvek mimochození v pohádce Zlatá husa. Chytří a prozíraví starší bratři Hlupáčka se odmítnou podělit o svítek a víno se starým šedivým mužíčkem poté, co vstoupili do lesa nasekat tam dříví. Nazírejme to správně: povrhli svátostí večeře a tím zrušili posvátnost prostoru, neučinili se jedno s bytostí, která má býti tuto pomocníkem. Mínili: „Co dám tobě, to bude chybět mně. Jen si jdi, odkuds přišel.“ Oba si sekerou přivodili zranění, za nímž stál les a mužíček. To Hlupáček měl dobré srdce, a co dal, to mu bylo ještě přidáno. Poté, co sdílel, poradil mu mužíček, aby porazil strom. V jeho kořenech našel zlatou husu s peřím z ryzího zlata. Následuje příběh o tom, jak každý, kdo byl zaujat a chtěl uzmout alespoň jedno zlaté peříčko tohoto podivuhodného ptáka, zůstal jako přikován a musel běžet, kam šel Hlupáček. Tak fascinující je rtuť, když běží.

Tak fascinující je rtuť, když běží.

Takto obtížen roztodivnou suitou došel náš hrdina až do města, kde panoval král, jehož jediná dcera byla tak vážná, že se jí nepodařilo nikomu rozesmát. Když princezna uviděla těch sedm, jak běhají stále za sebou jako husy v řadě, dala se do hlasitého smíchu.

Co vede husy běhat v řadě za sebou?

Není to však vždy jasně vymezená hranice, za níž ostře černobíle začíná onen druhý svět. Někdy je člověku do cesty postavena závora nebo zákaz vjezdu, jako onomu hrdinovi filmu Případ pro začínajícího kata[3], Lemuelu Gulliverovi, na samém počátku snového příběhu, za níž se pak už dějí jenom podivné surrealistické scény: dramatická nehoda auta (nikým neřízeného a přesto pohybujícího se po silnici) dělajícího přemety ze skály (konec samovolného pohybu svévole), z něhož se Lemuel vysouká bez jakéhokoliv zranění, mrtvý zajíc na silnici oblečený do manšestrových kalhot a vestičky, v níž se nacházejí kapesní hodinky, a z úst se našemu hrdinovi dere přiznání: „Já se chci probudit a nevím už, jak se to dělá!“

Probudit se vyžaduje chodit mimo a zakázanými cestičkami, a nesmí vás odradit ani plamenný meč, jejž třímá cherubín na straně východní – to jest totiž, kudy se v(y)chází – ostříhající, by nikdo nemohl ke stromu života –, ani společností dohodnuté symboly zakazující přechod na druhou stranu za hraniční kámen. Lemuel je „ten, který náleží Bohu“. A tak je i tento, přes závory a zákazy vjezdu mimojdoucí, poslem Božím, jejž sám Bůh zkouší a nachází v tom zalíbení, aby jej pak nechal přijíti k sobě právě skrze blázna, který ho na voze zaveze další mimojdoucí cestou do země opatřené závorou.

K oněm kapesním hodinkám zajíce Oskara se vážou i závěrečná Lemuelova slova v tomto filmovém příběhu: „Obecní blb slyšel na jméno Vyskoč a vyvezl mě z balnibarbské země. Tehdy se stalo, že jsem znovu upadl do rozpaků a obrátil se na onoho blba. ‚Poslouchej, Vyskoč, jdou ty hodinky pozpátku, nebo se mi to jenom zdá?‘ Ale on namítl: ‚Co pořád máte, prosím vás? Copak vám nestačí, že je slyšíte tikat?‘“

Jít vpřed či vzad znamená čiré nic. Jenom ono mimochození stojí za cosi.

A kdo jsme my než mimochodem a bezděky jdoucí k Bohu? Přitahovaní, jako husy mimojdoucí, ti náležejí Bohu.[4]

 

Podivínští cizinci v Praze

Jedním z určujících vlivů na základy Zeyerovy tvorby byla v dětství „Stará Praha“ (líčí Zeyer v přednášce o Vojtu Náprstkovi), „v kráse své pochmurné měla čar pohádkový, čar mizící, bohužel už každým dnem, tak že za nedlouho nezbude po něm, než legenda! Nebylo cizince, jejž by epické vzezření Prahy nebylo vzrušilo hlubokým podivem, – a dítě, což není ono také cizincem, přišlým z neznáma a otvírajícím udivené zraky své, ty věčně »proč« se tázající?“

John Coulthart: Haus zur letzten Latern (ilustrace k CD Silence & Strength)
John Coulthart: Haus zur letzten Latern (ilustrace k CD Silence & Strength)

Jan Voborník si ve své studii Julius Zeyer[5] dobře všiml podivuhodné shody onoho pocitu „cizosti“ k tomuto světu – od dětství až k jinošství, totiž živé obrazivosti přivádějící na dosah zcela jiný svět, než tato jest přehlušena rykem světa vezdejšího – s Máchovým výkladem v eseji Večer na Bezdězu (1834):

„Blíž a blíže pak večer přichází k noci; hvězda za hvězdou vystoupá na obzoru blankytného nebe, jako sen za snem, žádost po žádosti v duchu jinocha. Zponenáhla ztratí tento ze zraků svých zem, na které žije, jak ji hustá zahalí, jako ji temná víc a více by kryla noc. On jen vzhůru touží ke snům svým, k nesčislným hvězdám obrazotvornosti své. Výborně věk tento nazval jazyk náš jinošstvím; mládec ve věku tomto jest cizincem, jest jinochem zemi naší, on v jiných bloudí říších, vzhůru se vzpíná letem myšlenek svých, stojí sám, nevidí nic než přeludy vlastních obrazů svých.“[6]

A dále Zeyer:

„Němá žaloba těch tichých, pustých, sem tam docela travou porostlých ulic, jimiž vanuly staré pověsti jako zádumčivé větry, ta byla velice výmluvná, a brzy dozvědělo se pražské dítě, co ten smutek znamená, brzy tušilo i samo cosi podivného, a cítilo instinktivně celou tu českou tragedii, uhodlo tu starou, dávno spáchanou, nepomstěnou, věčně znova se rodící těžkou křivdu a mlčky přilnulo s láskou k tomu svému na smrt raněnému městu, k tomu strádajícímu lidu. Byla to velká kamenná kniha, plná pathosu a tajemství, ta naše stará Praha, plná záře podivuhodného umění.“

Jeden z nejlkavějších výkřiků Julia Zeyera za Prahou je přítomen v jeho dopisech:

„Chtěl bych Prahu v noci při měsíci opět jednou spatřit, když ulice její prázdné a jen řeka šumí a v měsíci se leskne. To je moje Praha, jak o ní někdy sním, jak jsem ji někdy s Hradčan viděl, mystická, velká, mlčenlivá, v mlze poesie, můj Mont Salvat! – – myslil jsem si, že tam zajedu, že přijedu v noci, že půjdu na Hradčany, že se na ni podívám a ráno že se vrátím.“

Nad tím už může stát jen otevřená rána, kterou si drásal Jan Maria Plojhar:

„Musil Prahu vidět, nechtěl-li zemřít lítostí.“

To město opřádá „oslňující kouzlo“, „kouzelný přelud“ či „kouzelná mlha“, která provází v pohádkách scénu mizejících nebo naopak objevujících se kouzelných bytostí či předmětů; má magické „osobní kouzlo“ či dokonce „zvláštní ženský tělesný půvab spojený s erotickou přitažlivostí“, onu bájnou báječnost (od slova „bájesloví“). Svoji postfunerální řeč Vojta Náprstek sepsal Zeyer v roce 1896 a vtělil do ní zřejmě i ohlasy na dílo Vltava Bedřicha Smetany:

„Slyšel-li za tiché noci hřmít Vltavu z daleka, rozuměl jí dobře. Vědělť, jaké řeky pila, než do Prahy se přivalila, věděl, jaké hory, lesy a hrady se v ní zrcadlily po cestě, věděl, kam spěje, a bylo mu tedy, jakoby viděl při její písni celou českou zem a krvavou, zlatou její slávu…“

Zeyerův román Jan Maria Plojhar (1887-88) přináší poselství o praměstě dlícím jakoby za branami onoho světa:

„Odtamtud byla přes prejzovité střechy … vyhlídka krásy báječné. Zdála se Praha odtamtud jako město z Pohádky a měnila vzezření své dle osvětlení; v slunci zdála se kusem Orientu, v mlhách městem příšer, pod těžkými mraky sem tam dlouhými paprsky bledého světla proniklými městem tragickým, odsouzeným k nějakému strašlivému konci a zatracení.“

František Kobliha: Máj
František Kobliha: Máj

Z celého románu Jan Maria Plojhar dýchá osobní i zevní apokalyptická atmosféra, jejíž mrtvolné rány mokvají nejen na duši spisovatelově, ale i na městě samém. Těžko ji mohou narušit i předchozí myšlenky mířící k „Věčnosti – Nesmrtelnost – … Myslím, že budu dále nějakým způsobem, až nebudu zde co ono já, které nyní s tebou mluví, tebe miluje…“

Prvními podněty pro Zeyerovo uvnitřnění jistě byly křesťanské legendy, teprve ve Francii se začal zajímat o idealistický proud (Desjardinovo novokřesťanství, spiritismus Paula Gibiera, Spinozova filosofie, Du Prelova filosofie a díla o mystice a okultnu), hypnotismus, okultismus a všechny ty, co „připadli na myšlenku o úzké souvislosti mezi těmi fakty a zapomenutou magií a kabalou a tajemným učením kněží egyptských a indických“ – Zeyer se seznámil s těmito názory a byl jimi okouzlen, neboť se shodovaly s jeho mytickými názory.

„Když se chystal (1875) k stavbě románu Ondřej Černyšev… šlo mu zpočátku jen o povídku, ale pak ji přepracoval v román.“ V tomto kvasu definuje pro sebe „tři přednosti člověka: vůle svobodná, vědění a ctnost. Ale jaká to ctnost, vyhýbá-li se boji života? Jaký to život bez velké, všeobsáhlé lásky k veškerému lidstvu? Prahl po nějakém cíli života. Zeyer-Černyšev opustil Ženevu (= Prahu) a její malicherné hádky a ubíral se do světa – do Ruska – jako bludný rytíř Amadis.“ Tento se pak z dějové osy románu vytratí. Výraznou složkou se stává „výlet do starožitnických objevů assyriologických, jímž (je) uveden do románu živel magický, Zeyerova specialita, v osobě mága Lambertiho.“

„Částí magickou souvisel Ondřej Černyšev s povídkami fantastickými, jichž tvořením se Zeyer se zálibou dále zabýval snaže se stále o větší poetičnost a idejní hloubku v nich.“ V přípravách k nim použil Zeyer dlouhý seznam pramenů, mj.: Keltské legendy a poesii irskou, kymerskou a bretaňskou od H. de la Villemarqué, Rozmluvy o tajných vědách Le Comte de Gabalise, Dogma a rituál vysoké magie a Dějiny magie Eliphase Léviho atd. Tady také nutno hledat kořeny skladby Ramondo Lullo z roku 1882, třebaže v legendě se jeho zanícení pro mystiku a alchymii zachycuje jen několika slovy, ale jádro pravdy podává Zeyer názorněji a účinněji. „Tu se ocitl v oboru látek, pro něž byl jako stvořen; všecko to lnulo k jeho duši básnické… A duši jeho jakoby se v něm otvírala cesta k vlastním, zavřeným dosud hlubinám:

»Hledej, hledej bez únavy život věčný, však ten vnitřní…«“

Této postavy se chopil ve své legendě[7] Obrácení Raymunda Lulla o něco málo později (1919) i Jiří Karásek ze Lvovic. V novele[8] Pražské jezulátko píše, že: „V Jezulátkově městě žije všechno, co v něm kdy žilo, a že z toho nic neumírá. … To je duše Malé strany, že v ní žije věčně minulost…“

Podobný motiv zaznívá v románu Zastřený obraz[9], jehož děj se odehrává na starobylém malostranském hřbitově. „Přichází sem jeho imaginární malíř, veden tušením, zastavuje se nad náhrobkem, pod nímž odpočívá markýz René Alexander a sní o minulosti života zesnulého, jež je setkána ze skutečných i illusivních zážitků. Fabule je tak dokonale podmaňující a klamivá, že čtenář se může domnívati o zážitcích skutečných, že jsou vymyšleny a o illusích, že jsou událostmi skutečnými. Básník přivádí nás na Smíchov svých vzpomínek, dnes již zapomenutý a daleký: na Smíchov svého dětství a mládí.“[10]

Karásek, který se přes svůj veliký obdiv a náklonnost se Zeyerem nikdy osobně nesetkal, přestože si začali dopisovat po vydání Gotické duše, již mu odeslal s věnováním, se podle svých slov „dostal po jeho smrti do prostředí, v němž se pohyboval Julius Zeyer v Praze, a tak jsem mohl choditi v šlépějích jeho osobnosti, neboť u všech svých pražských přátel zanechal Zeyer zlatou stopu světce.“[11]

Přestože byl Zeyer milcem Prahy, měl v letech 1885-1887 za své duševní krize hluboký smutek, jehož příčinou byla „osobní nespokojenost s poměry hmotnými, s literaturou, Prahou a celým hlučným životem jejím. Stále silněji jej to pudilo pryč z ní na venek. V dopise paní H. z 20. srpna 1885 se svěřuje: »Mám zase jednou nehoráznou chuť odstěhovat se z Prahy na ves.« A opět 20. prosince 1886 téže osobě: »Kdy se dostanu z Čech neb aspoň do té chaloupky, o které ve dne v noci sním?« Ten sen se Zeyerovi částečně splnil, neboť v červnu 1887 se už stěhoval do Vodňan. Paní Heritesová mu našla byt a už počal rychlý pochod tvůrčí, mající hlavním účelem osvobození duše od hrozné tíhy a zoufalství. Psal Plojhara. Dle pozdějšího vyznání byl prý blízek sebevraždy.“

Vidíme Plojhara „tak záhadného, zříceninu elegantního snílka, smutného představitele sešlosti národní.“ Praha jest mu symbolem českého národa, prahem, přes nějž možno vstoupit do toho nejvyššího duše národní. „Komu pravil to tak tragicky básník Zeyer: »Nemůžeš-li čestně žíti, odvaž se a umři!« Pravil to své vlasti, krásným svým Čechám, a Slavii. … Jest (však) ještě druhý Zeyer: onen, jenž pocítiv trpkosti ve společnosti a ve vlasti utíká do samoty a do ciziny, aby se tam úplně ztratil světu a žil jen sobě a svým snům. To je Konstantin. Představuje onen waldenský kvietismus, jehož touhy Zeyera pudívaly do kláštera, do lesů.“ Ejhle, pražský chodec v lesích…

Jan Voborník přiznává, že mu nebyl znám důvod Zeyerova pobytu v Paříži roku 1889 – jenž budeme dále zkoumat –, ale v nemocnici tam, „jak vypravuje Dům u tonoucí hvězdy (tiskem 1897), nalezl svého muže bolestné pravdy, Slováka Rojka. Z prvu jest to druhý Plojhar. Oba, Rojko i Zeyer, trpí hlubokým světobolem. … Básníkovi už mizela důvěra v dobrý smysl života, už mu hvězda (víra) tonula ve vodách pochyb člověka empirického. Dům u tonoucí hvězdy jest Zeyerova filosofie pozemské bídy.

Ich-forma je pro Zeyera v oné době příznačná, je českým „lékařem“ za pobytu v Paříži, kde potkává mezi pacienty v nemocnici Slováka Rojka, s nímž začne docházet do starého domu se znakem tonoucí hvězdy. Poznává tam ztracené duše, a třebaže je lékařem, nemůže žádnému v „kleci pomatených“ ani Rojkovi poskytnout víc než účastný zájem, neboť sám se nachází v téže kleci. Oni všichni jsou „tonoucí hvězdy.“ Děj oživují vzpomínky postav a jejich úvahy o filosofii a umění, o pochybách a utrpení celého lidského pokolení, řetězu bytí, neb – jak praví Gershom Scholem: „Pokolení jde a pokolení přichází a země navěky stojí.“[12] Vylévá si srdce ze smutku, který jímá příslušníky malých porobených národů. Cítil přítomně i předjímal pozdější osudy země české svým pesimismem právě u Plojhara: „Není ideálu. V okamžiku, kde se začínáme přizpůsobovati hanbě (v politice tomu říkají akkomodovati se okolnostem) – v tom okamžiku přestáváme ji cítit a začínáme jí zasluhovat.“

Vidina apokalyptické Země, která se vytrhla ze své dráhy a řítí se vesmírem do neznámé zkázy; má svůj protějšek v tonoucí hvězdě v domovním znamení – ztroskotání duší i národů. Symbol tonoucí hvězdy se stává domovem ztroskotanců v rovině společenské i existenciální. Perspektiva hrozícího zmaru země má ještě spodní rovinu v hrozbě zešílení, která vždy v depresi a zmaru hrozí. Opírá se o mýtus anglického romanopisce Thomase de Quinceyho Levana a matky žalu, který Zeyer pro svůj Dům u tonoucí hvězdy poprvé přeložil do češtiny.

John Coulthart: Gustav Meyrink
John Coulthart: Gustav Meyrink

V roce 1891 založil baron Adolf Leonhardi spolu s hrabětem Janem Harrachem pražskou theosofickou lóži U modré hvězdy, k jejímž členům patřili A. von Rimay de Gidofalva, Gustav Meyrink (stal se předsedou), Karel Weinfurter (tajemník), Julius Zeyer a mnohem později též básník a historik okultních společností Emanuel z Lešehradu.

Gustav Meyrink choval k Praze jakousi „nenávistnou lásku“ (v němčině se tomu říká „Hassliebe“) a prý o tom řekl toto: „Když jsem vystoupil na nádraží, okamžitě na mě padl tentýž dusivý, strašlivý pocit, který mě ovládl pokaždé, když jsem po delší době dýchal pražský vzduch. Pro mne je Praha, nemohu si pomoci, městem zločinné mysli a její atmosféra je atmosférou nenávisti. – Není na světě žádné město, jemuž bychom tak rádi ukázali záda, když v něm žijeme, jako Praha, ale také žádné, po němž bychom tak toužili, sotva jsme je opustili. – Vypadá to, jako by mrtví volali nás živé na místa, kde kdysi trávili své pozemské bytí, aby nám pošeptali, že Praha nemá své jméno nadarmo – podivný pocit, jako bychom nějakým způsobem opravdu překročili práh.“[13]

Tamtéž Jan Mareš uvádí ještě „Meyrinkovo líčení své kdysi prvé z mystických vizí – na lavičce u Vltavy seděl s pohledem upřeným k nebi, když ho náhle pronikla otázka po tom, kolik je hodin: v momentě vytržení uviděl na nebi obrovský kruh s rafijemi, udávajícími čas a přitom cítil zpomalení pulzu, zázračný pocit, jako by něčí ruka pevně svírala jeho srdce: podařilo se mu prý takové zážitky opakovat a nepovažoval je za druh snu, nýbrž za enormní bdělost – jeho Zelená tvář ostatně začíná větou: »Wachsein ist alles!«, tj. »Bdělost – toť vše!«“, kterou použil i D. Ž. Bor pro svoji prvou[14] knihu o Meyrinkovi.

Meyrinkovým velkým holdem Praze se stalo kratičké dílko Neviditelná Praha. Píše v něm, jak „v prastarých dobách, dávno před panováním kněžny Libuše, … přišlo sedm mnichů z nitra Asie, ze srdce světa, kteří zasili rýži na břehu Vltavy na skále, kde stojí dnes Hradčany, za jakýmsi tajůplným účelem…“ Jak však dále vysvětluje, tato rýže je prý vlastně trpasličím jalovcem nabývajícím fantastických tvarů a tam, kde se mu daří, „propukává v přestávkách orkán velkých válek ze země.“

Jalovec (Juniperus communis)
Jalovec (Juniperus communis)

Meyrink tu prostřednictvím tohoto jehličnatého keře učinil skrytou narážku na své motto »Bdělost – toť vše!«, neboť německy se jalovec nazývá „Wacholder“, a „wach“ značí právě „bdělého“, „strážného“ nebo „hlídku“.

O ní též se praví, že skrývá „moc, která obklopuje a drží“, je onou (drženou) hlídkou, strážní věží, z níž shlížel prorok Izaiáš do hlubin své duše, na výsost Boží (Iz 21,5n):

„Nechť stráž drží strážný. … Nebo řekl ke mně Pán: Jdi, postav strážného, kterýž by to, co uhlédá, oznámil.“

A ještě dále:

„Jáť, Pane můj, stojím na stráži ustavičně ve dne, nýbrž na stráži své já stávám v každičkou noc.“

A k tomu nadto záhadný výrok, který se snad týká Edómu – hebrejské slovo, jež znamená „červený“, jako byl Adam (Trapp), učiněný z červené hlíny, a mytická rasa červené barvy obývající Atlantidu; rovněž i „místo mlčení“ – pravící (Iz 21,11n):

„Volají na mne ze Seíru: »Strážný, kolik zbývá z noci? Strážný, kolik zbývá z noci?« Strážný praví: »Přichází jitro, ale ještě je noc. Chcete-li pátrat, pátrejte! Navraťte se, přijďte!«“

A když pátráme dále v textu Neviditelné Prahy, nestačíme než žasnout, že Praha má v Orientu – a nejen tam, jak se dále dozvíme – svého dvojníka:

„Pověst o sedmi kočovných mniších má jistý vztah k indickému městu Allahabadu. A město Allahabad má ještě druhé jméno: Praha!, neboť značí v domorodé řeči také práh,“ takže od oněch dob se mezi zasvěcenci šeptalo, že „Praha nemá nadarmo své jméno – že je ve skutečnosti prahem mezi životem pozemským a nadsvětím, že je prahem daleko užším, než na jiných místech…“

Zpoza tohoto prahu vychází do pražského Židovského města jednou za 33 let Golem:

„Vždycky jednou za lidskou generaci proběhne židovským městem jako blesk jakási duchovní epidemie, zmocňuje se lidských duší za určitým účelem, který nám zůstává skryt, a jejím vlivem vznikají – něco jako fata morgana – obrysy charakteristické bytosti, která zde snad před staletími žila a žízní o uskutečnění a tvaru.“

D. Ž. Bor dodává, že „Golem se tedy musel objevit znovu dlouho po asanaci židovského města, v roce 1923, potom znovu v letech 1956 a 1989 – a opět přijde v roce 2022!“[15]

Trilogii magických románů Jiřího Karáska ze Lvovic uzavírá Ganymedes[16]. „Adrian, o němž autor praví, že jej bolelo, »že je člověkem«, přichází do Prahy, na Malou Stranu, a Praha, jak on ji vidí a miluje, jej zcela okouzlí. Na starém židovském hřbitově, který je ústředním dějištěm románu, setkává a seznamuje se se záhadným Jörnem Mollerem, přivábeným do Prahy pověstí o Golemovi, jejž chce znovu vytvořiti po příkladu slavného legendárního Lva Jehudy. Moller chtěl býti sám jediným tvůrcem člověka. Vytvořil sochu k obrazu Radovanovu a magickými obřady ji vdechl život.“[17]

Vypravěč z Neviditelné Prahy se setkává s cesťákem panem Zahrádkou (o stránku dříve se Meyrink zmiňuje o hraběnce Zahrádkové, která prý otrávila svého syna, ježto patřila k ďábelské kacířské sektě Asijských bratří, a v Noci Valpuržině však táž hraběnka Zahrádková svého syna-bastarda zastřelí. Když se tatáž osoba v Golemovi setká s Athanasiem Pernathem, přičemž se mu zastaví srdce v těle, neboť mu je, „jako bych se viděl v zrcadle, tak podobný je jeho obličej mé vlastní tváři…“, načež „starý sloužící přináší můj klobouk a říká – slyším jeho hlas jako z hlubin země – : Pan Athanasius Pernath děkuje co nejzdvořileji a prosí, abyste jej nepokládal za nepohostinného, že vás nezve do zahrady, zakazuje mu to přísný zákon už od dávných dob“ (srv. Gn 3,24). „Ten, kdo se považoval za Pernatha, do zahrady nemůže, poněvadž ještě neprošel celou zasvěcovací cestou, avšak tento cíl je mu do budoucnosti přislíben; naproti tomu do zahrady může vstoupit potomek (výhonek, výstřelek) Johna Deea v románu Anděl západního okna. Mezi Zahradníky jej doprovází přítel Bohdan Gärtner (Zahradník), když předtím jej uvítal v Elsbethsteinu starý zahradník – laborant Gardener,“ osvětluje D. Ž. Bor.[18]

Hugo Steiner-Prag: Golem
Hugo Steiner-Prag: Golem

Přistoupit k bratrstvu Sat Bhaiů znamená zároveň přejít „přes práh“, ale co je tím míněno, se přesně neví. Prý ještě v roce 1760 byla v Praze lóže, jejímž posledním velmistrem byl hrabě Špork. Ve starých análech jest zaznamenán také jistý hrabě Zahrádka. Meyrink po letech vzpomíná: „Přičaruji-li si před svůj zrak Prahu, je zřetelnější než všechno ostatní – zřetelná tak, že se již nejeví jako skutečná, nýbrž přízračná. Každý, koho jsem znal, se scvrkne v přízrak, v obyvatele říše, která nezná smrt.“[19] Tato říše je i hlavním tématem čínské hry z pera Jiřího Karáska ze Lvovic, který rozuměl snům a kráse, s názvem Sen o říši krásy. Umělec uniká skutečnosti a vytváří sen. „Některé věci jsou možné jenom ve snu,“ praví agent Cooper v seriálu Twin Peaks. Povídku Neviditelná Praha zakončuje kuriózní Meyrinkův postřeh: „Když jsem šel jednoho dne Opatovickou ulicí, spatřil jsem nad portálem ctihodného patricijského domu v kameni tesaný znak, který patřil – Sat Bhaiům – Asijským bratřím -, a zvláštní shodou okolností byla nad ním papežská koruna. Zda vyjde vůbec kdy na jevo, jak tyto věci spolu souvisí? …“

Dva klíče – zlatý ukazuje heraldicky vpravo nahoru pod mitrou osazenou na vrcholu říšským jablkem – jsou symbolem brány (srv. Gn 3,24), tj. portálu či prahu. Avšak to, co zpoza tohoto prahu vchází do našeho světa, Meyrinka děsí:

„Už tenkrát, když zamířil směrem k Hradčanům po prastarém Kamenném mostě s bizarním nákladem významně gestikulujících barokních světců, který na dnes viditelných sedmnácti pilířích šestnácti oblouky překračuje klidně tekoucí Vltavu, jej zničehonic až do hloubi duše zachvátila hrůza, pro niž nenalézal vysvětlení.“[20]

A nikdy se této stísněnosti cele nezbavil, jak píše v pozoruhodném textu Město se skrytým tepem srdce:

„Ještě dnes se na mne snese, vzpomínám-li na Prahu, či se mi o ní v noci zdá. Jiná města, ať jsou sebestarší, mi připadají, že jaksi žijí pod nadvládou svých obyvatel; jakoby dezinfikována kyselinami, usmrcujícími zárodky – Praha své obyvatele utváří a jako loutkář vodí od jejich prvního až do posledního dechu.“

De la Motte-Fouqué[21] napsal ve vzpomínkách vydaných roku 1823 cos podobného:

„Je jisto, že večer šířil vůkol cosi kouzelného. Později jel jsem zase přes Horu, jak změněna byla však nyní! Přítomnost převlékla minulost. Nic na ni neupomíná. Ce se děje denně, událo se i zde. Jiní zakládají zde život, kde minulí nalezli smrt! Nikde není více kultury než na bojištích. Řetěz bytí spojuje se nad zemí i pod zemí.

Chci si však přece pochváliti měsíční svit! Nevýslovný, jako zázrak zářivý je dojem, který činí Praha a Hradčany ve svém plném lesku! Hradčany! Jako stříbrné skalisko svítily obrovské paláce, které zde zasazují výšinu do čtyřúhelníku. Císařský hrad, arcibiskupský palác, schwarzenberský a toskánský dům se svými jiskřícími a třpytícími se okny kouzelně odrážely nesčetněkrát zlomený měsíční paprsek. A při tom ty obrovské obrysy, kterým noční nebe dává vystupovat v nejistých a přímo fantastických rozměrech. Všechny ty zázraky ustupujících nebo ostře vpadajících stínů! Nelze říci, co magie změny světla dovede vůbec, co dovedla zde!“

„Meyrink považoval Prahu za město, které přitahuje a jako vulkán ze sebe vyvrhuje vzpoury a války, bez ohledu na to, jaké cíle tyto války a vzpoury sledují. Snad sama geografická poloha města, o němž se říká, že je srdcem Evropy, se podílí na všech vzrušených, tragických i slavných událostech, jež jsou podle Meyrinka vyvolávány skrytým tepem jejího srdce. Možná tu sehrává jistou roli i kosmický původ pražské kotliny, kterou před aeony věků vytvořil pád velkého meteoritu.“

F. H. Landmann: Malá strana a Hradčany s Kampy (bar. litografie 1844-57)
F. H. Landmann: Malá strana a Hradčany s Kampy
(bar. litografie 1844-57)

Meyrink v mnoha setkáních osvědčil, že byl nadán darem předzvěstným, a vzpomíná si, že o něm četl ve staré kabalistické knize: „Přítomnost je věčná a skrývá každou odpověď neporušenou ve svém lůně; kdo klade otázku minulosti a budoucnosti, může ji kdykoliv zodpověděti z událostí přítomnosti, a dovede-li je volati přes práh života.“ A v jeho případě svědčí o tomto „volání přes práh života“ celý jeho život a dílo, ba dokonce i při samé smrti na to myslel a své manželce Meně to i řekl: „Vím, že teď musím zemřít, také mi to, prosím, nevyvracej, a i kdybych měl hodně trpět, nedávej mi, prosím, žádné uklidňující prostředky – chci tu poslední temnou cestu projít s jasnou myslí a vědomě, a až bude po všem, nech mi prosím probodnout srdce – mám strach ze zdánlivé smrti.“ A jinde znovu, a trochu jinak, opakuje: „Jako by mrtví volali nás živé až na místa, kde oni kdysi trávili své bytí, aby nám pošeptali, že Praha nenese své jméno »práh« jen tak zbůhdarma –, že ve skutečnosti je prahem mezí tímto a oním světem, prahem mnohem užším než kdekoli jinde.“

»V „pražské“ povídce Přelud tajemný stařec vypravuje zvědavému cizinci, že od kostela sv. Tomáše přes Staré náměstí se nehluboko pod zemí táhne v širokých žílách ryzí zlato. Na dosvědčení toho, co říká, vtiskne cizinci do ruky cosi hrotitého, ale příliš lehkého, než aby to bylo zlato. Cizinec pohlédne do dlaně a vyleká se: to, co drží, je lidský obratel…; nejryzejší zlato, na němž a z něhož žijeme: kosti předků.«[22]

»Nakonec napíše opravdu něco znepokojujícího: „Sat Bhai se také jmenuje jeden druh asijských papoušků, kteří zachovávají prapodivnou zvláštnost: vždy jich spolu létá sedm.“« Je to počet barev refraktovaného světla, sedmi planetárních kovů a „když Max Heindel popisuje strukturu rosenkruciánského řádu, mluví o dvanácti bratrech, kteří jsou soustředěni kolem třináctého. Sedm z těchto bratří putuje po světě a koná dobré skutky. Zbylých pět nikdy neopustí svatyni. Třináctý, hlava řádu, působí jako spojka s »Vyšší ústřední radou«, skládající se z Hierofantů nejvyšších mystérií, kteří nemají zhola nic co do činění s normálními lidmi,“ píše v poznámce D. Ž. Bor.

Pernath se objeví v ghetě, a na vlastní kůži zjišťuje, že obyvatelé města jsou lidé divných a zkažených mravů.

John Coulthart: Haus zur letzten Latern (ilustrace k CD Silence & Strength)
John Coulthart: Haus zur letzten Latern
(ilustrace k CD Silence & Strength)

Naprosto neproniknutelná tma halí původ legendy o zdi u poslední lucerny (ve Zlaté uličce), kde se za mlhy nečekaně zjevuje vysoký dům, který mohou spatřit pouze »nedělňátka« – ti, kdož se narodili ve sluneční neděli. D. Ž. Bor připomíná „pro řadu zvláštních souvislostí symbolický motiv »lucerny«, objevující se v Bílém dominikánovi, sdružený s postavou Bartoloměje, svobodného pána z Jöcherů, který je čestným, úředně oprávněným rozsvěcovačem luceren. Jöcher je „ten, který jest zapřažen do jha“, skrytě hebrejská písmena alef lámed. D. Ž. Bor pak podnikl další výzkum: „Když jsem v Bódhi dharmě našel zmínku, že »před dávnou dobou zde byl Buddha, jenž se nazýval Dípankara, čili rozsvěcovač lucerny«, pokusil jsem se tohoto Buddhu uvést do souvislosti s mnichy z Allahábádu a s řádem Sat Bhaiů, ale nic z toho mě neuspokojilo. Potom jsem si vzpomněl, že v závěrečné kapitole Golema převozník Čamrda tvrdí, že Pernath stále žije a bydlí na Hradčanech, tam, »kde nemůže bydlet žádný žijící člověk: vedle zdi u poslední lucerny.“ A starý loutkář Zwakh vypravuje: „Kdo tam přijde ve dne, spatří jen velký šedivý balvan, za nímž je příkrý sráz dolů do Jeleního příkopu. Pod tímto kamenem, vypráví se, leží ohromný poklad. Ten kámen tam položil řád »Asijských bratří«, kteří prý založili Prahu, jako základdomu, který bude jednou při zániku světa obývat člověk – přesněji řečeno hermafrodit –, stvoření, jež je sloučením muže a ženy.“

Kosmická syntéza osobnosti v alchymické 'hvězdě dokonání'
Kosmická syntéza osobnosti v alchymické ‚hvězdě dokonání‘

Julius Zeyer ve svém zásadním díle putrefakčního charakteru, jímž jest Dům u tonoucí hvězdy, vztahuje onen zánik světa ke své osobní apokalypse. Znepokojovalo ho zdraví – nekonečné čtení a psaní a také kouření cigaret přivodilo mu churavost očí, takže chvílemi nemohl ani pracovat – a ještě více jej znepokojovala myšlenka, co všechno ještě musí napsat. Noc je katem světla a den v ní zaniká, když se do ní hrouží. Závěr dne je tedy apokalypsa. „Domem“ se v heraldice míní „rod“ nebo „kmen“. Tím jest u Zeyera kmen Čechů.

Tonoucí hvězdu vidíme v Barchusenově alchymickém komiksu Elementa chemiae z roku 1718 na tabuli obr. 22-25, kdy se vyvíjí v hvězdu dokonání. Sedmicípá planetární hvězda je tak stella perfectionis, koruna přírody, obraz dokonalé konjunkce. Duální stav světla a temnot, jinak života a smrti, spatřovaný na tabuli uvnitř hermetické nádoby se vysvětluje skutečností, že „dokonalá konjunkce“ se v alchymii objevuje ve znamení Vah, kdy oba protiklady splynuly nejvyšším možným způsobem.

„Podle všech těchto indicií,“ pokračuje D. Ž. Bor ve výkladu, „je přízračný dům, zjevující se za mlhy »nedělňátkům«, obrazem příští (postapokalyptické[23]), reálně existující »Noemovy archy«, v níž se před zkázou světa zachrání tajuplná hermafroditní bytost. Je-li tedy Praha „základem (k) domu, který bude jednou při zániku světa obývat člověk“, a jedním dechem dodává, že musí jít o hermafrodita, v němž byla dokonána konjunkce slunce a luny, musí jít o místo, jež se nachází mimo tento svět, který musí zaniknout. Touto „archou Noemovou“ musí být království nebeské, do nějž lze vstoupit toliko mimoděk, nebo – násilím.[24] „Přestože Meyrink do románového děje zamíchal symbolické obrazy, převzaté z Trezoru alchymie (např. pečení glóbu či hermafrodita, o nichž mluví Fulcanelli a Michael Maier), jeho tvrzení může mít ještě další platnost,“ uzavírá D. Ž. Bor, „a to sexuálně magickou, tantrickou. Co z toho je pravda, netuším. Řekl bych, že všechno.“

Aniž bychom zabíhali do detailů stran poslední věty, přesto se obrátíme naznačeným směrem a přečteme si Fulcanelliho zvláštní odstavec[25] týkající se jednoho zvláštního místa:

„Domníváme se, že existuje krajina, kde smrt nezasáhne člověka v čas dvojího strašlivého kataklysmatu. Pokud jde o zeměpisné umístění této zaslíbené země, je na nás, abychom je hledali. Neboť vyvolení, děti Eliášovy, budou zachráněni podle slov Písma: pro svou hlubokou víru a neutuchající vytrvalost si zaslouží být pozdviženi mezi učedníky Krista-Světla.“

Nebeská nádoba zjevující zrození hermafrodita, prvotního já
Nebeská nádoba zjevující zrození hermafrodita, prvotního já

Fulcanelli je na následujících stranách daleko určitější ohledně tohoto místa. „Kříž glóbu vyrůstá z pólu severní hemisféry a umisťuje do času fatální epochu onoho pokání. Bůh Otec drží ve své ruce glóbus, z nějž vyrůstá ohnivé znamení.“ Kříž tedy neznamená jen INRI v obvyklém smyslu, nýbrž i „tajný význam: Igne Natura Renovatur Integra: neboť pomocí ohně a v ohni samém bude naše hemisféra brzy zkoušena. Tak jako se ohněm odděluje zlato od nečistých kovů, praví Písmo, dobří budou od zlých odděleni o Soudném dnu. To je soumrak, zvěstující cyklickou noc, plnou hrůzy a zděšení, »ohavnost zpustošení«.“ Dům u tonoucí hvězdy – naznačuje se tu sklon hvězdy a její poslední zář.

„Zbývá ještě vyjasnit, proč Meyrink také svůj dům na břehu Starnbergského jezera pojmenoval »Haus zur letzten Latern«, tedy Dům u poslední lucerny? Bylo to proto, že byl v ulici Seepromenade poslední? Vedla jej k tomu vzpomínka na Prahu a na uličku alchymistů? … Proč vlastně situoval enigmatické stavení, které se objevuje v jistý čas a mohou je spatřit jen nedělňátka, právě do tohoto místa? Proč v domě vyšším než všechny ostatní v uličce spatřil starého alchymistu?“ Toto místo je třeba osvětlit.

V kapitole Žena líčí Meyrink Pernathovu cestu hlubokým úvozem příkře vzhůru k Hradčanům. V dálce svítí zářící bod, „osamělé světlo v dálce – kdesi – záhadně – mezi nebem a zemí“. Posléze se Pernath ocitne ve »Zlaté uličce«. Z ní nevede žádná jiná cesta než ta, po které právě přišel. Ale ať dělá co dělá, nemůže najít úzký východ, kterým by zase prošel: stále naráží na dřevěné pažení. Nakonec se rozhodne, že někoho vzbudí, aby mu ukázal cestu ven. „To je divné,“ říká si, „uličku tu uzavírá dům – větší než ostatní – a zřejmě příjemný na bydlení.“ Ten tu přece nikdy předtím nebyl! Podívá se do osvíceného okna – a tu do pokoje vejde prastarý muž s rozžatou svíčkou v ruce, dívá se na zaprášené retorty a baňky na stěně a nakonec upře oči na Pernatha. Zřejmě jej nevidí. Pernath klepe napřed na okno, potom na domovní dveře, ale muž jej neslyší. Zkouší tedy znovu najít východ a po chvíli se mu to se štěstím podaří. Co to bylo za dům, který Pernath viděl? Byl to sen, nebo živá vize? Opravdu uviděl »Dům u poslední lucerny«?

Ve Vánoční koledě Charlese Dickense navštívil Ebenezera Scrooge duch Jacoba Marleyho (ilustroval John Leech, kreslíř časopisu Punch, 1843)
Ve Vánoční koledě Charlese Dickense navštívil Ebenezera Scrooge duch Jacoba Marleyho
(ilustroval John Leech, kreslíř časopisu Punch, 1843)

„Prastarý muž“ je Saturn, olovo, subjekt je stižen prodlužovaným zakoušením stavů a jejich zpomalením, pocity mění gravitace v tíživá závaží, jakými bylo obtíženo strašidlo cantervillské Oscara Wilda a jeden z duchů ve Vánoční koledě Charlese Dickense. A tento prastarý muž musí najít tingující, tj. barvící kámen – a nejen o něm vědět – vždyť totiž tento kámen činí z olova (Adama-Saturna) zlato a z mrtvých lidí lidi živoucí. Tak i Kristus vzkřísil Lazara z mrtvých, probuzen Slovem. Tak se v glóbu vaří duše, peče tělo a vtěluje duch.

Ona prazvláštní möbiovská topologie, jíž jest tu Athanasius Pernath vystaven, probouzí představy obrazů M. C. Eschera, s nemožnými úhly schodišť, po nichž přesto jako přikovaní chodí bytosti z jiných míst (jako král skřítků, jehož zosobnil David Bowie, ve filmu Labyrinth z roku 1986), v nichž lze tou nejkratší cestou beznadějně zabloudit v nekonečných labyrintech, a tou nejdelší cestou bezpečně dospět do vytouženého cíle, zejména když použijete neviditelné spojovací dveře. Mohou tam existovat místa, do nichž nelze vstoupit nebo se dostat odtamtud. Právě tak, jako se to stalo Pernathovi. Avšak starý Zwakh si vzpomíná na ještě jednu událost:

„Lidé tenkrát prohledali dům v ulici U staré synagogy odshora dolů. Zjistili přitom, že je v domě místnost se zamřížovaným oknem, k níž neexistuje žádný vchod. Přišli na to tak, že vyvěsili ze všech oken prádlo, aby je mohli z ulice překontrolovat.“

M. C. Escher
M. C. Escher

Vchází do „podivuhodné labyrintní stavby, aby odtud následně zmizel na »druhou stranu«, kam za ním nikdo z živých nebude moci. Aby začal žít tam, kde nikdo z živých nebydlí.“ A nedosti na tom. Adam Trapp v nedopsaném románu Dům alchymistův seškrabává ze zdi svého pokoje šedivý prášek a tvrdí o něm, že je to elixír života. Jednoho dne najde na šedivé stěně svého pokoje vlhkou skvrnu velikosti dospělého člověka. Skvrna pokaždé za tři týdny zmizí a znovu se objeví. Vlhkost z ní přímo čiší. Rytmické opakování mizení a objevování se skvrny jako by napodobovalo měsíční fáze, včetně novu. Svému příteli pak říká: „To není skvrna; to je vchod. Vešel jsem do ní jako do otevřených dveří. Vešel jsem dovnitř – ne v duchu –, nikoli, tak, jak jsem. – Kdo žije, může všechno. Pouze »mrtví« jsou spoutáni; zapomněli, co uměli, když ještě žili.“ Meyrink studoval Paracelsovy spisy a přijal jeho učení o tzv. subtilním těle, které bez poškození může procházet zdmi a stěnami. Bdělost, toť vše.

 

Tajemný cizinec v Praze

Záhadný cizinec[26] je nedokončené dílo Marka Twaina. Pracoval na něm zhruba od roku 1890 až do své smrti v roce 1910. Příběh existuje ve třech verzích, ale třetí, nejdelší verze se jmenuje No. 44, The Mysterious Stranger.

Hugo Steiner-Prag: Der Weg Ins Grauen
Hugo Steiner-Prag: Der Weg Ins Grauen

Děj se vrací do Rakouska (tentokrát do roku 1490). Odehrává se v tiskařské dílně. Tato verze si mimo jiné pohrává s myšlenkou rozdělení nitra člověka na „Waking Self“ (Bdící já) a „Dream Self“ (Snící já). Číslo 44 je vystavováno přáním lidí do té míry, že vposledku nechá jednoho po druhém zmizet, až nakonec zmizí úplně všechno. Připomene to Meyrinkovu výsměšnou povídku G. M., v níž americký bankéř George Makintosh přesvědčí „poťouchle šířenými fámami pražské měšťany o tom, že se pod některými pražskými domy nachází zlatonosný písek a přiměje je k tomu, aby začali skupovat parcely, vyznačené v plánu »původního řečiště« kdysi zlatonosné Vltavy, který jim ukázal. Tak se stalo, že pražští boháči, navnadění vidinou zlata, se podle Makintoshovy mapy pustili do obrovské asanace domů.“ A v Praze mizí domy, stejně jako peníze boháčů, stojaté vody olova jsou jiným zlatem rozhýbány. V Praze mizí i lidé, ideje, ne však za prahem, za nímž zmizet znamená žít, však v bezedné propasti hamižnosti, kupčení a závisti.

A nejenom to: ghetto obývají „pijavice času“, které nás vysávají jako upíři. Zůstávají lidem neviditelní jako Neviditelná Praha a skrývají se před jejich zraky, tito »veneziánští« cizopasníci na našem životě. Je třeba pozvednouti štít bdělosti a postavit hráz šustivým zmijím sv. Phynancie, v jejímž chlívku bučí zlaté tele, v knihovně se skví tituly jako Bible boháčů, Kniha ospravedlnění kapitálu, Zlatá Plutova koruna a další poklady.

„Buďte zde na zemi jako automat. Jako zdánlivě mrtvý! Nikdy nevztahujte ruku po plodu, který se vám nabízí, pokud je s tím spojeno sebemenší očekávání; nepohněte ani rukou, a vše vám spadne zralé do klína. Zpočátku je to jako bloudění neutěšenými pouštěmi, většinou po dlouhý čas, ale pojednou nastane kolem vás světlo a spatříte všechny věci krásné i ošklivé v novém, netušeném jasu. Potom pro vás přestane existovat »důležité« a »nedůležité«, každá událost bude stejně »důležitá« a »nedůležitá« – a potom se stanete obrněnými proti dračí krvi jako Siegfried a budete si moci říci: vyjedu se sněhobílými plachtami na nekonečné moře věčnosti života.“[27]

*

(Psáno pro Živel č. 38.)

*

[1] Arthur Machen: Bílí lidé. Volvox Globator, Praha 1994.

[2] Roman Jirsa: Vůz hrůzy, smrti, tajemnými místy Českého ráje, Podkrkonoší a Krkonoš tiše projíždějící. Volvox Globator, Praha 2002.

[3] Případ pro začínajícího kata. Režie: Pavel Juráček. Československo, 1969.

[4] Martin Mrskoš: O kejklovném mimochození. In sborník Mimochodem – By The Way. Masarykova univerzita, Brno 2009, str. 142.

[5] Jan Voborník: Julius Zeyer. Česká grafická a.s. »Unie«, Praha 1908, str. 11.

[6] Karel Hynek Mácha: Obrazy ze života mého. Státní nakladatelství krásné literatury, hudby a umění, Praha 1953.

[7] Jiří Karásek ze Lvovic: Obrácení Raymunda Lulla. Alois Srdce, Praha 1919.

[8] Jiří Karásek ze Lvovic:Pražské jezulátko. E. Beaufort, Praha 1939.

[9] Jiří Karásek ze Lvovic: Zastřený obraz. Otakar Štorch-Marien, Praha 1923.

[10] Jetřich Lipanský: Jiří Karásek ze Lvovic. Essay. Edice Izmaël, Veselí p. Čepí 1929.

[11] Jiří Karásek ze Lvovic: Vzpomínky. Thyrsus, Praha 1994.

[12] Gershom Scholem: Počátky kabaly. Malvern, Praha 2009.

[13] Doslova to v článku Das unsichtbare Prag z Deutsche Zeitung Bohemia dne 31. března 1929 zní takto: „…daß Prag nicht umsonst den Namen ‚die Schwelle‘ führt – daß es in Wirklichkeit eine Schwelle zwischen Diesseits und Jenseits ist, eine Schwelle viel schmäler als an anderen Orten“. Citováno Margaritou Pazi z Tel Avivu ve sborníku Unerkannt und (un)bekannt. Srv. http://www.kohoutikriz.org/data/w_meyri.php.

[14] D. Ž. Bor: Bdělost – toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. Trigon, Praha 2002. Pak následoval jím redigovaný titul Gustav Meyrink: Nevědět nic, moci vše! Povídky – pojednání – korespondence. Trigon, Praha 2003.

[15] D. Ž. Bor: Bdělost – toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. Trigon, Praha 2002, str. 213.

[16] Jiří Karásek ze Lvovic: Ganymedes. Otakar Štorch-Marien, Praha 1925.

[17] Jetřich Lipanský: Jiří Karásek ze Lvovic. Essay. Edice Izmaël, Veselí p. Čepí 1929.

[18] Ibid, str. 216n.

[19] Gustav Meyrink: Dům alchymistův. Argo, Praha 1996, str. 88, Město se skrytým tepem srdce.

[20] D. Ž. Bor: Bdělost – toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. Trigon, Praha 2002, str. 25.

[21] N. Melniková-Papoušková: Praha před sto lety. Nakladatelství Orbis, Praha 1935, str. 10.

[22] D. Ž. Bor: Bdělost – toť vše! Gustava Meyrinka cesta k nadsmyslnu. Trigon, Praha 2002, str. 19.

[23] Pozn. – San.

[24] Podle mistra Eckharta znamená „zápas“, v němž spolu duch a Bůh divoce zápasí a duch usiluje o povznesení (srv. Gn 32,24) „vášnivou touhu po Nejvyšším (tj. poznání)“, to jest irascibilis – nachází se rovněž u Ruysbroecka (srv. De ornatu spiritalium nuptiarum fit)a také podstatu „násilí“, jež „království nebeské trpí“ (Mt 11,12) a „násilníci“ do něj „bezděky“ (srv. Staročeská bible drážďanská a olomoucká, I. Academia, Praha 1981, str. 70) vstupují.

[25] Fulcanelli: Tajemství katedrál a esoterický výklad hermetických symbolů Velkého Díla. Trigon, Praha 1992, str. 196.

[26] Mark Twain: Záhadný cizinec. Naše vojsko, Praha 1961.

[27] Gustav Meyrink: Nevědět nic, moci vše! Povídky – pojednání – korespondence. Trigon, Praha 2003. Povídka J. H. Obereitova návštěva u pijavic času, str. 60n.

Uložit

Uložit

Uložit