Arktos

310
Ursa maior

Imaginativní charakter alchymického díla

Alchymie je zvláštní směsicí náboženské vědy a vědeckého náboženství. Jeho evangelium chymické věrouky slučuje vědeckou práci a hledání tajemství přírody s náboženskou poutí za pochopením konečné povahy přírody. Alchymie tak má jak exoterní či „vědecký“ aspekt, tak i esoterní či „mystický“ aspekt.

Celoživotní zkoumání hmoty zavedlo alchymisty – jdoucí po špatné koleji – do temného prázdna, dokud duše dělníka tyto temnoty v laboratoři nakonec „neiluminovala“, aby si v nich osahala a do kouřících retort projektovala své obsahy. Takto nepřímo dospěli alchymisté prostřednictvím projekce a volných asociací k aktivaci nevědomých obsahů, jež se pojily s jejich dílem v podobě zážitků halucinací nebo vizí.

Už Leonardo da Vinci si poznamenal do svých Poznámek toto:

„Nemělo by ti činit příliš obtíží se na chvilku zastavit a zahledět se do skvrn na zdi, chuchvalců kouře nebo do mraků, bláta či podobných míst… a najít tam opravdu báječné nápady.“

Chymie mysli

Psychologickou povahu alchymie dokazuje způsob, jakým pojednává o svých „chymických“ záležitostech. Její prvky jsou „spirituálního“ nebo imaginárního charakteru, jako třeba filosofický syn, filosofický strom, filosofická voda, filosofické vejce, filosofický kámen atd. Často se zdůrazňuje, že alchymické dílo má filosofickou stránku, která musí iluminovat jeho materiální stránku, má-li být správně pochopen pravý význam alchymického opusu. Božská mysl působí v přírodě, odtud korespondence mezi fyzikálním a filosofickým chápáním věci. Přemíra halucinací, vizí a snů v hermetické vědě pomáhá vysvětlit svrchovaný význam, který alchymisté připisovali moci lidské imaginace. „Imaginace jest hvězdou v člověku, nebeským aneb nadnebeským tělesem,“ praví Ruland v Lexicon alchemiae z roku 1612, když podává svoji definici imaginatio.

V alchymickém spisu Rosarium philosophorum je alchymista nabádán, aby vedl své dílo následujícím směrem:

„I dbej toho, by tvé dveře byly dobře a pevně dovřeny, aby ten, kterýž jest uvnitř, nemohl prchnout, a – je-li to vůle Boží – pak dosáhneš svého cíle. Příroda uskutečňuje své dílo postupně; a vskutku rád bych, aby tomu tak bylo i s tebou: tvoji imaginaci ať vede jen nevědomí. A konej podle své přirozenosti, jejímž prostřednictvím se těla obrozují v útrobách země. A představ si to pravou, nikoliv fantastickou imaginací.“

V alchymii adept nabude „pravé imaginace“ pomocí meditace. Ruland o tom říká toto:

„Meditace: název pro vnitřní rozmluvu jedné osoby s druhou, která je neviditelná, jako při invokaci božství nebo při samomluvě, nebo se strážným andělem.“

Meditativní aspekt opusu zjevuje chápání „díla“ alchymistů také jako psychického procesu transformace. V takovém případě alchymické laboratoře přebírají funkci psychologických laboratoří. Účinek byl převeden do řeči alchymických symbolů, které v konečném důsledku představují alchymii mysli.[1]

»Ďábel«

V pohádkách je tomu jako v mnoha alchymistických traktátech, které namísto toho, aby vyložily celý průběh prací, rozvíjejí detailně jen jednu jeho fázi a rychle přecházejí jiné, byť je nenechávají úplně ve stínu. Právě to je případ pohádky, vyprávěné v četných variantách, z nichž ta nejrozšířenější se nazývá Jan Medvěd. V souhrnu jedné vojenské verze, vyprávěné ještě v prvních letech francouzské III. republiky při polních leženích kolem ohňů a ve stanech, zaznělo:

„Žena jednoho dřevorubce byla unesena medvědem, s nímž měla syna[2] obdařeného mimořádnou silou, a protože byl kromě toho celý pokryt srstí,[3] dostal od svých kamarádů jméno Jan Medvěd. Po pěti letech práce u kováře se vydal do světa a jako odměnu za službu si odnesl pouze železnou hůl vážící tisíc liber, kterou sám zhotovil. Na své cestě potkal ‚Ohýbače dubů‘ a ‚Lamače hor‘, kteří svá jména získali díky výkonům, a vzal je s sebou. Všichni tři dorazili k zámku, jehož mříž se před nimi sama zdvihla. V neobydleném domě nalezli zapálený krb, připravená lože a stůl, který byl vždy prostřený. Brzy se však začali nudit a vyrazili na lov, přičemž vždy jeden z nich zůstal v zámku na stráži. ‚Lamač hor‘, a poté i ‚Ohýbač dubů‘ byli zpráskáni malým mužíčkem, který vylezl z krbu; když přišla řada na Jana Medvěda, ten naopak zbil mužíčka, který poté zmizel v podivuhodně hluboké studni. Jan Medvěd do ní vrhl svou hůl, a poté chtěl do studny spustit v koši své kamarády, kteří jeden jako druhý dostali strach a nechali se vytáhnout, ještě než dosáhli dna. Nakonec do studny sestoupil Jan Medvěd, na dně nalezl svou hůl a v podzemním světě, jejž objevil, se dozvěděl od jedné stařeny, že ‚velký rošťák‘, který zpráskal jeho dva kamarády, drží v porobě tři dcery španělského krále, a to jednu v ocelovém zámku, druhou ve stříbrném a třetí ve zlatém. Jan Medvěd, vyzbrojen svou holí a obdarovaný mastí, kterou mu dala stařena, aby si vyléčil své rány, poté bojoval s tygry, leopardy a lvy, a v každém ze tří zámků probudil jednu princeznu. Když je odvedl ke koši, v němž se dostali na povrch, obdržel postupně od každé oce­lovou, stříbrnou a zlatou kouli. Ale když si do koše sedl sám, aby se opět navrátil na svět, jeho špatní kamarádi nechali koš spadnout na dno studny, kde si Jan Medvěd polámal kosti. Vyléčil se pomocí mas­ti a na radu stařeny se nechal na povrch vynést orlem, jemuž musel během výstupu dát kus svého vlastního masa. Poté dorazil na dvůr španělského krále, kde se dal poznat díky třem darovaným koulím a odhalil dva podvodníky, kteří se prohlašovali za zachránce prince­zen; tu nejstarší si pak Jan Medvěd vzal za ženu.“[4]

Zvěstování

Smysl tohoto kabalistického vyprávění bezpochyby spočívá v pou­čení o charakteru merkura Mudrců, který je zde představován Janem Medvědem, a o jeho působení v průběhu prací. Početí Jana Medvěda je pohanskou obdobou křesťanského Zvěstování. Je-li Marie ženou tesaře, je Janova matka ženou dřevorubce. První z nich počíná z Du­cha Svatého a druhá z medvěda, jehož řecké jméno arktos nebo arxtos označuje také severní pól a oblast nebes, jež ovládají souhvězdí Vel­ké a Malé Medvědice. Blízkost slov arktos a arché naznačuje, že Jan Medvěd je synem počátku; ale pro přiblížení pravé identity Janova otce je dobré si připomenout důležitost kultu medvěda v dávném starověku, jehož přežívání lze ve Francii vystopovat ještě na počátku XIX. století v jistých obřadech, které se odehrávaly na Hromnice. Podle studií o mýtech různých severoevropských ná­rodů představuje „medvěd dávného člověka, buď vzdáleného předka, nebo bratra kmenového předka, přímého předka, otce všech lidí, nebo strýce z matčiny či otcovy strany, dědečka, babičku nebo otce“. Byl to v každém případě stařec, to znamená v rámci jazyka naší řecko-latinské kultury Kronos nebo Saturn (♄). Stejně jako je Jan Medvěd – hrdina jedné z nejstarších pohádek pocházející patrně ze starých oblastí kontinentu – zplozen tímto mytickým předkem, tak je i merkur filosofů nazýván „synem Saturna“. Sám je medvě­dem (ourson) nebo ježovkou (oursin), kterou staří Řekové nazývali echinos, tedy slovem velmi blízkým výrazu echeneis, což je „malá ryba“, „kterou tolik lidí urozených i neurozených až dodnes hledá s tako­vými náklady a úsilím“. Na své symbolické plavbě „od arktického k antarktickému pólu“ ji hledal i sám Kosmopolita, jak uvádí ve filosofické hádance, kterou připojil na konec svého díla.

Jan Medvěd, dítě obdařené zázračnou silou (stejně jako ryba nazývaná Remora, o níž se říká, že je sama schopná zastavit na širém oceánu i ta nejtěžší plavidla), se vyučil u kováře. Tento učedník vyráží po pěti letech na pouť, vyzbrojen tou nejúžasnější poutnickou holí, jakou si lze představit, která je tisíc liber těžká a již si sám vyhotovil coby svou mzdu. Poznamenejme, že slovo „mzda“ (salaire) je zde dokonale na místě, protože je v plné shodě se všemi autory, podle nichž je merkur zároveň solí kovů, kterou Basil Valentin nazývá vitriol a Jacques le Tesson zelený lev.

Na cestě Jan Medvěd potkává ‚Ohýbače dubů‘ a ‚Lamače hor‘. Přeložme: V průběhu své přípravy Merkur získává trojí kvalitu, za niž vděčí epitetu Trismegistos, třikrát mocný, neboť vládne jako absolutní pán třem říším přírody, coby ‚Lamač hor‘ říši minerální, jako ‚Ohýbač dubů‘ říši rostlinné a v podobě medvěda říši živočišné. Nicméně tyto věci je třeba chápat v ještě jemnějších významových odstínech.

Ve svém Mýto-hermetickém slovníku nás Pernety v hesle „vegetabilní“ (vegetable) varuje před nepříjemným zmatením: „Když Filosofové používají tento výraz, nemají na mysli nějakou rostlinu nebo jinou rostlinnou látku; nesmíme směšovat rostlinnou látku, tedy to, co roste, s látkou vegetabilní, tedy tou, která má schopnost růst.“ Je to právě tato růstová schopnost, jíž je vybaven pravý zelený lev alchymistů, třebaže jeho materiální základ je čistě minerální. Podobnou poznámku je třeba učinit u slova živočišný (animál), jež se vztahuje k oživení (animation) merkura, o němž Pernety říká, že spočívá v dodání „metalického ducha, který jej jaksi oživí a dodá mu schopnost vytvořit filosofickou síru“. Je to právě tato operace, jíž jsme byli svědky při dobrodružství v zámku, jehož brány se před třemi kamarády samy od sebe otevřely.

Když se do něj dostali, ukázalo se, že ‚Lamač hor‘ a ‚Ohýbač dubů‘ jsou málo účinní. Byli zpráskáni mužíčkem z krbu a projevili se jako zbabělci, když se měli spustit několik set metrů do studny. Vskutku, pouze živoucí duše merkura může proniknout do tohoto podzemního světa, kde jsou uvězněné tři dcery španělského krále, tedy krále Hespérie (země zapadajícího slunce). Jan Medvěd od nich obdrží tři koule, poté co uvede boj a vytáhne je na povrch. Co se týče vynesení hrdiny orlem, jde o sublimaci nebo oddělení a povýšení jemných částí materie (rafinace), z nichž má vzniknout kámen: „Nazýváme jej živočišným (animale),“ říká Pernety, „protože v průběhu sublimace roste a má krvavě zbarvenou duši, čímž máme na mysli neviditelného ducha vitriolu.“

V Madridu, na dvoře krále Hespérie, jenž tolik připomíná zahradu Hesperidek se zlatými jablky, končí dobrodružství svatbou, z níž mů­žeme usuzovat na šťastný výsledek prací.

Na konci této pohádky hrají důležitou roli při rozpoznání ženicha tři postupně získané koule, ocelová, stříbrná a zlatá. Vztahují se ke třem základním „barvám“ Díla, jež se postupně objeví v průběhu prací v lůně filosofické nádoby – černá, bílá a červená.

Dobrá a zlá universální matka

Alchymické lvíče se sápe na rodičovský objekt své lásky a nenávisti a ohrožuje jej

Duální mateřský archetyp popsal C. G. Jung. Kojenec nejprve vnímá jen izolovaně – části matky jako prsy, oči, rty atd., později pojímá celou osobu – kompletní mateřský „objekt“. Dítě si postupně uvědomuje, že „bohyně“, která ho nejprve kojí a pak mu poskytuje potravu, a frustrující „čarodějnice“ jsou dvě poloviny, tedy vlastně nejde o dvě různé postavy, nýbrž jednu a tu samou. Stručně řečeno, obě naleží lidskému jedinci, který může být střídavě milován či nenáviděn. Toto uvědomění duálního charakteru matky je rozbřeskem dítěte právě tak, jak na astronauta působí dvojí povaha Měsíce: tím, že je na orbitu kolem této oběžnice, vnímá osvícený měsíční povrch stejně jako její temnou polovinu. A když se „bohyně“ i „čarodějnice“ spojí dohromady v jediný objekt, jak dobrý, tak i zlý, a začne působit zrcadlová magie symbiotické fáze: dítě čelí uvědomění své vlastní lásky a nenávisti k tomuto objektu a s vědomím své vlastní orální agresivity a sexuálních fantazií, jejichž předmětem je jeho matka. Medvěd, příp. lev, je v alchymii symbolem zlé matky neboli velmi riskantního aspektu prima materia. Když si lidské mládě (lvíče) najednou uvědomí, že ho ohrožují kruté a orálně-sadistické rysy, jsou jeho projekcí a že vlastně patří jemu samotnému, může pak začít litovat svého chování. Projekce je protikladem introjekce a jde o nevědomý, primitivní obranný mechanismus, jímž jsou nepříjemné pocity a odpudivá přání připisována někomu jinému než sobě samotnému, takže jedinec si může říct: „Nejsem to já, kdo si myslí nebo pociťuje to a to; jde o někoho jiného.“ Psychologické následky tohoto mentálního bumerangu nejsou minimalizovány, poněvadž dětský fantazijní obraz této „Pohlcující čarodějnice“ je obklopen všemi možnými zlými prvky infantilního emocionálního života, jako je všemohoucnost, hltavost, žárlivost a pocity závisti, a sadismus.

Král a královna zaklesnutí do sebe lvím objetím incestní vášně a nenávisti

V německy psaném díle neznámého alchymisty z šestnáctého století uváděného jménem Lambspring se objevuje ilustrace týkající se operace cirkulární destilace. Jde o vizi alchymisty křížové konjunkce přirozených protikladů: polární hvězda – Afrika – půlnoc – poledne – ohňový lev – polární medvěd, jež tato rytina ztotožňuje s cirkulární destilací prvků, jež má v rukou ona mystická sestra. Alchymista o této operaci říká: „Tímto opakujícím se oběhem, čili cirkulárním filosofickým otáčením čtvernosti, je (dílo) přivedeno zpět k nejvyšší a nejryzejší jednoduchosti monády… Z hrubého a nečistého jednoho vystupuje výjimečně ryzí a subtilní jedno.“

Působce je také prasíla (archée), z řec. arché, tzn. počátek, princip, původ. Řecké slovo arktos znamená „medvěd“ a oblastem nacházejícím se pod souhvězdím známým jako Velká Medvědice se dostávalo pojmenování po trůnu nebeského světa Královny nebes. Mnohé arktické národy se označovaly za potomky medvědice sestoupivší na zem ze souhvězdí Velké Medvědice, anebo ženy, která strávila zimu v medvědím brlohu a přivedla na svět potomka částečně pokrytého kožešinou. Nebeské zvířecí inkarnaci této bohyně se dostalo různých jmen: sv. Uršula, Nokam, Dea Artio, Ursel, Deae Artioni Licinia Sabinilla, Artemis Kallisté,[5] Hongatar, Osmotar atd. Byla známa jako:

„Bohyně medvědí košile, nebo košile z medvědí kůže, jež se prý předávala válečníkům obdařených silou a odvahou medvěda, která je proměňovala v berserky, nebojácné, zuřivé a v bitvách neporazitelné, jako když medvědice brání svá medvíďata.“[6]

Berserk

Ona „svatá díra“, tj. medvědí brloh, v němž se medvědice ukládala k zimnímu spánku, byla spojována se silně žensky laděným symbolismem. V mnohých kulturách byl medvědí brloh nalezen právě díky šamanistickým, dušezpytným schopnostem žen. Samiové například věřili, že ženy mají s medvědem telepatické spojení a mohou mluvit stejnou řečí jako on. V řadě severských kultur byl medvědí brloh obrazem posvátného ženského prostoru, nejen pro jeho spojení s reprodukcí a obrozením přírody, ale také pro tehdejší praktiky oslavující ženská krvavá mystéria. Žena podstupující iniciaci do tajemství menstruace byly v některých domorodých kulturách připodobňovány k medvědovi v jeskyni; každoroční podzimní sestup medvědice do brlohu, její zimní spánek připomínající smrt, a následné probuzení na jaře bylo ozvěnou porodu, odpovídajícího symbolu iniciace.[7]

Pastýř bytí

Podobný cyklus ovlivnil i japonskou kosmologii, zejména s ohledem na vědomí transmigrace, a vlastně je to právě ten důvod, proč Japonci rozpoznávali zbarvení kožešiny na medvědí hrudi jako půlměsíc (spojovaný s dorůstáním a ubýváním, a cyklem znovuzrození). Medvěd byl tradičně vnímán náhorními lovci jako jedno ze stvoření yama no kami, tj. „vlastník“ nebo „strážce“, vztah strážcovství je patrný u mnohých kultur s tradicí lovu medvěda.[8]

Nepřekvapí jiná souvislost, o níž mluví Martin Heidegger u charakteristiky pobytu (jako místa bytí) vůči Bytí, (neboť) „takový pobyt je »Sucher, Wahrer, Wächter des Seyns«, totiž hledač, opatrovatel, strážce Bytí, což je pak souhrnně označováno jako »starost«, ale také jako pastýř bytí, »Hirt des Seins«.“ Potom je „strážcovství (Wächterschaft) člověka základem jiných dějin,“ totiž „nových dějin“ – po spáse. Ab-grund, „propast“, je propastným základem, z něhož se bytí ve své dějinné podobě vynořuje a ukazuje a skrývá a jako takové se uděluje a je osvojováno. Pobyt pak, jako ten, který si osvojil udělené, je chápán jako bytostné místo (Wesensstätte), ve kterém se člověk proměňuje, totiž obrací se k strážcovství pravdy Bytí.[9]

Také „půlměsíc“ je bytostné místo, ve kterém se člověk proměňuje, v závislosti na jeho dorůstání, prvotně tedy k bytí v pravdě (vlastně jejímu „nabývání“ nebo „pobývání“ v/u ní), či ubývání, takto k pozbývání bytí, tj. jeho bytí v pravdě schází na úbytě.

Polární kult přežíval v klasických dobách v lidovém náboženství a magii. Řecké magické rukopisy obsahují řadu kouzel adresovaných Velké Medvědici:

„Medvěde, medvěde, vládneš nebi, hvězdám, celému světu; ty jsi učinil, aby se osa otáčela, a spravuješ celý kosmos mocí i nutkáním, naléhavě tě prosím, úpěnlivě a pokorně, jestli bys to splnil [to, co si přeji], protože tě vzývám tvými svatými jmény, v nichž tvé božství jásá, jmény, které nemůžeš přehlížet…“

Berserkeři

Zvuk sedmera řeckých samohlásek – α ε η ι ο υ – je představitelem sedmi hvězd Medvědice: další dvojsmyslné dědictví polárně-sluneční tranzice, protože ve starověku bylo daleko obvyklejší připisovat samohlásky symbolům sedmi planet.[10]

Joscelyn Godwin cituje invokaci z jednoho magického papyru, kde se vzývá „α ε η ι ο υ, který vychází za noci“ a v tomto případě musí jít o nebeská tělesa zjevně nepatřící do sluneční soustavy, tedy o sedmero hvězd Velké medvědice, jež bývají zaměňovány se sedmi planetami, a dokonce nazývány jejich jmény. Této dvojznačnosti – obdobné mezi hyperborejským a délským Apollónem – si povšimli Sabejci z Harranu, tajemná hermetická sekta, která přežila až do muslimských dob, kteří měli sedmero chrámů zasvěcených planetám, a zdá se, že od nich pochází přiřazení planet ke kovům. Podle Nikomacha symbolizují samohlásky „prvotní zvuky vydávané sedmi nebeskými tělesy“.

„Thôzopithê (Arktos), Medvědice, největší z bohyní, vládnoucí nebesům, kralující od pólu ku hvězdám, nejvyšší, překrásně zářící bohyně, nezničitelný elemente, jsi součástí všeho, vše osvěcující, vážeš universum poutem α ε η ι ο υ, ty, která stojíš na pólu, ty, jíž pán bůh ustanovil, aby otáčela svatým pólem pevnou rukou.“[11]

Vládne tu jakási nejistota ohledně toho, zda-li je Medvědice Nejvyšším Bohem kosmu, nebo zda je Medvědice bohyní jemu podřízenou. Mága tohle nejspíše nezajímá, ne víc než průměrného křesťana, kterého trápí pochybnosti, jestli kosmos zformoval Otec či Logos.

Julius Schwabe se ve své knize Archetyp und Tierkreis pokusil učinit pro astronomii a astrologii totéž, co Jung učinil pro alchymii. Tento švýcarský autor vnímá přechodné stádium 4000 let před naším letopočtem jako poklidnější údobí; podle jeho podání to bylo právě tehdy, kdy Sumerové dokončili přizpůsobení jednoduchých hvězdných zobrazení matematicky přesnému zvěrokruhu. Tento obdivuhodný národ vytvořil koordinovaný systém měření, který stále částečně využíváme: 360 stupňů kruhu (a je třeba připomenout 360 dní „ideálního“ nebo mytologického roku); rozdělení času na měsíce, hodiny a minuty; a váhy a míry založené na násobcích 12, 60 atd.

V době zhruba 4000 let před naším letopočtem slunce při letním, resp. zimním slunovratu vstupovalo do znamení Lva, resp. Vodnáře; při jarní a podzimní rovnodennosti ve Štíru, resp. v Býku. V symbolismu zodiaku jsou tato čtyři znamení „stálic“ často spojována s význačným postavením oproti „kardinálním“ znamením. Nejznatelnější to je v podobě čtyř zvířat z biblické knihy Ezechiel,[12] a dále v Apokalypse[13] (Štír se stal Orlem a Vodnář prostě Člověkem). Okultisté je identifikovali se čtyřmi andělskými bytostmi ovládajícími osud země. Schwabe ukazuje na to, co považuje za původní sled zodiaku, na čtyři znamení přidělené jednotlivým světovým stranám: Lev na severu, protože až tam se slunce při letním slunovratu dostává; Býk na východě, kde slunce vychází na jaře; Vodnář na jihu, kde slunce sevřeno v zimě, a Štír na západě jakožto místě podzimní rovnodennosti. Toto seřazení má zásadní výhodu, neboť umožňuje zbytku zodiaku se elegantně a logicky seřadit do solárních a lunárních oddílů, z nichž každý je ovládán jednou z dalších pěti planet.

Kulatý stůl krále Artuše [H. Jennings]
Tento původní zodiak, jak Schwabe zdůrazňuje, umisťuje nebe na sever a podsvětí na jih. Pak ale došlo k traumatické události, která se odehrála nikoliv na počátku tohoto věku Býka, nýbrž v době zhruba 2000 př. n. l., kdy se došlo k poznatku, že původní zodiak již nadále neslouží svému účelu. Precese posunula kardinální body ročních období v relaci na ostatní znamení, takže letní slunovrat se již neodehrával ve Lvu, nýbrž v Raku. Kněží pověření revizí zodiaku se rovněž rozhodli ošetřit anomálii východu a západu. Následně, jak Schwabe poznamenává, byl celý kosmos „postaven na hlavu“. Rak se stal jižním souhvězdím a Kozoroh studeným severem. Jarní souhvězdí Berana bylo nyní na východě a podzimní Váhy na západě, čímž byl zodiak uveden do stavu, jak jej astrologové znají dnes. Ve stejnou dobu byl počátek roku přesunut k jarní rovnodennosti, čímž nastal věk Berana. Polární orientace, která přirozeně upřednostňuje osu sever-jih, ustoupila té solární, jež se kloní k východu a západu. Godwin upozorňuje na nedávno publikované dílo Johna Michella a Christine Rhone, nazvané Dvanáct kmenů a nauka o zaklínání krajiny,[14] kteří se v něm pokusili shromáždit z celého světa zprávy o původu kultur, jejichž symbolismus je solární a opírá se o číslo dvanáct. Michell píše o tom, že v Británii „se objevila před nějakými 4000 lety na počátku věku Berana. Její náboženství bylo založeno na solárním mýtu v rámci dvanáctidílného zodiaku a hlavou jeho dvanácti vládnoucích bohů byla britská obdoba Apolla, konkrétně Artuš.“

Odkazuje pak na dřívější polární tradici:

„Původ kulatého stolu z Glastonbury se nachází v dobách před úsvitem civilizace, když Artuš byl ještě Arcturus, strážce Velké Medvědice, tvořený sedmi posvátnými ostrůvky u Glastonbury. Spolu se solární civilizací přišla i vysoce strukturovaný sociální řád, jemuž dominovalo číslo dvanáct. Pozemský kulatý stůl byl odvozen z hvězdné krajiny a proměněn v obří zodiak o dvanácti kruhových výsečích kolem ostrova Avalon, a Artuš s dvanácti rytíři byl přestylizován do postavy slunečního hrdiny. Velká Medvědice pak byla vnímána jako povoz, na němž sluneční bůh kroužil po nebesích. Tak se mu také dostalo jeho starého anglického označení – Artušův triumfální vůz.“

René Guénon, jehož znalosti týkající se Glastonbury se omezovaly na prohlášení Katherine Maltwoodové z roku 1935, v němž oznámila svůj objev zodiaku tvořeného okolní krajinou, podal jeho výklad v eseji o Zemi slunce a pojednal jej jako zodiak o deseti znameních, čili jako pozůstatek pradávného modelu nebes. Věřil, že Keltové jeho prostřednictvím uchovali něco z veliké hyperborejské tradice, v níž měla kořeny postava krále Artuše: zeširoka rozebírá etymologii Artuše-Arktos, syna Uthera Pendragona, jehož jméno naopak připomíná polárné souhvězdí Draka. Je třeba poznamenat, že prominentní hvězda α-Draconis byla v době zhruba 3000 let př. n. l. po celá staletí Polárkou.

Artušova přeměna z polárního na solárního hrdinu je paralelou Apollovy proměny, když přišel do Řecka jako hyperborejský hrdina a skončil jako sluneční.

Lambspring

Mýtus vypravuje, že v chrámu bohyně Artemidy Munychie, Μουνυχία – jméno odvozované od slova μοῦνος + νύξ ve smyslu „za jedné noci“ nebo „jednonoční“ –, byla zabita ochočená medvědice, kterou zabili athénští výrostci. Proto pak přišlo sucho na zemi, které bylo možné ovrátit jen obětováním dívky. Každý se vzpíral obětovat svou dceru, až Embaros se uvolil obětovat svou dceru, když předají rodu jeho kněžský úřad. Když se tak stalo, obětoval do šatů své dcery oblečenou kozu. ῍Εμβαρὁς εἰμι se pak stalo příslovím pro člověka smyslů zbaveného.

Jméno Artemidy Βραυρωνία, Brauronía, bylo odvozeno od kraje v Attice, Βραυρὡν, Braurón, jež nezní helénsky, a je třeba po něm pátrat v historii. Při slavnosti Brauroniích vedli útlá děvčátka od pěti do deseti let v (šafránově) žlutavých šatečkách v průvodu, aby byly zasvěceny bohyni.  Tento obřad se nazýval ὰρχτεὑειν, vykonaná oběť ὰρχτεία ή, a dívka samotná pak ὰρχτος ή; v Athénách bylo zvykem, aby každá panna byla před svým sňatkem ὰρχτευομένη.

Název ὰρχτος znamená medvěda a medvědici ό, ή; žlutavé šatečky dívek prozrazují také barvu medvědů, neboť ti mají v Helladě chlup plavý a žlutavý. Za zabitou ochočenou medvědici měly tedy dívky být samy obětovány, a žluté šatečky zastupovaly pak barvu medvědí.

Základní a tajná myšlenka výše zmíněného svátku týkajícího se zásvětního soudu zněla: „ani o vlas jediný“. A dívky, které byly v průvodu vedeny, byly holé.

Žlutavá barva se opakuje i v příjmeních bohyně Artemis: χναγία, χναχαλησία, χναχεᾱτις, neboť χνηχός znamená „plavý, žlutavý“, ale též „kozel“. Co však znamenalo ono ὰρχτεὑω?

A. Fux si myslí, že ᾂρχτος v tomto případě nebyl žádným medvědem, nýbrž šlo jen o nesprávnou výslovnost právě tak, jak nesprávně byly nazývány dívky ᾂρρηϕόροι, přitom správná výslovnost byla έρρηϕοροι, tj. έρσηϕόροι, a domnívá se, že správnou výslovností bylo έρχτός, od ἒρσω, což by se mohlo ztotožnit s ρεχτός, od ρέζω; první znamená „dělat, činit, konat“, druhé pak „vyřídit“, zvláště pak ίερἁ, „oběti bohům předkládat“. Podle toho by έρχτός ὁ nebo ἡ znamenalo ve smyslu ἒρχτωρ „obětovníka“ či „obětovnici“, totiž tu, která přinášela oběť bohyni. Nesprávnou výslovností pak bylo z έρχτός utvořeno ᾂρχτος a medvěd byl z obětovníka na světě. Slovem ρέζω se ale dají vysvětlit i žluté šatečky dívek; sloveso ρέζω totiž znamená i „barvit“, a tak se barevné šatečky staly žlutými šatečkami.[15]

Mágova cesta vzhůru

Někde mezi tajnými zasvěcovacími rituály mithraického kultu a běžnými jevy lidové magie vystupuje takzvaná Mithrova liturgie ze čtvrtého století n.l., popisovaná jako „nejproslulejší řecký papyrus světa“, a vešel ve známost poté, co jej otiskl Albrecht Dieterich ve svém díle Eine Mithrasliturgie v roce 1903. Mithrova liturgie se nachází na řádcích 475 až 834 Velkého pařížského magického papyru (PGM, iv), což je třicetišestistránkový kodex v koptštině a řečtině. Lze v něm rozeznat přinejmenším dvě linie kosmologických idejí: od původního autora Mithrovy liturgie, a pak od redaktora tohoto papyru. Vzhledem k tomu, že byla původně spíše sepsána jako praktický průvodce pro mága než jako doslovný popis kosmu, není jeho kosmologie hned bezprostředně zřejmá. Srovnání s Mithrovým žebříkem o sedmi šprušlích, jak jej popisuje Kelsos,[16] nebo s planetární posloupností, jak to vidíme v hermetickém traktátu, v němž vystupuje Poimandres, a dále u Macrobia, což vedlo některé učence k tomu, aby při cestě vzhůru hledali sedminásobné členění planetárních říší.[17]

Rosarium Philosophorum: Zelený lev pohlcující slunce

Poimandres, řecky Ποιμάνδρης, známý rovněž jako Poemandres, Poemander nebo Pimander, je první traktát z hermetického souboru Corpus Hermeticum. Titul byl původně chápán ve smyslu „Pastýř lidí“, odvozený ze slov ποιμήν a ἀνήρ, avšak nedávné studie o jeho etymologii tvrdí, že je ve skutečnosti odvozen z egyptské fráze Peime-nte-rê, což znamená „Vědění Raovo“, „Znalost Raa“ či „Pochopení Raa“.

Nebeští bohové se však spolu střetli v říši větrů před branami slunce. Když dojde k povznesení mága tím, že vdechuje sluneční paprsky,[18] uvidí „božský řád nebes: vládnoucí bohové vystupují do nebes a ostatní se vydávají na cestu. Pak lze spatřit postup viditelných bohů napříč diskem božím, což jest můj otec; a podobně je tomu s takzvanou trubicí, zdrojem ministrujícího větru.“ V této říši větrů a astrologických vládců dne a hodin se musí mág chránit před hněvem jejích obyvatel namířeným proti vetřelcům, a prohlásit, že je bludnou hvězdou domovem v této říši. „Jsem hvězda, putuji kolem vás, a prozařuji tuto hlubinu.“ Mág poté přistoupí k branám a poté, co invokuje sedm nesmrtelných bohů tohoto světa, invokuje též Helia, který vstupuje, až se sluneční brány otevřou. Mág nestojí před žádnou posloupností planetárních bran, jejichž strážci by vyžadovali tajné heslo dovolující mágovi vystoupit do další říše. Dokonce i tato invokace k sedmi nesmrtelným bohům tohoto světa, což jsou pravděpodobně planetární božstva, slouží toliko k otevření sluneční brány vedoucí do další říše.

Nejde však o liturgii, nýbrž theurgickou evokaci, v níž (podle slov autora) „veliký bůh Helios Mithra svému archanděli nařídil, aby mi ho zjevil, abych jako hledající mohl úplně sám vystoupit na nebesa a shlédnout celé universum.“[19] Instrukcemi jsou pak následující stránky zcela prostoupeny popisem vizí vyplývajících z této evokace, nejprve je to sluneční disk, z něhož visí píšťala (aulos), „zdroj ministrujícího větru“,[20] vanoucího na východ i na západ. Tento matoucí obraz fascinoval C. G. Junga, neboť jeden z jeho pacientů měl nezávisle na tomto podobnou vizi:

»Jako příklad volím případ z praxe, který opět použiji, ačkoli již byl publikován, protože se díky své stručnosti hodí pro ilustraci. Navíc mohu připojit několik poznámek, které byly při dřívějším zveřejnění vypuštěny.

Asi v roce 1906 jsem se setkal s podivnými fantaziemi paranoika, který byl už mnoho let internován. Od svého mládí trpěl neléčitelnou schizofrenií. Navštěvoval obecné školy a pracoval jako úředník v kanceláři. Neměl žádné zvláštní nadání a já sám jsem tehdy nevěděl nic o mytologii nebo archeologii; situace tak nebyla nijak podezřelá. Jednoho dne jsem ho zastihl, jak stál u okna, pohyboval hlavou sem a tam a mžoural do slunce. Požádal mě, abych dělal totéž, a slíbil mi, že pak uvidím něco velmi zajímavého. Když jsem se ho zeptal, co vidí, byl překvapen, že já sám jsem nic neviděl, a řekl. „Vidíte přece ten sluneční penis – když pohybuji hlavou sem a tam, pohybuje se také, a to je vznik větru.“ Přirozeně jsem tuto zvláštní myšlenku vůbec nechápal, ale zapsal jsem si ji. Asi o čtyři roky později, během svého mytologického studia, jsem objevil knihu Albrechta Dietericha, známého filologa, která vrhala světlo na onu fantazii. Toto dílo vydané roku 1910 pojednává o řeckém papyru z Bibliothèque Nationale v Paříži. Dieterich věřil, že v části textu odhalil liturgii Mithrova kultu. Text je bezpochyby náboženským návodem k provádění určitého vzývání, v němž je voláno Mithrovo jméno. Pochází z alexandrijské školy mystiků a ve významu se shoduje s dílem Corpus Hermeticum. V Dieterichově textu čteme následující pokyny:

„Naber dech z paprsků, třikrát vdechni, jak nejsilněji umíš, a uvidíš se, jak se zvedáš a kráčíš vzhůru, takže si budeš myslet, že jsi uprostřed vzdušného prostoru … cesta viditelných bohů se zjeví skrze slunce, boha, mého otce; podobně bude viditelná i roura, zdroj službu konajících větrů [var. „zdroj ministrujícího větru“]. Neboť uvidíš ze slunečního kotouče jakoby dolů visící rouru: a to po krajinách Západu nekonečnou jako východní vítr; když je do krajin Východu určen jiný, tak podobně uvidíš po krajích otáčení (pohyb vpřed) jeho tváře.“

Text ukazuje autorův záměr uvést čtenáře do stavu, v němž bude prožívat tuto vizi, kterou autor měl nebo v ni alespoň věří. Čtenář má být uveden do autorovy vnitřní zkušenosti nebo – což je pravděpodobnější – do některého z tehdy existujících mystických společenství, o němž jako současník podává svědectví Filón Alexandrijský. Zde vzývaný bůh ohně a slunce je postava, pro niž mohou být prokázány historické paralely, kupříkladu v souvislosti s postavou Krista ve Zjevení. Jde proto o kolektivní představu, jako jí jsou popsané rituální úkony, například napodobování hlasů zvířat atd. Tato vize je tak začleněna do náboženské souvislosti jednoznačně extatické povahy a popisuje způsob iniciace do mystické zkušenosti božství.

Náš pacient byl asi o deset let starší než já. Trpěl bludem velikášství, byl totiž Bohem i Kristem v jedné osobě. Jeho postoj ke mně byl blahosklonný – měl mě rád jako jedinou osobu, která vůbec jevila zájem o jeho nesrozumitelné představy. Jeho bludy byly převážně náboženské povahy, a když mě vyzval, abych mžoural do slunce jako on a kýval hlavou sem a tam, měl zjevně v úmyslu nechat mě, abych se podílel na jeho vizi. Hrál roli mystického mudrce a já jsem byl jeho žákem. Byl dokonce samotným bohem slunce, protože svým kýváním hlavou vytvářel vítr. Rituální proměnu v božstvo dosvědčuje Apuleius v Ísidiných mystériích, a to ve formě apoteózy slunce. Význam službu konajícího větru je podle vší pravděpodobnosti význam plodícího ducha (pneuma je vítr), který proudí od slunečního boha do duše a oplodňuje ji. Spojení slunce a větru se v antické symbolice vyskytuje často.

Zvěstování Emmanuela Tzanfournarise

Nyní musíme dokázat, že u těchto dvou jednotlivých případů nejde o pouhou náhodnou shodu. Musíme proto ukázat, že představa větrné roury ve spojení s bohem nebo sluncem existuje kolektivně nezávisle na obou těchto výpovědích nebo, jinak řečeno, že se vyskytuje i v jiných dobách a na jiných místech. Jisté středověké obrazy znázorňují Zvěstování prostřednictvím rourovitého zařízení, jež sahá od Božího trůnu k tělu Marie. Spouští se jím buď holubice nebo Jezulátko. Holubice je oplodňovatel, Duch svatý – vítr.

Nepřipadá tedy vůbec v úvahu, že by pacient mohl mít nějaké znalosti o papyru, který byl zveřejněn o čtyři roky později, a je nanejvýš nepravděpodobné, že by snad měla jeho vize něco společného se zvláštním středověkým zobrazením Zvěstování, i kdyby se mu měla nějakou nepředstavitelnou náhodou dostat do rukou reprodukce takového obrazu. Pacient byl počátkem svých dvacátých let prohlášen za duševně nemocného. Nikdy necestoval. V žádné veřejné umělecké galerii v jeho rodném městě Curychu nevisí takový obraz.«[21]

Dveře ve slunečním disku jsou dokořán, aby světu zjevily sedm planetárních bohů, pak předstupuje mladistvý Helios. Zjevně máme co do činění s výstupem napříč planetárními sférami. Helios je viděn, jak „přistupuje k nebeskému pólu a uzříte ho, jako by kráčel po cestě.“ Budeme-li mít na mysli zdroj evokace, což jest „Helios-Mithra“, pak tohle je podle všeho onen okamžik, kdy bůh transmutuje ze solární podoby do polární a nadkosmické.

Pak se otevřou dveře a sedm sudiček se zjeví jako panny, které zachovávaje egyptskou symboliku mají tvářnost brejlovců. Pak vchází dalších sedm bohů, pravděpodobně sedm hvězd Velké Medvědice:

„které mají tvářnost černých býků se lněnými bederními zástěrkami a mají v državě sedm zlatých diadémů. Jsou to i takzvaní Polární bohové nebes, jimž musíš vzdát úctu patřičným způsobem, každého pak pozdravit jeho vlastním jménem: ‚Vítejte, ó strážci osy, ó posvátní a chrabří mladíci, kteří na jediný povel zvrátí běh nebeské klenby…‘“

Vposledku se hřměním, blesky a zemětřesením přichází bůh sám Mithra oděn do perského roucha a drží býkovu přední nohu, egyptský symbol Velké Medvědice. Theurg nakonec zří:

„sestupujícího boha, boha neskonale obrovského, zářivého vzezření, mladého, zlatovlasého, s bílou tunikou a zlatou korunou a kalhotami, pravou rukou se přidržuje zlaté býčí plece: tohle je Medvěd hýbající a otáčející nebeskou klenbou, vystupuje a sestupuje v harmonii s denní hodinou. Pak uslyšíš úder hromu a uzříš blesk, který metají jeho oči, a hvězdy splývající z jeho těla…[22]

Duodecima figura: Helios-Mithra, Musaeum Hermeticum (1678)

Theurg z Mithrovy liturgie kráčel obvyklou cestou polárního zasvěcence: vzhůru po světové ose napříč říší slunce a planet, minul hvězdy, až nakonec dospěl k nadkosmické realitě… Jde o místo naprosté nehybnosti, jež je nadto paradoxně také místem absolutní moci, prostřednictvím jehož fiat jsou utvořeny obě Medvědice a roztáčena celá nebesa.[23]

Podobně o tom v díle Corpus Hermeticum vede Hermés k Asklépiovi tuto řeč: „Planetární sféry se tedy pohybují protikladně vůči sféře stálic, [vzájemným protikladným setkáváním. Z hlediska této protikladnosti jsou tudíž uváděny do pohybu ustavenou sférou.] A jinak tomu ani nemůže být. Vždyť třeba obě tyto Medvědice, u nichž vidíš, že nezapadají ani nevycházejí, nýbrž že se otáčejí okolo téhož…“,[24] neboť pro svoji blízkost nebeskému pólu nikdy nezapadají.

Odkazujeme rovněž na podivuhodnou trubici, v níž Prométheus přinesl lidem na zemi oheň. Vše povstalo ze sporu, který se jednou odehrál v Sikyónu, totiž „které části obětního býka [srv. taurobolie] se mají předložit bohům a které ponechat lidem. Byl přizván Prométheus, aby při rozsoudil. Stáhl tedy a vykostil býka, sešil kůže do dvou otevřených pytlů, které naplnil tím ostatním. V jednom pytli bylo všechno maso, ale Prométheus je přikryl žaludkem, který je ze všech zvířecích částí nejméně lákavý. V druhém byly kosti, ukryté pod silnou vrstvou tuku. Když nabídl Diovi, aby si vybral, dal se Zeus snadno oklamat a vybral si pytel, v němž byly kosti a tuk (a ty dostávají bohové dodnes). Ale potrestal Prométhea, který se mu chechtal za zády, a odepřel lidem oheň. »Ať si to maso jedí syrové!« křičel. Prométheus šel hned za Athénou a poprosil ji, aby ho vpustila zadním vchodem na Olymp. Bohyně svolila. Jak se tam ocitl, zapálil si od Héliova vozu pochodeň a po chvíli z ní odlomil kus žhavého dřevěného uhlí, které zastrčil do dutiny, vydlabané v dřeni tlustého fenyklového stonku. Potom pochodeň zhasil, odkradl se, aniž si ho někdo všiml, a předal oheň lidstvu.“[25]

Prométheovo jméno, „předvídavost“, může mít svůj původ v nesprávném řeckém výkladu sanskrtského pramantha, označujícího svastiku, tedy třecí kolík, který údajně vynalezl Prométheus, protože Zeus Prométheus byl v Thúriích zobrazován s třecím kolíkem v ruce. V knize Genesis vysvětluje posvátnost stehenních kostí Jákobovo kulhání, které na něho při zápase seslal anděl. Rétorická otázka zní, zda lze takto vysvětlit i kulhání Héfaistovo…

Héfaistos byl z Olympu sražen hned dvakrát. Podruhé to bylo, když se odvážil pokárat samotného Dia, který Héru po nezdařené vzpouře pověsil za ruce z nebe. Tehdy padal celý den. Když na ostrově Lémnu narazil na zem, zlomil si obě nohy, a přestože byl nesmrtelný, zbývalo mu v těle jen málo života, když ho ostrované našli. Později mu sice bylo odpuštěno a byl přijat zpátky na Olymp, ale chodit mohl už jen se zlatými opěrami. Jeho jméno mohlo vzniknout z nedbalé výslovnosti hemero-faistos, tj. „ten, jenž svítí ve dne“ (tj. slunce), zatímco Athéna byla měsíční bohyně, „ta, jež svítí v noci.“ Vedle ní je třeba zmínit i bohyni Ariadné, „Nejsvětější“, zvanou též Alfitó – alfa (α) a éta (η), které jsou prvním a posledním písmenem jejího jména. Byla dcerou či mladším já starověké krétské měsíční bohyně Pasifaé, „té, která září na všechny“, a Řekové z ní učinili sestru svého hrdiny Deukalióna spjatého s révou vinnou, který přežil Potopu. Podle Ariadné byla zřejmě vytvořena orgiastická bohyně Arianrhod a z legend ostrovů Lémnos, Chios, Chersonésos a na Krymu je zřejmé, že integrální součástí jejího uctívání bylo obětování mužů, jak tomu bylo u předrománských vyznavačů Bílé bohyně v Británii. Hrad Arianrhodé neleží uvnitř „arktického kruhu“, který zahrnuje obě Medvědice a hlídače, jak se dovídá Gwion, a že když slunce vychází v domě Raka, začíná zacházet za severním horizontem, a nevysvobodí se do doby, než léto pomine.

Pan

Jiným jménem Artemis Kallisté byla bohyně mlýnu, které byl v Arkádii obětován medvěd. Posvátný král dubu byl zabíjen ve dnech kolem letního slunovratu a přemístěn na Corona Borealis, jíž vládla Bílá bohyně, která se tehdy právě nořila za severní horizont. Avšak v písni, kterou Apollónios z Rhodu ve své Argonautice (1.495f) připisoval Orfeovi, se dovídáme, že královna otáčejícího se universa, Eurynomé, nebo Cardea, byla identická s krétskou Rheou žijící na nápravě mlýnského kola, otáčejícího se bez pohybu stejně jako je tomu u galaxie. Velká Medvědice a Malá Medvědice jsou dvě souhvězdí, kolem nichž se mlýn otáčí. U Řeků se Velká Medvědice Kallisté také nazývala Helice, což znamená jak „to, co se otáčí“, tak i „větvička vrby“ – připomínka toho, že vrba byla zasvěcena téže bohyni.

Píšťala (aulos) má vztah rovněž k Panovi, řeckému bohu lesů, pastvin, stád a také pastýřů a lovců, kteří ho uctívali. Πάν byl nevlastní bratr Diův, mnohem starší než Hermes, snad syn Krona a Rheie. Hermes však píšťalu, kterou Pan nakonec odhodil, okopíroval a tvrdil o ní, že je to jeho vlastní vynález, a prodal ji Apollónovi. Líčení Panova narození se tedy značně liší.[26]

Jednou z největších náklonností Hieronyma Bosche byla jeho záliba v alchymii. Monumentální dílo Zahrada pozemských rozkoší skrývá množství narážek na alchymickou tradici zobrazením nejrůznějších trubic, píšťal, křivulí, tyglíků, alembiků, pícek, morfovaných dechových nástrojů křížených s dosud neznámými prototypy rostlinných, zvířecích i metalidských údů. Dnes je to interpretováno jako stvoření života, který proudí těmito „cévami“, jako snoubení odlišných elementů (všechno to rozpustilé souložení odehrávající se na prostředním panelu), a vposledku i jako zánik přírody v apokalyptickém třetím panelu. Snad nepřekvapí, že podobný obrazoborec o pár století později nechal podobně kvasit a kypět obrazy jako z rohu hojnosti – byl to Stanislaw Lem ve slavném Futurologickém kongresu, kde nechává skrze „soledukty“ proudit svaté světlo jako Emmanuel Tzanfournaris na obrazu Zvěstování skrze prazvláštní trubicový útvar:

„New York, kdysi smetiště ucpané auty, se proměnil v soustavu mnohaposchoďových zahrad. Sluneční světlo se pumpuje potrubím. To jsou soledukty.“[27]

Carlo Lancillotti: Alchymické aparáty (1681)

Slovo, Logos, prochází lidskou „trubicí“, hrdlo, přes jazylku ven, míří ale také dolů na sluneční pleteň až do břicha. Zamyslet se a pomalu prubovat, jak a kde se rodí hlas, jak se zapojují ústa, čelist a rty. Světlo, Duch svatý, je zachyceno a zakleto do zvuku a jen někde cestou se ztratilo umění logogenese, umění stvořovati slovem. Nejsou to ovšem jediné trubice v těle – připomeňme Prométhea.

Jaký to musel být úžas, když spirituální kruhy sledovaly na konci XIX. století nejnovější pokrok ve využití paprsků X a berlínský korespondent deníku Standard zaznamenával vývoj fotografování pomocí Roentgenových paprsků umožňujících vůbec poprvé spatřit přímo v těle vnitřní orgány, když např. profesoři Dubois Reymond a Grunmach jasně uviděli hrtan, jazylku, žaludek, bránici a srdce a byli schopni postřehnout patologický tělesný stav těchto orgánů…![28]

Ursa crux

K již zmíněné zálibě mistra Bosche sluší se poznamenati, že ve středověkých textech často nacházíme kříž jako symbol tavicího kelímku – creuset nebo croiset, z lat. crucibulum, „kelímek“, v němž byly zkoušeny (prubovány) kovy, je odvozen od crux, které znamenalo mučidla a mučení obecně, neb „Příroda je obnovována ohněm“. „Onen kruciální bod, kdy je ze smrti vytvořen život, jenž se nachází všude, leč zůstává nepřístupný z této úrovně existence, a je symbolizován růží spojenou se dvěma rameny Kříže. Hle, Západ, z něhož se rodí Východ, zahrada panen Hesperidek, rubín posledních paprsků zapadajícího slunce, v němž spočívají všechny poklady, kde slunce mizí v noci jako ve svém hrobě, ve své manželce a matce, z níž se každé ráno rodí nová hvězda. První křesťané skryli tento bod do tajemství zmrtvýchvstání Syna člověka a Adepti pomáhali narození tohoto těla slávy uprostřed jejich kelímku, v němž se objevovalo v podobě hermetické růže jako dokonalý filosofický kámen.“[29] Tento myšlenkový pochod jest však možno i obrátit, a od Kříže dospět až k našemu Dílu tříbení kovů a jejich povznesení, „nesení síry neboli semena světla merkourem v jeho břiše“, od nejnižších planetárních sfér až po tu nejvyšší, ke konečnému spočinutí v nehybném středu, usednutí na hvězdnatý trůn. U Velké Medvědice.

Hieronymus Bosch: Zahrada pozemských rozkoší


[1] Johannes Fabricius: Alchemy. The Medieval Alchemists and their Royal Art. The Aquarian Press, Wellingborough 1989, str. 10n.

[2] Srv. Aleister Crowley: Liber Agape. Horus, Brno 1996, in kap. O nižších svatbách, str. 43n.

[3] Srv. Ezau.

[4] Bernard Roger: Objevování alchymie. Hermovo umění v pohádkách, dějinách a zednářských rituálech. Malvern, Praha 2005, str. 187n.

[5] Kallisté, řec. Καλλίστη, „nejkrásnější“, epiteton bohyně Artemis Kallisté (Άρτεμις Καλλίστη), která byla uctívána v Athénách a v Tegei (Paus. i. 29, § 2, viii. 35, § 7). Připomíná se nám hodnota a význam osamělých a nechráněných míst v divočině, a že tato hrozivá místa nás mohou vyléčit právě skrze ten strach, jež vzbuzují.

[6] Barbara Walker: The Woman‘s Dictionary of Symbols and Sacred 0bjects. Harper and Row, San Francisco 1988.

[7] Srv. Kaarina Kailo: Resurrecting the She-Bear Circumpolar Mother of Spiritual Feminism. Canadian Woman Studies 1996, str. 48n.

[8] Viz Catherine Knight: The Moon Bear as a Symbol of Yama. Its Significance in the Folklore of Upland Hunting in Japan. Asian Ethnology 67/1, 2008.

[9] Srv. Jiří Michálek: Být místem Bytí: Tři příspěvky ke studiu Martina Heideggera. Karolinum, Praha 2017, str. 14n.

[10] Srv. Joscelyn Godwin: Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi. Malvern, Praha 2017.

[11] Srv. Hans Dieter Betz: The Greek Magical Papyri in Translation: Including the Demotic Spells. University of Chicago Press 1996.

[12] Ez 1,10.

[13] Zj 4,7.

[14] John Michell, Christine Rhone: Twelve-Tribe Nations and the Science of Enchanting the Landscape. Phanes Press 1991.

[15] A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech hellenských. Fr. Hřivnáč, Praha 1905, str. 74n.

[16] Viz Órigenés z Alexandrie: Proti Kelsovi I-II. Oikoymenh, Praha 2016.

[17] Scott Noegel, Joel Walker Walker: Prayer, Magic, and the Stars in the Ancient and Late Antique World. Pennsylvania State University Press 2003, str. 225n.

[18] „Vdechuj [pneuma] z paprsků, vydechni třikráte co nejsilněji, a uhlídáš, kterak se pozvedáš a vystupuješ do výšin, takže se bude zdát, jako bys byl nad zemí“ (Scott Noegel, Joel Walker, and Brannon Wheeler: Magic In History. Prayer, Magic, and the Stars in the Ancient and Late Antique World. The Pennsylvania State University Press 2003, str. 226).

[19] Hans Dieter Betz: The Greek Magical Papyri in Translation: Including the Demotic Spells, str. 48n.

[20] Srv. dále bohužel nepochopené a chybně přeložené obskurní sousloví sogenannte Röhre, der Ursprung des diensttuenden Windes: „Hole von den Strahlen Atem, dreimal einziehend, so stark du kannst, und du wirst dich sehen aufgehoben und hinüberschreitend zur Höhe, so daß du glaubst mitten in der Luftregion zu sein. Keines wirst du hören weder Mensch noch Tier, aber auch sehen wirst du nichts von den Sterblichen auf Erden in jener Stunde, sondern lauter Unsterbliches wirst du schauen. Denn du wirst schauen jenes Tages und jener Stunde die göttliche Ordnung, die tagbeherrschenden Götter hinaufgehen zum Himmel und die andern herabgehen; und der Weg der sichtbaren Götter wird durch die Sonne erscheinen, den Gott, meinen Vater; ähnlicher Weise wird sichtbar sein auch die sogenannte Röhre, der Ursprung des diensttuenden Windes. Denn du wirst von der Sonnenscheibe wie eine herabhängende Röhre sehen: und zwar nach den Gegenden gen Westen unendlich als Ostwind; wenn die Bestimmung nach den Gegenden des Ostens der andere hat, so wirst du in ähnlicher Weise nach den Gegenden jenes die Umdrehung (Fortbewegung) des Gesichts sehen“ (viz Albrecht Dieterich: Eine Mithrasliturgie. B. G. Teubner, Leipzig und Berlin, 1910, str. 7). R. F. C. Hull, který přeložil téměř celé Jungovo dílo do angličtiny, se s ním zřejmě poradil, protože jeho převod „Likewise the so-called tube, the origin of the ministering wind“ je daleko srozumitelnější než česká podoba „Podobně bude viditelná i roura, zdroj službu konajících větrů.“ Nabízí se např. překlad „zdroj ministrujícího větru“, kde se sloveso „ministrovat“ vztahuje ke slovu „ministrant“ (služebník, který pomáhá kněžím během bohoslužby), z latinského „ministrare“, tzn. „sloužit“. Připojený obraz Zvěstování Emmanuela Tzanfournarise umožní lépe pochopit, co měli autoři vlastně na mysli.

[21] Viz C. G. Jung: Archetypy a nevědomí. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1997, str. 158n.

[22] Hans Dieter Betz: The Greek Magical Papyri in Translation: Including the Demotic Spells, str. 51n.

[23] Radek Chlup: Corpus Hermeticum. Herrmann & synové, Praha 2008, in Řeč Herma Trismegista k Tatovi. Pohár neboli Jednotka, odst. 7, str. 185.

[24] Radek Chlup: Corpus Hermeticum, in Hermés k Asklépiovi, odst. 7, str. 171.

[25] Robert Graves: Řecké mýty. Československý spisovatel, Praha 2010, str. 143n.

[26] Robert Graves: Řecké mýty, str. 98n.

[27] Srv. Stanislav Lem: Futurologický kongres. Svoboda, Praha 1977.

[28] Viz Light. June 27, 1896, str. 307 dole.

[29] Bernard Roger: Objevování alchymie, str. 314n.