Vize, Mothman & Twin Peaks aneb O komunikátorech

279
William Butler Yeats: Vize
(Malvern, Praha 2017)

William Butler Yeats: Vize

392 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, brožované
ISBN  978-80-7530-079-9

 

Yeats patří k těm literátům, kteří se i po získání Nobelovy ceny dále věnovali hloubení v hájemství inspirace a obohatili tak svou tvorbu. Svědectví o tom přináší vrcholné tvůrčí období v závěru života, kdy se snažil symbolicky zachytit tajnou podstatu chodu dějin, posmrtného života, tradice vizionářské poezie, starobylou, zejména keltskou mytologii a dobový mysticismus se svěžím vnímáním přírody a lidí bez zbytečných ozdob, a podržel si svou sugestivnost a hloubku.

William Butler Yeats s Berthou Georgie

Vize vyšla poprvé roku 1937 a nejde toliko o pouhý výklad Yeatsova hermetického systému, obsahuje i biografické pasáže, nicméně vysvětluje hlavně okultní genesi díla a nemalý podíl, který na jeho vzniku měla jeho žena Bertha Georgie – médium seznamující jej automatickým psaním se záměry komunikátorů, ať už byli kýmkoliv – od skrytých mistrů, jak je nazýval S. L. Mathers, či tajných vůdců Aleistera Crowleyho, až po neznámé entity, jakou byla Horla, Babalon, Soví lidé a další.

Součástí dvou úvodních kapitol je také příběh tajemného poutníka Michaela Robartese, fiktivního nálezce systému předávajícího jej vybraným lidem včetně reinkarnačního cyklu vysvětleného na pozadí lunárních gyr.

Základním principem chodu světa jsou nepřetržité bipolární proměny probíhající s otáčkami Velkého kola a představované vířícími kuželovitými oscilacemi, vzdouváním a odplýváním objektivních a subjektivních příměsí, impulsů či puzení.

Geometricky je Yeats znázorňoval jako dva protilehlé vířící kužely, jakési do sebe zaklesnuté zvony vířící protichůdně obrovskou rychlostí, spojené jako přesýpací hodiny a vzájemně si mezi sebou vyměňující metafyzickou masu. Snažil se tak proniknout pod povrch každodennosti a zachytit nejen podstatu lidského života a smrti, ale také určující rysy vývoje dějin lidstva a umění – tedy základní momenty okulturního dění. Cílem bylo pochopit smysl individuálního života v chodu dějin a místo jednotlivce v konkrétních zlomových dějinných událostech – obzvláště poté, co prodělá zasvěcení a začne vidět ahistoricky a nadčasově –, cyklicky se opakujících a podléhajících tajemnému a málo pochopitelnému působení kosmických sil.

Podle toho, v jaké fázi se život jednotlivce nachází, podle míry objektivity a subjektivity dané fáze, se naplňuje životní cíl člověka a dochází k uplatňování čtyř základních schopností člověka: tvořivé mysli, vůle, masky a ztělesnění osudu. Když se člověk nachází v objektivní části cyklu Velkého kola, nalézá svůj životní cíl (prozřetelnost) v rozpoznání významu reality (předzvěstné vědění) a vyrovnávání se s okolním světem (přijetí údělu). Pakliže se nachází v subjektivní fázi, jeho život se zaměří na naplňování svého vnitřního cíle (rozpoznání svaté vůle) či celoživotního snu a zdolávání vnějších překážek, které mu staví do cesty Odpůrce.

Čtyři dny po svatbě, odpoledne 24. října 1917, překvapila Yeatse manželka tím, že se pokusila o automatické psaní. Neznámý původce však brzo vyvrátil jeho úmysly, jak naložit se zapsaným textem, když se mu dostalo této odpovědi: „Přišli jsme, abychom ti poskytli metafory pro poesii.“ Automatické psaní pak pokračovalo v jednom hotelu na okraji Ashdown Forest v Sussexu roku 1918, komunikátoři změnili posléze svou metodu diktování z psaného slova na mluvené, aby to pro médium nebylo tak únavné. „Zdálo se, že mí učitelé nemluví prostřednictvím jejího spánku, ale skrze jakousi slapovou vlnu, na níž pluli.“

„V listopadu 1917 jsme se věnovali výkladu dvaceti osmi typických inkarnací nebo fází a zároveň vývojem jejich čtyř schopností. 6. prosince byl pak nakreslen kužel nebo spirálovitý prstenec a vztažen k posmrtnému soudu duše. A pak, když jsem byl blízko poznání, že kužely či spirálovité prstence, jeden uvnitř druhého a obrácené proti sobě, symbolizují inkarnace i soud, byly nakresleny dva takové kužely, avšak nevztahovaly se ani k soudu, ani k inkarnacím, ale k evropské historii. Bylo to začátkem července 1918, několik dnů předtím, než vyšel Spenglerův Zánik Západu, který, ačkoliv je založen na odlišné filosofii, mluví o stejných rocích změn a vyvozuje stejné obecné závěry.“

Do hry ovšem brzy vstoupili i jiní komunikátoři, kterým Yeats po vzoru svých učitelů říká mařitelé, neb se pokoušejí mást či zdržovat. Někdy náhlé rozčilené přerušení napovídalo, že mysl komunikátora brzdí sen, kterého se může zbavit, pokud si to bude dostatečně silně přát, jako se někdy můžeme zbavit noční můry. Součástí jejich cíle bylo ukázat, že všechno, čeho člověk dosáhne, získává konfliktem s protikladnou stránkou (Odpůrcem) svého skutečného bytí. Byla takovým konfliktem i komunikace? Jeden z nich prohlásil:

„Pamatuj, že tě oklameme, když budeme moci.“

Jako kdyby bylo na Yeatsovi rozhodnout, jakou roli bude v jejich snu hrát. Na druhé straně se komunikátoři zajímají podobně jako živí lidé o všechno, co zajímá živoucí. V Oxfordu jeden z nich požádal o krátkou přestávku v diktování poté, co uslyšel houkání sovy na zahradě.

„Takové zvuky jsou pro nás velkým potěšením.“

Jednou v noci, se Yeats chystal své ženě vyprávět příběh jednoho ruského mystika, když mezi nimi projel záblesk a jasně osvětlil židli a stůl. Pak také slýchávali dlouhý pískot,[1] který se objevoval, když jeho manželka spala – upozorňoval na to, že přichází některý z komunikátorů. Jednou sluhy na druhém konci domu postrašil „hvízdající duch“ tak silně, že potom požádal komunikátory, aby si vybrali jiné znamení.

Mothman

John A. Keel popisuje v sedmnácté kapitole své knihy The Mothman Prophecies, jak byl každý telefonát od Ivana Sandersona z New Jersey případem elektronického šílení.[2]

„Jeho linku pronásledovalo podivné hvízdání, rušivé zvuky jako od statické elektřiny, pípání a hlasité cvakání, jako když vás přepínají na jinou linku nebo když rozčileně cvakáte na staromódní zavěšovací vidlici telefonu.“

Podobné svědectví vyslechne novinář John Klein, který se záhadně octne v Point Pleasant – nic příjemného ho na tom místě ale nečeká – od muže opakovaně přes dva měsíce obtěžovaného telefonáty, kdy ve sluchátku nejprve slyšel hlasité pípání, pak spíše vrzání a vytí.[3] Za těmito projevy a předzvěstným prohlášením stojí entita jmenovaná nejen místními jako Mothman, což bývá do češtiny převáděno dosti nepřesně, třebaže poeticky, jako Motýlí muž, jenže jednak má s lidstvem a jeho rozdělením na pohlaví pramálo společného, takže může býti dosti těžko označována za „muže“, a nadto „moth“ je buď „mol“ nebo „můra“, což s ohledem na tísnivost a snovost klasické „noční můry“ daleko lépe přiléhá projevům, jimiž jsou vpády této entity provázeny. S nadsázkou, leč pro svoji nadřazenost nejen člověku, ale i všem nočním můrám, by mohl překlad znít např. Pán můr.

Mothman

První setkání Johna Kleina je velmi osobní, neboť jej během řízení vozidla ve zlomku vteřiny před sebou na silnici zahlédne jeho žena – přičemž nejprve jsou to jen dva červené body, jakoby zadní brzdová světla auta, posléze však rudé pekelné oči –, strhne auto a dojde k nehodě, při níž utrpí zranění a následný sken mozku u ní odhalí zhoubný nádor, jemuž nakonec podlehne. Když si pak v nemocnici prohlíží její deník, objeví v něm vize zvláštní okřídlené postavy hrůzostrašného vzezření.

Yeats také píše, že jeho „žena někdy viděla přízraky: před narozením syna spatřila velkého černého ptáka, osoby v šatech z 16. a konce 17. století. Objevovaly se ještě podivnější úkazy, o nichž teď raději pomlčím, protože vypadaly tak neuvěřitelně, že by vyžadovaly dlouhé vyprávění…“

Pierre

I pro Davida Lynche mají sovy a ptačí postavy symbolickou roli v příběhu agenta Coopera v Černém vigvamu. Dnes už legendární scéna z filmu Twin Peaks: Fire Walk With Me se odehrává „nad obchodem se smíšeným zbožím”, právě tak jako slavná scéna ze snu Dale Coopera v Červeném pokoji, je jednou z klasických Lynchových kryptických scén plných náznaků ponechaných fanouškům k rozluštění. O tomto magickém hokynářství, v němž kraluje fragnář (a toto staročeské slovo nejlépe odpovídá prapodivnému obojživelnému hmyzu, který se vylíhl 5. srpna 1956, zde nazývanému „frug“ (frog-bug), mající mytologickou obdobu ve tvoru, jemuž indiánský kmen Činuků říká „moth frog“, tedy „žábomůra“, a není ani přehnané, když v ní budeme vidět i sovu, o nichž víme, že nejsou tím, čím se zdají být…), se podle slov Jednorukého muže má zato, že nejlépe vystihuje povahu onoho „smíšeného zboží“:

„Žijeme mezi lidmi. Myslím, že tomu říkáte obchod se smíšeným zbožím. Žijeme nad nimi. Míním to tak, jak to říkám, jak to zní…“

Heyoka rituál

Twin Peaks nabízí však další konotace k těmto bytostem. Pierre byl malý chlapec žijící ve Fat Trout Trailer Park v Deer Meadow, a později i v Twin Peaks, a jeho babička, paní Tremondová, odhalila jeho zvláštní zájmy: „Můj vnuk studuje magii!“ Pierre pak v nové sérii seděl zabořený v gauči ve špinavé místnosti nad obchodem se smíšeným zbožím, kde se sešel velký počet duchů, včetně staré ženy, byl tam i BOB, trpaslík zv. „paže“, dva dřevorubci, elektrikář a skákající muž. Ten ukázal na stůl, za nímž seděli BOB a trpaslík zv. „paže“ a řekl: „Přineste oběť.“ A jak si ti dva vyprávějí, hrál si s bílou plastovou maskou s kosím nosem (srv. rituál heyoka). Pak se najednou zdálo, že se mu tvář proměnila v opičí.

John Klein vyhledá odborníka na fenomén Pána můr, Alexandera Leeka, který mu vysvětlí mytologické pozadí, zrazuje jej od dalšího pátrání po této entitě a přibližuje mu, jakým způsobem vlastně asi na člověka nahlíží:

Leek: „Zjevují se lidem různě, jako hlas, světlo, člověk, příšera. Jestli si váš přítel myslí, že mluví s Bohem, tak je vedle jak jedle.“

John: „Jak potom vysvětlíte, že všechno věděl?“

Leek: „Koukněte se támhle (ukáže na plošinu čističe oken vysoko na mrakodrapu)… Kdyby se deset bloků odsud srazila auta, ten člověk, co myje ta okna, by to viděl. To ještě neznamená, že je Bůh. Nebo chytřejší než my dva. Vtip je v tom, že odtamtud, kde sedí, vidí o pár ulic dál.“

John: „Dá se předpokládat, že ty bytosti jsou vyspělejší než my. Proč prostě nepřijdou a neřeknou nám, co chtějí?“

Leek: „Vy jste také vyspělejší než šváb. Vysvětloval jste mu někdy, co vás trápí?“[4]

Skákající muž

Někteří duchové, jak se zdá, žijí „mezi dvěma světy,“ možná v interdimenzionálním vesmíru nadřazeném tomu našemu. Do našeho světa zasahují tyto bytosti různými způsoby: prostřednictvím snů, jindy vkročí do našeho života podobným způsobem, jako to udělali Windom Earle a Phillip Jeffries, anebo prostě tím, co na nás spáchají jiní lidé. Může se to vztahovat i k linii „zvířecího života”, neboť se odkazuje na člověka jakožto ve zvířecím těle, a nikoliv že by byl (jako duch) zdělán z nejčistšího vzduchu, což jest pro obyvatele vigvamu nezbytný způsob, jak mohou ve skutečnosti působit v hmotném světě (a přivádět k sobě tolik žádoucí oběti). A to nemluvíme o faktu, že Bob se zjevně dokáže manifestovat i v podobě sovy (další příklad „zvířecího života“). Fráze „objevil se zčista jasna“ (angl. „he has descended from pure air”) se může odrážet také v teorii corpo aereo démonů, tedy o jejich těle utkaném ze vzduchu. Svatý Augustin cituje teorii, že démoni, kdysi andělské bytosti, poté padlé kvůli hříchu pýchy, mají tělo z čistého vzduchu, v němž se zjevují lidem (ďábel jako „princ vzdušné mocnosti“).[5] Tuto teorii stvrzuje znovu i sv. Isidor ze Sevilly ve svém souhrnu o démonologii a angelologii, kde píše, že démoni jsou nečistí duchové, podřízení vášním, a přesto zůstávají racionální, jsou to nepřátelé lidstva posedlí touhou škodit, kde můžou, jejichž smyslem je vynalézat stále nové šalby, úskoky a lsti, povětšině však mají těla vzdušná.[6] Tito démoni sídlí ve „vzduchu,“ jímž jest míněno místo níže, než jsou nebesa. Pavel z Tarsu ve své Epištole k Efeským praví (poněkud krypticky):

„Neboť není bojování naše [toliko] proti tělu a krvi: ale proti knížatům a mocnostem, proti správcům této temnoty, proti duchovním zlostem v povětří.“[7]

Létající žába Činuků

Někteří pozorní čtenáři rozpoznají v těchto slovech citát, který zazněl ve čtvrté epizodě druhé řady seriálu Penny Dreadful, nazvané Zlí duchové v nebeských příbytcích (Evil Spirits in Heavenly Places),[8] pekelné bytosti tu totiž vystupují ze stěn nebo vskutku jako by „ze vzduchu“. John Logan, producent a scénárista, nadto nechal ve čtvrté epizodě první řady[9] tohoto seriálu zaznít i citát z Twin Peaks ve scéně týkající se „nejvzácnější orchideje na Zemi.“

Toto pop-kulturně teologické exposé bylo nutné k uchopení jevů, k nimž docházelo v přítomnosti Berthy Georgie a Yeats z nich destiloval svoji Vizi.

„Když v roce 1926 vyšla pár týdnů po Vizi Spenglerova kniha, zjistil jsem shody nejen v datech, která mi komunikátoři sdělili, ale také v užitých metaforách a symbolech, které vypadaly, jako bych je napsal já sám. Spengler i já jsme rozdíly mezi řeckým a římským myšlením symbolicky vyjádřili srovnáváním bílých a barevných očí řeckých soch s vydlabanými zorničkami soch římských. Oba jsme jako ilustraci římského charakteru použili popisy naturalistických portrétů naroubovaných na sochy vypracovaných těl, oba jsme nacházeli stejný význam v kulatých ptačích očích byzantských soch, i když Spengler nebo jeho překladatel dávali přednost výrazu ‚zírající do nekonečna‘ před mým výrazem ‚zírající do zrcadla‘.“

Yeats se sytil Hegelovou Logikou, přečetl celého Plótína Thomase Taylora, jakož i celý MacKennův jedinečný překlad Plótína, některé části dokonce několikrát, od něj přešel k jeho předchůdcům a následovníkům – v té době nic jiného nečetl vyjma občasných příběhů o zlodějích a vraždách, jimiž „si večer provětrával hlavu.“  Pak však přišel zlom.

„Byl bych pokračoval v četbě další dva tři roky nebýt čehosi, co se stalo v Cannes. Zotavoval jsem se ze zápalu plic a celkového nervového zhroucení. … Téměř jsem zapomněl, jak naprosto dokonalí i v nejmenším detailu dovedou komunikátoři být v něčem, co já znal pouze v náčrtu, a jak umí být sebejistí a panovační.“

Komunikátoři Yeatsovi také odhalili, „že duchové člověku nesdělují pravdu, nýbrž vytvářejí takové podmínky, takovou osudovou krizi, která člověka přinutí, aby svému Démonovi naslouchal.“ Obyčejní „duchové“ jsou „cílem“, odrazem a deformací reality. To už se blíží tomu, co Alexander Leek vysvětloval Johnu Kleinovi s ohledem na fenomén Pána můr:

„Komunikátoři – aniž změnili své znalosti či ztratili svou moc – mluvili prostřednictvím jiných lidí. Ten sen může dostat reálnou podobu ve zvucích, halucinacích, vůních, záblescích světla, pohybech venkovních předmětů.“

A pokračuje to ještě dál – „Swedenborg všechny ty bytosti mezi nebem a smrtí popsal jako poddajné, fantastické a zrádné, jako herce našich snů, a že Cornelius Agrippa připisuje Orfeovi tato slova: ‚Plutovy brány musí zůstat zamčené, za nimi je lid ze snů.‘“

Wyndham Lewis: Kompozice (1913)

Právě tohoto „lidu ze snů“ máme se obávati, přičemž slovo „lid“ je pouhý eufemismus – s člověkem to nemá nic společného. Člověku se vybaví šest křídel Danielových andělů a Múzy se podobají ženám, které se v noci plíží ven, oddávají se neznámým námořníkům a pak se vracejí, aby si pohovořily o čínském porcelánu – jeden japonský kritik řekl, že nejlepší porcelán se vyrábí tam, kde jsou životní podmínky nejtěžší –, nebo o Deváté symfonii – panenství se obnovuje jako Měsíc a ty nejsilnější vztahy si někdy Múzy vytvářejí právě v takových zavrženíhodných doupatech. To jest onen okamžik, kdy Marcel Schwob píše o malých prostitutkách, které jsou nablízku ztraceným duším nořícím se do nejhlubší propasti, aby je utěšily, neb nikdo jiný nablízku v tu chvíli není. Brzo zrána pak zase mizí, aby sebou odnesly děsný jed, jehož nikdo jiný zpracovati nedokáže.

„Někteří se budou ptát, zda věřím ve skutečnou existenci svých oběhů slunce a měsíce. Ty, které zahrnují veškerý dosud zaznamenaný čas v jednom oběhu a které Blake nazýval ‚pulzátory tepen‘, jsou čistě symbolické. … Pokládám tato období za stylistická uspořádání zkušeností srovnatelná s kostkami na malbách Wyndhama Lewise a s ovály na Brancusiho sochách.“

Od Empedoklovy ideje o Souladu, který přetváří všechny věci do „jedné homogenní sféry“ (Bůh) a Svár (Stvoření, Člověk) z nich pak vyděluje elementy a tímto způsobem vytváří svět, který obýváme, došel Yeats k představě víru nazvaného Svár jakožto kruhů neustále se zmenšujících, až z nich nic nezbude, a k tomu protilehlou sféru nazvanou Soulad jako cosi, co samo vytváří vír opačný, přičemž vrchol každého víru leží uprostřed základny toho druhého. Spirála Souladu vzrůstá, zatímco spirála Sváru se zmenšuje, a to se stále opakuje, jedna spirála vždy uvnitř druhé. Nejlépe to vystihuje Hérakleitova myšlenka: „Nesmrtelní jsou smrtelní, smrtelní jsou nesmrtelní: jedni žijí smrt těch druhých, druzí umírají život těch prvních.“[10] Ztotožnění času se subjektivitou – čas jako forma vnitřního smyslu a prostor jako forma vnějšího smyslu.

„Alkmaión, Pythagorův žák, tvrdil, že lidé umírají, protože nemohou spojit počátek s koncem. Jejich hadi své ocasy v tlamě nedrží. Flaubert často hovořil o tom, že napíše příběh pod názvem La Spirale, který měl popisovat muže prožívajícího ve spánku nádherné sny, zatímco v životě ho stíhaly stále větší pohromy; ve snu se oženil s princeznou, právě když ztroskotala jedna z jeho životních lásek“ – taková osudová krize.

Kužely příměsí zrcadlí realitu, ale samy o sobě jsou jen honbou za realitou a iluzí. Protikladným (prázdným) kuželem vyjadřujeme náš vnitřní svět touhy a imaginace, který se s rozšiřujícím kuželem stále obohacuje, zatímco primárním (vyšrafovaným) kuželem vyjadřujeme stále bohatší objektivitu mysli – ta zdůrazňuje to, co je naší mysli vnější, nebo co se zabývá vnějšími věcmi a událostmi spíše než vnitřními myšlenkami. Antitetická příměs je emocionální a estetická, zatímco primární příměs je rozumová a morální. Uvnitř těchto kuželů se vyvíjí to, co Yeats nazývá Čtyřmi schopnostmi: Vůle a Maska, Tvůrčí mysl a Ztělesnění osudu.

K tomu se pojí různé komentáře, jež jsou zásadní a rozhodně stojí zato se jimi zabývat, zkoumat je a rozjímat o nich.

„Maska vytvořená egem jako ochrana či zjevení duše…“
„Maska jest ona forma, kterou stvoří vášeň, aby zjevila nebo skryla individualitu.”[11]

„Bezcílnost přivádí Vůli k nečinnosti: Maska jakožto skutek jest vztahem ega se světem.”[12]

Titul uvedený v poznámce, W. B. Yeats’s A Vision. Explications and Contexts, obsahuje ještě další eseje, k nimž se sluší přitáhnout pozornost, a to Esoterismus a únik (Esotericism and Escape) C. Nicholase Serry a  Politická okultura: Revize fašismu a Yeatsovy Vize (The Political Occult: Revisiting Fascism, Yeats and A Vision) Claire V. Nallyové, především s ohledem na působení W. B. Yeatse ve Zlatém úsvitu.

Pouť duše za sluncem a lunou jest knihou, kterou prý vlastnili kdysi Judwali, o nichž Michael Robartes říká, že šlo o „několik kmenů této zvláštní sekty“ a je připisována jistému křesťanskému filosofovi, jehož jméno zní Kusta ben Luka (820–912), působícímu na dvoře Hárúna ar-Rašída, bagdádského chalífa z rodiny Abbásovců, jehož ohromující bohatství a počet manželek z něho učinily legendu v Pohádkách tisíce a jedné noci a mj. založil knihovnu Dům moudrosti.[13] Kusta ben Luka, jinak též Qusta ibn Luqa, Costa ben Luca, Constabulus, byl syrský melchita, lékař, vědec a překladatel, údajně onu sektu Judwali, jak oni sami věří, založil. Je ovšem pravděpodobné, že Yeats si však Kustovo dílo o gyrách vymyslel.[14]

Yeats uvádí (str. 321), že „když začalo automatické psaní, nevěděl jsem já ani moje žena, že se někdo pokusil vyložit historii filosoficky. V každém případě jsem si alespoň já myslel, že vše, co bylo na toto téma napsáno, je v jednom odstavci mé vlastní básně Per Amica Silentia Lunae… Gerald Herald mě upozornil na Petrieho dílo Revoluce civilizací, kde jsem toho našel více, a pak pár měsíců poté, co vyšlo první vydání Vize, byl vydán překlad Spenglerova Zániku Západu… Croce píše, že Marx a Sorel čerpali z Vicova civilizačního cyklu ‚myšlenku třídního boje a obnovy společnosti návratem k primitivnímu stavu mysli a novému barbarství‘.“

„Z žhoucího písku němé pouště trčí
lví tělo, hlava člověka – a hledí.
Prázdný pohled nemilosrdného slunce;
napjaté stehno se pomalu hnulo – a kolem
krouživé stíny rozhořčených ptáků.“

Vize W. B. Yeatse představuje originální, ucelené mystické dílo s přesahem do naší doby. „Pro milovníky umění může být Vize novým, nezvyklým pohledem na vývoj uměleckých snah lidstva… [a] obdivovatelé Yeatsovy poesie v ní najdou překvapivé zdroje jeho nejpůsobivějších symbolů a básnických vidin z jeho pozdního tvůrčího období,“ píše v doslovu Marie Vlachová.

*

© San, iiMMxviii
© okultura.cz


 

[1] Srv.  UFOlklór. I. Psychomytologie.

[2] John A. Keel: The Mothman Prophecies. A Tor Book, New York 2002.

[3] The Mothman Prophecies (č. Proroctví z temnot). Režie: Mark Pellington. USA, 2002, scéna od 36:30 dále.

[4] The Mothman Prophecies, scéna od 1:05:37 dále.

[5] Srv. sv. Augustin: O moci divinace démonů.

[6] Srv. sv. Isidor ze Sevilly: Differentiae. II 14,42; PL 83,76.

[7] Ef 6,12.

[8] Penny Dreadful: Evil Spirits in Heavenly Places (S02E04). Režie: Damon Thomas. USA / Velká Británie / Irsko, 2015.

[9] Penny Dreadful: Demimonde (S01E04). Režie: Dearbhla Walsh. USA / Velká Británie / Irsko, 2014.

[10] Zdeněk Kratochvíl: Délský potápěč k Hérakleitově řeči. Herrmann a synové, Praha 2006, str. 399, zl. B 62.

[11] Vision Notebooks 1, str. 52; dále Robert Anthony Martinich and Margaret Mills Harper: Volume 3: Sleep and Dream Notebooks, Vision Notebooks 1 and 2, Card File. London & Iowa City: Macmillan & University of Iowa Press, 1992, str. 163-64. Viz Neil Mann, Matthew Gibson, Claire V. Nally: W. B. Yeats’s A Vision. Explications and Contexts. Clemson University, Digital Press 2012, str. 31.

[12] Vision Notebooks 1, str. 82; dále Volume 3: Sleep and Dream Notebooks, Vision Notebooks 1 and 2, str. 174. Ibid. str. 27.

[13] Viz rovněž Abu l-Hasan cAlí al-Mascúdí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Odeon, Praha 1983.

[14] Srv. http://www.yeatsvision.com/Kusta.html.