O rozbíhavém bujení

205

„Není totéž loutka a ten, kdo ji zhotovil.“[1]
– A. Conan Doyle

 

Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda

Třebaže se německý romantický autor Jean Paul (1763–1825) zabýval konceptem dvojníka ve své seriálové novele Titan (1800–1803) jenom okrajově, stal se synonymem literárního dvojníka. Je mu totiž přiznávána zásluha v tom, že ve skutečnosti právě on razil pojem doppelgänger. Paulova novela Siebenkas (1796) vypráví příběh o a citlivém manželi, který ukončí své nešťastné manželství předstíranou smrtí a pohřbem, a v jedné ze svých poznámek rozvinul koncept dvojníka, doppelgänger, „jak jsou nazýváni lidé, kteří vidí sami sebe“ (so heissen sie Leute die sie [sich] selbst sehen).[2]

James George Frazer ve Zlaté ratolesti píše, že dvojník je fyzickou manifestací niterné bytosti existující zevně.

„Divoch často považuje svůj stín či odraz za svou duši, v každém případě za důležitou část své bytosti, a jako takové jsou pro něj nutně zdrojem nebezpečí. Neboť kdyby byl stín pošlapán, udeřen či probodnut, cítil by člověk toto ublížení, jako kdyby bylo spácháno na něm osobně; a kdyby byl člověk od svého stínu zcela oddělen (což se považuje za možné),[3] musel by zemřít.“[4]

Mezi související literární motivy náleží také zlý dvojník a alter ego, přičemž hlavní rozdíl mezi nimi definuje John D. Pizer[5] jako druhotné já vzešlé z rozpadu ega a alter ega. K tomu dochází, když se dvě protikladné entity manifestují jako fyzicky identické, nebo mají přinejmenším velmi věrný fyzický vnější vzhled. Takový je i případ dvojice dobře známých literárních textů o dvojnících, a to a Dvojník Fjodora Michajloviče Dostojevského, hlubinná analýza rozdvojené psychiky člověka z roku 1846, jež se tak se stala základem psychologické prózy dvacátého století, a Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona z roku 1886. V případě alter ego, může se objevit fyzická manifestace v podobě intimního přítele, společníka, někdy dokonce i cizince, který vypadá děsivě podobně, a toto alter ego může přestavovat jedinečnou facetu osobnosti individua, neboť doslovný překlad tohoto latinského výrazu zní „druhé já.“ Andrew Webber[6] ustavil šest kritérií popisu literárního dvojníka: jde o „postavu vizuálního nutkání,“ což znamená, že buď lze dvojníka opravdu spatřit, jako je tomu třeba u Dvojníka Dostojevského, nebo je to možné jen periferním viděním, jako v povídce Guy de Maupassanta Horla (1886).

Málo známá a anonymně vydaná dvousvazková satira Wilhelma Hauffa Paměti Satanovy (1825-1826) předkládá typicky německého pojetí dvojníka. Postava Hasentreffera představuje prvotní já. Začne vidět své obrazy, např. když vyhlédne z okna hostince ven na ulici. Nakonec je konfrontován se svým dvojníkem, který ho uškrtí a toto druhé já jej kompletně nahradí. Trend, který započali němečtí romantici, pokračuje až do dneška, neboť imaginativní povaha dvojníka se zcela samozřejmě ubírá na pole science fiction, horroru a fantasy. Horror obzvláště oplývá dvojníky, protože se tento žánr opírá o ideu jinakosti, kde to druhé se dostavuje, aby reprezentovalo ony partie já, jež společnost, a možná právě tak i jednotlivec shledávají jako nepřijatelné. Když určité aspekty já docházejí popření, a začasté i násilně, musí se pak projektovat do něčeho jiného, což jest obětní beránek, aby došlo k pročištění vědomí, někdy jsou však ztělesňovány entitou tvořící amalgám v jediné totožnosti, kterou často nese fyzická bytost. Tato jinakost může být monstrózní, cosi vysloveně zlořečeného. Proto je dvojník nejznámější ikonou horroru, nejzlověstnějším a nejzáhadnějším projevem této jinakosti, neboť jde o zrcadlovou verzi já, jehož chování odhaluje vše, co by si původní originál přál ponechat raději skryté.

Zrcadlové já je sociálně-psychologický koncept, jehož autorem (1902) je americký sociolog Charles Horton Cooley, tvrdící, že člověk si buduje mínění o sobě tak, že se snaží pohlížet na sebe očima lidí ve svém okolí, neboli vytváří svou vlastní identitu na základě názorů druhých (rodina, skupina vrstevníků, sousedi atd.). Společně s Georgem Herbertem Meadem jsou označováni jako přední myslitelé přicházející s teorií rolí. Cooley pro svou myšlenku použil termín „zrcadlové já“, který se poprvé objevil v roce 1902 v jeho práci Human Nature and the Social Order.

Nikolaj Vasilijevič Gogol napsal roku 1835 psychologickou povídku Podobizna vyprávějící o záhadném obrazu jednoho petrohradského lichváře, který se těsně před smrtí dal portrétovat známým malířem. Z plátna neuvěřitelně živě vystupoval démonický výraz jeho očí. Lichvář nedokončenou podobiznu malíři vrátil s tím, že ji nechce, a krátce nato za podivných okolností zemřel. Malíř poté postupně věnoval podobiznu několika svým známým, avšak ty všechny postihla po čase nějaká katastrofa a obraz se k němu pokaždé nějakým způsobem vrátil. Před smrtí požádal svého syna, aby podobiznu zničil, a ten se ji skutečně pokusil získat v jakési dražbě a spálit ji. Obraz však ukradla osoba podivně podobná onomu lichváři, z něhož čišelo cosi ďábelského. Režisér Jiří Slavíček natočil roku 1947 podle této klasické Gogolovy literární předlohy mysteriózně expresionisticky laděný stejnojmenný horror[7] v hlavní roli s vynikajícím Vladimírem Šmeralem, který předvedl skvělou studii postupného rozpadu osobnosti. O rok později (1836) publikoval Gogol v časopise Sovremenik povídku Nos, podivný příběh tematizující legendu o golemovi ovlivněný folklorem a pohádkami. Ústřední motiv Nosu připomíná jednu z vedlejších postav knihy Titan Jeana Paula, která nesnese pohled na žádnou část svého těla ze strachu, že by evokovala svého dvojníka.

Lippincott’s Monthly Magazine: Dorian Gray

Poutavou verzi dvojníka coby alter ega nalezneme v románu Obraz Doriana Graye, který Oscar Wilde poprvé uveřejnil v červencovém čísle časopisu Lippincott’s Monthly Magazine roku 1890. Inspiroval se nesčetnými příběhy dvojníků a románově zpracoval teorii obrazu – v daném případě portrétu – sloužícího jako alter ego. Vzhledem k tomu, že Dorian Gray postrádá svědomí, nejde zde striktně řečeno o jeho dvojníka, i když asi lze namítnout, že obraz si posléze uzurpuje pozici já.

Problém dvojníka,[8] jev, kdy člověk vidí své druhé já, se objevuje v pověstech, ale popsali jej i někteří známí spisovatelé, ať už se jednalo o jejich vlastní zážitek nebo o příhodu, která se jim donesla. Často se vyskytuje u lidí trpících epilepsií. Z psychologického hlediska se tento jev označuje jako heautoskopie (stavu, v němž subjekt vidí sám sebe), což je vlastně typ autoskopie (stav, v němž subjekt vidí části svého těla – ať už zevní či vnitřní orgány – mimo sebe). Byla popsána také negativní heautoskopie, tj. stav, v němž člověk naopak nevidí ani sám sebe, například v zrcadle. Tato vlastnost je v pověstech přisuzována upírům. Dalším projevem je bilokace, pocit, že se subjekt nachází na dvou (nebo více) místech současně. Jiným podobným jevem je Capgrasův syndrom. Postižený, který jím trpí, má utkvělou představu, že někteří lidé v jeho okolí jsou ve skutečnosti pouhými dvojníky, kteří nahradili původní osoby.

Takovým příkladem jest i povídka Temné bratrstvo Augusta Derletha,[9] a inspirací k jejímu sepsání mohl být i záznam v „sešitu s výpisky“[10] H. P. Lovecrafta pod č. 64 z roku 1919: „Identita – nová osobnost – člověk si vyrobí svoji vlastní kopii.“ Originálně tento nápad využil i Alan Edward Nourse v povídce Padělek (Counterfeit, 1952), která vyšla ve sci-fi antologii Tunel do pozítří. Hlavní postava Temného bratrstva, Phillips, narazí na ulici v sousedství „ztemnělého okolí Poe Street“ na prvního poeovského replikanta – mimozemšťané se v tomto příběhu maskují jako Edgar Allan Poe – a nevinně mu klade otázky ohledně skutečného Poea: „Možná byste mi o něm mohl říci více?“ Četné osobnosti vystupující v příběhu jsou neschopné postřehnout hrozbu, kterou si on sám nakonec připouští. Phillipsovo uvědomění má samozřejmě důvěrně známý podtón lovecraftovského mýtu: „Měli v úmyslu… se s námi mísit, nepovšimnuti, nečekáni, zatímco jejich svět umíral; měli v úmyslu zabrat naši Zemi a připravit ji pro ty, kdo měli přijít za nimi. Jen Bůh ví, kolik z nich je zde už nyní mezi námi!“ Tento motiv komicky využil i režisér Jean Girault ve filmu Četník a mimozemšťané,[11] kteří přistáli na Zemi a mohli na sebe brát podobu lidí, zejména pak známých četníků ze Saint Tropez.

Etymologicky se slovo „apokalypsa“ odvozuje z řeckého slova apokalapsis a doslova znamená „zvednutí závoje“, zjevení budoucí události. Vidění vlastního dvojníka ve snu je poměrně vzácné. V pověstech a literatuře je vidění dvojníka považováno za velmi zlé znamení. Podle skotských a německých pověr „viděti sebe“ zpravidla znamená brzo zemřít, nebo nějakou pohromu. Méně častý je případ, kdy se dvojník za člověka obětuje, takže o život přijde on. Dvojník někdy nemusí být zcela identickou kopií, může být starší nebo mladší. Často bývá dvojník jakýmsi negativem své předlohy (když je člověk ostýchavý a zamlklý, jeho dvojník je suverénní a mnohomluvný). P. B. Shelley viděl několikrát svého dvojníka, který jej oslovil.

Ilustrace Jana Konůpka k románu Oscar Wilde: Podobizna Doriana Graye

Schizofrenie (nebo rozdvojené já) jako klinické onemocnění je charakterizováno halucinacemi a mentální poruchou, která drží pacienta ve stavu permanentního odmítání reality. Hrdina povídky Edgara Allana Poea William Wilson (1839) je příkladem člověka pronásledovaného svým dvojníkem. Tato entita je reálným dvojníkem nějaké žijící osoby a obvykle představuje zlo. Dvojníci jakožto temné kopie jedinců brání lidem žít normální život. Oproti klinické depresi a schizofrenii není dvojník vnímán jako výplod něčí představivosti, nýbrž jako postava ohrožující tuto osobu. Jedním z následků je nemožnost charakteru najít ve světě oporu a pocit bezpečí. William Wilson prochází různými úzkostnými stavy, jejichž vyvrcholením je cesta kolem světa ve snaze uniknout tomuto dvojníkovi. Je zajímavé, že nikdo jiný než právě původní Wilson činí poznámky či komentáře stran podobnosti mezi oběma postavami nebo častými imitacemi. Jejich spojení je niterné, počáteční vypravěčova láska se postupně mění v nenávist a nakonec dochází k vraždě. Vypravěč tvrdí, že se jeho dvojník stal zlým najednou, přesto vnímáme postupné vzedmutí emocí v průběhu zhoršování vztahu s dvojníkem. Závěrečný souboj mezi vypravěčem a oním druhým Wilsonem je příkladem zrcadlové techniky a jak protagonista zabíjí svého dvojníka, dokoná sebevraždu. Zpočátku se ten druhý Wilson zdá být příkladem svědomí hlavní postavy, neboť se zjevuje právě v okamžiku, kdy se první Wilson chystá spáchat zločin. Nakonec se vyjeví, že vypravěče dožene až k duchovní smrti. Podobně jako v povídce Sud vína amontilladského (1846) je hlavní postava na pokraji duchovní smrti a cítí potřebu se vyzpovídat, aby ulevila svému svědomí. Dokazuje to, že na úrovni vědomí byl tento dvojník asimilován, protože vypravěč došel klidu mysli. Souboj na konci se podobá duelu v zrcadle, jak vypravěč uvidí své temné já před sebou a uvědomí si temnotu ve svých skutcích. Takové příběhy si v sobě nesou významný symbolismus, zejména co se týče fatality a skutků podmiňujících existenci a integritu lidského já. Postavy, jež Poe nechává ožívat v labyrintu vášní a úzkostí, z nějž občas i uniknou, ovšem jen za cenu pominutí smyslů. Poeova fascinace významem smrti uvádí do pohybu zajímavé otázky po základním smyslu a podstatě bytí, osudu a životním údělu. [12] Poe v eseji Eureka hájí podstatu dualismu proto, že je podstatný jako předpoklad lidství: „Z tohoto hlediska je nám umožněno chápati hmotu jako prostředek – ne jako konec. Zříme takto, že její účel je zahrnut v jejím rozptýlení; s návratem v jednotu tento účel ustává.”[13]

James W. Gargano v článku „Umění a ironie v povídce William Wilson[14] zkoumá téma rozděleného já a vyústění příběhu chápe jako sebevraždu. Přesto Wilson očividně přežije vraždu svého zrcadlového obrazu, a tak můžeme mluvit toliko o psychologické smrti. Thomas F. Walsh ve stati „Ten druhý William Wilson[15] vykládá vraždu dvojníka jako spirituální smrt. C. F. Keppler ve studii Literatura a druhé já[16] tvrdí, že ten druhý Wilson je „ryzí druhé já. … Nikdy ho nelze jednoduše vykládat jako abstrakci, jako ‚svědomí‘ na straně jedné, nebo jako ‚vrozenou mravní zkaženost‘ na straně druhé.“ Eric W. Carlson zmiňuje v ceněném eseji „William Wilson: Dvojník jako prvotní já“[17] vedle jiných psychologických konceptů Jungův stín jakožto zásadní důvod neobvyklé přitažlivosti dvojníků v literatuře, a psychický konflikt definuje jako napětí mezi stínovým já a dekadentní veřejnou osobností. Stauffer předpokládá, že tato povídka může být i příkladem putování mysli a popis domu že naznačuje „labyrintickou vlastnost samotné mysli.“[18]

Jeho maska a plášť ležely na zemi, kam je byl odhodil. Nebylo jediné nitky v jeho oděvu, jediné linie ve význačných, pozoruhodných rysech jeho obličeje, která by nebyla — a to s absolutní totožností — mou vlastní!
Byl to Wilson, nemluvil však déle šeptem a mohl jsem si mysliti, že to mluvím já sám, když pravil: „Zvítězil jsi, jsem poražen. Přece však od této chvíle jsi i Ty mrtev — mrtev Světu, Nebi a Naději! Ve mně jsi žil a zavraždiv mě, jak vidíš z obrazu, jenž jest tvým vlastním, zabil jsi sama sebe.“[19]

Zósim z Panopole ve své vizi uvádí: „I viděl jsem, jak se proměnil (kněz Ión) ve zmrzačeného homunkula, anthróparion, ve svou vlastní obrácenou podobu. A vlastními zuby se rozsápal a sesul se do sebe.“ Vondráček popisuje,[20] jak kokainista viděl sám sebe jako liliputa. V hašišovém opojení mají intoxikovaní někdy dojem, že z nich vystupuje vlastní já a stojí proti nim, podobně i při intoxikaci mezkalinem viděli někteří sami sebe.

Poeova povídka stojí v protikladu k takovým příběhům, jako je Podivný případ dr. Jekylla a pana Hyda Roberta Louise Stevensona a Zelený čaj Sheridana Le Fanu. Le Fanu, jenž se proslavil zásadním příspěvkem k upírské literatuře v podobě novely Carmilla (1871), je rovněž znám i jako autor delší povídky, jež se zdá být jakýmsi křížencem mezi Maupassantovou Horlou a Jekyllem a Hydem. Zelený čaj (1869) je součástí příběhů, v nichž vystupuje dr. Hesselius, projevující neskrývaný posměch vůči mesmerismu a teoriím mystika Emanuela Swedenborga, a důstojný pan Jennings, který pronikl do psychické sféry nepřirozenou koncentrací duševních schopností. Jennings je následně pronásledován personifikací své animální stránky, poněkud znetvořenou a vyšinutou opicí, která ho všude následuje a podněcuje, aby dal volnost svým popudům. Jako v povídce Horla (vyšla ve stejném roce jako Jekyll a Hyde) se hlavní postava zabývá bádáním na poli mysticismu a začíná pociťovat neviditelnou přítomnost. U Maupassaunta se blízkost oné věci promění ve vypravěčova dvojníka; ukazuje se, že ohrožuje jak vypravěče, tak i celou společnost. V Zeleném čaji se ona věc stává animální manifestací id, nejnižší složkou osobnosti, jako tomu je v případě Jekylla a Hyda. V obou těchto povídkách, stejně i v povídce William Wilson, je sebezničení jedinou metodou, jak zneškodnit dvojníka. Zelený čaj končí vysvětlením dr. Hesselia, že sebevražda, již spáchal ubohý pan Jennings, „byla výsledkem zcela jiné choroby, která se jaksi promítla na nemoc již akutní… choroba, jíž opravdu podlehl, byla dědičná sebevražedná mánie.“[21]

Wilson v konfrontaci se svým dvojníkem. Ilustrace Arthura Rackhama (1935)

Volná adaptace Poeovy povídky William Wilson se objevila roku 1913 v německém filmu Pražský student režírovaném režiséry Stellanem Ryem a Paulem Wegenerem, který si v něm zahrál i hlavní roli studenta Balduina. Kameraman Guido Seeber využil úplně nové trikové scény, když vytvořil efekt dvojníka bezchybnou dvojitou expozicí. Hanns Heinz Ewers byl tou dobou už uznávaný spisovatel horrorových a fantastických povídek, a jeho podíl na scénáři vtiskl celému filmu atmosféru hrůzy a nově vznikajícímu filmovému umění i tolik potřebnou míru respektu. Tento film podnítil rovněž vlnu zájmu na stále ještě novém poli psychoanalýzy. Otto Rank vydal rozsáhlý popis zápletky v článku Der Doppelgänger, který (rozvedl v rozsáhlé stejnojmenné studii, již vydal knižně v roce 1925) vyšel roku 1914 v akademickém časopise Imago, který řídil Sigmund Freud. Příklady dvojníka jsou podle Ranka nejrozšířenějším motivem v literatuře představující narcistickou obranu proti sexuální lásce, který popsal na příkladu, kdy se zrcadlový obraz studenta objevuje v erotických situacích, aby zabránil Balduinovi v jakémkoliv pokroku při jeho pokusech dvořit se hraběnce.

Mary K. Pattersonová-Thornburgová v knize Příšera v zrcadle[22] tvrdí, že samotná podstata gotického románu devatenáctého století vytvořila dokonalou líheň pro texty o dvojnících, takže to, co se označuje jako „gotický mýtus“, je příznačné pro „světový názor vymezující se proti jáství.“ Linda Drydenová zastává s ohledem na tuto souvislost ještě pevnější postoj. Píše, že „je obtížné najít příběh o dvojníkovi nebo zdvojení, který by neobsahoval výrazné prvky gotického horroru a nevyhnutelné smrti. Dvojník je hrozbou integritě já a konečně i častým dokladem gotické nadpřirozené moci, která jde ruku v ruce se smrtí a záhubou.“[23] Další možností je, že dvojník nahradí jedince, jak se to děje v různých pohádkách o stínu, jež ovlivnily i krátkou pohádku Stín (1847) Hanse Christiana Andersona.

Jorge Luis Borges využil ke zpochybnění jedinečnosti postavy motiv dvojníka hned ve dvou pozdních povídkách: Ten druhý a Dvacátého pátého srpna 1983. Povídka Trojí verze Jidáše je postavena na nečekaném vtělení Boha do zrádce Jidáše, čímž autor narýsoval jeho identitu s Kristem: „V Jidáši se nějakým způsobem zrcadlí Ježíš.“

Jaroslav Foglar ve druhé knize o Stínadlech, Stínadla se bouří, líčí dvojníka Mirka Dušína, jímž jest Mirek Daneš, který je kvůli tomu považován za zrádce.[24]

J. R. R. Tolkien ve sbírce Nedokončené příběhy[25] vypráví v povídce Věrný kámen o kameníkovi, který vytesá svoji vlastní sochu, jež pak zachrání hořící dům v jeho nepřítomnosti, ovšem kameníkovi se na těle objeví popáleniny, které „utrpěla“ jeho sošná podoba. Jde o jeden z mála příkladů dvojníka, který není symbolem neštěstí, nýbrž ochráncem svého originálu.

Ludvík Souček v povídce Bílý na tahu líčí postavu pana Muhemba, správce Stanice na planetě 3/12/Ceti, který za léta služby „nashromáždil sbírku, se kterou mohlo konkurovat leda muzeum Galaktické Centrální Koordinační, a pokud jde o některé zvlášť vynikající exempláře, ani to ne. … Pan Muhembo vlastnil i onačejší kuriozity… Zub orona z 6/Herculis, a ten má málokdo, protože při setkání s oronem obvykle získává trofej on, zrcadlo z tellitu, soustřeďující myšlenky a umožňující do jisté míry jasnovidectví.“[26]

Je zřejmé, že inspiraci čerpal ze šumavských pověrečných vyprávění – v příběhu Zemní zrcadlo[27] vystupuje vimperský „sedlář, který prý byl posledním člověkem, který s tím tajemným předmětem dovedl zacházet. Bylo to napohled obyčejné, asi jako dlaň veliké skleněné zrcadlo, ale ten, kdo byl jeho pánem, dovedl pohledem do takového zrcadla poznat, co se kde, blízko nebo daleko, děje, co určitá osoba dělá nebo kde nějaká věc je, a mnozí tak dovedli poznat i události, které se staly už před mnoha lety. Bývaly doby, kdy takových zrcadel bylo po Šumavě mnoho a každé mělo svého pána, který s jeho pomocí dovedl poznat i věci nejskrytější. V moc a schopnost těch zrcadel věřili všichni a teprve smrtí posledního pána takového zrcadla znalost tohoto umění zanikla.“

Karel Budinský v povídce Zrcadla Michaela Kérmaye[28] zmiňuje neznámý spis Paracelsův, Speculum Solare, Lunare et Saturnale, střežený „v knihovně Kérmy, jež byla po věky pokladnicí děl mistrů tajných věd.“ Zabývá se praktickou evokací v magických zrcadlech a starý zápis v kronice „vypráví, že démoni, přivolaní jeho magickým uměním, přinášeli mu na hrad staré ukrývané knihy, pergameny, papyrusy, kamenné a hlíněné desky s písmem dávno zapomenutých národů.“ Uvnitř komory v knihovně visela řada obrazů-zrcadel, avšak též „stříbrné zrcadlo, zasazené v černý, neumělý rám. Jeho mdle lesknoucí se plocha byla proražena silným hřebem, trčícím hluboko ve stěně… Pojednou jakýsi životný svit kmitl se jeho sinalým stříbrem. … Co Ludvík spatřil v zrcadle, nebylo obrazem jeho vlastní tváře! Byl to obraz stínu, či stín sám!“ Následný požár zničil nejen knihovnu, zrcadla, ale pukaly při něm i starobylé zdi hradu, za příšerných zvuků odlétaly kameny. Ve věžní kobce totiž čaroděj Kérmay zažehl oheň pod magickým zrcadlem, v němž uvěznil přikouzlený siderický stín své podoby, a musel zničit tři životy, než se mohl zmocnit hrdinky příběhu, Ethely. Její čisté astrální světlo totiž bylo jediným lékem jeho příšerné choroby, na niž pozvolna odumíral – »repercussio mentalis« – zpětného odrazu magiků… Vliv planet na život člověka, tajuplné sbratření kovů s hvězdami, příprava magických zrcadel z těchto kovů zachycujících siderální světlo, vyzařované z člověka do vesmíru. Hlavní protagonista byl poučen „o černých magicích, kteří mučili obraz vykouzlený v zrcadle, aby přivodili nemoc a smrt fysickému tělu své oběti. Zvěděl též o znehodnocení zrcadla pohledem oka nezasvěcencova, neboť prý jen v extasi, po níž následuje smrt, jest možno, aby též jiní spatřili míjeti v něm obrazy, které byly kdysi vykouzleny na jeho hladině…“ Úvodní motto Thomase Campbella příhodně říká: „Přicházející události vrhají před sebou stíny.“[29]

Dante Gabriel Rossetti: Kterak se potkali (How They Met Themselves, 1864)

Jan Weiss v povídce Zrcadlo, které se opožďuje (1927) popisuje podzemní palác s „kulatým sálem, v němž visela proti sobě čtyři zrcadla a byla sobě tak podobná jako hvězda hvězdě. … Jedno z těch čtyř zrcadel mělo podivuhodnou, ba divotvornou vlastnost. – Bylo to zrcadlo, které se opožďovalo…“

Detailně popisuje jeho zvláštní osobitost:

„Všechny věci, které se na tebe dívaly z této hladiny, lišily se od své skutečnosti jistou časovou diferencí. Za nespočetných dnů a nocí stárly stěny proti zrcadlu, a jejich odraz běžel za nimi, vzdálen o několik kroků do minulosti. – Nejpodivuhodnější ze všeho však bylo, že toto časové rozpětí mezi originálem a reflexí často velmi rozmarně a neočekávaně se měnilo, prodlužovalo se (až na čtyři minuty) nebo se krátilo, až se téměř dotýkalo současnosti. … Stalo se někdy, že osoba přistoupivší k němu svého obrazu vůbec se nedočkala.“

Weiss dokonce vyslovuje pozoruhodný názor, že „Zrcadlo samo o sobě je neviditelné.“ V tomto příběhu zachytilo ve svém rámu erotický zápas dvou těl a po několika minutách jej vyjevila zírajícímu publiku, dokud hlavní hrdina revolverem tu ohavnost – prokleté zrcadlo – nerozstřelil.

„Avšak k nesmírnému údivu publika to nebyly střepy. – Zrcadlo se rozsypalo v prach, ve stříbrný prášek, ve stříbrnou hromádku prachu a nic víc…“[30]

Mysteriózní postava Candymana,[31] podle povídky Clive Barkera, se zjevuje těm, kdož pětkrát vysloví jeho jméno před zrcadlem a tím jej přivolají ze země stínů. Po tajemné bestiální vraždě mladé dívky pátrá novinářka Helen,[32] jsoucí z rodu bytostí snažících se najít poetiku a tajemství i v oblastech velmi nevlídných, ba i životu nebezpečných, a protože studovala moderní městský folklór, vydává se po stopách této novodobé legendy. V panelákovém monstru vstoupí přes šachtu a velmi tísnivý a odpuzující průlez do opuštěných prostor „za zrcadlem“:

„Rozhlížela se kolem sebe a zjistila, že co je vidět z tamtoho pokoje, je obyčejné a nezajímavé, zato ostatek je docela jinačí. Tak hned obrázky na zdi krbu jako by ožily, a dokonce i hodiny na krbové římse (v zrcadle, jak víte, je z nich vidět jen zadní stranu) měly podobu stařečka, který se na ni vesele usmíval.“[33]

Candyman

Ivo Purš připomíná,[34] „jak pojednal symbol zrcadla ve své Alence Lewis Carroll: zrcadlo se nejprve mění v jakousi mlhu, poté mizí a hlavní hrdinka prostupuje prázdným rámem do jiného světa. Nepřipomíná toto zmizení zrcadla, že svět, jak se nám běžně jeví, je pouze exteriorizací našich vjemových a myšlenkových konvencí, odrazem naší vnitřní, apriorní představy toho, jak má svět vypadat? Vše, co se děje za zrcadlem, má být převráceným obrazem toho, co vnímáme před zrcadlem. Zde je však nutné důrazně připomenout, že jde o symbol, nikoli o prostou negaci. Symbol, odpovídající v kabale »přestavění světel«[35] a v alchymii získání merkura, blázna Velikého Díla.“ A pokračuje: „Adept se dostává do privilegovaného postavení vůči realitě; toto privilegium znamená, že zasvěcenec vidí svět takový, jaký skutečně je, ve vší jednoduchosti. Definici zasvěcení proto můžeme alespoň vyjádřit i negativně: adeptem se stává ten, kdo prohlédl kulisy tohoto světa a probudil se z onoho tíživého snu, jejž představuje tzv. každodenní realita. Avšak pozor – toto probuzení musí být, stejně jako smrt, definitivní.“ Film Smrtihlav se opírá o podobný syžet. Příběh vypráví o městě, fantaskně bizarním, věčně zahaleném do tmy. Lidé jsou šediví a lhostejní a každou noc přesně o půlnoci se ponoří do hlubokého spánku, aby se ráno probudili se zcela novými vzpomínkami. Starobylá umírající rasa ovládající město tímto bizarním experimentem noc co noc mění realitu i vzpomínky všech lidí. John Murdoch je jiný – on jediný neusíná a vidí, jak přímo před jeho očima mizí domy i ulice, aby se místo nich objevily jiné. Nepamatuje si na nic z minulosti a navíc zjistí, že jej hledá policie kvůli několika brutálním a bizarním vraždám. Prchá ulicemi, kterými se pohybují mrtvolně bledé postavy v dlouhých černých kabátech, připomínající armádu zombie, a pomalu si začíná uvědomovat, že je obdařen schopností měnit realitu podobně jako vládci města. Uvědomuje si, že vše co si pamatuje, jsou jen uměle vytvořené implantáty.[36]

Film Niterné zlo natočil Andrew Getty, jenž se inspiroval vlastními nočními můrami. Dennis nemá lehký život, neboť od dětství trpí mentální poruchou, takže nemá žádné přátele, a aby toho nebylo málo, každou noc ho pronásledují děsivé noční můry. Svého jediného kamaráda tak najde v obrovském zrcadle, které mu pořídil jeho starší bratr John. Jenže, co John netušil, je to, že stejné zrcadlo je součástí Dennisových snů a jeho stav pouze zhorší. Na tom, že si mentálně postižený chlapec povídá se svým odrazem v zrcadle, by nebylo nic divného, kdyby mu ovšem odraz nezačal odpovídat a nařizovat mu, aby zabil všechny, na kterých mu záleží.[37] Getty se rozhodl film dokončit sám ve svém vlastním domě, kde měl postavené studio, i navzdory absenci jakýchkoli zkušeností s režií. Zemřel však dva roky před jeho uvedením na následky užívání pervitinu poté, co mu praskl žaludeční vřed. Film dokončil producent Michael Luceri, který se podílel rovněž na střihu.

V jednotlivých příbězích knižní ságy Duna Franka Herberta se objevují různé případy klonování a dvojníků: tvaroví tanečníci, kteří na sebe dokážou vzít podobu jakéhokoli člověka, později i s převzetím části jeho vlastností a vzpomínek; dále gholové (geneticky vypěstované klony zemřelých), jejichž předobrazem jsou ghúlové z arabského folklóru, zlí džinové zplození Iblísem; Kwisatz Haderach („zkrácení cesty“, „ten, kdo dokáže být na několika místech současně“) je člověk s předzvěstnými schopnostmi. V posledním románu série, Píseční červi Duny, se objevují dokonce dva gholové Paula Atreida souběžně, a protože každý byl vychováván jiným způsobem, je jeden z dvojníků šlechetný a přátelský, zatímco druhý je krutý a povýšenecký.

Maska

Starobylá dřevěná Maska,[38] jejímž původním majitelem byl bůh Loki, proměňuje bankovního úředníka Stanleyho Ipkisse v jeho alter ego, a tak se z plachého a bojácného muže stává extravagantní a bláznivý vtipálek nadaný božskými vlastnostmi a nesmrtelností. Kreslený seriál Futurama uvedl díl To menší zlo,[39] v němž se vyskytl Flexo, dvojník robota Bendera, jenž je považován za Benderovo zlé dvojče, tedy typická vlastnost iluzorního dvojníka. James Cameron ve slavném pokračování Terminátor 2: Den zúčtování[40] uvedl na scénu vylepšeného terminátora T-1000 vyrobeného z tekutého kovu umožňujícího mu brát na sebe podobu jakéhokoliv předmětu či člověka.

„Vzbudíš se u Seatacu, SFO, LAX. Vzbudíš se u O’Hary, v Dallasu-Fort Worth, BWIX. Pacifik, hory, centrál. Ztratíš hodinu, získáš hodinu. … Probudíš se na mezinárodním letišti. Když se probudíš v jinou dobu, na jiném místě, můžeš se také vzbudit jako jiný člověk.“
– Vypravěč v Klubu rváčů

Edward Norton vystupující jako vypravěč v Klubu rváčů[41] Davida Finchera trpí duševní poruchou. Jeho idylická konzumní existence se ocitne v troskách, když se jeho život stane „kopií kopie kopie.“ Setkává se se svým dvojníkem, Tylerem Durdenem (Brad Pitt), který je personifikací sociálního anarchismu. Jde opět o příběh dvojníka, jenž jest tím, čím by chtěla být jeho předloha. Fincherova interpretace dvojníka je učebnicovým příkladem Bruggerovy a Landisovy definice heautoskopie, která zahrnuje pocit oproštění či prázdnoty[42] a odosobnění, ale rovněž i to, že dvojník má spíše než jáství opravdové vědomí, a znamená to také možnost, že dvojník může konat nezávisle, dokonce preventivně, než že by byl omezen jen na hnutí obrazu v zrcadle.

Ve filmu Christophera Nolana Dokonalý trik[43] se objevuje přístroj umožňující vyrábět kopie předmětů a dokonce i lidí. Do Colorado Springs přijíždí Robert Angier, placený pomocník kouzelníka Miltona, aby se setkal s Nikolou Teslou a zjistil tajemství Alfreda Bordena ve famózním čísle iluzionistické magie ohromující davy teleportujícím se mužem, během níž nechává hopsat na pódiu míček, vstoupí do skříně a okamžitě vystoupí ze skříně na druhé straně pódia a míček chytne. Charismatický David „Tesla“ Bowie vytvoří teleportační přístroj, který však zpočátku nefunguje. Angier se potom z Bordenova deníku dozví, že byl poslán na zbytečnou cestu. Podvedený se vrátí do Teslovy laboratoře, kde zjistí, že přístroj vytváří duplikát věci do něj umístěné, jenž se pak objeví někde jinde. Tesla narychlo opouští Colorado Springs, neboť jeho rival Thomas A. Edison poslal své stoupence, aby mu zničili laboratoř. Tesla sice zanechá Angierovi vylepšenou verzi přístroje, v dopise jej však nabádá, aby přístroj zničil. V zásadě sice jde o „čistou vědu,“ ovšem nikoliv zbavenou veškeré magie a v příběhu vyvstávají další otazníky: znal Borden Teslův vynález dříve než Angier? A hlavně – použil jej?

Václav Vorlíček a Miloš Macourek nechali v komedii Pane, vy jste vdova![44] na klinice slovutného profesora Sommera vyrobit z telecího masa duplikát slavné herečky Evelyny Kellettiové se záměrem implantovat do něj mozek sadistické vražedkyně Stubové, odsouzené na smrt, která se má postarat o odstranění krále Rosebuda IV., jenže nakonec omylem obdržel mozek geniálního astrologa Hampleho. Ve filmu Hoši z Brazílie[45] Franklina J. Schaffnera se nacisté ukrytí v Jižní Americe pokoušeli naklonovat Adolfa Hitlera. George Lucas ve své mezihvězdné pohádce Hvězdné války: Epizoda II – Klony útočí[46] vytvořil obrovskou armádu klonů z jediného člověka – nájemného lovce a vraha Jango Fetta. Michael Bay ve filmu Ostrov[47] zpracoval příběh o boháčích, kteří si nechávají vypěstovat své klony, aby pak jejich orgány mohly posloužit při operacích. Klonoví dvojníci žijí v podzemí a jsou udržováni v představě, že život na povrchu není možný. Jean-Pierre Jeunet naklonoval Ellen Ripleyovou pro pokračování série Vetřelec: Vzkříšení.[48] Při pokusech však nebyl použit úplně čistý biologický materiál, takže výsledkem klonování je Ripleyová, která sice má lidskou podobu, ale založení vetřelce. Černé nehty, rudá kyselina místo krve, nadpozemská síla a šestý smysl, díky němuž ví, kde se nacházejí příslušníci jejího druhu.

John Sheppard vs. John Sheppard

V epizodě nazvané Dvojník ze série Stargate Atlantis[49] se tým pplk. Johna Shepparda dostane branou na planetu M3X-387, kde narazí na krystalický druh podobný tomu, s nímž se setkal plukovník Jack O’Neill ve SG-1 v epizodě Zmrtvýchvstání[50] v podobě energetické krystalické bytosti, jež jej omráčila a převzala pak i jeho podobu, a Sheppard jej bezděčně přenese zpět na Atlantis poté, co s ním přišel do kontaktu. Tato bytost umí cestovat elektrickými kabely a dokáže při pouhém doteku dvou osob vstoupit do lidské mysli, kde způsobuje noční můry – jedna posléze zabije dr. Kate Heightmeyerovou. V závěrečné scéně dojde k souboji Johna Shepparda se stínovým dvojníkem, jímž jest ona zlovolná krystalická bytost, a s pomocí dr. Rodneyho McKaye, vstoupivšího do Johnova snění, a týmu zvenčí, který mezitím oslabí elektrickými výboji dvojníka, zaženou tuto bytost zpět do jednoho z krystalů pod zvonem. Ve vtipné závěrečné scéně se Rodney ujišťuje o Johnově totožnosti: „Hodný nebo zlý?“ Ten na to odpoví: „Já-já!“ A podobně zjišťuje: „Jsi to ty-ty?“ Rodney: „Myslím, že jo.“

Agent Cooper ve Twin Peaks vstoupí do Černého vigvamu v okamžiku, kdy spatří v zrcadle místo své tváře BOBa – tehdy je mysl agenta Coopera jata v alternativním světě Černého vigvamu, kdežto osvobozený a odpoutaný BOB v jeho těle přechází do našeho světa.

Rey, pociťující velmi silně sílu, se ve filmu Star Wars: Poslední z Jediů[51] vydává hledat Luka Skywalkera, jehož nachází na planetě Ahch-To a podstupuje tam jediovský zasvěcovací rituál. Během zkoušky zabloudí na temné straně, když hledá odpovědi týkající se svého dědictví a svých rodičů, a spadne do jámy. V samotném závěru při pouti prazvláštní zrcadlovou síní spatří v tisícerých odrazech jen sama sebe. Nekonečná řada možných podob jáství v nekonečně řadě možných osobností. Zásadní volba: osobovat si jen své pravé já. Shledává nakonec, že v nadcházejícím souboji dobra a zla je v tom sama, a musí zjistit, kým opravdu je a kde je její pravé místo. A kde to všechno skončí?

Dva světy (Counterpart) v tomto TV seriálu vzniknou rozštěpem během extrémního fyzikálního experimentu východoněmeckých vědců v Berlíně roku 1987, a od té doby mají oba dva samostatný vývoj vedoucí k oddalování, rozbíhání. Všichni lidé mají v onom „překrásném novém světě“ své „druhé já“, svůj protějšek, který může být – a v mnoha případech i je – značně odlišný od svého originálu. „Druhá strana“ je dostupná pro obě strany jen podobným způsobem, jako tomu bylo v případě ostře střeženého přechodu mezi tzv. Východním a Západním Berlínem.

Counterpart (2017)

Myšlenka evoluce, spontánní a nevratné proměny vesmíru, zejména živých organismů a lidských společností, se poprvé objevuje u Plótina.[52] Pierre Teilhard de Chardin použil bod Omega k symbolickému označení „druhého pólu“ vyvíjejícího se vesmíru, jakožto protějšku k minulému pólu, „bodu Alfa,“ čili počátku. V biblické Apokalypse oslavený Kristus praví: „Já jsem alfa i omega, počátek i konec.“[53] Vesmír tedy v čase směřuje od bodu Alfa k bodu Omega, který ovšem nelze chápat předmětně jako geometrické místo nebo určitý stav. Teilhard de Chardin vysvětluje, že bod Omega je „ohnisko osobní povahy“, jež zprvu „rozbíhavé bujení“ linií vesmírného vývoje soustřeďuje a přitahuje k sobě.[54]

Tento v zásadě luciferský koncept dovoluje připomenout film Angel Heart.[55] Harryho Angela, soukromé očko v New Yorku, si najme Louis Cyphre, aby mu našel Jonathana Lieblinga, zpěváka šlágrů známého pod uměleckým jménem Johnny Favorite, jemuž Cyphre pomohl k úspěchu. Angel je po řadě patálií napaden vymahači Ethana Krusemarka, bohatého louisianského patricije, kteří mu sdělí, že má opustit město, protože se kdysi zapletl s jeho dcerou Margaret. Později se s ním střetne v blátěné chatrči, kde mu odhalí, že to byl on a Margaret, kteří Johnnymu pomohli opustit špitál. Vysvětlil mu rovněž, že se Favorite stal mocným mágem, který prodal duši ďáblu výměnou za popularitu, potom se však snažil najít způsob, jak z tohoto paktu vycouvat.

Angel Heart

V roce 1943 unesl Favorite mladého vojáka a vykonal satanistický rituál, během něhož chlapce zavraždil a snědl jeho ještě tlukoucí srdce, aby přijal novou totožnost a ďáblovi tak zmizel ze světa. Louis Cyphre k tomu ovšem s úsměvem podotýká: „Můžeš se klidně vyhýbat zrcadlu, jak chceš, ale tvůj odraz v něm se ti dívá do očí.“

S končícími titulky v závěru filmu, když plátno přechází v černou, je slyšet, jak Louis Cyphre zašeptá: „Harry“ a „Johnny“, čímž dává najevo, že ta duše, již oba sdíleli, už propadla peklu.

Abychom nezapomněli sami sebe jako Johnny Favorite a nestali se v jedné linii „rozbíhavého bujení“ svými vlastními dvojníky a nebloudili bez paměti po tomto světě jsouce pronásledováni Odpůrcem, nýbrž byli přitahováni k Bohu, k tomu nám On dopomáhej.

* * *

Psáno pro Analogon, únor-březen 2018

 


 

[1] Sir Arthur Conan Doyle (ed. Peter Haining): Zapomenuté příběhy Sherlocka Holmese. Jota, Brno 2009, str. 169.

[2] S. T. Joshi: Icons of Horror and the Supernatural: An Encyclopedia of Our Worst Nightmares, Volumes 1 & 2. Greenwood Press, Londýn 2007, str. 187.

[3] Srv. Adelbert von Chamisso: Podivuhodný příběh Petra Schlemihla. Václav Petr, Praha 1941.

[4] James George Frazer: Zlatá ratolest. Odeon, Praha 1977, str. 202n.

[5] John David Pizer: Ego-Alter Ego: Double and/as Other in the Age of German Poetic Realism. University of North Carolina Press 1998.

[6] Andrew Webber: The Doppelganger: Double Visions in German Literature. OUP Oxford 1996.

[7] Podobizna. Režie: Jiří Slavíček. Československo, 1947.

[8] Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie. Columbus, Praha 2003, str. 40n.

[9] Viz H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Horus & Volvox Globator, Brno / Praha 2016.

[10] Viz http://www.wired.com/2011/07/h-p-lovecrafts-commonplace-book/.

[11] Le gendarme et les extra-terrestres. Režie: Jean Girault. Francie, 1979.

[12] Andreea Popescu: Immolation of the Self, Fall into the Abyss in Edgar Allan Poe‘s Tales. English Language & Literatures in English, Conference 2011.

[13] E. A. Poe: Eureka. Essay o hmotném a duchovém vesmíru. Alois Srdce, Praha 1931, str. 153n.

[14] James W. Gargano: Art and Irony in ‘William Wilson’. Emerson Society Quarterly, Fall 1970, 60:18-22.

[15] Thomas F. Walsh: The Other ‘William Wilson’. American Transcendental Quarterly, 1971, 10:17-25.

[16] C. F. Keppler: The Literature of the Second Self. University of Arizona Press, 1972.

[17] Eric W. Carlson: William Wilson: The Double as Primal Self. Topic, Washington and Jefferson College, 1976,  35-40.

[18] Valentine C. Hubbs: The Struggle of the Wills in Poe‘s „William Wilson“. January 1983. https://www.researchgate.net/publication/285529294_The_Struggle_of_the_Wills_in_Poe‘s_William_Wilson.

[19] Edgar Allan Poe: Zánik domu Usherova. Anna Bečková, Praha 1927, str. 154.

[20] Vladimír Vondráček, František Holub: Fantastické a magické z hlediska psychiatrie, str. 43.

[21] Joseph T. Sheridan Le Fanu: V temném zrcadle. Volvox Globator, Praha 2011, str. 54n.

[22] Mary K. Patterson Thornburg: In The Monster in the Mirror: Gender and the Sentimental/Gothic Myth in Frankenstein. Umi Research Press 1987.

[23] Linda Dryden: The Modern Gothic and Literary Doubles: Stevenson, Wilde and Wells. Palgrave Macmillan 2003.

[24] Jaroslav Foglar: Stínadla se bouří. Olympia, Praha 1970.

[25] J. R. R. Tolkien: Nedokončené příběhy. Argo, Praha 2008.

[26] Ludvík Souček: Hippokratův slib. Československý spisovatel, Praha 1985.

[27] Antonín Rausch: Příběhy ze staré Šumavy. Erika, Praha 1995, str. 275.

[28] Karel Budínský: Hlasy stínů. Hejda &, Praha 1920.

[29] Jde o narážku na poému skotského básníka Thomase Campbella (1777-1844) Lochielovo varování, v němž čaroděj tuto větu praví k Lochielovi, stařešinovi klanu Cameronů, ve snaze rozmluvit mu, aby šel do bitvy u Cullodenu za Karla Eduarda Stuarta, který byl jakobitským uchazečem (pretendentem) o trůn Anglie, Skotska a Irska, známým rovněž jako Mladý pretendent.

[30] Jan Weiss: Zrcadlo, které se opožďuje. Svoboda a Solař, Praha 1927.

[31] Candyman. Režie: Bernard Rose. USA, 1992.

[32] Srv. Petr Pan a Kámen mudrců, http://www.okultura.cz/WordPress/petr-pan-kamen-mudrcu/.

[33] Lewis Carroll: Alenka v kraji divů… a za zrcadlem. Albatros, Praha 1985, str. 83.

[34] Ivo Purš: Anděl blažené a žalostné smrti. Sdružení Analogonu, Praha 1996, str. 20n.

[35] Srv. Gustav Meyrink.

[36] Dark City. Režie: Alex Proyas. USA / Austrálie, 1998.

[37] The Evil Within. Režie: Andrew Getty. USA, 2017.

[38] The Mask. Režie: Chuck Russell. USA, 1994.

[39] The Lesser of Two Evils (S02E06). Režie: Chris Sauve, Bret Haaland. USA, 2000.

[40] Terminator 2: Judgment Day. Režie: James Cameron. USA / Francie, 1991.

[41] Fight Club. Režie: David Fincher. USA / Německo, 1999.

[42] Pojem hollowness odpovídá Jungově výrazu nekyia, stavu, který nevyhnutelně vede k pohasnutí světla jáství a smrti, jak to vystihl T. S. Eliot v básni Dutí lidé a Joseph Conrad v románu Srdce temnoty.

[43] The Prestige. Režie: Christopher Nolan. USA / Velká Británie, 2006.

[44] Pane, vy jste vdova! Režie: Václav Vorlíček. Československo, 1970.

[45] The Boys from Brazil. Režie: Franklin J. Schaffner. Velká Británie / USA, 1978.

[46] Star Wars: Episode II – Attack of the Clones. Režie: George Lucas. USA, 2002.

[47] The Island. Režie: Michael Bay. USA, 2005.

[48] Alien: Resurrection. Režie: Jean-Pierre Jeunet. USA, 1997.

[49] Doppelganger (S04E04). Režie: Robert C. Cooper. Kanada / USA, 2007.

[50] Cold Lazarus (S01E06). Režie: Ken Girotti. Kanada / USA, 1997.

[51] Star Wars: Episode VIII – The Last Jedi. Režie: Rian Johnson. USA, 2017.

[52] Plótinos: Enneadés, III.7.11.

[53] Zj 1,8; 21,6; 22,43.

[54] Srv. J 12,32: „Přitáhnu všechno k sobě.“

[55] Angel Heart. Režie: Alan Parker. USA / Kanada / Velká Británie, 1987.