O sedmerém smíchu Boha Stvořitele

290
Joscelyn Godwin: Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi
(Malvern, Praha 2017)

Joscelyn Godwin: Tajemství sedmi samohlásek v teorii a praxi

88 stran, Malvern, Praha 2017, vydání první, brožované
ISBN  978-80-753-0102-4

 

Joscelyn Godwin, skladatel, muzikolog, znalec hermetismu a překladatel, se proslavil svými pojednáními o hudbě z okultního hlediska, o pohanství a staré hudbě. K nejzajímavějším patří díla věnovaná víceméně opomíjené okultní povaze hudby, barev, zvuku a řeči: Harmonies of Heaven and Earth. The Spiritual Dimension of Music from Antiquity to the Avant-Garde,[1] dále Music and the Occult. French Musical Philosophies 1750-1950,[2] The Mystery of the Seven Vowels in Theory and Practice,[3] a nelze opomenout ani překlad díla filosofa a filologa Fabre d’Oliveta (1767-1825), klasického autora z počátků francouzského magického obrození: The Secret Lore of Music. The Hidden Power of Orpheus.[4]

Zvláštní pozornost pak věnoval bájesloví týkajícího se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, jde zejména o knihy Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations[5] a Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival.[6]

Výše jmenovaná útlá, přesto úchvatná kniha se zabývá vztahem samohlásek k akustice, planetám, tónům a barvám, využitím samohlásek v písňové tvorbě od starověku až po současnost a v závěru nabízí i několik praktických cvičení.

Sedm vokál

Připomeňme si úvodem několik souvisejících myšlenek Hargravea Jenningse z jeho zásadního díla Rosikruciáni: Rituály a mystéria:

Eusèbe de Salverte cituje[7] Dionýsia z Halikarnassu, který píše, že „egyptští kněží zpívali sedm vokál (samohlásek) jako hymnus Serapidovi.“ … Vokály se zachovaly až do poměrně pozdní doby v mystických alegoriích vztahujících se ke sluneční soustavě. Sedm samohlásek bylo zasvěceno sedmi hlavním planetám. Písmeno „S“, spolu se svým zuby cenícím nebo tvrdším bratrem (či sestrou) „Z“, nazývají gnostici písmenem „zavrženým“ nebo „zlovolným“. O tomto významném sigma (či znamení) „S“ (v případě písmene „Z“ jde o hranaté a nikoliv hadovité „S“, o skřípající či basovou podobou „S“) praví dále Dionýsios z Halikarnassu, že „písmeno „S“ má zvuk spíše zvířecí než lidský. Proto jej také staří používali velice spoře.[8]

Příčina záře a různosti barev leží hluboko zakotvena v příbuzenských vztazích v přírodě. Mezi barvou a zvukem existuje pozoruhodný a mysteriózní vztah. Diatonická stupnice má sedm tónů, protože harmonická (alikvotní) oktáva leží na okraji, nebo na hranici či na rytmickém bodu septimy a primy právě tak jako ultrafialové záření na okraji slunečního spektra. Červená je hlubokým basovým chvěním éteru. Teplo svým účinkem na přírodu vyvolává barvy a tóny.

My všichni moc dobře známe naši nelibost vůči „zelené“ barvě, jež se projevuje v určitých případech. Je to duchovní, magická barva, barva „gnómů“, jak se podle kabaly nazývají malí ochranní duchové, kteří jsou údajně na používání zelené barvy velice žárliví. V Irsku se zelená všeobecně považuje za nedůvěryhodnou; ale v duchovním smyslu zase s úctou. Je to národní barva, protože ochránkyní Irska je ženské božstvo, Matka Příroda, která je v klasické mytologii známa jakožto Venuše – ať už Venuše milostivá nebo Venuše strašná, jakožto bohyně života a smrti. Různé verts, nebo zeleně, jsou „barevnými vládci“ v erbu smaragdového ostrova. Panujícím božstvím země Ierne,[9] neboli Irska, je mytická „žena“, která se zrodila z žírnosti přírody nebo z „velké hlubiny“. Je to génius (s určitým zlověstným, strašlivým zevnějškem, který se na starých vyobrazeních vyznačuje velebností), jenž byl „naražen na kůl“ nebo „ukřižován“ – ve svém skutečném a skrytém smyslu – na kmeni čili „Stromu života“, který zastupuje irská harfa. Její vlas vlaje jako ten, co vidíme u Dafné, „jako kdyby se měla proměnit ve strom“, vlaje za ní ve větru v okamžiku smrtelného zápasu a splétá se, jak mýtus zdůrazňuje, do sedmi strun magické irské harfy, jejíž hudba je hudbou sfér nebo hudbou kajícného, viditelného světa rosikruciánů. Těchto sedm strun představuje sedm hlásek, jejichž prostřednictvím je člověku umožněno mluvit, jakoby „nové stvoření“, tedy člověk (což má zase kabalistický význam, a proto i obtížně pochopitelný), „otevřel ústa svá a promluvil“. Oněch sedm strun irské harfy, abychom jich ještě jednou vzpomněli, je blasonováno jakožto „luna“ nebo „Měsíc“ – ženský měsíc – podle praktik starých heraldiků ve všech královských nebo panovnických štítech a erbech, které jsou blasonovány jmény planet. Sedm strun irské harfy znamená také sedm čistých hudebních tónů, jež jsou opět analogické sedmi barvám spektra; tyto opět představují sedm samohlásek a tyto zase reprezentují svých sedm vládců nebo sedm planet, které mají svých sedm duchů nebo „nebeských plamenů“, což je sedm andělů neboli duchů Božích, kteří střeží cestu kolem „trůnu Starého dnů“.
Aiolské digamma představuje pro jazykovědce obtížný problém. Staří vyslovovali každé slovo, které začínalo samohláskou, s přídechem, asi jako anglické „w“, a často ho vyjadřovala hláska β nebo υ a také γ. Proto byl vytvořen symbol dvojitého Γ neboli Ϝ, odtud jeho název digamma; říkalo se mu aiolské, neboť ze všech kmenů si jen Aiolové uchovali největší množství pozůstatků z původní řeči. Proto Aiolové vyslovovali nebo psali Ϝοίνος, Ϝελέα, jako velia. Latina byla odvozena z aiolského dialektu a zcela přirozeně převzala písmeno digamma, které se obecně vyjadřuje písmenem V. Tyto významné mysteriózní zvuky a písmena: V, W, B a F – jsou klíče k lunární neboli ženské apoteóze. Symbol (nebo to, co je symbolem míněno) je totiž základním tónem celé řecké architektury a umění; je to vrchol veškeré krásy, vytříbenosti a elegance.

Písmena všech řečí jsou významnými znaky či symboly, jejichž původcem je „dvanáct“ či spíše původně „deset znamení zvířetníku“. Mezi těmito písmeny se nachází určitá skupina, která má v písmenech všech jazyků tajný hieroglyfický a hagiografický vztah k původně jednoduchému a později dvojitému znamení „Panna-Štír“, které údajně poskytuje klíč k tajnému nebo kabalistickému „příběhu o stvoření.“ Jsou to písmena S a Z, L a M; nebo je to spíše skupina, která vyznačená písmeny Λ, Π, M, Σ, S, Z – L, M, V, W. Významné aspirované hlásky (vyslovované s přídechem), čili „samohlásky“, se řídí tímtéž pravidlem. „Hadovité glyfy“ neboli „tajemství hada“, čili háv, do nějž se údajně zahalil „princip Odpůrce“, se takříkajíc svinuly do smyček a promítly se do významných křivek, jakož i skloňování a časování, napříč celou touto skupinou písmen a hlásek; všimneme si toho při pozorném zkoumání a poslechu u všech jazyků, živých i mrtvých. Písmeno sigma postřehne vnímavé oko v hebrejštině, sanskrtu, perštině, arabštině, koptštině, starogótštině, gruzínštině nebo iberštině, staroarménštině, etiopštině nebo geezštině, ve slovanských jazycích, řečtině, latině, samaritánštině, irštině a etruštině…“[10]

„Bez samohlásek bychom se nacházeli v politováníhodném stavu; museli bychom se s druhými dorozumívat prostřednictvím skřeků, mlaskání, syčení a mručení, jako to dělají zvířata…“, píše hned v úvodu Joscelyn Godwin. A co že to vlastně odlišuje jednu samohlásku od druhé? „Teprve v ústech dochází k transmutaci tónu ve slovo, hudby ve smysl.“

Prismatické spektrum lámavosti paprsku

V kapitole Akustika (str. 11) čteme, že „jediným místem pro akustickou definici samohlásek, pokud jsme vyloučili základní tóny, jsou svrchní harmonické (alikvotní) tóny.“ Objevoval se názor, že paralelu mezi barvou zvuku hudebních nástrojů a samohláskami lze vést ještě dál. Akustik Dayton Clarence Miller potvrdil pomocí fotografie samohlásek, že samohláska nemá konstantní harmonické spektrum, ale spíše určité „formanty“ neboli rezonující výškové oblasti, které zesilují jakékoli svrchní tóny, které do nich spadají.

Moderní švýcarský vědec, umělec a fyzik Hans Jenny to exaktně demonstroval, když vynalezl přístroj, který nazval tonoskop, dovolující mu vidět fyzikální obraz či „dimenzi“ různých zvuků včetně hlásek a tónů, jež člověk vytváří. V laboratorních podmínkách pak fotografoval účinky tónu na kouř, tekutinu a nejjemnější sypké substance, jako např. výtrusy plavuní: vytvářejí nádherné a uspořádané vzory, nápadně podobné těm, jež se nacházejí v přírodě, ať už organické či anorganické… Svému výzkumu dal jméno kymatika, z řec. kyma, tj. vlna.[11]

„Zjištění akustiky nás nutí připustit překvapivou skutečnost, že kdykoli slyšíme lidskou řeč, ať už mluvenou nebo zpívanou, nevědomě vnímáme spletitou melodii vyšších alikvotních tónů, a že právě ta je nositelka významu a umožňuje nám, abychom si navzájem rozuměli.“

Jak už jsme výše zjistili z podání Jenningsova, otevírá kapitola Samohlásky a planety další významnou, leč převážně skrytou oblast řeči a hudby, a Godwin ji uvozuje zprávou z řecko-římského starověku o tom, že samohlásky se „přiřazovaly sedmi chaldejským planetám, tj. sedmi nebeským »tulákům«, viditelným pouhým okem.“

Eusebios nás zpravuje o tom, že židé se snažili vyjádřit nevýslovné jméno Boží právě sedmi samohláskami, avšak pro potřeby lidu je zredukovali na čtyři hlásky. Je ovšem třeba mít na paměti, jak nás varuje Franz Dornseiff, že příliš jednoznačná interpretace starověkých korespondencí může být zavádějící. Cituje totiž invokaci z jednoho magického papyru, kde se vzývá „α ε η ι ο υ, který vychází za noci“ a v tomto případě musí jít o nebeská tělesa zjevně nepatřící do sluneční soustavy, tedy o sedmero hvězd Velké medvědice, jež bývají zaměňovány se sedmi planetami, a dokonce nazývány jejich jmény. Této dvojznačnosti – obdobné mezi hyperborejským a délským Apollónem – si povšimli Sabejci z Harranu, tajemná hermetická sekta, která přežila až do muslimských dob, kteří měli sedmero chrámů zasvěcených planetám, a zdá se, že od nich pochází přiřazení planet ke kovům.[12]

Podle Nikomacha symbolizují samohlásky „prvotní zvuky vydávané sedmi nebeskými tělesy“. Etymologicky slovo „runa“ původně znamenalo „zvuk vokály,“ tj. zvuk lidského hlasu — ať už šlo o šeptání nebo řev. Je rovněž spojováno s celým mystériem řeči — „slovem“ — a zpracováním symbolické myšlenky, jež jest výsledkem Odinových (Woden/Wili/Weh) darů, které lidstvu zjevil. Samotný fenomén – unikátní, protože je vlastní jenom lidstvu – je nejobjektivnější manifestací toho, co je našemu vědomí zcela skryto.

V roce 2013 byl objeven Higgsův boson – nebo možná přesněji, něco tomu podobného – který inspiroval mezi jinými i skladatele ke skládání étericky znějící hudby. Využili proces nazývající se sonifikace: vezmete nezpracovaná data a transformujete je do zvuku, ale uchováte informaci, jež obsahují. Poslechněte si hudbu komponovanou z dat Higgsova bosonu od Benjamina Doylea. Za poslední roky vznikla pomocí sonifikace celá řada děl studujících atmosféru na Marsu a Venuši, některé hvězdy, černé díry, polární záři, Kassiopeu A, elementární částice a Saturnovy prstence, přičemž si nelze nevzpomenout na orchestrální suitu Planety Gustava Holsta vzniklou v letech 1914–1916.

Samohlásky naši řeč nejvíce přibližují nadsmyslovému světu, protože představují život, jenž odtud pochází a oživuje netečné tělo jazyka, jsouce zarámovány hmotnými souhláskami. Rovněž zvuk hvízdání (srv. fenomén „Divoká honba“, UFO aj.)[13] bývá v gnostických textech a chaldejských věštbách spojován se sestupem duše z vyšších sfér do těla, proto theurgové mohli příhodně hvízdání používat na vyvolávání sil z těchto sfér. To měl pravděpodobně na mysli filolog Sevius, když evokační obřady Hekaté komentoval veršem z Vergilia (Aeneis VI, 249): voce vocans Hecaten, „vyvolávání Hekaté nikoliv slovy, ale mystickými zvuky.

Henry Corbin v knize Alchymie jako hieratické umění píše:

Lunární rozdělení arabské abecedy na čtrnáct písmen „světelných“, jež jsou písmeny, která jsou záhadně uvedena v záhlaví různých súr Koránu [29 ze 114 má v úvodu jedno až pět samostatných písmen, jež jsou označována jako muqatta’at (samostatná) či fawátih (otevírači)], a na písmena „temná“, kterými je těch čtrnáct zbývajících. Toto rozdělení v alchymické symbolice určuje vztah, který má dané jsoucno či substance k vyšším světům.[14]

Pozornost si tam ovšem zaslouží celý rozsáhlý oddíl §§ III-IX (od str. 144) s výkladem o „Slovutném“, přičemž asi to nejpodstatnější k písmenům a samohláskám naleznete v § VII.

Gnostik Marek sestoupil ještě hlouběji do psychogonického a kosmogonického tajemství při výkladu logogenese, ale se zde přítomným překladem jeho strofy spokojen nejsem:

When first the Father, the not even the One, beyond all possibility of thought and being, who is neither male nor female, willed that His ineffability should come into being, and His invisibility take form, He opened His mouth and uttered a Word, like unto Himself; who, appearing before Him, became the means of His seeing what He himself was – namely Himself appearing in the form of His own invisibility.[15]

Česky pak čteme:

Když prvotní Otec, který ještě není ani Jedním, mimo veškerou možnost myšlení a bytí, který není muž ani žena, chtěl, aby jeho nevýslovnost vešla v bytí a Jeho neviditelnost se oděla formou, otevřel Svá ústa a vyřkl Slovo, jakoby k sobě; a toto Slovo se objevilo před ním a stalo se nástrojem Jeho patření na to, čím on sám byl – konkrétně on sám zjevující se ve formě Své vlastní neviditelnosti.

Jednou je přivlastňovací zájmeno „Jeho“ psáno (správně) na začátku velkým písmenem, jindy zase ve stejné větě s malým písmenem. Chápu, že je problém, do jaké míry se držet psaní velkými písmeny, ale jde to jen dvojím způsobem: buď jen velmi cudně, nebo všechno (příkladem budiž překlad knihy Sv. Dionýsios Areopagita: O mystické teologii. O božských jménech. Dybbuk, Praha 2003): když tedy „Svá“, pak také „k Sobě“, „On Sám“ atd. Na začátku věty uvedené slovo „first“ nevnímám jako přídavné jméno, zde „prvotní“, nýbrž se spíše pojí s předchozím „When“, pak příp. ve smyslu „nejprve“ apod. Chápu, že jde o nesnadný text, ale „beyond all possibility of thought and being“ převedené do doslovného „mimo veškerou možnost myšlení a bytí“ představuje velké a toporné zjednodušení. Nadto jsme tu častováni moderními slovy: kde je anglické „namely“, obdržíme dnes v češtině frekventované „konkrétně“.

A nyní k výslovnosti Velikého Jména, jemuž jest třeba rozuměti takto: Otec vyřkl Slovo; prvním tónem při vyslovení Jeho Jména byl zvuk (hlas, hláska, hlahol, tón) čtyř živlů (pralátek, prvků) a také druhý zvuk vzešel ze čtyř pralátek; u toho třetího jich bylo deset; u čtvrtého a posledního dvanáct. Takto celé vyslovené Jméno sestávalo ze třiceti pralátek a čtyř hlásek (zvuků) či seskupení. Irenej z Lyonu shrnuje Markovu analýzu čtyřiadvaceti písmen řecké abecedy takto: devět souhlásek symbolizuje nevýslovné nebo nezvučné prvky před manifestací; osm spřežek zprostředkovává prvky, které usnadňují tvoření; sedm samohlásek je zdrojem manifestace našeho kosmu s jeho sedmi planetárními sférami. Marcus dodává, že sedm samohlásek spojených v harmonii vydává zvuk a oslavuje tak stavitele světa, a také že ozvěny tohoto slavného hymnu vystupují k božskému Logu a sestupují na zemi, aby plodily a utvářely lidské duše. Slovanské písmo hlaholice odvozuje své jméno ze staroslověnského slovesa glagolatihovořit, nebo podstatného jména glagolъslovo.

Michael

Jennings doprovodil svůj text obrázkem (fig. 250), k němuž uvádí následující výklad:

To, co na obrázku vidíme, je „had Chnufis“, v naší knize často připomínaný. „Had“ se napřimuje ve snaze učinit mýtický výpad. Na hlavě má korunu ze sedmi hlásek nebo pomlček či interpunkčních znamének. Druhý amulet zobrazuje jméno gnostického „Neznámého anděla“ se čtyřmi hvězdami ve čtyřech rozích. Je to Michael, neboli „Spasitel,“ „Pán eonů“, jehož jméno má hodnotu 72, to jest šest krát dvanáct; jsou to tedy tři „dvojdekády“, jedna je pro noc a druhá pro den v každé lunární periodě či znamení zvěrokruhu; každé obsáhne třicet stupňů. Podle názoru jiných je to symbol Abraxase, hlavního gnostického božství, a písmena jeho jména tvoří počet dní slunečního cyklu. Na reversu je mezi čtyři hvězdy vepsáno jméno ΜΙΧΑΗΛ. Kabalisté považují Michaela za anděla Slunce. Kamej je vyryta do tmavě zeleného chalcedonu špatné jakosti.

Čtvrtá kapitola, Samohlásky a tóny (str. 24), pojednává o universální korespondenci. Cituje v ní i z díla významného francouzského esoterika a lingvisty Fabre d’Oliveta, jehož překlad Godwinem jsme v úvodu zmínili.

Samohlásky a barvy, pátá kapitola, představuje vztah mezi zvukem a barevnou škálou. Kromě Goetheovy Farbenlehre se připomíná Arthur Rimbaud, a také námi několikráte citovaný Hargrave Jennings, jemuž zde jinak důvtipný Godwin vůbec neporozuměl. Především při svém rozjímání zcela pominul pravou část tabulky, kterou zde pro úplné porozumění okultní podstatě věci uvádíme kompletní, nejprve z originálu, pak v našem překladu:

Heraldická tabulka
(Zahrnuje i hudební tóny.) Říše živlů.
Y. 1 Fialová (červená a modrá) – Nejvíce refraktovatelný paprsek. Hmota prodchnutá světlem. 3 Cherubim.
Tmavorudá. Sardonyx. Dračí ocas.
W. 2 Indigo (tmavá modř) „Koagulovaná“ hmota (jako moře).
Purpurová. Ametyst (?). Merkur.
U. 3 Modrá (azur) Čistá elementární hmota (jako „nebe“)
O. 4 Zelená (žlutá a modrá)
Heraldická zeleň. Smaragd. Venuše.
Zhmotnělé živé formy (zjevené světlem).
Fixované a ustálené přírodní formy a jejich duchové.
I. 5 Žlutá
Heraldické zlato. Topaz. Zlato. Slunce.
Ohnivá červeň nebo světlo.
Oheň v celé své slávě, nebo když se rozhoří.
2 Serafim.
Druhé. – Ætheraeum.
E. 6 Oranžová (červená a žlutá)
Hnědožlutá. Heraldická oranžová. Hyacint. Dračí hlava.
Šlehající plameny ohně nebo „vzplanutí“ (v okamžiku vzplanutí).
Rozhořívající se oheň s jiskrami (jako živel).
A. 7 Červená – Nejméně refraktovatelný paprsek.
Heraldická červeň. Rubín. Mars.
Elementum Ignis.
První náklonnost, milostné vzplanutí, nebo „barva“, „běh“.[16]
Dračí hlava. (πῦρ) Pyr-Fri-ga.[17] ‘Frodíté.
Samohlásky. První. – Empyraeum. 1 Terafim.
„Jákobův žebřík“, na němž viděl „anděly,“ jak po něm vystupují a sestupují: „I viděl ve snách, a aj, žebřík stál na zemi, jehožto vrch dosahal nebe; a aj, andělé Boží vstupovali a sstupovali po něm“ (Gn 24,12).

Jde rovněž o chromatickou stupnici sedmi hudebních tónů.

Linea viridis,“ seu „Benedicta Viriditas“: proslulá „pečeť Šalamounova“ (nebo „meč Šalamounův“) nebo „meč sv. archanděla Michaela.“ (Pomocí známé „pečeti Šalomounovy“ (Šalamoun) vyvolával duchy a poroučel jim. Je to nejmocnější kabalistické nebo talismanické znamení.

 

Pohled na tabulku prozrazuje, že první sféře, nebeské říši, empyreu, jsou přiřazeny samohlásky A a E; do druhé sféry, aetherea, spadají I, O, U a W, a k cherubům je přiřazena samohláska Y. Pro české čtenáře je třeba podotknout, že v případě samohlásek W a Y jde o výslovnost těchto písmen s přídechem.

Chnufis

V úvodu citované úryvky z Jenningse naznačují, z jakých zdrojů (Eusèbe de Salverte, Dionýsios z Halikarnassu, starý Egypt a Irsko, heraldika aj.) čerpal poznatky k sestavení své tabulky. Závěrem ještě poznámka k překladu heraldických tinktur: „or“ – vnímavější čtenář snad pochopí, že jde o odvozené slovo z lat. Aurum, zlato, a také v českých hermetických překladech pro „rovnovážné světlo“, aur, ór, jenže bez kontextu v tabulce se ztrácí; přitom pohled do staršího slovníku (např. V. A. Jung) mluví jasně o heraldickém zlatu; odtud vztah i ke kovům.

Už Aristoteles (384-322 př. n. l.) prohlašoval, že „musí být nějaká souvislost mezi světlem a barvami.“ Věřil, že při průchodu skleněným hranolem se bílé světlo znehodnocuje. V oxfordském muzeu je sklo z doby první egyptské dynastie, ~ 3300 let před naším letopočtem. Nálezy lahví a sklenic vyrobených kolem roku 1900 př. n. l. ukazují, že už v této době se k foukání skla používaly sklářské píšťaly. Lomivost světla v podobě duhy, a tedy i znalost barev spektra však provází lidstvo od úsvitu věků.

Hans Jenny: AUM

Paul Sédir začal s tím, co bude později Rudolf Steiner nazývat „duchovní vědou,“ výzkum, jehož součástí byly tři prvky: 1. ten, kdo vydává zvuk, 2. receptivní médium a 3. nahrávací zařízení. Získané informace měly podobu grafických a geometrických obrazců, které hypnotizovaný subjekt spatřil jako „namalované zvuky na astrální plátno.“ Například buddhistická mantra „Óm mani padmé húm“ (sanskrt: ॐ मणि पद्मे हूँ) vypadala jako čtyři propletené kruhy ve světle zelené a spojen s nimi byl pocit chladu. Mezi nejzajímavější objevy Hanse Jennyho patří zjištění, že při vyslovení prvního slova mantry Óm se rozmístí železné piliny na skleněné desce do tvaru, který je prastarým symbolem mantry nazývané Šríjantra. „Šríjantra je symbolem vlastního tvaru Šakti, její moci a emanace a jejího postupného zviditelňování. Jako stvoření samo vzniká silou prvotní touhy či žádosti. Impuls této žádosti (kámakálá), adresovaný prakrti, je zdrojem pohybu, který se projevuje jako vibrace zvuku (náda). Tento projev se realizuje v bodě, bindu, jenž je jádrem kondenzované energie, jakýmsi semenem primárního zvuku a spojuje v sobě dynamický i statický aspekt dvojice Šivy a Šakti“ (Mukherdží a Khanna). Obrázek se nachází v bookletu stejnojmenného alba projektu Psychophysicists (Andrew McKenzie, Adi Newton, B. Lustmord).

Pozoruhodná jest i zmínka o gnostickém traktátu Výklad o osmém a devátém nebi s rozpravou mezi Hermem Trismegistem a jeho žákem o tom, kterak se duše dostane do těchto sfér, přičemž na jedné jeho straně se nachází dvě řady nepřeložitelných samohlásek, a ta druhá se výslovně představuje jako hymnus, což podporuje teorii, že samohlásky byly zároveň i hudebními notami.

V sedmé kapitole Moderní samohláskové písně vstupuje na scénu Richard Wagner, Claude Debussy – s malou pomocí od přítele dirigenta Pierra Bouleze, zejména pak Edmond Bailly se znovustvořeným egyptským magickým obřadem, a Alexandr Skrjabin ve společnosti H. P. Blavatské (str. 46); Maurice Ravel, Gustav Holst, Karlheinz Stockhausen a nakonec i David Hykes.

Osmá kapitola pojednává o Jménech bohů s přihlédnutím k jejich výslovnosti, podpořené autoritami jako je Fabre d’Olivet, abbé Barthélemy, ale i starších: Godfrey Higgins, Charles Dupuis, a jde až k Pico della Mirandolovi a Athanasiovi Kircherovi. Z nových je rozhodně třeba si povšimnout citace z eseje Set, neznámý bůh Jeana Robina, jinak znalce díla René Guénona (str. 54).

Poslední teoretickou (9.) kapitolou jsou Egyptská mystéria pojednávající o „tajemství akustické aktivace těchto energií“ (rozumí se: moc sedmi tónů s jejich vibracemi).

„Hudba, kterou slyšíme v současnosti, už takto nepůsobí, protože klíče k zákonům korespondence byly ztraceny nebo ukryty, a také se náš svět nějakým způsobem příliš neprostupným, než aby na něj mohly začít působit. Žijeme v temnějším věku…, ztráta moci hudby je věcí prozřetelnosti: jsme zbaveni dalšího zdroje energie, který by jinak byl nepochybně zneužit.“

Joscelyn Godwin uzavírá teoretickou část své knihy – jež jest důkazem, že i na malém prostoru lze sdělit podstatné – úvahou, že „samohlásky jsou způsob, jak lidské bytosti vytvářejí a vnímají fenomén alikvotních tónů. Subjektivně řečeno, svrchní alikvotní tóny jsou základy slyšitelného čísla. Objektivně jsou uložením těchto čísel do fyzického světa. Když vytváříme samohlásky, mluvíme nebo zpíváme čísla. Fyzický svět není nic než číslo, a jeho zákony jsou převážně zákony harmonie.“

V desáté kapitole, nazvané Praktická cvičení, najdete logicky sedmero cvičení se samohláskami (str. 66) a jako dodatek Le Chant des Voyelles vzpomínaného Edmonda Baillyho (str. 79n).

*

Jacques má pár očí, leč hodil by se mu ještě další, aby postřehl drobné chyby v sazbě a během korektury je sprovodil ze světa, viz např. „člověknazývaný“ (str. 21); odskočení poznámky č. 82 na následující str. 62. „Mardrus“, citovaný v poznámce č. 85, je Joseph Charles Mardrus (1868–1949), známý také jako Jean-Charles Mardrus, francouzský lékař a věhlasný překladatel, přeložil zejména pohádky Tisíce a jedné noci.

*

© San, iiiMMxviii
© okultura.cz

 


 

[1] Thames & Hudson, Londýn 1987.

[2] University of Rochester Press/Boydell & Brewer, Rochester/Londýn 1995.

[3] Phanes Press, Grand Rapids 1991.

[4] Inner Traditions, Rochester 1997.

[5] Inner Traditions, Rochester 2011.

[6] Phanes Press, Grand Rapids 1993.

[7] Eusèbe de Salverte: Dionýsios z Halikarnassu.
Anne Joseph Eusèbe Baconnière de Salverte (1771-1839), básník, šansoniér, politik a spisovatel, autor dvousvazkového díla Des sciences occultes ou Essai sur la Magie, les prodiges et les miracles (Okultní vědy – Eseje o magii, fenoménech a domnělých zázracích), Sédillot, Paříž 1829.

[8] Belot: Chiromancie, 16. století.

[9] Vzpomeňme v této spojitosti 3. kapitolku z díla Aleistera Crowleyho De Arte Magica otištěného v knize Liber Agape (Horus, Brno 1996) pod názvem „O duchu adepta“ (str. 123-4), která se rovněž vztahuje ke skřítkům a k tomu se vážící pozn. č. 65, odkazující znovu zpět na Jenningse.

[10] Hargrave Jennings: The Rosicrucians: Their Rites And Mysteries. Chatto & Windus, London 1879.

[11] Srv. Magie & hudba.

[12] Srv. O jménech jsoucen.

[13] Viz rovněž UFOlklór.

[14] Srv. O jménech jsoucen.

[15] Srv. http://www.sacred-texts.com/gno/fff/fff54.htm, p. 363.

[16] Musíme si uvědomit, o jakém ohni tu Jennings celou dobu mluví (alespoň v jednom z jeho okultních aspektů). Co se týče zlata, pokud používá slov „Fire in its flower or glory“ (Oheň v celé své slávě, nebo když se rozhoří.), pak je třeba vědět, že flowers je postaru „čmýra“ (stč. též ščmýra od čemer, tj. „nevolnost“). „Čepýrati, čipýrati, čpýrati, čipera(ti), čeperati“ se používalo zvláště o pohybech hadů nebo šlo o „něco, co teklo po kapkách.“ Také jde o drobné chloupky na něčem přirostlé: „čmýr, čemera, čmýří, chmýří,“ až po další odvozeniny: „běhati jako čemerka,“ tj. „čiperná dívka.“ Podobně ve větě „Blooming fire (as a being)“ (Rozhořívající se oheň s jiskrami (jako živel).) znamená slovo bloom „pel, nejjemnější chmýří,“ a zaznamenáme ho např. ve spojení jako „setřel pel jejího mládí“ a podobně.

[17] Heraldická zeleň, vert nebo verd, ze staroirského fri, protokeltské *writ(u), z praindoevropského *wert– „obrátit (běh)”.