O účinku bez příčiny

274
Carl Gustav Jung, Wolfgang Ernst Pauli: Příroda a duše
(Malvern, Praha 2018)

Carl Gustav Jung, Wolfgang Ernst Pauli: Příroda a duše

200 stran, Malvern, Praha 2018, vydání první, vázané
ISBN 978-80-7530-117-8

 

Drobná knížka v sobě ukrývá pozdní plody zčásti vzájemné spolupráce v podobě kratších esejů. C. G. Jung se dlouho (od poloviny dvacátých let) zabýval „časovou koincidencí dvou nebo více příčinně nespojených událostí s obdobným významem“, který živil mj. i výzkumem dějin symbolů,[1] a své myšlenky k tématu vtělil do díla nazvaného Synchronicita jako princip nepříčinných souvislostí. Během výzkumu čerpal inspiraci zejména z diskusí a obsáhlé korespondence s fyzikem a nositelem Nobelovy ceny Wolfgangem Pauli.

Ani pro něj nebylo jednoduché tento fenomén uchopit a čtenáře upozorňuje, že bude mít neobvyklé nároky na jeho vstřícnost a ochotu při výletech do temných oblastí lidské zkušenosti za souběžného bourání letitých předsudků, aby byl schopen zpracovat tak abstraktní předmět.

V kapitole Expozice (str. 9) Jung předkládá teoretické pozadí svého tématu. Náhodné dění projevuje tendenci k neperiodickému seskupování. Paul Kammerer je názoru, že „shluky, resp. série náhod, se sice vymykají působení společné příčiny, což znamená, že jsou akauzální, nicméně jsou projevem inercie, tzn. obecné setrvačnosti.“ Současnost „shlukování stejného vedle sebe“ pak vysvětluje „imitací,“ čímž sám sobě odporuje, vždyť shluk náhod se nikterak „nevymyká sféře vysvětlitelnosti.“ Numinozita série náhod sílí úměrně počtu členů série. To znamená, že se tím konstelují (možná archetypální) nevědomé obsahy, z čehož pak vzniká dojem, že sérii „zapříčinily“ právě takové obsahy, a to, jak je to vůbec možné, si vůbec nedokážeme představit bez použití přímo magických kategorií. Přitom to není žádná nová myšlenka, protože ji jasně poznali už Avicenna i Albert Veliký (viz str. 35n), a Jung ji postřehl v její magické aplikaci společně s Richardem Wilhelmem při práci na vydání Tajemství zlatého květu pojednávajícího o principu I-ťingu, a shrnul ji takto: „Věda I-ťingu se totiž nezakládá na principu kauzality, nýbrž na principu dosud nenazvaném, protože se u nás neobjevuje. Zkusmo jsem jej nazval synchronistický princip.“ Na Západě je od 13. století známa metoda Ars geomantica, kterou nejlépe pojednal Robert Fludd v díle De arte geomantica.

Johann Jakob Scheuchzer: Physica Sacra (Tab. 28)

Jung nakonec naznal, že jeho potřebám bude nejlépe vyhovovat astrologie a seznámení s ní uvádí (od str. 45) kapitola Astrologický experiment.

Vnímal zároveň i nutnost seznámit se s Předchůdci myšlenky synchronicity a vrátil se v našem kulturním okruhu až k Hérakleitovi, aniž by přeskočil okcidentální filosofii jako je tao, načež se vrací k antickým kořenům myšlení, zejména k Hippokratově názoru sympatie všech věcí, přes Filóna, Theofrasta, Plótina, u nějž jednotlivé duše pocházejí z jedné duše světa a jsou tedy ve vzájemném vztahu sympatie nebo antipatie, přičemž vzdálenost nehraje žádnou roli, až k renesančnímu Pico della Mirandolovi, aby se obloukem vrátil k Zósimovi z Panopole a Agrippovi z Nettesheimu, Paracelsovi, což Jung zúročil např. ve svém díle Psychologie a alchymie.

Závěru, který nijak nepovažuje za definitivní, se věnuje ve Shrnutí (str. 88) a přirovnává synchronicitu účinku bez příčiny, nezapříčiněné uspořádanosti. V triádě klasického fyzikálního obrazu světa se nachází prostor, čas a kauzalita, a faktorem synchronicity by se dala doplnit v tetrádu umožňující celostní úsudek, čímž se řeší problém vinoucí se jako červená nit alchymickou filosofií přírody v axiomu Marie Židovky, totiž „z třetího jedno čtvrté“. V dilematu mezi trojicí a čtveřicí začínající již vyprávěním Timaia a sahající až ke scéně s Kabiry v druhém dílu Fausta spatřoval Gerhard Dorn rozhodování mezi křesťanskou trojností a serpens quadricornutus – hadem se čtyřmi rohy. Dorneus se přitom ohrazuje proti pohanské čtvernosti, přestože jinak na ní alchymistům tolik záleží, neboť vznikla z binarius (dvojnosti), tedy z látkovosti, ženskosti a ďábelskosti. Marie-Louise von Franz prokázala úlohu trinitární myšlenky v parabole Bernarda Trevisana, kromě toho v Khunrathově díle Amphitheatrum, v Atalantě u Michaela Maiera a v Aquarium Sapientium.

Takzvané pověrečné názory obsahují jádro pravdy, kterou stojí za to znát. Je například docela dobře možné, že původně magický význam slova wünschen,přát si“, dosud zachovaný ve Wünschelrute, „kouzelném proutku či hůlce“ a vyjadřující nejen prosté přání ve smyslu touhy či žádosti, ale zároveň též magický účinek, se zakládá na zkušenosti synchronistických průvodních jevů, stejně jako odedávna tradovaná víra v účinnost modlitby. Přání je „boží síla.“ Bůh je obdařil silou přání a naslouchá kouzelnému proutku. Obestřen silou přání. Přání je v sanskrtu manoratha, tj. doslova „vůz rozumu“ či „vůz psyché“, tzn. „přání, touha, fantazie.“[2]

Robert Fludd: Monochord

Pauli v syntetizujícím eseji Věda a myšlení západu (str. 105) hned v úvodu poukazuje na vynikající knihu Rudolfa Otto Západovýchodní mystika (1926), v níž srovnává mystiku Mistra Eckharta a Ádi Šankary (v textu bohužel uvozeno malým písmenem), zakladatele indické filosofické školy advaita-védánty. Jeho učení bylo založené na čistém monismu a ztotožnění individuálního bytí (átma) s universálním bytím (brahman). Západ se však ptá: Proč se zrcadlí jedno v mnohém? Co se zrcadlí a co je zrcadleno?[3] Proč není jedno ponecháno samo sobě? Co způsobuje takzvanou iluzi? Otto ve své knize mluví o „zájmu o spásu, který vychází z určitých situací neštěstí, jež člověk nalézá dané, chápe se jich, nechce je však ani v nejmenším teoreticky řešit; nerozluštitelné problémy ponechává tak, jak jsou, nebo je vykládá nouzovými pomocnými teoriemi, jak jen to jde.“ Pauli si myslí, že údělem Západu je spojit vzájemně oba tyto základní postoje, na jedné straně kriticko-racionální, který chce porozumět, na druhé straně mysticko-iracionální, který hledá osvobozující prožitek jednoty. V duši člověka budou vždy sídlit oba zároveň – jeden už v sobě trvale obsahuje druhý jako zárodek svého protikladu.

Aktualizací problému synchronicity je americký seriál Sense8 (název je hříčkou spojující anglické slovo sensate, tj. „smyslově cítit“, s číslicí odpovídající počtu hlavních postav – ogdoády), který je portrétem osmi navzájem se neznajících osob z různých částí světa, najednou vzájemně propojených svými smysly, komunikujících spolu na dálku, „navštěvujících“ se, prožívajících vzájemně své situace a zastupujících se v nich, ať už jsou jimi ztišené chvíle zamyšlení, tělesná intimita, nebo souboj o život, sdílejících se navzájem, a v tomto svém klastru využívají všech svých schopností a vědomostí, jako je tomu u přijetí Ducha svatého, třebaže v psychologii se o tomto fenoménu mluví spíše jako o klastrové inteligenci. Seriál Sense8 lze tedy považovat za aktuální zprávu o setkání s Duchem svatým, neboť má všechny rysy religiosity, numinosity a sakrálna.

Sense8

Ve studii Vliv archetypických představ na tvorbu přírodovědeckých teorií u Keplera (str. 119) se Pauli zabývá možnostmi i komplementaritou duše a přírody v díle Johannese Keplera a Roberta Fludda, u nějž ho mj. zaujala „světová struna“ (monochordus mundanus) rozehrávající hudbu světa, vycházející ze starověkých pythagorejských idejí, což je názor vyskytující se rovněž u alchymisty Michaela Maiera. Za touto studií následují ještě tři Přílohy; jednak Fluddovo odmítnutí tvrzení, že duše člověka je částí přírody; dále Fluddův diskurs o čtyřčíslí; a nakonec o Platónském a hermetickém směru a Scotus Eriugena.

„Země je jakousi nádobou nebo lůnem přírody, příjemcem nebeských vlivů, takže ono světlo, které má, jí přísluší spíše nahodile než z její přirozenosti. … Moudrý by měl zkrátka správně pochopit dříve, než nerozvážně odsoudí.“

*

 

© San, viiiMMxviii
© okultura.cz


[1] Srv. Carl Gustav Jung: Člověk a jeho symboly. Portál, Praha 2017.

[2] Srv. citaci z Alberta Velikého, str. 35n.

[3] Srv. Lenka Karfíková: Duše zrcadlo. Studie ke Kappadočanům, Augustinovi a Abélardovi. Triáda, Praha 2016 in O cídění zrcadla.