Pandořina skříňka aneb O přeteklém hrnci

464
Jacques Joseph Coinys: Pandora (podle Agostina Carracciho)

James Spader pronáší v jednom dílu kultovního seriálu The Blacklist[1] ústy svého hrdiny Raymonda Reddingtona monolog o soumračných postavách na úsvitu historie lidstva, majících jeden společný rys – jejich role v mytickém dramatu byla povždy zlověstná:

„Mnoho dávných kultur sdílelo společnou postavu, boha nebo démona, který lidstvu přinášel choroby. Finové jí říkali Loviatar. Jorubové ji znali jako Šaponu. Řekové samozřejmě učinili nesmrtelnou Pandoru. Zvláštní je, že vždy to byly ženy.“

Lowyatar byla slepou dcerou Tuoniho – boha smrti a vládce podsvětí, ve finské mytologii známého jako Tuonela, a královny Tuonetar, rovněž zvané Smrtipanna – a považovanou za bohyni smrti a nemocí. Jednou ji obtěžkal vítr – jindy se praví, že to byl Iku-Turso, zlomyslná mořská příšera, zvaný též Meritursas, tento výraz v moderní finštině označuje „chobotnici“ – a ona porodila devět synů, jimž se říkalo Devět ran. Byli to: Pistos (souchotiny), Ähky (kolika), Luuvalo (dna), Riisi (křivice), Paise (vředy), Rupi (svrab), Syöjä (rakovina), a Rutto (mor). Devátý, čaroděj a nejhorší ze všech, zůstal nepojmenován. Jako zosobnění nenávisti byl zapuzen samotnou matkou, aby se stal metlou lidstva.

V šestnácté runě eposu Kalevala přibyl věčný vědmý velestarec Väinämöinen do Tuonely, hledaje tří vědmých slov, slovesa co kouzla (grammarye), a to přesto, že on sám „způsobil loď vědmým slovem, zpěvem loďku zbudoval si, a to z trosek stromu dubu, z kusů jeho rozdrobených.“[2]

Väinämöinen vynalezl kantele, tradiční finský strunný nástroj mající obvykle pět (diatonicky laděných) strun a dřevěné tělo. Je tedy obdobou Orfea nejen co do hudebního atributu, nýbrž i kvůli své pouti do podsvětí. Väinä znamená „tichá voda,“ a jest příhodné dodati, že ta, co „břehy mele.“

Z rozpravy mezi Väinämöinenem a Tuoniovnou jest zřejmé, že čaropěvec se dostal nějakým neznámým způsobem do říše mrtvých, protože mu chce dát loďku teprve tehdy, až poví pravou pravdu, jak přišel do Manaly:

„aniž nemoc schvátila tě,
aniž vražda sklátila tě,
aniž jinak vzat ti život?“

Mithraický oltář pozdně románského období v jihovýchodní Francii, 175-225 n.l.

Tuonetara, dobrá matka, Manalatar, stará žena, přinesla mu piva konev, údajně ve zlaté číši, když se však zahleděl do nádoby, uviděl, že „žáby trou se s ropuchami, po stěnách se hadi plazí,“ mluví se dokonce o „černém jedu z žabího hlenu, mladých jedovatých hadech, ještěrkách, zmijích a červech.“ Kdyby se toho piva, známého co pivo zapomnění, někdo napil, zapomněl by, že kdy žil a nemohl by se nikdy navrátit do země živých, neb jen dítka Tuonetar a Tuoniho mohou opouštět Tuonelu.

Tuonela, Tuoni, Manala a Mana lze používat co synonyma. V estonské mytologii se nazývají Toonela nebo Manala. Jméno Tuonela se v překladech z řečtiny používá pro slovo ᾍδης (Hádés), zejména ve finském překladu Bible. „Tuoni“ samo o sobě znamená (personifikovanou) „smrt“, tedy Smrtku. Odtud se odvozuje i Tuonela a Tuonetar , *-la je totiž sufix označující nějaké místo, takže Tuonela je doslova „místo mrtvých“. Sufix *-tar pak označuje dívku, tytär (srv. Tochter, daughter) je „dcera“. Tuo značí „tamto“, možná jako v našem spojení „onen svět“, a sloveso tuoda „donést“, tuon pak „přináším“. Tuoni neznamená přímo „akt“ smrti, nýbrž prostě tu osobu, která si pro člověka „přijde“, když umře.

Bartholomaeus Spranger: Alegorie alchymické mandorly

Podle prastaré víry je osud dobrých i zlých tentýž a mrtví bloudí v posmrtném životě jako stínoví duchové. Někdy se dostanou lidé do Tuonely, aby tam nabyli poznání a získali nějaké kouzlo – podobně Väinämöinen tam chce získat scházející „tři vědmá slovesa“ potřebná ku stavbě lodi. Taková anabáze do „tuonelských sídel pustých a manalských dvorů věčných“ vyžaduje týdny putování pouští, až konečně překoná s pomocí pidižínky Tuoniovny (podobné Cháronovi, Χάρων), která jest „dceř podzemní, trpaslice,“ řeku, neboť mu „dala loďku a on se přeplavil přes zátoku, přes podzemskou černou řeku – v níž máchala panna prádlo, ve manalské vodě rmutné, aby více černé bylo.“ Tato panna, Tuonen tytti nebo Tuonen piika, se nazývá též Smrtná panna a jde s jistotou o již vzpomínanou Lowyatar. Šamané se dokázali dostat do Tuonely upadnutím do transu a oklamáním strážců. Väinämöinen pak vede pozoruhodnou rozpravu s ďáblem Hiisim:

„Jsi-li nemoc, jsi-li z nebe, Jumala-li seslal tebe? […] Jsi-li ale, jsi-li mukou zadanou mi lidskou rukou, pátrat budu po pramenu, píditi se po kořenu! Tento nemoci je původ, tento počátek je moru: kružné čáry čarodějů, zaříkadla zaklínačů, tmavé sluje zlobných ďasů, dálné vlasti hvězdopravců, mrtvopusté nivy Kalmy, přehluboké lůno země, černá sídla nebožtíků, chmurné dvory zavražděných, zmrvená prsť mrtvolami, půda červy rozoraná, víry vírné […] skrýše lesa Hiisova, propastný hor pěti jícen, taras vrchu měděného, témě chlumu kovového…“[3]

Andrea de Pascalis: Osvícení alchymistovo

To vše připomíná obsah jisté skříňky, na úsvitu lidstva otevřené. A nakonec Vipunen sdělí Väinämöinenovi „vědmá slovesa“:

„Vipunen tu čaropěvec, moudrý muž a silný olbřím, v ústech maje vědu valnou, v útrobě moc neobsáhlou, zapěl […] zpěvy o původu věcí, o počátku prvém času, jež ne každé dítě umí, ni muž každý nerozumí v tomto věku pokaženém, kdy se tratí ženské boky.“

Na konci páté a poslední části celého díla Gargantua a Pantagruel konečně Pantagruel dorazí i se svou družinou k věštírně Lahvice Bacbuc, jež prosloví tuto věštbu:

„‚A proto vám neříkám: Čtěte tuto kapitolu, slyšte tuto glosu! Pravím vám: Ochutnejte této kapitoly, lokejte tuto krásnou glosu! Kdysi snědl starý prorok národa židovského knihu a stal se učeným až po zuby; nyní vy vypijte knihu a budete učený až po játra. Tu máte, otevřte sanice!‘ Jakmile Panurgos otevřel chřtán dokořán, Bacbuc uchopila stříbrnou knihu i myslili jsme, že to je opravdu kniha, neboť svým tvarem se podobala breviáři, avšak byl to skutečný breviář, opravdová a skutečná láhev, plná falernského vína, jež poručila Panurgovi vypít naráz.“ 

Podobně „silný čaropěvec (Vipunen) sanice své porozevřel, rozdávil svá ústa šíře, rozpleštil své huby bránu, a aj! starý Väinämöinen volně vyšel veřejemi ze života velikána, mohutného kouzelníka.“ A kovář Ilmarinen, „kovokujíř věkověčný“, se ujišťuje: „Již jsi nabyl sloves starých, zvěděl jsi vědmé věty, kterak paluba se staví, spojují se boky lodi, vztyčuje se čelný stěžeň?“ A mocný moudrý Väinämöinen mu odpověděl: „Sto jsem nabyl takých sloves, tisíc jsem jich dověděl se, z tajné tajny slova vynes věšteckého zanícení.“

Černá ratolest

Finové zdědili mnohé aspekty prastaré uralské tradice, avšak jejich náboženství mělo řadu indoevropských rysů. Jeden jejich hrdina se jmenuje Leminkainen („milenec“), oplývající moudrostí, hudebním talentem a líbí se ženám. Jednoho dne – podobně jako Parsifal – zabil Tuoniho labutě a za to jej synové Tuoniho roztrhali na kusy (jako Dionýsos roztrhaný Titány, nadpřirozenými monstry podsvětí, nebo i Orfeus), avšak jeho matka – kouzelnice – posbírala jeho kousky a oživila ho podobně jako Isis Osirida rozsekaného Setem.

Ke královským dětem patřila i Kipu-Tyttö, Panna bolestná, bohyně bolesti a nemocí. Uměla prý způsobit bolest prostým otočením bolestného kamene, majícího jednu či více dírek, ale také ji do nich odvést, protože „kámen nepláče bolestí.“ I ona žila v Tuonele a svůj čas tam trávila poblíž hory Kipumäki, kde se nacházel soutok tří řek. Další dcerou byla Kalma, bohyně smrti a rozkladu, přezdívaná též „Mrtvolný smrad.“ Prodlévala na pohřebištích a hřbitovech. Finské slovo kalmisto, hrob, je odvozeno z jejího jména. Tradovalo se, že se přesunuje zápachem podobně jako obláček kouře. I Kivutar byla bohyní bolesti a utrpení a bolest lidí vařila ve velkém černém kotli. Nejinak tomu bylo s Vammatar, bohyní bolesti, nemoci a utrpení, někdy dokonce považovanou za bohyni zla a neštěstí. Svět Barbara Conana, Hyperborea, ji znal jako královnu čarodějnic a byla též Conanovou největší nepřítelkyní; byl to zlý duch náležející k rase Jumalat.

Serapis na krokodýlovi

Sopona či Šapona je tradiční, posvátné a ochranné jméno považované za tabu – nesmělo se vyslovit, aby se nepřivolala nemoc, neboť podle všeho patřilo bohu neštovic, a byl proto spíše znám jako oriša Babalú-Ayé nebo Omolu. Oriša je duch nebo božstvo představující v jorubské duchovní a náboženské tradici jednu z manifestací Olodumareho (Boha). Ta je, mimochodem, předchůdcem všech afroamerických náboženství, kam mj. patří: santería, trinidadská oriša, palo, umbanda, brujería, hoodoo, candomblé, quimbanda, Xangô de Recife, Xangô do Nordeste, comfa, espiritismo, Santo Daime, obeah, abakuá, kumina, winti, sanse, kubánské vodú, dominikánské vúdú, louisianské voodoo, haitské vodou a vodun.[4] V dřívější Dahomeji byl Sopona znám jako Sakpata či Šakpana a byl i původcem šílenství a nemocí vůbec. Jeho barvami byla černá, bílá a červená. Totemovým zpodobněním byli brouci, černí motýli, mouchy a moskyti.

Namtar, milovaný syn Baala, byl podle mezopotámské mytologie pekelným bohem, bohem smrti, poslem An, Ereškigala a Nergala. Byl odpovědný za nemoci a pohromy, vládce šedesáti démonů – druhů nemocí. Jedno z nejstarších mytických podání ze starého Sumeru vypráví:

„Sešli na ně mor,
nechť Namtar umenší jejich povyk.
Nechť nemoc, slabost, soužení a mor
zachvátí je jako vichřice.
Přikázali a postihl je mor
Namtar umenšil jejich povyk.
Nemoc, slabost, soužení a mor
zachvátila je jako vichřice.“

Giulio Bonasone: Epimetheus otevírající Pandořinu skřínku

Když se Zeus nechal oklamat Prométheem ohledně obětin, odepřel lidstvu oheň. Ten se s pomocí Athény vydal zadním vchodem na Olymp, zapálil od Héliova vozu pochodeň (srv. postavy Erós – Hypnos – Thanatos a jejich atributy), po chvíli z ní odlomil žhavý uhlík, který uložil do trubice vydlabané z tlustého fenyklového stonku, a takto předal lidstvu oheň. Zeus přísahal pomstu a nařídil Héfaistovi, aby zhotovil hliněnou ženu, čtyřem Větrům, aby do ní vdechli život, a všem bohyním, aby ji ozdobily „svůdnými dary.“ Hésiodos uvádí, že každý bůh napomohl jejímu stvoření tím, že ji obdařil jedinečnou vlohou.

Tuto ženu, Pandoru, nejkrásnější, jaká kdy byla stvořena, poslal v Hermově doprovodu Epimétheovi, kterého jeho bratr (mezi ty další patřili Atlás a Menoitios) už dříve varoval, aby od Dia žádné dary nepřijímal a uctivě se vymluvil. Zeus se nevídaně rozzuřil a nechal Prométhea nahého přikovat na skalní stěnu v kavkazských horách, kde mu hladový sup rval játra, den za dnem, rok za rokem, a té bolesti nebyl nikdy konec, protože každou noc (kdy byl Prométheus vystaven krutému mrazu) mu játra zase dorostla. Epimétheus, poděšen bratrovým údělem, se spěšně oženil s Pandorou, kterou Zeus učinil stejně přihlouplou, zlomyslnou a zahálčivou jako krásnou. Po nějaké době otevřela nádobu, kterou měl mít Epimétheus na Prométheovo varování stále uzavřenou a do níž Prométheus s velkou námahou uvěznil všechny strasti, které by lidstvo mohly trápit: Stáří, Námahu, Nemoc, Šílenství, Neřest a Vášeň. Vylétlo jich celé mračno, pobodaly Epiméthea a Pandoru do všech údů těla a pak ještě napadly pokolení smrtelníků. Jenom šálení Naděje, která byla v nádobě rovněž uzavřena, odrazovalo lidstvo od hromadné sebevraždy.[5]

Pandóra, Πανδώρα (odvozeno z πᾶν, tj. „vše“ a δῶρον, tj. „dar“, takto „všemi [bohy] ověnčená“, „všemi dary obdarovaná“ nebo také „vše darující“). Její další jméno – jak jej vidíme vyryté do postavy na bělostném kyliku v Britském museu – zní Anesidóra, Ἀνησιδώρα, jež se vykládá jako „ta, která posílá dary nahoru“ („nahoru“ v sobě zahrnuje i „zezdola“, tj. z podsvětí), nebo též „dary hýřící.“ Je třeba si všimnout i toho, že řecké slovo daimôn pochází z praindoevropského kořene *da-, „rozdělovat“, jenž, pokud víme, se nepojí s praindoevropským kořenem *do-, tj. „darovat.“

Fánes

Slovo pithos, označující velkou řeckou hliněnou zásobní nádobu, bylo jako „skříňka“ chybně přeloženo Erasmem Rotterdamským, když za něj v Hésiodově příběhu o Pandoře dosadil latinské slovo pyxis. Pithos, často napůl pohřbený v zemi, byl využíván k uskladnění vína, oleje či obilí. Mohlo jít i o pohřební nádobu.

Božské děti, narozené partenogeneticky, jsou: Apaté – bůh klamu, lži a lsti; Kéry – bohyně násilné smrti; Mómos – bůh hany a hlouposti, posměchu a radovánek; Moros – zkáza, záhuba; Oizys – bída, utrpení, nesnáze, strádání; Oneiroi – sny; Philotés – přátelství, potěšení z lásky; Eris – bohyně sváru; Geras – bůh stáří; Nemesis – bohyně spravedlivé odplaty; Hesperidky – nymfy a strážkyně stromu se zlatými jablky; a Fánes, Φάνης, nebo Protogónos, Πρωτογόνος, „Prvorozený,“ jakožto prvotní mystické božství plození a generování nového života, který se do řecké mytologie dostal z orfické tradice.[6]

Neméně zajímavou jest i úloha Hypnova, syna bohyně noci Nykty (Nyx), která jej zplodila v incestním vztahu se svým bratrem Erebem. Hypnos, bůh spánku, byl dvojčetem boha smrti Thanata, a sám měl tři syny. Byli to: Morfeus, jenž uměl na sebe vzít podobu i hlas kteréhokoliv člověka; Fobétór či Ikelos, „Zastrašovatel,“ objevující se ve zvířecí podobě, a Fantasos, který se dokázal proměnit ve fantastické neživé věci.

Annio da Viterbo, mnich z 15. století, zmiňuje manuskript, jehož autorem prý jest Berossus, chaldejský historik ze 3. století př. Kr., v němž je Pandora uváděna jako snacha Noemova; tento pokus sloučit pohanské podání s biblickým je vnímán jako jasný podvrh.

Mýtus o Pandoře je svého druhu theodicea (z řec. theos, „bůh“, a dikaios, „spravedlivý“); problém týkající se přítomnosti zla ve světě.

Jane Ellen Harrisonová spatřuje v Hesiodově vyprávění „důkaz o přechodu z matriarchátu k patriarchátu. Bohyně Pandora přinášející život je zatlačována do pozadí a zapomenutí, zároveň však povstává smrti přinášející lidská Pandora.“ Robert Graves, citující právě Harrisonovou, o této epizodě tvrdí, že Hésiodova „Pandora není původním mýtem, nýbrž jen jakousi antifeministickou bajkou, dost možná z jeho vlastní invence.“

Louise Brooks (1926)

V okultuře byl motiv Pandory častým hostem. Německý němý film Die Büchse der Pandora[7] Georga Wilhelma Pabsta z roku 1929, s Louise Brooksovou jako femme fatale, je studií sebezničujícího ženství. Dívka obdařena animální sensualitou i krásou s přídechem panenské nevinnosti, ač minulostí spojena s podsvětím, rozpoutává kolem sebe s bezděčnou nevědomostí vír vášní, až se posléze stane jejich tragickou obětí. Adolf Hitler později film označil za „zvrhlé umění,“ Entartete Kunst.

1. listopadu 1984 vyšlo třetí studiové album Treasure skotské rockové kapely Cocteau Twins a pátou skladbou na první straně byla Pandora (for Cindy), kterou razili svůj zatím nejéteričtější zvuk.[8] Pandora’s Box, s podnázvem It’s a Long, Long Way, je skladbou skupiny Orchestral Manoeuvres in the Dark, která vyšla jako druhý single z jejich alba Sugar Tax z roku 1991.[9] Inspirací k ní se stal právě němý film s Louise Brooksovou.

V srpnu 2010 vydal DC Comics číslo #45 Wonder Woman [druhá série] pod názvem Pandora’s Box, které uvedlo na scénu Pandoru v příběhu, přičemž vyjdou najevo okolnosti toho, jak je princezna Diana a Pandora propojena s osudem Amazonek.[10]

Wonder Woman

Následně v listopadu 2011 vydal DC #5 Flashpoint, v němž je vylíčena moderní verze bezejmenné postavy, která má zvláštní schopnosti jako např. nesmrtelnost, magie, nadpřirozené poznání a bojové schopnosti.

Teprve v lednu 2012, když to Bob Harris uveřejnil v blogu DC Comics, se fanoušci dozvěděli pravdu: „Její jméno jest Pandora.“[11]

A znovu až v srpnu 2013 vydal DC Comics #11 Justice League s názvem Trinity War, comics pojednávající z pohledu Pandory o jejím prokletém tažení s cílem sprovodit ze světa sedm smrtelných hříchů.

Černé slunce jako archetypální obraz nevědomého já opisuje Dionýsios Areopagita slovy „záře božské temnoty.“[12] Miniatura ze sedmnáctého století představuje alchymistu, který dosáhl osvícení, jeho tělo je doslova „naplněno světlem,“ což jest konečný cíl alchymie.[13]

Akta X: Erlenmeyerova baňka

„Nevěřte nikomu.“ V posledním dílu první série Akt X, nazvaném Erlenmeyerova baňka, upozorní Muž z Pentagonu agenta Muldera na případ uprchlíka, který má nadlidskou sílu a místo krve zelenou tekutinu. Mulder ho sleduje a dostane se až k doktoru dr. Terranci Berubemu. Ten odmítá vypovídat. Agenty zajímá, jestli se tip Muže z Pentagonu zakládá na pravdě – a on jim opakuje, že „nikdy nebyli blíže.“ Krátce nato je dr. Berube zabit a Scullyová seznámí s jeho prací jiného vědce, dr. Carpentera, který zjistí, že nádobka s nápisem Purity Control obsahuje vzorek bakterií v přírodě neexistujících a jejich DNA lze popsat jen jako mimozemskou. Uprchlík se zatím spojí s Mulderem a dovede ho do skladiště, kde se nachází pět lidí v podivných, kapalinou naplněných kontejnerech. Stavba používaná jako skladiště (opuštěná loděnice v severním Vancouveru známá jako Versatal Shipyard), v němž Mulder našel ony kontejnery, měla adresu „1616 Pandora“, a tak se producenti rozhodli ji zasadit do příběhu jako symbolický odkaz na Muldera „otevírajícího Pandořinu skříňku.“ Tato epizoda přinesla mnoho konceptů a témat, které pak byly rozvinuty v mytologických epizodách v následujících letech, a patřily k nim genetické experimenty, lidsko-mimozemští hybridi, toxická mimozemská krev, vládní konspirace, mimozemské zárodky a smrtelně nebezpeční úkladní vrazi. Stejně jako úvodní díl i tento končí tím, že Kouřící muž ukládá mimozemský zárodek v obrovském skladišti v Pentagonu.

Jedním z obrazů popisujících následky otevření Pandořiny skříňky jest i téma známé pohádky Hrnečku, vař! v podání Karla Jaromíra Erbena.[14] Stará matka zapomněla, co má vyslovit, aby hrneček přestal vařit, proto přikryla hrneček miskou, neboť myslela, že tím kaši zastaví. Ale jednou vypuštěný džin z láhve už nechce zpět, a tak se kaše z hrnečku hrnula neustále jako povodeň, podobně jako tomu bylo s onou záplavou běd vypuštěných Pandorou. „Ach ta nešťastná holka, co to přinesla; já jsem si hned pomyslila, že to nebude nic dobrého!“ I balada Johanna Wolfganga von Goetha, Čarodějův učeň, s prastarým námětem o učni, který využije nepřítomnosti svého mistra, aby zkusil čarovat sám, jenže situace se mu vymkne z rukou, je inspirována tímto mýtem. Učeň přikáže koštěti, aby mu nosilo vodu do lázně. Koště slouží, ale učeň najednou zjistí, že nezná zaklínací formuli na zastavení činnosti jím oživeného koštěte. Sekyrou ho přerazí, ovšem oba konce koštěte pracují dvakráte tolik. Teprve příchod mistra zarazí horlivou práci a zabrání tak zaplavení celého domu.[15]

Jáství, archaicky úsobí, je „transcendentním konceptem, který vyjadřuje sumu vědomých a nevědomých obsahů“ a jako takové „jej lze popsat jen pomocí antinomie.“

Extrakce Merkuria a korunovace panny (1582)

C. G. Jung se ve svém posledním díle, Mysterium coniunctionis: Zpytování ku separaci a sjednocení psychických protikladů v alchymii, věnoval složitému úkolu popsat svoji představu mystické jednoty – sjednocení protikladů je ideou velmi atraktivní, neboť zahrnuje psychologickou celost, jenže obludnost zápasu skrývající se v každé srážce s jinakostí a temnotou nevědomí se vytratila, jakmile byly Jungovy teorie přijaty a začaly být považovány za samozřejmé. Tento názor zastává i jungiánský analytik Neil Micklem, který zdůrazňuje význam paradoxu, upřednostňuje jej před jednotou a poznamenává, že paradox se obvykle začne vykládat nesprávně a nabírá klamné zdání, jakmile se naše pozornost začne přesouvat směrem k mnohem přitažlivější myšlence sjednocení protikladů.[16] Téma sjednocení protikladů je pro pozornost lidí velmi chytlavé, protože „ukazuje směrem k celosti“ a tato idea celosti se může lehce stát zkratkou k překonání významných tenzí. Ale pokud k tomu dojde, ideál celosti ztratí svůj půvab a tajemnost a stane se klišé nebo karikaturou.

Micklem dodává:

„Dokud upíráme svoji pozornost na dosažení celosti, je téměř jisté, že paradox mineme.“

Přesto je mystérium i paradox zásadní pro pochopení toho, co Jung nazývá jáství.

„Paradox je charakteristický pro každou transcendentální situaci. Paradox obohacuje, protože jedině paradox se blíží chápání plnosti života a bez něj jsme niterně ochuzeni […] Když mluvíme o paradoxu, máme na mysli přítomnost dvou konfliktních pravd ve vědomí najednou.“

Sjednocení protikladů coby monstrosita

Vědomě vnímat dvě konfliktní pravdy najednou vytváří obrovskou tenzi. Většina lidí, je-li konfrontována s takovou situací, snaží se zmírnit tuto tenzi tak, že převedou paradox v jednotu téhož, avšak ve skutečnosti musí být pravda zachována a je zapotřebí pečlivého rozlišování, dokud transcendentní funkce nevytvoří symbolické řešení. Symboly se příliš snadno stávají intelektuální idealizací. A aby ještě dále ilustroval tuto kritickou studii, odkazuje Micklem na obraz hermafrodita na posledním grafickém listu díla Rosarium philosophorum v Jungově eseji Psychologie přenosu a poznamenává, že většina lidí ho prostě vidí jako symbol představující integrovanou celost, aniž by oni sami skutečně zakusili jeho grotesknost a monstrosní charakter. Krátce řečeno, podle Micklema je coniunctio, čili smíření protikladů, pro ego téměř nesnesitelnou monstrosností, kterou nelze tolerovat.

Tyto tenze, o nichž mluvíme, „nás mohou zničit, ale mohou také nás stvořit,“ a tak jsme lapeni do pasti podivného paradoxu.

Já nejsem já,
přesto mám svůj stín.

Mám dvojí tvář
a nepoznám tu svou
.[17]

Monstrum zrozené v Ravenně roku 1512

Ilustrace zobrazující „monstrum“ narozené v italském městě Ravenna v roce 1512 má poněkud zvláštní podtext: písmena X a Y na jeho těle jsou prapodivným proroctvím pozdějšího označování pohlavních chromozomů člověka.

Taková monstrosita jest přítomna v nemoci naší psýché a jejích symptomech a je důležité neodvracet se od ní, protože je zásadní pro každé rozlišené vědomí celosti za hranicemi idealizované jástevní fantasie. Pro Junga by dokonce ani postava Krista neměla zahrnovat nejtemnější polohy psyché, a přinejmenším pro některé křesťanské myslitele je myšlenka na spojení Krista a antikrista v intimním kontextu vskutku zrůdnou představou.

Téma monstrosity a křesťanské psýché rozebíral rovněž Edward Edinger, který navázal na toto téma, jehož si křesťanský symbolismus nevšímal, ani toho, jak se tato problematika v průběhu posledních dvou tisíc let vyvíjela.[18] Vrací se ke grafickému pojetí Pandory Hieronyma Reusnera, které – jak věří – skrývá podstatu alchymie, jež podle Junga byla nositelem právě oněch psychologických prvků, které křesťanství vyloučilo, a přitom mu sloužila jako protiváha.[19]

Hieronymus Reusner: Pandora (1588)

Symbolické zpodobení dokonání Velikého díla – sjednocení protikladů, čili mysterium coniunctionis – tu ukazuje chimérickou bytost podobnou harpyji. Tento alchymicko-animální člověk jest plodem alchymické fúze člověka a zvířete, jeho temné i světlé stránky. Znamená také opětovný výstup na Babylónskou věž – jinou verzi vyhnání z Ráje – a návrat k původní a prvotní události: rajskému stavu Člověka před Pádem, před otevřením Pandořiny skříňky.

„Všechny technologie a techniky zaměřené na transformaci lidstva – nebo na jeho rekonstrukci, tedy znovustvoření – jsou takto alchymií a rovněž konstituují alchymii sociálního inženýrství,“ říká Joseph Farrell a dodává, že „obor právní vědy se už pečlivě připravuje na transformaci vědomí, na dramatický program alchymického sociálního inženýrství, na novou definici toho, co to znamená být člověkem.“[20]

David Magnus řekl, že „jistý experiment by mohl vzbudit obavy – kdybychom totiž genetickým inženýrstvím vytvořili myši schopné produkovat lidské spermie a vajíčka, a pak se provedlo oplodnění in vitro, aby se narodilo dítě, jehož rodiči bude párek myší.“[21]

John William Waterhouse: Pandora (1896)

Byla by pak taková ratolest považována za lidskou, protože její genetická výbava je převážně lidská, nebo jaksi méně než lidská, protože může mít jistou množinu „myších“ genů ve svém genomu? Kdyby však taková „alchemyš“ či „lidomyš“ vykazovala „známky lidského poznávacího chování“, neobjevila by se možnost, že by mohla mít lidské vědomí „sebepostřehování“ nebo něčeho, co se tomu blíží, a měla by lidské emoce a pocity, nebo něco, co se tomu blíží?

A kdyby tomu tak bylo, nemělo by se jí dostat nějaké ochrany či uznání práv, jako třeba zabránit jejímu lehkomyslnému „utracení“ ve jménu vědy propadlé amoku? Jenže naopak – bylo by bezpečné či moudré dovolit takovým stvořením se množit za předpokladu, že jejich dopad na životní prostředí je velkou neznámou, kdyby se tyto „alchemyši“ vmísily do lidské populace? Kdopak by chtěl bojovat s myšmi obdařenými lidskou inteligencí v jejich dírách v jakýchsi bizarních „válkách s hlodavci“? Čapkova vize Války s mloky by pak byla toliko dětskou hříčkou ve srovnání s touto noční můrou a ta by se spíše blížila jednomu z nejznámějších děl Roberta A. Heinleina, Hvězdné pěchotě,[22] zfilmované Paulem Verhoevenem.[23] Novela Johna Steinbecka O myších a lidech, neboť jejich je království nebeské, by se pak stala biblí „alchemyší“ a po zániku lidstva novou mytologií a potomci „alchemyší“ by se jako dětskou říkanku učili třebas báseň Polní myška Roberta Burnse. „Nejlepší plány myší a lidí / nejednou pýr jen a plevy sklidí.“ Měly by svoji postavu Lennieho Smalla, jednu z oněch „alchemyší“, které „Bůh (tedy vlastně člověk) nedodělal.“

Jules Joseph Lefebvre: Pandora (1882)

Robert Streiffer, profesor filosofie a bioetiky na Universitě ve Wisconsinu vyvolal přízrak stvoření „lidsko-šimpanzí chiméry nadané řečí a zesílenou schopností se učit – něčeho, co by někteří označili za ‚lidoopa‘. Jinými slovy – chimérická zotročená rasa – lidoopů – by sloužila rase ‚bohů‘ za účelem vykonávání otrocké nebo nebezpečné práce,“[24] tedy bohů, kteří by byli jejich genetickými bratranci! Planeta opic se tak pomalu stává realitou.

Zůstává tedy otázkou, co to té Pandoře ve skříňce vlastně zbylo. Nelze se zbavit dojmu, že to snad ani vědět nechceme.

Docela přesně to popsal H. P. Lovecraft ve Volání Cthulhu:

„Obýváme poklidný ostrov nevědomosti uprostřed temných oceánů nekonečna a není nám určeno vydávat se z něj daleko. Vědy, z nichž každá sleduje svůj vlastní směr, nám prozatím ublížily jen nepatrně; avšak jednoho dne do sebe zapadnou znalosti, jež doposud nebyly uvedeny v souvislost, a před námi se otevřou tak úděsné pohledy na skutečnost a na naše strašlivé postavení v ní, že z toho zjevení buď zešílíme, nebo uprchneme z nesnesitelného světla do klidu a bezpečí nového věku temna.“[25]

* * *

 

Poděkování Janě Břehovské za pomoc s etymologickým výkladem finských slov.

 

okultura © iMMxviii
Psáno pro: Pandora & okultura.


[1] S04E12: Natalie Luca. http://www.edna.cz/the-blacklist/epizody/s04e12-natalie-luca/

[2] Srv. Kalevala. Ivo Železný, Praha 1999, str. 115, verš 100n.

[3] Ibid., verš 180 a dále.

[4] Viz Kola Abimbola: Yoruba Culture: A Philosophical Account. Iroko Academics Publishers, 2005.

[5] Srv. Robert Graves: Řecké mýty. Český spisovatel, Praha 2010, str. 143n. Dále Hésiodos: Práce a dny. Svoboda, Praha 1990, str. 42-105.

[6] Viz Vojtěch Hladký: Papyrus Derveni. Text, překlad a studie. Pavel Mervart, Praha 2012, nebo také Krištof A. Erhart (ed.): Orfeův sestup do podsvětí. Výbor z orfických textů. Pavel Mervart, Praha 2011.

[7] Viz http://www.csfd.cz/film/27415-pandorina-skrinka.

[8] Cocteau Twins: Pandora. https://youtu.be/h_ICl20EJjY.

[9] Orchestral Manoeuvres In The Dark: Pandora’s Box. https://youtu.be/PMFKib_Byb8.

[10] Wonder Woman #45 – Legacy (Issue). Comic Vine. Retrieved 21 October 2015.

[11] Pandora (DC)(Post Flashpoint). Comic Book DB. Retrieved 21 October 2015.

[12] Sv. Dionýsios Areopagita: O mystické teologii. O božských jménech. Dybbuk, Praha 2003, str. 16.

[13] Viz Andrea De Pascalis: Alchemy: The Golden Art: The Secrets of the Oldest Enigma. Gremese, 1995.

[14] Karel Jaromír Erben: Hrnečku, vař! Srv. http://www.cist.cz/Pohadky/hrnecku.htm.

[15] Johann Wolfgang von Goethe: Kouzelníkův učeň. Srv. https://cs.wikisource.org/wiki/Goetheho_vybran%C3%A9_b%C3%A1sn%C4%9B/Kouzeln%C3%ADk%C5%AFv_u%C4%8De%C5%88.

[16] Neil Micklem: Jung’s Concept of the Self: Its Revelance Today.

[17] Ota Petřina: Super-robot. Supraphon 1978. https://www.youtube.com/watch?v=KmL41ttoc2M.

[18] Edward Edinger: The Mysterium Lectures: A Journey Through C. G. Jung’s Mysterium Coniunctionis.

[19] Stanton Marlan: The Black Sun. The Alchemy And Art Of Darkness. Texas A&M University Press 2005, str. 152.

[20] Scott D. de Hart, Joseph P. Farrell: Transhumanism: A Grimoire of Alchemical Agendas. Feral House 2012, str. 103n.

[21] Animal-Human Hybrids Spark Controversy. National Geographic, October 2010. http://news.nationalgeographic.com/news/2005/01/0125_050125_chimeras_2.html.

[22] Robert A. Heinlein: Hvězdná pěchota. Wales, Praha 2002.

[23] Starship Troopers. Režie: Paul Verhoeven. USA, 1997.

[24] Rick Weiss: Of Mice, Men and In-Between: Scientists Debate Blending Of Human, Animal Forms. The Washington Post, 20. listopad 2004.

[25] H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu. Sebrané spisy svazek III. Plus, Praha 2012.