Méně známé tajné společnosti na přelomu XIX. a XX. století

358

Kokuryūkai

Tajné společnosti jsou často líčeny jako mocné instituce řídící ze zákulisí politiku národních států. K úspěšnému vedení války je zapotřebí vojenské zpravodajství a adekvátní příprava na událost samotnou. Zatímco Carl von Clausewitz (1780-1831) měl na hodnotu vojenského zpravodajství spíše negativní názor,[1] v současné době se všeobecně uznává, že vojenské zpravodajství má rozhodující podíl na výsledku konfliktu.[2] Ne každá armáda však má kapacitu shromažďovat takové informace nebo připravovat válku jakýmkoli jiným způsobem, protože důležitost těchto opatření ještě nepožívala respektu u všech vojenských sil, dokonce ani u těch, které operují už od konce 19. století. Například japonské vojsko nemělo vojenskou zpravodajskou službu ještě v pozdním období Meidži (1868-1912). Japonská císařská armáda musela částečně zajišťovat získávání informací z jiných zdrojů při přípravě války proti Rusku v letech 1904 a 1905.[3]

Kokuryūkai

Jednou z organizací, která nesla zásadní odpovědnost za tento úkol, byla Amurská společnost (Kokuryūkai),[4] tajná japonská společnost, kterou roku 1901 za účelem přípravy války proti carskému Rusku založil Ryōhei Uchida (1874-1937).[5] Japonský název Kokuryūkai (Kokuryu-Kai) je často chybně překládán jako „Společnost Černého draka“. Správný překlad, Amurská společnost, se vztahuje k cíli této společnosti – tj. rozšíření sféry japonského vlivu na asijské pevnině až po řeku Amur.

Když komodor Matthew C. Perry (1794-1858) přinutil Japonsko v roce 1853 otevřít, šógunát Tokugawa, který vládl Japonsku od roku 1603, nedokázal nasadit armádu, aby čelil požadavkům Spojených států na otevření přístavů na břehu ostrova. V důsledku toho bylo Japonsko násilně integrováno do světového systému, který se vyvíjel už od 15. století.[6] Šógunát neměl jinou možnost, než s vládou USA podepsat smlouvu o přátelství a obchodu, což byl ve skutečnosti eufemistický název pro první z takzvaných „nerovných smluv“ v historii země.[7] Zahraniční tlak však nejenže přinutil šógunát podepsat smlouvy se západními imperialistickými mocnostmi, ale také způsobil, že počínaje rokem 1868 se japonská společnost v rámci reforem Meidži radikálně transformovala.[8] Proces obnovy nejen posílil postavení japonského císaře jakožto dominantní politické moci v zemi, ale také zahájil obrovský proces modernizace ve všech možných oblastech japonské společnosti. Původně bylo na tento východoasijský ostrov najato mnoho zahraničních odborníků (o-yatoi gaikokujin), aby pomohli tuto transformaci uskutečnit.[9] Vládci v Tokiu se obzvláště zaměřili na armádu, námořnictvo a japonský průmysl kvůli obavám, že se stanou druhou Čínou, rozdělenou a ovládanou konsorciem cizích mocností.[10] Díky holandským stykům v Dejimě byla japonská vláda informována o nejdůležitějších událostech ve Východní Asii, zejména o opiových válkách, které donutily Čínu sklonit se před nadřazeností Západu a v dalším kroku přijmout koloniální rozdělení svého území.

Císař Meidži

Slogan fukoku kyōhei, „obohatit stát, posílit armádu,“[11] se stal symbolem prvních let japonské modernizace, i když i jiné obory těžily nejen z importu západních znalostí do Japonska, ale také ze zkušeností najatých cizinců, kteří byli v prvních desetiletích období Meidži vlivnými učiteli. Kromě Jacoba Meckela[12] (1842-1906), pruského důstojníka, který měl významnou zásluhu na vojenském rozvoji japonské imperiální armády, který trval až do započetí rusko-japonské války, působili v Japonsku v mnoha dalších odvětvích i němečtí specialisté. Zatímco japonské námořnictvo bylo ustaveno a vycvičeno s pomocí britských poradců, vojsko původně cvičili francouzští důstojníci, později v něm však dominoval prusko-německý vliv.

Třebaže industrializace Japonska byla v dějinách národa považována za zázrak moderního období, ne každý souhlasil s rychlým průběhem modernizace a změn.[13] Ti, kdož trpěli nesmírně rychlou transformací, byli samurajové, vojenská vládnoucí třída období Tokugawa,[14] jejíž členové byli čím dál více znepokojeni západní orientací Japonska. Hnutí sonnō jōi, „ctít císaře, vyhnat barbary,“ nabývalo na vlivu a uskupení vystupující proti obnově výrazně posilovaly. Bez boje se zdálo, že nejsou ochotni přijmout rozhodnutí vlády císaře Meidžiho,[15] která nejenže musela bojovat ve válce Bošin[16] proti šógunátu, ale také se musela vypořádat se samurajskými povstáními v Japonsku, přičemž povstání v knížectví Sacuma v roce 1877 patřilo mezi nejslavnější a v jeho čele stál charismatický vůdce Saigo Takamori (1828-1877).[17]

Samurajové ze Sacumy bojující na straně císaře

Dalším příkladem samurajské rebelie bylo povstání v Šinpúrenu v roce 1876. Jukio Mišima popsal událost ve druhém díle tetralogie Moře plodnosti v románu Splašení koně. V roce 1967 podstoupil vojenský výcvik a založil svou „soukromou armádu” Tatenokai, „Společnost štítu“, která měla střežit japonské hodnoty. V roce 1965 podle vlastního scénáře založeného na stejnojmenné povídce natočil krátký černobílý film Láska k vlasti (Júkoku), v němž ztvárnil roli poručíka Císařské armády, který spáchá rituální sebevraždu seppuku. V roce 1970 se se čtyřmi členy Tatenokai zabarikádoval na velitelství japonských Sil sebeobrany (Džietai). Přivázali tamního velitele k židli a Mišima ve svém proslovu vyhlásil požadavek návratu moci císaři. Po svém proslovu spáchal seppuku.

Porážka těchto rebelů a nastolení stabilní vlády v Japonsku mělo své důsledky. Síly, které se postavily proti vládě, se organizovaly v tajných společnostech jako je Gen’yōsha (Společnost Černého oceánu),[18] jejíž členové se pokusili ovlivnit japonskou zahraniční politiku, přičemž se považovali za dědice odkazu Saiga Takamoriho. Na druhou stranu se násilně sjednocené Japonsko mohlo nyní soustředit na svoji zahraniční politiku, která byla agresivní a expanzivní a pravděpodobně se považovalo za pokračovatele Toyotomi Hidejošiho (1536–1598), který se během imdžinské války (1592-1598) pokusil okupovat velkou část Východní Asie.[19] Nucené otevření Koreje v roce 1876, pouhých dvacet tři let poté, co bylo Japonsko stejným způsobem nuceno otevřít své přístavy, vedlo k příští orientaci japonských expanzivních ambicí.

Bitva o palác v Zakázaném městě během boxerského povstání (1900)

Rusko-japonské vztahy se dále zhoršovaly vlivem událostí spojených s boxerským povstáním v roce 1900.[20] Zvýšený tlak zámořských zemí, které dostaly pod svou kontrolu řadu čínských přístavů a území, způsobil na konci 90. let 19. století obnovení starých tajných spolků, které vystupňovaly aktivitu proti cizincům. Jejich oporou byli zejména rolníci. Tato společenství zakládala svou činnost na prolnutí metafyzické náboženské mystiky a xenofobie. Nejdůležitější takové hnutí se jmenovalo I-che-tchuan, neboli „Pěst ve jménu míru a spravedlnosti“. Odtud byl odvozen i název boxeři. Boxerské povstání bylo ozbrojeným konfliktem probíhajícím v Číně v letech 1899 až 1901 mezi hnutím tzv. boxerů, tajnou čínskou organizací zaměřenou proti cizincům, a osmičlennou aliancí koloniálních mocností v čele s Velkou Británií. Příčinou povstání byla především snaha zamezit rostoucímu vlivu evropských států a Japonska na čínském území po prohrané první čínsko-japonské válce (1894-95).

Alexandr Michajlovič Bezobrazov

Ruská vojska obsadila Mandžusko, a tím ohrožovala zájmy Japonska v Koreji. Zejména ruské carství odmítlo vrátit obsazené části regionu zpět Číně, šlo o hranice mezi ruským územím na severu Koreje, a především rostoucí imperialistické ambice směrem na jih. Nejednalo se však o žádnou oficiální politiku ruské vlády, která by zasahovala do územní celistvosti samotné Koreje, nýbrž o činnost skupiny vedené Alexandrem Michajlovičem Bezobrazovem (1855-1931), ruského podnikatele a politického dobrodruha, která se snažila získat řadu ústupků pro těžbu dřeva v severně od Korejského poloostrova, což vyvolalo dojem, že jen válka může zabránit tomu, aby tamní zájmy Japonska utrpěly narůstajícím ruským vlivem, a to vše vedlo k vypuknutí rusko-japonské války v únoru 1904.[21]

Bezobrazov se narodil dobře situované šlechtické rodiny. Vstoupil do ruské imperátorské armády, dosáhl hodnosti kapitána u jezdeckého pluku. Po zavraždění cara Alexandra II. v roce 1881 se stal členem tajné kontrarevoluční organizace známé jako „Svatá milice“.[22]

Ryōhei Uchida, zakladatel Společnosti Černého draka

Vzhledem k událostem kolem roku 1900 považoval Ryōhei Uchida za nejnebezpečnějšího nepřítele expanzivních snah Japonska Rusko; již v roce 1894 byl vyslán do Koreje se skupinou japonských sabotérů, aby vyprovokovali válku s Čínou.[23] Ten’yūkyō, sabotážní jednotka, která vznikla v roce 1894, měla 17 členů včetně Uchidy, a do Koreje byla vyslána, aby tam způsobila co největší rozruch. Ruský Dálný východ sám procestoval už koncem 19. století.[24] V roce 1901 proto založil Amurskou společnost, aby připravil své kolegy i japonskou společnost na válku proti carskému Rusku. Založení společnosti bylo důsledkem vývoje od roku 1895 a jejím smyslem bylo reagovat na ruskou hrozbu. Tripartitní intervence,[25] stejně jako čínský pronájem Port Arthur Rusku[26] a okupace Mandžuska ukázaly, že vojenská konfrontace s ruskou říší je nevyhnutelná. Uchida se tak cítil nucen připravit se na válku. V následujících třech letech se on a další členové Amurské společnosti podíleli na přípravě války, která vypukla v roce 1904. Ukázalo se, že malá tajná společnost měla vcelku zásadní vliv na celkový vývoj směřující k vypuknutí války včetně její role na bojišti během tohoto konfliktu, který vyústil v japonské vítězství.

 

Gen’yōsha

Oni, Toyama, Uchida

Původním jménem Koyōsha, společnost, kterou založil Hiraoka Kotarō (1851–1906), bohatý bývalý samuraj a vlastník dolu, který se zajímal o těžbu v Mandžusku, dále Tōyama Mitsuru a další bývalí samurajové z knížectví Fukuoka; agitovali za návrat starých japonských feudálních pořádků se zvláštními privilegii a vládními důchody, jimž se těšila třída samurajů. Koyōsha se účastnila četných povstání bývalých samurajů v Kjúšú proti vládě Meidži, avšak po potlačení rebelie v Sacumě v roce 1877 se vzdala svých původních cílů, spojila se s prodemokratickým hnutím za svobodu a lidská práva a vytvořila politickou organizaci dělající propagandu národnímu parlamentu.

Roku 1881 Koyōsha opět změnila pole svého působení. Tentokráte Gen’yōsha vyhlásila jako svůj cíl „dělat čest císařské rodině, mít v úctě říši a chránit práva lidu“. Její skutečnou agendou však bylo dělat propagandu japonské vojenské expanzi a podrobit si asijský kontinent. Tento cíl se promítl i do nového názvu Gen’yōsha, který převzala ze zeměpisného označení úžiny Genkainada, která odděluje Japonsko od Koreje.

Taktika, s níž se Gen’yōsha připravovala na dosažení svých cílů, byla mírumilovnosti na hony vzdálena. Začala jako teroristická organizace, a třebaže neustále rekrutovala vzbouřené bývalé samuraje, přitahovala rovněž osobnosti zapojené do organizovaného zločinu a začlenila do svých kampaní i agitace násilí a atentáty na cizince a liberální politiky.

Princ Matsukata Masayoshi (1835-1924)

V roce 1889 Gen’yōsha ostře kritizovala revidovaný plán týkající se „nerovných smluv“ vypracovaný ministrem zahraničí Okumou Shigenobu. Člen společnosti Gen’yōsha na něj hodil bombu, která ho vážně zranila. Ve volbách v roce 1892 zahájila Gen’yōsha zastrašovací kampaň zahrnující i násilí s tichou podporou vlády prince Matsukaty, aby ovlivnila jejich výsledek.

Jedním z hlavních cílů společnosti Gen’yōsha byla řada čínských tajných společností, z nichž některé byly vůči Japonsku velmi nepřátelské. Čínské tajné společnosti a Gen’yosha však měly společný cíl, a to svržení dynastie Čching. V roce 1881 vyslal Mitsuru Tōyama do Číny více než 100 mužů, aby shromažďovali informace a infiltrovali se do těchto tajných společností. Jednu z prvních a nejpodrobnějších historií tajných společností napsal Hiraya Amane, člen společnosti Gen’yōsha, který pomáhal při zřízení čínského ústředí společnosti Gen’yōsha v Chang-čou.

Gen’yōsha poskytla tajným společnostem nejen finanční prostředky a zbraně, ale v Japonsku také zajistila útočiště pro ty vůdce, na něž se zaměřila vláda Čching. Gen’yōsha založila po celé Číně širokou síť nevěstinců (a později po celé jihovýchodní Asii) poskytující místa setkání a také sběru informací. Kromě toho, že nevěstince byly výnosným vedlejším obchodem, poskytovaly i příležitost ke shromažďování užitečných informací pro pozdější vydírání nebo korupci sponzorů. Přestože se k vydírání a úplatkům uchylovala velmi často, informace častěji získávala zaměstnáváním prostitutek vysoce kvalifikovaných v získávání informací od svých klientů. Gen’yōsha dokonce založila výcvikovou školu pro tyto agentky v Sapporu na ostrově Hokkaidó.

Kodama Yoshio

Další sférou činnosti společnosti Gen’yōsha byla Korea. Gen’yōsha založila pracovní skupinu, která tajně připravila podrobné mapy topografického průzkumu v Koreji v očekávání budoucí japonské invaze. Gen’yōsha také aktivně podporovala rolnické hnutí Donghak, protože věděla, že povstání pravděpodobně vtáhne do války Čínu a Japonsko. Atentát na korejskou královnu Min v roce 1895 prý byl proveden členy společnosti Gen’yōsha, a to na popud Miura Goro, japonského velvyslance v Soulu.

I když japonská armáda původně společnost Gen’yōsha ignorovala, během první čínsko-japonské války a rusko-japonské války ji už jak japonská císařská armáda, tak japonské císařské námořnictvo považovaly za neocenitelnou vzhledem k rozsáhlé síti shromažďující zpravodajských informace z celé východní Asie. Síť společnosti Gen’yōsha byla rovněž užitečná pro armádu při provádění sabotáží za nepřátelskými liniemi.

Od samého počátku, kdy byla Amurská společnost založena, měli její členové dvě priority: zaprvé se co nejlépe připravit na válku (která měla propuknout v Koreji nebo v Mandžusku) a zadruhé mírnit veřejné mínění Japonska ohledně konfliktu a zajistit, aby hlasy pacifistů nemohly ovlivnit japonskou zahraniční politiku.[27] Několik členů společnosti Gen’yōsha bylo již v 90. letech 19. století na expedici v Koreji, a byli tedy s tímto regionem obeznámeni. Uchida také cestoval přes Sibiř a předtím překročil poloostrov Kamčatku. Uchida musel mít, stejně jako řada jiných návštěvníků tohoto regionu, podobný dojem, když líčili ruský Dálný východ a obzvláště Sibiř a Mandžusko jako jakési pohraničí bez jasných hranic, což bylo příhodné pro expanzi.

Onisaburo Deguchi

Ostatní členové společnosti měli postupovat stejně, totiž shromažďovat informace pro vojenské zpravodajství, kreslit mapy a zaznamenávat možné nepřátelské pozice. Tyto materiály byly údajně předány armádě – bohužel však o tom neexistují žádné vojenské záznamy, ale pozdější žádosti o členské transporty k japonskému námořnictvu[28] nebo podrobný dohled na Amurskou společnost ze strany armády poukazuje na pravděpodobné vazby mezi ní a armádou, zejména i proto, že členové samotní si nemohli dovolit poskytnout na tyto operace peníze. Ve skutečnosti existují jisté důkazy podporující domněnku, že armádní finanční prostředky k ní proudily z japonského ministerstva zahraničí.[29]

Yamaza Enjirô[30] (1866-1914), který na ministerstvu v Tokiu vedl odbor pro politické otázky, poskytl během rusko-japonské války společnosti Gen’yōsha finanční prostředky na pomoc při zřízení Manshū gigun, polovojenské jednotky, která se skládala z členů společnosti a měla působit za nepřátelskými liniemi. Vzhledem k tomu, že obě společnosti v daném období éry Meidži velmi úzce spolupracovaly, lze předpokládat, že Amurská společnost rovněž využívala jako zdroj financování ministerstvo zahraničí, a pravděpodobně šlo o peníze pocházející z vojenských fondů.

Kromě toho, že se Uchida vydával na takové cesty za sběrem informací o budoucím bojišti, chápal i důležitost jazykových znalostí. Téměř nikdo v Japonsku neuměl rusky, což byla ve válce proti Rusku značná nevýhoda, neboť Rusové naopak se studiem orientálních jazyků zabývali už od počátku devatenáctého století, když bylo v roce 1818 v Petrohradě při Carské akademii věd (Императорская Академия наук) péčí hraběte Sergeje Semjonoviče Uvarova (1786-1855) a Christiana Martina Joachima Frähna (1782-1851) založeno Asijské muzeum (Азиатский музей). Schopnost rozumět nepříteli, vyslýchat válečné zajatce, umět přečíst informace, na něž se při průzkumu narazilo, a přeložit rozkazy nepřátelské armády byly (a stále jsou) zásadní, obzvláště na bitevním poli. Abychom porozuměli plánu protivníka, musíme být schopni z jeho jazyka překládat. V důsledku toho Amurská společnost založila školu, kde se vyučovala ruština a čínština a deník společnosti, Kokuryū Kaiho (Amurský věstník), otiskoval nejen články o východoasijském Rusku, ale také o ruském jazyce. I když lze vzdělávací hodnotu těchto opatření považovat za méně významnou, několik Japonců, kteří v době války mluvili rusky, většinou prošlo tímto jazykovým kursem, zejména proto, že většina členů Amurské společnosti, kteří se účastnili rusko-japonské války, pracovala jako průzkumníci japonské armády v Mandžusku.

Tōyama Mitsuru (uprostřed), Kodama Yoshio (první řada druhý zprava) na setkání Společnosti Černého oceánu (Gen’yosha) v roce 1929

Publikace společnosti byly důležitou součástí jejich kampaně. Vydávali Kokuryū Kaiho, který byl vládou zakázán kvůli silnému protiruskému postoji, a také časopis Kokuryū, který nahradil Kokuryū Kaiho v květnu 1901 poté, co jeho druhé číslo bylo naladěno tak protirusky, že byl časopis zakázán. Články v těchto časopisech byly vůči Rusku agresivní a aktivně propagovaly stále agresivnější japonskou zahraniční politiku. Třebaže se předpokládalo, že většina čísel kolovala mezi samotnými členy, neexistují přesné údaje o počtu tištěných kopií. Skutečnost, že vláda vydávání zakázala, však naznačuje, že političtí vládci v hlavním městě se těchto publikací obávali, zejména proto, že by mohly zhoršit rusko-japonské vztahy.

Další publikace, které měly stejný účinek, byly Uchidovy vlastní spisy. V roce 1901 vydal knihu Roshia bōkokuron (Zánik Ruska),[31] kterou japonská vláda rovněž zakázala, o několik měsíců později ji však vydala znovu v méně protiruské verzi jako Roshiaron (Pojednání o Rusku).[32] Roshia bōkokuron doporučovala, aby Japonsko při čekání na nevyhnutelný konflikt s Ruskem neztrácelo čas; transsibiřská magistrála mohla do východní Asie dopravit bezpočet vojáků, a pak už by bylo příliš pozdě na to, aby Japonsko ve válce proti carskému Rusku zvítězilo. Podle jeho mínění musela válka přijít spíš dříve než později, což bylo prohlášení, které ještě mohlo v roce 1901 způsobit diplomatickou roztržku. Z toho důvodu byla kniha krátce po vydání zakázána. Bez ohledu na vládní cenzuru společnost nepřestala Amurská společnost a Uchida ve snahách ovlivnit veřejné mínění.

Mitsuru Tōyama

Amurská společnost a její členové se pokoušeli ovlivňovat politiky i vojenské vůdce zasíláním dopisů nebo prostřednictvím setkání s nimi.[33] Důležitější však byla veřejná setkání, která společnost organizovala. Prominentní řečníci, stejně jako Uchida, informovali zástupy o nebezpečí, jemuž Japonsko čelilo ze strany Ruska v Mandžusku, a dokonce i v Koreji, a tyto expanzivní cíle byly zřejmé už od roku 1895. Jediným řešením tedy byla preventivní válka, dokud existovala aspoň nějaká číselná převaha a geografická výhoda. Jakmile však začala naplno fungovat ruská železnice z evropské části této země, tak tyto příznivá okolnosti téměř okamžitě pominuly. Je ironií, že argumenty týkající se této záležitosti se jako vejce vejci podobají argumentům pro útok na Pearl Harbor; údajně neporazitelný nepřítel začínal být stále nebezpečnější a jediným řešením, které by mohlo přinést pozitivní výsledek – jehož šance se zdály být spíše mizivé – byl rychlý a nečekaný preventivní útok. Nepřekvapuje tedy, že japonský útok proti ruské flotile v Port Arthuru v únoru 1904 byl neočekávaným. Opět je těžké říci, jak velký význam měla Amurská společnost, ale skutečnost, že taková setkání byla možná, ukazuje, že její přednášky se těšily zřejmému zájmu. Možná nešlo o většinu japonské populace, ale přinejmenším byly myšlenky této společnosti, ale i ty Uchidovy, značně rozšířené.

Je zřejmé, že Japonsko vnímalo Rusko jako nepřítele, protože válku proti Rusku podporovala japonská veřejnost a oslavovalo se každé vítězství japonské armády a námořnictva.[34] Válku sice nakonec vyhrálo a Amurská společnost prakticky ztratila důvod existence, jenže Portsmouthská mírová smlouva[35] byla považována za ostudu. Japonská říše prohrála všechny bitvy v Mandžusku a ruské lodě byly po bitvě u Cušimy[36] zničeny nebo internovány v neutrálních přístavech.

V Portsmouthu však ministr zahraničí Komura Jutarō (1855-1911) nebyl schopen vyjednat ani odškodnění, ani územní zisk. Pobouření veřejnosti dosáhlo takové míry, že v parku Hibiya vypukly nepokoje, jež popsali mnozí autoři, jakož i členové Amurské společnosti, kteří protestovali proti podmínkám této smlouvy. Založili proto odbočku společnosti, která měla organizovat veřejné přednášky namířené proti Portsmouthské mírové smlouvě. Jak dlouho existovala, není jasné, ale přinejmenším některá z těchto setkání byla zorganizována v posledních měsících roku 1905.

Standarta ruské carské armády během první světové války (1914)

Amurská společnost existovala i nadále – vítězství bylo dosaženo, avšak ruské nebezpečí zcela nepominulo, zejména proto, že Spojené státy učinilo z carského Ruska šachovou figurku ve východní Asii. Uchida a jeho lidé stále měli důvod ke své činnosti a společnost nerozpustili, neboť existovala až do roku 1945. Její agitace nebyla v pozdějších letech zaměřena výlučně proti Rusku, nýbrž rovněž proti Spojeným státům, které v roce 1905 jednaly podobně jako Petrohrad v roce 1895.[37]

 

EKSz

Volná koalice fanatických pravicových antibolševiků a maďarských liberálů starého ražení povstala ve jménu staromaďarských ctností, aby bojovala s Kunovým režimem a socialismem. Skupina vedená Istvánem Bethlenem a Pálem Telekim, typickými aristokraty starého režimu, byla soustředěna ve Vídni; další, vedená budoucím maďarským fašistickým předsedou vlády Guylou Gömbösem, se shromáždila kolem vlajky v Szegedu. Gömbös a jeho následovníci byli známí jako „muži ze Szegedu“. V létě roku 1919 byl Béla Kun svržen, ani ne tak vnitřní opozicí jako rumunským vojenským zásahem podporovaným Francouzi. Kontrarevoluce ovládla zemi, což symbolizovalo jmenování admirála Miklóse Horthyho, ctihodného námořního hrdiny a představitele staré vládnoucí třídy, regentem Maďarského království, který se v maximální možné míře zasloužil o obnovení předválečného režimu.

Erb krále Bély III.

Opravdovými mocenskými pevnostmi podporujícími muže ze Szegedu byla tajná a polotajná vlastenecká sdružení a polovojenské organizace. Nejstarší a nejkrvežíznivější mezi nimi byl Spolek probouzejících se Maďarů (Ébredö Magyarok Egyesülete), který v roce 1917 založili vojáci propuštění během války. Ovšem zdaleka nejdůležitějším sdružením, jež ustavily po válce pravicoví vojenští představitelé a civilisté, bylo MOVE (Magyar Országos Védöre Ergyesület; Maďarské sdružení pro národní obranu). Původně ho založila skupina důstojníků s úmyslem nahradit důstojnické sdružení z habsburské éry bojující za maďarskou národní integritu a sociální stabilitu, záhy se však proměnilo ve vysloveně antilegitimistickou, ultrareakční a antisemitskou organizaci. K radikální změně jejího postavení došlo 19. ledna 1919, kdy byl prezidentem zvolen její spoluzakladatel Gombos.

Po tomto útoku Vilmos Bohm – Karolyiho sociálně-demokratický ministr obrany, který rovněž sehrál hlavní roli Kunově vládě – nařídil rozpuštění MOVE a Gombosovu internaci. Gombos však nakonec uprchl, aby se nejprve připojil k vídeňské a segedínské skupině. MOVE bylo bezprostředně po svržení Kunova režimu znovu oživeno. Jednou z tajných organizací rozvíjejících silné vazby na MOVE byla Maďarská asociace Andrase Crilleryho (Magyar Társaság), založená v roce 1916 za účelem udržení maďarské nadvlády nad výstřelky židovstva.[38]

Po svém nástupu do předsednické funkce, poté, co upoutal pozornost veřejnosti prudkým výpadem proti hraběti Mihaly Karolyimu[39] a jeho politice, Gombos dal podnět k vytvoření dvou tajných společností, které sloužily jako civilní a vojenský vnitřní kruh MOVE. Civilní společnost měla dva názvy: jeden oficiální a veřejný – Maďarská vědecká společnost na ochranu rasy (Magyar Tudományos Fajvédö Egyesület); ten druhý byl tajný – Svaz Etelköz (Etelközi Szövetség). Tomu se dostalo pojmenování podle oblasti kolem ústí Donu, kterou Maďaři obývali do doby, než se v devátém století vydali do Panonie. Tato tajná společnost byla známa pod svým zkráceným názvem EKSz nebo jednoduše jako X. Vojenským protějškem EKSz byla Společnost dvojitého kříže (Kettös-Dereszt Szövetség), pojmenovaná podle lotrinského kříže na maďarském erbu.[40] Obě tajné společnosti byly organizovány podle vzoru primitivní maďarské společnosti. Členové, kteří byli uvedeni do strašlivého obřadu založeného na raných maďarských tajných rituálech, museli přísahat absolutní věrnost a naprostou podřízenost vůdci společnosti.[41]

Freud.S01E05

Jeho ztvárnění přinesl kriminálně psychologický seriál Freud,[42] v němž se objevuje postava táltose (psáno rovněž tátos) z maďarské mytologie, obdařeného nadpřirozenou mocí, vtěleného do osoby ať už mužského nebo ženského pohlaví, již si bohové či duchové vyberou již před narozením nebo v dětství. Provází ho zvláštní tělesné znaky, jako např. novorozenec mající vyvinuté zuby, šestý prst či jiné nadbytečné kosti, a rovněž dítě narozené s blánou na hlavě, tzv. caput galeatum, tj. doslovně „hlava v přilbě“, česky příhodněji „čepec štěstěny“. V Uhrách i ve Finsku se traduje, že jde o „vyměněné dítě“, jež do kolébky vložila čarodějnice.[43] Táltos může být nadán úžasnou fyzickou silou a v souvislosti s rituálním obřadem se může účastníkům během meditace nebo ve snu zjevovat jako bílý kůň či klisna. Důležitou schopností táltose je meditace či uvedení se do stavu vytržení zvaného révülés, kdy může vidět věci budoucí, léčit zranění a nemoci a poznat skryté pravdy tím, že vyšle svoji duši ke hvězdám. Jméno Táltos je neznámého původu, pravděpodobně se však vztahuje ke slovu tált, tzn. „otevřený dokořán“, tj. „otevřel se světu“; uralské taitaa znamená „znát, rozumět“, příp. je odvozeno od tureckého talt, jež znamená „nevědomí“. Táltos tak dokáže v dobách, kdy hrozí nebezpečí, rozmlouvat s duší celého maďarského národa, varovat před blížící se nepřátelskou armádou nebo hrozícím kulturním úpadkem. V době křesťanské pak bývá někdy Ježíš Kristus označován jako égi táltos, tedy „nebeský táltos“.

Freud.S01E05

Mezi další organizace se značným vlivem patřily Iredentistické sdružení (Irredentista Szövetség), Řád hrdinů (Vitézi Rend) a Křesťanská národní liga (Keresztény Nemzeti Liga).

Posledně jmenovanou založil dr. Károly Wolff[44] v roce 1919 a měla rovněž dvě tajné hlavní skupiny. První byla známá jako Vzkříšení (Feltámadás), kterou vedlo 50 mužů označovaných jako Váleční vůdci (Vezérharcosok).

Károly Wolff

K těmto vůdcům patřila řada prominentních politických a církevních osob, které hrály zásadní roli za Horthyho režimu, patřili k nim István Bethlen, Pál Teleki, Kálmán Kánya, László Bárdossy a biskupové Ottokár Prohászka, Sándor Raffay a László Ravasz. Ta druhá byla známá jako Skupina Szent Isnrin, skládající se převážně ze soudců a universitních profesorů.

Počátkem 20. let dvacátého století došlo k fenomenálnímu nárůstu počtu tajných, lidových, vlasteneckých a sociálních sdružení. Bylo jich zhruba kolem 10.000 a tvořily obrovskou celostátní síť pokrývající prakticky všechny hlavní zájmové skupiny, včetně žen, studentů (např. Turul) a opravářů. Jejich činnost nejprve koordinoval orgán známý jako Sdružení pro územní obranu (Területvédö Liga), a poté jeho následnická organizace, Federace sociálních sdružení (Társadalmi Egyesületek Szövetsége – TESz).[45]

 

Nebe, země a člověk

Jméno této společnosti se nenachází na pečeti, takže je obtížné tvrdit s jistotou, jak zní. Zdá se však, že jde o San ho hwuy, tj. „Společnost Tří sjednocených“, nebo „Společnost Triády“. Třemi zmíněnými v tomto názvu jsou: T‘heen, te, jin, tj. „Nebe, země a člověk“, podle čínské nauky o universu tři největší síly v přírodě. Stejná společnost existovala již za vlády jeho majestátu Kea-ťinga,[46] jen pod jiným označením. Tehdy se nazývala T‘heen te hwuy, tj. „Nebesko-pozemská společnost“, nebo „Společnost spojující nebe a zemi“.[47] Přestože již tehdy byla tímto císařem zle pronásledována a jeho vláda se vychloubala, že „pod nebem už není jediného člena tohoto rebelského bratrstva“, byla skutečnost jiná, protože nadále vyvíjela činnost, třebaže mnohem skrytěji a říkalo se, že několik let poté přijala nové jméno, „Společnost Triády“, aby skryla svoje pravé úmysly. Sami si však říkali, hlavně aby se odlišili, Hung kea, tzn. „Rodina přívalových vodstev“ či „Rodina velké vody“.

Další společenství vznikala jak v Číně, tak i v čínských koloniích, které založeny v zahraničí, jako třeba T‘heen how hwuy, tedy „Královna nebeské společnosti, nebo cechu“; rovněž se nazývala Neang ma hwuy, čili „Společnost jejího Veličenstva“; což znamená „královna nebes, matka a ochránkyně všech věcí“. Tyto asociace mají spíše komerční a idolatrický důvod, než že by šlo o podvrácení sociálního řádu, ačkoliv je třeba říct, členové „Královna nebeské společnosti“ sídlící v Bengálsku a dalších částech světa se zapojovali do vloupání do domů apod.

Listina Triády

Vláda (je-li namístě poctít management takovou zbytečnou kombinací epitet) San-ho-hwuy byla svěřena třem osobám označovaným jako Ko, „Starší bratři“, oslovení dostávajícího se jako zdvořilost přátelům; stejně tak, po způsobu svobodných zednářů a jistých náboženských společností, oslovují jeden druhého „bratře“ a „bratrstvo“. Z hlediska rozdělení mocenských pravomocí se oslovují takto: Yih ko, Urh ko, San ko, tzn. „První bratr; Druhý bratr, Třetí bratr“. Mohou následovat i další, pokud společnost má více členů. Členové se obecně nazývají Heung té, tj. „Bratři“.

O zasvěcovacích ceremoniálech nepanuje úplně přesná představa. Zasvěcení se obvykle odehrává v noci, na velmi odlehlém místě nebo v tajné místnosti. Je tam idol, jemuž jsou předkládány oběti a skládá se tam přísaha. Číňané říkají, že existuje San ših luh s‘he, tzn. „třicet šest přísah“, jež se při té příležitosti skládají; je však pravděpodobné, že místo nich se části spojí do jediné přísahy, je dosti možné, že se v ní objevují i kletby namířené proti osobám, které by zjevily povahu a cíle této společnosti. Zasvěcovaný pak odevzdá malou sumu peněz na všeobecné výdaje. Dále je tu podobný ceremoniál nazývaný Kwo Keaou, tj. „přecházení mostu“. Tento most tvoří meče, položené buď mezi dva stoly (a dotýkající se svojí špicí), nebo otočené jílcem k sobě a sbíhají se pak na špici; nebo je dvě řady členů tvořící uličku drží v rukách a dotýkají se špicemi, čímž vytvářejí jakousi klenbu. Osoby skládající přísahu tak činí pod tímto mostem nazývaným „chůze po mostě nebo přecházení mostu“. Yih ko neboli nejvyšší panující bratr sedí u paty tohoto ocelového mostu (nebo u těch s vytaseným mečem) a předčítá články této přísahy každému novému členu, který na ně musí kladně odpovědět, a nakonec usekne hlavu kohoutovi, což je obvyklá podoba jakékoliv čínské přísahy naznačující, že „takto skončí každý, kdo vyzradí tajemství“. Říká se, že tento velkolepý ceremoniál se může odbývat jen tehdy, shromáždí-li se dostatečný počet členů. Při této příležitosti se klaní nebo i zemi, a někdy, je-li místo dostatečně odlehlé, vykonávají zasvěcovací rituály na otevřeném prostranství.

Pečeť Triády

Dá-li se přikládat nějaká váha výše uvedeným rozptýleným narážkám, pak lze v některých bodech objevit nápadnou podobnost mezi San ho hwuy a Společností svobodných zednářů. Mezi ně se řadí:

    1. Neoprávněné nároky, jež San ho hwuy vznáší ohledně vazeb na dávný starověk, mají svědčit o tom, že je starobylého původu. C‘ce jeu čung Kwo, tzn. „s prvotním osídlením Číny“; jejich dřívější název „Nebesko-pozemská společnost“ může naznačovat, že toto těleso vzniklo při stvoření nebe a země; je známo, že někteří zednáři tvrdí, že jejich společnost tu „byla od té doby, co povstala symetrie a harmonie“, třebaže ostatní jsou ve svých nárocích ohledně starobylosti původu umírněnější.
    2. Prohlašují, že každému, kdo se prokáže znamením, bude poskytnuta pomoc v jakékoli zemi, může počítat se shovívavostí. Bez ohledu na nebezpečnou povahu San ho hwuy členové při svém zasvěcení přísahají, že se budou chovat, jak se na syna sluší, budou bratrští a laskaví, což odpovídá závazku svobodných zednářů, jejich dobročinnosti a společenským ctnostem.
    3. Při iniciačních ceremoniálů, např. během přísahy, se dbá na obřadnost v podobě ocelové klenby a mostu z mečů. To je opravdu mimořádně pozoruhodné a zaslouží si to pozornost především těch, kdož považují svobodné zednářství za dobročinnou organizaci, nebo jeho historii za hodnou prozkoumání.
    4. Nemohou snad být tři vládnoucí bratři ze San ho hwuy považováni za obdobu tří zednářských stupňů, tj. učeň, tovaryš a mistr?
    5. Znamení, obzvláště ta učiněná „prsty či rukou“, pokud jsou známy či se používají, vykazují jistou podobnost.
    6. Někteří potvrdili, že velké tajemství svobodného zednářství spočívá ve slovech „Svoboda a rovnost;“ a pokud ano, jistě lze slova Heung Te (tj. „bratři“) ze San ho hwuy vysvětlit bez nejmenších obtíží tak, že naznačují přesně tytéž myšlenky.

Ať už v San ho hwuy existuje něco, co odpovídá zednářským „lóžím“ či nikoliv, autor neměl žádnou možnost, jak to zjistit; věřil však, že čínský zákon vystupuje proti této společnosti tak přísně, že její existenci nepřipouští vůbec. V době, kdy dr. Milne tuto stať psal, bylo členství v této společnosti v Číně považováno za závažnou trestnou činnost. Nezdá se ani, že by mezi jejími členy existovalo jakékoliv zaujetí pro zednářskou věc.

* * *

 


[1] Carl von Clausewitz: O válce. Academia, Praha 2008.

[2] Ohledně kritiky Clausewitzova dogmatického postoje viz Victor M. Rosello: Clausewitz’s Contempt for Intelligence, in Parameters, 21, 1991, str. 103-114.

[3] Frank Jacob: Der unkontrollierte Geheimdienst: Die Spionagearbeit geheimer Gesellschaften für das japanische Militär während der Meiji-Zeit, 1868-1912 ve sborníku Lisa Medrow, Daniel Münzner, Robert Radu: Kampf um Wissen. Spionage, Geheimhaltun und Öffentlichkeit 1870-1940. Ferdinand Schöningh, Paderborn 2015, str. 179-193.

[4] Prvořadými díly o Amurské společnosti jsou: Frank Jacob: Die Thule-Gesellschaft und die Kokuryūkai: Geheimgesellschaften im global-historischen Vergleich. Königshausen & Neumann, Würzburg 2013; Frank Jacob: Japanism, Pan-Asianism, and Terrorism: A Short History of the Amur Society (the Black Dragons), 1901-1945. Academica Press, Bethesda 2014; John Wayne Sabey: The Gen’yōsha, the Kokuryūkai, and Japanese Expansion. Ph.D. Thesis, University of Michigan, 1972.

[5] Autorem nejpřesnějšího biografického díla o životě Uchidy je Ryūhei Hatsuse: Dentōteki uyoku Uchida Ryōhei no kenkyū. Kyūshū Daigaku Shuppankai, Fukuoka 1980.

[6] K problematice světového systému viz: Immanuel Wallerstein: World-Systems Analysis: An Introduction. Duke University Press, Durham 2004. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Teorie_sv%C4%9Btov%C3%A9ho_syst%C3%A9mu.

[7] Nejlepší anglický přehled japonských jednání se západními imperialistickými mocnostmi a role nerovných smluv skýtá Michael R. Auslin: Negotiating with Imperialism: The Unequal Treaties and the Culture of Japanese Diplomacy. MA, Harvard University Press, Cambridge 2004. Nejenom USA, ale i další mocnosti, které později Japonsku takové smlouvy vnutily, měly eminentní zájem na získání statutu „nejoblíbenějšího národa“. Viz Murase Shin’ya: The Most-Favored-Nation Treatment in Japan’s Treaty Practice During the Period 1854-1905The Journal of International Law, 70, 2/1976, str. 273-297.

[8] Reformy Meidži byla série reforem japonského císaře Meidži, které začaly po roce 1869 měnit zastaralé feudální Japonsko v moderní industrializovaný stát podle evropského vzoru. Japonsko v polovině 19. století žilo v relativním klidu, nad nímž bděl přísným okem šógunát rodu Tokugawa. Společnost byla rozdělena na kasty. Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Reformy_Meid%C5%BEi.

[9] Kvalitní historický přehled o roli těchto najatých cizinců se nachází v knize Noboru Umetani: O-yatoi gaikokujin: Meiji Nihon no wakiyakutachi. Nihon Keizai Shinbunsha, Tōkyō 1965.

[10] Shinji Kojima: Ahen Sensō kara Shingai Kakumei: Nihonjin no Chōgoku-kan to Chūgokujin no Nihon-kan. Tōhō Shoten, Tokio 1991, kap. 1.

[11] Viz David C. Evans, Mark R. Peattie: Kaigun: Strategy, Tactics, and Technology in the Imperials Japanese Navy, 1887-1941. Naval Institute Press, Annapolis 2012, str. 1-31.

[12] O Meckelově životě a významu viz Georg Kerst: Jacob Meckel. Sein Leben, sein Wirken in Deutschland und Japan. Musterschmidt, Göttingen-Zürich-Frankfurt 1970.

[13] Ohledně boje mezi modernizátory a těmi, kdož odmítali podpořit změny srv. Paul Akamatsu: Meiji 1868: Revolution and Counter-Revolution in Japan. Harper & Row, New York 1972.

[14] Období Edo, nazývané rovněž období Tokugawa, je období japonských dějin v letech 1603-1867. V roce 1603 byl oficiálně založen šógunát Tokugawa, když byl prvním šógunem rodu Tokugawa jmenován Iejasu Tokugawa. Poté až do roku 1867 vládli Japonsku jako šógunové Iejasuovi potomci.

[15] Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Obdob%C3%AD_Meid%C5%BEi.

[16] Válka Bošin byla japonská občanská válka z let 1868 až 1869, vybojovaná mezi vládnoucím šógunátem Tokugawa a císařskou stranou, usilující o návrat politické moci císařskému dvoru. Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/V%C3%A1lka_Bo%C5%A1in.

[17] Co se týče ambivalentní role Saigō Takamoriho během transformačního procesu počínaje rokem 1868 až po povstání v Sacumě roku 1877 viz Frank Jacob: Nihon: Beiträge zur japanischen Geschichte, ALTIJA, New York 2016, str. 26-36. Viz rovněž https://cs.wikipedia.org/wiki/Takamori_Saig%C3%B3.

[18] Kokuryūkai byla v zásadě odnoží společnosti Gen’yōsha, jejíž založení se datuje do roku 1881. Některé práce chybně zdůrazňovaly vliv pravicové společnosti Gen’yōsha na japonskou zahraniční politiku. Srv. Takeyuki Tanaka: Uchida Ryōhei-ō gojūnensai nensai ni atatte no warera no ketsui to shimei v díle Takeyuki Tanaka: Uchida Ryōhei-ō gojūnensai tsuiboroku. Kōgyokusha shuppanbu, Tōkyō 1987, str. 1; Wieland Wagner: Japans Außenpolitik in der frühen Meiji-Zeit (1868-1894). Die ideologische und politische Grundlegung des japanischen Führungsanspruchs in Ostasien. Franz Steiner Verlag, Stuttgart 1990, str. 210. Obvykle je to tato chybná koncepce pojící se s jednou z nejvlivnějších prací o Společnosti Černého oceánu, tj. Egon Herbert Norman: The Gen’yōsha: A Study in the Origins of Japanese Imperialism. Viz Jon Livingston, Joe Moore, Felicia Oldfather: Imperial Japan 1800-1945: The Japan Reader, sv. 1. Pantheon Books, New York 1973, str. 355-367.

[19] Nejdůležitější knihu o této válce napsal Samuel Hawley: The Imjin War: Japan’s Sixteenth-Century Invasion of Korea and Attempt to Conquer China. Royal Asiatic Society, Korea Branch, Seoul 2005. Srv. https://cs.wikipedia.org/wiki/Imd%C5%BEinsk%C3%A1_v%C3%A1lka.

[20] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Boxersk%C3%A9_povst%C3%A1n%C3%AD.

[21] Kritickou diskusi o rusko odpovědnosti za tento japonský útok viz Haruki Wada: Nichiro sensō: Kigen to kaisen, 2 sv., Iwanami Shoten, Tokio 2009-2010.

[22] Ke kořenům ideálů „Svaté milice“ se vrací „Svatá Rus“, Свята́я Русь, Ivana Otrakovského. Vsevolod Čaplin, vysoký představitel Ruské pravoslavné církve v rozhovoru pro moskevskou redakci BBC řekl: „Doufám, že se nyní nalézáme na správné cestě v procesu formulování dostatečně tvrdých norem chování, které budou přijatelné pro naši společnost a které se budou lišit jak od západních pravidel, tak od pravidel, přijatých v islámském světě.“ Právě „Svatá Rus“ je iniciátorem vzniku „pravoslavných hlídek“, jejichž úkolem bude bránit, především po setmění, kněze a chrámy před útoky výtržníků. O militantnosti víry však svědčí vyjádření Otrakovského: „Nastal čas připomenout všem apostatům a teomachistům, že naše zem i my vystupujeme proti rouhavým a odporným skutkům a prohlášením proti pravoslaví a našemu lidu. Pravoslavný věřící v Boha je velice umírněný a tichý. Nemáme žádné osobní nepřátele, jen nepřátele víry.“

[23] O jejích aktivitách se dočtete v knize Ryūhei Hatsuse: Dentōteki uyoku, cit., str. 42.

[24] Uchida později vydal své paměti, srv. Ryōhei Uchida: Kamuchakka Saharin: Fu ohōtsuku engan. Kokuryūkai, Tokio 1904.

[25] Tripartitní intervence nebo trojitá intervence byla diplomatická intervence ze strany Ruska, Německa a Francie dne 23. dubna 1895 za podmínek Šimonosecké mírové smlouvy podepsané mezi Japonskem a Čínou z dynastie Čching, která ukončila první čínsko-japonskou válku. Cílem bylo zastavit japonskou expanzi v Číně.

[26] Na Západě a v Rusku byl od druhé poloviny 19. století přístav označován jako Port Arthur na počest kapitána britského královského námořnictva Williama C. Arthura, který v srpnu 1860, během druhé opiové války, připlul do tehdy rybářské vesnice Lü-šun se svou poškozenou fregatou na opravy. Strategický význam přístavu si uvědomila čchingská vláda v 80. letech 19. století a vybudovala zde vojenskou základnu. V listopadu 1894, během první čínsko-japonské války, přístav i město dobyly japonské síly a podle Šimonosecké mírové smlouvy z dubna 1895 přešel k Japonsku. Pod nátlakem velmocí (Ruska, Francie a Německa – takzvaná Intervence Tří) však Japonci o měsíc později museli Port Arthur vrátit Čchingům. Roku 1898 Čína pod tlakem Ruska souhlasila s pronájmem Port Arthuru na 25 let. V ruském držení však zůstal jen krátce. Ještě před vyhlášením rusko-japonské války podniklo 8. února 1904 japonské námořnictvo útok na přístav. V srpnu dospěla k přístavu i japonská pozemní vojska, která začala 7. srpna přístav ostřelovat a zahájila obléhání. Obrana obléhané pevnosti, vedená generálem Romanem Kondratěnkem, trvala do 2. ledna 1905, kdy ruská vojska kapitulovala.

[27] V tiskovinách z 30. let dvacátého století členové společnosti prohlašovali, že těchto cílů dosáhli. Yoshihisa Kuzuu: Tōa senkaku shishi kiden, 3 sv. Hara Shobō, Tokio 1966.

[28] Viz žádost této společnosti o transport jednoho ze svých členů na loď císařského námořnictva. Kokuryūkai, Goyōsenbin jōnegai, zápis z 25. srpna 1920, Bōeishō bōei kenkyūjo, Rikugunshô-nishiju-dainikki. Ohledně vztahů této společnosti s armádou viz Iwakura Yoshihisa, zápis z 24. února 1909, Gaimushō gaikō shiryōkan.

[29] Japonské ministerstvo zahraničí údajně poskytlo finanční prostředky na činnost společnosti Gen’yōsha během rusko-japonské války, z čehož lze vyvozovat, že Uchida mohl získat finanční prostředky pro svoji společnost ze stejných zdrojů. Viz Uzuhiko Ashizu: Dai-Ajia shugi to Tōyama Mitsuru, sv. 5, Ashizu Jimusho, Kamakura 2005, str. 101-105.

[30] Yamaza Enjirō byl synem samuraje nejnižší třídy, tzv. ašigaru, přidružené ke knížectví Fukuoka.

[31] Kniha se dočkala nového vydání v sedmdesátých letech, viz Ryōhei Uchida: Roshia bōkokuron. Daitōjuku Shuppanbu, Tokio 1977.

[32] Uchidova kniha Roshiaron vyšla v nakladatelství Kokuryūkai ve Fukuoce v roce 1901.

[33] Občas se objevuje tvrzení, že Uchida spolu s vůdcem společnosti Gen’yōsha, jímž byl tehdy Tōyama Mitsuru, navštívili bývalého premiéra a diplomatického emisara v Rusku, Itō Hirobumiho, aby ho donutili ukončit jednání s carskou vládou o mírovém řešení, jež probíhalo v Petrohradě.

[34] Viz rovněž Co se skrývá za maskou Společnosti černého draka? (část 1 a část 2).

[35] Spory mezi Ruskem a Japonskem vyvrcholily 10. února 1904 vyhlášením války Rusku. Po 19 měsících bojů byly obě země úplně vyčerpané. Z iniciativy amerického prezidenta Roosevelta byla 5. září 1905 podepsána Portsmouthská mírová smlouva, kterou Japonci získali jižní část ostrova Sachalin, pronájem poloostrova Liao-tung a mocenský vliv v Koreji.

[36] Srv. Aleksej Silyč Novikov-Priboj: Cušima. Pochod + Boj (2 svazky). Naše vojsko, Praha 1954.

[37] Srv. Frank Jacob: Secret Societies in Japan and Preparation for the Russo-Japanese War (1904-1905). Diacronie. Studi di Storia Contemporanea, N° 28, 4, 2016. Viz https://doi.org/10.4000/diacronie.4738. Z tohoto článku pocházejí četné citace použité při psaní článku včetně uvedených literárních pramenů.

[38] Ohledně detailů o Maďarské asociaci viz Eva S. Balogh: Istvan Friedrich and the Hungarian Coup d’Etat of 1919: A Reevaluation. Slavic Review 35, 1976, str. 275-276.

[39] Mihály Károlyi (1875-1955) byl prvním a jediným prezidentem První Maďarské republiky a zároveň prvním premiérem novodobého Maďarska. Ve funkci prezidenta byl jen krátce od 11. ledna do 21. března 1919, kdy se moci chopili komunisté a vyhlásili Maďarskou republiku rad. Po nastolení Maďarské republiky rad emigroval do Francie, později do USA a Spojeného království. V letech 1920-44 zejména svou publikační činností vystupoval proti Horthyho režimu a fašismu. Po skončení 2. světové války se 1946 vrátil do Maďarska. Od roku 1947 působil jako velvyslanec v Paříži, roku 1949 však na protest proti stalinským represáliím v Maďarsku na svůj post rezignoval a zůstal v emigraci ve Francii. Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Mih%C3%A1ly_K%C3%A1rolyi.

[40] Srovnej např. erb krále Bély III.

[41] Další podrobnosti ohledně MOVE viz Rudolfné Dósa: A MOVE. Egy jellegzetes magyar fasiszta szervezet, 1919-1944 (MOVE. Charakteristika maďarské fašistické organizace působící v letech 1919-1944). Budapest 1972.

[42] Freud. Režie: Marvin Kren. Rakousko / Německo / Česko, 2020. Viz https://www.csfd.cz/film/756487-freud/. Viz zejména díl Freud.S01E05.

[43] Srv. W. Henry Jones, Lajos L. Kropf, János Kriza: The folk-tales of the Magyars. E. Stock, Londýn 1889, str. xlv a dále na str. 345-346.

[44] Károly Wolff (1874-1936), člen společnosti EKSz.

[45] Herbert A. Strauss: Hostages of Modernization. Austria – Hungary – Poland – Russia. Walter de Gruyter, Berlín/New York 1993, str. 916-7.

[46] Kea-ťing usedl na trůn někdy před rokem 1796, protože už z tohoto roku existují zprávy, že v řadě provincií propukla vzpoura, protože byl „nerozhodný princ“ a oddával se v té době nemravnostem, osvojil si metodu krotit vzbouřence velkými úplatky a mj. jejich vůdce uváděl do ctihodných úřadů. Jen tak tak unikl smrti, když někdo z jeho příbuzenstva zorganizoval palácový převrat. Během prvních deseti let jeho kralování docházelo k narušování práva a pořádku skupinou pirátů, za nimiž zůstávala podél pobřeží jen spoušť. Vyžádal si pomoc portugalské vlády, která však k ničemu nevedla. Namísto toho s nimi podepsal mírovou smlouvu a jejich vůdce povýšil na kapitány císařského námořnictva a s velkou pompou se navrátil do Kantonu, kde proběhly oslavy míru. Zemřel roku 1820 a jeho syn Taouk Wang, jehož titul se – zřejmě z docela pochopitelných důvodů – překládá jako „Vítězství rozumu“, nastoupil na trůn v srpnu 1821.

[47] Some Account of a Secret Association in China, entitled the Triad Society. Dr. Milne, Principal of the Anglo-Chinese College. Communicated by Robert Morrison on February 5, 1825.