Nezničitelná posvátná země

V páté části uslyšíme mnoho hlasů, které nás ujistí, že současná pozice osy je abnormální, a nabídnou důvody, proč Země upadla v nemilost. V moderní době je však mnohem méně těch, kdo tvrdí, že mají určité povědomí o jejím původním stavu. Mezi nimi vynikají zejména dva pisatelé, kteří jsou ochotni podělit se o tuto znalost se svými čtenáři, přičemž přiznávají, že ji získali jinými než běžnými cestami – H. P. Blavatská (1831–1891) a René Guénon (1886–1951), nepochybně dva z nejuznávanějších esoteriků novější doby.

Nejprve se budeme věnovat popisu zaniklých dob Hyperboreje a Atlantidy, jak jej podala Blavatská. K tomu je nutno prosít a roztřídit zmínky, roztroušené v jejím mistrovském díle „iniciační vědy“ pod názvem Tajná nauka,[1] jež má formu komentáře k záhadným „strofám z Knihy Dzyan“, jinak neznámého textu o tradiční kosmogonii. Blavatská není vždy konsistentní, ať již kvůli spěchu, anebo z nezpůsobilosti (jak přirozeně předpokládali její oponenti), nebo vůbec kvůli svévolnému matení čtenáře umisťováním slepých odboček podél cesty, aby „Tajná nauka“ nebyla příliš snadno přístupná. Nicméně hlavní směry, jimiž se podle ní ubíraly osudy lidstva, lze rekonstruovat v podobě sledu sedmi základních ras obývajících sedm kontinentů:

1. 1. Prvním světadílem této manvantary (období mnoha miliónů let) byla „nezničitelná posvátná země“.[2] Ačkoli o ní lze říci jenom málo, „pokrývala celý severní pól jako souvislý krunýř“.[3] Byla domovem první lidské rasy, která „neměla nic jako charakteristický vzhled či barvu kůže, a už vůbec ne objektivní podobu, byť jinak byla kolosální“.[4] Tito naši první předkové neměli fyzické, nýbrž éterické tělo, a nemohlo u nich dojít ke zranění ani nezakoušeli smrt.[5] (Podobností s Platónovou nesmrtelnou a nerozplozující se rasou se budeme ještě zabývat.)
   2. Druhý světadíl se rozprostíral na jih a na západ od severního pólu,[6] a patrně zahrnoval Baffinovo moře,[7] jakož i kontinent tvaru koňského kopyta sahající od Grónska po Kamčatku.[8] Na něm se objevila druhá rasa obrovitých, androgynních, pololidských bytostí; představovaly „první pokus, jak vystavět lidské tělo hmotné povahy“.[9] Většina z nich zanikla v prvním velkém kataklysmatu, když se Grónsko a další severní „ráje se svým věčným jarem“ proměnily v „hyperborejskou říši Hádovu“.[10]
   3. K pojmenování třetího světadílu, táhnoucího se od Indického oceánu po Austrálii,[11] si Blavatská vypůjčila soudobý geologický pojem Lemurie. Byla to epocha třetí rasy, „zlatého věku“, kdy „bohové chodili po Zemi a volně se mísili se smrtelníky“.[12] V průběhu lemurské éry se objevila první ze skutečně lidských ras, které se postupně rozvíjely z androgynních bytostí kladoucích vajíčka ve dvě odlišná pohlaví.[13] Toto byl „pád člověka“,[14] k němuž došlo asi před 18 milióny lety.
   4. Lemurie byla poté zničena a ti, kdo přežili, zrodili čtvrtou rasu,[15] jejíž vlastí byla Atlantida. Atlanťané se již od doby svých nejstarších kmenů dělili na spravedlivé a nespravedlivé.[16] Jejich kontinent se potopil asi před 850 000 lety.
   5. Pátá, hnědo-bílá rasa (árjovská) se objevila v Asii. Od té doby se vynořilo a zase zmizelo několik pevnin, z nichž poslední byla Platónova „Atlantis“, zlomek velkého kontinentu, který se potopil asi před 12 000 lety.[17]
   6. a 7. Do konce této manvantary mají následovat ještě dvě rasy.

Shrnu-li to slovy Blavatské: „Věříme [v existenci] sedmi ‚světadílů‘, z nichž čtyři již zanikly, pátý doposud existuje a dva se teprve objeví v budoucnu.“[18]

Zprávu zachovanou v hebrejské Sefer Berešit (Kniha Genesis) lze okamžitě vyložit v souladu s popisem prvních čtyř ras u Blavatské. Začíná stvořením duchovního Adama, kterého Elohim stvořil „jako muže a ženu“ (Gn 1,27). Druhý příběh o stvoření, obecně považován za alternativní verzi pocházející z pramene zvaného „jahvista“, již vypráví o více materializované bytosti, utvořené z prachu země, prodchnuté dechem života (2,7) a umístěné do „Edenu“. Pak přichází rozdělení na pohlaví (2,21–22) a nakonec definitivní vstup do fyzických těl („kožených suknic“ z Gn 3,21) a vyloučení z Edenu (neboli polární domoviny). Od té doby se lidé, kteří se již zcela podobají nám, začínají množit v různě zbarvených rasách a osídlovat zeměkouli.

V hinduistických puránách, které jsou dalším Blavatské primárním zdrojem, je země Hyperborea nazývána Svita-dvípa, „Bílý ostrov“, a za své mytické centrum má horu Méru. Tato hora má podle spisu Haimavačanda čtyři obrovské pilíře: východní ze zlata, jižní z železa, západní ze stříbra a severní z bronzu. Vytékají z něj čtyři řeky, všechny plynoucí z nebeské Gangy a vylévající se zpod Višnuových chodidel v blízkosti Polárky.[19] (Zde vnímáme podobnost se čtyřmi řekami tekoucími z biblického Edenu.) Blavatská píše, že tato posvátná země „je jedinou, jež má osudem určeno trvat od počátku do konce manvantary, přetrvat každé kolo“[20] – což možná symbolizují její čtyři pilíře zhotovené z kovů charakteristických pro jednotlivé věky.

Méru hojně popisují hinduistické texty i jejich moderní komentáře, počínaje esejem O posvátných ostrovech na Západě od Francise Wilforda,[21] jenž se jakožto vlastenec pokusil „Bílý ostrov“ umístit do Británie. Orientalisté – a rovněž Indové – se snažili srovnat geografii hory Méru (údajně přes milion kilometrů vysoké) s nějakým konkrétním místem na Zemi. Blavatské Hyperborea je v tomto směru nejednoznačná: má geografickou polohu, situovanou na severní pól, nicméně je nehmotná, člověk ji tedy pravděpodobně nenajde, hledá-li ji zde a smrtelnými zraky. Nejnovější vědecké zhodnocení védské kosmologie, jehož autorem je Richard L. Thompson, přináší odvážný návrh, který mnozí čtenáři ocení – že místa popsaná ve védách, jež není možno umístit do známých pozemských dimenzí nebo jim je přizpůsobit, jsou součástí širokého, mnohoúrovňového kosmu, jenž zahrnuje týž vesmír, jako je náš, nicméně bytosti v dřívějších jugách ho dokázaly vnímat.[22]

Guénon o Hyperboreji

Asi si sotva můžeme vybrat odlišnější postavy, než jsou labilní ruská aristokratka, jejíž život je spletí intrik a tajemství, avšak její dílo představuje zdroj esoterní moudrosti, a rozvážný francouzský intelektuál, který sice madam Blavatskou, všemi jejími následovníky i vším, co zastávala, pohrdal, nicméně sám v mnoha případech učil přesně to samé. Blavatská získala své poznání obsáhlým čtením i prostřednictvím ústní výuky „mistrů“, kteří nebyli nikdy přesvědčivě identifikováni.[23] Guénon to své čerpal z jiných, ovšem obdobných pramenů – povídá se, že v mládí měl kontakty s tajemnými hinduisty. Čtenáře nenechává na pochybách, že mluví s autoritou odvozenou z iniciačních nauk, tedy nejenom na základě učenosti nebo osobní filosofie. V článku Atlantis a Hyperborea (1929) Guénon zmiňuje dalšího autora zabývajícího se tímto tématem:

„Považujeme ho za ‚hledače‘ (čímž ho v žádném případě nechceme očernit), jenž podává vysvětlení z hlediska svých osobních názorů a někdy poměrně smělá; má na to plné právo, protože není spojen s žádnou současnou živou tradicí a nikterak nedisponuje údaji přijatými přímou transmisí. Jinými slovy můžeme říci, že se věnuje archeologii, zatímco my sami iniciační vědě, což jsou dva úhly pohledu, které – byť se týkají stejných témat – nikdy nemohou být shodné.“[24]

Guénonův popis Hyperboreje v mnohém připomíná podání Blavatské, je však koncipován v mnohem omezenějším časovém měřítku. Guénon se zabývá epochami, které sice daleko předcházejí historické doby, nicméně patří do téže mahájugy neboli posloupnosti čtyř věků jako veškeré známé dějiny. (Guénon tuto periodu rovněž nazývá manvantara, ačkoli ta obvykle představuje mnohem delší období obsahující sedmdesát jednu mahájugu.)[25] Počítaje s číselnými údaji v hinduistických puránách tvrdí, že trvala 64 800 let, „což velmi dobře koresponduje se skutečným stářím současného pozemského lidstva“.[26]

Tento adamský cyklus, o němž se Guénon domnívá, že se nyní blíží ke konci, začal v hyperborejské zemi zvané Tula – což je stejné jméno jako řecká a latinská Thúlé. Ta byla „prvním a nejvýznamnějším centrem celé probíhající manvantary (…), archetypálním ‚posvátným ostrovem‘, zpočátku umístěným doslova ‚na pólu‘.“[27] Guénon neříká, jaké bytosti zde žily, nicméně člověk z toho vyrozumí, že cyklus současného lidstva začal tam, v rámci prvotního zákona a tradice, jež mu přinesl Vaivasvata Manu neboli duchovní zakladatel této manvantary. (Výraz „tradice“ Guénon a jeho následovníci používají ve zvláštním významu označujícím komplex esoterního poznání, symboliky, iniciace a rituálních praktik, na nichž pak náboženství staví exoterní stránku.)

Podle Guénona se později než toto hyperborejské centrum objevila poměrně odlišná Atlantida, země, jež nyní spočívá pod vlnami Atlantického oceánu. Autor se domnívá, že atlantská civilizace trvala jeden „platónský rok“ (12 960 let), jenž se rovná polovině doby precese bodů rovnodennosti.[28] Co se týče naší vlastní poantlantské epochy, říká, že svou tradici přijala z dvojího zdroje: jednak přímo z prvotní tradice severu, jednak ze západní atlantské tradice.[29] Ta první se stala počátkem hinduismu, který Guénon považoval za nejbližší původnímu odkazu ze všech nynějších tradic, zatímco druhá zapustila kořeny ve starověkém Egyptě a v Americe. Z Guénonových esejí o výkladu symbolů patrně plyne, že v Méru nespatřoval nějakou skutečnou horu ležící na severním pólu,[30] ale spíše symbol zemské osy, která probíhá pólem a směřuje k Arktoi – souhvězdím Velké a Malé Medvědice.

Sklon zemské osy Guénon zmiňuje pouze v letmé poznámce; ten „podle určitých tradičních údajů neexistoval hned od počátku, ale je důsledkem toho, co se v jazyce Západu nazývá ‚pádem člověka‘“,[31] nicméně, jak čtenáři zjistí, autor své nejpodnětnější narážky mnohdy ukrývá do poznámek. Guénona v tomto materiálu celkově zajímalo vysvětlení symboliky a mytologie pólu, k níž se vrátíme v jedenácté kapitole. Důležité je uvědomit si míru, v níž právě zmiňováním takových věcí jako Hyperborea a Atlantida vystupoval z běžných mezí svého učení. Většina jeho díla pojednává o symbolice a metafyzických naukách, zejména co se týče překračování hranic mezi odlišnými náboženstvími a odhalování jejich jednoty na esoterní úrovni. Faktem je, že Atlantidu popsal Platón a stala se předmětem stovek knih; jde o okrajové, nicméně do jisté míry respektované téma, ačkoli geologové považují hledání polohy Atlantidy jako takové za zdiskreditovanou myšlenku. Hyperborea je ještě méně přijatelná, zejména její výklad, který podává Guénon. Neboť zatímco zde byli vědci (od Jeana-Sylvaina Baillyho po Jürgena Spanutha), kteří se pokoušeli ztotožnit legendární Atlantidu s některým dnešním územím na dalekém severu, Guénon tak nečiní a naprosto jasně tvrdí, že Hyperborea není totéž co Atlantida, nýbrž jde o ještě starší světadíl, jenž se nacházel jednoznačně na severním pólu.

Pro mysl současníků je bezpochyby těžké představit si čistě éternou první rasu, kterou madam Blavatská umisťuje do oblasti pólu, a přirozeně vyvstává otázka, proč paleontologové neobjevili zbytky její druhé a třetí rasy. Ačkoli Guénon se těmto tématům většinou vyhýbá jako příliš senzačním, dotýká se jich v díle Vláda množství a znamení časů,[32] když píše o narůstajícím hrubnutí světa a jeho obyvatel, přičemž na adresu moderní vědy dodává, že namísto toho, aby hranice známého světa posunula dál, zúžila je jako nikdy předtím tak, že zredukovala svět a člověka na „pouhá tělesná jsoucna, která jsou podle ní hypoteticky zbaveny i té nejmenší možnosti komunikace s jakýmkoli jiným řádem skutečnosti“.[33] A vysvětluje, že ještě nikdy v této manvantaře nepokročil sestup do hmoty natolik, jak je tomu dnes. Někteří z jeho následovníků[34] souhlasí s theosofy a otevřeně říkají, že toto je důvod, proč nemůžeme vykopat kosti našich hyperborejských předků – jejich těla prostě nebyla materializována v takovém rozsahu jako naše, a tudíž se nezachovala.[35]

Tak lze snadno vyřešit námitku, založenou na tom, že polární klima bylo pro lidi příliš chladné a temné. Jak říká Blavatská:

„My lidé jsme se naučili žít v jakémkoli podnebí, ať ledovém, nebo tropickém, avšak první dvě rasy neměly s klimatem nic společného, ani nepodléhaly teplotě nebo její změně. A takto lidé podle našeho učení žili až do konce třetí základní (kořenové) rasy, kdy na celé zeměkouli vládlo věčné jaro (…).“[36]

Jean Phaure rozvinul Guénonovy náznaky do verze prehistorie, která skvěle harmonizuje čtyři zcela nesourodé chronologie: Guénonův cyklus 64 800 let našeho současného lidstva, jenž má skončit v poměrně blízké budoucnosti, hinduistický systém čtyř jug, astrologické věky (o nichž budeme podrobněji mluvit ve dvanácté kapitole) a „platónské roky“ Řeků. Jeho schéma je následující:

cca 62 800 – 36 880 př. Kr.:
zlatý věk (krita juga), doba trvání 25 920 let (jeden celý precesní cyklus, začínající věkem Lva)
zemský ráj před inkarnací

36 880 – 17 440 př. Kr.:
stříbrný věk (tréta juga), doba trvání 19 440 let (devátá astrologická éra, Lev až Střelec)
pád do inkarnace, Hyperborea, možná Mu a Lemurie

17 440 – 4 480 př. Kr.:
bronzový věk (dvápara juga), doba trvání 12 960 let (půlka precesního cyklu, Štír až Blíženci)
konec Atlantidy kolem 10 800 př. Kr., atlantské kolonie, potopa za Noema, počátky písma

4 480 př. Kr. – 2 000 po Kr.:
železný věk (kali juga), doba trvání 6 480 let (věk Býka, Berana a Ryb)
„klasická“ historie, narození Krista označuje začátek éry Ryb[37]

Milénium, věk Vodnáře, Parúsia, Poslední soud, počátek nového cyklu života lidstva

Tomuto schématu ve Phaureho knize předchází velmi obsáhlá dokumentace, jež se jej snaží sladit s vědeckými názory na prehistorii a kterou zde nelze stručně reprodukovat. Ale i on, podobně jako Richard Thompson, zastává širší názory než materialistická věda. Zatímco první rasa ještě není ani fyzická, Phaureho nechávají klidným i důsledky inkarnace lidstva jeho „stříbrného věku“, kterou situuje do arktické oblasti v období doby ledové:

„Mohlo by zde v rozsahu malého světadílu existovat „mikroklima“, udržované zdroji energie, které jsou pro nás záhadou, protože jsou duchovní? Toto lidstvo z počátku stříbrného věku bylo zajisté již vtěleno, nicméně doposud obdařeno nesmírnými duševními a intelektuálními schopnostmi. Je možné, že pokud „postprimordiální“ lidé stříbrného věku ovládali své tělesné energie a především kundalini, mohli ideální životní prostor najít i v zemi, jež je pro nás příliš chladná. Ještě donedávna někteří Tibeťané vydávali svědectví o stejných „silách“, žijíce téměř neoděni ve velmi vysokých nadmořských výškách a vyzařujíce ze sebe teplo, jež dokáže dostatečně vysušit navlhlé a zmrzlé oblečení skoro okamžitě! Mimo to, jak lze zapomenout na analogickou tradici prvotního Ráje, jenž byl znázorňován jako obklopený jiskřivými ledovými zdmi? Kdo ví, co bychom odkryli při průzkumu půdy v Grónsku („Zelené zemi“), jakékoli potíže by nám to způsobilo?“[38]

Popisy Blavatské a Guénona jsou do určité míry slučitelné, avšak jejich zásadní odlišnosti ukazují, že tato záležitost není vůbec vyřešena, a to ani u těch, kteří pracují povětšině s hinduistickými zdroji. Jasně vidíme, že manvantara v pojetí Blavatské je v souladu s hinduistickým datováním tohoto období omnoho delší než Guénonova, a trvá milióny let, zatímco ta jeho tisíce. Ve srovnání s její chronologií tvoří Guénonova „Hyperborea“ a „Atlantida“ v rámci dějin páté rasy spíše vedlejší události. Tito dva nestálí společníci se nicméně shodují v radikální opozici vůči obrazu prezentovanému moderní evoluční teorií. Lidská rasa se podle jejich názoru nevyprostila z lidoopích předků a ve vývoji svého poznání a síly nepostupovala stále dál až na dnešní úroveň. Naopak, měla božské počátky a její první stav nebyl fyzický; pouze jakmile cyklus pokročil, vstoupila plně do fyzického světa, v němž se nacházíme my dnes. Nejde tedy o „vzestup člověka“, jak jej formuloval Darwin, nýbrž o sestup, jehož milníky tvoří tyto fáze prehistorie.

Dobře si pamatuji dopad objevů těchto autorů a mnoha jejich následovníků i první tušení, že „vědecký“ pohled na dějiny, jímž je indoktrinován téměř každý mladý člověk, může být zcela chybný. Uvědomění, že se možná nacházíme v nejnižším bodu cyklu a nevezeme se na stále stoupající vlně, člověka osvobozuje od existenciální úzkosti současné doby, která se chytá nalomeného stébla víry v lidský „pokrok“ navzdory drtivým důkazům svědčícím o opaku.

∴

Z připravované knihy Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu od Joscelyna Godwina připravované k vydání v nakladatelství Horus & Malvern.

[1] H. P. Blavatsky: Secret Doctrine, 1888, II, str. 6.

[2] Tamtéž, II, str. 310.

[3] Tamtéž, II, str. 401.

[4] Tamtéž, II, str. 249.

[5] Tamtéž II, str. 138.

[6] Tamtéž II, str. 7.

[7] Rovněž Baffinův záliv, grónsky Avannaata Imaa, tj. „moře (na) severu“, mezi Atlantským a Severním ledovým oceánem.

[8] Tamtéž II, str. 401-402.

[9] Tamtéž II, str. 138.

[10] Tamtéž II, str. 138.

[11] Tamtéž II, str. 7.

[12] Tamtéž II, str. 273.

[13] Tamtéž II, str. 132.

[14] Tamtéž II, str. 173.

[15] Tamtéž II, str. 250.

[16] Tamtéž II, str. 273.

[17] Tamtéž II, str. 8-9.

[18] Tamtéž II, str. 404.

[19] Viz přehled in: J.-F. Daniélo, 1840, str. 413n, str. 417.

[20] Blavatsky, Secret Doctrine, 1888, II, str. 6.

[21] Francis Wilford: Sacred Isles in the West. Asiatic Researches 8, str. 302n.

[22] Viz Thompson 1989, str. 43, str. 57.

[23] Nicméně viz Johnson 1990.

[24] Guénon 1970, str. 40-41. Dotyčným „archeologem“ je Paul Le Cour, zakladatel revue Atlantis.

[25] Súrja siddhánta I, str. 18.

[26] Guénon 1970, str. 24.

[27] Guénon 1970, str. 38, citováno z: Guénon 1983, str. 56.

[28] Guénon 1970, str. 48.

[29] Guénon 1970, str. 50.

[30] Sebráno in: Guénon 1962.

[31] Guénon 1970, str. 36n.

[32] René Guénon: The Reign of Quantity and the Signs of the Times. Luzac, Londýn 1953, str. 140n.

[33] Guénon 1953b, str. 144.

[34] Viz Negus 1969, str. 54.

[35] Viz také Blavatsky 1888, II, str. 289.

[36] Blavatsky 1888, II, str. 135.

[37] Phaure 1988, str. 263.

[38] Phaure 1988, str. 280-281.