Amrita

9

Amrita je sbírkou mnoha „začátků“ Aleistera Crowleyho a představuje metodu obnovování mládí a energie – což je ústředním tajemstvím života. Crowley si byl vědom toho, že jeho zneužití – pramenící z malé obeznámenosti a nevědomosti – by mohlo zdiskreditovat toto magické arciumění, které vyžaduje náležitou přípravu a koncentraci, a proto jsou jeho slova střežena. Jako ten, kdo prohlašoval, že „Mystérium je nepřítelem pravdy,“ však také věděl, že „tajné vědění má naprosto odpovídající strážce.“

Crowley byl perfekcionista neustále usilující o konečnou pravdu. Mnohokrát se pokusil vysvětlit nevysvětlitelné, objasnit cestu každému. Jak napsal v Konx Om Pax: „Drahé dítky země, dlouho jste bloudily v temnotách. Opusťte noc a hledejte den! Snažte se nenapodobovat jazyk mudrců, neboť to jest snadné. Neexistuje královská cesta k osvícení: a aj, pravím vám, ve Světle je pravda pro Děti Světla. Pro ty v temnotách znamená zmatek a nástrahy.“

S úctou k mágovi věku Vodnáře vám nabízíme ukázku z připravované knihy ke zpytování, abychom napomohli vašemu postupu ve Světle.

A.M.R.I.T.A. je sbírkou statí Aleistera Crowleyho o okultní medicíně, obzvláště o amritě, jež je ústředním tajemstvím Ordo Templi Orientis (O.T.O.), zednářského řádu, údajně odvozeného z řádu Rosikruciánů z osmnáctého století, který si otevřeně nárokuje vlastnictví na „tajemství kamene mudrců, elixíru nesmrtelnosti a universálního léku.“1 Amrita znamená v sanskrtu „nesmrtelnost“ či „nesmrtelný nektar“; z tohoto slova se odvozuje řecká ambrosia, nektar bohů. Co bylo základem tak mimořádného tvrzení? Crowley, o to dychtivější odhalit závoj a přesto vázán přísahou mlčenlivosti ve spojení s vlastním smyslem pro to, co je v magii vhodné, zde odhaluje mnoho z teoretického základu magického omlazování – často vyjadřovaného alchymickou symbolikou – jež praktikoval a učil od roku 1912 do své smrti v roce 1947. Pro pochopení toho, jak důležité bylo v Crowleyho životě pátrání po elixíru, uvádíme několik životopisných údajů.

O okultismus se Crowley poprvé zajímal při studiu rozsáhlé literatury o alchymii. Podle vlastního hodnocení toho hodně přečetl a málo pochopil. Jeho pokus pochlubit se svými nově získanými znalostmi ve švýcarské pivnici vedl v listopadu 1898 k jeho zasvěcení do Hermetického řádu Zlatého úsvitu, okultního bratrstva, jež mělo „rosikruciánský“ Druhý řád, jehož rituál byl založen na legendě o Christianu Rosenkreuzovi, zmiňované ve Fama Fraternitatis (1614). Prvním pravidlem rosikruciánů, jež Fama uvádí, zní, že členové Řádu se nesmějí věnovat ničemu jinému než léčbě nemocných, a to zdarma. Přestože Druhý řád Zlatého úsvitu nabízel povrchní znalost alchymie, vykládanou podle magického ceremoniálu, nebyl tento Lék, okultní či jiný, součástí jeho programu. Crowley byl do Druhého řádu přijat v roce 1900, uprostřed boje o hegemonii mezi jeho zakladatelem, S. L. Mathersem a rebelujícími londýnskými adepty. Crowley měl před přijetím přístup k tajnému řádovému dokumentu „Z.2“, ale o oddílu týkajícím se alchymie neměl valného mínění a označoval jej za „groteskní nesmysl.“2 Neexistuje však důkaz, že by se pokusil alchymické instrukce ze Z.2 použít.

Po zhroucení Zlatého úsvitu na přelomu století ztratil Crowley víru v Matherse a nakonec, na základě „Cairo Working“ a po přijetí Knihy Zákona v roce 1904, prohlásil, že ho jako hlavní adept nahradil. Podle příkazů, jež mu byly v tomto díle uloženy, vydal Crowley ve svém časopise The Equinox tajné učení Zlatého úsvitu, včetně rituálu Druhého řádu, který vyšel v březnovém vydání roku 1910. Mathers podal žalobu, aby zamezil zveřejnění a prohlašoval se za vůdce Rosikruciánského řádu. Crowleyho vítězství, a s ním spojená publicita, vyústily v situaci, kdy byl Crowley zaplaven nesčetnými „jedinými hodnověrnými vůdci“ Řádu. Jedním z nejvytrvalejších byl Theodor Reuss,3 Fráter Superior a Zevní vůdce in mundo Starověkého řádu východních templářů.

O.T.O. byl zformován na základě zakládací listiny, již v roce 1902 udělil anglický zednářský nadšenec a antikvář John Yarker Reussovi a jeho dvěma kolegům, kteří ji zpracovali jako soubor rituálů spojující všechny různé zednářské stupně v jeden systém. K tomuto čistě exoterickému uspořádání byl přidán vysoce nekonvenční výklad symbolismu svobodného zednářství a hermetismu: klíčem k pochopení byla sexuální magie. Ale pro vnější svět nebyl O.T.O. k rozeznání od ostatních „frakčních“ nebo pseudo-zednářských společností, jež vznikaly v devatenáctém století, kromě faktu, že se jednalo o smíšenou zednářskou lóži, což znamená, že přijímal muže a ženy se stejnými právy. Tento fakt jej automaticky vylučoval z uznávaných zásad řádného zednářství.

Aleister Crowley

V době svého setkání s Reussem, nastoupil již Crowley neortodoxní zednářskou dráhu. Přestože si byl jistě vědom faktu, že zakladatelé Zlatého úsvitu byli všichni řádnými svobodnými zednáři, a že jejich rituály – včetně jeho zasvěcení do Řádu – se konaly v zapůjčených zednářských sálech, byl Crowley poprvé do zednářství zasvěcen v Mexiku, v roce 1900, kde byl na žádost jistého Dona Jesuse de Medina-Sidonia prosazen do 33°. Poté, co ke svému zděšení zjistil, že mu zasvěcení z Mexika neposkytuje v Anglii žádoucí postavení, požádal Crowley v červnu 1904 o členství v pařížské „Anglosaské Lóži č. 343,“ pracující na základě zakládající listiny Grande Loge de France. 17. prosince 1904 byl povýšen na Mistra Zednáře. Na straně oficiálních subjektů, jako byla United Grand Lodge of England, vůdčí autorita v Anglii, jež považovala Grande Loge de France za neregulérní, se Crowley nesetkal se stejnou shovívavostí. Navzdory žádosti podané v roce 1913 velkosekretáři, siru Edwardu Letchworthovi, nebyl Crowley v Anglii nikdy uznán za řádného člena bratrstva.

Při své návštěvě 1910 nabídl Reuss Crowleymu okamžitě VII° O.T.O., jenž byl považován za ekvivalent 33° prastarého a původního rituálu. V té době Crowleyho zájem o svobodné zednářství značně ochladl, neboť je považoval za „prázdný klam, šaškování, výmluvu pro hulvátství opilců či neblahé spojení politických intrikánů a obchodních pirátů.“4 Reuss se pokusil Crowleyho přesvědčit, že existuje několik lidí, kteří berou svobodné zednářství vážně, a, což je důležitější, že rituály skrývají hluboká magická tajemství. Crowleymu se Reuss zdál nudný a arogantní, takže jej rychle vypoklonkoval.

Reuss navštívil Crowleyho znovu na jaře 1912 a tvrdil, že Crowley v jedné ze svých knih jasně zveřejnil tajemství IX° O.T.O. Ten to popřel a Reuss mu zmíněnou pasáž okamžitě ukázal, čímž ohromil jejího autora, který jí žádný význam nepřikládal. Reuss trval na tom, že Crowleyho přijme do IX° a zaváže jej přísahou tajemství. Crowley připomněl Reussovo vysvětlení formule IX° a poznamenal, že „to tajemství ve formě, v níž je v té době Řád vlastní, je velmi hrubé a nevědecké a neobsahuje vysvětlení podmínek, jež je třeba vytvořit, aby fungovalo. Strávil jsem mnoho let experimenty, abych zjistil, jaké to jsou podmínky.“5 Zpočátku Crowley s touto formulí experimentoval jen sporadicky. Poté, co si všimnul, jak úspěšné toto příležitostné používání bylo, začal si v září 1914 vést deník svého Díla. Po zbytek života praktikoval Crowley rituály O.T.O., jimž dával přednost před komplikovanými obřadními metodami, jež se naučil ve Zlatém úsvitu; tajemství IX° považoval prostě za nástroj šetřící námahu.

Reuss zmocnil v roce 1912 Crowleyho, aby vedl O.T.O. v Anglii a anglicky mluvících zemích a požádal jej, aby zrevidoval rituály a instrukce. V Londýně, kde byla zřízena lóže, Crowley s Reussem úzce spolupracoval a provedl revizi rituálů – z nichž některé byly jen mírnými variacemi na díla „imitativní magie“ – až do VI°, podstatně přepsal podklady s instrukcemi pro IX°, Liber C vel Agape vel Azoth : Kniha odhalení Svatého Grálu, přičemž bude promluveno o vínu sabatu adeptů a opatřil je osobním komentářem, De Arte Magica secundum Ritum Gradus Nonae O.T.O.,6 a písemnosti vztahující se k jiným stupňům. Jejich spolupráce byla ukončena propuknutím války a Crowleyho odjezdem do Ameriky.

OTO Cancellarius

Během svého amerického období (1914-1919) se Crowley opakovaně pokoušel podpořit zřízení O.T.O. v Novém Světě, zde se však nesetkal s úspěchem. Kromě oddaného studenta Charlese Stansfelda Jonese z Britské Kolumbie a jeho spřízněnců, neměl Crowley v Severní Americe jiné organizované stoupence. Crowleyho schopnost, již sám nazýval „magnetická odpudivá síla“ mu získávala přívržence stejnou rychlostí, jakou je zase ztrácel, a jeho jméno se brzy pojilo s různými skandály. Díky námitkám amerických zednářů Crowley znovu přepsal rituály „Modré Lóže“ O.T.O. (Minerval III°) a odstranil veškeré odkazy na Hiramovu legendu o umění zednářském. K tomu, aby se hnutí stalo populární, to však nestačilo. Jeho pokusy prosadit se jako okultní učitel padly z velké části na neúrodnou půdu.

Větší část Crowleyho okultního díla byla v Americe prováděna v soukromí, neboť se pokoušel vytříbit chápání a užívání IX°. O tomto úsilí poskytují dostatek důkazů jeho deníky z té doby. Shrnutí jeho raného díla uvádíme ve stati „Elixír života (I)“, „přiložené fotografie“, o nichž se v článku zmiňuje, se nedochovaly. Jedním z vrcholů jeho osobního vývoje bylo to, že podstoupil „velké magické uchýlení se do ústraní“ u Bristolu v New Hampshiru, v létě 1916. Zde experimentoval s magickým omlazováním a dosáhl překvapivých výsledků, podrobně popsaných v části »Amrity« nazvané „Pozoruhodný experiment s elixírem života.“7

Do Anglie se Crowley vrátil v prosinci 1919 a okamžitě se chopil plánu zřídit komunitu založenou na principech, jež posbíral z Knihy Zákona. 1. dubna 1920 založil Crowley své opatství Theléma u sicilské vesnice Cefalú. Podle rosikruciánské tradice tuto malou usedlost nazval Collegium ad Spiritum Sanctum. Zde znovu pokračoval se svými výzkumy magického omlazování, jejichž výsledky uvádíme ve stati „Elixír života (II).“ Aby do opatství přitáhl nové členy, vymyslil si plán inzerovat je jako lázně, kde lze o pacienty pečovat podle metod O.T.O.

Nechal si natisknout hlavičkové papíry, na nichž uváděl své různé imaginární lékařské tituly,8 včetně „M. D. Damc.“ – Damcar je mytickým domovem arabských mudrců, o nichž se zmiňuje Fama Fraternitatis. Ve skutečnosti se Crowley medicínskému vzdělání nejvíce přiblížil, když naslouchal promluvám svého přítele z Cambridge, Ivora Backa, význačného chirurga. Čím blíže k domovu, tím naléhavější byl pro Crowleyho zdravotní problém, s nímž se potýkal v opatství, a sice jeho závislost na heroinu a ostatních drogách, jíž se snažil neúspěšně zbavit. Své teorie o léčení rozvinul ve svém klíčovém románu The Diary of a Drug Fiend (1922). Hlavní hrdina se jmenuje „Basil King Lamus, „ jenž „byl zkušeným lékařem, ačkoliv medicínu nikdy oficiálně nestudoval.“9 Želbohu neměl mnoho času uvést své teorie do praxe. V roce 1923 byl z Itálie Mussoliniho příkazem vypovězen. Sám přiznává, že opatství selhalo stejně jako všechny jeho ostatní podniky.

Jako další začal Crowley v roce 1932 dělat reklamu své amritě – často psáno s tečkami mezi velkými písmeny, aby naznačil, že se jedná o magickou formuli. V té době se vrátil zpět do Anglie, kde zůstal po zbytek života. 5. října 1932 přednášel za odměnu deset guinejí v National Laboratory of Psychical Research, na pozvání slavného lovce duchů Harryho Price.10 Jeho přednáška „Elixír života: Naše magická medicína,“ se původně nazývala „Psychické omlazování,“ jak Crowley napsal: „Musím tam vsadit odporné slovo „psychický“, abych Harryho Price potěšil.“ Články publikované v tisku přinesly mnoho dotazů týkajících se jeho léčení, avšak přemrštěná cena způsobila, že se někteří lidé podivovali, co mají za své peníze kromě masáží a diety obdržet.

Bylo to účinné? Nejpodrobnějším záznamem o léčbě je vlastní Crowleyho případ, jeho „Prozatímní zpráva“ z roku 1933 je mírně řečeno poněkud úsečná. Některé z oznámených výsledků, jako úplné vyléčení jeho astmatu, nebyly trvalé. Vysvětloval, že „El(ixír) funguje v tělech, jež nebyla řádně očištěna, jen jako krátké spasma.“11 Ke svému kolegovi Geraldu Yorkemu poznamenal, že „IX. stupeň nenahradí pravidelné léčení a samozřejmě by se neměl užívat, je-li člověk plný jedu.“12 Crowley ve svém programu dále přiznal tři zádrhele: „(1) Lidé zjišťují, že se jim staré nemoci vracejí. Příčinou je působení jedů, které v nich zůstaly (někdy je také léčení příliš namáhavé). (2) Lidé se bouří proti režimu jako takovému. (3) Lidé najednou zahlédnou břemeno věčného zápolení. Vůle zemřít. I to je znakem důvěry v úspěch.“13 Crowley své léčení jasně nepovažoval za všelék. Jeho cíl odpovídal spíše hinduistickému pojetí znovuprožívaného omlazení než semitské představě věčného života.

Navzdory katastrofickému výsledku žaloby pro urážku na cti v roce 1934, jež vedla k jeho bankrotu v roce 1935, se Crowley nikdy nepřestal snažit učinit z terapie s amritou obchodní záležitost. V září 1935 navrhnul zřízení kliniky v londýnském West Endu, jež by pečovala o pacienty během první části léčení trvajícího od tří do šesti měsíců. Poslední měsíc kúry, kdy byla amrita pacientům podávána ve formě pilulek, bylo k dosažení optimálních výsledků nutné suché klima. Crowley hledal, ale nenašel, kapitál ve výši 2 000 liber, jenž by použil na koupi různých typů lamp a „elektrických lázní,“ jež považoval za blahodárné. V roce 1938 se naposledy pokusil zřídit kliniku v Hasker Street č. 6, S.W.3, kde jej obchodníci znali jako „Dr. Crowleyho.“ Jeho partner v tomto podniku však rychle ztratil zájem, a tak se celá záležitost uzavřela.

Aleister Crowley

V posledním desetiletí svého života se Crowley široce zaměstnával psaním a publikováním a přijímal jen málo pacientů, neboť jeho vlastní zdraví se zhoršovalo. Pokusil se také přes značnou vzdálenost vést americkou větev O.T.O., lóži Agape v Hollywoodu a později v Pasadeně v Kalifornii, v jejímž čele stál Wilfred T. Smith.14 Jak se dalo na základě jeho snah z minulosti a nevyhnutelného střetu osobností očekávat, nenacházel Crowley uspokojení ani v lóži Agape, jediné lóži O.T.O. pod jeho jurisdikcí. Ačkoliv Smith nikoho z bratří v lóži nepovažoval za hodného IX°, sdělil Crowley tajemství několika z nich, jež měl za připravené. Věnoval i značné úsilí shrnutí učení do nepublikovaného dokumentu, nazvaném „Emblémy IX° a kterak je užívat“. Crowley usiloval o to, aby měl O.T.O. sbor vůdců znalých jeho tajemství, a proto poněkud unáhleně svěřoval tajemství komukoliv slibnému. V Anglii byla situace stejná. Skrovný počet členů vedl Crowleyho k ukvapenému zasvěcení jeho přítele Louise Wilkinsona, jen aby měl svědka přijetí přísahy v jiném kandidátu IX°.

Ke konci svého života začal mít Crowley pochybnosti o použitelnosti rituálů, jež sestavil, aby postupně vedly k odhalení IX°. Rychlost světa se od roku 1912 tak změnila, že si kladl otázku, zda bude mít vůbec kdy opět dostatek volného času k tomu, aby zpracoval rituály, jak to původně zamýšlel. Crowley požádal svého věrného stoupence Karla Germera, aby navrhnul novou metodu progresivního přenášení tajemství. Byl to však úkol nad Germerovy schopnosti a Crowley sám již neměl dostatek energie, proto se spolehnul na jednoduchou metodu testování kandidátů: „z četných náznaků a narážek zjistěte, z čeho amrita sestává, a pak mi to povíte a tím mě přimějete, abych vás vzal pod přísahu.“15

Ne na každého však zapůsobilo tajemství takto odhalené.

Crowley stále znovu zdůrazňoval, že ústřední tajemství drží stranou, neboť v rukou nezkušených znamená nebezpečí. V deníku si poznamenal, že „myslím, že znalost IX° frátera E.N.L. rozrušilo.16 Příliš se to podobá zkratce & skutečně představuje nebezpečný postup pro někoho, kdo dlouhá léta nestudoval naše ceremoniály. Můj úspěch & imunita mohou velmi dobře vycházet ze skutečnosti, že jsem je poznal až po 14 letech tvrdé práce.“17 Jak to vyjádřil jeden zasvěcenec z lóže Agape, znalost amrity je trnovou korunou pro nerozvážné a nepřipravené. Ti, kdo hledají moc bez zodpovědnosti, takové výstrahy lehce ignorují. I přesto věřil Crowley, že to tajemství má automatickou ochranu proti zneužití.

*

A.M.R.I.T.A.

Tato metoda obnovování mládí a energie byla po mnoho let hlavním tajemstvím O.T.O. (Řád východních templářů).
Bádání současného velmistra Řádu (Aleistera Crowleyho) je přiblížilo modernímu vědeckému myšlení a jeho postupům.
Není závislé na lécích, injekcích, operacích či jiných násilných zásazích do řádu přírody, ale obnovuje tkáně podáváním amrity nebo samotného Elixíru Nesmrtelnosti.
Než-li je však možné to učinit, musí se tělo důkladně očistit od nahromaděných jedů a obnovit pružnost jeho mechanické stavby, což je proces, jenž vyžaduje tři až sedm měsíců, v závislosti na předchozím stavu pacienta a jeho píli, s níž dodržuje předepsaný režim.
Léčení lze provádět bez zásahů do pacientova způsobu života a zpravidla zabírá hodinu až dvě denně.
Výsledkem je skutečné, ne pouze zdánlivé, snížení pacientova věku o pět až patnáct let. Je to jistě přínosný zisk; a jak léta plynou a přírodní proces stárnutí pokračuje, konečné léčení je možné provést bez dlouhého předcházejícího čištění; to znamená za pouhý měsíc. Platí obecná zásada, že je vhodné je podstoupit jednou za pět let.

*

Elixír Života: náš magický lék

Přednáška pro National Laboratory of Psychical Research

V některých kruzích by možná název mé dnešní přednášky způsobil překvapení. Magie, zdá se, zajímá velmi mnoho lidí a omlazování spoustu dalších. Tyto dvě skupiny se však zřídka překrývají. Součástí mého záměru dnes večer však je ukázat, že se tomu tak děje na základě nepochopení povahy obou předmětů. Ve skutečnosti téměř splývají. Cožpak není psáno, že »kdož rozsívá Duchu, z Duchať žíti bude život věčný«?18

Myslím, že raději začnu tím, že vám letmo ukáži tajemství zasvěcenou tradici magie s ohledem na doktrínu omlazování. Tím podstatným, co je třeba pochopit, je fakt, že zatímco v žádném případě nepovažujeme vesmír za iluzi ve smyslu, v němž toto slovo chápou jisté hinduistické školy, věříme, že existuje určitá hierarchie reality, v níž je nejduchovnější kategorií nejryzejší dokonalost a skutečnost. Forma hmoty, jež je přímo vnímatelná smysly, není sice úplně neskutečná, je však považována, mohu-li to takto vyjádřit, za exkrement živoucí skutečnosti věcí. V jiném světle ji lze považovat za důkaz reality závislý na okolnostech

Jasněji to snad vyjádřím, když uvedu velmi praktický případ soudního procesu týkajícího se vraždy. Vězeň je obviněn, že zbavil života příbuznou bytost, úkladně, záměrně a na základě zlého úmyslu. Zločin je vymezen jeho duševním stavem, jeho motivem, a skutečná fakta případu jsou důležitá jen do té míry, že vytvářejí nevyvratitelnou presumpci jeho stavu mysli.

Podstata magie spočívá v práci s fenomény za pomoci duchovních forem energie. Využíváme přírodní zákony a látky, jež máme k dispozici, stejně jako malíř využívá zákonů světla a své barvy a plátno, aby svou představu konečné pravdy předal jiným a osvětluje je určitým způsobem, aby dosáhl žádaného dojmu. Překonání netečnosti látek je jen otázkou praxe a techniky. Tak se z chaosu vytvoří řád. Máme-li dosáhnout kýženého výsledku, musíme pracovat v přirozených hranicích věcí. Mág se nepokouší jíst hřebíky. Jeho umění v této záležitosti spočívá v tom, že požívá věci přirozeně výživné; a připravuje je způsobem, který nejlépe uspokojí jeho chuť a zažívání.

Nemělo by tudíž způsobit žádné překvapení, alespoň ne mezi distingovanými posluchači, k nimž mám tu čest dnes večer promlouvat, když tvrdím, že k problému omlazování lze s užitkem přistupovat pouze z magického úhlu pohledu. Je samozřejmě naprostou pravdou, že žádoucí změny můžeme způsobit manipulací s látkami na jejich vlastní úrovni, ale z hlediska mága se jedná o nešikovnou a empirickou metodu, která se navíc jistě ukáže nebezpečnou; protože takové operace jsou v přirozených hranicích věcí jen o něco lepší než slepé hádání. Abychom byli skutečně úspěšní, musíme studovat základní vlastnosti jak svých prostředků tak svého účelu. Pokud s nimi máme zacházet efektivně, musíme stát vně a nad nimi, a to znamená používat magické postupy. Jedním z faktorů našeho problému je přece sám fyzický život, který si těžko spleteme s kombinací látek, jež mu daly vzniknout nebo se (přinejmenším) běžně spojují s jeho projevy.

Toto jsou ve zkratce obrysy teorie, podle níž mágové pracují od úsvitu lidstva.

Teď bychom se mohli velmi zběžně podívat na samotnou magickou tradici do té míry, do jaké je přínosnou pro problém omlazování. Není třeba se vážně zmiňovat o lidech jako byl král Brahmadatta, který vládl ve Váránasí sto dvacet tisíc let. Převážnou většinu orientálních čísel lze pominout jako symbolickou, a každý, kdo podnikl cestu na Východ a ptal se, jak daleko je to do nejbližší vesnice, si velmi bolestně připomene místní nedostatek přesnosti. Ale v knize Genesis jsou (v prediluviální genealogii) uváděna velmi přesná čísla, a, ať již je vysvětlíme jakýmkoliv způsobem, ten běžný, jenž platí pro tolik tvrzení v Bibli, tedy numerologický výklad čísla zastupujícího slovo, zde neplatí. Nevidím žádný důvod, proč šmahem zpochybňovat obecné tradice týkající se dlouhověkosti. Zdá se celkem rozumné připustit, že v primitivních dobách byla životní nebezpečí mnohem menší než dnes. Svět byl prázdnější, život jednodušší, nemocí bylo mnohem méně. Neexistovali skuteční doktoři.

Aleister Crowley (autoportrét)

Nemohu tvrdit, že bych kterémukoliv argumentu odvozenému z tohoto zdroje přikládal nějak velkou důležitost.

Nanejvýš lze říci, že život nemusí být nezbytně tak krátký jako je dnešní průměr. I v naší generaci ukazují statistická čísla pojišťovacích společností, že celkem mírné modifikace v životních podmínkách lidí mohou způsobit velice výrazné rozdíly v průměrné délce života.

Abych pokročil v tomto historickém komentáři, v Bibli, pokud vím, není skutečně nic, co by jasně ukazovalo na existenci nějaké tajné tradiční metody prodlužování života. Dlouhý život je vždy považován za požehnání, ale jediný způsob, jak je obdržet, byla, zdá se, zbožnost, a je možná štěstím, že nejsme odkázáni na tuto poněkud nejasnou metodu, protože zbožnost je dnes mrtvá.

Má zkoumání mě nepřivedla ani dostatečně daleko na to, abych vám mohl s jistou autoritou říci, jaké tradiční nauky máte hledat, abyste získali první náznaky pro pátrání po elixíru života, jež se u alchymistů objevuje tak spontánně; mám však podezření, že v tajnosti jistě po dlouhou dobu existovalo, protože se o něm objevují zmínky v době všeobecné renesance. Snad bylo nějaké tajemství ukryto v bájích z řecké mytologie, kde smrtelníci, obvykle za vymezených podmínek, dosáhli nesmrtelnosti; zpravidla jako výsledek toho, že potěšili bohy, nebo že z nich nesmlouvavě vyrazili nějakou dohodu. Ať je to jak chce, elixír života je znám jako jeden ze tří hlavních cílů alchymie, a tady se najednou dostáváme k velice zajímavému a podnětnému faktu. I dnes, navzdory výzkumům, není veřejně známo, jaká byla skutečná teorie alchymistů. Zdá se nám absurdní, že člověk, který se pokoušel vyrobit zlato z podřadnějších kovů, by měl pomlouvat všechny své kolegy na tomto poli, že to jsou bludaři či lidé pochybného morálního charakteru. Nezdá se to však již tolik divné, pokud (spolu s jistou školou) předpokládáme, že alchymisté byli skutečně v mnoha případech mystici a vůbec se nezabývali běžnou chemií, což je absurdní, protože jejich práce o ní pojednávají; nebo, podle školy, k níž náležím já, školy, která pracuje a drží se teorie, již jsem načrtnul na počátku těchto poznámek, že látka není nic než smysly vnímatelný symbol duchovních příčin jevů. Jinými slovy, alchymisté se matérií zabývali magickým způsobem.

V tomto bodě bychom mohli podat ruku na Východ a na okamžik spočinout u obecné teorie prány. Prána se obvykle překládá jako „síla.“ Energie by snad byl lepší termín. Nemůžeme přesně říci, oč se jedná, ale je to síla odlišující živé protoplazmy od mrtvých. Je to právě mocí této síly, že věci žijí a pohybují se a mají své bytí. Je to forma energie, jejíž obratnou manipulací můžeme ovlivnit vnější jevy, tedy fyzické fenomény, jež jsou jejím odrazem v nejhrubším světě iluzí, tedy ve světě, který známe my.

Uvedu praktický případ. Je-li člověk nemocný, určí se diagnóza, že prána v jeho těle je nějakým způsobem v nepořádku, a pokoušejí se ho vyléčit tím, že jej učí kontrolovat svou pránu za pomoci různých cvičení, zejména dechových, protože tvrdí, že hlavním nositelem prány je dech.

Ve světle moderní fyziologie neznějí tyto teorie tak absurdně, jako by zněly našim dědečkům. Tendencí celé fyziky a její duše, matematiky, v posledních třiceti či více letech byl posun od tvrdohlavého a těžkopádného materialismu viktoriánské doby. Nejhrubší vlastnosti jakékoliv látky se dnes stejně jako ty nejjemnější považují za různé způsoby jejího pohybu. Všechny elementární termíny používané moderními mysliteli, jimiž se pokoušejí definovat skutečnou povahu věcí, se staly nekonečně subtilními ve svém pojetí, ocenitelné jen tou nejušlechtilejší inteligencí; a (přesto) jsou považovány za vymezitelné, a to až do té míry, že někteří moderní autoři dokáží utvořit řetěz, v němž žádný článek sám neexistuje, pouze ve vztahu k ostatním. S touto základní revolucí v celém našem způsobu myšlení jsme se seznámili všichni: i pouhý čtenář novinových sloupků ví, že prvky nejsou konečnou látkou sui generis, za niž byly považovány před padesáti lety. Nejlepší způsob jak vylíčit prvek je popsat jej jako zvláštní druh tanečního rytmu. Je-li to tedy pravdou v tak hrubé záležitosti jakou je chemie, proč by nemohlo být ještě jednodušší použít tyto zákony ve fyziologii? Život v těle se odehrává v jednotlivých buňkách, a na harmonii, vzájemné souhře a zdravé existenci buněk závisí zdraví a sám život. Dostáváme se tudíž celkem rychle a pokojně k centru problému. Stárneme, protože naše buňky již nedokáží udržet krok s tanečním rytmem života. Ale s buňkami samotnými je vše v pořádku. Během prvních let života tancují tak dobře, že se ten, kdo jich užívá mentálně i tělesně neustále rozvíjí. Je také dobře známo, že hlavní příčinou degenerace buněk je neschopnost zbavit se opotřebované tkáně. Buňky se srážejí; už nejsou tak pružné jako bývaly. Mnoho moderních metod omlazovaní klade zvláštní důraz na snahu očistit tělo. Možná vás bude obzvlášť zajímat metoda, která byla vždy udržována ve velké tajnosti. Dnes večer je to zřejmě poprvé, kdy se o ní vůbec mluví bez složení přísahy nejpřísnějšího utajení. Míním tím metodu čištění čtyřmi živly. Odpadní produkty těla jsou jeden po druhém likvidovány opatrně graduovanou sérií léčebných zásahů; a, bez jakékoliv jiné pomoci, je tělo, jež není příliš beznadějně sešlé, schopno znovu zachytit rytmus mládí a aktivity. Jedná se vlastně o pouhé vědecké rozvinutí toho, co všichni empiricky děláme na prázdninách u moře, při opalování, při léčení v různých lázních, bahenních koupelích, radioléčbě a podobně. Rozdílem tu je, že čištění čtyřmi živly nezanechá žádný koutek zanedbaný.

Loüys: Písně Bilitiny

Řekl bych, že pokud by bylo od počátku možné žít v naprosto hygienických podmínkách, nebylo by třeba Elixíru Života, ale naneštěstí se všichni nacházíme v situaci, kdy nás naše životní podmínky neustále nutí k tomu nejhanebnějšímu zanedbávání veškeré obezřetnosti týkající se zdraví. K obnovení sil jsme proto nuceni obracet se k Elixíru Života, a já bych rád uvedl jeden či dva případy, kdy se o této záležitosti zmiňuje literatura.

Všichni jistě víte, že v Bulwer-Lyttonově románu Zanoni 19 si adept Mejnour vesele žil a k lidem byl tvrdý po mnoho staletí; ale autor je politováníhodně neurčitý co se týče toho, co Mejnour dělal, aby tohoto účinku dosáhl, a nikdo se nebude divit, že jeho tvůrce se stal velmi úspěšným politikem.

Pak tu máme proslavený případ Althotase v Dumasových Pamětích lékařových; a i tu je jedinou přesně určenou složkou to, že v posledním okamžiku je elixír třeba dovršit třemi posledními kapkami krve z těla panny. To samozřejmě připomíná tradici rituální vraždy a podobných záležitostí, a já se dnes večer rozhodně nemíním dále zabývat tímto široce diskutovaným a málo známým předmětem. Ať je tomu jak chce, nesetkáme se s pokusem o vědecké vysvětlení této teorie.

Velmi odlišný je případ, který popisuje Claude Farrére v knize La Maison des Hommes Vivants.20 Claude Farrére je mým velmi dobrým přítelem a společně jsem strávili mnoho skutečně příjemných večerů, ačkoliv s potěšením mohu říci, že se netýkaly výlučně čisté vědy. Ale hodně mi vyprávěl o svém životě na Východě, o moudrosti, jíž se naučil od čínských filozofů. Protože já osobně jsem přesvědčen, že nikdo nemůže nic vědět, dokud se nedokáže zharmonizovat, lze dokonce říci identifikovat, se všemi stávajícími teoriemi o universu, věřím, že to, co v této knize předkládá, si zaslouží tu nejvážnější pozornost. Pro případ, že ji někdo z přítomných nečetl, načrtnu jen nejdůležitější část příběhu.
Francouzský důstojník, ztracen v mlze, se setkává s velice vitálním člověkem s bílým vousem, který, jak se ukáže, má asi osmdesát let. Poskytne důstojníkovi přístřeší a představí mu svého otce a dědečka, stejně živé a vitální. Dědeček mu vysvětlí, že se tajemství omlazování naučil od slavného hraběte de St. Germain, o němž se traduje, že žil několik set let.

Důležitým rysem vyprávění o St. Germainovi je, že skutečnou příčinou jeho smrti byla jeho přílišná ambicióznost, to, že se pokoušel „udržet si“ věk čtyřiceti let, či kolem čtyřicítky, místo pokročilejšího věku. Podle jeho názoru žije člověk ve čtyřiceti životem, kdy je vystaven značným šokům, které jsou velmi vážné a nelze vždy spoléhat na fyziologii, že dokáže poškození napravit. Starý pán si z této katastrofy vzal poučení, sám experimentoval a rozhodl se udržovat si věk kolem osmdesátky, při zachování naprosto plné možnosti využití svých schopností v každém ohledu.

Jakou metodu to tedy tito lidé používali? Měli zvláštní přístroj, něco jako obrovskou čočku, kterou postavili doprostřed velkého pokoje a na každou stranu jedno křeslo. Používali nespecifikovaný zdroj energie, který za pomoci čočky přenášel živé buňky osoby sedící v jednom křesle na osobu sedící v druhém, se zřejmým výsledkem, kdy je dárce naprosto vyčerpán a potřebuje určitou dobu na zotavení, než je znovu schopen (či schopna) silnějšího spojení se životem. To nám samozřejmě okamžitě připomene nejen staré příběhy o upírech, ale i moderní postupy transfúze krve a také metodu Dr. Voronoffa. Tento příběh to nevyjadřuje tolika slovy, ale v celém jeho průběhu je jemně naznačováno, že ačkoliv skutečná metoda omlazování je, prima facie, materiální, k tomu, aby se stala efektivní je zapotřebí velkého množství psychické energie.

U všech tří technik, o nichž jsem se zmínil, je jedna věc podivuhodně pravdivá. Upírství je jasně magickým uměním.21 Při transfúzi krve musí mezi dárcem a příjemcem dojít k duševní sympatii. A operace Dr. Voronoffa by dle mého názoru byly mnohem a mnohem účinnější, kdyby studoval to, čemu Paracelsus a Baptista Porta říkali sympatie, a zároveň i obecnou teorii prány.

Tyto příklady jsem uvedl spíše jako „odstrašující příklady, „ne pomníky lidské moudrosti. Zasvěcenému takové věci pouze ukazují jak bez užitku zůstává celé lidské vědění bez osvícení Duchem a Pravdou. Zasvěcenec neustále čte o nejnovějších skvělých objevech vědy a připomíná si, co ho učili při tajných schůzkách adeptů na samém začátku jeho studií. To platí stejnou měrou pro metody omlazování jako pro teorii relativity. Pětadvacetiletý mladík popisuje prostor jako „konečný, avšak bez hranic“ v básni otištěné v roce 1901. Celý Einstein v jedné větě!

Adepti odedávna věděli jak prodlužovat život a, což je jistě mnohem důležitější, aktivitu a potěšení ze života. Protože se jednalo o rozumné muže, upustili od veřejného publikování takové nebezpečné informace. Zdrželi se jejího používání i pro sebe samé, pokud to v určitém daném případě nemělo sloužit nějakému vážnému kosmickému účelu. Obvykle říkáme: „Nezasahujme do přírodních procesů, zemřeme, když přijde čas a začněme znovu!“

Vlastně si myslím, že jsem si toto téma neměl dnes večer k diskusi vůbec vybrat, nebýt faktu, že lidé na celém světě o něm v současnosti velmi přemýšlejí.. Je zvlášť hloupé, že tomu tak je, protože svět vlastně chce selektivní nemoc, která by smetla třetinu populace z povrchu zemského, šetříce jen ty, kteří by byli dostatečně silní, aby jí odolali nebo dostatečně inteligentní, aby se jí vyhnuli. Neboť by jistě bylo mnohem žalostnější, kdybychom ve skutečnosti dosáhli stavu podobného tomu, který popsal Jonathan Swift ve svém vyprávění o Struldbruggových.

Skutečně nezvládneme žádné další „státníky“ než ty, které máme v současnosti. Není pochyb, že existují případy, kdy by prolongace aktivního života mohla umožnit dokončení důležitého výzkumu. Kdokoliv z vás by si bezpochyby vzpomenul na další případy vhodné pro tento proces; zvlášť svůj vlastní.

Svou přísahou jsem zavázán upustit od každého zveřejnění teorie a praxe omlazování. Již za náznaky, o nichž jsem se zmínil, bych mohl obdržet jedno či dvě klepnutí přes prsty, ale mohu uvést alespoň osobní svědectví o faktu, že tento proces není chimérou, ale živoucí realitou vědy.

Povím vám o jednom či dvou případech, které jsem zažil. Prvním byl čtyřicetiletý muž. Bydlel v New Yorku, a – velmi uspěchaně a neopatrně – si připravil Elixír na základě pochybných nedokonalých údajů, které měl k dispozici. Vzal si jednu dávku. Nic se nestalo, stejně jako v případě chlapce, který se modlil, aby dostal kolo. Tak si vzal další dávku, bez výsledku. Vzal si třetí dávku a dostal po ní jen hlad. Řekl si, že dokáže, že to není k ničemu a vzal si čtyři další dávky. V té době se odstěhoval do venkovského domu na břehu jezera v New Hampshire. Koupil si plachetnici a malou sekeru na sekání dřeva, aby si mohl vařit večeře, a aby mu připomínala George Washingtona. Pak ta „látka“ začala velmi prudce reagovat.

Ztratil své veškeré intelektuální zájmy, stal se z něj poněkud přihlouplý dospívající chlapec, a začal jako šílenec kácet stromy; strávil tím patnáct hodin denně. Jednou si chtěl udělat přístaviště pro plachetnici, tak porazil vhodný strom a nachystal si řez dlouhý sedm metrů, kmen byl tak velký, že jej skoro nedokázal obejmout ani na užším konci. Neměl žádné nástroje a přesto kmen dopravil přes ostatní stromy k okraji vody. Jeho čin se v tom místě proslavil. Lidé ze všech stran přicházeli, aby se stali svědky toho fantastického výtrysku energie, který trval několik měsíců. Pak se vše produchovnělo, a on během šesti týdnů udělal víc práce, než by kdokoliv jiný dokázal za právě tolik měsíců.

Následovala prudká reakce, a skoro půl roku byl více či méně ochromen malátností. Takovým trápením mohou být stiženi ti, kdo se řídí ignorancí a indiskrétností. Ale tento muž se svými chybami poučil. Když se asi o šest let později znovu dostal k tomu experiment uskutečnit, byl náležitě obezřetný, elixír připravil uváženě a s velkou péčí. Bral si odměřené dávky s patřičnou opatrností a za správných podmínek. Tento experiment byl naprosto úspěšný. Místo čtyřicet sedm byste mu hádali nanejvýš třicet pět let, a uchoval si všechny intelektuální zájmy a schopnosti. Ve skutečnosti byly ještě mnohem větší, a stejně tak se zlepšilo jeho základní fyzické zdraví. Tento stav trval jistou dobu, dokud nebyl přerušen sérií tragických událostí čistě externího charakteru. Přesto je výsledek jeho práce, navzdory velmi nepříznivým okolnostem, patrný ještě dnes.

Další příklad, kterým bych rád na okamžik upoutal vaši pozornost, je případ ženy těsně před čtyřicítkou, pokud si správně vzpomínám. Byla od přírody zdravá, ale trpěla naprostou nervovou vyčerpaností a ochablostí. V tomto případě jí dvě dávky elixíru nejen navrátily více než normální zdraví a sílu, ale ubraly jí i na vzhledu dobrých deset let věku.

Jedná se bezpochyby o senzační výsledky, a člověk by snad mohl připustit, že okolnosti byly pro úspěch tak výhodné jak jenom mohly být. Na druhé straně neměl ten, kdo v obou případech lék připravoval a bral vůbec žádné zkušenosti podobné těm, které měl mít – než se o celou záležitost pokusil. Já vůbec nepochybuji, že praxe a další experimenty by nám umožnily zdokonalit metodu magického omlazování za velmi krátký čas. Zvláště jsem přesvědčen, že klíč k pokroku závisí na zdůraznění slova „magické.“ Jsem si jistý, že musí být zdokonaleny duchovní podmínky naší existence, než bude sám život skutečně stát za to žít.

Jak jsem řekl na začátku večera: »Nebo kdož rozsívá tělu svému, z těla žíti bude porušení; ale kdož rozsívá Duchu, z Duchať žíti bude život věčný«.22

*

Poznámky:

1) Aleister Crowley: Liber LII: Manifesto O.T.O., The Equinox 3 (1): 200 (1919).
2) Crowley: Magick in Theory and Practice (1930), 40n.
3) Theodor Reuss, (1855-1923). Existují důkazy o stycích mezi Reussem a Crowleym před rokem 1910. Konstituce Starověkého řádu východních templářů O.T.O. (z ledna 1906) má na obálce zjednodušenou verzi lámenu navrženého Crowleym někdy v březnu 1907 a použitého pro obal knihy J. F. C. Fullera o „crowleyánství“ s názvem The Star in the West (1907).
4) The Confessions of Aleister Crowley, ed. John Symonds & Kenneth Grant (1969), 628 (dále citováno jako Confessions).
5) Crowley Davidu Curwenovi, 9. října 1945, sbírka G. J. Yorkeho.
6) Liber C vel Agape vel Azoth byla publikována v knize The Secret Rituals of the O.T.O., ed. Francis King (1973); De Arte Magica byla otištěna v brožurce Crowley on Christ, ed. Francis King (1974).
Oba traktáty o sexuální magii (spolu s dalšími) vyšly pod souhrnným názvem Liber C vel Agape vel Azoth, HORUS, Brno 1996. – San.
7) Viz Confessions, 807-808, upravený úryvek.
8) Doslova: „Velkoředitel: sir Aleister Crowley A.·. A.·., R. R. et A. C., M.D. Damc.; Trinity College Cambridge, King’s College Hospital London, Ph.D. Al. K.“ Příklad záhlaví dopisu (s předpisem psaným Crowleyho rukou), uchovaného v Yorkeho sbírce.
9) Crowley: The Diary of a Drug Fiend (1922), 35.
10) Můj dík ctih. Alanu Wesencraftovi, řediteli Harry Price Library, University of London, za kopie korespondence Price-Crowley.
11) Crowleyho deník ze 14. listopadu 1933, Yorkeho sbírka.
12) Crowley Yorkemu, 10. května 1938, Yorkeho sbírka.
13) Crowley, poznámka bez data, Yorkeho sbírka.
14) Wilfred Talbot Smith (1885-1957) je předmětem mé následující studie, Neznámý Bůh, jež podrobně pojednává o thelémském hnutí ve Spojených státech a jeho vzájemných vztazích s Crowleym.
15) Crowley Davidu Curwenovi, 9. října 1945, Yorkeho sbírka.
16) AHIH NChŠ LOMI, Eheieh nachaš le-a’ami (hebr.), bylo motto Israela Regardieho (1907-1985) jakožto novice.
17) Crowleyho deník z 9. července 1930, Yorkeho sbírka.
18) Ga6,8. – San.
19) Edward Bulwer-Lytton: Zanoni, do češtiny přeložil Karel Weinfurter, poslední vydání v nakladatelství ASU Třebíč, 1993. – San.
20) Claude Farrére (1876-1957), bývalý námořní důstojník, představitel kolonialistického románu, zpopularizoval motivy pijáků opia (povídky Fumée d’opium, č. 1904) a psal »anticipační« fantazie z konce XX. století.
21) Viz Crowley: Liber C vel Agape vel Azoth , str. 148-149, kap. O jisté jiné praktice, jež mezi instrukce O.T.O. včleněna nebyla.
22) Viz pozn. č. 18. – San.

*

Úryvek z připravované knihy, která vyjde v budoucnosti v nakladatelství HORUS.

*

Další kapitoly:

Elixír Života (I)

*

Translation © San
© okultura, MMVI

Uložit