Zdvižený závoj

16
Svědkyně temnot. Antologie viktoriánských autorek strašidelných příběhů (Plus, Praha 2014)
Svědkyně temnot. Antologie viktoriánských autorek strašidelných příběhů (Plus, Praha 2014)

Svědkyně temnot. Antologie viktoriánských autorek strašidelných příběhů (sestavil Mike Ashley)

288 stran, Plus, edice Pandaemonium, Praha 2014, vydání první, vázané
EAN 9788025902752

*

Michael Raymond Donald Ashley (narozen 1948) je britský bibliograf, autor a editor povídek science fiction, mystery a fantasy. Žije v Kentu. Proslul zejména přípravou série Mammoth Book, v níž vycházejí antologie krátkých povídek. Antologie The Darker Sex: Tales of the Supernatural and Macabre by Victorian Women Writers vyšla v nakladatelství Petera Owena (2009).

Emily Jane Brontë (1818-1848) napsala Palác smrti původně francouzsky (Le Palais de la Mort) v říjnu roku 1842, do angličtiny byl přeložen až teprve o téměř sto let později (The Palace of Death).

„V době, kdy bylo nejstarší dceři deset let, se otec rozhodl, že dětem dopřeje vzdělání. Vybral penzionát v Yorkshiru, určený pro nemajetné pastorské dcery. Postupně do něj byly odvedeny všechny děti kromě nejmladší Anne a Patricka. V internátní škole panoval velmi tvrdý režim. Mary a Elizabeth zde zemřely na tuberkulózu a domů se tak vrátily pouze Emily s Charlotte. Utrpení, které sestry v penzionátu prožívaly, Charlotte později vylíčila ve svém románu Jana Eyrová. Celý život měly sestry zdraví oslabené pobytem ve škole i drsným podnebím doma. Emily zemřela 19. prosince 1848, krátce po smrti svého bratra, když nastydla na jeho pohřbu.“

Emily Jane Brontë
Emily Jane Brontë

Nejvíce ji proslavil její jediný román Na Větrné hůrce (Wuthering Heights), který dva roky po její smrti vydala sestra Charlotte znovu jako samostatný román pod jejím skutečným jménem. Emily dříve kvůli předsudkům publikovala pod mužským pseudonymem Ellis Bell. Palác smrti je spíše drobným cvičením imaginace nebo možná i záznamem snu, jejž prostoupily tvrdé životní rány, které na ni dopadaly. Smrt byla její blízkou známou, takže o ní přemýšlela mnohem intenzivněji než o jiných postavách na scéně života.

Elizabeth Gaskellová
Elizabeth Gaskellová

Elizabeth Cleghorn Gaskellová (1810-1865) se narodila v Londýně. Po smrti matky ji vychovávala teta v Knutsfordu. Svůj první román Mary Bartonová vydala v roce 1848, kdy zemřela Emily Brontë, a získal si velkou popularitu. Zaujal také Charlese Dickense, který hledal v té době pro svůj nově zakládaný časopis Household Words autory. Gaskellová pro něj později na jeho žádost napsala soubor povídek Cranford, který v Dickensově časopisu vycházel na pokračování. Její příběh Co vyprávěla stará chůva se řadí k těm o přízracích pronásledujících vinu svého původce, což mohlo mít základ v reálném životě, když v roce 1845 došlo k úmrtí jejího devítiměsíčního syna.

»Ležela s tváří otočenou ke stěně a tiše si mumlala pořád totéž: „Běda, ach běda! Co kdo v mládí zaviní, v stáří už nenapraví.“«

Povídka působí spíše jako osvobozující ventil pro trauma (Manžel jí poradil, aby se pokusila vytrhnout ze smutku spisovatelskou činností.) – s přízračnou scenérií malé holčičky zvenku bušící do oken bez jediného zvuku pro obyvatele uvnitř domu. Co je v imaginaci zřejmé, nemůže dosáhnout vědomí bez součinnosti pomocníků, jejichž jména znějí: odpuštění si, smíření, nechat jít, přijmout vyšší úděl…

William Powell Frith: Mary Elizabeth Maxwellová (rozená Braddonová) (1865)
William Powell Frith: Mary Elizabeth Maxwellová (rozená Braddonová) (1865)

Mary Elizabeth Braddonová (1835–1915) se narodila v Londýně. Její matka Fanny opustila svého manžela Henryho v roce 1840, když bylo Mary pět. O pět let později odjíždí její bratr Edward Braddon do Indie a později do Austrálie, kde se později stal premiérem Tasmánie. Mary pracovala tři roky jako herečka, aby uživila sebe a svoji matku. V roce 1860 potkala Johna Maxwella, vydavatele periodik a o rok později s ním začala žít. Maxwell měl z prvního manželství pět dětí a jeho manželka pobývala v ústavu pro duševně choré v Irsku. Mary byla jeho dětem nevlastní matkou až do roku 1874, kdy Maxwellova žena zemřela a oni se mohli vzít. Měli spolu šest dětí, včetně později proslulého novelisty Williama Babingtona Maxwella. Braddonová napsala několik děl z oblasti nadpřirozeného žánru, včetně povídky o pachtu s ďáblem pod názvem Gerald, or the World, the Flesh and the Devil (1891), a strašidelné povídky jako The Cold Embrace, Eveline’s Visitant a At Chrighton Abbey. Stín v temném koutě vás zavede do oněch kamenného domu s dlouhými tmavými chodbami a tajnými dveřmi v temných zákoutích, kde můžete „narazit na lidskou duši,“ neboť to jest popis duše samotné, ale „něco v ní (nebo v něm) není v pořádku.“ Temný, beztvarý stín ležící na prsou jako noční můra – a vystupuje (jako u HPL) z úhlu temného kouta, tentokráte však zasmuší mladou lidskou bytost a vezme jí život v náhlém záchvatu hrůzy.

Edith Nesbitová, známá svou dětskou knihou Pět dětí a skřítek, ráda vyprávěla strašidelné historky a v povídce Třetí elixír rozvíjí myšlenku experimentování na lidech s cílem vytvořit nadčlověka, a protože mezi její přátele patřil i H. G. Wells, je možné, že právě jeho vliv pronikl do této povídky, jak píše v komentáři Mike Ashley. Povídka tak spadá spíše do oblasti sci-fi než mezi duchařské příběhy. Připomene filmové dílo Juraje Herze Deváté srdce (1978), o mocném čaroději Aldobrandinim, který si připravuje omlazovací elixír z krve devíti lidských srdcí.

Louisa Baldwinová
Louisa Baldwinová: The Shadow on the Blind

Pokud jste nikdy neslyšeli o Louise Baldwinové, netrapte se tím. Byla pozoruhodnou ženou z pozoruhodné rodiny. Její syn Stanley se stal britským ministerským předsedou v obtížné době po abdikaci krále Edwarda VIII. Mnohokrát stála modelem prerafaelitským malířům. Louisa strávila většinu svého dospělého života jako invalida, následkem nevysvětlitelné nemoci, která ji postihla. Přesto byla vždy obdařena živou imaginací, a ta – kombinovaná s hrůznými pocity zbytečnosti – ji vedla k uměleckému vyjadřování nejrůznějšími způsoby, i když vždy v duchu viktoriánského stylu. Vyprávění o Případu sira Nigela Otterburna je poutavé, strašidelné, s tísnivou atmosférou. Má rovněž příšerné vyvrcholení. V samotném úvodě lze postřehnout pár autobiografických detailů ohledně pacientky doktora Grindroda a její „vzácné formy malárie… s podivuhodnými komplikacemi,“ jež vyžadovaly péči ošetřovatelek.

Zdvižený závoj George Eliot(ové), který poprvé vyšel v časopise Blackwood’s Magazine v červenci 1859, je jediným výletem autorky do světa okultismu, reinkarnace a predestinace, a rovněž v ní ozvěnou zaznívá Frankenstein M. Shelleyové, když se hrdinové pokoušejí vzkřísit mrtvé tělo.

Mike Ashley
Mike Ashley

Mike Ashley ke svému výběru říká:

»Všechny tyto povídky mají jedno společné – pohled na to, jakou moc mají mrtví nad živými a naopak živí nad mrtvými. Alegorie Emily Brontëové „Palác Smrti“, která krátce po svém vzniku v roce 1842 téměř upadla v zapomnění, obdivuhodně zapadá do antologie jako prolog k tomuto tématu, stejně jako je silný příběh Elizabeth Stuartové Phelpsové „Přízrak“ jejím přirozeným závěrem. Mezi nimi jsou shromážděny povídky zachycující celé spektrum nadpřirozeného a prezentující výrazné talenty „svědkyní temnot“.«

*

V závěru potěší zasvěcené komentáře a vysvětlivky Ondřeje Müllera k dobovým reáliím, dílům i autorkám. Překladu se zhostily rovněž samé ženy: Milena Poláčková, Stanislava Menšíková (známá čtenářům HPL), Julie Žemlová, Olga Fialová. Výtvarnou a grafickou úpravu měl na starosti Milan Malík.

*

Čtenáři se mohou v edici Pandaemonium těšit na Strašidelné příběhy Henryho Jamese nebo Triumf noci Edith Whartonové a můžeme doufat, že nezůstane jen u toho.

*

© San, xiiMMxiv
© okultura.cz

 

 

 

Uložit