Ego jako žebrák v říši duše

292
James Hillman: Nová vize psychologie
(Malvern, Praha 2020)

James Hillman: Nová vize psychologie

320 stran, Malvern, Praha 2020
ISBN 978-80-7530-217-5

Naši čtenáři se už s dílem Jamese Hillmana obeznámili v recenzích To, co spojuje: iungit a Většina z nás jsou prostě pracující mrtvoly.

Tato kniha pojednává o utváření duše a Hillman v úvodu k ní vysvětluje: „Pokouším se v ní vytvořit psychologii duše, napsat esej obsahující novou vizi (re-visioning) psychologie z hlediska duše. … Duši nemůžeme porozumět jen prostřednictvím psychologie, a proto naše vize dokonce opouští pole toho, co se obvykle pokládá za psychologii, a vydává se hluboko do oblastí historie, filosofie a náboženství; vyživují ji nahromaděné vhledy naší západní tradice od Řeků přes renesanci a romantiky až po Freuda a Junga.“

Podobně jako Edward F. Edinger, např. ve svém předním díle Melville’s Moby-Dick. An American Nekyia, si i Hillman vypomáhá dobrou znalostí americké i evropské literární tvorby.

Pojem „utváření duše“ (soul-making) – i když si dovolím upozornit na to, že slovo Maker je v angličtině synonymem Stvořitele, a že tedy z pohledu požadavku na neustálou a aktuální transcendenci musíme považovat duši za místo, kde se může odehrávat další stvořování – pochází od romantických básníků a myšlenku najdeme v básni Williama Blakea Vala, třebaže to byl až John Keats, který objasnil tento výraz v dopise svému bratrovi: „Pokud chceš, můžeš svět nazvat ‚údolí utváření duše‘. Potom pochopíš, co si se světem máš počít…“

Kdo je Vala? Její jméno je odvozeno od Völuspá, tj. Vědmina píseň, v Eddě jde o ducha země. V mytologických spisech Williama Blakea je emanací a družkou Luvaha, jednoho ze čtyř Zoa, kteří byli stvořeni, když byl rozčtvrcen Albion, prvotní člověk. Vala představuje přírodu, zatímco Luvah emoce. Společně s Luvahem se spojili s Albionem a zplodili dalšího Zoa, Urizena. Ve svém padlém stavu je Vala bludnou postavou známou jako Stínová žena. Po Posledním soudu se znovu spojí s Luvahem, nachází se však pod nadvládou nově ustaveného Urizena. Vala je tedy jak (světlá) Žena (Isis, Koré, Panna), tak i Stínová žena (Anima, Nefthys, Lilith).

Lidské dobrodružství spočívá v putování údolím světa s cílem utvářet/stvořovat duši. Náš život je psychologický a účelem života je vytvořit z něj psyché, najít spojení mezi životem a duší.

Duše … dává všemu význam (meaning; viz dále significance; určitě tedy ne „smysl“), mění události ve zkušenosti, sdílí se láskou a má náboženskou hodnotu, a tyto čtyři postuláty rozšiřuje ještě o další tři: ‚duše‘ odkazuje k prohlubování událostí a jejich následné přetavení ve zkušenosti; za druhé, význam/nost, kterou duše událostem přiděluje, ať už prostřednictvím lásky nebo religious concern, spíše „v náboženském zápalu“, se odvozuje od jejího zvláštního vztahu ke smrti.

Hillman si je ovšem vědom důsledků tohoto pojetí duše, a tak nabízí vnímat jeho knihu „jako pokus objevit a oživit (animovat) duši (Anima) prostřednictvím psaní na mojí straně a četby na straně vaší, čímž se z tohoto aktu stává circulatio.

První téma, za nímž vykukuje „čert“, evokuje další, stejně obtížné, a tím je fantazie. Nechybí důraz na skutečnost, že zde je pečlivě následován názor C. G. Junga, který fantazijní obrazy – vinoucí se denním i nočním sněním a nevědomě přítomné v našem vědomí – pokládal za zásadní pro povahu psyché. Jde ještě dál, aby definoval, že „vše, co víme a cítíme, vše, co prohlašujeme, to všechno se zakládá na fantazii, tedy je to derivát psychických obrazů“, jež „nejsou jen haraburdím paměti, reprodukcemi vnímaného, přeskupenými zbytky z toho, co do nás v životě vstupuje“.

„Fantazijní obrazy jsou jak syrový materiál, tak dokončené výtvory psyché a představují výsadní přístupovou cestu k poznání duše. … Každičký pocit či postřeh se odehrává jako psychická událost tak, že nejprve vytvoří fantazijní obraz.“

Následně Hillman přechází rovnou k tvrzení, které sám bohatě osvědčuje, že „mysl má poetický základ“ a navrhuje psychologii, která začíná u procesu imaginace. Můžeme pak s odvahou napsat, že se staví do řady k Ibn ‘Arabímu, potažmo Henry Corbinovi, zejména v nám dostupných titulech jako Henry Corbin: Mundus imaginalis aneb imaginální a imaginární, nebo Henry Corbin: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ‘Arabího (srv. recenze O příteli Boha).

A pokračuje: „Když si hned na začátku přivolám na pomoc Junga, částečně uznávám zásadní dluh, který u něho má archetypální psychologie. Je naším bezprostředním předchůdcem v dlouhé linii, která vede zpátky přes Freuda, Diltheye, Coleridge, Schellinga, Vica, Ficina, Plótína a Platóna až k Hérakleitovi, neboť právě posledně jmenovaný „jako první vzal duši jako svůj první archetypální princip; představoval si duši z hlediska proudění a hovořil o její nezměrné hlubině“.

„Hlubinná psychologie“ se zajímá o nevědomé vrstvy psyché a jako takovou ji shrnuje tento hérakleitovský zlomek: „Ani ten, kdo prochází všechny cesty, nemůže svým krokem najít hranice duše (psyché): tak hluboké má určení (logos).“ Od doby, kdy Hérakleitos svedl dohromady duši a hloubku v jediném výroku, je dimenzí duše hloubka, nikoli šířka nebo výška, a naše duševní putování směřuje dolů. Tam dolů! Otevřít nově otázky o duši a otevřít duši novým otázkám. K těmto otázkám současné západní duše se Hillman pokouší hovořit s takovou vášní a imaginací, jakou mu jen jeho daimóni dopřejí.

Duchovní člověk se transformuje prostřednictvím deformace – tak vzniká člověk psychologický. V kapitole Imaginální souvislosti patologizování. Alchymie (str. 133) se rozkrývají oblasti, kde bizarní fantazie a trpící postavy představují normu. Alchymista projikuje své hlubiny do své prima materia a zatímco na ní pracuje, vykonává rovněž dílo duše. Imaginace je nástrojem jeho díla. Alchymie je cvičením v imaginaci, vyjadřované jazykem konkrétních látek a neosobními objektivními operacemi. Proto představuje velmi přesné, konkrétní a bohaté příklady imaginativního procesu utváření duše. Látky, nádoby a operace alchymické laboratoře, magnum opus, jsou personifikované metafory psychologických komplexů, postojů a procesů. Každá alchymistická operace s věcmi, jako jsou sůl, síra nebo olovo, se týkala také alchymistovy hořkosti, jeho sulfurické vznětlivosti nebo depresivní pomalosti.

Splendor solis

Oheň, který udržoval a reguloval s bedlivou přesností, byl horoucností jeho vlastního ducha, jeho opadávajícího nebo planoucího zaujetí. V alchymii najdeme patologizování jako integrální a nezbytný aspekt utváření/stvořování duše, psychomachia. Když vstoupíme do alchymického myšlení, události ztrácí své stigma nemoci a stávají se z nich metafory nezbytných fází procesu utváření/rození/stvořování duše. Tak zde nacházíme procesy roztrhání, mučení, kanibalismu, useknutí hlavy, stažení z kůže, otrávení; obrazy nestvůr, draků, jednorožců, kostlivců, hermafroditů; operace zvané putrefakce, mortifikace, pulverizace, disoluce.

Zvyklosti a postoje, které zatemňují psychický vhled, ztratily psychický význam; je zapotřebí je rozpustit, nechat zapáchat, stát se nestvůrnými a odpornými anebo je obrousit a odstranit.

Tyto operace byly částí toho, čemu se v alchymii říkalo dílo (opus); práce, jíž se dnes v psychologii říká „překonání odporu“.

Další významnou kapitolou (str. 135) a prací je Umění paměti. K tomu doporučujeme jako hlavní dílo jiný titul z Malvernu, a sice Frances A. Yatesová: Umění paměti (viz recenze O pořadu místním & pořadu věcném). Jde de facto o založení a vedení magického diáře, organizaci a strukturalizaci dojmů, událostí, vzpomínek, snů atd. zásadní pro upamatování (která událost či idea patří kam) bylo pokřivení, „psychologie mučení“, jak to nazvala Frances Yatesová. Tváře, pozice i oblečení postav, které se měly zapamatovat, byly pokroucené a podivné, měly nepřirozené tvary, a nabývaly „zarážející měrou příšernosti a děsivosti“. Byly patologizovány. Mistři umění používali tělesné reprezentace (zpodobnění) pro pojmové ideje. Pojmy jsou nejživější, když je konkrétně personifikujeme, (ve druhém odstavci na str. 136 je bohužel chybí slovo likenesses v překladu, takže věta pak nedává smysl – následně upravuji), obzvláště jde o takové tělesné vzezření, jež je komické, nestvůrné, nebo údy a orgány zalité krví či stižené nějakou chorobou. Tato metaphorica (jak je nazýval Albert Veliký) působí na paměť více než obvyklé obrazy. Patologizování obrazy byly imagines agentes, aktivní obrazy, skuteční hybatelé duše. Umění paměti je důležité i jinak. Rovněž naznačuje něco o péči o vnitřní obrazy. Když se vydáváme do říše imaginace, zdá se, že bychom se měli držet v blízkosti obrazů, neboť, jak říká Albert Veliký, toto umění by nemělo „rozšiřovat duši“ tím, že by ji vedlo skrze „imaginární prostory, jako jsou tábor nebo město“. Alchymie i umění paměti totiž pracují na minimálním prostoru – ve fióle, v divadle paměti.

Nemusíme se ani vznášet ani potápět a provádět velké šamanské putování a jiné kejkle, abychom zapůsobili na hlubinu duše. To by byly duchovní výlety, které duši roztahují, plní ji vzduchem (který dílo otráví) nebo plynem, způsobují inflaci. Duše se nepohne tím, že se v ní pohybujeme; byla by to jen další heroická výprava ega, které se nyní přemístilo do vnitřního prostoru. Místo toho působí na duši s vážností braný patologizovaný obraz. Prodléváme u bolesti anebo s ní, v posteli s malomocným, v jeho objetí. A jako v alchymii nebo mnemonice chodíme znovu a znovu po stejné půdě. Toto takzvané iteratio je itinerář, fantazie, která se vždy vrací k témuž komplexu, hýbe jím jednou tam, jindy onam. Síla patologizování spočívá v tom, že nás nenechá uniknout ze zavřeného prostoru potřebného pro utváření/stvořování/rození duše, z horka, tlaku a intenzity – a to všechno je lékem proti duchovní inflaci.

Porod je strašlivý. Psychologický prostor je však třeba rozšířit. Duše se zmenšila, protože vyschla studna její imaginace, na prameni sedí žába, z okovu se nelije voda, je málo psychologického prostoru pro fantazírování, pro to, abychom věci podrželi a přemítali o nich, nechávali je být. Událostí prostě probíhají, utíkají dál a beze stopy mizí. Anebo nás tlačí do těsných koutů, zbavují nás manévrovacího prostoru a nemáme žádný vnitřní odstup. V mysli dokážeme zadržet více než v duši, a proto jsou obsahy naší mysli převážně psychologicky bezvýznamné, vstupují do nás, aniž bychom je strávili. Potřebujeme žaludek přežvýkavce, nikoliv anorektika, který krmi vyvrhne, aby se jí zbavil, aniž by cokoliv strávil.

T. S. Eliot říká: „Máme zkušenost, ale propásli jsme smysl.“

„Poznej sám sebe“ znamená rovněž „poznej své zvláštní obrazy, podrž je ve vnitřní prázdnotě, těsně a důvěrně, aniž bys s nimi nebo pro ně cokoli dělal“. Je to pasivní imaginace, a to někdy stačí; když totiž pojímáme události do nitra, abychom je zde uložili, drželi a trávili, vytváří se prostor, který je obsáhne – ač jej samotného obsáhnouti nelze.

Být smyslodějcem, geografem imaginálna, plnou studnou, drakem střežícím poklad. Délským potápěčem. Zrovna jako James Hillman, který nám nastavuje psychologické zrcadlo natočené směrem tam dolů, sám je „člověkem příležitostných prací, jako Erós Tesař, který skládá dohromady různé díly, kutil, bricoleur“ – jako „odrážející se míč, toulavý pes nebo kůň, který se rozběhne jinam, než měl“, jeho „mytické myšlení“ je proto jakousi intelektuální „brikoláží“, psychologizuje o tom a nad tím, co je po ruce, není architektem (planých) systémů, plánovačem se záměry, nebo jak to skvostně napsal Josef Kainar v básni Obelisk[1] zhudebněné Vladimírem Mišíkem:

Náruživostem svým
rozorali meze
V parku hudba hrála
ona plakala
Šetřili si
Podívat se chtěli
do Pompejí
Dříve než nějací
piloti z pitomých rozkazů…

*


Několik poznámek k překladu a sazbě.

Na str. 8 na konci hlavního textu a hned na začátku str. 9 se dvakrát objeví pojem „rohaté téma“, původně ze sousloví two-horned topics… Jest otázkou, zda čtenář tento nepřesný překlad pochopí. Známe sice z pohádek, bájí a pověstí postavu „Rohatého“, jenže přídavné jméno „rohatý“ má obecně už širší význam (např. „rohatý a bezrohý skot“). Vychází se tu přitom z kon/textu Zj 13,11:

„Potom viděl jsem jinou šelmu vystupující z země, a měla dva rohy, podobné Beránkovým, ale mluvila jako drak.“

Je to dvourohá Šelma (angl. two-horned Beast). Máme tu tedy přímo co dělat s jakousi „čertovinou“ aneb – jako vždy – „ďábel se skrývá v detailu“…

Výzva se přijímá/odmítá, problému se vyhýbáme nebo ho vy/řešíme – překlad by avoiding this challenge altogether do podoby „že se této výzvě úplně vyhnou“ (str. 9) představuje nevhodný mix dvou frází, přičemž challenge, dnes velmi oblíbené a nemírně užívané slovo, se často překládá slovem „výzva“, ale právě tak znamená i „problém“, které by tu bylo víc namístě. Avšak i první část této věty není v pořádku – Psychology books generally save themselves a great deal of risk – vykazuje podobný zádrhel, říkáme „velká míra rizika“, nikoliv „velké množství rizika“, tolik k překladateli a případně i korektorům, které to při čtení a kontrole netrklo.

Index poznámky č. 4 se mi v sazbě jeví o mezeru posunutý od tečky.

These four qualifications – „kvalifikace“? Nejde tu o sport či závody, nýbrž o duši a její trpnost ve světě; lépe snad „způsobilosti“ nebo „pozměnění“…?

O tři odstavce níže je věta: Now I am adding three necessary modifications, v knize „Nyní dodávám tři nezbytné modifikace.“ Další přílišný latinismus a zdůraznění průběhového času. Šlo by to přece říct jinak.

Potom též „… ‚duše‘ odkazuje k prohlubování událostí ve zkušenosti“ („soul“ refers to the deepening of events into experiences); asi ne úplně doslova, událost se prohloubí ve zkušenost? Vnímám to volněji spíše takto: „… ‚duše‘ odkazuje k prohlubování událostí a jejich následné přetavení ve zkušenosti“. V podobném duchu se o tom mluví zkraje odstavce. Tavba nadto odkazuje na alchymickou povahu tohoto procesu, dále autorem několikráte připomínanou. Asi bychom našli i další škobrtnutí, ale výsledný dojem z překladu je spíše příznivý. Možná to chtělo jen trochu více usebrání a času k práci.

*


[1] Vladimír Mišík. Supraphon, 1976. Viz https://open.spotify.com/track/2cVSlfAfeEnEQZJC42hNNr?si=Ctr26rWuQpGDXzi7JuLjWQ.