Mrtvola utopence

106

Byl jednou jeden mladý muž, který se na svět díval jinýma očima nežli ostatní. Snil v poledne, v půlnoci nechal své myšlenky volně těkati, a všichni, kdož kolem něho seděli, shledávali je poněkud bláznivými. Nazývali jej nažloutlým bláznem; on však byl přesvědčen, že je básníkem. Smál se s nimi, když se jeho veršům posmívali. Ale oni nepozorovali, jak ho to bolelo. Tak ho to bolelo, že vyšel jednou k Rýnu, jehož vody, březnovými povodněmi zašpiněné, o starý celní dům s pleskotem se rozrážely. Snad jenom náhodou tehdy do nich neskočil. Jen proto, že potkal přítele, který mu řekl: „Pojď s námi do vinárny.“ Seděl ve vinárně a pil nejprve s přítelem Josephshöfrem, pak s Maxem Grünhäuserem a konečně s fořtem Kirchenstückem. Potom mu napadlo několik řádků, i napsal je tužkou na vinný lístek. A když přišli jeho páni kolegové, referendáři a assesoři, státní návladní a oba soudci — tu jim předčítal:

„… im Karpfenteiche
Schwamm einmal eine bläulich bleiche
Und schleimig weiche Wasserleiche.“

Vypravoval dále, jak se kapři o mrtvole bavili a své domněnky pronášeli, jak jeden dobře, druhý ve zlém o ní hovořil. Pak pokračoval:

„Jedoch ein alter, hundertjähriger Knabe
Erfreute sich der guten Gottesgabe
Er sprach kein Wort, Er frass und frass
Dass er die Welt darob vergass
Und dacht‘: „Nicht immer gibt‘s im Teiche
Solch eine schöne, schleimig weiche
Und bläulich bleiche Wasserleiche.“

Tehdy jste měli pány kolegy vidět. Referendáry a assesory, státního návladního a oba soudce!

„Člověče!“ řekl státní návladní. „Nehněvejte se na mě proto, že jsem si z vás vždy tropil švandu. Jste genius a uděláte jistě velkou kariéru.“ „Znamenité!“ volal plavovlasý okresní soudce, „znamenité! To dělá právnické vzdělání! Z takového dřeva se tvoří Goetheové.“ „Habemus poetam,“ jásal kulaťoučký referendář. A všichni mu říkali, že je básník, pravý básník, svérázný básník, zkrátka básník v naší době „fit“ a „up to date“. Mladý muž jen se usmívala s nimi připíjel — domníval se, že pouze žertují. Když však zpozoroval, že to myslí vážně, odešel z vinárny. V okamžiku byl střízlivý, tak střízlivý, že by málem zas k Rýnu se rozběhl. Tak to tedy bylo: když se domníval být básníkem — tehdy se mu vysmáli jako bláznovi, a teď, když si hrál na blázna, prohlásili jej básníkem.

— Státní návladní však měl skutečně pravdu: ten mladík udělal kariéru. Na parketách a pódiích, na malých i větších jevištích musel svoje verše přednášeti. Stáhl vždy ústa do kulata — jako ryba, a mlaskal tak, jak si představoval, že kapři mlaskají a počínal:

„Im Karpfenteiche
Schwamm einmal eine bläulich bleiche
Und schleimig weiche Wasserleiche.“

A ukázalo se, že jeho páni kolegové: referendáři a assesorové, oba soudci a státní návladní tehdy nepřeháněli. A všeobecně je dnes známo, jak všude, ve všech městech Německa byl chválen a uznáván, oslavován a vítán. A že herci, recitátoři a přednášeči všude jeho báseň přednášeli a slávu jeho šířili. A že skladatelé je v hudbu uvedli, je zpívat nechali a přirozenými zvuky mlaskáni kaprů ještě dokonaleji napodobiti se snažili.

To vše je známo.

Mladý muž myslil: Je to tak zcela dobře. Nechť jen dál jásají a tleskají a tvé, při víně napsané verše za velké dílo básnické prohlašují. Jen je nech! Staneš se tím způsobem známým, všude známým, a pak teprv lehce zvítězíš tím, co učiníš. — Tak myslil mladý ten muž.

A proto přednášel nadšeným uším tisíců historii o namodralé, bledé a hlenovitě měkké mrtvole utopence, a nikomu se nepřiznal, jak mu to vše bylo hnusné. Kousl se jen do rtů, zladil příjemně tvář a — začal kapří grimasy.

Hanns Heinz Ewers

Mladý ten muž zapomněl však, že hlavní cností Němce je věrnost. A že týž od svých básníků vyžaduje především stálost: musí zpívat vždy a vždycky jen v těch tonech, ve kterých začli; uchovej bůh, aby snad spustili jinou. Zpívají-li něco jiného — je to falešné, nevěrné a zavržitelné — a Němec jimi pak pohrdá. Jakmile ledy začal ten mladý muž sníti o asfodelu, orchideích, žlutém slezu a vysokých květech kaštanu — tehdy se od něho odvrátili a vysmáli se mu. Ale ne všude. Vždyť vznešený svět jest již takřka od kolébky tak vzdělán. Když začal nedávno večer v Okružní třídě po jedné dvorní zpěvačce a dlouholetém virtuosovi přednášeti, a když mdlým hlasem o duších květin promlouval, tehdy se mu nesmáli. Ba dokonce tleskali a jeho recitaci výtečnou prohlásili. Takoví vzdělanci to byli. Mladý muž však dobře cítil, že se ti páni a dámy nudí, a proto jej nikterak nepřekvapilo zvolání: „Mrtvolu utopence!“

Zdráhal se — a teprve když paní domu k němu přistoupila a jej požádala: „Prosím, pane doktore, chceme mrtvolu utopence!“ — vzdychl, kousl se do rtů, udělal kapří hubu a přednesl po tři tisíce dvě stě osm a dvacáté tu hnusnou báseň. Zdálo se mu, že se jí dusí…

Ale dámy a pánové tleskali a jásali. V tom zpozoroval, jak jedna stará dáma ze židle vyskočila, krátce a sípavě vzkřikla a zpět se skácela. Páni přinesli kolínskou vodu a omývali spánky a čelo omdlelé paní. Mladý muž však klekl jí k nohám a líbal jí ruce; cítil, že ji miluje, jak svoji matku. Jakmile se vzpamatovala, padl její první pohled na něho. Odtáhla od něho ruku jako od nečistého zvířete — a křičela:

„Vyžeňte ho.“

Zvedl se a utekl pryč. Posadil se v odlehlém koutě sálu a opřel si hlavu o dlaně. Zatím, co onu starou dámu po schodech dolů k vozu vyprovázeli, seděl tu nehybně: bylo mu vše dopodrobna známo, a dřív mu to bylo známo, než o tom začli povídat.

Bylo to jakési vyvrcholení. Věděl dobře, že k tomu jednou dojde. A proto se docela nic nepodivil, když k němu později přišli se slovy: „Hrozné!“ „Jak příšerné!“ „Jaká tragika osudu!“ a „Příšerný případ!“

„Já již vím,“ pravil. „Ta stará dáma ztratila před několika lety svého jediného syna; utopil se v jezeře, a teprv po několika měsících našli k nepoznání strašlivou mrtvolu. A jeho matka byla donucena, aby sama totožnost mrtvoly zjistila…?“

Přikývli. A mladý muž náhle povstal a téměř vykřikl:

„Já blázen, k vůli vašemu vyražení, vy opice, musel jsem té nešťastné matce takovou bolest způsobit? Tak se smějte! Smějte se přec!“

Napodobil kapří tlamu a mlaskal:

„Im Karpfenteiche
Schwamm einmal eine bläulich bleiche
Und schleimig weiche Wasserleiche.“

Tentokrát se však nesmáli, k tomu byli příliš vzdělaní.


Z knihy Das Grauen. Autorisovaný překlad B. Spurného. Berlín, v prosinci 1904.
Národní listy, str. 14. Rok vydání: 1911. Ročník: 51.