Leonora Carringtonová: Bílí králíci

160
Leonora Carringtonová

Leonora Carringtonová, britsko-mexická spisovatelka a výtvarnice, je známá především svými surrealistickými obrazy a sochami, ale její literární tvorba poskytuje „zajímavý pohled na to, jak surrealismus ovlivnil povídky, které jsou dnes řazeny do oblasti tzv. weird fiction“. Její povídka Bílí králíci z roku 1941 dozajista „podivným“ způsobem navozuje pocit strachu, hrůzy a rozkladu a zároveň surrealistickým líčením zkoumá porušování tabu.

Podle André Bretona v jeho Prvním surrealistickém manifestu z roku 1924 je „surrealismus čistý psychický automatismus, jímž má být slovně, písemně nebo jakýmkoli jiným způsobem vyjádřena skutečná funkce myšlení, myšlení diktovaného za nepřítomnosti veškeré kontroly vykonávané rozumem a mimo veškeré estetické nebo morální zaujetí“ (z knihy Adonis: Súfismus a surrealismus, Výňatky ze surrealistických spisů). Surrealismus usiluje o osvobození mysli a prolomení tabu, která na myšlení kladou společenské konvence, ve snaze zachytit myšlení v jeho nejčistším stavu. To často znamená, že surrealistické umění nabývá snového charakteru, jako například v obrazech Leonory Carringtonové.

Weird fiction a surrealismus se tak jeví jako dva estetické způsoby, které se k sobě velmi dobře hodí. Oba lze použít ke zpochybnění sociálních konstruktů, které lidé používají k regulaci a kontrole reality, dále k zamlžování kategorií, podle nichž klasifikujeme objekty. Oba se pokoušejí popisovat realitu pronikavým způsobem, prizmatem, které umožňuje jasnější pohled na realitu skrze její zkreslení na povrchu.

Jak ale vlastně vypadá surrealistický podivný příběh? Na tuto otázku nejlépe odpoví samotná četba Bílých králíků.

V úvodu povídky se dovídáme, že se vypravěčka přestěhovala do spoře osvětleného domu v New Yorku, kde se setkává se ženou, která přinese misku s kostmi, aby jimi nakrmila hejno krkavců, a když jsou hotovi, vytře misku svými dlouhými černými vlasy. Už tím je porušeno několik tabu: manipulace s kostmi (nikde není řečeno, že kosti nejsou lidské) a dichotomie mezi špinavým a čistým, skrytá v očistě talíře částí lidského těla. Naznačuje se tím, že se žena neřídí pravidly širší společnosti, a v závislosti na tom, jak toto chování vnímáme, mohou dokonce vyvolat pochybnosti o tom, že je lidskou bytostí v tom smyslu, jak ji chápeme my.

Nadto je třeba uvážit odkaz na název ulice – Pest. V překladu to znamená „škůdce“, silněji i „chamraď“, ale daleko spíše „mor“, ve spojení s domem pak „morový špitál“, pestilence je „morová rána“.

Vypravěčka a žena si vymění příjemné úsměvy. Pak žena nenuceně požádá vypravěčku o „navinulé maso“. Vypravěčka si zprvu není jista, zda si žena dělá legraci, ale nakonec se rozhodne prokázat své nové sousedce laskavost tím, že koupí nějaké maso a nechá ho během týdne shnít, než jí ho dá.

Když ženě maso doručí do jejího domu, nakrmí jím své domácí mazlíčky: skupinku masožravých bílých králíků, „kteří se o kousky té mršiny začali rvát jako vlci“.

Objeví se její manžel Lazar a je naštvaný, že vypravěčka vstoupila k nim do domu. Žena ji brání a pak vypravěčce navrhne, aby u nich, v tom domě, zůstala navždy: „Za sedm let bude tvá kůže jako hvězdy, za sedm let budeš mít svatou nemoc Bible, lepru!“

Vyděšená vypravěčka utíká pryč, „dusí se hrůzou“, ale nedokáže se neohlédnout, když jí žena v jednom nezapomenutelném obraze mává na rozloučenou: „prsty jí odpadly a jako hvězdy padaly na zem“.

Leonora Carringtonová: Bílí králíci – Síra

Tyto obrazy jsou velmi působivé a čtenář se při nich neubrání mrazení v zádech. Zejména na bílém králíkovi – mírumilovném vegetariánském stvoření –, který jako vlk hltá zkažené maso, je cosi znepokojivého a podivného. Ačkoli se při čtení tohoto příběhu mohou vybavit komické obrázky z Monty Python a Svatý grál (což je asociace, která v roce 1942 neexistovala), v syrovosti, znepokojivosti a nemilosrdnosti, s jakou Carringtonová líčí tento obraz, se nijak zvlášť neprosadily. Bílí králíci v sobě nesou i jisté konotace z Alenky v říši divů: vypravěč se jen o vlásek vyhne pádu do králičí nory, do jakéhosi odvráceného bizarního světa.

Stejně jako králíci je však na tomto příběhu možná ještě podivnější to, jak Carringtonová proměňuje obyčejný sousedský vztah mezi vypravěčkou a malomocnou ženou v něco zvráceného. Součástí procesu stěhování do nového domu nebo bytu je spřátelení se se sousedy tak, že jim prokazujeme drobné laskavosti. Je to forma pohostinnosti, kodex, který je třeba dodržovat, a prostě jedna z oněch laskavých věcí, které si lidé navzájem dělají. Carringtonová tento vztah přetváří v extrémní, groteskní verzi sebe sama, když z útulného a známého činí cosi nehostinného a veskrze cizího.

Tento řád existuje jako umělý konstrukt, který je odhalen, avšak jeho normalita jest obnažena. Sousedčina žádost o kus hnijícího masa naznačuje, že na tomto vztahu je něco zvláštního. A co víc, její snaha polapit vypravěčku do pasti jejich děsivého, zavrženíhodného způsobu života zcela rozbíjí pouto pohostinnosti, prastarý kodex, který v západní tradici sahá až k Odysseovi. Sousedka je Polyfém, který chová masožravé králíky a pokouší se vypravěče uvěznit v jeskyni, ve své malomocné domácnosti.

Působivé obrazy Carringtonové jsou velmi sugestivní, takže si lze klást otázku, proč surrealismus neměl větší vliv na vývoj weird fiction? Kombinace surrealismu a weird je zjevně silná a znepokojivější než samotná weird fiction, i když třebas příležitostně přebírá konvenční struktury hororu.

V popkultuře je White Rabbit, jedna z prvních písní Grace Slickové ze skupiny Jefferson Airplane, která vznikala během prosince 1965 až ledna 1966, jedním z nejlepších příkladů rockové poesie.[1] Objevují se v ní obrazy z fantastických pohádkových děl Lewise Carrolla, Alenčina dobrodružství v říši divů z roku 1865 a jejího pokračování Za zrcadlem a co tam Alenka našla z roku 1871, zejména pokud jde o změnu velikosti po užití tablet nebo vypití neznámé tekutiny. Podle Grace Slickové je White Rabbit především „o zvědavosti. Bílý králík je vaše zvědavost.“ Pro ni a další v šedesátých letech byly drogy součástí expanze mysli a společenského experimentování. Díky svému záhadnému textu se tato skladba stala jednou z prvních písní s odkazy na drogy, které v rozhlase kolem cenzorů proklouzly. Dokonce i Marty Balin, její pozdější konkurent ve skupině Jefferson Airplane, považoval tuto píseň za „mistrovské dílo“. V rozhovorech Grace Slicková vyprávěla, že v dětství jí Alenku v říši divů často četli, a tak jí zůstala v živé paměti až do dospělosti.

*

 

Leonora Carringtonová: Bílí králíci

 

Nadešel čas, kdy musím vyprávět o událostech, k nimž došlo na ulici Pest Street č. p. 40. Červenočerné domy vypadaly, jako by záhadně přežily požár Londýna. Dům před mým oknem, porostlý občasným chomáčem plazivého dřeva, vypadal stejně pustě a prázdně jako nějaké morové sídlo následně olizované plameny a zalité kouřem. Takhle jsem si New York nepředstavovala.

Bylo takové horko, že když jsem se odvážila vyjít na ulici, začalo mi silně bušit srdce – a tak jsem seděla, přemýšlela o protějším domě a občas si omývala zpocený obličej.

V Pest Street nikdy nebylo příliš silné světlo. Vždycky tam byla reminiscence kouře, která způsobovala, že viditelnost byla problematická a mlhavá – přesto bylo možné dům naproti pečlivě studovat, dokonce i detaily; kromě toho jsem vždycky měla výborný zrak.

Několik dní jsem sledovala, jestli se naproti mně něco nepohne, ale nic se nedělo, a tak jsem se nakonec začala zcela bez zábran svlékat před otevřeným oknem a optimisticky cvičit dýchání v tom hustém vzduchu na Pest Street. Potom mi musely zčernat plíce stejně jako ty temné domy. Jednoho odpoledne jsem si umyla vlasy a sedla si na malý kamenný půlměsíc, který sloužil jako balkon, abych si je usušila. Svěsila jsem hlavu mezi kolena a pozorovala, jak modravá bzučivka vycucává mezi mýma nohama vyschlou mrtvolku pavouka. Podívala jsem se skrz své zplihlé vlasy vzhůru a uviděla na obloze něco černého, na letadlo až zlověstně tichého. Když jsem si rozpustila vlasy, stihla jsem včas zahlédnout, jak se na balkon protějšího domu snáší velký havran. Sedl si na zábradlí a zdálo se, že nakukuje do prázdného okna, pak strčil hlavu pod křídlo a zřejmě hledal vši. O několik minut později jsem se nestačila divit, když se otevřela dvojitá okna a na balkon vyšla žena – nesla velkou mísu plnou kostí, kterou vysypala na podlahu. Havran s krátkým vděčným zakrákáním seskočil dolů a vybíral si mezi nepříjemnými pochoutkami.

Žena, s vlasy černými a dlouhými jako konopí, vytřela misku, k čemuž použila své vlasy.

Pak se podívala přímo na mě a přátelsky se usmála. Opětovala jsem úsměv a zamávala ručníkem. To ji zřejmě povzbudilo, protože koketně pohodila hlavou a velmi elegantně mě pozdravila po vzoru královny.

„Nemáte tam náhodou nějaké navinulé maso, které nepotřebujete?“ zavolala.

„Cože?“, křikla jsem zpátky a přemýšlela, jestli mě uši nešálily.

„Nějaké smradlavé maso? Rozkládající se maso… masíčko?“

„Momentálně ne,“ odpověděla jsem a přemýšlela, jestli se nesnaží být vtipná.

„Nebudeš mít něco ke konci týdne? Pokud ano, byla bych vám velmi vděčná, kdybyste mi ho přinesla.“

Pak se odšourala zpátky skrz otevřenou okenici a zmizela. Havran odletěl.

Moje zvědavost ohledně toho domu a jeho obyvatel mě přiměla k tomu, že jsem si následující den koupila velký kus masa. Položila jsem ho na balkon na kousek novin a vyčkávala, co bude dál. Za poměrně krátkou dobu byl zápach tak silný, že jsem byla nucena pokračovat ve své každodenní činnosti se sponkou na konci nosu – občas jsem sešla na ulici, abych se nadýchala čerstvého vzduchu.

Ve čtvrtek večer jsem si všimla, že maso už mění barvu, a tak jsem máchnutím ruky odehnala hejno modravých bzučivek, nabrala je do toaletní taštičky a vydala se k protějšímu domu. Když jsem sestupovala po schodech, všimla jsem si, že se mi paní domácí zřejmě vyhýbá. Chvíli mi trvalo, než jsem našla vchodové dveře protějšího domu. Ukázalo se, že jsou ukryté pod kaskádou smutečního břečťanu, což vyvolávalo dojem, že do toho domu už léta nikdo nevkročil ani z něj nevyšel ven. Zvonek byl staromódní, takový, za který se tahá, a když jsem za něj zatáhla silněji, než jsem měla v úmyslu, zůstal mi v ruce. Vztekle jsem do dveří strčila a ty se propadly dovnitř a vydávaly příšerný zápach tlejícího dřeva.

Žena sama sešla po schodech s pochodní v ruce.

„Jak se máte? Jak se máte?“ zašeptala obřadně a já si s překvapením všimla, že má na sobě starobylé a krásné šaty ze zeleného hedvábí. Když se však ke mně přiblížila, uviděla jsem, že její kůže je mrtvolně bílá a třpytí se, jako by byla poseta tisíci drobounkých hvězdiček.

„To je od tebe velice milé“, pokračovala a vzala mě za paži svou třpytivou rukou.

„No nebudou mít moji chudáčci králíčci radost?“

Vystoupily jsme nahoru po schodech a moje společnice kráčela tak opatrně, až jsem si myslela, že se bojí.

Horní patro ve tvaru hvězdy se otevíralo do budoáru zařízeného tmavým barokním nábytkem a červeným plyšem. Podlaha byla posetá ohlodanými kostmi a zvířecími lebkami.

„Málokdy nás někdo navštíví,“ usmála se žena, „takže se všichni rozprchnou do svých koutků.“

Tiše hvízdla a já jako přikovaná viděla, jak se ze všech koutů opatrně vynořuje asi stovka sněhobílých králíků, jejichž velké růžové oči se bez mrknutí oka upíraly na tu ženu.

„Pojďte, mí krasavci, pojďte, krasavci,“ zamlaskala, ponořila ruku do mé taštičky a vytáhla hrst hnijícího masa.

S pocitem hlubokého znechucení jsem couvla do kouta a viděla, jak kousky té mršiny hází mezi králíky, kteří se o ně začali rvát jako vlci.

„Člověk si je velmi oblíbí,“ pokračovala žena, „každý z nich má něco do sebe. Divila byste se, jak jsou králíci osobití.“

Dotyční králíci trhali maso svými ostrými zuby.

„My je samozřejmě občas jíme. Můj muž každou sobotu večer vaří velmi chutný guláš.“

Pak mou pozornost upoutal pohyb v rohu a já si uvědomila, že v místnosti je ještě třetí osoba. Když se světlo ženiny baterky dotklo jeho tváře, uviděla jsem, že má kůži lesklou jako pozlátko na vánočním stromečku. Byl oblečen do červeného roucha a seděl velmi strnule s profilem otočeným k nám.

Zdálo se, že si naší přítomnosti není vědom stejně jako velký králík, který mu seděl na koleni a žvýkal kus masa.

Žena sledovala můj pohled a ušklíbla se: „To je můj manžel, kluci mu říkají Lazar.“

Při zvuku tohoto známého jména k nám otočil tvář a já si všimla, že má přes oči obvaz.

„Ethel?“ zeptal se docela tenkým hlasem. „Nechci tu mít žádné návštěvy. Dobře víš, že jsem to přísně zakázal.“

„Tak Lazi, nezačínej s tím.“ Její hlas zněl prostě. „Nemůžeš mi přece zazlívat trochu společnosti. Už je to dvacet let, co jsem viděla novou tvář. Kromě toho přinesla maso pro králíky.“

Otočila se a přivolala mě k sobě. „Chceš s námi zůstat, viď, má drahá?“

Najednou mě sevřel strach a chtěla jsem se dostat ven a pryč od těch strašných stříbrných lidí a bílých masožravých králíků.

„Myslím, že už musím jít. Je čas večeře.“

Muž na židli propukl v pronikavý záchvat smíchu a vyděsil tím králíka na svém koleni, který seskočil na zem a zmizel.

Žena přitiskla tvář tak blízko k mé, až se mi zdálo, že mě její odporný dech umrtvuje. „Nechceš zůstat a stát se takovou, jako jsme my?“

„Za sedm let bude tvá kůže jako hvězdy, za sedm let budeš mít svatou nemoc Bible – lepru!“

Zapotácela jsem se a utíkala pryč, dusila jsem se hrůzou; jakási bezbožná zvědavost mě přiměla ohlédnout se přes rameno, když jsem dorazila ke vchodovým dveřím, a uviděla jsem, jak mává rukou přes zábradlí, a jak mávala, prsty jí odpadly a jako hvězdy padaly na zem.

*


[1] Richard Goldstein: The Poetry of Rock. Bantam, 1969.