Pérák, Ikaros našeho věku

79

Petr Janeček: Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou

336 stran, Argo, Praha 2017, vydání první, vázané
ISBN  978-80-257-2315-9

 

PhDr. Petr Janeček

PhDr. Petr Janeček, Ph.D. (*1978) je etnolog a folklorista působící jako akademický pracovník a zástupce ředitele Ústavu etnologie Filozofické fakulty Univerzity Karlovy. Přednáší rovněž externě na Katedře antropologie Filozofické fakulty Západočeské univerzity v Plzni a od roku 2011 zastává funkci místopředsedy České národopisné společnosti. Do roku 2013 vedl Etnografické oddělení Historického muzea Národního muzea.

Hlavním odborným zájmem je moderní prozaický folklor (současné pověsti, fámy, anekdoty, konspirační teorie), teorie, metodologie a dějiny folkloristiky a evropské etnologie a teoretické aspekty nemateriálního kulturního dědictví.

Krvavá Máry a jiné strašlivé historky

Je autorem trojice komentovaných sbírek současných pověstí a fám z cyklu Černá sanitka (2006; 2007; 2008), které se dočkaly televizního, rozhlasového a divadelního zpracování, komentované sbírky duchařských historek Krvavá Máry a jiné strašlivé historky (2015) a více než tří desítek studií v domácích i zahraničních etnologických, antropologických a folkloristických odborných periodikách.

Úvod je pojat jako Kolektivní imaginace mezi folklorní komparatistikou a evropskou etnologií trasující tři setkání s Pérákem (1945-1965-2015), který figuruje jako tajemný maskovaný mstitel z doby druhé světové války, skákající po nočních střechách protektorátní Prahy pomocí ocelových per připevněných na nohou a bojující proti nacistům a jejich přisluhovačům. Jde o prvního českého superhrdinu připomínajícího svými nadlidskými pohybovými schopnostmi komiksového Supermana či Spidermana či Batmana svou povahou nočního mstitele trestajícího zločin a bezpráví, jak už to však u legendárních postav zrozených z kolektivní imaginace bývá, ur-pérák, tedy původní podoba této folklorní bytosti, byl daleko komplikovanější.

Důkladné seznámení s teoretickým zázemím končí s druhou kapitolou, Zrození legendy. Pérák v české komunikativní paměti. První zmínky o Pérákovi se v českých zemích objevují v roce 1919 v industriální oblasti středních a severních Čech. V tomto období již vyprávění představovala relativně ucelený narativní komplex, definující mimo jiné i fyzickou podobu přízraku:

„V Mostě chodili horníci z práce, před nimi skákalo strašidlo. Ňákej flanďák z Hněvína to magikou pouštěl, panák před nima skákal. To bylo po prvý světový válce. Náš táta to přines domů ze šachty. Chlap nechtěl chodit žádnej sám. Skákalo to jako na pérách.“

Petr Janeček: Mýtus o Pérákovi. Městská legenda mezi folklorem a populární kulturou
(Argo, Praha 2017)

Prvotní podoba péráka byla značně variabilní – vedle výše zmíněného skákajícího fantoma zahaleného v bílém oděvu připomínajícím někdy rubáš byl popisován i jako přízrak se svítícíma očima či ozdobený zářícím křížem. Tato záhadná bytost je ve vzpomínkách pamětníků také spatřována, jak přeskakuje jedoucí vlaky.

Výrazný zlom představuje druhá světová válka s masovým rozšířením v letech 1941-1943, ale přesnější datace je obtížná kvůli téměř výhradně ústní povaze dochovaných pramenů. Povídka Jana Weisse Pérový muž, popisující masový rozmach vyprávění o pérákovi v hlavním městě, která byla dospána 23. 7. 1943 a publikována v Národní politice 3. 10. 1943, klade počátek jejich šíření do prvních měsíců roku 1943. Stejnojmenný fejeton Štěpána Engela, uveřejněný ve Svobodném zítřku 27. 9. 1945, který se řadou detailů i celkovou poetikou podobá Weissovu textu, tvrdí, že se pérák v Praze objevil „… koncem roku 1941 a příštího jara.“ Memoárová literatura zasazuje výraznější rozmach těchto vyprávění v Praze do léta roku 1942, tedy období po atentátu na zastupujícího říšského protektora Reinharda Heydricha, což dokládají i vzpomínky účastnice odboje Ludmily Sinkulové:

„Zrodil se Pérák, denně tropil nová a nová alotria okupantům.“

Údajná setkání s pérákem se většinou odehrávala v krátkodobě opuštěných, liduprázdných místech s minimem osvětlení, často na industriální periferii velkoměsta.

„Doma se šeptalo, že má škodit okupantům a strašit je, aby odešli. Když válka skončila, vytratily se i pověsti o ‚pérákovi‘. Dodnes nevím, co na tom bylo pravdy.“

„Pérák, to bylo strašidlo. Za protektorátu. Někdo na pérách dělal ohromné skoky. To víš, že to nebyl duch.“

Specifickou funkci získal poválečný pérák dle dobového podání v Brně v okolí Francouzské ulice, kde se vyskytoval i za války:

„Vyprávělo se o záhadné postavě zvané pérák, která se vyskytovala v poválečném období v Brně v lokalitě Francouzská ul. a její výskyt byl spojován se zastrašováním cikánského obyvatelstva za účelem jeho vypuzení z této lokality. Postava měla nějakým způsobem upevněny pružiny na obuvi a dokázala vyskočit do výšky jednopodlažního domu.“

Adolf Lachman: Pérák

Nejfantastičtější vyprávění popisovala péráka v podobě efemérního nehmotného přízraku, nebo dokonce jakési více či méně antropomorfní mechanické bytosti různé velikosti a podoby složené z per a drátů, prostě – dráťák.

Bratislavská verze (str. 94n) zná fosforáka, nebo mu bylo dáno jméno fosforkostra, který operoval zhusta v okolí tehdejších bratislavských ulic Groesslingova, Kempelenova a náměstí sv. Jakuba. Alternativními označeními péráka byl i Franta Pérák, Elektrický muž a Skákavej. Přehlednou tabulku českých a slovenských označení najdete na str. 103.

O Pérákových předchůdcích se pojednává od str. 120: Spring-heeled Jack a Prowling ghosts devatenáctého století. Viktoriánská šestáková literatura, tzv. penny dreadful,[1] vypráví o číhajících fantomech ústících až do duchařské paniky. V Čechách šlo o mýtus lidí periférie a Pérák se objevil jako hybridizovaná součást dělnické subkultury. Vernakulární spektákl představovalo podskalské, holešovické a libeňské strašidlo (str. 131n) projevující se sérií podivných zvuků připomínajících troubení, které se od 30. listopadu 1874 po několik týdnů ozývalo v domě a přilehlé dřevěné ohradě pana Procházky na Podskalské třídě 1/534. V období fin-de-siècle se začaly objevovat další přízraky industrializované periferie včetně motivu nezvyklého skákání nového urbánního fantoma. Pérákovým souputníkem se ve dvacátých letech dvacátého století stali ruští poprygunčiki (str. 144n), a později, v poválečném Německu, to byli Hüpfemännchen (str. 159n). Podle Dietricha Kühna představují vyprávění o Hippemänchen a Spiralhopser typický příklad modernizace „tradičních“ démonologických pověstí o setkání s nadpřirozenou bytostí.

Adolf Lachman: Pérák

Za str. 160 najdete šestnáct barevných stran krásných příkladů zobrazení Péráka od dob nejstarších až po nedávnou současnost.

Citátem z práce Reginy Bendix: „Nejsilnější stránkou folkloristických bádání je příslovečný prst, který drží na tepu doby a který poukazuje na to, po čem lidské bytosti touží – či čeho se nejvíce obávají – prostřednictvím své expresivní kultury,“ začíná čtvrtá kapitola Sociální a kulturní funkce urbánní démonologie, v níž se profiluje iracionální a fantaskní fenomén Péráka jako Moderní neviditelný Ulenspiegel (neboli Till Eulenspiegel), jako davová psychóza či katarze.  Zatímco u Péráka a jeho souputníků skákajících na ocelových pérech mluvíme o mechanizaci démonologie, Šílený plynař představuje její chemikalizaci, v druhé polovině dvacátého století stále oblíbenější, a další fází může být elektronizace folklorní démonologie, ve které jsou současné kolektivní děsy, jako Slender Man, vraždící klauni,[2] smrtící hra Modrá velryba či kyberterorismus, spojovány primárně s prostředím internetu.

Městské fantomy lze vysvětlit jako určitou personifikaci všeprostupujícího strachu ze zatemněného prostoru, potenciálně ohroženého nočním bombardováním. V zatemněných městech, jejichž ulice zely prázdnotou a z nichž na čas zmizel skutečný zločin, se tak začala šířit folklorní vyprávění o zločinech fiktivních.

Fáma, osvědčená „zbraň slabých a utlačovaných“, si tak na čas získala důvěru jindy skeptických mas. Vyprávění o městských fantomech nepochybně fungovala i jako verbalizovaný sociální ventil negativních emocí a představ, podobně jako dobové anekdoty a recese. Jejich sociální funkcí mohl být i jistý eskapismus, únik do blažené říše fantazie, podvědomý útěk před příliš skutečnými obtížemi každodennosti, prostoupené děsivou realitou války.

Pérák

Superhrdina pro každý režim, pátá kapitola, pojednává o Pérákovi v české kulturní paměti (str. 246) jako legendárním fiktivním českém válečném hrdinovi. Zatímco původní „folklorní“ pérák komunikativní paměti byl ambivalentní bytostí neurčitých fám a pověstí, nově vznikající „popkulturní“ pérák okolo sebe brzy vytvořil svébytnou a poměrně konzistentní „mytologii.“ Vzpomínání na přízraky vyústilo v jeho nostalgizaci v literatuře. Motiv péráka konceptualizovaný jako vzpomínku na období druhé světové války využívá i první český „záhadolog“, spisovatel Ludvík Souček ve své investigativní fikci Případ jantarové komnaty z roku 1970:

„To se ví, plácalo se všelicos, ale to už nese válka. Pamatujete se přece na Péráka? Jakpak byste se taky nepamatoval, že jo! Běhal prý tenkrát po Praze, přeskakoval tramvaje a baráky a utíkal gestapákům jako Zorro Mstitel. Kdekdo o něm mluvil. To se ví, že žádnej Pérák nebyl, to dá rozum.“[3]

Potenciální inspiraci postavou péráka a jeho variantami – především „fosforáka“ – vykazuje i postava Široka z románu Jaroslava Foglara Stínadla se bouří z roku 1947.

Široko

Fantom tajuplných Stínadel, se kterým se setkají členové klubu Rychlých šípů při svém pátrání po ježku v kleci, se protektorátním fantomům podobá nejen svým přízračným vzhledem, tajemnou motivací a skrytou identitou, ale i téměř nadlidskou silou, obratností, nepolapitelností, a především sepětím s folklorem temných uliček velkoměsta:

„Z pohraničních ulic, které sousedily Rozdělovací třídou se Stínadly, přicházeli o něm podivné zvěsti a spolu se zprávami starého TAM-TAMU a teď ze Sběrače dělaly ze Široka bytost takřka nadpřirozenou! Jeho síla byla neuvěřitelná, jeho rychlost přímo závratná a žádná výška nebo šířka nebyla pro něj dost veliká. Skákal přes zdi, jako by měl křídla, do hloubek padal s obratností kočky.“[4]

Vyprávění o protektorátních fantomech byla v prostředí pražských skautů, kde se Foglar celý život pohyboval, po válce velice živá a pomohla vytvořit pravděpodobně nejsugestivnější ztvárnění urbánního fantoma v české literatuře:

„V křoví se záře svítilny rozlila naplno, něco tam cinklo a vzápětí hoši uviděli podivnou postavu, oblečenou celou do černého přiléhavého oděvu – ale místo obličeje – probůh – co je to tam? Něco beztvárného, bílého, jak křída bílého – ach ano – je to jakási maska – maska přes celý obličej – neznámý asi nechce být poznán. Ale kdo se za ní skrývá?“[5]

Pérák

Nejvýznamnější projekt, který péráka v české kultuře definitivně změní na Péráka, tedy superhrdinu, vznikl v roce 2002 v komunitě autorů seskupených kolem časopisu Živel pod vedením grafika Petra Krejzka s plánem vydat velkorysý projekt komiksové série, která má péráka interpretovat v duchu superhrdinského žánru jako jakéhosi prvního českého „supermana“. Západní inspirace je zřetelná jak v narativním a výtvarném pojetí i jazyce využívajícím komiksové anglikanismy, tak především v ahistorické mytologizaci doby druhé světové války a nacistická moc je démonizována a propojena s okultními silami.

Kdo zabrání nacistům v probuzení temných sil, po staletí dřímajících na jednom starém pražském hřbitově? Jedině maskovaný mstitel, vybavený speciální odpruženou obuví!

Krátkometrážní animovaný film Pérák: Stín nad Prahou na motivy městské legendy z dob Protektorátu vznikl na FAMU v roce 2016 v produkci MasterFilm s.r.o., podle scénáře a v režii Marka Bergera.

Úžasně čtivá přehlídka genese a vývoje záhadné postavy českého mytického fantoma nazývaného Pérák je zakončena souhrnným závěrem (str. 279), na nějž navazují početné přílohy a seznamy. Edice Folkloristika se tak pod vedením redaktora Jana Luffera dočkala důstojného druhého svazku, kterým můžete listovat jak za dlouhých zimních večerů, tak i pod spalujícími paprsky letního slunce, ale hlavně nezapomeňte:

„Jsem tady a vím, že to víte!“

 

*

© San, viMMxviii
© okultura.cz


 

[1] Scenárista John Logan a režisér Sam Mendes vytvořili hororový seriál Penny Dreadful odehrávající se v Londýně na přelomu 19. a 20. století, kde oživili klasické postavy, jako jsou Dorian Gray či Viktor Frankenstein.

[2] Srv. film It se zlým klaunem jménem Pennywise, jehož vražedná a násilnická historie se táhne napříč staletími. Režie: Andy Muschietti, podle knižní předlohy Stephena Kinga.

[3] Ludvík Souček: Případ jantarové komnaty. Albatros, Praha 1970, str. 31.

[4] Jaroslav Foglar: Dobrodružství v temných uličkách. Olympia, Praha 1990, str. 104.

[5] Jaroslav Foglar: Dobrodružství v temných uličkách. Olympia, Praha 1990, str. 57.