UFOkultura: Sekretní stroje I

270
Tom DeLonge, Peter Levenda and Jacques Vallee: Gods, Man, & War. Sekret Machines: Gods: An official investigation of the UFO phenomenon
(To The Stars 2017)

Tom DeLonge, Peter Levenda and Jacques Vallée: Gods, Man, & War. Sekret Machines: Gods: An official investigation of the UFO phenomenon

481 stran, To The Stars, 2017
ISBN 9781943272280

První svazek zavede čtenáře k některým kritickým tématům, jež jsou zásadní pro každého inteligentního a osvíceného člověka chápajícího odhalení, k nimž dospějeme v následujících dvou svazcích. V universu naší reality je jiná síla, jiný kontext pro pochopení toho, co se tu dělo po tisíciletí a obzvláště v posledních sedmdesáti letech.

Poznámka ke slovu „sekretní“

Úmyslně používáme tento neobvyklý pravopis sekret namísto obvyklého secret.[1] Pomáhá totiž odlišit obvyklé interpretace od toho, co považujeme za opravdu „tajné“. Pravopis sekret jeví rovněž východoevropskou aluzi, a řada věcí, o nichž budeme mluvit, nabízí asociace z doby studené války včetně sovětských sekret (tajných) strojů. V některých východoevropských a skandinávských jazycích, podobně jako v němčině, slovo sekret znamená také „sekrece“.[2] To obzvláště rezonuje v naší tézi, když bereme v úvahu povahu tohoto fenoménu jakožto „sekrečního“ stroje. Konečně také chceme zdůraznit alternativní význam slova secret, odvozeného z řečtiny, jež označuje to, co je „mystické“.

Kniha Sekret Machines je výsledkem úsilí řady vědců, inženýrů, důstojníků zpravodajské služby a vojenských funkcionářů – skupiny, jíž říkáme poradci – a snaží se jít za spekulace žurnalistů, historiků a dalších, jejichž závěry často představují buď desinformace nebo jen kloužou po povrchu těchto Sekret Machines (sekretních strojů). Čtenář tu nenajde žádné divoké teorie nebo nepodložená tvrzení, nýbrž bude místo toho konfrontován s drsnou – a často i znepokojující – realitou.

Tento fenomén není to, co si myslíme. Ve skutečnosti je daleko vážnější a potenciálně mnohem hrozivější, než by si člověk mohl pomyslet.

Jak poznamenal Jeffrey Kripal, zabýváme se tu obšírně „formou gnose či zakázaného vědění, které jde daleko za hranice rozumu, a zcela se vymykajícího víře.“ A jinde[3] říká:

„Jak z intelektuálních, tak i mystických důvodů nejsem schopen přesně rozlišovat mezi tím, co je ‚skutečné‘, ‚náboženské‘ a ‚fiktivní‘.“

„UFO lze ‚poznat‘ jen tak, že se nebudeme ptát, co to je.“

Po osmi letech, které musel odsedět za údajné podněcování ke vzpouře, byl z federálního vězení propuštěn bláznivý mystik, který se vrátil do svého domova v Noblesville v Indianě. Jeho teorie o rase, spiritualitě, UFO a přítomnosti mimozemšťanů na zemi kulminovala v ideologii, již nazval „Soulcraft“ („Duševní kosmická loď“, ale rovněž „Duševní umění“). Byl ve vězení jako vůdce pronacistické organizace nazvané Stříbrná legie (Silver Legion), která projevovala Hitlerovi bezpodmínečnou podporu a vyvíjela resistenci proti vládě Spojených států, obzvláště administrativě presidenta Franklina D. Roosevelta.

Plakát, jehož prostřednictvím byl americký nacista William Dudley Pelley „hledán živý nebo mrtvý“, který věřil v UFO a laskavé „hvězdné hosty“, s nimiž navázal kontakt po seanci v New Yorku v roce 1928.

Jmenoval se William Dudley Pelley[4] a byl důvěrným přítelem takových neslavných amerických nacistů, jakými byli Otec Coughlin, Fritz Kuhn z Německo-amerického spolku (German-American Bund, Amerikadeutscher Bund) a dalšími. Byl rovněž přítelem George Hunta Williamsona: důvěrníkem George Adamskiho, dalšího bláznivého mystika s napojením na záležitosti UFO. Jednu dobu před válkou byla Pelleyho pronacistická organizace největší ve Spojených státech.

V případě Adamskiho se to odehrálo úplně stejně: ke hvězdám. Pelleyho kniha Star Guests: Design for Mortality vyšla roku 1950, rok předtím, než byl propuštěn z vězení. Podobně jako Andrija Puharich a jeho hosté na mysteriózní usedlosti v Maine byl Pelley o tři roky později ve spojení s mimozemskou inteligencí. Stalo se tak večer 28. října 1928 v devět hodin večer v apartmánu v New Yorku, kde medium v transu obdrželo první z řady mimozemských poselství. Jako Puharichovi a jeho kruhu se mu dostalo vedení od „hostů z hvězd“. A také jako u Puharicha a jeho hostů se toto vedení týkalo politické, spirituální a kulturní změny specificky ve Spojených státech a ve světe jakožto celku.

SEKRET
MACHINES
BOOK 1
GODS,
MAN,
& WAR

Okulturní souvislosti nejsou vždy zřejmé. O to více udiví následující řádky.

Arthur Young

Vynálezce helikoptéry Arthur Young, jemuž je připisován design helikoptéry, kterou navrhl a sestrojil pro firmu Bell, opustil tuto společnost na konci druhé světové války, aby se věnoval studiu paranormálních věd. Jeho žena, Ruth Forbes Paineová, byla dědičkou a nejlepší přítelkyní Mary Bancroftové, milenky ředitele CIA Allena Dullese. Byla i tchyní Ruth Paineové, což byla ona mladá žena, jež nabídla práci Lee Harvey Oswaldovi v Texaském knižním velkoskladu. Jak Arthur Young, tak i jeho žena Ruth byli členy „Devítky“, skupiny devíti vlivných Američanů – včetně Astora a DuPonta – kteří věřili, že byli v kontaktu s posádkou UFO během seance v roce 1953.

Hans Jonas, znalec gnosticismu, napsal o Bohu gnostiků: „mimozemské, chápané absolutně jako cele transcendentní, z ‚neznáma‘, je i výsostným atributem Boha.“³ Gnostici viděli Boha jako mimozemšťana, jako bytost odjinud, která byla dočasně hostem na Zemi. Tím není řečeno, že tyto dvě autority mluví o „mimozemských astronautech“; to určitě ne. Museli se však utkat s konceptem božského a jak tuto zkušenost chápali lidé ve starověku: jako něco úplně cizího a strašlivého. V případě Jacobsena šlo o starověký Babylon ve třetím tisíciletí před Kristem; v díle Jonase se mluví o sektě, která vzkvétala v prvních stoletích naší éry. Třebaže představují kultury, které dělí tisíce let, reakce na zážitek božského byla podobná: nepřátelské, podivné, cizí, nesrozumitelné, děsivé.

Gnostická teorie byla velmi propracovaná, gnostici trvali na tomto konceptu a tvrdili, že celé universum je vězení, se Zemí jako tím nejhlubším a nejtemnějším žalářem.

Klíčovým prvkem gnostického myšlení je nauka o Demiurgovi. V převyprávěné Genesis nestvořil svět Bůh, nýbrž podřízené stvoření známé jako Demiurg, tento pojem přešel z platonismu a vztahuje se ke Stvořiteli, byl však zodpovědný toliko za stvoření hmotného universa. Pro gnostiky byl Demiurg protikladem spirituality. V zahradě Eden, kde had pokoušel Evu, byl podle této ideje nejvyšší bytostí; Demiurg byl tím, kdo varoval Adama a Evu, aby nejedli ovoce ze stromu poznání. Jest známo, že had upozornil Evu, že pokud ona a Adam pojedí zakázané ovoce, budou „jako bohové“ (Gn 3,4).

Máme tu tedy docela odlišný příběh o stvoření, v jednom lidské bytosti usilují o božství v rozporu s přáním žárlivého Stvořitele. Tato situace má za následek velký stupeň odcizení od světa, od hmoty, od toho, co nazýváme „konsensuální realita“: realita, na níž se všichni shodneme, že je jedinou pravou realitou. Bůh gnostiků je „odlišný onomu z výše zmíněného verše, nic nestvořil a ničemu nevládne, a je Jeho naprostým protikladem.“ Lidské bytosti podle tohoto názoru byly stvořeny nižšími bytostmi, jež samy nemají přímé poznání pravého Boha, a jež ve skutečnosti jsou překážkou božského zjevení. Tento gnostický koncept by měl znít povědomě těm, kdož věří soudobým teoriím o lidech jakožto hybridní rase, navržené k tomu, aby sloužili cizím bytostem, a ti mohou být překvapeni, když zjistí, že tento koncept získal velké množství následovníků už téměř před dvěma tisíci lety, tedy dávno před současnou žní „zastánců teorie prastarých mimozemšťanů“. Zmatení může povstat kolem stvořitelů a pravého Boha, a vskutku existuje spirituální dualismus, jenž jest anatématem pro ortodoxní Židy, křesťany a muslimy.

V současné době věda, již mezi jiným reprezentuje Hamlet’s Mill[5] a silně kritizovaná díla L. A. Waddella, nabízí odlišný přístup k tomuto problému. V případě díla Hamlet’s Mill tato teorie nabídla to, co mytologie starověku dnes opomíjí, totiž pokus popsat astronomický fenomén použitím slov bohové, démoni, hadí příšery atd. V případě Waddella šlo o pokus ukázat lingvistické podobnosti mezi velmi vzdálenými etnickými i kulturními skupinami (Sumerové, Číňané, Egypťané) v úsilí demonstrovat společný rasový původ. Ještě populárnější jsou díla Sitchina a von Dänikena vystavěná na těchto předpokladech a na silně kontroverzních tvrzeních Roberta Templea a dalších, že africký kmen, známý jako Dogoni, si byl vědom astronomického fenoménu, o němž sotva mohl vědět nebo s ním mít nějakou přímou zkušenost, ledaže by s ním byl obeznámen jinou civilizací mající buď vyspělé teleskopy, nebo která cestuje po hvězdách sem a tam (v každém případě nejde o pozemskou civilizaci).

Příběhy o původu lidstva

Je kupříkladu jaksi velmi uspokojující znát původní příběh o Supermanovi nebo Batmanovi, či o kterémkoliv ze superhrdinů, kteří se zabydlili v západní kultuře v posledních osmdesáti nebo devadesáti letech. Je nepodstatné, že tyto postavy jsou fiktivní, k čemuž to může svádět, a nemůžeme přestat myslet na filmy vytvořené podle těchto osobností z komiksů nebo převyprávěné podle jejich příběhů z jednotlivých čísel. V jistém smyslu představují, abych tak řekl, lidové náboženství: nadpřirozené bytosti přišly, aby zachránily lidstvo, a představují morální i etické hodnoty. V této analýze nejde o nic nového; stalo se tak v minulosti už mnohokráte. Přesto jestliže naznačíme jisté podobnosti mezi těmito postavami a náboženstvím starých Sumerů, Babyloňanů a Egypťanů (coby příklady), uvidíme, že se od té doby mnoho nezměnilo, snad vyjma jednoho nápadného rysu, který se v dřívějších epických ságách nenachází, je však podstatný pro většinu těch nových: tajná (secret) společnost. Superman přišel na Zem ve vesmírné lodi z explodující hvězdy. Tady už se nacházíme na území Zecharia Sitchina. Zatímco Superman nemá na své domovské planetě žádné zvláštní schopnosti, zemské prostředí interaguje s jeho genetickou výbavou a dává mu jeho superschopnosti. Superman je cizinec, návštěvník, mimozemská biologická entita neboli EBE. Poněvadž však byl Superman stvořen v roce 1933 a nedostal se do komiksových příběhů DC Comics až do roku 1938, nebylo prostě v té době spojení mezi Supermanem a fenoménem UFO možné. Superman byl spíše stvořením vzešlým z druhé světové války a nástupem nacismu v Německu spolu s tajnými (secret) zbraněmi, které začalo tehdy vyvíjet. Byl opravdu doslova Übermensch vytvořeným podle nietzscheovského modelu, spolupracoval však spíše se spojenci než s mocnostmi Osy. Byl také ilegálním mimozemšťanem. Tento „ilegální mimozemšťan“ měl božské schopnosti a vlastnosti. Bojoval s existenciálními hrozbami typu superničemy Lexe Luthora; měl také družku – Lois Lane. Byl bohem, který nezotročoval lidské bytosti, nýbrž je přišel chránit (především před sebou samými). Měl mnohé společné rysy s idejemi božství, jež nacházíme od Indie až po Indianu, ovšem s jedním zvláštním přívlastkem: nikdo opravdu nevěděl, kdo to je.

Kult reptiliánů

Ve starém Sumeru byli jednotlivci, kteří tajně (in secret) konali zázraky. Nevíme úplně jistě, jak jim říkali, byli však všeobecně obávaní. Tyto jednotlivce můžeme popsat slovy „čarodějnice“ nebo „čaroděj“: byly to osoby používající magii proti nevinným. Nevíme, zda-li tito jednotlivci patřili k nějaké společnosti podobně smýšlejících „rituálních specialistů“ nebo zda pracovali v osamění, avšak z klínopisných textů jsme vyrozuměli, že byli obávaní, nikoliv obdivovaní.

Robert William Rogers: Maklu (Hoření), série akkadských inkantací týkajících se vykonání rituálu proti čarodějům, čili kišpū (1908)

Dobře známý akkadský text Maklu (z prvního tisíciletí př.n.l.) uvádí rozsáhlé inkantace a rituály navržené k ochraně proti této formě magie a těm, kdož ji praktikují, kteří jsou známí jako „čarodějové“ nebo „čarodějnice“.[6] Tento typ charakteru se v Bibli objevuje na různých místech: jako „čarodějnice“ z Endoru, která uměla křísit mrtvé (1 Sam 28,3-25), nebo v proslulém napomenutí, pak volně interpretovaném a zneužívaném, „čarodějnici nedáš živu býti“ (Ex 22,17). A ještě je tu ovšem tento odkaz: „Ó by jí byli zlořečili ti, kteříž proklínají den, hotovi jsouce vzbuditi velryba (Leviatana)“ (Jb 3,8).

V době, kdy byla sepisována Genesis, byl Sumer již obsazen nájezdníky a Sumeřané rychle mizeli, ačkoliv jejich jazyk přetrval jako posvátná řeč mezi Babyloňany až do prvního století po Kristu. Motivy ze sumerského mýtu o stvoření přežívaly po celém starověkém Blízkém Východě v příběhu o obrovském hadovi, mořské příšeře, která se stala obrazem úplně prvních okamžiků Stvoření. Výše zmíněný verš z Jóba o „vzbuzení“ Leviatana je spojován s kletbami a těmi, kdož zacházejí s temnou magií, tedy s „čarodějnicemi“ z textu Maklu. Ženský Leviatan měl podle židovské tradice za druha mužského Behemota. Zatímco Leviatan sídlil v moři, Behemot brázdil souš.

Plazivá monstra představující Chaos a ohrožující lidský život lze nalézt i v jiných kulturách po celém světě. Zápas lidstva s plazy se opakuje od války mezi Mardukem a Tiamat až k legendě o sv. Jiří a drakovi. Zatímco had byl považován za přirozeného nepřítele lidských bytostí, byli tu i ty, kteří je uctívali nebo se snažili ovládnout jejich moc, aby ji mohli použít proti lidem. Byli dokonce i tací, jako gnostici, kteří považovali hada z rajské zahrady za opravdového boha, mimozemského Boha. Podle gnostických pramenů to byl Adam, který má na svědomí zásadní spor s tímto mimozemským Bohem. Hledáme-li nějaký druh morálního ekvivalentu v těchto vyprávěních, nedojdeme uspokojení. Spíše než že by šlo o otázku střetu dobra se zlem, je to více jako ve filmu Alien vs. Predator,[7] kde se lidé dostanou mezi dvě mlýnská kola.

Alien vs. Predator

Had v ráji byl vetřelec, cizinec, který nicméně věděl, že Demiurg, který stvořil svět, se vydával za „jediného pravého Boha“, když ve skutečnosti byl podřízenou postavou, která chtěla udržet lidstvo oslabené a v agonii čistého materialismu. „Nevědomost je požehnání“, jak praví přísloví, a Demiurg chtěl udržet lidstvo ve stavu nevědomosti. Had naproti tomu chtěl probudit lidstvo ze spánku, nedostatku sebeuvědomění a duchovního zapomnění. Takto podle gnostiků Adam „nepadl“ a neztratil milost Boží; on totiž neupadl do spánku, nýbrž místo toho vešel do stavu bdění.

V jednom gnostickém vyprávění sekty známé jako Mandejci přišel tento mimozemský Bůh – a jako na takového v něm i odkazují, nebo je také někdy jmenován jako Cizinec či Posel – na zemi z vesmíru. Sestoupil z několika oběžných drah planet, aby nakonec přistál na Zemi s cílem vykoupit lidstvo poznáním. Proti němu stáli v opozici bohové planet, kteří chtěli zmařit plány tohoto mimozemského Boha na osvobození lidstva. Aniž bychom zabředli příliš hluboko do tohoto příběhu, jeho podstatné prvky jsou zřejmé: na Zemi žijí lidské bytosti, a to ve stavu nevědomí. Na této planetě jsou dvě mimozemské síly soupeřící o nadvládu. Jedna si přeje ponechat lidstvo spící a v nevědomosti; ta druhá síla chce darovat lidstvu poznání, aby se mohlo osvobodit ze sevření planetárních sil, archontů či aiónu, a uniknout z vězení, jímž Země jest. Mimozemský Bůh na sebe vzal v rajské zahradě podobu hada a poradil Evě, aby ona i Adam pojedli zakázaného ovoce, aby byli „jako bohové“.

Takto zde máme ty, pro něž had – včetně Leviatana, mořské příšery z Bible – představuje čiré zlo, Ďábla a Satana: ti následují ortodoxní větev abrahámovských náboženství. Pak jsou zde ti, jako třeba gnostici, kteří vnímají tuto démonizaci hada jako počátek toho, čemu dnes říkáme „mainstreamová média“. Gnostici prohlašovali, že znají skutečný příběh a v jejich podání by se Genesis dala nazvat ranou formou konspirační teorie. Zpětně bychom mohli současnou konspirační teorii – fenomén známý dnes na celém světě – považovat za moderní formu gnosticismu. Zahrneme-li v to i ufologii – a mnozí autoři specializující se na investigativní žurnalismus, politickou historii a konspirační teorii se v závěru své kariéry přesunuli k ufologii nebo dokonce k okultním teoriím atd. – pak tu máme dokonalé prostředí pro vývoj čehosi, co transcenduje jak ufologii, tak i konspirační teorii, totiž teorii reality, která je zakotvena ve vědě a politice na straně jedné a v mysticismu a psychologii na straně druhé: velká sjednocená teorie vědomí objímající svět jevů všeho druhu, fenomény, jež nazýváme neracionální nebo „spirituální“, stejně jako ty mnohem přízemnějšího druhu, nahlíží to první jako extenzi toho druhého v multiversu, či paralelním vesmíru, nebo v nějaké verzi hyperprostoru, jako jsou třeba ty, jež matematicky reprezentuje teorie superstrun nebo supergravitace: prostředí, jež by vyžadovalo speciálně trénované vědomí, jímž bychom mohli zakoušet a manévrovat v něm.

Ve skutečnosti by se dal Demiurg interpretovat jako svatý patron vědy: představuje hmotný svět a vše, co je v něm. Had zastupuje skrytou sílu v hmotném světě, prostupuje ji, vchází do kontaktu s člověkem, když selhává chápání materiálnosti. Tato idea se čas od času objevovala v řadě kultur jako symbol hada představujícího duchovní sílu, omlazení (svlékání hadí kůže), stočení kundaliní v indické tantře a józe, a dvojici hadů na kaduceu Herma a Merkura, a v mnoha dalších symbolických zpodobněních.

Evoluce nebo devoluce?

Současné zkoumání příběhu Genesis, a zvláště pokusy moderních archeologů lokalizovat zahradu Edenu, vedlo k některým zajímavým odhalením. Nové informace přiměly některé učence k tomu věřit, že v oblasti Blízkého Východu se nacházela nějaká rasa, která tu byla ještě před příchodem Sumerů. Používala slova, jež později přejali Sumeřané, ta však nebyla původně součástí jejich řeči. Jména Adam a Eden samotná jsou vypůjčená – tak to aspoň říká teorie – z jazyka oné starší rasy, jíž někteří říkají protoeufratská[8] nebo obeidská, stejně jako se sumerština stala posvátným jazykem Akkaďanů a Babyloňanů.[9] Slovo Eden znamená prostě „úrodná pláň“, a slovo Adam se nevztahovalo k osobě, nýbrž k „usazení na (této) pláni“. Podle nové interpretace Genesis tedy lid Adamův musel prchnout ze své úrodné pláně. Bylo to kvůli vzestupu mořské hladiny v Perském zálivu, která tuto pláň doslova vyhladila a zatopila dvě ze čtyř řek, které prý bývaly součástí zahrady Edenu. Na snímcích LANDSAT pod vodami zálivu byly objeveny dvě ztracené řeky, jižně od místa, jež se nyní nazývá Irák.

Není třeba to v křesťanské bibli zkoumat dále než ke Starému zákonu, abychom narazili na četné zmínky, kde střet s božským znamenal bezednou hrůzu. Bůh Izraele je mstivé, hněvivé božstvo ničící celá města, posilující armády, vyžadující krvavé oběti. Je to mocnost „nikoliv z tohoto světa“, je to mocnost tam vocaď.[10]

Dr. Allen Hynek

V západním světě byl vztah mezi lidmi a bohy problematický od samého počátku. Zejména se to týká monoteistických náboženství, jejichž božstva jsou žárlivá, hněvivá, trestající a nelítostná. Nemají žádné lidské atributy, jaké si třeba užívají bohové polyteistických náboženství, kromě těch, které vyžadují poslušnost a oběti. Pro abrahámovské bohy představuje lidstvo patetickou směs, kterou je potřeba vyhladit. Nebo jinak. Z pohledu vnějšího pozorovatele se zdá být tento vztah založen na jakési specifické předchozí zkušenosti jak bohů, tak i lidí. V určitém bodu došlo k porušení vzájemné důvěry, zradě či jakémusi druhu odloučení mezi oběma typy existence. Genesis jej popisuje jako důsledek neuposlechnutí přikázání Božího nejíst ovoce ze stromu poznání v zahradě edenské. Zatímco většinou se to chápe jako metafora, je důležité si uvědomit, že tento příběh popisuje akt vůle ze strany lidských bytostí, který zapříčinil roztržku ve vztahu Boha a lidstva. Naznačuje se tím, že byla doba, in illo tempore,[11] kdy lidské bytosti žily v blaženém stavu, bezstarostně, bezpracně, a rovněž nebylo smrti. Zdá se to být samozřejmostí ve většině světových náboženství, která téměř jednohlasně charakterizují naši současnou existenci v tomto světě jako výsledek odpadnutí od milosti Boží, jako degeneraci životních podmínek lidstva. Jak je potom zvláštní, když nám věda vypráví o tom, že lidské bytosti jsou výsledkem evoluce, nikoliv devoluce.

Prožitek blízké smrti

Zdá se, že došlo k odloučení mezi naší fyzickou přirozeností – již v tomto případě představuje genetický kód – a naším vědomím. Vědomí chce být nesmrtelné, žít provždy, udržet si svoji individuální identitu daleko do budoucnosti, mnohem déle, než je náš současný životní běh. Odtud příběhy o odchodu po smrti do nebe, o individuálním hříchu a jeho potrestání, o soudném dni a o vystoupení z hrobů a životě, coby jednotlivců, s Bohem. Geny chtějí přežití individua po jistou ohraničenou dobu, aby se mohlo rozmnožit a postarat se o nové potomstvo, a pak je sprovozeno ze světa. Vědomí chce přežití – tak dlouho, jak je to možné, dokonce i po smrti – něčeho nehmatatelného a těžko definovatelného: naší identity. Existuje nějaká střední cesta? Prožitek blízké smrti je možná záchytným bodem. Všichni jste slyšeli příběhy těch, kteří zemřeli na operačním stole a pak po pár minutách znovu ožili. Slyšeli jste líčení oněch přeživších, kteří se ocitli v tunelu, a o světle na konci tohoto tunelu; jak viděli své milované, a o pocitu úžasného klidu. Někdy se tito přeživší vracejí s pocitem, že smrti není třeba se bát a nejde o konec vědomí, ale o něco krásného, a dokonce i žádoucího. Moderní medicína to vysvětluje (předběžně, neexistuje žádný nezvratný důkaz) jako přirozenou reakci chemického mechanismu těla, náhlý příval endorfinů určených k tomu, aby se usnadnil příchod smrti tím, že bude vypadat hřejivě a útulně. Problém tohoto vysvětlení spočívá v tom, že neexistuje žádný zřejmý evoluční důvod pro takový mechanismus. Jak se tělo stará o to, jak se chová vědomí nebo co zakouší ve chvíli smrti? Geny říkají toto: tělo už není více třeba, jeho práce skončila. Jaký důvod by mělo učinit zážitek smrti příjemnější? Samozřejmě z pohledu genů samotných tu není žádný. Nicméně smrt je samozřejmě jen koncem prvního dějství v dramatu, v němž hlavní postavou není genetický kód nebo dokonce hmota, jak ji chápeme dnes, nýbrž vědomí. Toto alternativní vysvětlení je trošku děsivé: tento „sešup do smrti“ usnadňuje záplava neurotransmiterů podle genetického designu, který má zajistit, abychom nehledali fyzickou nesmrtelnost, jelikož jsme si jisti něčím lepším po smrti. Konec konců, individuální nesmrtelnost nenabízí genům žádný užitek, ve skutečnosti to může být na újmu přežití celého druhu, neboť vzkvétající nesmrtelná populace by zkonzumovala všechny přírodní zdroje na úkor bezprostředně následujících mladších generací a naprostý zánik druhu jakožto celku. Proto může mít tento příjemný prožitek blízké smrti (Near-Death Experience, NDE) přece jen evoluční význam: vraťte se a řekněte ostatním, že smrt není konec, že je sladká, a že se opět setkáte se svými milovanými atd., atd. v tomto případě endorfiny, které zaplaví nervový systém ve chvíli smrti, jsou vpravdě opiem lidu.[12]

NDE & UFO

V osmdesátých letech dvacátého století byla provedena řada studií, v nichž byl prožitek blízké smrti (NDE) porovnáván se zážitky UFO. Je překvapivé, že bylo objeveno mnoho podobností v tom, jak lidé s oběma druhy zkušeností vnímali život, smrt, paranormální jevy atd. může se to zdát na první pohled zvláštní, ale průzkum napříč historií toho, jak skupiny expertů a další vládní dodavatelé přistupovali k problému fenoménu UFO, ukazuje, že chápali (téměř hned od počátku), že jde o problém zásadně spojený s vědomím. Co ale možná není dostatečně známo, je skutečnost, že slavný badatel na poli UFO Jacques Vallée byl sám jedním z prvních členů programu Stanfordského výzkumného institutu (SRI) studujícího dálkové nazírání[13] (remote viewing, RV), na němž spolupracoval po boku Ingo Swanna s Halem Puthoffem a Russellem Targem. K programu se připojil ještě předtím, než se o něj začala zajímat americká armáda a celý projekt byl klasifikován jako tajný, a od té chvíle už se na něm Vallée přímo nepodílel. Podle vlastních slov nebyl nikterak skvělým dálkově nazírajícím – někteří lidé měli schopnosti větší než ostatní – jak na to se ale naučil od Swanna a byl schopen alespoň elementárního výkonu.

Ingo Swann: Světlonoš

Měli bychom vzpomenout, co za tím stojí (a tato hodnota může být význačná), Ingo Swann totiž byl scientolog (scientologie je historiky považována za náboženství, totiž „UFO náboženství“), a že Jacques Vallée se kdysi inspiroval filosofií rosikruciánů stejně jako jeho kolega dr. J. Allen Hynek z pověstného Projektu Modrá kniha (Project Blue Book). Je třeba rovněž vnímat i to, že Vallée byl jedním z předních proponentů teorie, že fenomén UFO je artefaktem samotného vědomí, k tomuto závěru dospěl po desetiletích výzkumu. I když nepodceňuje hmatatelné, fyzické důkazy o UFO, chápe, že za tímto jevem se toho skrývá ještě daleko více než mimozemšťané poletující kolem ve vesmírných lodích. Psychologické účinky na pozorovatele a ty, kdož tyto zážitky prodělali, jsou tak hluboké, a tak jim pozměnily jejich životy, že právě tohle se zdá být ústředním bodem než jen nějakým vedlejším jevem. A nejsou tyto zážitky paralelou toho, co prodělali ti, kdož měli vize božské bytosti?

Ceremoniální magie

Úzký vztah šamanismu, alespoň v některých rysech, k ceremoniální magii se opírá o ideu, že lidský prostředník dokáže proniknout do duchovní říše za plného vědomí a v čase a místě, o němž sám předem rozhodne. Ceremoniální magie využívá řadu stejných základních principů jako rituál tibetského státního orákula s jedním hlavním rozdílem, že mág neupadá do transu ani neztrácí vědomí. Mág se nestává „hmotnou základnou“ ducha; místo toho mág proniká závojem, který odděluje uvažované dva světy, aby přivolal spirituální sílu, a ta se viditelně zjevila. Způsob, jak to dělá, naznačuje jistý druh obeznámenosti se vzdušným fenoménem. Typické uspořádání, jak o tom svědčí grimoáry – tj. magické manuály – předpokládá vyznačit na zemi dva koncentrické kruhy. Mezi nimi jsou vepsána různá magická slova, obvykle v latině, řečtině nebo hebrejštině, stejně jako hieroglyfy, jimiž mohou být signatury různých duchů či pečetě duchovních sil, které mají ochraňovat mága a zajistit poslušnost duchů, kteří jsou přivoláváni (nebo „vyvoláváni“). Mág stojí uprostřed kruhu, a jsou tu ještě minimálně čtyři svíce či lampy, každá v jednom z kardinálních bodů, stejně jako kadidelnice s hořícím kadidlem. Na vlastní rituál se mág připravuje postěním, modlitbou a dalšími kroky sloužícími k soustředění mysli a navození stavu senzorické manipulace, v níž jediný smyslový vjem přichází z pečlivě sestaveného rituálu. Je to cosi víc než jen prahový liminální prostor,[14] rituální prostor reflektuje přesnou povahu magického cíle. Barvy svící stejně jako vybavení místnosti nebo prostředí, kde je kruh připravován, vůně (vonné tyčinky), zvuky (inkantace, zvonění zvoncem o přesném počtu atd.), byly naaranžovány tak, aby odrážely účel rituálu. Mág se obléká do rób určených pro daný rituál. Člověk je obeznámen se zvláštními kostýmy Merlina či Disneyho Čarodějova učedníka.[15]

Sorcerer’s Apprentice

Může jít o exotické účesy, symboly vyšité na róbě, hůl, meč, amulet či talisman atd. takto sdílí evropský mág některé vlastnosti se sibiřským nebo tibetským šamanem, pro něž je kostým esenciální součástí rituálu, dále zdůrazňujících liminalitu rituálu, mohou však být rovněž aluzí na povahu jiného – mnohem cizorodějšího – prostředí. Rituál počíná invokací k Bohu, andělům atd., a pokračuje zaklínáním duchovních sil. Může to být doprovázeno specifickou řadou klepání, nebo zvonění (cinknutí na zvon či gong, tento počet nějakým způsobem koresponduje s přirozeností vzývaného ducha), prozpěvování voces magicae nebo toho, co je známo jako „Abrahadabra“: zdánlivé nesmyslné slabiky mají účinek na transcendování normální řeči tím, že ji olupují o význam (nebo jde o připojení arkánních a symbolických významů ke zvukům). Rituální gesta mohou zahrnovat znamení kříže, nebo pentagramu atd. Jinými slovy, účelům rituálu se podřizuje a šije na míru veškeré úkony i smyslové vjemy. Žádný pohyb či hnutí nemá být zbytečný, žádné vzájemně spolu nesouvisející zvuky, pohledy či vůně. Proto tedy se pak každá událost odehrávající se za těchto okolností, která nebyla předem zasazena do řádu rituálu – každá „náhodná“ příhoda – je důkazem nějaké formy kontaktu.

Magické UFO

Primárním cílem rituálu je donutit duchovní entitu, aby se zjevila. Magický kruh slouží k ochraně mága před nepřátelskými duchovními silami a také posiluje jeho ústřední pozici – axis mundi – stvoření. Během rituálu se duch – anděl, démon, planetární inteligence atd. – zjevuje vně kruhu, někdy ve zvlášť navrženém a nakresleném trojúhelníku v určité vzdálenosti od vnějšího okraje kruhu. Tento triangl také může obsahovat lampu, hořící kadidlo atd., a duch je přinucen zjevit se v tomto prostoru. Duch pak musí zodpovědět otázky, které se mu kladou a případně obdrží svolení, aby se mohl vzdálit. V tu chvíli rituál končí. Použijeme-li na tento rituál metaforu kultu Cargo, pár věcí se rázem vyjasní. Koncentrické kruhy s hieroglyfy a zvláštní nápisy mezi nimi mohou snadno suplovat vzdušný prostředek, „létající talíř“, chcete-li, obzvláště budeme-li pozorovat tento faktor za jisté světelnosti a s kouřem z kadidla, neobvyklými zvuky a zvláštně oděným pasažérem uvnitř.

Klíč Šalomounův (magický kruh a trigon)

Ani triangl není v UFOlklóru neznámý, jak naznačují nedávná pozorování trojúhelníkovitého stroje v Belgii. Podivná znamení a symboly jsou součástí řady pozorování UFO, možná vůbec nejslavnější se pojí s troskami stroje z Roswellu, na nichž se řada takových symbolů objevila (podle některých svědků), není to však jen v tomto případě. Akta o tomto fenoménu obsahují přehršel odkazů na hieroglyfy či zvláštní nápisy – někdy nesprávně vykládané jako cyrilika, sanskrit nebo egyptština – a když byla posádka spatřena, byla skutečně oděna do podivných úborů a rozmlouvali údajně telepaticky.

Jedním z nejstarších evropských grimoárů je známá Liber Iuratus Honorii aneb Honoriova přísežná kniha.[16] Jde o text z počátku čtrnáctého století obsahující rituály ku vzývání duchů způsobem, jenž pak vešel ve známost jako ceremoniální magie. Zatímco ostatní magické texty – jako třeba Picatrix z jedenáctého století, a různé opisy Klíče Šalomounova – jsou starší než Honoriova přísežná kniha, právě tato nabízí to, co se stalo šablonou standardizovaných rituálů, v nichž se objevuje magický kruh, dlouhé ceremoniály, komplexní příprava atd. Stojí rozhodně za povšimnutí, že právě tento grimoár, jeden z nejranějších, stanovuje, že magický kruh má být vytvořen z cihel či kamenů a kopečkem hlíny uprostřed. Je to podoba užívaná ke vzývání planetárních duchů. Duchové se zjeví na tomto kopečku ve středu kamenného kruhu. Jinými slovy, magický kruh s kopečkem uprostřed je vehikulum ducha, nikoliv mága (který si pro sebe nakreslí jinou řadu kruhů). A jeho tvar je doslova identický s oním ikonickým „létajícím talířem“.

R. A. Meger: How to Summon a UFO. Interfacing with Strangeness

Nyní vykonejte jistý druh myšlenkového experimentu, v němž tento rituál obrátíte. Uprostřed magického kruhu už nestojí lidská bytost vzývající ducha. Je to „mimozemšťan“ stojící uvnitř toho, co si představujeme jako „létající talíř“. Tento mimozemšťan v talíři proniká do našeho světa – do naší „astrální pláně“, chcete-li – aby on vyvolával nás. Zjevení talíře je manifestací kohosi z paralelního vesmíru používajícího ceremoniální magii, aby vstoupil do našeho světa. Je to dozajista pobuřující představa překračující všechny meze. Přesto to zvažte: v mnohých líčeních blízkých setkání – některé se vyznačovaly „krajní podivností“[17] doprovázející tento fenomén – nic netušící osoby slyšely klepání nebo podivné zvuky, viděly tajuplná a hrůzu nahánějící světla, a pociťovaly, že jaksi jsou v telepatickém spojení s čímsi ne úplně lidským. Instrukce uváděné v grimoárech obvykle zdůrazňují, že je nezbytné duchy káznit, za všech okolností si udržet kontrolu a dát jim najevo, kdo je pánem. Mág je normálně vybaven (magickými) zbraněmi, jež mu mají zajistit poslušnost, a tím je magický meč(ík), dýka, a dokonce i turecká šavle. Duchům se těmito předměty hrozí, pokud se neozývají nebo se zdá, že by se mohli projevovat nepřátelsky či neuctivě. Vodu svěcenou knězem lze použít ke stejnému účelu, nebo pro tento zvláštní případ připravenou pečetí (sigillum)[18] nakreslenou na panenském pergamenu se jmény Božími a jeho andělů. Jinak řečeno, při těchto setkáních vždy existuje jistý konfrontační prvek a hrozba násilí. V řadě případů, kde došlo k blízkým setkáním, měly lidské bytosti pocit ohrožení ze strany návštěvníků; zakoušely bolest, úzkost, prohlašovaly, že byly vystaveny nejrůznějšímu fyzickému zneužívání, dokonce jim po těchto setkáních naskákaly puchýře jako při spáleninách nebo jizvy. A co je ještě podivnější, některé osoby prohlašovaly, že opakovaně zakoušely únos těmito mimozemskými entitami. Dalo by se interpretovat i tak, že byly vyvolány mágem a donuceny konat jeho vůli. Ve starých textech se naznačuje, že mág mocí donutí vzpurného ducha uposlechnout a děje se to i tak, že se mu působí bolest – například špičkou meče – a násilným vynucováním dohody, že „opět přijde, bude-li vzýván“ (srv. opakované únosy do UFO). Mág shledává, že došlo k nasunutí podivného prostoru; magický kruh je vehikulem ke vstupu do tohoto prostoru, stejně jako i má mága chránit. Přemýšlíme-li o magickém kruhu jako o cestovním prostředku z tohoto vesmíru do toho paralelního, uvidíme, že jeho „řídící systém“ může být pro životní formu na druhé straně nepochopitelný. Pohonný systém bude mystérium; a aby se mohl pohybovat z našeho universa do toho vedlejšího, bude nezbytně porušovat všechny známé zákony fyziky. Cesta bude podniknuta v tomto universu ve stavu transu, při zpomalení životních funkcí, avšak dynamickým pohybem tím druhým universem (ačkoliv s velkou dávkou nevědomosti o jeho životním prostředí). A bude-li rituál úspěšný, povšimnou si bytosti ve druhém universu našeho magického kruhu, a možná jej budou považovat za jistý druh dopravního prostředku, a budou jím buď zděšeni nebo fascinováni, nebo obojí.

Petr z Abana: Heptameron

Magický kruh z Heptameronu Petra z Abana. Povšimněte si koncentrických kruhů s jakýmisi arkánními symboly vepsanými mezi ně a čtyř hvězd ve čtyřech rozích. Když bychom se na to podívali trojrozměrně namísto daného dvojrozměrného zobrazení, okamžitě vyvstane podobnost s designem archetypálního „létajícího talíře“. Ve skutečnosti je magický kruh mechanismem k navštěvování jiných světů.

Důvodem pro tento myšlenkový experiment je snaha naznačit, že se na tento fenomén díváme z úplně jiné perspektivy. Neznamená to bezvýhradně, a ani na tom netrváme, že tento experiment je jakýmkoliv způsobem „pravdivý“, nýbrž opravdu slouží jen k otevření dveří alternativním teoriím ohledně tohoto fenoménu, a to tak, že do jeho rámce zasazujeme kvůli další diskusi další specificky paranormální a mystické ideje. Jacques Vallée naznačil, že fenomén představuje jistý druh kontrolního mechanismu, a to je přesně to, jak byl právě popsaný rituál míněn. Mág musí mít naprostou kontrolu nad rituálem a pohybem bytostí, jež vyvolal, aby se zjevily. Tato idea „viditelného zjevení“ naznačuje, že membránou oddělující tato dvě pomyslná universa lze prostoupit či ji narušit, i když jen na velmi krátkou dobu. Během tohoto rituálu se jak mág, tak i evokovaný duch navzájem vidí; dva světy vstoupily do kontaktu a navzájem do sebe pronikají, třebaže možná jen nepatrně, avšak dostatečně na to, aby se v mysli mága odehrála významná změna, pokud ne rovnou i onoho ducha. Jinak řečeno, my pro toho mága, který v těch lodích létá, můžeme být oněmi „duchy“.

Použití slovníku a analogie ceremoniální magie může vypadat jako přehnané pro náš pokus pochopit daný fenomén, je však třeba si všimnout toho, že americká armáda a orgány zpravodajské služby neváhaly vyzkoušet všechny druhy okultismu, parapsychologie, médií atd., při hledání způsobu, jak z duše učinit zbraň a fenoménu porozumět.

V zásadě existovaly dva oddělené výzkumné proudy, jejichž počátek se datuje do padesátých let dvacátého století s vypuknutím studené války stejně jako války v Koreji, spojované s obavami z „vymytí mozku“. První proud představovala armáda a její rostoucí zaujetí pro potenciál psychických schopností k odhalování utajovaných skutečností nepřítele stejně jako k sabotáži jeho základen. Druhý proud iniciovala CIA a jeho posláním bylo odhalit tajemství lidské mysli pro využití v psychologické válce, pro modifikaci chování a kontrolu myšlení čili „vymytí mozku“. K tomuto tématu se podrobněji vrátíme ve druhé knize.[19] Tady by mělo stačit vzít na vědomí to, o co jsme se pokoušeli – dát podnět k duchovnímu pročištění těchto metod, abychom jejich prostřednictvím získali co nejvíce pro obecné blaho v rámci naší zamýšlené revoluce ve vědách i kultuře. Pojem „duchovní pročištění“ by neměl být chápán špatně: nesnažíme se aplikovat na tento proces žádnou doktrínu či dogmatickou ideologii. Jsme zhruba dohodnuti s těmi, jejichž nechuť k náboženství povstala ze zlořádu, jejž organizované náboženství ve světových dějinách napáchalo. Církve přece jen jsou lidskou institucí podobně jako vlády a ty jsou vždy náchylné ke korupci, zneužití moci a všem dalším negativním dopadům spojeným s vložením dočasné úřední moci do rukou jiných lidí. Místo toho navrhujeme to, co lze označit za (z nedostatku lepšího slova) „mystický“ přístup, který postrádá jakýkoliv denominační vliv; nadto jest tento mystický přístup chápán jako průvodce a partner vedle čistě materialistického přístupu vědy. Je to jediný způsob, jak můžeme začít chápat pravou podstatu tohoto fenoménu, neboť se nám zjevuje v obou těchto dimenzích.

Demiurg a mimozemský Bůh. Hmotný svět a svět ducha. Věda a mysticismus. Racionální a iracionální. Pozemské a astrální. Lidské a mimozemské.

Lidstvo je nyní středem universa a vědci a vlády jedinými arbitry toho, co je reálné; závisí na tom celá struktura moderní společnosti. Ve skutečnosti samotné slovo „reálný“ je příbuzné slovu „royalistický“ (královský):[20] realita je cokoliv, co král řekne.

Dingir

To je i důvod, proč je tento fenomén nepřijatelný jak pro vědu, tak i pro vládu. Je to důvod, proč nic takového jako je UFO neexistuje. Přinejmenším je to důvod, proč nejsme schopni definovat, co to je, protože by to automaticky zpochybnilo suverenitu našich institucí. Pozornost by se přesunula od nás k nim, a nemáme představu, jaké následky by takový posun mohl mít. Pro vědu i stát, zdá se, UFO není vůbec „objektem“, nýbrž non-objektem, něčím, co není jen neidentifikovatelné, ale není to ani vidět, a musí to tedy býti ignorováno.

Vedle je sumerská klínopisná značka pro „nebe“ či „boha“, dingir. Je to osmicípá hvězda a často bývá vepsána poblíž postavy na stélé nebo cylindrické pečeti, aby byl potvrzen status božské postavy. Asociace „hvězdy“ s „bohem“ tedy jde zpět k jedné z nejranějších civilizací na Zemi.

„Rozhraní mezi životem a smrtí bývá neznatelné, matné. Kdo se odváží říci, kde život končí a kde začíná bezživotí? Víme, že jsou choroby, při nichž se všechny funkce živého organismu zastaví, a přece se nezastaví nadobro, nýbrž se jen načas přeruší. Jsou to jen dočasné pauzy v chodu toho nepochopitelného mechanismu. Po určité době jakýsi neviditelný princip opět rozhýbe magické čepy a zakleté soukolí. „Provaz stříbrný“ se tedy nepřetrhl navždy a „číše zlatá“ nerozrazila nenapravitelně. Ale kde dlela zatím duše?“ [21]
– Edgar Allan Poe: Předčasný pohřeb

Má-li náboženství své kořeny v zážitku mimozemského kontaktu, jak jsme naznačili, pak tento fenomén nemá opravdu nic společného se smrtí. I přes všechny záznamy shromážděné ve spojitosti tímto fenoménem – zejména za posledních sedmdesát let – nenašel se žádný důkaz, že by byla někomu propůjčena nesmrtelnost prostřednictvím kontaktu s mimozemšťany. Jestliže, jak bylo naznačeno, byly v Roswellu na místě havárie (nebo na nějakém jiném místě) nalezeny mrtvoly mimozemšťanů, byl by to argument mluvící proti jejich nesmrtelnosti, či proti víře lidí, kteří se s nimi údajně setkali, věřících v jejich nesmrtelnost. Mimozemšťané umírají.

Gort a Klaatu

Tady bychom si měli dát na chvíli pauzu a přemýšlet, zda nám má kontakt co nabídnout než prostě jen více lepší technologie, nebo další náboženství. Neustále slyšíme příběhy, že mimozemské entity mají schopnost vyléčit lidi z nemocí atd., nebo dokonce je vzkřísit z mrtvých. To však není totéž jako nesmrtelnost, i kdyby to byla nakrásně pravda. Je tu například mimozemšťan Klaatu, jehož v roce 1951 ve filmu Den, kdy se zastavila Země[22] vzkřísil z mrtvých robot Gort poté, co byl Klaatu zastřelen vojákem, ale Klaatu odhaluje, že jeho stav je jen dočasný. Dokonce i mimozemšťané s pokročilou technologií a mezihvězdným pohonem nemohou ošálit smrt. Kdyby ano, jaký smysl by pak měl mimozemský kontakt?

Byla to Anne Strieberová – žena mimozemšťany uneseného Whitleyho Striebera – která si povšimla prazvláštní korelace mezi zážitky kontaktu s mimozemšťany a přítomností mrtvých. Zjevení mrtvých po boku mimozemšťanů během zážitku kontaktu se zdá naznačovat posmrtnou existenci nějakého druhu. Je to však totéž jako nesmrtelnost?

Alchymie je projekt transformace. Zahrnuje mutaci kovů v tom nejpopulárnějším smyslu – např. proměnu olova ve zlato – stejně jako výrobu elixíru života: substance, která nejenže prodlužuje lidský život, ale léčí také všechny nemoci. Švýcarský psycholog Carl G. Jung věřil, že alchymie představuje proces psychologické transformace, již nazýval „individuace“ a zcela pomíjel čistě chemický aspekt. V Asii bylo alchymií tohle a ještě více. Jazyk chemie byl zaměnitelný za jazyk spirituality, toho, čemu můžeme říkat psychobiologie. V zásadě jsou všechny správné. I když na první pohled to s fenoménem nemá nic společného, ale při bližším zkoumání se ukáže, že mají mnoho společného.

Stroj na vzkříšení

Podobně jako hrobky z počátku druhé královské dynastie byla i ta Džoserova orientována na sever, k cirkumpolárním hvězdám. … Tu hrobku si i pojmenoval: „Horus, nejpřednější hvězda na nebi.“ Nemohli bychom si přát jasnějšího vyznání víry tvořící základ stupňovité Džoserovy pyramidy: že to byl stroj na vzkříšení navržený tak, aby jej poháněl jeho královský majetník, Horus, přední místo mezi věčnými hvězdami.

Po tisíciletí byla kolem pyramid spousta spekulací: kdo je postavil, kdy a proč? Dokonce byly i otázky, jak je postavili, neboť pyramidy jsou produktem kultury doby bronzové, ale jediné nástroje, jež jim měly být dostupné, byly kamenné nebo měděné, a měď je notoricky známá jako měkký kov a nebyl by tak k užitku jako železo při opracovávání kamenných bloků. Jenže, i když tato domněnka byla vzápětí zpochybněna, protože měď – když se ošetří malým množstvím arzeniku – se stane mimořádně tvrdou a je známo, že staří Egypťané ho znali a měli jej v různých formách, jako třebas auripigment (sulfid arseniku): substance, která byla rovněž známa alchymistům a mezi nimi i ceněna.

Zdá se, že je nějaké spojení mezi božskou silou emanující z bohů – nebo jde o jejich sekreci – a egyptským konceptem ka. Ka je vyloženě nepřeložitelný pojem, ne snad proto, že by bylo příliš málo náznaků co se týče jeho významu, ale spíše proto, že je jich příliš mnoho. Nalézá se v kořenech slov zdánlivě nesouvisejících jako „magie“, „čaroděj“, „varlata“, „vagina“, „těhotná“, a „kopulovat“, stejně jako odkazuje na myšlenkové procesy, jako třeba „přemýšlet o něčem“, „myšlenka“, a „zamýšlet“. Všeobecná souvislost provázející všechny tyto pojmy se zdá být konceptem magické či okultní moci: přesah vůle do Dvojsvětí, nebo z Dvojsvětí do tohoto světa. Asociace mezi ideami jako myšlení na straně jedné, a plodnost na straně druhé naznačuje asociaci mezi vědomím a činem, s odkazem na sexuální akt jsoucí aluzí na nejzákladnější jednotu vědomí a činu, kde je myšlení neviditelné – tak trochu jde o účel Dvojsvětí – a čin je viditelný, je to tento svět, důkaz neviditelné myšlenky. Přítomnost konceptů jako je magie a čarodějnictví na jedné straně a těch, jež přináležejí k sexualitě, na straně druhé, byly známy takovým renesančním filosofům, jako byli Marsilio Ficino a Giordano Bruno, kteří chápali, že to, co považovali za okultní moc, se pojilo s lidskou sexualitou a romantickou láskou: jediné, co chybělo, byl úmysl mága, a koncept „zamýšlet“ má v egyptštině stejný kořen jako ka a další výše zmíněné pojmy.

Ka

Každá lidská bytost vlastní ka, který je obvykle zobrazován v dokonalé lidské podobě, věčně mladý. Jeho hieroglyfický symbol je evokativní: pár zdvižených rukou, objevujících se často na hlavě faraona, podobný páru rohů. Právě ka je životní silou lidské bytosti, odtud ona konstelace významů soustředěná kolem něj. Jedna z definic ka říká, že je „nehmotnými psychospirituálními aspekty lidské bytosti“.

Vzkříšení po smrti vyžaduje spojení ka s ba. Ba je zhruba ekvivalentem západního konceptu duše. Ve své nejranější podobě býval zobrazován jako lidské tělo, ale v období Střední říše[23] nabyl velmi specifické ikonografie, totiž malého ptáka s lidskou hlavou i tváří. Tento ba měl významnou úlohu v Textech rakví, ranější podobě toho, čemu se říkalo Egyptská kniha mrtvých. V Textech rakví je ba ztotožňován s Osiridem – zemřelým a vzkříšeným bohem – umožňoval a napomáhal vzkříšení faraona. Ohledně podstaty ba panují neshody: jde o součást kompozitního těla, ka, ba, ach a stín, pěti prvků, o nichž se mělo za to, že pravděpodobně patří k lidskému tělu? Nebo šlo o neodlučitelné součásti – některé představovaly fyzickou podstatu osoby a ty druhé její duchovní povahu – nebo spíše nesmírně komplikované prvky individuální lidské bytosti?

Ba

Z některých textů víme, že Horus vysílá svého ba k Osiridovi, aby mu umožnil překonat všechny překážky stojící na cestě k nesmrtelnosti. Podle některých učenců je ba fyzickou entitou umožňující mrtvole chodit, a dokonce i kopulovat s lidskými bytostmi. Ve skutečnosti se zdá tato idea – podle níž jsou zde na zemi nadlidské bytosti, které sestoupily do podsvětí a vrátily se zpět jako živí lidé schopní mít pohlavní styk s ostatními lidskými bytostmi – připomínat to, co jsme četli o „synech Božích“ v Genesis. Texty rakví toto pravidlo znovu zdůrazňují, neustále odkazují na mrtvé, kteří se vrátili a kopulovali s lidmi. Tito mrtví se navíc vlivem procesu mumifikace a rituálů s nimi spojených stali nesmrtelnými a cestovali ze Země do říše hvězd.

„Já jsem velký Ba Osiridův, jehož prostřednictvím mu bohové přikázali kopulovat, který žije kráčeje dnem; jejž Osiris učinil emanací, která jest v jeho těle, semenem, které vyšlo z jeho falu, aby… mohl vyjít toho dne, kdy kopuluje. … Já jsem živoucí Ba v jeho krvi. … Já jsem ten, který – ačli rozdílný ve svých podobách – otevírá dveře…“

Staří Egypťané věřili, že duši (egypt. k/b; „ka/ba“) tvořilo mnoho částí. Kromě těchto součástí duše tu bylo lidské tělo nazývané , příležitostně v množném čísle w, což znamená přibližně „souhrn tělesných částí“).

Podle starověkých egyptských mýtů o stvoření bůh Atum stvořil tento svět z chaosu, k čemuž využil svoji magii (egypt. k). Protože země byla stvořena jeho magií, Egypťané věřili, že svět byl prostoupen magií, a tak i každá živoucí věc v něm. Když byli stvořeni lidé, nabyla tato magie podoby duše, věčné síly přebývající v každé lidské bytosti. Tento koncept duše a částí, které ji obklopují, se různil už od dob Staré říše až po Novou říši, měnil se od jedné dynastie k druhé, od pěti částí až po vícero. Nejstarší egyptské pohřební texty zmiňují četné části duše: t (çuːwaʔ, koptsky ϩ) „fyzické tělo“, sḥ, „duchovní tělo“, rn (ɾin, koptsky ⲣⲁⲛ nebo ⲗⲉⲛ) „jméno, identita“, bꜣ, „osobnost“, k (kuʔ, staroegypt. kuʀ), „dvojník“, jb (jib, koptsky ⲉⲡ), „srdce“, šwt, „stín“, sm (saːχam), „moc, forma“, a (spojení duchů mrtvé osoby, která úspěšně dokonala svůj přechod do posmrtného života).

Brány jsou na různých úrovních podsvětí – Duat – a jsou příbuzné různým branám či úrovním v dalších podobách středovýchodního mysticismu, včetně sumersko-babylónských a židovským mystickým praktikám známým jako mystická merkava[24] či hejchalot.[25] Smrt byla pro Egypťany velkým dobrodružstvím. Byla to pouť stejně jako transformační a evoluční proces. Z četby Textů rakví a Textů pyramid by se zdálo, že ba lidské bytosti byl po smrti oživen, obzvláště když se spojil se svým ka neboli životní silou. Když se to stalo, manifestoval se ach. Tento ach je schopnost zemřelé osoby účinně působit v tomto světě.[26]

Otto Magus: UFO

Tento návrat z říše zemřelých, kdy je zemřelý obdařen novým, abychom tak řekli, vehikulem, jímž se dopravuje zpět na náš svět, je tajemstvím – v případě UFO dokonce fenoménem spřaženým. David Halperin v rozhovoru pro Podcast UFO Live Stream řekl:

„[UFO] jsou lidský fenomén. Když jsem řekl tohle, neznamená to, že odhaluji jejich podstatu, protože věřím, že vy i já máme nad očima v těch několika čtverečních centimetrech spoustu cizorodosti (alienness), že bychom tím mohli zaplnit celý vesmír, a ne úplně jasně rozumíme tomu, co se v těch několika čtverečních centimetrech děje. Freud kdysi označil sny za královskou cestu k nevědomí. Asi se to bude zdát přehnané, ale myslím si, že se objevil slabý záblesk pravdy v onom zdůraznění, když jsem řekl, že považuji UFO za královskou cestu k některým z nejobskurnějších koutů lidské mysli, ba dokonce bych řekl lidské duše, a měli bychom alespoň uvážit, že může jít o něco, co transcenduje moji i vaši individualitu.“[27]

Babylónský talmud (bChagiga 13a) líčí hrůzostrašný příběh:

„Jednou se stalo, že si jistý chlapec četl v domě svého mistra v knize Ezechiel a pochopil [tajemství] chašmalu, když tu z chašmalu vyšel oheň a spálil ho.“

Chašmal je záhadné hebrejské slovo, překládané obvykle jako „leštěný bronz“ (třebas i měď?). Ezechiel ho používal k popisu ohnivého zjevení na začátku vize merkavy (viz Ez 1,4) a oslnivé záře při jejím vyvrcholení (Ez 1,27 a 8,3). Je pozoruhodné, že v současnosti se používá jako výraz pro elektřinu. Dodnes si není nikdo jistý tím, co měl Ezechiel vlastně na mysli.

 


[1] Proto jsme i my zvolili netradiční podobu tohoto slova užívaného v češtině výlučně ve spojení s rubní pečetí pro pečetění osobních a tajných záležitostí, tzv. sigillum secretum, objevující se ve 12. století v Anglii, odkud se během století následujícího rozšířila dále do Evropy.

[2] „Výměšek“ nebo „sekret“.

[3] Jeffrey J. Kripal: Authors of the Impossible: The Paranormal and the Sacred. University of Chicago Press, Chicago 2010, str. 34.

[4] Srv. San: Ultima Thule, http://www.okultura.cz/WordPress/ultima-thule/.

[5] Giorgio de Santillana, Hertha von Dechend: Hamlet’s Mill: An Essay Investigating the Origins of Human Knowledge and Its Transmission Through Myth. Gambit, Boston 1969, viz https://en.wikipedia.org/wiki/Hamlet%27s_Mill.

[6] Maklu, „spalování“, série akkadských inkantací (pověrečné zaříkávání, zažehnávání) týkajících se vykonání poněkud delšího rituálu proti čarodějům, tzv. kišpū. Ibn Chaldún podává v Al-Mukaddima zprávu o magických úkonech nabatejských čarodějů z území při dolním Eufratu. Do češtiny ji přeložil Otakar Griese v Přednáškách svobodné školy věd hermetických (kap. Okkultismus u Akkadů). Zmiňuje se o něm i Oldřich Eliáš: Magie a demonologie ve staré Babylonii. Sfinx – Bohumil Janda, Praha 1923.

Jana Orlová: Maklu (Hoření), foto Lukáš Hamáček

Srv. performance Maqlu (Hoření) Jany Orlové, http://www.janaorlova.cz/maqlu-horeni-1-cast.

[7] Vetřelec vs. Predátor. Režie: Paul W.S. Anderson. USA 2004.

[8] Také předeufratská kultura.

[9] Během 3. tisíciletí před naším letopočtem vznikla velmi důvěrná symbióza mezi Sumery a Akkaďany, což zahrnovalo také velmi rozšířený bilingualismus. Vliv sumerské kultury na akkadskou (stejně tak akkadské na sumerskou) je velmi znatelný v mnoha oblastech, od velmi rozšířeného propůjčování slov mezi oběma jazyky k morfologickému, syntaktickému i fonologickému sblížení obou jazyků. To pozvolna vyústilo někdy na pomezí 3. a 2. tisíciletí k úplnému nahrazení sumerštiny jako mluveného jazyka akkadštinou. Sumerština se však v Mezopotámii dále používala jakožto svatý, obřadní a vědecký jazyk až do 1. století n.l.

[10] Srv. H. P. Lovecraft: Hrůza v Dunwichi.

[11] Lat. „za oněch dob“, „v onom čase“, „při stvoření světa“.

[12] Narážka na známý citát z díla Karla Marxe.

[13] Dálkové nazírání je technika vyhledávání počitků týkajících se vzdáleného nebo neviděného cíle, údajně využívající mimosmyslové vnímání (ESP) nebo „vycítění“ myslí. Fyzici Russell Targ a Harold Puthoff, badatelé na poli parapsychologie při SRI, razili pojem „dálkové nazírání“, aby se odlišilo od úzce souvisejícího konceptu jasnozření, třebaže podle Targa toto označení poprvé navrhl Ingo Swann v prosinci roku 1971 během experimentu v Americké společnosti pro psychický výzkum (American Society for Psychical Research) v New Yorku. Srv. také https://www.matrix-2001.cz/clanek/pohled-nedivej-se-svym-fyzicky-zrakem-divej-se-primo-svou-dusi-pak-za-vsechny-horizonty-vesmiru-budes-schopen-videt-1-prvni-ze-serie-rozhovoru-s-mistrem-techniky-remote-viewing-1-2-4760.

[14] Prostor na hranici, tj. prostor setkávání dvou či více různých světů.

Albert Anker: Civilní občanský sňatek, liminální fáze přechodového rituálu (1887)

Liminalita označuje přechodové rituály nebo přechodové stavy mezi dvěma obdobími či světy, je logicky spojena s pojmem hranice či prahu.

[15] The Sorcerer’s Apprentice. Režie: Jon Turteltaub. USA 2010.

[16] Č. Grimoár papeže Honoria in Grimoire Nexus. Nakladatelství OLDM o. s., Mšeno u Mělníka 2010.

[17] Srv. San: UFOlklór: III. Démonologie & mytologie UFO: Evangelium kosmické hrůzy, http://www.okultura.cz/WordPress/ufolklor-3/#_ftnref16.

[18] Sigillum Dei, pečeť Boží, či signum dei vivi, symbol živoucího Boha, kterou John Dee nazval Sigillum Dei Aemeth. Je to magický diagram, složený ze dvou kruhů, pentagramu a tří heptagonů, a je popsán jménem Božím a jeho anděly. Byl to amulet (amuletum) s magickou funkcí, který podle jednoho z nejstarších zdrojů (Liber Juratus) zasvěcenému mágovi dovoloval nabýt moci nad každým stvořením vyjma archandělů, avšak obvykle byl vyhrazen toliko pro ty, kdož dosáhli blažené vize Boha a andělů.

[19] Tom DeLonge and A. J. Hartley: Sekret Machines Book 1: Chasing Shadows. Inscribe Digital 2016.

[20] Fr. roi, „král“.

[21] Přeložil Josef Schwarz.

[22] The Day the Earth Stood Still. Režie: Robert Wise. USA 1951.

[23] Střední říše je období dějin starověkého Egypta odpovídající době vlády části 11. dynastie a 12. dynastie, přibližně 2040-1786 př.n.l.

[24] Srv. David Halperin: Tváře merkavy. Rané židovské reakce na Ezechielovu vizi. Malvern, Praha 2018. Helena Bönischová: Ma´ase Merkava. Starověká židovská mystika. P3K, Praha 2012. Gershom Scholem: Židovská gnóze, mystika merkavy a talmudická tradice. Malvern, Praha 2015.

[25] Ma’ase merkava doslova znamená „dílo vozu“; jedná se o vůz (merkava) a nebeský trůn z proroctví proroka Ezechiela. Mystik se pokoušel pomocí meditačních praktik, mezi které patřilo usilovné a soustředěné modlení, permutování Božích jmen atd. Do vozu „sestoupit“ – takoví mystici se nazývají jordej merkava – dosl. „ti, kdož vstupují do vozu“. Jejich prožitky byly zaznamenány ve spisech, které jsou dnes souhrnně označovány jako hejchalotická literatura. Hejchalot znamená doslova „[nebeské] paláce“, jimiž duše mystika prochází až ke svému cíli, tj. k Bohu.

[26] Tom DeLonge, Peter Levenda and Jacques Vallee: Gods, Man, & War. Sekret Machines: Gods: An official investigation of the UFO phenomenon. To The Stars 2017.

[27] Viz San: O cestě do nebes, http://www.okultura.cz/WordPress/o-ceste-do-nebes/.