UFOlklór

393

Psychomytologie I.

 

O znameních spatřených na nebi

Feofan Grek: Proměnění Páně (ikona, cca 1400)

„Za hrozivosti současné světové situace, kdy člověk začíná chápat, že by mohlo jít o všechno, sahá fantazie, která projekci vytváří, za oblast pozemských organizací a sil až do nebe, tj. do kosmického prostoru hvězd, kde kdysi měli na planetách svá sídla bohové, vládci osudu. Náš pozemský svět je rozpolcen ve dvě poloviny a nevidíme, odkud by mohlo přijít rozhodnutí a pomoc. Objevují se proto »znamení na nebi«, vyšší bytosti v jakýchsi kosmických letadlech, jaké vymýšlí náš technický rozum. Z úzkosti, jejíž příčinu v plném rozsahu nechápeme a z toho důvodu není vědomá, vznikají totiž vysvětlující projekce. Příčina se musí dotýkat až kořenů naší existence, má-li vysvětlit tak mimořádný fenomén, jakým jsou UFO. Byla sice jako vzácná kuriozita pozorována již v minulých dobách, tehdy ale vyvolávala jen obyčejné regionální pověsti.“[1]

Na úrovni antiky mohou tedy být UFO snadno chápána jako „bohové“. Jsou to působivé jevy celosti, jejichž jednoduchá kulatost znázorňuje přímo onen archetyp, který hraje empiricky hlavní roli ve sjednocení zdánlivě nesjednotitelných protikladů, a proto jako kompenzace nejlépe odpovídá i rozpolcenosti naší doby. „Tento archetyp navíc ještě mezi ostatními archetypy hraje obzvlášť významnou úlohu tím, že je především činitelem, jenž uvádí řád do chaotických stavů a dodává osobnosti co možná největší jednotu a celost. Vytváří obraz velké, božsko-lidské osobnosti, prvotního Člověka či Anthrópa, čen-žen, Elijáše, který svolává dolů z nebe oheň, stoupá na ohnivém voze k nebi[2] a je předchůdcem Mesiáše, dogmaticky vytvořené postavy Krista a v neposlední řadě islámského Chidra, Zeleného.[3]

Friedrich Wilhelm Heine: Wotanova Divoká honba (1882)

Zvěsti a pověsti o tělesech označovaných jako UFO i jejich fyzická existence byla pro C. G. Junga natolik významná, že se cítil nucen znovu přijít s varovným voláním. Prvně[4] to bylo při popisu Ódina jako archetypu existujícího v našem kolektivním nevědomí, který významně ovlivnil chod moderního světa a člověka, u nějž sice může pobývat jen v jeho myšlenkách, přesto ho nelze eliminovat, protože jde o archaický a iracionální duševní komplex. V Evropě a v Severní Americe se otevírá nebezpečná sociální propast a v posledních letech nadto dochází k exodu ze severní Afriky a kulturní invazi islámu, takže v hluboko v myslích Evropanů se odehrává boj, jehož výsledek zůstává zatím neznámý. „Jasné je jediné: druhý ódinovský experiment, jak ho předpověděl Jung, již probíhá.“

Richard Noll říká, že Jung nejenom otevřeně vystupoval proti židovsko-křesťanským tradicím, ale zároveň tím, že ke sdělování svých idejí používal moderní a vědecky znějící slovník psychologie, byl schopen „učinit svůj magický, polyteistický a pohanský světový názor přístupnějším sekularizovanému světu ochotnému přijímat pouze takové ideje, které v sobě mají vědecký náboj.“[5] A není jediným, kdo v jádru Jungova života a práce shledává pohanství. R. F. C. Hull, přední překladatel Junga do angličtiny a osoba, která mu byla blízká, to říká bez obalu: „Jsem si naprosto jistý, že všechno podstatné a kreativní pocházelo z hloubi jeho pohanského nevědomí.“ Je to Jungovo svědomí, jež ho nabádá, aby alespoň některé připravil na to, že „lidstvo očekávají události, které odpovídají závěru jedné velké historické epochy – konci jednoho eónu.“

Richard Rudgley uvádí zmínku orientalisty Henry Corbina o vyprávění ze starověkého íránského mýtu o Yimovi, jemuž bozi přikázali vytvořit útočiště, v němž by se mohla většina duchovních bytostí skrýt před dlouhou a hroznou zimou fimbulvetr trvající tři roky bez přestávky a vyvolanou silami démonů,[6] které je popisováno jako opevněná citadela, uvnitř níž domy a sklady (!) umožňují obyvatelům (kteří jsou přece „duchovní bytosti“) přežít zlé časy. V pevnosti byla luminiscenční okna vyzařující vnitřní světlo, takže byla osvětlena i uměle. Její obyvatelé viděli vycházet a zapadat hvězdy, Měsíc a Slunce jednou do roka, a proto jim rok připadal jako pouhý den. Bál Gangádhar Tila zmiňuje z véd „třicet sester rozbřesku kroužících jako kolo.“

Peter Nicolai Arbo: Asgårdsreien, Divoká honba (1872)

Jung vzpomíná na živý a tísnivý sen, který měl Nietzsche, když mu bylo patnáct. Toulal se za noci temným lesem, když ho vystrašil výkřik, při němž tuhla krev v žilách. Poté narazil na divokého a tajemného lovce, který na píšťalku zahvízdal tak silně, že Nietzsche ztratil vědomí. Jung tento sen vykládá jako setkání s Ódinem, který podle germánského folklóru vypouštěl duše mrtvých na „divokou honbu“ v nočních lesích.

Elgonyiové uctívají vedle slunce ještě „ayík“, jenž přebývá v zemi a je to „šejtán“ (ďábel). On je tvůrcem a původcem strachu, je to vítr, který číhá na nočního poutníka. Stařec zapískal jakýsi lokiovský motiv, aby znázornil, jak ayík vane a fičí vysokou a tajuplnou travou buše.

Jaroslava Voráčková v pověrečných vyprávěních ze střední Šumavy[7] popisuje „světýlka“ svítící studeným modrým[8] plamenem jako vždy usilující o životy pocestných, a to i v případě, že na ně nikdo nevolá ani nehvízdá. Jiné verze je nazývají „svatými světly“ či dokonce „svatými mužíky,“ napadají vše, co se ozývá, a to obvykle roztrhají – ublížily i člověku, jemuž v kapsičce tikaly cibule –, žhnou, zanechávají na dveřích vypálené stopy, zapalují na člověku oděv. Přítomnost honce při „divoké honbě“ se projevuje jako „psí štěkot“, ozývá se „hrubým a vyšším hlasem.“

Jasné je jediné: druhý ódinovský experiment, jak ho předpověděl Jung, již probíhá.

Od roku 1972 se začíná ve vědecké komunitě zkoumat možný vztah mezi aktivitou UFO a infrazvukem a ultrazvukem. Robert F. Creegan, profesor filosofie na univerzitě v Albaně, napsal článek o vědcích ze San Diega a Seattlu vybavenými přístrojovou technikou, aby mohli vést terénní výzkum UFO, jenž zahrnoval i „pokusy o triangulaci ke zjišťování souřadnic a vzdáleností, studie difrakce světelného vlnění a možné polarizace, pokusy o detekci ultrazvuku a využití magnetických variometrů.“[9] Pozorování UFO zahrnují mj. „zpěv, zvonění, křik, hvízdání a hukot, psí štěkot a husí křik,“ jakož i různé podprahové signály na úrovni infrazvuku a ultrazvuku.

Jung vnímá UFO jako vizionární pověst příbuznou jiným kolektivním vizím, jako např. vize křižáků při obléhání Jeruzaléma, vize vojáků u Mons za první světové války,[10] vize davu věřících z Fatimy, vize švýcarských pohraničních vojenských oddílů za druhé světové války atd. Letová dráha UFO opisuje úhly, které by mohl provádět jen beztížný předmět a podobá se například dráze, jakou opisuje létající hmyz.

„Jde-li však o psychologickou projekci, potom pro ni musí existovat nějaká psychická příčina. Mnoho tisíc jednotlivých svědectví musí mít spíše nějaký právě tak dalekosáhle se rozprostírající příčinný základ. K vizionárním pověstem sice mohou zavdat podnět anebo je doprovázet všechny možné okolnosti, avšak jejich existence spočívá v podstatě na všude se vyskytujícím emočním základě, v tomto případě na nějaké všeobecně pohotově přítomné psychologické situaci. Základem pověstí tohoto druhu je afektivní napětí, které je zapříčiněno nějakou kolektivní nouzovou situací, respektive nebezpečím, anebo nějakou vitální psychickou potřebou. A tak nakonec může mnoho lidí nezávisle na sobě a dokonce současně vidět věci – znamení na nebi – které nejsou fyzicky reálné. Také asociační procesy mnoha lidí mají svůj časový a prostorový paralelismus, takže například v různých hlavách vznikají současně a nezávisle na sobě tytéž nové myšlenky (meme), jak dostatečně dokazují duchovní dějiny.“

Achnaton

Faraon Achnaton (původním jménem Amenhotep IV.), rodným jménem Nefercheprure waenre, měl roku 1347 př. n. l. jedinečný zážitek, který poznamenal celou egyptskou historii. Podle nápisů na stéle na průčelí v El-Amarně se Achnaton jednoho letního rána procházel podél řeky a obdivoval přírodní krásy, když najednou vzhlédl vzhůru a spatřil „zářící disk“ sestupující z nebe. Uslyšel hlas ze samotného slunečního disku, který mu pravil, aby vystavěl nové hlavní město Egypta a pojmenoval jej Achetaton – „Obzor Atonův.“ Zahájil pak výstavbu komplexu budov, jehož centrem byl chrámu nového typu Gempaaton jako místo kultu slunečního boha Re-Harachteje. Hieroglyfickým symbolem slova „obzor“ byl disk vznášející se nad horským pohořím. Achnaton rovněž založil nové náboženství založené na uctívání slunečního disku. Třebaže se tu odkazuje na tvar samotného slunce, je zajímavé, že základní obrys disku objevující se v umění a starých rukopisech je současnými autory často zmiňován jako důkaz „létajících talířů.“[11]

K zohlednění všech aspektů tohoto jevu je dobré připomenout si i proměnění Ježíše Krista na hoře,[12] kde byl se třemi apoštoly – Petrem, Jakubem a Janem; jeho obličej oslnivě zbělel – vestimenta eius facta sunt alba sicut lux, a Ježíš rozmlouval s Elijášem a Mojžíšem.

Achnaton, Nefertiti a jejich tři dítka

Achnaton byl původně předurčen bohem Amonem, aby byl panovníkem, „jehož vybral Amon a objevoval se ve slávě po miliony let.“ Jest ovšem otázkou, zda Nefertiti – „Kráska, která přišla“ – nemá právě „božský“ původ, neboť zprávy o jejím původu jsou poměrně nejasné. Nefertiti měla s Achnatonem jen samé dcery, což by svědčilo o dominanci genové výbavy jednoho z rodičů – zejména, když se pozorněji zadíváme na stélu zobrazující Achnatona, Nefertiti a jejich tři dítka.

V Thébách se jí narodily tři dcery: Meritaton, Meketaton a Anchesenpaaton, která později byla manželkou faraóna Tutanchamona. Asi v pátém roce vlády krále Achnatona se hlavní město egyptské říše přesunulo z Théb do nově postaveného Achetatonu a královský dvůr se samozřejmě přesunul také. V Achetatonu se jim narodila ještě Neferneferuaton Tašerit.

Achnatonova dcera

Už samotný Achnaton má na některých vyobrazeních prodlouženou zadní část lebky stejně jako jeho dcery, z nichž zejména ta nejmladší, již má Nefertiti na pravém rameni, by asi těžko mohla mít v tak útlém věku takto zdeformovanou lebku pomocí ať už pevných obinadel nebo speciálních destiček. Podobné „úpravy“ lebky se vyskytují u afrických kmenů, jihoamerických Indiánů (Peru), v Mexiku, v Asii (v severním Kavkazu); lze je nalézt i na území současné Evropy, třeba v Norsku nebo Francii.

Třebaže pár jednotlivců údajně opustilo v dávnověku Zemi nehmotným prostředkem, mnozí prý byli vzati bytostmi používajícími létající stroje, rozličně popisovanými v závislosti na jazyku své doby a kultury.

Taoisté začasté líčí takové stroje jako „draky.“ Například K’ü Yüan, básník a státník zastávající kolem roku 300 před Kristem místo ministra, napsal báseň o dojmu z letu nad čínským pohořím Kchun-lun-šan ve voze taženém draky, za nímž uháněl i Wang Šu, vozataj Luny. Tato mytická hora, o níž se věří, že to je taoistický ráj, je v čínské mytologii důležitým symbolem osy světa a božství. Jenže taoistická literatura jde ještě mnohem dál, když popisuje rituál, při němž jsou mimosvětské entity dokonce vyzvány, aby sestoupily na Zemi a setkaly se s celebrantem. Na konci rituálu „vsednou do mračného vozu a párek jeřábů jej unáší pryč.“

The Fourth Kind (Čtvrtý druh)

Moderní ufologové považují takový popis za „krycí vzpomínky,“[13] kdy se mysl vnímajícího snaží nahradit úžasnou vizi vesmírné bytosti mnohem známější podobou člověka nebo zvířete. Klasickým zpodobněním tohoto procesu je tísnivý film Čtvrtý druh, kde je uneseným implantována představa sovy namísto mimozemské bytosti.[14] Při takové interpretaci připomíná tento příběh klasické setkání čtvrtého druhu, kterým je únos, kdy je člověk unesen vesmírnými bytostmi do meziplanetárního plavidla. S takovými únosy se pojí i hrůzostrašná strnulost mající různé obdoby, jako noční strnutí popisované v kronikách kolem Newfoundland v Kanadě a nazývané „the Old Hag“ (doslova „stará babizna“, v přeneseném slova smyslu pak každý, koho „trápí noční můra“),[15] jež provázela děsivá entita, kterou starousedlíci spojovali s čarodějnicemi nebo duchy. Tento jev jest znám jako „spánková paralýza,“ za níž se skrývá – jazykem a interpretačně kulturně utvářená – anomální přítomnost děsivé entity, mj. i upírů a UFO. Vyšetřovatelé Hopkins, Mack a Jacobs, kteří v celonárodním průzkumu zkoumali povahu únosů prostřednictvím UFO, shromáždili z dotazníků výpovědi velkého množství osob, které se „probouzely paralyzované pocitem cizí… přítomnosti… v ložnici.“[16]

Tyto „nebeské vozy“ připomínají „mračné lodě,“[17] které byly v devátém století spatřeny nad jižní Francií a arcibiskup Agobard z Lyonu jim věnoval místo v jedné ze svých knih. Saint Agobard musel kázat před davem, aby odradil občany Lyonu od zabití čtyř osob, „tří mužů a jedné ženy,“ které přistály na jedné z těchto mračných lodích v polích poblíž města, a údajně pocházely z Magonie, magické země na obloze.[18]

3. srpna 989 byly v době velkých sociálních nepokojů v Japonsku spatřeny tři okrouhlé objekty neobvyklé jasnosti; později se spojily.[19]

Ve starých japonských kronikách jest zapsáno, že 27. října 1180 kolem půlnoci přiletěl ve směru od hory v provincii Kii neobvyklý světelný objekt popisovaný jako „hliněná nádoba“ a směřoval k severovýchodnímu pohoří Fukuhara. Po chvíli objekt změnil kurz a ztratil se z očí na jižním horizontu zanechávaje za sebou světelnou stopu.

Domenico Ghirlandaio: Madona se sv. Janem

V roce 1361 se objevil létající objekt vypadající jako „buben, kolem šesti metrů v průměru“ ve vnitrozemí západního Japonska. 2. ledna 1458 byl na nebi spatřen jasný objekt připomínající úplněk, a toto zjevení následovala „zvláštní znamení“ na nebi a na zemi. Lidé byli „převelice udiveni.“ O dva měsíce později, 17. března 1458 kroužilo kolem Měsíce pět hvězd. Třikrát změnily barvu a pak najednou zmizely. O deset let později, 8. března 1468 přiletěl od hory Kasuga tmavý objekt vydávající „zvuk jako frčícího kola,“ a s půlnocí zamířil na západ. Tuto kombinaci zvuku a tmavost letícího objektu je obtížné vysvětlit.

Madona se sv. Janem (detaily obrazu)

Renesanční malíř Domenico Ghirlandaio (1449-1494) namaloval v závěru svého života obraz Madona se sv. Janem. Nad levým ramenem Marie se vznáší zářící nebo žhnoucí diskovitý objekt. Zdá se, že muž a jeho pes se dívají vzhůru na vznášející se objekt. Při bližším zkoumání to spíše vypadá, že vzhlíží jiným směrem, protože UFO je nad a za jeho ramenem, možná sleduje svatozář Madony, která je ovšem poněkud stínová, mnohem více připomíná mlhavý disk než auru.

Když 14. dubna léta Páně 1561 vyšlo nad německým městem Norimberk sluníčko, uzřeli jeho obyvatelé něco, co popsali jako svého druhu vzdušnou bitvu provázenou oslnivou září — venkoncem všechny ty nevyzpytatelné tanečky koulí, kol, křížů, válců, a nad tím vším zjevení obrovského a mysteriózního černého šípovitého objektu — zakončené jeho pádem kdesi za branami města.

Nebeské úkazy nad Norimberkem (14. duben 1561)

Později onoho měsíce místní umělec Hans Glaser vytiskl arch s kolorovaným dřevorytem, na němž tuto scénu pojal včetně barvitého líčení toho, čeho byl svědkem.

V textu pak čteme následující:

„Byly to koule krvavě červené, modravé a černé barvy nebo kruhové kotouče ve velkém množství poblíž slunce, asi tři podél, někdy čtyři v jednom čtverci, některé i osaměle stojící a mezi takovými koulemi bylo viděno i několik křížů barvy krve. Kromě toho tam byly dvě velké roury, ve kterýchžto malých a velkých rourách po třech i čtyřech a více koulích bylo. To všechno začalo mezi sebou bojovat. To trvalo asi hodinu. A potom to všechno, jak výše popsáno, od slunce z nebe dolů na zem spadlo, jako by to byla jedna pochodeň a s velkým dýmem to na zemi pozvolna zaniklo. Mezi koulemi bylo rovněž vidět podlouhlé útvary tvarem podobné velkému černému kopí.“[20]

Yves Tanguy: Titre inconnu (1929)

Na zemi na místě, kde dopadly koule, stoupaly sloupy dýmu připomínající obraz Yvese Tanguyho Titre inconnu z roku 1929, na němž obrazivost rozehrává zahradu Edenu, v jejímž středu se zrovna proměňuje Medúsa (Lstivá) v Pégasa (řec. πηγή, „pramen“) na místě, kde obvykle stává Strom života, ale tím se právě nyní stává plod oné strašné proměny (transsubstanciace), který se chystá rajskou zahradu jedním skokem opustit, a celou scénu rámují čtyři řeky života – metamorfované zde v objekty nejblíže příbuzné jejich živelné podobě.

C. G. Jungovi přichází na mysl okamžik východu slunce prosvítajícího skrze mraky a závoje mlhy, Aurora consurgens sv. Tomáše Akvinského, zjevení samotného světla.

Samuel Coccius: Basilej roku 1566

Samuel Coccius napsal v srpnu roku 1566 leták, v němž uvádí, že 7. srpna v době východu slunce bylo v Basileji vidět v povětří mnoho velkých černých koulí, které za sluncem s velkou rychlostí a kvapem jely a obracely se proti sobě jako by mezi sebou bojovaly, několik z nich zčervenalo a dostalo ohnivou barvu, pak se rozpustilo a zhaslo.

3. ledna 1569 zvečera se na nebi objevila planoucí hvězda. Byla považována za předzvěst vážných změn, za zlé znamení ohlašující pád království Čchu. A tyto jevy se dále objevovaly v průběhu sedmnáctého a osmnáctého století. Například v květnu roku 1606 byly opakovaně hlášeny ohnivé kotouče nad Kyotem, a jedné noci točící se ohnivý kotouč připomínající rudé kolo se vznášel poblíž hradu Nijo a viděla jej i řada samurajů.[21]

Holandský mistr Aert de Gelder – v letech 1661 až 1663 jeden z posledních, nejtalentovanějších a nejoddanějších žáků Rembrandtových – namaloval v roce 1710 plátno Křest Kristův.

Aert de Gelder: Křest Kristův (1710)

Na této olejomalbě vidíme Jana Křtitele žehnajícího klečícímu Kristu a nad hlavami zúčastněných se vznáší světelný disk, z nějž vycházejí čtyři paprsky, a v jehož středu se nachází holubice symbolizující Ducha svatého.

V Matoušově evangeliu stojí psáno: „A pokřtěn jsa Ježíš, vystoupili hned z vody; a aj, otevřína jsou mu nebesa, a viděl Ducha Božího, sstupujícího jako holubici, a přicházejícího na něj.“[22]

Po celém Japonsku se od 2. ledna 1749 šířil chaos, když se zjevily tři okrouhlé objekty „podobné Luně“ a byly vidět po čtyři dny. Vzbudilo to takový poprask, že byla jasná spojitost mezi mysteriózními „nebeskými objekty“ a nepokoji, že se vláda rozhodla zasáhnout. Účastníci bouří byli popraveni. Zmatek však dosáhl vrcholu, když lidé tři „luny“ seřazené na nebi a o několik dnů později zase dvě „slunce.“

Ucuro-bune (虚舟, doslova dutá loď) je příběh vyprávějící o záhadné ženě, která se vynořila z moře v duté lodi, jak jej líčí kniha Příběhy z králičí zahrady, kterou vydal roku 1825 Kjókutei Bakin, a také anonymní spis Příběh o ztroskotání z roku 1835.

Ucuro-bune

Podle tohoto podání byli v únoru nebo březnu 1803 rybáři na pobřeží provincie Hitači svědky toho, jak k břehu připlulo podivné plavidlo. Mělo tvar nádoby na pálení vonných látek (spodní část ve tvaru obráceného kužele a horní polovina vypouklá), měřilo přes pět metrů v průměru a přes tři metry na výšku a bylo zhotoveno ze santalového dřeva a kovu, se skleněnými okýnky. Vystoupila z něj mladá žena s bílou pletí a světlými vlasy hovořící neznámým jazykem. Držela skříňku asi půl metru dlouhou, kterou nechtěla dát z ruky ani do ní nikoho nenechala nahlédnout. Uvnitř lodi byly nalezeny zásoby jídla a pití, rohože z neznámé látky a nápisy, které nikdo nedokázal rozluštit. Mohlo jít o zkomolenou verzi staršího příběhu – historik Kunio Janakita zmiňuje, že motiv dívky přicházející z moře se objevuje v japonských legendách už od 8. století. Oblast jihovýchodně od ostrova Honšú bývá nazývána Ďáblovo nebo Dračí moře a váže se k ní řada strašidelných pověstí, takže je srovnávána s Bermudským trojúhelníkem.

25. května 1893 spatřila posádka parníku Caroline, právě když křižovala Východočínské moře mezi Šanghají a Japonskem, vysoko na horizontu formaci létajících disků. Tato skupinka UFO se pohybovala pomalu severním směrem mezi lodí a nedalekým pohořím Kjúšú. Během onoho dlouhého pozorování měli pasažéři sdostatek času, aby si disky prohlédli svými dalekohledy, takže se zachoval i jejich popis – byly červené a zjevně za sebou zanechávaly stopy hnědého kouře.

Holandská loď Valentijn podobně narazila na neidentifikovaný létající objekt v čínských vodách 12. srpna 1910. Posádka zahlédla zářivý kolu podobný objekt, který se rychle otáčel a dotýkal se vln ve vysoké rychlosti podobným způsobem, jako když hodíte placatý kámen „žabkou“ po hladině. Pak rychle vystoupal k nebesům a zmizel z dohledu.[23]

 

Kult Kû

V jihovýchodní Asii vznikl před dávnými lety kuriózní kult Kû. Osmnáctý hexagram I-ťingu, Ku, má mnoho významů, překládá se jako „zkaženost“, především však „černá magie“, jako je Wu magií „bílou“. Hieroglyf Ku je znakem magického principu, který uvolňují prostopášní lidé, princip, který dává moc nad duchy těch, kteří zemřeli násilnou smrtí, nebo pro nezřízenou smyslnost morálně upadli. V některých ohledech jde o čínský ekvivalent mystérií zombieismu. Magickým nástrojem je mísa, pohár, nádoba na vodu a zoomorfními totemy tohoto kultu je hmyz, červ, had, žába, stonožka atd. A o tom vypráví Cuoův komentář:[24]

„Nádoba a červi zplozují ku, odpovědnost padá na prostopášné. Ti, kdož zemřeli násilnou smrtí, jsou také ku.

Komentář, který k tomuto hexagramu připojil Legge a další komentátoři I-ťingu, je obskurní, ale dva základní trigramy, z nichž se skládá hexagram, představuje trigram země a vzduchu, a proto v souladu s významem Ku pak způsobují ztrátu duše nebo dechu.[25] Dobře to ladí se starodávnými čínskými texty, v nichž se Ku ztotožňuje s neblahými projevy ovzduší, které vznikají poblíž močálů a podzemních morových oblastí, nebo na psychické úrovni jsou to miasmatické výpary hnijících lidských kostí. Ku rovněž naznačuje přítomnost zlých duchů a nezdravou auru entit stvořených černou magií.

Caravaggio: Medusa (1597)

Co ovšem vyvolává zvláštní zájem, je skutečnost, že podle některých výjimečně starých textů létá Ku kolem půlnoci a vypadá „jako meteor“. Jeho světelnost se zvyšuje a vrhá stíny lidského tvaru; ty pak jsou známy jako ťiao-šeng-ku. Takový stín může nabýt jistého stupně hustoty, který mu umožňuje kopulovat s ženami, a v tomto stádiu se nazývá čin-can-ku.[26] Může se potom přemístit, kam chce, a také šířit hrůzu po celé zemi. Lidová víra si představuje Ku jako zlého lovce z temnot,[27] který lapá duše mrtvých. Tyto pověry byly důvodem vzniku různých podání o bezvětrných nocích a nedýchatelném dusnu[28] s těžkými mračny, z nichž probleskují nepopsatelné objekty, a když odlétávají do vesmíru, zanechávají za sebou nad střechami světelné čáry jako meteory. Taková světla byla spojována s Ku, jež mají v povaze pohlcovat na svých nočních nájezdech mozky dětí. Unášejí také lidské duchy. V rodinách čarodějů, kteří si „vydržovali Ku“, bývaly těmito duchy vždy zneužívány ženy.

Číňané tvrdí, že když se probudíme neklidní, je to kvůli tomu, že se nad námi vznáší duše – kuei, tělo-duše, která je méně duchovní nežli duch a vyvolává po smrti strašidla (duchy).

Meteor byl spojován s létajícím Ku nebo hadem Ku, což je nepřímá narážka na ófitský proud (hadí síla kundaliní), o němž staří zasvěcenci věděli, že do zemské atmosféry vstupuje tam vocaď.[29] Ofiolatrie není v Evropě neznámá. V gnostickém učení se vyskytovala sekta Ófitů, kteří rovněž vyznávali Velikého hada. Kruh čarodějů, který slouží tomuto „jedovatému“ duchu, bohatne. Tento duch jest vehikulem ófitských jedů čili kál.[30] Víra je reminiscencí svého vúdú ekvivalentu v podobě hadí bohyně Ayida Oeddo, o níž se říká toto: „Má hadí bohyně, když přicházíš, podobáš se blesku.“ Duchem Ayida Oeddo je „veliký had, který se zjevuje jen tehdy, chce-li se napít. Tehdy klade svůj ocas na zem a tlamu noří do vody. Vypráví se, že prý ‚ten, kdo najde výkaly tohoto hada, bude bohatý až do smrti’“.

Ze skutečnosti, že dívky a ženy rodinného kruhu (čarodějů) jsou prý zneužívány hadem, je zřejmé, že ófitský proud dává najevo své jedy prostřednictvím ženských kál. Had přelétává v noci „jako meteor“. Když se blíží k řídce obydleným místům, sestupuje a „pojídá mozky lidí“. Z takto kanibalismem postižených smrtelníků se stávají zombie; „mozek“ představuje inteligenci, která naopak je symbolem životního principu.

Duch podobný čin-can-ku se zjevuje v podobě ropuchy nebo žáby. Jak žábovité, tak i hadí formy jsou čarodějům dobře známé jakožto totemy Těch z hlubin a Velestarých. Stojí za to zde podotknout, že Ku, podobně jako UFO, se – jak se zdá – vyhýbají zalidněným oblastem. Přistávají nebo se zaboří do země v opuštěných končinách. Další podobnost s UFOlklórem jest ta, že obyvatelé takových strojů čas od času prchají s různými částmi lidského těla.[31]

Staří Číňané museli vpravit svá pozorování do „magického“ kontextu vzhledem k nutnosti popsat jevy mimozemského původu. Zdůrazňování symboliky hmyzu má velký význam s ohledem na bzučivý zvuk, který – jak se mělo za to – ohlašoval blízkost nebo příchod Starých.

Existuje ale ještě další druh Ku. Bájí se, že vyvrhuje zlato a stříbro, když se řítí za noci kolem jako blesk.

„Veliký hluk přišel, když to padalo.“

Ucuro-bune

UFO prý také padají za velikého hluku. Kromě toho „to může být had, ropucha nebo nějaký druh hmyzu či plaz.“ Jeho uctívači ho přechovávají v tajné komnatě a ženy ho krmí. Je však utvořen z čistého jin, což je obrazný způsob, jak říci, že je to vampýr Ku, který se živí menstruační krví. V této souvislosti se také říká, že Ku, který pohltí muže, bude kálet zlato, zatímco ten, který pohltí ženy, vykálí stříbro. Klíč k tomu, co se zde říká, je třeba hledat v symbolismu čínské alchymie a interpretovat to ve světle ófitské gnose. Tomu se pak dá rozumět takto: (ženský) vampýr Ku, který (jako inkubus) srká mužské semeno, emanuje solární či tvořivou kálu; (mužský) vampýr Ku, který se (jako sukubus) napájí menstruační krví, emanuje lunární či zhoubný jed. Proces se přirozeně dělí na magii (slunce) a čarodějnictví (luna). Lunární kála ovšem není vždy destruktivní nebo žíravá nějak více, než jak je solární proud neustále tvořivý. Existuje nekonečné množství přechodů. Číňané si byli vědomi subtilní perichoreze,[32] čili vzájemného prolínání dimenzí, a Ku byl možná jednou z forem, která jim sloužila za vzor. Navíc skoro ve všech případech se do tohoto procesu zapojuje sexuální styk smrtelníků s mimozemšťany – mezi čaroději, meteory anebo „blesky“. „UFO“ symbolismus je také implicitně přítomen v duálním symbolu Ku, který zahrnuje mísu či nádobu, a červy nebo hmyz. Solární i lunární duchové spolu obcují ve vodách shromážděných v míse, takže nasávají fluidum s kálami tam vocaď.

Ve druhé kapitole AL,[33] verš 49, se objevují tato slova: „Tohle je ze 4: je pátý, který je neviditelný & v něm jsem já jako dítě ve vejci.“

LAM

Když Crowley v roce 1918 komunikoval s cizí entitou Amalantrah, řekla mu: „Vrať se zpět k Matce, aby ses znovuzrodil, obdržíš nový život a Země bude pokryta překrásnými květy a včely se na nich budou pást a sbírat med, a onen med jest elixír.“ Všimněte si posledních slov tvořících zvláštní prvek mystéria kál. Amalantrah naléhala na to, že „to vejce jest dílo, jež musí být dokonáno – Veliké Dílo. Dokonáním toho díla se dostaneme ke klíči.“ Crowley byl poučen, aby se vypravil do Egypta a hledal tam vejce. Měl tam také „zdělat oltář.“ I o „králi“ se tam mluví. Když se pak dotazoval, kdože oním Králem jest, bylo mu řečeno, že tím Králem je O.I.V.V.I.O.[34] a na otázku týkající se vejce a jaké vědění, jež toto vejce představuje, vzejde z rozbití onoho vejce, odpovídá: „Ty máš kráčeti onou Cestou.“ použití slova „cesta“ je tu obskurní, není však nemožné, aby se nevztahovalo k Lam, entitě mající vejcovitou lebku. Crowley nakreslil portrét Lam a nazval jej Cesta. Stalo se to v době sezení s Amalantrah v roce 1918. Číselná hodnota Lam je stejná jako u ŠTH (Seta), čímž dochází k jejich ztotožnění, ale jde i o hodnotu slova KPTR znamenajícího „globule – kulaté či vejcovité,“ spojované zejména se Setem coby Velestarým, jehož „maska byla shlukem koulí hrajících duhovými barvami: ohavný Yog-Sothoth, navěky zpěněný jako prvotní sliz v nukleárním chaosu za nejzazšími výspami prostoru a času![35]

Psychoanalytik Wilhelm Reich tvrdil, že strach z bezprostředně hrozící katastrofy, tak rozšířený za našich časů, se rodí z morbidního vnímání neustále hrozící vnitřní dezintegrace kvůli zatracování vegetativní energie; odtud ona masivní povaha neuróz, psychóz a podobných psychických poruch charakteristických pro dnešek. Proč se však projevil právě na konci tohoto zvláštního období lidských dějin? Může to být proto, že člověk vycítil blížící se katastrofu, jejíž stíny před sebou vrhají všechny ty nenadálé objevy a pokrok na poli technického a filosofického poznání, směřujícího téměř s jistotou k ničivému závěru?[36]

Ten je samozřejmě přivoláván hrozivě se rozšiřující propastí mezi jeho duchovní nezralostí a technickými schopnostmi. Stále více a více lidí si uvědomuje hrozbu visící jako hrozivý mrak nad touto planetou ústící v hromadnou hysterii a opětovnému příklonu k pověrčivosti a infantilismu. Vnitřní napětí tak nezvladatelně narůstá a kompenzační exploze je na hranici toho vnějšího, takže výsledek se v každém případě dostaví v zevním světě. Člověk dosáhl stádia, kdy není schopen sám se napravit bez pomoci externí intervence; je zapotřebí opravdového „zázraku“. Nezodpovědné porušování a zahrávání si s transmundánními energiemi nepochybně vzbudilo zájem jiných obyvatel vesmíru, takže je dobře možné, že aby zabezpečili svoji vlastní pozici – jež může být ohrožována kvůli nevědomosti lidstva, nebo dokonce bez slitování k méně vyvinutým entitám řítícím se po šikmé ploše k jisté záhubě –, může k jejich intervenci dojít během okamžiku. Někteří věří, že fenomén UFO je součástí tohoto „zázraku“ a rostoucí hromada důkazů zřejmě naznačuje, že tajemné entity se pohybují v pozemském prostředí už po staletí a čím dále tím více lidí se rodí s vrozenou schopností vidět je, a v některých případech i vnímat jejich přítomnost.

Svetoslav Roerich: Portrét profesora Nicholase Roericha (1937)

5. srpna 1927 se nacházela sešlost Nicholase Roericha v oblasti Kukunor (nebo Čching-chaj-chu, poblíž „Modrého jezera“) a stala se svědkem pozorování klasického UFO, dvacet let před „oficiálním“ začátkem fenoménu, který započal s pozorováním Kennetha Arnolda v roce 1947. Do deníku si Roerich poznamenal:

„(Spatřil jsem) cosi pozoruhodného! Když jsme byli v našem táboře v oblasti Kukunor, nedaleko od horského řetězce Humboldtova pohoří. Bylo ráno, kolem půl desáté, když si někteří členové naší karavany všimli nápadně velkého černého orla poletujícího nad námi. Sedm z nás začalo tohoto neobvyklého ptáka pozorovat. Tentýž moment další účastník poznamenal: »Vysoko nad tím ptákem něco je« a vykřikl úžasem. Všichni jsme uviděli ve směru ze severu na jih něco velikého a zářícího jako slunce, obrovský ovál pohybující se velikou rychlostí. Když přelétával náš tábor, změnil svůj směr na jihozápad, a my viděli, jak zmizel v tmavomodrém nebi. Měli jsme dokonce čas na to, abychom si vzali naše triedry a viděli zcela zřetelně oválný tvar se zářícím povrchem, na jedné straně byl oslnivý jako slunce.“

Láma, který skupinu doprovázel, poznamenal: „Velice příznivé znamení. Jsme pod ochranou. Samotný rigden-jyepo („Král světa“)[37] na nás dává pozor.“ V Roerichových knihách je rigden-jyepo předpovězeným Pánem nové éry Šambaly a v současné době cvičí neporazitelnou armádu. Je to „Vládce světa“ a nikdo jiný než Maitréja, poslední avatár, který ukončí Kalijugu a započne novou Krtajugu či Satjajugu. Roerich nepředpokládal, že by musel čekat tak dlouho na tuto apokyltickou událost: jeho žena Helena Roerichová, píšící v roce 1930 pod jménem „Josephine Saint-Hilaire“, dala zvěstovatelům severní Šambaly pět let na to, aby dorazili; láma citovaný v Roerichově díle Srdce Asie poznamenal, že „někdo významný přijde“ v roce 1936. V roce 1940 Nicholas Roerich řekl: „Energie kosmického ohně dosáhne zemského povrchu a vytvoří nové podmínky pro život.“[38]

Alvim Corréa: Válka světů (1906)

Nečekanou paniku v New Yorku způsobilo 30. října 1938 vysílání rozhlasové hry Válka světů o invazi Marťanů na Zemi podle románu Herberta George Wellse. Hra byla zpracována formou fiktivní reportáže a sledovanost během ní stoupla z milionu na šest milionů posluchačů, přičemž téměř třetina uvěřila, že jde o skutečnost. Třebaže bylo během rozhlasové inscenace čtyřikrát oznámeno, že se jedná o fikci, vypukla v New Yorku panika. Lidé se schovávali v metru, zamykali v domech či utíkali do lesů, jiní se vydali na místo činu. Tato rozhlasová mystifikace se nakonec stala nejslavnější rozhlasovou hrou všech dob a H. G. Wellse vynesla přes noc na vrchol popularity. Vzniklé panice napomohla podle pozdějších psychologických analýz především atmosféra napětí a úzkosti v předvečer druhé světové války.

Nastala katastrofa. Jak se praví v Genesis: „Ano i potom, když vcházeli synové Boží k dcerám lidským, ony rodily jim.“[39]

„Hyperborejci se dopustili chyby, když pohlavním stykem smísili svoji krev se stvořeními Demiurga a tímto hříchem rasového míšení byl Ráj ztracen,“ píše Miguel Serrano.[40]

„Svět se proměnil v bitevní pole mezi Demiurgem a Hyperborejci, kteří byli pořád vystaveni nebezpečí ředění krve. »Není nic mysterióznějšího než krev. Paracelsus ji považoval za kondenzované světlo. Věřím, že árijská a hyperborejská krev je právě toto – nikoliv však světlo Zlatého Slunce nebo galaktického slunce, nýbrž světlo Černého slunce, světlo Zeleného paprsku.«“[41]

Arktické UFO, USS Trepang, SSN 674, březen 1971

Německá antarktická expedice do Země královny Maud v letech 1938-39 dosáhla některých překvapivých objevů včetně „skupiny nízko položených pahorků obklopených četnými jezery a země zcela bez sněhové pokrývky a ledu,“ připomínající pustou oblast s horkými prameny na Islandu. Němci zabrali tento norský sektor, umístili v něm vlajky se svastikou a přejmenovali jej na Neuschwabenland (Nové Švábsko). Podle Miguela Serrana také Němci našli způsob, jak komunikovat s dutou Zemí a jejími tajnými městy, v nichž první Hyperborejci našli útočiště před zkázou, která obrátila póly. Tam byla rovněž během válečných let připravena tajná základna, do níž Adolf Hitler prchnul ve vimanu (diskovitý letoun), aby pak odtamtud řídil „esoterickou válku“ až do současnosti. Mýtus o antarktickém útočišti vyzbrojeném létajícími talíři dosáhl své apoteózy v thrilleru Genesis (1980) spisovatele W. A. Harbinsona. Rozvíjí téma, které do literatury zavedl už Jules Verne: „pána světa,“ který se díky nacistickému režimu stal technokratickou mocností, před kterou se musel sklonit dokonce i Washington a Moskva. Harbinson doplnil svoji fikci vynikajícím seznamem zdrojů zakládajících se na faktech o nacistických diskových letounech a antarktických výpravách;[42] inspiroval se bulletinem Brisant, distribuovaným na vědecké výstavě v Hannoveru. V jeho článcích byl použit materiál z knih Ernsta Zündela, podaný v mnohem vědečtějším duchu. Identifikoval tři hlavní letové trasy UFO z Antarktidy na základě čtvrt milionu pozorování v uplynulých 30 letech. Článek rovněž obsahuje nejpodrobnější nákres německého létajícího talíře, jaký byl kdy publikován, později použitý Landigem v knize Wolfszeit um Thule.

Četní autoři naznačovali, že mimosvětské inteligence mají obavy z nukleárních výtržností, k nimž na Zemi dochází. „Vlna UFO,“ která započala po Hirošimě, byla považována za součást jejich průzkumu situace na naší planetě.

Passoria, New Jersey, 31. července 1952

Kenneth Grant v knize Outside the Circles of Time tvrdí, že „(John Whiteside) Parsons otevřel dveře a něco do nich vlétlo.“ Nádech tohoto něčeho naznačuje podivná příhoda, k níž došlo v březnu 1946 v době ukončení díla Babalon. Marjorie Cameron viděla neidentifikovatelný vzdušný fenomén. Byla jím potěšena, neboť jej považovala za thelémské znamení, „válečný stroj“ zmíněný v Knize Zákona.[43] Tato událost ji nevyhnutelně přichýlila k tomu, aby se intenzivně zajímala o fenomén, který následujícího roku oslovil široké masy a pronikl do povědomí lidí.[44]

„V posledním díle Magick Without Tears si Aleister Crowley vytknul za cíl pojednat co nejširší pole magické praxe… ve skutečnosti ovšem dokázal mnohem víc, neboť s prorockou prozíravostí vytušil obrovský zájem o mimozemské jevy, které propukly brzo po jeho smrti a způsobilo je pozorování »létajících talířů« Kennetha Arnolda [v roce 1947]. Konec konců, ústředním tématem této knihy je přesvědčení, že něco tam venku se snaží nám něco sdělit a využívá k tomu pestrou paletu prostředků a způsobů komunikace. Ale ať už je postoj člověka k tomuto jevu jakýkoliv – pozitivní, negativní či indiferentní – není prostě možné popřít, že tato vlna (pozorování UFO) odstartovala éru psychomytologie, kterou nelze srovnat s ničím od doby, kdy si lidé vymysleli »bohy«,“ ledaže bychom odepsali celou »mytologii« jako bezprecedentní hromadnou halucinaci, jinak ale musíme přijmout onu skutečnost, že se v roce 1947 odehrálo cosi zdánlivě nového a nevysvětlitelného a začalo to pomalu a zákeřně obtěžovat náš svět.

„Literaturu týkající se tohoto předmětu lze popsat jedním slovem jako nezměrnou. Líčení vycházející ze skutečných událostí nepochybně demonstrují mezi námi přítomnost nevysvětlitelných, zdánlivě materiálních a příležitostně dokonce i viditelných entit, které běžně v bdělém stavu vědomí nepotkáte. Taková záplava svědeckých výpovědí nutí k závěru, že se týkají: a) aktuálního a hromadného fenoménu manifestací lidské psyché; b) průniků z kosmického prostoru, duté Země,[45] nebo cizích dimenzí; c) celosvětového podvodu opakovaně šířeného pečlivě organizovanými skupinami jednotlivců, dohnaných k tomu ať už podvodem nebo zkorumpovaných, aby vyvolali atmosféru nejistoty za účelem eventuální globální paniky z politických či jiných důvodů,“ říká Kenneth Grant.[46]

Edgar Rice Burroughs: Pellucidar – Do středu země

Wilhelm Landig v knize Götzen gegen Thule popisuje povědomí obyvatelů Thule o „esoterním světovém centru či ústředí eticky pozitivních sil. To je pravá Ultima Thule, nikoliv jen pro árijský národ, nýbrž pro celý svět.“[47] Jen pár jedinců zná její polohu, z globálního hlediska však není daleko od polární základny Kóta 103. Jiné skupiny s ní komunikují telepaticky. Staří Egypťané ji znali jako severní pohoří On; Tibeťané jí říkají Ri-rap-hlumpo.[48]

Toto nadřazené centrum se manifestuje prostřednictvím fenoménů nazývaných manisoly, jež od pradávna vzbuzovaly nábožnou úctu. Oproti německým diskovým letounům jde o úplně jiný druh UFO, neboť manisoly jsou „bio-stroje“, které žijí, reprodukují se a umírají v průběhu sedmidílného životního cyklu. Kataři je údajně přisuzovali grálu jakožto charakteristiky nejvyšší lásky (Minne). Rodí se jako kruhy čistého světla, pak krystalizují do metalické formy s vysokým obsahem zirkonia. To je ženská, mater-ializovaná forma. Pak se vyvíjí maskulinní, falický element, kterým je přiváděna do stavu androgynní rovnováhy. Poté přichází regenerační proces a v její děloze roste zárodek nové manisoly.

„Regenerovaná část je vypuzena mateřským jádrem jako nový energetický kruh světla, jako odpovídající porodní proces. Tento nový kruh zahajuje týchž sedm vývojových stádií, zatímco vypuzující mateřský element se sroluje do koule, která poté exploduje. Metalické pozůstatky obsahují měděné částice. Optické dojmy, které očití svědkové těchto manisol měli, jsou v zásadě pořád stejné. Za denního světla vykazují extrémně jasnou zlatou či stříbřitou luminiscenci, někdy se stopami růžově zbarveného dýmu, který pak často kondenzuje do šedavě bílých pruhů. V noci tyto disky září světélkujícími nebo lesklými barvami, příležitostně se ukazují po krajích dlouhé plápolající plameny a červené a modré jiskry, které mohou zesílit až ve vinoucí se oheň, který je věnčí. Nejpozoruhodnější je jejich schopnost reagovat na pronásledovatele, jako je tomu u rozumného stvoření, u něhož se naprosto vylučuje jakýkoliv případný elektronický samořídící systém nebo dálkové řízení.“[49]

The X-Files: Fallen Angel

Svědci nadporučík Joseph McHenry, rotný Ruvolo, četař Nauman a slečna Janette Scotteová sledovali o půl desáté ráno 8. července 1947 na základně Muroc v Kalifornii po delší dobu dva diskovité či sférické objekty – stříbřité a zjevně metalické –, jak letěly v široké kruhovité formaci, a pak jeden z nich později uzavřel přesný kruh.[50]

„Padlého anděla“ pojednává také desátá episoda první série Akt X,[51] v níž se líčí havárie UFO v lesích poblíž Townsendu ve Wisconsinu. Než dojde k regeneraci UFO, pohybuje se v regionu mimozemská entita, která unese Maxe Feniga, později zabitého neviditelnou postavou obklopenou jasným bílým světlem.

Představte si civilizaci, kdy vedle sebe koexistují dva světy – ten nám známý a druhý tajně uvnitř toho prvního s přístupem k nejpokročilejším technologiím, které jakoby právě vyšly z rýsovacích prken produkčních společností a umělců pro zvláštní efekty v Hollywoodu, civilizace s téměř bezednými finančními zdroji, inscenujících události pro lehkověrné, mučící druhé a dohánějící je k duševním poruchám a emocionálním kolapsům, a angažující se v tajné válce se svými vlastními členy pomocí „apokalyptických technologií,” a maskující tuto válku dokonalým a hodnověrným popřením: matkou přírodou. Existuje tedy možnost toho, co se dá nazvat „civilizační průlom.“ Ten by zapříčinil situaci, kdy by supertajný svět vědy a technologie dosáhl dostatečné úrovně mimo „oficiální“ svět, v němž jsou základní oblasti znalostí tak odlišné (chápání mimozemských inteligencí, časoprostor, dimensionalita, atd.), že by se mohl klidně označit za separátní civilizací. Dobře známý a akademicky vzdělaný ufolog Richard M. Dolan jasně naznačuje, že v rámci tohoto „civilizačního průlomu“ by rovněž šlo o rozvinutí naprosto odlišné fyziky – a technologie z ní odvozené – než u veřejné civilizace se známými fyzikálními modely a technologiemi. Zmiňuje se pak o případu nazývaném Alien Reproduction Vehicle (ARV), o vehikulu, které bylo na základě svědectví oznamovatele vytvořeno reverzním inženýrstvím podle údajně ukořistěného mimozemského létajícího talíře.

Alien Reproduction Vehicle

Demonstrace zařízení ARV v roce 1988 opravdu poukazuje na existenci takového zásadního průlomu. Objekt údajně vícekrát vstoupil do kosmického prostoru a dokonce prozkoumal sluneční systém. Osoba, která jej pečlivě pozorovala a popsala jej přátelům, si povšimla, že vypadal, jako by byl v provozu delší dobu. Příběh byl poprvé zveřejněn Markem McCandlishem roku 1988. Podle něj byl 12. listopadu 1988 na letecké základně v Nortonu pořádán den otevřených dveří a letecká přehlídka, a v nedalekém Palmdale, ve slavném zařízení firmy Lockheed zvaném Skunk Works, byly k vidění hned tři exempláře ARV. McCandlish, který pracoval v letectví jako konceptuální umělec, měl několik bezpečnostních prověrek, takže měl v úmyslu akci navštívit, ale neuspěl. Příběh a popis ARV mu byl zprostředkován jeho přítelem Bradem Sorensonem, který přehlídku navštívil a viděl tato ARV v hangáru u Lockheedu ve Skunk Works, protože doprovázel vysoce postavenou důležitou osobu z ministerstva obrany, pravděpodobně náměstka ministra. McCandlish byl následně schopen ověřit popis těchto ARV z dalších nezávislých zdrojů, které udávaly podobný popis vehikula. Sorensen, který viděl tři tyto exempláře vznášet se nad zemí, slyšel rovněž generála – hodnost a služební zařazení známa není, předpokládá se však, že šlo o generála letectva – hovořit se skupinou lidí. Podle toho, co Sorensen vyprávěl McCandlishovi, generál o těchto referoval o těchto vehikulech jako o Alien Reproduction Vehicles („Mimozemské reprodukční vehikulum“), jinak také Flux Liner (protože využívaly elektřinu o vysokém napětí). Zmínil několik fascinujících rysů těchto ARV. Jedním z nich byl výkon „o rychlosti světla nebo ještě lepším.“ Dále to, že mohou získávat energii z vakua – pravděpodobně energii nulového pole, vědecky přesnější popis zní „kvantově nulové fluktuace vakua.“ Měly zcela mimořádnou akceleraci a manévrovatelnost, schopnost vystoupat při vznášení se nad zemí do výšky 24 kilometrů během 2,5 sekundy. Podle všeho také tvrdil, že ARV tou dobou provedlo základní průzkum všech planet našeho slunečního systému při hledání životních forem, ale žádný život nalezen nebyl. Sorensen si povšiml, že ARV vypadají „omšele,“ jako kdyby byla často využívána.

Ronald Feghali: Devotion

Dolan poznamenává, že pokud je tato historka pravdivá, pak představuje jisté důsledky pro hypotézu civilizačního průlomu, neboť by to znamenalo, že „utajený »černý svět« vědy dosáhl v této záležitosti podstatného a revolučního průlomu, který je na hony vzdálen klasickému »bílému světu« vědy.“ V tom má pravdu, jenže tento příběh skrývá ještě další aspekty. Prvně, že vědecký základ domnělého stroje využívajícího vakuový proud nebo energii nulového pole jako svůj zdroj energie – je cele pozemský, jinými slovy, nejde o to, že by tento koncept byl tak pokročilý, poněvadž idea energie nulového pole vychází z teoretických prací fyziků z třicátých let dvacátého století. Tento koncept byl ústřední oblastí zkoumání poválečného nacistického výzkumného projektu zabývajícího se fúzí, který vedl Dr. Ronald Richter a probíhal v Argentině v padesátých letech. Máme tedy co dělat s určitou mírou desinformace nebo zmatku v pojmech, protože tou dobou slovo „alien“ znamenalo v širších souvislostech „mimozemský,“ zatímco jeho původní význam, tj. „cizozemský,“ se někde úplně vytratil. A co je ještě důležitější, že je třeba si všimnout dvou věcí, jež jsou tu naznačovány, jak Dolan správně poznamenává, a totiž že pokud je tento příběh pravdivý, pak by znamenal hned dvojí průlom: (1) že byl překonán „relativistický rychlostní limit“ rychlosti světla, a (2) že stroj, pokud měl lidskou posádku (jak to jasně dokládají McCandlishovy nákresy), musel by generovat své vlastní gravitační pole, jinak by byla rozdrcena výše popsanou silnou akcelerací. Jinak řečeno, příběh je v souladu s ukazateli civilizačního průlomu, jak jej popsal Dolan, ať už byl onen původní zdroj technologie lidský nebo mimozemský.

A konečně je třeba si také všimnout toho, že dotčená technologie byla využívána ke skrytým účelům, hlavně tedy šlo o tajný průzkum vesmíru s lidskou posádkou. Pokud tomu tak je, pak by to docela dobře vysvětlovalo, proč se USA nedávno dušovaly, že každý příští výzkum vesmíru bude uskutečňován prostřednictvím konvenční raketové techniky; kdyby totiž některé americké složky vlastnily takovou technologii, pak by byly rakety právě tak zastaralé jako Pony Express.[52]

C. G. Jung se zaobíral představou, že v některých případech pozorování UFO se projevil i prvek fyzické reality, ale bylo zřejmé, že se do tohoto procesu promítalo především vědomí (psychorealita) člověka.

 „Jsou to psychické fenomény proměny, které vystupují pokaždé na konci jednoho a začátku následujícího platónského měsíce. Jsou to, jak se zdá, změny v konstelaci psychických dominant, archetypů, »bohů«, které způsobují anebo doprovázejí sekulární proměny kolektivní psyché.“[53]

Další náznaky toho, co se mělo teprve stát, bylo možné vycítit ze zcela odlišných projevů u další zajímavé postavy. Meade Layne se v širokém záběru pohroužil do okultních věd odvozených z kabaly a teosofie. Byl žákem jednoho z nejdůležitějších a nejkontroverznějších následovníků Aleistera Crowleyho, jímž byl Charles Stansfield Jones, známější pod svým magickým jménem fráter Achad. Layne měl rovněž kontakty se skupinou Vnitřní světlo britské okultistky a spisovatelky Dion Fortune (Violet Mary Firthová). V roce 1946 pracoval s médiem jménem Mark Probert, jenž byl zjevně ve spojení se skupinou netělesných entit, které jí zprostředkovávaly různá učení. Nejimpozantnější byl půl milionu let starý himálajský adept Yada Di Shi-ite. Předávané nauky vedly Laynea k víře, že bezprostředně hrozí návštěvy z jiných světů. To jej předem připravilo věnovat pozornost věcem, o něž se jiní vůbec nestarali.

UFO představují jistý druh alchymické psychotronické technologie, totiž technologie navržené k tomu, aby působila nejen fyzikálně, nýbrž také na vědomí člověka.

V říjnu byl na nebi nad San Diegem, kde měl Layne právě sídlo, vidět černý torpédovitý objekt. Považoval to za něco hodně zvláštního, protože se odvážil zeptat Probertových učitelů na jejich názor. Byl to zřetelný počátek toho, co lze označit za první okultní pátrání po záhadě UFO. První odpovědi nebyly nijak ohromující:

„Tato loď přiletěla ze západního směru od Měsíce. … Naše Země nyní vysílá silný paprsek nebo sloup světla, což usnadňuje příchod z jiných planet. … Jsou mnohem pokročilejší než vy. Jejich těla se podobají vašim, jsou však daleko lehčí.“

Připomeňme si však, že v té době pojem „létající talíř“, těsně následovaný celonárodní posedlostí, která ještě narostla v období po události v Roswellu, nebyl ještě vymyšlen. Layne zareagoval na četné náznaky toho, co teprve mělo přijít a velmi rychle rozvinul úplně odlišné stanovisko. Nakonec své teorie vydal roku 1950 v knize The Ether Ship Mystery and its Solution:

„Tyto létající předměty jsou výtvorem mysli, myšlenkové konstrukty. Jako takové jsou ve skutečnosti vehikulem aktuální entity, která je stvořila. Tvary, vehikula a entita ovládající je tvoří jedinou bytost zrovna tak, jako je lidská bytost psychofyzickou jednotou těla a mysli.“[54]

Nacházíme tu spojitost s rozpoložením mysli a pozorováním Nicholase Roericha. Layne mluvil o Etheria jakožto výchozím bodu celého fenoménu. Tento pojem pochází z pozoruhodného spiritistického textu z konce devatenáctého století nazývaného Oahspe, který sepsal na psacím stroji americký dentista John Newbrough v dlouhé řadě stavů transu, jehož vědomí bylo zastíněno andělskými bytostmi.

Jacques Vallee se domnívá, že UFO představují jistý druh alchymické psychotronické technologie, totiž technologie navržené k tomu, aby působila nejen fyzikálně, nýbrž také na vědomí člověka.[55]

„Technologie se stala novým Bohem a novým ďáblem. Touha po spáse se snadno může projevit prostřednictvím nové technologické mytologie. V tom případě má UFOlogie jakýsi smysl, jsou tu však daleko hlubší a podivnější spodní proudy plynoucí z tohoto archetypálního matrixu, který se zapne, když přichází střídání věků.“[56]

* * *

Konec první části.

 

okultura © xi11MMxvii
Psáno pro: Matrix & okultura.

 


 

[1] Carl Gustav Jung: Tajemno na obzoru. O fenoménech UFO a mimozemských jevech. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1999, str. 19n.

[2] 2 Kr 2.

[3] Srv. San: Zelená moc aneb Rostliny dr. Cinderelly; http://www.okultura.cz/WordPress/?p=11223.

[4] Srv. Carl Gustav Jung: Wotan, str. 179-93 v Civilization in Transition, překlad R. F. C. Hull, Routledge & Kegan Paul, Londýn 1970. Dále viz Richard Rudgley:  Vzkříšení pohanství. Síly zla, nebo budoucnost západní spirituality? Mladá fronta, Praha 2008.

[5] Richard Noll: Árijský Kristus: Tajný život Carla Junga. Triton, Praha 2001.

[6] Srv. San: Æony, gyry, jugy a Zlatý věk. Analogon č. 77, 2016, str. 26-35; http://www.okultura.cz/WordPress/?p=10812.

[7] Jaroslava Voráčková: Světýlka na Křemelné. Panorama, Sušice 1990, str. 11n.

[8] Srv. San: Stříbřitý záblesk ryby v řece, symbolika „modré“ v seriálu Twin Peaks Davida Lynche; http://www.okultura.cz/WordPress/?p=12632.

[9] Viz http://robert-barrow.blogspot.cz/2007/10/ufo-ultrasound-feedback-and-apros.html.

[10] Srv. povídku Lučištníci o „andělech z Monsu“. Arthur Machen: Otevření dveří. Aurora, Praha 1999, str. 91n.

[11] David P. Silverman, Josef William Wegner, Jennifer Houser Wegner: Akhenaten and Tutankhamun: Revolution and Restoration. University of Pennsylvania, Museum of Archaeology and Anthropology, 2006, str. 44-47.

[12] Mt 17,1-6; Mk 9,1-8; Lk 9,28-36.

[13]  Sigmund Freud: Svazek I. Spisy z let 1892–1899: O krycích vzpomínkách. Psychoanalytické nakl. J. Kocourek, Praha 2000.

[14] The Fourth Kind. Režie: Olatunde Osunsanmi. USA, 2009.

[15] Srv. Jacques Vallee, Chris Aubeck: Wonders in the Sky: Unexplained Aerial Objects from Antiquity to Modern Times. J P Tarcher/Penguin Putnam, 2010, str. 13n. Slovo „můra“ lze vystopovat až ke kořenu *mer- z praindoevropského jazyka, „sedřít (z kůže)“ nebo „uškodit“ a maďarská folkloristka Éva Pócs podporuje alternativní etymologický výklad, s jehož pomocí ho přičítá řeckému slovu μόρος (indoevropské *moros), které znamená „smrt.“

[16] Hopkins Budd, Jacobs David Michael, Westrum Ron: Unusual Personal Experiences: An Analysis of the Data from Three National Surveys. Bigelow Holding Corporation, Las Vegas, NV 1992.

[17] Srv. Jr 4,13: „Aj, jako oblakové vystupuje, a jako vicher vozové jeho, rychlejší jsou nežli orlice koni jeho.“ Dále Ž 104,3: „Kterýž sklenul na vodách paláce své, kterýž užívá hustých oblaků místo vozů, a vznáší se na peří větrovém.“ Také Ez 1,4n.: I viděl jsem, a aj, vítr tuhý přicházel od půlnoci, a oblak veliký, a oheň plápolající, a okolo něho byl blesk, a z prostředku jeho jako nějaká velmi prudká světlost, z prostředku toho ohně.“

[18] Jacques Vallee, Chris Aubeck: Wonders in the Sky, str. 9n.

[19] Jacques Vallee: Passport to Magonia: From Folklore to Flying Saucers. Daily Grail Publishing 2014, str. 6n.

[20] Carl Gustav Jung: Tajemno na obzoru, str. 120n.

[21] Jacques Vallee: Passport to Magonia, str. 4n.

[22] Mt 3,16.

[23] Hartwig Hausdorf: The Chinese Roswell. UFO Encounters in the Far East from Ancient Times to the Present. New Paradigm Books, Boca Raton 1998, str. 146.

[24] Viz https://cs.wikipedia.org/wiki/Cuoův_komentář.

[25] Nadřazení zemského trigramu na onen vzdušný naznačuje dušení či škrcení.

[26] Srv. roli inkubů a sukubů v praxi čarodějnic a černokněžníků. Maleus maleficarum. Kladivo na čarodějnice. Michal Zítko, Praha 2000, str. 61n.

[27] Srv. Predátor. Režie: John McTiernan. USA, 1987.

[28] Viz pozn. č. 25.

[29] „Jenom voni tam vocaď můžou přivíst a ovládnout další. Jenom voni, velestaří, protože se chtěj vrátit,“ rce starý Whateley v povídce Hrůza v Dunwichi, H. P. Lovecraft: Volání Cthulhu 2. Plus, Praha 2012.

[30] „Kála, neboli čas, je prvotním hybatelem všech věcí. Jestliže člověk chápe boha jako čas, pak jej vidí jako neustále tvořící a neustále ničící princip. Čas je nekonečný proud, který se pohybuje stále vpřed,“ říká Sarvepalli Radhakrishnan. Srv. Lexikon východní moudrosti. Votobia, Olomouc 1996, str. 216.

[31] Kanibalismus a masová jatka dobytka popsal Jacques Vallée v knize Messengers of Deception: UFO Contacts and Cults. Daily Grail Publishing, 2008, část třetí, str. 181n. K prvním případům došlo už zkraje 50. let. 29. ledna 1953 uslyšel farmář v Conway, Jižní Karolína, nějaké pozdvižení ve stodole a spatřil tam objekt vznášející se ve výši. Byl šest a půl metru dlouhý a přes tři a půl metru široký, světle šedý, zvnitřku prosvětlený, ve tvaru půlky vejce. Svědek na objekt vystřelil. Po této příhodě byla nalezena spousta skotu uhynulá z neznámých příčin.

[32] Perichoreze se popisuje jako společenství, v němž se jednotlivé osoby navzájem pronikají a přebývají v sobě navzájem, takže jsou skutečně jedno.

[33] Aleister Crowley: Liber Legis. Horus, Brno 1997, AL II:49.

[34] Lat. ovo, „vejce.“ Omnia In Uno, Unus In Omnibus („všichni v jednom, jedno ve všem“), magické motto frátera Achada.

[35] H. P. Lovecraft & August Derleth: Strážci z hlubin času. Volvox Globator, Praha 2016. Novela Ten, kdo číhá na prahu, str. 182.

[36] „Averroes se inspiroval myšlenkou rozlišování duchů: jsou lidé, ke kterým promlouvá doslovný význam písma, záhir, a pak jsou ti, kdož jsou schopni pochopit jeho skrytý význam, bátin, a je mu jasné, že kdybychom odhalili těm prvním to, co jen ti druzí mohou pochopit, vyvolalo by to psychózy a sociální katastrofy. Proto veškeré psychózy a sociální katastrofy současného světa jsou právě výsledkem profanace posvátných textů a vědění davu, a to skrze nejrůznější média (zavádění obrazů), mezi něž patří i profanace světského vědění v podobě opěvované technologické revoluce Západu, jíž započal tzv. věk strojů včetně jejich současného zesubtilnění ve virtuální realitě cestou digitalizace.“ Srv. Henry Corbin: Tvůrčí imaginace v súfismu Ibn ‛Arabího. Malvern, Praha 2010.

[37] Srv. René Guénon: Král světa. Malvern, Praha 2009.

[38] Nicholas Roerich: The Heart of Asia. Roerich Museum, New York 1930.

[39] Gn 6,4.

[40] Joscelyn Godwin: Arktos, str. 71.

[41] Miguel Serrano: Nos: Book of the Resurrection. Routledge & Kegan Paul, Londýn 1984.

[42] Joscelyn Godwin: Arktos, str. 126n.

[43] Aleister Crowley: Liber Legis. Horus, Brno 1997, AL III:6-7.

[44] Paul Weston: Aleister Crowley and the Aeon of Horus. History. Magick. Psychedelia. UFOlogy. Avalonian Aeon Publications, Glastonbury 2009, str. 194.

[45] Srv. díla Edgara Rice Burroughse o duté Země s říší Pellucidar. Vladimir Afanasjevič Obručev umístil do duté Země děj románu Plutónie a J. M. Troska do obřích dutin uvnitř Země zase říši kapitána Nema.

[46] Kenneth Grant: The Ninth Arch. Starfire Publishing Ltd., Londýn 2002, str. xviii-xx.

[47] Joscelyn Godwin: Arktos: The Polar Myth in Science, Symbolism, and Nazi Survival. Adventures Unlimited Press, Kempton 1996, str. 65n.

[48] Viz rovněž Nicholas Goodrick-Clarke: Černé slunce. Árijské kulty, esoterický neonacismus a politika identity. Eminent, Praha 2006, str. 177n.

[49] Joscelyn Godwin: Arktos, str. 65.

[50] Project Blue Book Unknown Case Files, Complete List. http://www.theblackvault.com/casefiles/project-blue-book-unknown-case-files-complete-list/.

[51] The X-Files: Fallen Angel (s01e10). https://en.wikipedia.org/wiki/Fallen_Angel_(The_X-Files).

[52] Joseph P. Farrell: Saucers, Swastikas and Psyops. A History of a Breakaway Civilization: Hidden Aerospace Technologies and Psychological Operations. Adventures Unlimited Press 2011. Srv. kap. The 1988 Affair of the „Alien Reproduction Vehicle“.

Pony Express byla kurýrní služba, která v letech 1860-61 přepravovala poštovní zásilky z východního pobřeží USA na západní.

[53] C. G. Jung: Tajemno na obzoru, str. 10.

[54] Paul Weston: Aleister Crowley and the Aeon of Horus, str. 199n.

[55] Jacques Vallee: Messengers of Deception: UFO Contacts and Cults. Daily Grail Publishing 2008, str. 45.

[56] Paul Weston: Aleister Crowley and the Aeon of Horus, str. 190.