Zraková odysea

152
Oliver Sacks: Halucinace
(dybbuk, Praha 2013)

Oliver Sacks: Halucinace

264 stran, dybbuk, Praha 2013, vydání první, vázané
ISBN  978-80-7438-091-4

 

Britský neurolog Oliver Wolf Sacks se narodil 9. července 1933 v Londýně a zemřel 30. srpna 2015 v New York City, kde žil od roku 1965 a věnoval se tam neurologické praxi. Většina jeho knih, vydaná nakladatelstvím dybbuk, seznamuje čtenáře s nejzajímavějšími klinickými případy své praxe, ale zároveň se hluboce zamýšlí nad otázkami vztahu mozku a duše, vztahu nemoci a duše (někdy šlo již o druhé české vydání): Muž, který si pletl manželku s kloboukem (2008), Na čem si stojím… (2009), Antropoložka na Marsu (2009), Musicophilia (2009), Probouzení: Příběh o nečekaném probuzení ze spavé nemoci (2010), Migréna (2011), Zrak mysli (2011), Vděčnost (2015), Život na cestě (2016), Řeka vědomí (2017).

Kniha Probouzení se stala předlohou pro stejnojmenný film Awakenings (USA 1990, česky pod názvem Čas probuzení), nominovaný na Oscara, s hvězdným obsazením – v hlavních rolích Robert De Niro a Robin Williams. Filmovou hudbu složil Randy Newman a za kamerou stál Miroslav Ondříček. Titul Halucinace vyšel česky pouhé dva roky před jeho smrtí.

Awakenings

Slovo „halucinace“ začal v angličtině používat lékař sir Thomas Browne v roce 1646, jenž jej odvodil z latinského slova alucinari a znamenalo „bloudící mysl“. Pro Brownea halucinace znamenala druh určitých vizí či bludných představ, které jsou „narušené a předměty v nich jsou chybně vnímány“. Současného významu se mu dostalo teprve až ve 30. letech 19. století zásluhou francouzského psychiatra Jeana-Étienne Esquirola. Oliver Sacks ovšem v poznámce hned na úvodní stránce poznamenává: „Osobně mám nejraději definici, již ve své práci Principles of Psychology (Základy psychologie, 1890) publikoval William James: ‚Halucinace je ryze smyslová forma vědomí. Výsledný vjem je stejně kvalitní a přesvědčivý, jako by ho vyvolával skutečný objekt. Ten však shodou okolností přítomen není, toť vše.‘“

Halucinace jsou „pozitivní jevy“ a vždy měly důležité místo v našem duševním životě a i v naší kultuře a je otázkou, do jaké míry tyto prožitky stojí za vznikem výtvarného umění, folklóru, legend, mýtů, a dokonce i náboženství. Jsou snad geometrické vzory, jež vídáme při migréně a dalších stavech, předobrazem motivů, které známe z výtvarných děl Aboriginců? Mohou být elfové, skřítci, šotci a víly našich lidových tradic plodem liliputánských halucinací? A co děsivé halucinace při nočních můrách, kdy na nás obkročmo sedí a rdousí nás jakýsi zlý duch? Mají i ony svůj podíl na našich představách démonů, čarodějnic či zlomyslných mimozemšťanů? Podílejí se „extatické“ epileptické záchvaty, jimiž trpěl například Dostojevskij (jsou tu však i další slavná jména – Charles Dickens, Guy de Maupassant, Gustav Flaubert, E. A. Poe, Lewis Carroll ad.),[1] na vzniku konceptu božství?

Lze pocit, že skutečně je možné vystoupit z těla, připsat mimotělním zkušenostem? Posiluje nehmotnost halucinací naši víru v duchy a přízraky? Proč všechny známé kultury hledaly a nacházely halucinogenní drogy a používaly je především k posvátným účelům? Halucinace kdysi platily za královskou cestu do nevědomí. Nejedna kultura je, spolu se sny, považuje za zvláštní, vyšší stav vědomí a snaží se je aktivně navozovat pomocí duchovních cvičení, meditace, drog nebo odloučení. Touto kapitolou se zabýval rovněž Vladimír Vondráček a František Holub v knize Fantastické a magické z hlediska psychiatrie.

V kapitole Mlčenlivé zástupy: syndrom Charlese Bonneta zaujme jednak popisem žlutého znamení viděného tímto švýcarským přírodovědcem:

„V únoru 1758 se mu v zorném poli začaly vznášet podivné předměty. Ten první připomínal modrý kapesník se žlutým kruhem v každém rohu…“

Dále jsou to vidiny pacientky Rosalie, u níž postupně ztrácely na přesvědčivosti a počínaly si „ostýchavěji“, až nakonec přicházely jen večer, kdy mlčky seděla. Oliver Sacks si připomíná „pasáž z Proustova Hledání ztraceného času, kde se píše o kostelních zvonech v Combray, jež ve dne jako by umlkaly a bylo je slyšet až s příchodem noci, kdy se utišila vřava a lomoz.“

Oliver Sacks

Váhal jsem nad pravopisem jména Dr. Dominic ffytche (psáno malým písmenem), ale opravdu se v této podobě nachází na různých webových stránkách.[2]

Halucinace může zavinit i jiná nemoc spojená s ochrnutím nebo imobilita navozená zasádrováním či zadlahováním končetiny, vede k nim i spánková deprivace, trvá-li víc než pár dní, a týž důsledek má i absence snů, dále pravděpodobnost a intenzita vzrůstá s vyčerpáním nebo extrémní fyzickou námahou. Michael Shermer uvádí příklad halucinujících maratonců a vidin, jež zažívají musheři při závodu Iditarod, slavné soutěži psích spřežení:

„Musheři jsou na trase devět až čtrnáct dní a skoro nespí. Jsou sami, jen se psy. Ostatní soutěžící spatří jen zřídka. Mívají halucinace koní, vlaků, UFO, neviditelných letounů, orchestrů, divných zvířat a hlasů bez lidí, kteří by je vydávali. Někdy se jim při okraji stopy zjevují duchové nebo imaginární přátelé…“

Michael Shermer je historikem vědy a ředitelem The Skeptics Society, velkou část života strávil pranýřováním paranormálních jevů, věnuje se však extrémním sportům a při jednom vyčerpávajícím maratonu zažil cosi velmi záhadného, takže to později vylíčil v časopise Scientific American:

„8. srpna 1983 jsem se osiřelou venkovskou silnicí blížil k Haigleru v Nebrasce, a vtom mě předletěl velký, zářivě osvětlený vesmírný koráb a přinutil mě zajet ke krajnici. Vystoupili z něj mimozemšťané a na devadesát minut mě unesli. Pak jsem se opět ocitl na silnici a na nic z toho, co se dělo uvnitř lodi, jsem si nevzpomínal…“

August Natterer: Meine Augen zur Zeit der Erscheinungen

Fenomén slyšení hlasů se vyskytuje ve všech kulturách a nezřídka se mu přikládá velký význam – ke smrtelníkům hojně promlouvala nejen božstva řeckých mýtů, ale i bohové velkých monoteistických tradic. Hlasy jsou v tomto ohledu stejně důležité, možná dokonce ještě důležitější než vize. Hlas coby nositel jazyka totiž může na rozdíl od samotného obrazu sdělovat nějaké jednoznačné poselství či příkaz.  Až do 18. století se hlasy – podobně jako vidiny – připisovaly nadpřirozeným silám: bohům, démonům, andělům či džinům. Nadále přežívá i romantický koncept „inspirace“. Umělci a zejména spisovatelé jsou vnímáni jako písaři Hlasu, jako ti, kdo tlumočí jeho poselství, a někdy museli čekat celé roky, jako třeba Rilke, než Hlas promluví. Judith Weissmanová v knize O dvojí mysli: básníci slyšící hlasy uvádí přesvědčivé důkazy o tom, že řada poetů od Homéra po Yeatse[3] čerpala svou inspiraci nejen od metaforických hlasů, ale i ze skutečných hlasových halucinací. Jak ale posuzovat znění hudby v Mozartových uších, který už ji „jen“ zapisoval?

Kapitola Změněné stavy vědomí (str. 84) popisuje zaujetí kultur na celém světě pro chemické prostředky k dosažení transcendence. V určité chvíli dochází k jejich využití v náboženské nebo magické praxi a využívání rostlinných a jiných psychotropních látek k posvátným účelům má dlouhou historii a všude najdete náboženské a šamanské obřady praktikované až do našich dnů. William James se celoživotně velmi zajímal o mystagogické účinky alkoholu a dalších opojných látek a tomuto tématu se věnoval i v knize Druhy náboženské zkušenosti,[4] v níž líčí i svůj vlastní transcendentní zážitek s rajským plynem. Na nižší rovině se drogy neužívají ani tak k osvícení, rozšíření nebo soustředění mysli, tedy k „očistě bran vnímání“, ale kvůli dosažení pocitů radosti a euforie. I mezi umělci panovala silná náklonnost k těmto látkám, jak dosvědčují dnes již klasické záznamy v podobě Zpovědi anglického poživače opia Thomase de Quinceyho, Umělé ráje Charlese Baudelaira, „modrého božstva“ v hašišové vizi Théophila Gautiera, magického realismu krátkých textů Gustava Meyrinka v díle Hašiš a jasnozřivost, Bran vnímání Aldouse Huxleyho (The Doors of Perception, což mohlo být příčinou, že si Jim Morrison vybral první část titulu knihy za název své rockově psychedelické skupiny), nebo Rostlin bohů chemika Alberta Hofmanna a etnobotanika Richarda E. Schultese.

V osmé kapitole „Svatá“ choroba se oklikou dostáváme zpět k epilepsii, známé už od úsvitu psané historie – Hippokratés ji znal jako nemoc božské inspirace. I hudební halucinace mohou být součástí záchvatu, ale skutečná hudba může také záchvat spustit. Oliver Sacks popsal několik případů muzikogenní epilepsie v knize Musicophilia.[5] Jistý vtip nepostrádá líčení extatického záchvatu autobusového průvodčího, které citují ve své práci z roku 1970 Kenneth Dewhurst a A. W. Beard (str. 138).

Giovanni Battista Piranesi: Le Carceri d’Invenzione

V kapitole desáté se dostáváme k deliriu (str. 151). Italského umělce Giambattistu Piranesiho údajně napadla „myšlenka vytvořit rytiny imaginárních vězení (Le Carceri d’Invenzione) při deliriu způsobeném malárií,“ kterou se nakazil, když zkoumal rozpadlé monumenty starověkého Říma mezi nočními miasmaty oné bažinaté pláně, a léčil ji opiem, tehdy běžným lékem na zimnici nebo malárii, což připomíná Thomase de Quincey ve Zpovědi anglického poživače opia, třebaže jen zpaměti cituje vyprávění S. T. Coleridge. Podrobnou analýzu Piranesiho karcerů napsala Marguerite Yourcenarová ve své knize Dark Brain of Piranesi: and Other Essays (1984).

Na prahu spánku, jedenáctá kapitola, popisuje hypnagogické vize, mezi jinými také (str. 169) Vladimira Nabokova. Na str. 177 je chybně uvedeno jméno anglického básníka, klasicisty, filologa Frederica W. H. Myerse (v textu psáno „Myer“), zakladatele Společnosti pro psychický výzkum, zde opět chyba, protože šlo v podstatě o parapsychologii: studovali záhadné jevy při spiritistických seancích, hypnózu, přenos myšlenek, disociaci, psychická média, Reichenbachův „od“ stejně jako Mesmerův „magnetismus“, zjevení duchů a strašidelné domy.

John Henry Fuseli: Noční můra (1781)

Narkolepsie a spánková obrna v kapitole dvanácté uvádí např. líčení snové scény s projevy spánkové obrny s halucinacemi doprovázené pocity dušení či tlaku na hrudi, dojem přítomnosti čehosi zlovolného a celkový pocit absolutní bezmoci a šílené hrůzy (srv. americký film o únosech UFO režiséra Olatunda Osunsanmiho The Fourth Kind) připomíná noční můru, což původně odkazovalo na démonickou ženu, která dusí spícího tím, že mu leží na hrudi (srv. Fuseli), jíž na Newfoundlandu říkali „Old Hag“, stará babizna (str. 186-87).

Pronásledovaná mysl popisuje, jak mohou halucinace postihnout celá společenství za přispění atmosféry pověr a bludů. William James do svých přednášek zařadil i texty o čarodějnictví a posedlosti ďáblem. Tyto halucinace nabývaly občas epidemických rozměrů a nahlíželo se na ně jako na dílo ďábla a jeho přisluhovačů. Dnes je vysvětlujeme jako účinky sugescí, nebo i mučení, k nimž docházelo ve společnosti, kde náboženství přešlo ve fanatismus. Aldous Huxley v knize Ďáblové z Loudunu líčí bludné přesvědčení o posedlosti ďáblem, jež roku 1634 zasáhlo vesnici Loudun a vzešlo od abatyše a dalších sester kláštera voršilek. Posedlost se zmocnila i některých vymítačů a hrůzostrašné halucinace nakonec přepadly i otce Surinam, jenž strávil se sestrou Jeanne stovky hodin v důvěrných rozhovorech. Šílenství nakonec pohltilo celou vesnici stejně jako později v nechvalně proslulých salemských procesech.

Kapitola čtrnáctá, Dvojníci: halucinování sebe sama, navazuje na spánkovou obrnu, neboť při ní lze zažít pocit vznášení či levitace, a dokonce až sebevymístění, jak čteme v případu chirurga Tonyho Cicoria (str. 211), a podrobněji o tomto fenoménu také v článku O rozbíhavém bujení.

Závěrem se dočteme o fantomech, stínech a smyslových přízracích (str. 221), kam patří také problém fantomových končetin, tušená přítomnost osoby nebo věci navozující buď pocit radostný nebo i blažený, nebo děsivý pocit dotěrné a ohrožující „přítomnosti“, srv. Maupassantovu povídku Horla, či výše zmíněné noční můry, zážitky z únosu do UFO apod.

V závěru jistá pochybnost nad souslovím „osoba Boha“ (str. 236): chápu tuto obtíž u překladatele neznalého teologie, nebo třebas i autora, protože nemám v ruce anglický originál, abych se mohl podívat, kdo je toho původcem, ale buď subsistují „tři osoby Boží“, tzv. svatá Trojice Boží či Nejsvětější Trojice, nebo je jen jediný Bůh.

*

Kromě těch pár výše jmenovaných drobností, které mohl odstranit pozorný editor, jsem neměl pocit nekonzistentnosti textu. Vázaná kniha s přebalem – jemuž vévodí mírně halucinující „všeoko“ –, který je tematický a vkusný; malou otázkou pro mne je jeho přesah (na zlomu) do záložky, zda to bylo chtěné či nikoliv. Nezbytná a stále vzácnější tkaná záložka představuje komfort při návratu k četbě této pozoruhodné knihy Olivera Sackse.

*

© San, ixMMxviii
© okultura.cz


 

[1] Srv. Petra Sedláková: Jedna z nemocí slavných – epilepsie v somatopedickém kontextu. Bakalářská práce. Olomouc 2012, https://theses.cz/id/mh4525/bakalsk_prce_-_Jedna_z_nemoci_slavnch_epilepsie.txt.

[2] Např. https://www.national.slam.nhs.uk/about-us/our-experts/dr-dominic-ffytche-consultant-psychiatrist/.

[3] Srv. San: Vize, Mothman & Twin Peaks aneb O komunikátorech.

[4] William James: Druhy náboženské zkušenosti. Melantrich, Praha 1930.

[5] Oliver Sacks: Musicophilia. dybbuk, Praha 2015.