Pojem alma mater (matka živitelka) slyšel v souvislosti s univerzitou kdekdo, ale ne všichni si zřejmě uvědomují jeho kořeny v kultu ženských bohyň.
Vztahy mezi Afroditou, Athénou, Artemidou, Déméter, Persefonou a Hekaté, zvláště v jejich proměnlivé formě Dcera-Matka-Stařena,[1] netřeba podrobněji vysvětlovat. Bylo by jistě lákavé hledat analogii mezi vzdělávacím procesem a agrikulturou pod aegidou Démétér, nebo třeba nahlížet absolvování studia jako formu zasvěcení po způsobu eleusínských mystérií. Vysoké učení ve své tradici původně středověké (v křesťanském kontextu mariánské)[2] opravdu vykazuje, nebo přinejmenším dlouho vykazovalo takzvaně ženské rysy: pomalé, dlouhotrvající procesy, „měkký“ přístup k uplatňování hierarchické autority, vlídné, přitom však jednoznačné vymezení vlastního teritoria vůči okolnímu světu, otevřenost vlivům „zdola“, tedy z nitra vlastní komunity. Dokonce, jak píše Stanislav Komárek, dodnes někteří univerzitní činovníci vizuálně připomínají stárnoucí ženy.[3] Bohyně-stařena Hekaté stále vysílá svá vtělení do světa…[4]
Ženský princip má ale mnoho podob. V centru Wiccy a obecně novopohanství stojí Velká Bohyně a Rohatý bůh jako vzájemně propojené, doplňující se síly, symbol rovnováhy, bohyně nevládne zcela sama. Eris v diskordiánském pojetí hraje spíše roli trickstera, univerzita je (nebo bývala) ostatně také polem střetu řádu a ne-řádu, soupeřením anarchických učenců s univerzitními úředníky, vířením chaosu, z něhož prýští svoboda, jíž bývala univerzita domovem.
„Jsem látka, z níž vaši umělci a vědci budují rytmy. Jsem duch, kterým se ve šťastném bezvládí smějí vaše děti a klauni. Jsem chaos. Jsem živá a pravím vám, že jste svobodní.“
„… Eris není nenávistná ani podlá. Ale je zlomyslná a občas mívá pěkně hnusné poznámky.“[5]
Bohyně-matka jako Isis s malým Horem kojí své univerzitní děti, bez ní by se koloběh životodárného chaosu přerušil. Jejím mlékem je moudrost a poznání.[6] V Knize Zákona promlouvá Nuit jako pravá rodička:
„Přistupte, děti, ku hvězdám & užijte si dosyta lásky!“[7]
Podobně jako božská dvojice wiccanů se vzájemně doplňují manželé Nuit a Hadit.
„Proto je on vždy slunce a ona luna. Jemu je však okřídleným tajným plamenem a jí klenutým hvězdným světlem.“[8]
Hadit ostatně také říká:
„Obdržíš pořadí & hodnoty anglické abecedy; nalezneš nové symboly, které tam přiřadíš.“[9]
„Piš & hledej extázi v psaní! Pracuj & buď naším ložem pracovním!“[10]
V tarotu je karta Velekněžka opět symbolem Nuit, Trojjediné bohyně, výrazem nejvyššího zasvěcení.[11] Obdobně Císařovna, možná ještě více než předchozí trumf, v sobě spojuje množství významů, natolik, že Crowley v souvislosti s její osobností varuje:
„… student, který se nechá oslnit nějakým daným projevem, bude krásou tohoto symbolu, jeho mnohotvárnou prezentací, sveden z pravé cesty. U žádné další karty už není tak nutné nevěnovat pozornost částem jako se soustředit na celek.“[12]
Pro univerzitu to platí dvojnásob, ba trojnásob.
Mužský a ženský princip ovšem nemusí být vždy v souladu, střídání aeonů může pro univerzitní ideu předznamenávat její „nečasovost“. Ač se univerzity začaly rodit za patriarchální vlády Osiridovy, reprezentovaly ještě starší aeon Isidin, Osirida pak nahradil Horus, a s ním procitnutí nových sil, hledání Pravé vůle.[13] Jde ale opravdu o tak velký kontrast? Vždyť jedno se rodí z druhého a tvoří celek, Bůh a Bohyně plodí Dítě, kombinaci starých i nových potencialit.
Kenneth Grant se kdysi odvážně spustil do dávné minulosti a dokládal v předdynastickém Egyptě soupeření mezi africkými ženskými lunárně-hvězdnými a mužskými solárními kulty, které podle něj trvalo až do pozdně dynastických časů. Určité vyvažování principů vlastně probíhalo neustále, za vlády dračích kultů nacházíme královny coby ztělesnitelky Bohyně, Boha a Dítěte.[14]
Ať už je univerzita svou podstatou isidická nebo horická (nebo obojí současně), vytváří po staletí mocný egegor, trvale posilovaný výukou a dalšími aktivitami spojenými s univerzitním životem, jako jsou zkoušky běžné, státní i přijímací, ty posledně zmíněné představují zvláště důležitou iniciaci. Ve všech případech se vlastně jedná o teurgické rituály, z nichž se univerzitní egregor sytí.[15] Jeho božská reprezentace ovšem nemusí mít jen ženskou podobu, přímo se v této souvislosti nabízí například Hermes, trickster příbuzný Eridě, jenž ukazuje veselou, ba přímo rozvernou tvář poznání. Jak odhalil Zdeněk Kratochvíl, jeho dalším, podstatně vážnějším vtělením je Hermes Trismegistos,[16] kterého mohou vzývat seriozní badatelé z vyšších pater dnešního vědního průmyslu.
Ostatně samotná univerzitní výuka je dnes natolik spojena s vědeckým výzkumem, že kromě teurgie může dnešní akademik využít také psychurgické postupy, kupříkladu přírodovědec se pomocí tzv. magie atavismů[17] může zkusit ponořit po ose lidské evoluce až kamsi ke kořenům planetárního života a pokusit se je nahlédnout jinak než obvykle. V běžné praxi ale rizika, spojená s takovými operacemi, zřejmě většinu výzkumníků natolik zastraší, že na sestup do hlubších vrstev druhové paměti raději rezignují…
Vraťme se raději zpět k univerzitní božskosti. Idea univerzit se po staletí příliš neměnila, s příchodem „věku rozumu“ se ale rovnováha silně narušila a ženskost byla potlačena. Hádés jakožto Plútón, pán bohatství, unesl a znásilnil Persefonu v podobě Koré,[18] obchodníci uchvátili univerzitu a podrobili ji svým zájmům, vymýtili ženský element kde jen bylo lze. Zatímco Persefoné se kdysi mohla vrátit na dvě třetiny roku vrátit na zemský povrch a radovat se se svou matkou (respektive svým dalším vtělením) Démétérou z kvetoucího života, dnešní univerzita spí po celý rok pod ledovou krustou v podzemí, v sousedství zlata a drahokamů stejně chladných jako jejich vládce. Paradoxně i různá hnutí údajně se snažící o zrovnoprávnění žen na univerzitách ve skutečnosti ženství potlačují, neboť pomáhají plútonskému principu udržovat moc, podporují uctívání zisku a bohatství.
Může i přesto Velká Bohyně (jako Persefoné, Ištar nebo Innana) projít podsvětím a vrátit se k životu? Podle Roberta A. Wilsona to možné je, v době vrcholu svého působení, tedy v šedesátých a sedmdesátých letech viděl tento autor všude kolem sebe známky „návratu bohyně“. Wilson byl ovšem optimistický hippie intelektuál, zatímco univerzitní prostředí má svá specifika. Naštěstí pro celé lidské společenství platí střídání diskordiánských dějinných cyklů, jejichž trvání může být i velmi dlouhé, ale nikoliv nekonečné.[19] Fáze vlády byrokracie (Beamtenherrschaft), k níž patří také podřízení všeho života materiálnímu zisku, jednou bude nahrazena fází Grummet,[20] v níž se dosavadní zamrzlý, umrtvující řád promění v ne-řád, oživující chaos, čas tricksterů, a v této době se do univerzit navrátí Bohyně.
Mezitím univerzitní učenci mohou dle svých možností obětovat příslušným božstvům a vědomě či nevědomě posilovat univerzitní egregor.
∴
[1] Karl Kerényi, Carl Gustav Jung: Věda o mytologii. Nakladatelství Tomáše Janečka, Brno 1995, str. 105-180.
[2] Zřejmě nebylo náhodné, že první evropské univerzity vznikaly v 11.–12. století, kdy se zároveň v Provence rodí trubadúrská kultura, výrazně „žensky“ orientovaná.
[3] Srv. např. Stanislav Komárek: Muž jako evoluční inovace. Academia, Praha 2019, str. 181-182.
[4] Mohla by jí být třebas i čarodějnice Kezia Masonová, jedna z mála výraznějších ženských postav v Lovecraftově tvorbě. Walter Gilman, studující na Miskatonické univerzitě v Arkhamu „neeuklidovskou geometrii a kvantovou fyziku“, je pod jejím vlivem od řádného studia stahován do jiných světů, do bezedných hlubin Azathotova kultu. Svým způsobem může jít o jistý druh (neuniverzitního) vzdělání, resp. zasvěcení. Srv. Howard Phillips Lovecraft: Sny v čarodějnickém domě. Zlatý kůň, Praha 1992.
[5] Srv. Principia Discordia.
[6] Robert Anton Wilson: Ištařin návrat. DharmaGaia a Maťa, Praha 2000, str. 109-111.
[7] AL, I:12
[8] AL, I:16
[9] AL, II:55
[10] AL, II:66
[11] „Je tedy podmínkou zasvěcení, že prostřednictvím jeho klíčů se má spojit s těmi, kteří je vlastní, se všemi skutečnými zájemci.“ Aleister Crowley: Kniha Thothova. Horus, Brno 1994, str. 93.
[12] Aleister Crowley: Kniha Thothova, str. 95-96.
[13] Aleister Crowley: The Equinox of the Gods. Celephaïs Press, Leeds 2004. Srv. https://invisiblehouse.org/pdf/liber004_4.pdf.
[14] Grant toto popisuje v díle Cults of the Shadow, překlad příslušné pasáže uvádí Josef Veselý v knize Učení mistrů. Vodnář, Praha 2005, str. 124-131.
[15] Konkrétní způsoby, jak posílit a případně i znovu oživit egregory starých bohů popisuje Josef Veselý: Příručka vysoké magie. Vodnář, Praha 2020, str. 621-642.
[16] Zdeněk Kratochvíl: Starý mudrc a šikovnej kluk, Analogon 40, 2004, str. 4-8.
[17] Josef Veselý: Příručka vysoké magie, str. 355-374.
[18] V jiné verzi tohoto příběhu byl tímto agesorem Hádův bratr Zeus, který přijal podobu hada, a zplodil s Persefonou Dionýsa, v zásadě by to ale na výsledek nemělo mít příliš velký vliv. Nebo ano? Pili by akademikové více vína?
[19] Robert Shea, Robert Anton Wilson: Leviatan – Illuminatus 3. Maťa, Praha 2003.
[20] „Každá společnost prochází pěti fázemi: je to Verwirrung neboli chaos, Zweitracht neboli svár, Unordnung neboli zmatek, Beamtenherrschaft neboli byrokracie a Grummet neboli důsledky.“ Robert Shea, Robert Anton Wilson: Leviatan – Illuminatus 3, str. 197.
