(Malvern, Praha 2023)
Ioan Petru Culianu: Erós a magie v období renesance
398 stran, brožovaná, Malvern, Praha 2023
ISBN 978-80-7530-463-6
Ioan Petru Culianu byl zavražděn 21. května 1991. Detektivové z Chicaga, Ellen Weissová a Al McGuire, zůstávali během několika prvních nocí až do půlnoci, probírali se důkazy a protichůdnými zvěstmi. Zdá se, že vrah prošel kolem kabinky, kterou používal Culianu, vešel do vedlejší, postavil se na záchodové prkénko a namířil zbraň dolů na profesorovu hlavu. Podle vstupní a výstupní rány se zdálo, že vrah byl levák. Policejní okrsek známý jako Area One na jižní straně Chicaga zaznamenával průměrně dvě stě vražd ročně, většinou šlo o oběti drog a gangů. Tahle vražda ale byla jiná než všechny, s nimiž se policie dosud setkala.
Prohlídka místa činu nepřinesla téměř žádné hmatatelné důkazy. Detektivové našli lístek s žádostí, aby nikdo nezamykal dveře Culianuovy kanceláře; jeho sekretářka jim sdělila, že profesor si nedávno objednal výměnu zámků. V jeho psacím stole objevili tři vlašské ořechy ze zahrady jeho rodiny v Rumunsku — důkaz pouze o hlubokém citovém poutu k událostem vzdáleným pět tisíc mil. Do Culianuova bytu dorazil fax z kanceláře exilového krále Rumunska. „Vaše krabici doručili,“ stálo v něm, „ale byla otevřená a prázdná. Co jste poslal?“
Zpráva koronera nabídla jen málo vodítek. Pitva neodhalila žádné „popáleniny od střelného prachu“ na vstupní ráně, což naznačovalo, že neobvykle malá zbraň, pistole Beretta ráže 0.25, byla použita ze vzdálenosti nejméně osmnácti palců od Culianuovy hlavy. „Zabít jedinou ranou z ráže 0.25 na takovou vzdálenost, to není snadné,“ řekl soudní lékař okresu Cook, Robert Stein. Označil to za „mistrovskou střelu, jako při gangsterské popravě.“
Na televizních sítích a v novinách od Chicago Tribune po New York Times tvrdili Culianuovi přátelé a rodina, že šlo o první politickou vraždu profesora na americké půdě. V článcích a povídkách v Itálii i Americe, stejně jako v reportážích BBC, uváděli, že Culianu označil revoluci z roku 1989 ve své rodné zemi za hořké selhání. Novou rumunskou vládu kritizoval s téměř prorockou jasnozřivostí. Dostával výhrůžky smrtí, stejně jako jiní autoři, a přičítal je nové krajní pravici ve své zemi, napojené na bývalou komunistickou tajnou policii, Securitate.
Vyšetřovatelé však nenašli žádný záznam o těchto výhrůžkách. Culianu je nikdy neohlásil FBI ani policii. Nikomu neukázal žádné dopisy. Detektivové zjistili, že jeho letenky i rezervace auta na cestu domů zůstaly nedotčené. Zatímco vražda šokovala školu, vyděsila studenty a zmátla policii, FBI povolala zvláštní agentku Gabriellu Burgerovou, která mluvila rumunsky. Vražda působila jako atentát, ale ne jako žádný, který FBI dosud viděla. Profesionální vrah by si vybral zbraň s větší ráží a mnohem méně nápadné místo. Střílel by víc než jednou. A možná by to ani nebyl „on“. Pistole ráže 0.25 byla dost malá na to, aby se vešla do dámské kabelky.
Pokud šlo o politický zločin, pak největší otázkou bylo: Proč? Ioan Culianu si získával jméno v úzkém mezinárodním kruhu badatelů, ale v politice nehrál žádnou významnou roli.
Zločin působil dojmem toho, co by Culianu sám nazval ludibrium — renesanční hádankou, jejíž rozplétání odhaluje tajemství vesmíru. Proč by historik náboženství a začínající autor fantasy, který přijel do Spojených států s ambicí dostat se na žebříček bestsellerů, mohl někomu připadat tak nebezpečný?
Zatímco FBI se soustředila na teorii politické vraždy, chicagští detektivové McGuire a Weiss zvažovali jiné možnosti: nespokojený student či kolega, fanatický okultista, homosexuální milenec, přerušené přepadení nebo zpackaný drogový obchod. Těsně před svou smrtí, jak detektivové zjistili, Culianu uskutečnil ze své kanceláře v Swift Hall telefonát do Medellínu v Kolumbii. Hovor trval jednu minutu.[1]
Ve světle násilné smrti Ioana Culianua se vynořuje znepokojivá paralela s tragickým koncem Jacka Parsonse — okultisty, raketového inženýra a zasvěcence Thelémy, jehož životní dráha se rovněž uzavřela explozí, doslova i symbolicky. Oba muži, každý ve svém oboru, se dotýkali hranic poznání, kde se věda stýká s magií, a jazyk s mocí. Jejich smrt lze chápat jako poslední dějství Velikého Díla — ne triumfální završení, ale oběť, jejíž krev skropila roucho poznání, mučednické i vladařské zároveň, a proměnila jej v šarlat, barvu zasvěcení, krve i královské moci.
Tato červená tinktura — v alchymickém smyslu — není jen barvou smrti, ale i transfigurace. Oba se pohybovali v prostoru, kde jazyk tvoří realitu, a kde myšlenka může být nebezpečnější než čin. Jejich odchod tak není jen tragédií, ale iniciačním gestem — krvavým podpisem pod dílem, které přesahuje běžné dějiny.
Oficiální verze praví, že Parsons zemřel 17. června 1952 na následky exploze v domácí laboratoři, údajně při práci s výbušninami. Vyšetřování označilo událost za nehodu. Parsons ovšem měl v té době napjaté vztahy s FBI a armádou kvůli svým kontaktům s L. Ronem Hubbardem a kvůli podezřením z úniku informací. Některé teorie naznačují, že mohl být umlčen kvůli svému vědeckému i okultnímu vlivu. V době před svou smrtí pracoval na rituálech, které měly završit tzv. Babalon Working — magické dílo zaměřené na evokaci archetypu božského ženství. Někteří okultisté naznačují, že smrt byla součástí rituálního završení. V symbolické rovině exploze jako forma smrti rezonuje s alchymickým obrazem solve et coagula — rozpuštění starého já, aby mohlo být znovu sjednoceno v nové formě. Parsonsova smrt tak může být čtena jako iniciační přechod, nikoliv jako pouhá nehoda. Oba byli fascinováni jazykem jako nástrojem tvoření reality — Parsons skrze rituál, Culianu skrze mnemoniku a sémiotiku.
Culianu si to tehdy i trochu užíval. Začátkem května vystoupil jako hlavní odborník na národní konferenci o science fiction v hotelu Hilton v Schaumburgu ve státě Illinois. Přednášel o renesanci a účastnil se panelové diskuse na téma Je každá magie špatná magie? Magii hájil těmito slovy:
„Magie není o chaosu,“ řekl. „Naopak, obnovuje pokojné soužití mezi vědomím a nevědomím, když je toto soužití narušeno.“
Culianu představoval most mezi renesančním myšlením a moderní imaginací. Jeho obhajoba magie jako nástroje k obnovení rovnováhy mezi vědomím a nevědomím působí jako manifest hermetického humanismu. Hlavní autor konference, spisovatel science fiction John Crowley, pozval Culianua jako zvláštního hosta – odborníka. Crowley četl jeho knihu Erós a magie v období renesance a toužil poznat jejího autora. Kniha byla hutná a náročná, ale Crowleyho fascinovala.
„Naznačoval, že je možná jakási forma masové hypnózy – prostřednictvím prostředků, které renesance nazývala magickými, ale my jim říkáme psychologické – skrze eroticky nabité obrazy,“ řekl Crowley.
Oba se setkali o rok dříve a rychle se spřátelili. „Nikdy jsem nezažil tak intenzivní a náhlé přátelství,“ řekl Crowley. Pro Culianua, který si ve skrytu duše nejvíc přál být autorem fantasy, byla konference velkou inspirací. Účastníci jeho přednášek to cítili stejně. Organizátorka Jennifer Stevenson řekla, že Culianu „na vás zapůsobil tak silně, že svět se náhle zdál mnohem bohatší a záhadnější, než jste si kdy vůbec dokázali představit.“
Poslední večer konference četl Culianu poprvé v Americe svou beletrii – před zaplněným publikem v apartmá přezdívaném Dharma Buns Café. Povídku napsal společně s Hillary a nesla název Jazyk stvoření. Měla být publikována v časopise Exquisite Corpse, který vedl komentátor NPR Andrei Codrescu. Příběh líčí učence nápadně podobného Culianuovi – „čtyřicetiletého, žijícího v zabezpečené výškové budově u jezera,“ vyučujícího na „šedé a proslulé univerzitě na Středozápadě“ – kterému se dějí podivné náhody, většinou vycházející z jeho skutečného života. Hlavní postava získá starodávnou hrací skříňku, o níž věří, že obsahuje klíč k jazyku, jímž mluví Bůh: k jazyku stvoření. Jenže tři předchozí majitelé skříňky byli zavražděni.
Vypravěč se pokouší rozluštit kód, ale nedaří se mu to. Postupně se však začne cítit ohrožen podivnými jevy – „charismaty“ – které se skříňkou spojuje, a přemýšlí, zda nenaznačují něco hlubšího, než si uvědomuje. Mezi „charismaty“ patří schopnost věštit události – ale jen drobnosti, jako jestli si vrátný oholí knír – a „pomýlené milostné charisma“, které způsobuje, že se do něj některé studentky zamilují proti své vůli. „Charismata“ jako drobné divinace či nechtěné milostné přitažlivosti působí jako ironická reflexe akademického života, ale i jako varování před neviditelnými silami, které se vymykají kontrole.
Culianu píše:
„Po určité době se moje přesvědčení o okultním spojení mezi charismaty a skříňkou stalo tak silným, že jsem byl v pokušení vyzkoušet její moc proti odpornému politickému režimu… Hypotéza, že bych mohl brzy sdílet osud [předchozích majitelů], mě začala pronásledovat.“
Po dlouhém váhání nakonec vypravěč skříňku odloží v bazaru a unikne ze světa, který se pro něj stal intelektuálním vězením.
Na konci konference si Hillary Wiesnerová všimla, že její snoubenec je velmi roztržitý. Zamkl si klíče v nastartované pronajaté červené Toyotě. Nemohl si vzpomenout, kdy se mají znovu vidět. Neustále ji přemlouval, aby zůstala, aby se nevracela do Cambridge. Když ji doprovázel na letiště O’Hare, vypadal smutněji než kdy předtím – jako by nesl tíhu celého světa. Co podle ní zoufale potřeboval, byla pořádná dovolená.
Culianua to ukazuje jako člověka na hraně – rozpolceného mezi inspirací a úzkostí, mezi touhou po magii a strachem z její ceny. Ztráta klíčů, zmatek, naléhání, aby zůstala – to vše působí jako předzvěst něčeho temného. Jako by se jeho vlastní fikce začala zhmotňovat.
Zajímavé je, že Culianu krátce před smrtí přednášel o gnosticismu a „jiných světech“ — tématech, která sama o sobě evokují liminální prostor mezi poznáním a tajemstvím. Jeho poslední veřejné vystoupení se týkalo magie, smrti a transcendentních cest — jako by jeho vlastní životní příběh směřoval k iniciačnímu vrcholu. Uvnitř místnosti 202 ve Swift Hall právě Ioan Culianu dokončoval svou přednášku Základy komparativního náboženství, jejímž tématem byl ten den gnosticismus. Mluvil o textech z Nag Hammádí, znovuobjevených roku 1945.
„Jako v klasickém detektivním příběhu byly tyto svitky po staletí ukryty, protože nabízely varianty biblického vyprávění, které zpochybňovaly představu pravdy, jak ji chápe křesťanská církev,“ napsal v ní.
Gnostici vnímali život jako sabotáž, vzpouru a únik před nevědomými bohy, kteří vládnou světu.
„Smyslem gnostického poznání,“ uzavřel, „bylo jeho užití. Mělo změnit svět.“
Poté nahlas přečetl z prologu jednoho z textů:
„Toto je oběť ideálnímu řádu, který zcela přesahuje život, jak jej známe. Kdo najde výklad těchto výroků, neokusí smrti.“[2]
Tato věta otevírá celé evangelium a má zásadní význam pro gnostické pojetí poznání jako cesty k transcendentnímu osvobození. Tím ji zasadil do rámce rituálního aktu — oběti poznání, která přesahuje empirický svět. Jeho formulace evokuje nejen gnostickou soteriologii, ale i renesanční magii, kde jazyk a výklad samy tvoří realitu. Culianu mohl daný výrok interpretovat jako iniciační klíč, doporučuji sledovat nejen jazyk výkladu, ale i jeho rytmickou strukturu — jak se výrok „otevírá“ jako brána a jeho komentář k logionu 1 jako „rituálnímu prahu“ byl ústředním tématem Culianuovy poslední přednášky. V tomto smyslu také logion 2 nabádá:
„Člověk, který hledá, ať nepřestává hledat, dokud nenajde. Když najde, bude otřesen, a jakmile bude otřesen, bude se divit a stane se králem veškerenstva.“[3]
Pojem hledání naznačuje, že jde o něco, co člověk nebuduje, ale s čím se setkává, co přijímá, co nemůže vytvořit, ale co lze najít a oč lze usilovat [srv. log. 92 a 94].
U oné jediné Knihy platí, že máte otevřít sanice, až vám budou panty praskat, a vypít ji až do dna. Nechť se vám zdá o knihovnách, které se samy otevírají, když vyslovíte správné slovo.
*
V první části knihy se Culianu zabývá Působením fantasmat, v první kapitole pak jejich dějinami, vnitřním smyslem a vehikulem duše. Ficino ztotožnil erós s magií, neboť, jak píše, „dílo magie spočívá ve sbližování věcí“, a Giordano Bruno dovedl operační možnosti erotické magie do nejzazších důsledků. Vším lze manipulovat imaginací, tj. pomocí fantasmat erotického původu a povahy, která lze probudit jak v jedinci, tak v jakémkoli společenství, za předpokladu, že manipulátor sám je před vlastními fantasmaty chráněn magií. Eliade v úvodu píše, že „v technice vyložené ve spise O poutech[4] autor rozpoznává přímou předchůdkyni moderní disciplíny – aplikované psychosociologie.“
„Brunův mág je prototypem ne osobních systémů masmédií, nepřímé cenzury, globální manipulace a zpravodajských koncernů, které vykonávají skrytou kontrolu nad masami obyvatel Západu“.
Magický spis Giordana Bruna De Vinculis in Genere (O poutech) označil touhu – v Brunově latinské próze erós – za klíč k magii. Podívejte se na dnešní reklamu v masmédiích, zdůraznil Culianu, a vše, co vidíte, má manipulovat vědomím prostřednictvím obrazů, které vyvolávají touhu. Reklama a vztahy s veřejností jsou magií dneška: to bylo jedno z Culianuových hlavních poselství.
Na jedné straně bude erós pojímán stejně jako smyslová činnost, jako jeden z procesů zahrnujících vzájemný vztah duše a smyslového světa, což znamená, že bude vyňat z nepodmíněné sféry duše; na druhé straně a v důsledku toho bude muset být erotický mechanismus, stejně jako proces smyslového poznávání, analyzován ve vztahu k duchovní přirozenosti a jemnohmotné fyziologii nástroje zajišťujícího spojení mezi duší a tělem. Tento nástroj se skládá ze stejné substance – ducha (pneuma) – z níž jsou složeny hvězdy a plní funkci prvotního nástroje (próton organon) duše ve vztahu k tělu. Takový mechanismus dává podmínky potřebné k vyřešení rozporu mezi tělesným a netělesným: je natolik jemný, že se blíží nehmotné povaze duše, a přesto je tělem, které jako takové může přicházet do styku se smyslovým světem. Bez tohoto astrálního ducha (pneumatu) by o sobě tělo a duše vůbec nevěděly, protože by byly vůči svým oblastem navzájem slepé. Duše totiž nemá žádný ontologický průzor, kterým by mohla shlížet dolů, zatímco tělo je pouze formou organizace přírodních prvků, formou, jež by se bez vitality, kterou jí zajišťuje duše, okamžitě rozpadla. Budiž poznamenáno, že u stoiků se zvuková vlna nazývá vokální pneuma. A konečně, duše může přenášet všechny vitální činnosti, včetně po hybu, na tělo pouze prostřednictvím onoho nástroje (próton organon), pneumatického nástroje umístěného v srdci. Na druhé straně tělo otevírá duši okno do světa prostřednictvím pěti smyslových orgánů, jejichž zprávy putují do onoho srdečního nástroje, který je následně převádí a činí srozumitelnými. Hvězdný duch, zvaný fantasia či vnitřní smysl, proměňuje informace z pěti smyslů do fantasmat vnímatelných duší. Duše totiž nemůže pochopit nic, co není převedeno do řady fantasmat; bez fantasmatu (aneu fantasmatos) zkrátka nemůže pochopit vůbec nic. Intelekt je také fantasma tis, nebo v duchu Kierkegaarda: „Čisté myšlení je fantasma.“
V souladu s úvodem, upozorňujeme na větu, že předznamenáním „katarské endury jest myšlenka, že členové sekty by měli být s blížící se smrtí rituálně usmrceni, aby byli ušetřeni smrtelné agónie“.
Skrývání lásky představuje jeden ze základních prvků erotického rituálu. V tomto dobrovolném odstoupení od objektu lásky, v tomto odtažení se, jež naplnění touhy oddaluje na neurčito, je třeba vidět jedno z tajemství západní tradice. Objevuje se množství nepřekonatelných překážek, včetně té, kterou si milující vytváří sám, když předstírá lehké mravy ve snaze zmást okolí. Záměrně se tak snaží získat nikoli přízeň, nýbrž opovržení ženy, kterou miluje, aby pro něj byla ještě nedostupnější. Místo aby tišil trýzeň své vášně, dělá vše pro její zesílení. Je povolán k této nemoci, je nemocný láskou, ale odmítá se léčit a hasit svou touhu vulgárním způsobem, ať už skrytě, jak to dělají milenci, nebo legálně jako manželé. To, že erós může nabývat patologických forem, není v dějinách medicíny nic nového. Obraz ženy (fantasma) tak může zcela ovládnout pneumatické ústrojí zamilovaného a vyvolat – pokud jeho touha nenalezne přirozené uspokojení – vážné somatické poruchy. Název syndromu je amor hereos nebo latinizovaně heroycus; jeho etymologie je ostatně stále nejasná: název by mohl být odvozen z řeckého erós zkomoleného na héros, nebo přímo z hérós, jak soudí Marsilio Ficino, protože héróové byli v antice zlé vzdušné bytosti podobné démonům. Tato tradice se stává locus communis novoplatónské démonologie, v níž jsou vedle bohů a démonů vždy zmiňováni i héroové. Souvislost mezi melancholia nigra et canina [černá psí melancholie] a amor hereos je vysvětlitelná tím, že abnormální erotické jevy byly již od Aristotela spojovány s melancholickým syndromem.
Ve druhé kapitole, Empirická psychologie a hlubinná psychologie erótu, pojednává Culianu Ficinovu empirickou psychologii a její zdroje, umění paměti,[5] jehož principy a historii nám ve své vynikající knize odhalila F. A. Yatesová,[6] je rovněž fantasmatickou činností, která tvoří mezičlánek mezi erótem a magií; co je to fantasmatický erós a uspokojení touhy. Kde je erós, je i touha. A kde je touha, tam jde o její ukojení. Ale vzhledem k tomu, že touha je honbou za fantasmatem a fantasma samo náleží světu imaginace – světu imaginálnímu (mundus imaginalis), jehož výšiny krásně popsal Henry Corbin, aniž by se zabýval jeho stíny – existuje i třetí možnost, totiž že se erós zcela vyčerpá ve fantasmatické sféře.
Jaké je působení fantasmat? Název Hypnerotomachia znamená doslova „milostný zápas ve spánku“, což vyvolává očekávání, že dotyčný sní o fantasmatech vstupujících do erotického boje, snad o svých vlastních. Přesně to se také stane: do popředí se dostávají dvě fantasmata, fantasma snílka – Poliphila a fantasma dívky, kterou miluje – Polie.[7] Odtud přecházíme k Ficinově hlubinné psychologii a sestupu duše do pod/světí, totiž sféry sublunární, součinnost melancholie a Saturna.
Nebezpečné známosti jsou epistolárním románem francouzského spisovatele Choderlose de Laclose, který vyšel prvně v roce 1782 a svou otevřenou kritikou mravů a vztahů určitých společenských vrstev si získal velkou pozornost. Ve 175 dopisech autor vypráví příběh dvou libertinských šlechticů – vikomta de Valmont a markýzy de Merteuil – jejichž největší zálibou je zahrávání si s city ostatních lidí. Bezostyšně svádějí a následně vypočítavě odvrhují nevinné oběti. Brzy se však sami dostávají do nebezpečně úzkých smyček svých vlastních her. Filmová adaptace slavného románu Valmont z roku 1989 pochází od Miloše Formana. Stejnojmenná třetí kapitola dává nahlédnout do myšlenkového světa Pika della Mirandoly, Ficinova pokračovatele, a odhaluje, že „erós je nástrojem, který pomáhá překonat inteligibilní hierarchii oddělující Boha od jeho stvoření, bylo by nemyslitelné zabývat se tématem lásky, aniž bychom se nejprve zabývali ontologií. Navíc, protože člověk zaujímá mezi tvory výsadní postavení, jako jediný v sobě soustřeďuje všechny úrovně kosmu od Boha až po hmotu. Proto je také jedinou bytostí schopnou vystoupat na vrchol žebříku stvoření, který se ztrácí v neviditelných světech. Tento systém sestupných, vzájemně propojených úrovní bytí, se nazývá „alexandrijské schéma“ a Plótínos jej zdědil z gnostických systémů, proti nimž jinak neúprosně bojoval.“ Člověk je vybaven dvěma zrakovými orgány: jeden je obrácený k smyslovému světu a druhý ke světu inteligibilnímu, přičemž ten druhý je ficinovský oculus spiritualis. Oba jsou darem, jehož prostřednictvím dospějeme k mors osculi neboli smrti z lásky. Toto binsica, mors osculi nebo morte di bacio, které Pico popisuje ve čtyřech odstavcích, je tělesné vyhasnutí doprovázené intelektuální extází. Nikdo se nemůže povznést k inteligibilnímu světu,[8] aniž by se předtím zřekl smyslového života. Když však duše opustí pomíjivé tělo, bude povolána k nové formě existence díky duchovní obnově, podobně jako Alkéstis, která byla ochotna zemřít pro lásku a z vůle bohů se směla znovu vrátit z říše mrtvých. Polibek, bacio, je v tělesné lásce tím posledním a nejvyšším, je symbolem extatické lásky:
„Binsica [hebr. bi-nšika, „polibek“, jest odkazem na židovskou tradici smrti „polibkem Božím“] neboli morte di bacio znamená intelektuální vytržení, kdy se duše tak pevně sjednocuje s věcmi, od nichž byla oddělena, že odchází a opouští tělo natrvalo.“
Takovou zkušenost učinili „Abraham, Izák, Jákob, Mojžíš, Áron, Marie nebo Eliáš a někteří další“.
Co bylo toto tajemné mors osculi? Pico a jeho následovníci uvádějí další podrobnosti, které nám pomáhají tento mystický jev lépe vymezit. Je to otřásající vize inteligibilního světa, již Pico odhalil pomocí alegorického výkladu báje o Teiresiovi vyprávěné Kallimachem: když spatřil nahou Dianu, to jest „ideální Krásu a zdroj vší pravé moudrosti“, Teiresiás oslepl, ztratil schopnost užívat tělesný zrak, ale získal dar proroctví, zrak netělesný. Totéž se stalo Homérovi, který, uchvácen inspirací, směl rozjímat o mystériích intelektu. Také Pavel po své cestě do třetího nebe oslepl. Morte di bacio, kontemplace andělských inteligencí, je vytržením do nebe (vacatio), během něhož tělo zůstává ve stavu katalepsie.
Část druhá, nazvaná Velký manipulátor, začíná kapitolou IV., Erós a magie, kde se v bodě prvním formuluje základní teorém „totožnost substance [předpokládá] totožnost operačních postupů“, neboť Ficino ztotožnil erós s magií, přičemž platí, že oba výrazy rovnice erós = magie jsou ekvivalentní. Byl to on, kdo první poukázal na substanciální totožnost obou technik manipulace s fantasmaty a na totožnost jejich operačních postupů. „Nikdo nepochybuje o tom, že Amor je mág,“ říká Ficino. Milující využívá všech svých schopností, aby získal kontrolu nad pneumatickým aparátem milované. Čtenář musí mít neustále na paměti, že magie je druhem fantasmatické práce, která využívá kontinuitu individuálního a universálního pneumatu.
Ve druhém bodě se pojednává Manipulace mas a jednotlivců. Magické působení se děje prostřednictvím nepřímého styku, prostřednictvím zvuků a figur, které působí svou mocí na zrakový a sluchový smysl. Poté, co projdou štěrbinami smyslů, vyvolávají v imaginaci přitažlivost nebo odpor, libost či nelibost. „Dejte si pozor, ať se z pánů fantasmat nestanete jejich nástrojem“: to je nejvážnější nebezpečí, kterému žák čelí. Pravý mág musí být schopen „usměrňovat, korigovat a ovládat fantasii, skládat ji podle libosti“.
Ve třetím bodě jsme poučeni o tom, co jest vinculum vinculorum, „pouto pout“. Bruno jej používá pro tři různé věci: pro erós, fantasii a víru. Víme již, že erós je fantasmatický proces, takže se počet pojmů snižuje na dva. Dále se dozvídáme, že půdou, z níž víra vyrůstá a v níž se jí daří, je imaginace, z čehož lze vyvodit, že vinculum vinculorum je v podstatě syntetizující příjemce i tvůrce fantasmat. Bruno však tento výraz nejčastěji používá k popisu mimořádné moci erótu, toho velkého démona (daemon magnus), který vládne všem magickým činnostem. V podstatě nejde o nic jiného než o velmi obratné využívání individuálních sklonů a postojů, o vytváření trvalých pout s cílem podřídit jedince či skupinu vůli manipulátora.
Bod čtvrtý, Ejakulace a zadržování semene, a zásadní poselství zní: rozkoš vede ke zničení „pouta“. Bruno doporučuje, aby operatér byl zdrženlivý, ale zároveň po subjektu vroucně toužil. Cožpak na jiném místě netvrdí, že čím „je člověk svatější, tím lépe dokáže poutat [druhé]“? A Johann Baptista van Helmont dodává: „Není-li semeno vypuštěno, mění se v duchovní sílu, která uchovává jeho plodivou schopnost a oživuje dech vycházející během řeči.“
V bodě pátém je vnímána Magie jako obecná psychosociologie, což již lze vyložit jako příručku pro vladaře.
Každé vzdělání vytváří očekávání, která samotný stát není schopen naplnit. Pro nespokojence zde jsou ideologická centra, jež vytvářejí alternativní očekávání. Jestliže stát produkuje „kulturu“, jiná střediska manipulace vytvářejí „kontrakulturu“ cílenou především na marginalizované skupiny. Alternativní kulturu nesmíme podceňovat: za určitých okolností může získat větší vliv, než má oficiální státní kultura, a nakonec ji nahradit, ať už postupně, nebo revolucí. Proto stát, který se chce udržet, musí dát svým občanům spolehlivé vzdělání a v rámci možností plnit jejich přání. Pokud se mu to nedaří, musí si vytvořit vlast ní kontrakulturu, jejíž ideologické komponenty budou organizovány tak, aby nedocházelo k sdružování marginalizovaných a k posilování jejich moci. Nejjednodušší a nejúčinnější, ale zároveň nejméně morální metodou je zaplevelit trh nejrůznějšími destruktivními a sebe destruktivními fantasmaty a propagovat ideu alternativních zdrojů moci, z nichž nejdůležitější bude „síla myšlenky“. Násilí se obrátí proti agresorům samotným, sebedestrukce zničí další část marginalizovaných, zatímco zbytek bude meditovat a blouznit o neznámých – a samozřejmě neškodných – možnostech lidské psychiky. I když jsou v některých případech násilné rituály spojeny s mentálními postupy, je nepravděpodobné, že by to skutečně mohlo ovlivnit státní kulturu. Výhodou těchto jemných a sofistikovaných operací je, že se vyhýbají přímé represi a chrání ideu svobody, jejíž význam je nedocenitelný.
Pátá kapitola je úvodem do Pneumatické magie, přičemž definuje výchozí bod [každé] magie, a tím je erós, který dává vznik erotické magii – intersubjektivní formě magie [ta jest rozpracována v kapitole šesté od str. 202, na rozdíl od intrasubjektivní magie, od str. 193] –, jež působí na základě zákona pneumatické interakce mezi jednotlivci. Magie je „subjektivní“ a „tranzitivní“, snaží se působit nejen na jedince obdařené pneumatickým tělem, nýbrž také na neživý svět a na nižší formy života.
Démonomagie, kapitola osmá, je spojená s invokací duchů,[9] často démonických, a vnímána jako nebezpečná či heretická. Hlavní pramenné texty novoplatónské démonologie přeložil do latiny Marsilio Ficino, a jde zejména o pojednání Porfyria: O obětech, bozích a démonech, Iamblicha: O mystériích egyptských II, Prokla: O duši a démonech, zlomek Proklova komentáře k Alkibiadovi I a II; O obětech a magii, a Michaela Psella: O démonech. Porfyrios tvrdí, že podle Platóna existuje množství démonů, z nichž někteří jsou uctíváni veřejně, podobně jako bohové, jiní tajně. A jsou i další, které smrtelníci zanedbávají, a za to se jim mohou pomstít. Démoni jsou neviditelní duchové se schopností působit na vnitřní smysl. Srv. Démoni a erós (str. 217n), Čarodějnice a démoni (str. 221n), Démonomagie od Ficina po Giordana Bruna (str. 228n).
Část třetí je Finále, s rokem 1484. Vydavatelé rosenkruciánských manifestů datují smrt Christiana Rosenkreuze do roku 1484 a objevení jeho hrobu do roku 1604 – to přesně odpovídá intervalu mezi dvěma velkými konjunkcemi. Není divu, že rosenkruciánská „mystifikace“ vzrušila mnoho vzdělanců tehdejší Evropy: data se dokonale shodovala s astrologickými údaji, a proto se po roce 1604 očekávala všenáprava světa. Zvěst o tajném řádu založeném Christianem Rosenkreuzem jen znásobila naděje vyvolané událostmi, na jejichž význam upozorňoval Kepler. Když Johann Valentin Andreae, je den z jejich hlavních autorů, označil rosenkruciánské manifesty za „žert“ – kterým opravdu byly – už mu nikdo mu nevěřil.
Devátá kapitola, Velká cenzura fantasie, se zabývá zrušením fantasmat, dále poněkud bizarním Sporem o oslovství, v němž je citován Agrippa:
„Ať mne nikdo neosočuje, když apoštoly nazývám osly. Rád bych jen vysvětlil úžasné přednosti a dokonalosti osla. V očích židovských doktorů je osel symbolem síly a odvahy. Má všechny vlastnosti ne zbytné pro učedníka pravdy; spokojí se s málem, snáší hlad i rány. Je prostý, nedělá rozdíl mezi hlávkou a bodlákem; miluje klid a snáší útrapy. Osel zachránil Maria pronásledovaného Sullou. A kdyby se filosof Apuleius neproměnil v osla, nikdy by nepronikl do mystérií Isidina kultu. Osel posloužil Kristu v hodině jeho triumfu; oslice uzřela anděla, kterého Balám neviděl; oslí čelist pomohla k vítězství Samsonovi. Žádné zvíře nikdy nemělo tu čest vstát z mrtvých kromě osla, kterého vzkřísil svatý Germanus z Auxerre; a to je dostatečný důkaz, že po tomto životě bude mít osel podíl na nesmrtelnosti.“
Kapitola desátá, Doktor Faust, z Antiochie do Sevilly, rozebírá renesanční uvolněnost; společné veřejné lázně, které se rozšířily ve 14. století, už v 16. století téměř neexistovaly. Revoluce ducha a mravů, již reformace přinesla, vedla prakticky k úplnému zničení renesančních ideálů. Renesance chápala přírod ní a společenský svět jako duchovní organismus, v němž dochází k neustálé výměně fantasmatických sdělení. V tom spočívá princip magie a erótu, který je sám o sobě formou magie. Reformace boří všechny tyto stavby měnlivých fantasmat, potírá imaginaci a hlásá nutnost úplného potlačení hříšné přirozenosti. Dokonce se snaží uměle unifikovat pohlaví, aby omezila pokušení přírody. Erotická magie dokáže vytvářet jedině fantasie a že naplnění touhy, které nabízí, není skutečné, nýbrž též fantasijní. Provozování magie je činnost v uzavřeném kruhu: erotická magie je formou autismu. V Calderónově hře Divotvorný kouzelník se čaroděj Cipriano hned na začátku před stavuje jako stoupenec renesance, který ve světě spatřuje fascinující umělecké dílo. Cipriano v Justině vidí jen její starou bytost: krásnou Faustinu, dokonalý výtvor přírody, který ho mocně přitahuje. Ač nevinná, nedokáže mladá dívka zabránit tomu, aby kolem sebe nešířila přirozené kouzlo: je to ona, kdo Cipriana faustizuje – proměňuje ho ve Fausta a pudí ho k erotické magii. Ďábel rozpoutá mocné síly erotické magie, jež mají Justinu k Ciprianovi přitáhnout jí samé navzdory. Ďábel však nevolá na pomoc své strašlivé pekelné bratry, ale pomocí magických zaklínadel vytváří jemná erotická fantasmata, která mají Justinu vzrušit a probudit v ní dřímající přirozenost, oživit a povzbudit její ženství. Finále hry je plně v souladu s cíli reformace a odpovídá historickým reáliím: Cipriano a Justina se spojí ve smrti, což znamená úplné vítězství kultury nad přírodou, svobodné vůle nad imaginací, principu reality nad principem slasti, Thanata nad Erótem. Revoluce ducha a mravů, již reformace přinesla, vedla prakticky k úplnému zničení renesančních ideálů. Renesance chápala přírodní a společenský svět jako duchovní organismus, v němž dochází k neustálé výměně fantasmatických sdělení. V tom spočívá princip magie a erótu, který je sám o sobě formou magie. Reformace boří všechny tyto stavby měnlivých fantasmat, potírá imaginaci a hlásá nutnost úplného potlačení hříšné přirozenosti. Dokonce se snaží uměle unifikovat pohlaví, aby omezila pokušení přírody. A to je lekce, která se dnes všeobecně přijímá: imaginární a reálné jsou dvě nesouvisející oblasti, magie je forma autismu a princip reality stojí proti principu slasti.
*
Od str. 315 až ke str. 389 nalezneme Dodatky I-XI, následuje (str. 390) Bibliografie, str. 397 Literatura v českém překladu a Jmenný rejstřík (str. 398).
*
Culianu v závěru svého díla „vyjadřuje naději, která je možná utopická. Kéž by nová renesance přemohla všechny naše neurózy, všechny naše snahy o nadvládu, všechny naše stávající konflikty a rozpory! Aby se taková renesance mohla uskutečnit, musela by jí předcházet nová reformace, jež by zásadně proměnila lidskou imaginaci a vtiskla jí nové cesty a nové cíle. Pochybujeme však, že bude mít přátelskou a vlídnou tvář pro ty, kteří její otřesy zažijí.“
∴
[1] Srv. Ted Anton: Eros, Magic, and the Murder of Professor Culianu. Northwestern University Press, Evanston 1996.
[2] Viz Tomášovo evangelium in Petr Pokorný, Wolf Oerter: Rukopisy z Nag Hammádí 1. Vyšehrad, Praha 2023, str. 91n, nebo Petr Pokorný, Jan A. Dus: Neznámá evangelia. Novozákonní apokryfy I. Vyšehrad, Praha 2024, str. 89n.
[3] Ibid.
[4] Srv. J. Hlaváček a J. Hajný: Magie, pouta a dialog renesančního filosofa. Argo, Praha 2007.
[5] Srv. O pořadu místním & pořadu věcném.
[6] Frances A. Yatesová: Umění paměti. Malvern, Praha 2015.
[7] Srv. Lásky boj proti snění.
[8] Viz Porfyrios: Jak vystoupit do inteligibilního světa. Oikoymenh, Praha 2017.
[9] Kvůli kvalitě vyobrazení doporučujeme knihu Emile Grillot de Givry: Illustrated anthology of Sorcery Magic and Alchemy. New York 1973. Ikonologie vztahující se k démonům je analyzována v mistrovském díle Jurgis Baltrusaitis: Fantastický středověk. Jitro, Praha 2008.
