(Sdružení Analogonu, Praha 2025)
Analogon 106 | 2025. Voda – mlha – led
124 stran, Sdružení Analogonu, Praha 2025, vydání první, brožované
Aktuální číslo Analogonu vstoupilo do hlubokých vod, prodíralo se přízračnou mlhou a razilo si cestu modrým ledem.
Úvodník (str. 1) – citace ze Slovníku symbolů Jeana Chevaliera a Alaina Gheerbranta – s názvem Nejen suchá voda zavádí čtenáře do světa dogonské kosmologie a mýtů ve spojitosti s vodou, která
„zahrnuje dva protikladné symbolické komplexy, které nelze zaměňovat: sestupující nebeská voda, déšť, je uranovým semenem, které oplodňuje zemi; je tedy mužská a je spojována s nebeským ohněm… Na druhé straně je voda prvotní, voda vznikající ze země a z bělostného úsvitu, ženská: země je zde spojena s měsícem jako symbolem naplněné plodnosti, těhotná země, z níž voda vystupuje, aby po oplodnění mohlo nastat klíčení. V obou případech symbol vody obsahuje symbol krve. Ale nejde o stejnou krev, protože i krev má dvojí symbolický význam: nebeská krev, spojovaná se sluncem a ohněm, a menstruační krev, spojovaná se zemí a měsícem. V těchto dvou protikladech se odráží základní dualita světla a tmy.“
Nabízíme další aspekt této duality z eseje Tituse Burckhardta,[1] v němž se zabývá záhadným pojmem barzach, který znamená „úžinu, interval, rozhraní či rozmezí“ a s nímž se setkáváme především v kontextu islámské eschatologie či súfijské ontologie a kosmologie. Nejprve verš ze súry Al-Furkán:
„On je ten, kdo stvořil dvě moře; jedno je sladké a pitné, druhé je slané a hořké; a On stvořil mezi nimi istmus (barzach) a uzavřenou bariéru.“[2]
A k tomu pak jeho komentář:
„Podle interpretací známých v súfismu symbolizují dvě moře quidditas[3] a qualitas,[4] nebo podle jiných interpretací neprojevené a projevené, beztvaré a tvarové, bezprostřední poznání a teoretické poznání atd. Stručně řečeno, dvě moře mohou představovat dva více či méně vznešené, ale vždy po sobě jdoucí stupně v hierarchii Bytí (wujúd).“
U Aztéků se lidská krev, nezbytná pro periodickou regeneraci slunce, nazývá calchihuitl, tj. zelený kámen, vzácná voda, což odkazuje na komplementaritu barev červené a zelené. Je příhodné vzpomenouti na tomto místě kapitolku O přírodě z Liber Agape Aleistera Crowleyho:
„Základem minerálního života je hylé a to je temné. Základem rostlinného života je chlorofyl a ten je zelený. Základem zvířecího života je krev a ta je červená. Základem božského života je světlo, jehož nejjemnější záře se nachází až za fialovou.“[5]
Připomeňme slova Hargravea Jenningse, že
„grál byl vyroben z divuplného kamene nazývaného exillis, který býval kdysi nejskvělejším šperkem v „koruně archanděla Lucifera“ – oním drahokamem byl smaragd (zelený; pátek; v jednom smyslu je to nešťastný den, v jiném zase „posvátný“ ženský den). Tento proslulý, legendární kámen byl sražen z koruny nebo přilby s dvojitými paprsky nebo dvojitými péry „okřídlené“ koruny – myšleno myticky – knížete archandělů, „Lucifera“, během jeho zápasu s protivníkem, „generálem nebes“ sv. Michaelem, „nebeským hrdinou“, bojovým ochráncem nevinnosti a „panenskosti“. Tento nesmrtelný „kámen“, grál, spadl do „propasti“ a byl mytologicky opětovně nalezen. „Kámen“ byl snesen z nebe andělem a předán do ochrany Titurela, prvního grálového krále, jenž jej předal Amfortasovi, druhému králi, jehož sestrou byla Herceloida, matka Parsivala, třetího krále Svatého grálu. To jsou ti tři králové z Kolína nebo tři mágové či astrologové.“[6]
Aztékům je
„voda symbolickým ekvivalentem červené krve, vnitřní síly zelené, protože voda v sobě nese zárodek života, který odpovídá červené barvě a který po zimním spánku cyklicky oživuje zelenou zemi. V kosmogonii Dogonů voda, božské semeno, také zelené barvy, oplodňuje zemi a dává vzniknout hrdinům, dvojčatům Nommo a Nummo.[7] Tato dvojčata přicházejí na svět nad pasem jako muži a jako hadi (ryby) pod pasem. Jsou zelené barvy. Voda – nebo božské semeno – je také světlo, slovo, stvořitelské slovo, jehož hlavním mytickým ztělesněním je rudá měděná spirála. Voda a slovo se však stávají činem a projevem, vedoucím ke stvoření světa, pouze ve formě vlhkého slova, k němuž se staví do protikladu dvojče, které zůstalo mimo cyklus projeveného života a které Dogonové a Bambarové nazývají suchá voda a suché slovo. Suchá voda a suché slovo vyjadřují myšlenku, tedy potenciál, a to jak na lidské, tak na božské úrovni. Veškerá voda byla suchá, než se vytvořilo kosmické vejce, z něhož se zrodil princip vlhkosti,[8] základ vzniku světa.“
Vodní a jiné motivy André Bretona (str. 2) a Rozpustná ryba nás zavádějí „do … končin, kde … myšlenky ustupují za hranice možného…“ a „zrcadlo se odráželo v sobě samém do nepoznaných hlubin, do neuvěřitelné dálky“.
K témuž se v článku André Breton, Rozpustná ryba. Rukopis navrací Georges Sebbag (str. 5), který jej chápe jako „předzvěst vzniku automatického psaní“. Historky z Rozpustné ryby pokrývají všechny žánry: pohádky a povídky, kronikářské záznamy a reportáže, dialogy a scénáře, autobiografie a fantazie, divadlo a grand guignol, vyznání a science fiction, odbočky a protokoly, apostrofy a obhajoby, písně a rétoriku, apokalyptické a prorocké vize, lyrickou poezii a filosofické spekulace, vyprávění snů a popis zázraků. Konstantním rysem je všeobecná zaměnitelnost živého a neživého, prolínají se tu minerály, rostliny, ptáci, ryby, zvířata či lidé. Bez problémů se přechází od „já“ k „drátu“ nebo naopak. Potom je pochopitelné, že člověk, a zejména Breton, se stává ve vlastních myšlenkách nebo projevech rozpustný.
Jan Gabriel odhaluje Bretonův „určitý vývoj surrealistické prózy v čase“ v textu Dávná světla (str. 6) a zřejmě také jeho přibližování k Překrásné Dámě, „Té, kterou jsem již nenazýval jinak než Vším-Světlem-Oslepená nebo Albínská brána…“, každopádně tento „surrealistický instantní magický filtr“ byl pro něj „odrazovým můstkem“ k hlubšímu a novému, doposud nepoznanému chápání a prožívání skutečnosti, nořil se již do „nebezpečných krajů“.
Jakub Řehák se v Poznámkách k Magnetickým polím a Rozpustné rybě (str. 8) spěchal Naladit se na velké objevování světa (I), „vydolovat cosi nového: neexistující města, ulice, vesnice, prazvláštní rituály, pohyby, doteky, gesta“.
Vnímat některé pasáže Magnetických polí jako výsledek pokusu, protože zde slova vedle sebe téměř vybuchují jako při chemickém pokusu: „Bůh zrozený z náhodných obětí zředěných světů a jenž rostl pro štěstí budoucích generací, pochopil, že udeřila hodina, a ztrácí se ve vzdalování tisíce stejnosměrných elektřin.“
Rozpustná ryba nakonec doplavala až ke str. I (za str. 110) kuléru tohoto čísla, kde najdete dokončení pod názvem Naladit se na velké objevování světa (II). Tím je nabytí „mokrého slova“, kdy se do probuzené řeči vkrádají „slova, skupiny slov, které se vynořují za sebou, [a] v nejvyšší míře si solidárně pomáhají“, ducha se zmocňuje synestesie. Na mysli nám vytanou verše Charlese Baudelaira z básně Vztahy ze sbírky Květy zla:
„Jak táhlé ozvěny, jež zdaleka se mísí
v jasnotě hluboké, dálné a temnotné,
rozsáhlé jako noc a jako světlo dne,
tak vůně, barvy, zvuky odpovídají si.“
Jakub Řehák nás přesvědčuje, že „jazyk v Rozpustné rybě myšlenku netlumočí, ale spontánně ji vytváří, jako kdyby byl nadán božskou mocí, a v závrati z takto nabyté svobody předvádí ty nejbláznivější kousky. Tzarova okřídlená věta o myšlence rodící se v ústech nikdy nebyla pravdivější. Zasutá, uvolněná, nevědomá, podprahová myšlenka i věta zaslechnutá v hlavě nejspíš hrají roli při samotném počátku automatického psaní, avšak poté otěže přebírá sám jazyk, který svou demiurgickou moc demonstruje množstvím bizarních převleků a dopouští se prohřešků proti »syntaxi dobrých mravů«. Je otázka, zda má takový jazyk nad osobní, univerzální rysy, přesahující píšící osobu, anebo zda jsou přímým otiskem mentálního potenciálu básníka.“
Malá antologie vodní poezie (I) (str. 15) nabízí mj. Zvyky utopenců Alfreda Jarryho, jenž na ně nahlíží s jistým černým humorem: „oběti zhoubné vášně pro vodní sporty se nechávají unášet proudem, jako kdyby ztrácely veškerou životní sílu v nonšalantním lenošení“, který si nezadá se satirou Mrtvola utopence z pera Hannse Heinze Ewerse…[9] Dalšími „sur-vodníky“ jsou Francis Ponge, Julien Gracq, Tristan Tzara, Vratislav Effenberger.
Právě Julien Gracq zde má ještě jeden text (str. 18), Úzké vody, který je přehlídkou jeho sečtělosti a zjevně i nejoblíbenějších děl, v němž vystupuje závěrečný dojem, že „všechny tyto výlety jsou svým způsobem ‚cestami života‘“. Jako výlety můžeme stejně tak dobře chápat i ty literární, na nichž se vydáváme po navě do hlubin nevědomí a zase zpět. Pro Analogon jej přeložil Tomáš Kybal.
Maurice Heine s jistým uhranutím zkoumá Romantické noci za vlády Krále slunce (str. 27). Sluší se vzpomenout i nádherné rytiny Castor a Pollux z roku 1655, kterou podle Abrahama van Diepenbeecka provedl roku 1731 rytec Bernard Picart (str. 28).
Roger Caillois dovozuje, že Rimbaud si z básně Starý Osamělec Léona Dierxe vypůjčil mnohem víc než jen obraz nebo symbol, jak se dočteme v textu Zdroj „Opilého korábu“ (str. 30).
Analogonu sluší i jízlivá karikatura sebe sama (str. 33), když Tomáš Kroupa odhalil, jak probíhala schůzka surrealistů ohledně připravovaného čísla na téma Voda – Mlha – Led… Když František Dryje (jakožto klíčová postava Analogonu) představil základní kostru a prvotní nápady a očekával [zřejmě trochu marně] další návrhy, nešlo zřejmě vše podle plánu, a tak došlo na tvrdší metody, jež měly navodit výraznější tempo očekávané např. po citoslovci „Hyjé!“.
Závěrem tolik:
Zda bude z Analogonu díky tomuto experimentu odkapávat voda o něco syrověji, zábavněji a opravdověji, bude-li č. 106 více sexy, to fakt netuším… ale vím, že až mě třeba v budoucnosti na bojišti zajmou Rusáci, tak budu mít zhruba představu, do čeho jdu… A taky vím, že aktuálně umím kdejakému všetečkovi odpovědět na tu nepravděpodobnou otázku: „Kolik dáš na waterboarding?“
Václav Eduard Mencl (1904-1987) se vyučil lakýrníkem a malířem písma, absolvoval půlroční univerzitní knihovnický kurz a dále se soukromě vzdělával. Za druhé světové války pracoval na pražské hlavní poště, jako důchodce vypomáhal na Pražském hradě jako průvodce. Je autorem jednoho románu Řeky a moře, z něhož tu (na str. 38) máme výňatky pod názvem Vykladačem moří pohrdnu.
„Píval jsem a piji zasvěcená tajemství vody, kanoucí v uzavřeném prostoru. Moře, tys opilcem milionů a setrvačným hostem říší. Vzpomínám ubohých tonoucích, tak děsných, že moc unikala s dosahu, a tak smutných v milostné kolébce.“
André Pieyre de Mandiargues, z druhé generace francouzských surrealistů, je představen (str. 40) ukázkami z krátkých próz z knihy L’Age de craie z roku 1949.
Výbor básní francouzského autora Bertranda Schmitta (*1967) ze sbírky Le Monde déferle en blanc ukazuje, jak je jeho analytický jazyk kontaminován ataky imaginace, jež mu umožňuje empatický vhled (str. 46 – pro Analogon přeložil Jan Kašpar Páleníček):
„Den lapá po dechu
co vrávorající obr…“
Sdružení Analogonu mu vydalo mj. Dynamika křiku (2006), Znamení surrealismu (2021), jako teoretik surrealismu se ale podílel i na přehledech Alena Nádvorníková (2011) či Eva Švankmajerová – Jsem malířka (2023).
Salvador Dalí jest tu (na str. 49) uveden Paranoickou básní Metamorfóza Narcise, kterouž máme vnímati jako návod k nazírání průběhu této metamorfózy, jak je zachycena na přiloženém obraze (v obrazové příloze přítomného čísla).
„Díváme-li se po jistou dobu, s lehkým odstupem a s určitou ‚roztržitou utkvělostí‘, na hypnoticky nehybnou postavu Narcise, tato postava postupně mizí, až se konečně stává zcela neviditelnou. … Hle, jak se blíží velké mystérium, jak nastává velká metamorfóza.“
Od str. 52 lze nahlédnout Fragmentů z nenapsané studie Touha a hlad Stanislava Dvorského, a s trochou štěstí zahlédnete Nešťastného Narcise, neb podle Freuda i v nejzralejších sexuálních vztazích naleznete jakousi „zpětnou vazbu“ touhy k Egu, jde tedy povětšinou o jedincovo vlastní Ego, když „v lásce se nelze zmocnit předmětu touhy oním uchvatitelským způsobem jako v případě hladu. … Mýtus o Narcisovi skutečně předkládá způsobem mýtům vlastním dvě alternativy narcismu: narcismu autodestruktivního a morbidního, a narcismu, kterému musíme přiznat vysokou hodnotu při formování lidské osobnosti.“
Princezna Marie Bonapartová, francouzská spisovatelka a psychoanalytička, pravnučka Luciena Bonaparta, bratra Napoleona I., sepsala půvabnou Legendu o neproniknutelných vodách jezera, kde pramení minerální vody Vouliagmeni, v níž zaznívá pověra o čarodějné moci nevyzpytatelných vod, a dokonce stejnou legendu o zrádných neproniknutelných vodách objevila ve třech koutech světa, ve Švýcarsku, Bretani a Řecku. Zlatým hřebem je pak zmínka o tom, jak od doktora Gézy Róheima, maďarského antropologa a psychoanalytika, obdržela následující poznámky:
„Ve Walesu se kdysi věřilo, že některá jezera nepřipustí, aby někdo zkoumal jejich hloubku. Jedním z nich bylo jezero Bala. Dva muži spustili olovnici na provaze do téměř nekonečné hloubky; vtom se ozval strašný výkřik a z vody se ozval hlas: »Provaz mě nezměřil. Jděte pryč, nebo vás pohltím.« Od té doby se nikdo neodvážil hloubku jezera změřit. Říkalo se, že jezero Bala je bezedné. Na jeho dně dřímal svinutý drak. Toto jezero pohltilo jedno významné město, protože zřídlo nebylo uzavřeno víkem. Voda se vyvalila a město pohltila. […] Mezi Volkartshainem a Kirchbrachtem v Německu se nachází místo zvané der tiefe Born (tj. „hluboký pramen“). Rolníci do něj nasypali sto vozů kamení, aby zjistili, jak je hluboký. Pak jim z rukou vyklouzl strom, který se vynořil na druhém konci, a na něm byla bílá látka se zlatými písmeny, která nikdo nedokázal přečíst.“
Jistým aspektem to trochu připomíná legendu o Městě sloupů, bájném Iramu, jež je zmíněna v článku Ys, Par-Ys, Atlant-Ys (viz dále). V súře Úsvitu (súrat al-fadžr) se praví:
„Neviděl jsi, co tvůj Pán učinil s Ádovci Iramu, zdobeného sloupy?“[10]
„Ád ibn Ús ibn Iram měl dva syny, Šadída a Šaddáda, kteří vládli po něm. Když Šadíd zahynul, Šaddád se stal jediným vládcem říše a všichni ostatní králové, kteří tam vládli, se mu podrobili. Když jednou Šaddád slyšel popisovat ráj, prohlásil: „Postavím něco podobného.“ A stavěl potom město Iram v poušti u Adenu celých tři sta let a on sám se dožil devíti set let. Bylo to prý velké město, paláce mělo ze zlata a stříbra, sloupy ze smaragdů a achátů. Rostly v něm všechny druhy stromů a protékaly jím nikdy nevysychající řeky. Když potom město dostavěli, Šaddád se vydal do tohoto města v průvodu lidu své říše. Když se však k němu přiblížili na vzdálenost jediného dne a noci, ozval se z nebes strašný výkřik, který na ně Bůh seslal a oni všichni zahynuli.“[11]
Má se za to, že Bůh mínil, že takové dílo se nesmí na Zemi vyskytovat a lidem ho odejmul. Přešlo z oné pouště přímo do ráje. Kdyby komentátoři Koránu připustili, že to město zmizelo z povrchu zemského, tak jako zmizely jiné staré památky, znělo by to pravděpodobněji, jenže oni výslovně tvrdí, že dodnes existuje. Ba jiní připouštějí i takové nesmysly, že je město neviditelné a že jej mohou najít jen zkušení mágové a čarodějové.[12] Do stejného řádu věcí jako je Iram náleží i svět Uqbaru, do nějž vstoupili Jorge Luis Borges a Adolfo Bioy Casares. Na jeho výběžky a cestičky lze narazit za zvláštních okolností. Za islámské noci, nazývané Noc nocí, se otvírají dokořán tajné brány nebes a voda ve džbánech dostává lahodnější chuť.
Na str. 61 je pokračování oddílu Malá antologie vodní poezie (II) s tvorbou autorů: Stanislas Rodanski, César Moro, Pierre-Jean Jouve, Jehan Mayoux, František Dryje, Bertold Brecht, Pablo Neruda, František Bárta.
Martin Stejskal posbíral Střípky vod (str. 66) se „shrnutím k tématu vody v tomto smyslu podal český hermetik a alchymista vystupující ve dvacátém století pod pseudonymem Theofanus Abba, z jehož studie Vznik všemu živému jen voda dala uvedl několik fragmentů“. Závěr patří zajímavému glosáři různých přídomků spjatých s vodou, který rozjasní čela hledajících chymiků.
San hledal filiaci slov Ys, Par-Ys, Atlant-Ys mezi legendami o Potopě (str. 71) v duchu D. Ž. Borova putování za „želví“ civilizací.[13]
Od str. 80 je prohlídka záběrů z experimentálního filmu Mokrá svatba Jakuba Halouska & Jana Daňhela z roku 2017.
Colina Davise, který se zaměřuje především na poválečnou francouzskou literaturu a myšlenkové proudy se zvláštním zaměřením na souvislosti mezi filosofií, literaturou a filmem, straší Skeptický duch: Film Alejandra Amenábara Ti druzí a návrat mrtvých (str. 82). Duchařské příběhy poskytují dějiště, v němž populární kultura reflektuje a zkoumá skeptický náhled, dle něhož svět není tím, čím se zdá být. Jak tvrdí Roland Barthes, Susan Sontagová a další, fotografie nám vrací mrtvé a připomíná nám jejich životy, a zároveň nás upozorňuje na naši vlastní nezpochybnitelnou smrtelnost. Sluší se připomenout poněkud pozapomenutý, leč vynikající mysteriosní film Dina Risiho Přízrak lásky z roku 1981, v hlavních rolích Romy Schneider a Marcello Mastroianni, který nás pouští zadní brankou do lacanovského „reálna“, zalidněného přeludy, přízraky, podivnými koincidencemi, stejnými tvářemi z různých dob a různými tvářemi v jedné. Zvláštní význam zde má Michael Kroecher v roli Gaspara, jasnozřivého bývalého duchovního, jehož démonická tvář poukazuje na vstup inferiorního světa vyhřezlého do neuspořádaného života právníka Nina Montiho.
Davis končí svůj rozbor slovy:
„To, co vidíme ve filmu, neexistuje, i když je to téměř hmatatelně skutečné. Možná, když máme za to, že vidíme přízrak skutečnosti, jsme to my, kdo neexistuje, a naše zmizení se odráží zpět k nám v zrcadlech filmu, do nichž se neodvažujeme podívat. Co to všechno znamená? Kde vlastně jsme?“
Jan Gabriel, navzdory letošnímu pravdivému výroku „Tento způsob léta zdá se mi poněkud nešťastným“, horoval Za štěstí plováren, proti hrůze koupališť (str. 90). Zjevně doba minulá oplývala daleko radostnější nabídkou vodních kratochvílí s nádechem zlatého věku, jako je např. koupaliště a sluneční lázně Dachova u Hořic. Když jsme tam před lety spolu s přáteli na léto zavítali, panovalo ovšem právě ono „rozmarné léto“ a do vod jsem se vnořil toliko jedenkrát s velkým sebezapřením.
Jaromír Typlt hledal To, co tvaruje vodu do varu (str. 92) a moje mysl ztvárnila jeho představu pod dojmem kreseb Marca Raugeiho, tvůrce art brut, do podoby injekční stříkačky a trychtýřů. Je to prostě jakési obrazové písmo, jehož větná skladba po zdařilé multiplikaci (str. 93) na mne na konci obrazu už křičí mnoha vykřičníky. Hned nato se v retrospektivním článku Pod tajícím ledem (str. 95) vydal za svým oblíbeným Ladislavem Zívrem bojujícím s obávaným funkcionářem komunistického svazu výtvarníků Františkem Grossem.
Karel Klostermann je připomenut (str. 96) výňatky ze svého románu Mlhy na Blatech o životě vesnice ze sedmdesátých let devatenáctého století, z kraje rozsáhlých rybníků, močálů a tůní v okolí Hluboké nad Vltavou. Apolena, voda, voda, mlha, bahno, déšť, mraky, výpary, hniloba, strach… V popisku k obrázku je text: „Mlhy na blatech, rež. František Čáp, 1934“, ale pohled na ČSFD.cz říká, že film pochází z roku 1943…
Geralda H. Pollacka, amerického fyzikálního chemika, zajímá Čtvrté skupenství vody (str. 99) a Ivan Horáček v úvodním boxu připomíná látku s povahou ledu typu 9 ze slavné knihy Kolíbka Kurta Vonneguta (1963).
Ivan Horáček pak zřejmě pod Pollackovým dojmem psal O sněhových vločkách, jedinečnosti a živé vodě (str. 102), přičemž ale jeden odstavec si zaslouží rozhodně důkladnější rozjímání než jen o skupenstvích vody:
„Všechny jednotlivosti, tvořící náš svět, jsou – nejen pro naše smysly – vymezeny více či méně ostrým rozhraním jejich niterností (o nichž zpravidla nic nevíme) a okolního světa (o němž taky moc nevíme, ale přece jenom…).“
Přízrak Šebka v Plzni a Audiorozhovor s Karlem Šebkem (1994) najdete na str. 104. Dne 4. června 2025 se v Plzni konal vzpomínkový poetický večer k nedožitému výročí a nevysvětlitelnému zmizení surrealistického básníka Karla Šebka pod názvem Otazník vykřičníku naděje.
Jsem
autor smutku,
auto sexu,
taxík náhody,
bouračka štěstí.
Následuje Několik slov ke knize Síla zapovídaného Josefa Fulky (str. 105), jako reflexe díla Romana Telerovského Síla zapovídaného vydaného letos ve Sdružení Analogonu, k němuž napsal i předmluvu, která je originálním příspěvkem k literární vědě, psychoanalýze a filosofii tvůrčího procesu a představuje zcela původní příspěvek ke studiu psychoanalytických konceptů a jejich aplikace na literární a uměleckou tvorbu. Teoretické úvahy v knize jsou propojeny s konkrétními příklady z literatury a filmu, a navazuje tímto na své předchozí práce, zejména na knihu Skutečnost imaginace: mezi psychoanalýzou a surrealismem (2015). Navazuje na to Iva Andrejsová v textu Vítané setkání a shledávání s Romanem Telerovským nad silou zapovídaného v psychoanalýze (str. 106). A nakonec sám Roman Telerovský přispěl Neúplným průvodcem [knihy] Síla zapovídaného (str. 108)
Nekrokolog Odešel Džásťa o dlouholetém spolupracovníkovi redakce Zdeňku Justoňovi najdete na str. 110.
Římská jednička uvozuje dokončení Poznámek k Magnetickým polím a Rozpustné rybě (ze str. 14) Jakuba Řeháka, Naladit se na velké objevování světa (II).
A to je se stošestkou vše. Radujte se ostošest!
Nuže, bárko! Měj se na pozoru!
Vítr do tvých plachet!
Za kormidlem zanech suché moře,
pod kýlem rozrážej vlny toho vlhkého
a na obzoru zříš neznámý světadíl zalitý světlem!
∇
[1] Srv. San: Několik slov o „barzachu“.
[2] Korán. Súra č. 25, Spásné zjevení: „A On je ten, jenž volně dal téci oběma mořím: jedno sladké a pitné je, druhé slané a hořké. A mezi oběma umístil překážku a přehradu zahrazující.“
[3] Latinské quidditas je pojem ze scholastické filosofie znamenající „to, čím něco je tím, čím je“, tj. „esence, podstata, entita“ či „bytnost“. V české scholastické terminologii se toto latinské slovo překládalo jako „cost“, později také „cotnost“.
[4] Qualitas je o vlastnostech, které můžeme vnímat – barva, chuť, vůně, textura. Tyto kvality nemusí být nutné pro definici věci, ale tvoří její fenomenální projev. Srv. oba pojmy v článku San: Magie, hmota a qualia.
[5] Aleister Crowley: Liber Agape. Horus, Brno 1996, str. 70.
[6] Hargrave Jennings: The Rosicrucians. Their Rites and Mysteries (Rosikruciáni. Rituály a mystéria). Chatto and Windus, London 1879.
[7] Nommo a Nummo jsou v dogonské mytologii často ztotožňovaní jako jeden, nebo také jako skupina duchů pod souhrnným názvem Nommo. Jde o hermafroditní vodní tvory, nazírané obdobně jako vodní božstva (to-vodun) v západoafrickém vodunu (vúdú).
[8] Srv. ideje sv. Hildegardy z Bingenu.
[9] Viz Mrtvola utopence.
[10] Korán. Súra č. 89, Úsvit.
[11] Ibn Chaldún: Al-Mukkadima. Úvod do dějin. Tatran, Bratislava 1984, str. 23.
[12] Ibid.
[13] Srv. San: Putování za »želví« civilizací.
