(Sdružení Analogonu, Praha 2025)
148 stran, Sdružení Analogonu, Praha 2025, vydání první, brožované
Nové číslo Analogonu jest věnováno anomálii a každodennímu panoptiku.
Úvodní článek (str. 2), Absolutní odchylka: Mezinárodní výstava surrealismu, Paříž 1965 – Dokumenty, popisuje odlišný charakter této výstavy od těch předešlých kladoucí důraz na široce pojatý ideologický celek. „Všechno, co má v dějinách kultury význam, směřuje s konečnou platností pouze k tomu okamžiku, kdy naprostá noc Touhy jaksi padá do oslňujícího jasu »Více svědomí«, hlásaného pokaždé s osobitým přízvukem všemi vidoucími. V rovnováze těchto okamžiků, v napětí, které vyžadují nebo budí, nejeví se jako přílišná překážka duchovní odvrácení a »standardní« pokles imaginativní hry, v níž každý člověk může přesáhnout sám sebe, ale je to spíše mlha zastrašeného souhlasu, která určitě vyvolá ozdravující bouři, jejíž hlídkou od nynějška se ustanovuje surrealismus.“ Dobrota není to, co jsme si mysleli, něco jednotvárného a zasmušilého, ale tvůrčí fantazie, bezbřehá invence.
Jaroslav Fryčer (str. 11) přeložil článek Philippe Audoina S přehledem! (Proražený buben). Budiž na okraj poznamenáno, že stále aktuální text byl převzat z revue Světová literatura, č. 8/1967, což nejlépe dokládá, jak progresivní tehdejší literárně-umělecká kritika byla. „Téměř dokončený rozklad všeho nastoleného Posvátného a nahrazení vše potlačujících struktur, jež se ho dovolávaly, sítí podřízeností, o nichž nevíme, zda směřují k neblahému rozmnožení nebo k radikálnímu zničení druhu, jakkoli jsou odpovědny za ponuré ochabnutí „bytí – ve – světě“, nabízejí člověku nebývalou příležitost zmocnit se Posvátného pro jeho vlastní účely, když se pokusí znovu dobýt své schopnosti, ať již ztracené či nikoliv. V tomto odboji je surrealismus nejvýznamnější a snad jediný krok napřed a neměli bychom se divit, že přebírá něco z tradičního okultismu v boji, v němž pojmy vysokého a nízkého jsou navzájem zaměnitelné. »Prorazit buben uvažujícího rozumu a dívat se na díru v něm«; tak připomíná René Alleau, mluvě o Alchymii, svrchovaný postup vnitřního probuzení, přičemž neopomeneme poznamenat shodnost tohoto postupu s básnickým poznáním. Nechceme se dovolávat dvou myšlenek velmi rozdílných, ale nebude snad přece jen zcela nevhodné připomenout zde výrok Georgese Bataille: »Projevem nejbližším meditaci je poezie.« Víme, jakou anti-asketickou nevázanost Bataille označoval termínem meditace. Kdo měl příležitost ho poslouchat, jak před publikem hovoří o »ne-vědění«, nezapomněl, jaké bezděké účasti dosáhl u posluchačstva, když došel, ne bez obtíží, až k nevyslovitelnému, jež ho přivedlo k mlčení, dlouhému a těžkému, jakoby na pokraji nesnází: zástup mravenců netečně procházel přes mrtvolu bohů…“
Bertrand Schmitt (str. 12) přináší reflexi Výstavy „Absolutní odchylka“: Za novou orientaci surrealismu ve Francii, která se konala v pařížské Galerii de l’Œil v prosinci 1965, tedy před 60 lety, a byla jednou z nejofenzivnějších a nejradikálnějších expozic, jaké bretonovská surrealistická skupina uspořádala. V té době byl surrealismus stále ještě relativně okrajovým fenoménem a stál převážně mimo zájem veřejnosti. Původní návrh André Bretona na téma výstavy zněl „Žena“ a „povznesení ženy všemi trubadúry“, byl však shledán jako zastaralý a neúčinný. Jeho stanovisko posléze změnil nový návrh, který ho nadchl, na což vzpomíná Philippe Audoin: „Ti z nás, kteří už přestávali věřit, že se věc povede, navrhli úplně změnit směr, ponechat iluminismus trubadúrů jeho osudu a skrze ‚kontra-výstavu-jarmark‘ demystifikovat informatický, astronautický a oblbující svět domácích elektrospotřebičů, v němž je každý vybízen k honbě za ‚štěstím‘.“ To však jest, bohužel, stále aktuální!
Symboly obludností (1966) odkrývají (str. 18) letargické bahno obludností každodenního života zvolna otupujících intelekt a imaginaci, jež z vás nespláchne ani Pojízdná koupelna (ready-made).
Zamyšlení Nové zombie (výpisky 1949 & 2025) porovnává (str. 19) vizionářskou „kulturu“ tmářství šlechtěného promyšleným newspeakem, jak to popisuje George Orwell v románu 1984, s aktuální útočnou frontou Trumpem zakázaných slov a rozkmotřením se Evropy s USA. A související Komentář Františka Dryje, mj. i poeticky o importu vanilky z Madagaskaru do zatím ještě Spojených států amerických, pokračuje v orwellovské studii současné politokultury, čímž zasévá v tomto výhradně surrealistickém časopisu semena naléhavě občanského „čas-popisu“, a vyvstává tak i regulérní otázka z pozic okultury, zda se už v těchto textech nerozezněly obecní zvonce bijící na poplach v duchu moudré Campbellovy reflexe „přicházející události vrhají před sebou stíny“ a nesvědčí tak o přítomnosti spodních proudů ve společnosti nabádajících k bdělosti před opakovaným pádem světa do náruče Bellony, Duellony a Neriny. Chrám již obcházejí kněží bellonarii při slavnosti na jejich počest a mašírují dnem i nocí městem v tmavém oblečení za divokého křiku a ohlušujících zvuků trumpet, cimbálů a bubnů. Pro hlubší magický vhled do současné americké politiky doporučujeme dílo Johna Michaela Greera:
„Nejdůležitější magický spis Giordana Bruna De Vinculis in Genere (O poutech)[1] označil touhu – v Brunově latinské próze erós – za klíč k magii. Podívejte se na dnešní reklamu v masmédiích, zdůraznil Culianu,[2] a vše, co vidíte, má manipulovat vědomím prostřednictvím obrazů, které vyvolávají touhu. Reklama a vztahy s veřejností jsou magií dneška: to bylo jedno z Culianuových hlavních poselství. Přesto ho identifikace reklamy jako magie přivedla k dalším poznatkům. Z jeho pohledu byly autoritářské režimy starého typu anachronismem v dnešním světě. Národy moderního průmyslového Západu nepotřebují nic tak neohrabaného k udržování konformity a k tomu, aby se nenarušil stávající řád věcí, když reklama a vztahy s veřejností mohou stejnou práci vykonávat mnohem efektivněji. Erós a magie v období renesance tak představil dráždivou vizi moderních průmyslových společností jako „magických států“, v nichž masmédia udržují umělý konsensus, který podporuje stávající rozložení moci a bohatství tím, že mlčky vylučuje všechny alternativy. … Analýza Ioana Culianu, podle níž dnešní průmyslové společnosti fungují jako „magické státy“, je v tomto kontextu obzvláště trefná. V dnešních Spojených státech patří v důsledku magických praktik médií k věcem, které byly z veřejného diskurzu vymazány, určité zjevné a velmi významné aspekty třídních zájmů a třídních předsudků, a tak muselo být populistické povstání, které vyneslo Trumpa do Bílého domu, nově definováno způsobem, který by podporoval zájmy a předsudky platové třídy.“[3]
Tomáš Kroupa (str. 28) promýšlí Apendixy každodennosti jako slepé uličky, v nichž se záludně plouží „fialový hnus“, taková „matematická kurvárna… situace, kdy vám to za rovnítkem vychází těžce v minusu s lehkým odstínem fialové, i když jste celou dobu jen sčítali od černé směrem nahoru…“ Takový monokl kryjící monokl, jelito na prdeli a Modrovous, jehož vous kryje ránu stejně jako „samovládce Magapenthes nosil oděv purpurový, který měl skrýt batky, však před soudem Radamanthys mu bylo nařízeno, by jej shodil a počet znamení na jeho těle byl spatřen. Celý sinalý byl a pomalovaný a spíše zmodralý od samých znamení.“[4]
Zpověď Jakuba Řeháka (str. 36) z poetického rukopisu Alexandra aneb Touha po zrcadle připravuje čtenáře na tichou válku proti rekonstrukci, namíří pistoli proti úsvitu a stane se vrahem aurory, hrozí se léta, neb je to rozpálený brouk na rudém slunci, ale při dešti dobří lidé zešílí. Alexandra mu řekne, aby mlčel a nabíjel – musíme střílet. Musíme střílet, protože nevíme, cos e v nás odehrává, a nejsme si jisti, zda jsme skutečně lidmi.
František Dryje evokuje (str. 40) Dvojníka uvozeného citáty od Vratislava Effenbergera – za Úsvit, za Rozbořené zdi a klobouk, který se kutálí po ulici… a za svět Bez hvězd s výkřikem Řiť tvoje holá vlaje ulicí! V této „předpovědi bezčasí“, v němž „slunce vycházelo z bezvědomí do tmy, kdy tápeš jako slepec, nevidíš lautr nic“, vnímáš vše jako Proflákaný čas…
San (str. 44) definuje Práh jako magický prostor nejen v literatuře fin de siécle, ale též v hyperprostorové magii tarotových karet, při hledání „vílové hranice“, vstupu do „Nikde-země“, přes Arthura Machena a Gustava Meyrinka až k Bílé velrybě Hermana Melvillea, Nadějným vyhlídkám Charlese Dickense, Pikniku u cesty bratrů Strugackých a Černému a Bílému vigvamu Davida Lynche.
Dekadence – Anti-dekadence připomene (str. 50) Charlese Baudelaira, Paula Verlaina, úvahy Solenn Dupasové Poetika a politika alegorie v poezii: o Verlainově „Nestvůře“, záhrobní svět Friedricha Nieztscheho.
Slavoj Žižek reflektoval (str. 56), že David Lynch je mrtev, ale jeho morálka je živější než kdy jindy, totiž že „morálka je »nejtemnějším a nejtroufalejším ze všech spiknutí«, že je to právě morální subjekt, kdo účinně ohrožuje stávající pořádky“, a paradoxně „morálku nakonec udržují“ postavy jako baron Harkonnen (Duna), Frank v Modrém sametu nebo Boby ve Zběsilosti v srdci. Přidává se Tomáš Kroupa ohlašující (str. 60), že „král jest mrtev“, David Lynch je mrtvej (15. 1. 2025).
Jan Gabriel hlásá v textu Věhlasní hrdinové (str. 63), jak se nechává fascinovat anomáliemi, ať již imaginárními či skutečnými – a děsí ho dodnes babiččin hlas: „Slyšíš, už si pro tebe jde, holomku!“ Strašení jako plácačky na mouchy. Démanty i výkaly jednoho nadaného básníka postupně se monstrosně transformujícího ve zkamenělý pomník pěvce režimu, nevědomě směřujícího někam mezi sudy a strašidla. Na jeviště předstupuje (str. 66) Vítězslav Nezval – Obluda čeká, obluda má čas (minivýbor k obludnosti V. N.), aby se co chvíli vynořovala jeho obludná prdel, kterak jeho efemérní excesy komentoval ve svých denících (Z deníků 1950–1954) Vratislav Effenberger, nebo „dvacátý obraz rychlejší než oheň“ z jednoaktovky (s Karlem Hynkem) Poslední umře hlady, s Petrem Králem mapuje Nebezpečné domy (str. 68) a oznamuje: „Jistý tlustý básník zradil poesii.“ Se vzpomínkami přidává se Josef Hiršal, Ivan Diviš, z podsvětí vystupuje Lilly Hodáčová (str. 70) s ukázkami ze Zpěvu Orfeova, zatímco Vítězslav Nezval pěje Baladu o muži, jenž udeřil ženu a Vratislav Effenberger zamíří do Bludiště.
První historik belgického surrealismu Marcel Mariën je představen (str. 72) v ukázkách v textu Postavy s větrem v zádech.
Nad chalupy se vetřely létající talíře, zatímco v obci defilují ochočené předpotopní nestvůry – tak Petr Válek maluje s AI Obrázky z venkovského života, jak nás o tom zpravuje Jaromír Typlt (str. 74).
Slavoj Žižek podruhé (str. 76) s filmovým zamyšlením Od Che vuoi? k fantazii: Lacan a Eyes Wide Shut nad neproniknutelností jiného subjektu za „zeď jazyka“, o záhadě „lásky, [v níž] dáváme něco, co sami nemáme…“ Jakým právem vzbuzujeme v druhých touhu? „Říkáš tohle, ale co ve skutečnosti chceš, když tohle říkáš?“ O skutečném probuzení, nejen ze spánku, ale i ze zakletí fantazie, která nás ovládá ještě více, když bdíme.
Freud pojídající krysu? Ano, Salvador Dalí! Roman Telerovský (str. 86) o aspektu setká(vá)ní a Shledávání s nevítaným: nereprezentované sexuálno, neslučitelné představy a neúnosné afekty, nevítané trvale pulzující a pudící. Anachronická a anarchická síla působící v psychice. Přenosová láska, citové rány a opakování – aranžování příchodu nevítaného, vytěsňovaných i vytěsňujících sil, starých, nevyřízených a opuštěných otázek, přesvědčení, přání a zklamání, včetně touhy proniknout do tajemství sexuálna a uchopit jej.
Mimo téma stojí Gustav Erhart v článku (str. 93) Malíř, který viděl jinak, v němž připomíná méně známá jména jako Andreas Embirikos, Nikolas Calas, Odysseas Elytis, Nikos Gatsos ad.
Na místě božského gauče se uvelebila Annie Le Brunová hledající své božské dítě, puer aeternus, aby nám sdělila, že „vždy budu polymorfně perverzní“. Bertrandu Schmittovi (str. 100) se vrací obraz Annie Le Brunové (1942-2024) s Výzvou k dezerci, a naopak vytrvat tam, kde jiní předčasně zestárlí či zatrpklí duchové se vzdávají nebo poddajně zařazují do davu, nostalgicky naříkají nad „starými dobrými časy“ a kochají se v sebelítosti. Za oněch dnů čtu si o ní se skladbou Ane Brun These Days, obrácen pro „pomoc k rychlosti stínu, který zas a znovu prohlubuje obzor našeho nejvlastnějšího nekonečna.“
Nekrolog Roberta Kanócze na str. 104 nepotěší: 27. 7. 2024 zemřel Oldřich Janota… Připomene jej i s-rové dřvo [které] šptně HŘÍ. Oldřich Janota v textu Swantje vzkazuje všem na věčnost:
„Víte, venku je úplněk, ale ani my ve mlýně tady tak úplně nezahálíme.“
Závěrem hrst Časovostí s recenzemi knih a reflexemi z vernisáží (od str. 109). František Dryje vás zasvětí, jak Kateřina [Piňosová] tančí (o životě a smrti), zřejmě tanec jeřábů, jde-li o Roberta Gravese, nebo provádějící vlastní athletickou disciplínu „skok do hlavy“, jak se staví k portrétování rostlinných bytostí a jejich paměti, což ovšem může jen člověk k tomu „vhodný“, což znamená býti napojen na přenosné paměťové sítě světa. Jan Gabriel přivítal znovu vydané Manifesty surrealismu André Bretona. A Ivo Purš uvedl výstavu alchymických vyobrazení i knihu Veselá věda Martina Stejskala, v němž zápasí čert s andělem, vstupuje do lesa, který jest naším zrcadlem, do nějž promítáme silnou imaginaci a ryze magickou vůli, abychom onu temnou masu donutili vydat záblesky světla.
Nalistujte A105 a vydejte se je hledat!
∴
[1] Srv. J. Hlaváček a J. Hajný: Magie, pouta a dialog renesančního filosofa. Argo, Praha 2007.
[2] Ioan Petru Culianu: Erós a magie v období renesance. Malvern, Praha 2023.
[3] John Michael Greer: The King In Orange. The Magical And Occult Roots Of Political Power. Inner Traditions, Rochester 2021.
[4] A. Fux: O tajné mluvě v mythech a při obřadech helénských. Unie, Praha 1905, str. 102.
