Britský autor Joscelyn Godwin (*1945), skladatel, muzikolog, znalec hermetismu a překladatel, věnoval pozornost mýtům týkajícím se velké doby ledové, zániku starých kontinentů, časovým cyklům a moderním mýtům, což se promítlo zejména do knih Atlantis And The Cycles Of Time: Prophecies, Traditions, And Occult Revelations, a také Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu.[1] Právě posledně jmenovaný titul zasvěceně pojednává o katastrofách, potopení Atlantidy, prastarých mýtech a nacistických okultních názorech. Podrobně zkoumá vyprávění o pradávné rase, která prý kdysi žila v arktických oblastech nazývaných Arkádie, Thule a Hyperborea, a o skrytých královstvích Agartha a Šambala.
Vzpomínka na zlatý věk nebo představa o něm se jeví jako specifikum kultur, jež zahrnují území od Indie po severní Evropu.[2] Pokud jde o obě Ameriky, v rámci nejrozvinutějších mytologií v jejich dějinách, v mayské a aztécké, nenajdeme žádnou historickou etapu, která by nebyla obestřena hrozbou cyklické destrukce ohněm nebo potopou.
Babylónská mytologie, o níž nás zpravuje Béróssos, měla schéma tří věků, z nichž každý trval po dobu průchodu jarního bodu čtyřmi znameními zvířetníku; první z nich – pod vládou Anu – byl zlatým věkem ukončeným potopou.
„Podle chaldejské mytologie, vykládané Béróssem a opisované Řeky, měl Úran (Nebe) s Gé (země) čtyři syny, kteří se jmenovali: Dágon (bůh počasí), Átlas, Baitylos (Betylus) a Thovt. Prvního známe z Chaldeje, druhého z Řecka, třetího možná ze zmínek v alchymických knihách (Bejt El, Béthel, Dům boží) a posledního z Egypta. Philo z Byblu uvádí jako jejich syny: El-Kronos, Baitylos, Dagon a Átlas. Sanchoniathon ve své Cosmogonii píše, že Úran (Nebe) měl se svou sestrou Gé (Země) čtyři syny jménem Kronus/Saturn, Átlas, Betylus a Dagon/Siton.“[3]
Reverend dr. William F. Warren, rektor Bostonské univerzity a člen několika učených společností, reformuloval teorii o polárním původu lidstva v knize Nalezený ráj z roku 1885. Podle jeho teze se „kolébka lidské rasy, Eden prvotní tradice, nacházela na severním pólu, v krajině, která v době Potopy klesla pod hladinu.“[4]
H. P. Blavatská podala ve svém mistrovském díle „iniciační vědy“ pod názvem Tajná nauka popis zaniklých dob Hyperboreje a Atlantidy v podobě komentářů k záhadným „strofám z Knihy Dzyan“, jinak neznámého textu o tradiční kosmogonii. K pojmenování třetího světadílu, táhnoucího se od Indického oceánu po Austrálii, si Blavatská vypůjčila pojem Lemurie. Byla to epocha třetí rasy, „zlatého věku“, kdy „bohové chodili po Zemi a volně se mísili se smrtelníky“. Lemurie byla poté zničena a z těch, kdož přežili, se zrodila čtvrtá rasa, jejíž vlastí byla Atlantida, která se potopila asi před 850 000 lety. Od té doby se vynořilo a zase zmizelo několik pevnin, z nichž poslední byla Platónova „Atlantis“, zlomek velkého kontinentu, který se potopil asi před 12 000 lety. Větší atlantické ostrovy přetrvávaly až do potopy, přičemž dnes po ní zůstaly jen nejmenší zbytky v podobě Azorských, Kanárských a Bermudských ostrovů.
Čtvrtý kontinent, Atlantida, byl na určitou dobu „zemí blaženosti“, a jedna pasáž z Tajné nauky se zmiňuje o tom, jak se kvůli kolmé poloze osy těšil věčnému jaru. Asi v půlce cesty jeho vývoje začali „astronomické záznamy vesmírné historie“, které patrně zahrnovaly i vynález, resp. objev zodiaku. Konec Atlantidy přivodila řada poruch v axiálním pohybu, což způsobilo, že se její většina (ostrovní světadíly Ruta a Daitja) potopila pod hladinu Atlantiku. Bylo to na sklonku miocénu, před 850 000 lety.
Blavatská v knize Odhalená Isis psala o rozlehlém vnitřním moři, jež kdysi existovalo ve Střední Asii, severně od Himálaje – v oblasti, kterou „nyní věda plně uznává za bývalou kolébku lidstva“. V tomto moři ležel ostrov, jehož krása neměla obdoby a k němuž se bylo možno dostat nikoli vodou, nýbrž podzemními průjezdy z každého směru; jejich zbytky se zachovaly v ruinách Ellóry, Elefanty a v adžantských jeskyních. Tento ostrov byl domovem „posledních pozůstatků rasy, jež předcházela té naší“ a dokonale ovládala své prostředí. Tvořili ji podle ní „synové Boží“, bibličtí elohim, vychovatelé lidstva. Blavatská se v tom shodovala s baronem von Bunsenem, který ve své knize Místo Egypta ve světových dějinách[5] předpokládá, že Potopa se udála kolem 10 000 let př. Kr., a dodává, že to změnilo celou tvář Střední Asie.
V knize Posvátná teorie Země od Thomase Burneta[6] rovněž čteme o vodách vylévajících se z nitra Země dutinou na severním pólu, ovšem zde už podobnost končí: Burnetova Země je mechanická a její periodické změny podléhají výlučně vůli Boží, nikoli nějakému samoudržitelnému procesu. Burnetovu myšlenku si v roce 1768 osvojil ještě obskurnější teolog, Alexander Colcott z Bristolu, ten však namísto představy Země jako balónu naplněného vodou postoupil o krok dál – a možná byl první, kdo tak učinil – k předpokladu, že zeměkoule je dutá a její vnitřní povrch pokrývá oceán. Co se týče příčiny potopy, Burnet předpokládá, že se obrovský kus zemské kůry se propadl, což umožnilo „vodám pod zemí“, aby začaly tryskat, jako když praskne vodovodní potrubí. Poté se v důsledku ztráty rovnováhy planety odchýlila i osa, přičemž byl jeden pól k Slunci více přitahován než druhý, „a v této nakloněné poloze od té doby zůstala, a ještě v ní pravděpodobně setrvá i během několika příštích věků“.
K Měsíci jakožto původci katastrofy se obrací kosmologická teorie Hanse Hörbigera, známá v současnosti zejména kvůli tomu, že si z ní nacisté učinili ortodoxní vědu, je založena na posloupnosti řady měsíců, které si Země zachytila. „Teorie světového ledu“, Welteislehre, objasňuje ledové doby, potopy, obry a další fenomény zaznamenané mýtem.
Americký mulat, médium a sexuální mág Paschal Beverly Randolph (1825-1875) je autorem knihy Člověk před Adamem, která si může nárokovat určitou vědeckost a byla výslovně napsána kvůli tomu, aby prokázala, že svět je mnohem starší než šest tisíc let, které připouštěli doslovní vykladači Bible, a že existuje spousta důkazů o existenci lidí před našimi současnými rasami.
Stanovení data, povahy a rozsahu biblické potopy je přirozeně důležitou součástí každé podobné knihy. Ještě citlivější téma představuje její příčina, pomineme-li rozmar hněvivého Jahveho. Zde se Randolph staví bezvýhradně na stranu vědy a ujišťuje nás, že „katastrofa byla výsledkem přirozené zákonitosti, zcela nezávislé na jakémkoli prvku zázraku“. A ve výkladu pokračuje takto:
Běžnému čtenáři to nemusí být známo, ale jde o dobře ověřený fakt, že kromě denního a ročního oběhu Země existuje třetí, oscilační pohyb, který vyžaduje nesmírně dlouhý čas, než se uskuteční jediný výkyv. Tento výkyv představuje vychýlení zemské osy a v důsledku toho se posouvají i póly a rovník a dochází k velké změně teploty, a to nejenom v polárních, ale i všech ostatních oblastech zeměkoule, a také chlad je v období uprostřed jedné z těchto oscilací větší nebo menší než na jejím konci. Existuje názor, že když tento pohyb Země dosáhne jedné z krajních poloh, nastává strašlivě velký chlad na pólech a obrovská akumulace ledu zde nahromaděného; přičemž je jisté, že póly se neustále přesouvaly více než jednou. Poslední největší horko v důsledku odchýlení zemské osy zavládlo na pólech nejméně před dvaceti dvěma tisíci lety, a rozpouštění ledu při této příležitosti mohlo být příčinou potopy za Noema.[7]
Francouzský okultista Papus (1865-1916, narozen jako Gérard Encausse) nějaký čas obdivoval madam Blavatskou a byl členem její společnosti. Ale od té doby, co se mu dostala do rukou Tajná nauka, pocítil z teosofie zklamání. Proto při psaní prvního ze svých encyklopedických děl, Základního pojednání o okultních vědách,[8] nebral příliš v úvahu žádnou z teorií, které předložila. Když Papus v letech 1896–1897 připravoval sedmé vydání své populární knihy, musel se o tématu katastrofických změn zmínit svému „intelektuálnímu mistru“ Saint-Yvesu d’Alveydre, jenž se v lednu 1897 rozhodl učinit svému žáku důvěrné odhalení. Papus na něj během tohoto roku naléhal, aby Saint-Yves d’Alveydre napravil chybu ohledně vynechání kapitoly o Ježíši Kristu, kterou před publikací svého nejdelšího díla Poslání Židů[9] stáhl. Saint-Yves d’Alveydre mu odepsal, přičemž v odpovědi upřímně líčí svou oddanost Kristu a principu lásky, což jej bohužel staví do rozporu s Fabre d’Olivetem a dalšími nekřesťanskými esoteriky, nicméně pochybuje, že by jeho myšlenky byly vhodné pro věk, v němž se svět právě nachází.
V této korespondenci se Saint-Yves d’Alveydre dotkl také bráhmanské moudrosti, která se stala základem jeho velkolepého schématu univerzálních korespondencí, archeometru. Pasáž, v níž vysvětluje změny na Zemi, si zaslouží plnou citaci:
11 500 let, o nichž mluvíte, představuje výsledek výpočtů týkajících se bráhmanských astronomických cyklů. A po příslušném cyklu, asi dvanáct století od nynějška, postihne přímořskou Evropu, jak ji znají naši zeměpisci, stejný osud jako Atlantidu. Zákonitost tohoto cyklu je nedílnou součástí skutečnosti, že Země vykonává ještě čtvrtý pohyb, který vědci doposud neznají. Tato skutečnost a její zákonitost jsou důsledkem duchovního principu dobročinnosti a obecného řádu, který je z času na čas porušován zvráceností dominantních ras. Tento princip, svou povahou božský, má tendenci udržovat nebo obnovovat rovnováhu Země, tj. stav, kdy se její osa shoduje s tou nebeskou, tedy normální biologický stav planety. Současná odchylka v lidské substanci přivodila odchylku veškeré planetární substance – celé planety: rapidní mobilizaci magnetického poledníku v malých cyklech, končící cyklem osmnácti let; naklonění pólů (třetí rozsáhlý pohyb) a nakonec převrácení a recesi pólů, která vyhnala Kaina do země Nód tím, že strhla vrchol ze zenitu do nadiru; jedním slovem, pohřbila pod hladinou moří tu nejbezbožnější rasu i její světadíl. Milý pane, uchovejte si tato hrůzné tajemství dávné univerzity církve praotců pro sebe; jedno strašlivé tajemství z mnoha dalších, rovněž známých prorokům a učedníkům našeho Pána Ježíše Krista. Pravda musí být držena z dosahu profánního světa více než kdy jindy – a to nejen kvůli lásce k ní, ale také z laskavosti vůči těm, kteří by ji znesvětili.[10]
Joscelyn Godwin[11] také navrhuje, abychom si Boha Stvořitele představili jako alchymistu, pak jeho dílo prošlo v alembiku nejprve tzv. mokrou cestou, jako se to stalo v případě Atlantidy, a nyní následuje to, čemu se říká suchá cesta. Ta je daleko rychlejší, a bude-li úspěšná, nádoba vyvede úžasné výsledky, je však velice nebezpečná, protože jsou v nádobě extrémně vysoké teploty, a právě jim je naše hmota v zapečetěné, tj. hermeticky uzavřené, nádobě vystavena. Pročež nám ani tak nehrozí vodstva kdysi zaplavující Atlantis, nýbrž nekontrolovatelná transmutace prvků v ohnivém kotouči jaderného výbuchu.[12]
Podle bretonských legend bylo město Ys, (Caer, „město“) Kêr-Is, vybudováno v proláklině (Ys, „dolní“, „hluboko ležící“, avšak také „ničemné město“) pod hladinou moře keltským králem Gradlonem Meur (tj. „veliký“), nebo Gralonem, aby vyhověl své dceři Dahut, také Dahud, Ahè, Ahès, která milovala moře. Dle jiných byl Ys založen tisíce let před Gradlonovou vládou v místech, které byly tenkrát ještě souší. Ys bylo dle keltských pověstí nejkrásnějším městem na světě, ale během pobytu Dahut se stalo místem hříchu. Své milence po strávené noci k ránu zabíjela. Křesťanský kněz Winwaloe, n. Guénolé, ji varoval před božím hněvem a obyvatele také, jenže Dahut i obyvatelé města ho ignorovali.
Malý chlapec Krištof, který svým setkáním s kouzelnou rybou vyvolal Dahutino opovržení a způsobil tak její těhotenství, porazí čarovný dub chránící město. Jednoho dne do Ysu dorazil rytíř, nebo podle jiné verze ďábelský cizinec, který Dahut našeptával do ouška milostné návrhy, až jej pozvala k sobě. V noci vypukla silná bouře, která oba milence probudila, ale Dahut to nezneklidnilo. Vrata a bronzové valy město dokázaly ochránit a Dahut mu prozradila, že pouze její otec může rozběsněné moře pustit dovnitř otevřením vrat a ohrozit je. Rytíř tedy Dahut přesvědčil, aby spícímu otcovi ukradla klíč z krku a dala mu ho. Poté rytíř otevřel bránu a pustil moře do města. Dle mnoha verzí legendy nebyl tímto rytířem nikdo jiný než sám ďábel. Přílivová vlna zničila celé město a král Gradlon osedlal svého koně Morvarc’ha, tj. „mořský kůň“, aby se pokusil zachránit svou dceru Dahut. Když s ní prchal před rozběsněnými vlnami, dohnal ho kněz Winwaloe a řekl mu, ať shodí toho démona sedícího za ním do vody, jinak bude ztracen. Gradlon nejprve odmítl, ale nakonec se nechal knězem přesvědčit a Dahut do vody shodil. Moře se hned zklidnilo a vzbouřené vody okamžitě opadly. Gradlon nakonec před záhubou utekl do města Quimper, které se stalo novým hlavním městem jeho království. Z Dahut se poté stala siréně podobná mořská panna, morgena, morgana, mari-morgana, vodní žínka topící muže. Mori-gen, Muri-gena, Murigen nebo Mori-gena znamená „z moře zrozená“. Jméno je příbuzné s irským Muirgen, druhým jménem princezny Lí Ban, která se proměnila v mořskou pannu, když bylo její město zatopeno. V kornštině je Morvoren výraz pro mořskou pannu, který upomíná na báji o mořské panně ze Zennoru. Dahut láká námořníky do míst, kde posléze jejich loď ztroskotá. Ys se nacházelo buď v přístavním městě Douarnenez, nebo pod Étang de Laval. Dle lidové tradice jsou prý dodnes ze zatopeného Ysu slyšet zvony z věží yšských chrámů. To inspirovalo Clauda Debussyho k napsání preludia La Cathédrale engloutie (Potopená katedrála).
Dle některých verzí legendy bylo město Paříž založeno původně jako keltské vnitrozemské město Par-Ys, tzn. „(je) jako Ys“. Až prý jednou stihne Paříž zkáza, původní město Ys bude z moře vyzdviženo a obnoveno. Název „Atlantis“ se tak jeví jako složenina slov Atlant-Is, nebo Atlant-Ys, a prozrazuje historickou, obsahovou i dějovou podobnost s bretonskou bájí. Tuto ideovou linii zmiňuje Edouard Schuré, když odhaluje posvátnou souvislost mezi bohyní Isis a založením města Paříže, fr. Paris. V případě Ys nebo Is tak nemusí jít jen o pejorativně akcentovaný nádech něčeho zkaženého, nýbrž se může jednat o relikt z výše uvedeného spojení Par-Ys, kdysi spíše tedy Par-Ysys, takto s významem „podoby Isis“, a nadto by se jednalo o iniciační cestu z Atlantidy přes Egypt na galské území.
Flavius Josephus v díle Židovské starožitnosti[13] v první knize Od stvoření světa po Abraháma, Izáka a Jákoba píše o „dětech Setových, jež ještě před potopou vystavěly pyramidy“:
„… Tento Set […] byl sám vynikajícího charakteru, a tak po sobě zanechal děti, které napodobovaly jeho ctnosti. Všichni tito potomci vykazovali dobrou povahu. Obývali také stejnou zemi bez rozporů a ve stavu štěstí, aniž by je postihlo nějaké neštěstí, až do své smrti. Byli také původci onoho zvláštního druhu moudrosti, která se zabývá nebeskými tělesy a jejich řádem. A aby jejich vynálezy nebyly ztraceny, než se dostatečně rozšíří, na základě Adamova proroctví, že svět bude jednou zničen ohnivým živlem a jindy násilně a spoustou vod, vyrobili dva sloupy, jeden z cihel a druhý z kamene: na oba vytesali své objevy, aby v případě, že cihlový sloup bude zničen povodní, kamenný sloup zůstal a ukázal lidstvu tyto objevy; a také jim sdělil, že existuje další cihlový sloup, který postavili. Ten dodnes stojí v zemi Siriad [tj. Egypt].“
Děti Seta, jež byly označeny za stavitele, byly podle tehdejšího výkladu nefilim z Genesis 6:4, v němž se tvrdilo, že synové Boží byli zkažení potomci Setovy zbožné linie, což z toho činí další odvozeninu mýtu o strážcích-obrech. Tento výklad potvrzuje Sextus Julius Africanus. Další potvrzení lze najít v jiných textech, že původním stavitelem sloupů byl Enoch, jak je uvedeno v arménských apokryfních textech Historie předků, Adama a jeho synů a vnuků (40-44), pojednávajících vše kolem Adama a Evy, a apokryf Abel (4:3-6), i když někdy je Enoš zaměňován za Enocha. Sloupy se také objevují v Jubileích (8:3-4, 10) jako artefakty Strážců, které tu zůstaly po potopě, v autorství Enochova pradědečka Kâinâma (Kenana) v Knize Jašer (2:12-13) jako proroctví a v latinském Životě Adama a Evy jako kamenné a hliněné tabulky, kdy Eva řekla Setovi, aby je vyrobil, a tak uchoval veškeré znalosti (50:1-2), přesně paralelně s tabulkami zachovávajícími veškeré znalosti, jež Xisuthrus vytvořil a pohřbil v Sippara podle Béróssa. Tato víra byla v Mezopotámii velmi rozšířená. Kolem roku 1900 př. n. l. se v Eposu o Gilgamešovi uvádí, že předpotopní hrdina „přinesl znalosti z dob dávnějších než potopa… a vyryl na kamenné stély všechny své činy“ (1:6-9). Král Ašurbanipal ze 7. století př. n. l. napsal v kolofonu k tabulkám ve své knihovny, že dokáže „číst nápisy na kameni z dob před potopou“.
Flavius Josephus byl židovský historik, jehož díla zachycují fragmenty mýtů a legend, které se v jiných zdrojích nevyskytují. Text, který se často používá na podporu myšlenky, že pokročilá civilizace, jako byla Atlantida, dala vzniknout v Mezopotámii cihlovým sloupům (zikkuraty) a v Egyptě sloupům kamenným (pyramidy), je zcela jasně předchůdcem pozdějšího mýtu o Súrídově snu (viz dále), protože oba obsahují stejné podrobnosti o proroctví zvěstujícím zkázu povodní a ohněm, jež vedlo k výstavbě památek se znalostmi vytesanými do kamene.
„Potomci Seta po sedm generací nadále ctili Boha jako Pána vesmíru a plně se řídili ctností, ale postupem času se zkazili, opustili zvyky svých předků a přestali Bohu prokazovat úctu, která mu náležela, ani se nestarali o spravedlnost vůči lidem. Ale za svou dřívější horlivost pro ctnost nyní svými činy projevovali dvojnásobnou zlobu, čímž si z Boha udělali nepřítele. Mnoho andělů Božích[14] se spojilo se ženami a zplodilo syny, kteří se ukázali jako nespravedliví a pohrdali vším dobrým, protože věřili ve svou vlastní sílu; tradice totiž říká, že tito muži činili věci podobné činům těch, které Řekové nazývají obry. Noe však byl velmi znepokojen tím, co dělali, a protože se mu jejich chování nelíbilo, přesvědčoval je, aby změnili své sklony a činy k lepšímu. Když však viděl, že mu nevyhoví, ale jsou otroky svých zlovolných rozkoší, bál se, že ho zabijí spolu s jeho ženou a dětmi a těmi, s nimiž se oženili, a tak odešel z té země.“
Proroctví, které Adam přednesl, mělo široké uplatnění v apokryfní židovské a křesťanské literatuře. Objevuje se v latinském díle Život Adama a Evy (49.3), ačkoli je připisováno Evě, a také v Apokalypse Adama nalezené v Nag Hammádí, kterou přednáší Set. Ve středověké byzantské Palaea Historica přináší Enoch proroctví a sám píše tabulky. Tato tradice se odráží také ve zkáze ohněm a vodou, jak na ni odkazuje 2. list Petrův 3:3–7. Vodou je samozřejmě míněna potopa a oheň je interpretován jako apokalyptický soud, z čehož autoři těchto textů zpětně vytvořili proroctví. Není snad překvapivé, že má paralelu v babylonské astrologii, jak ji podává Béróssos.
Existují záznamy, že Egypťané se připravovali na Potopu. V Egyptě se rovněž nacházejí podzemní chodby a spletité úkryty, které podle pověsti vybudovali lidé znalí starodávných mystérií, která jim umožňovala předpovídat příchod povodní, a to na různých místech, aby se neztratila paměť na všechny jejich posvátné obřady. Na stěnách, které vytesali, zobrazili několik druhů ptáků a zvířat a nesčetné množství dalších zvířecích postav, jež se nazývají hieroglyfy, jak to zaznamenal Ammianus Marcellinus v Římských dějinách.[15] Byl to voják a historik, jenž popsal královské hrobky v Egyptě, ale interpretoval je v židovsko-křesťanském kontextu podobném tomu, jak jej uvádí Josephus. Jeho popis je důležitý, protože ukazuje přechod příběhu z židovského do egyptského kontextu, což je o to pozoruhodnější, že Ammianus byl pravděpodobně pohan, i když tolerantní vůči křesťanům. Žil v období Juliána Apostaty, posledním období pohanského oživení během procesu christianizace, a v této době dokonce i pohané začali přejímat křesťanskou víru a koncepty jako součást širšího synkretismu starověkých vír. Tato pasáž svědčí o hlubokém rozšíření daných mýtů, spojujících blízkovýchodní mýtus o potopě s příslovečnou moudrostí Egypta, totiž Smaragdovou deskou Herma Trismegista, známou již v řeckých dobách, jak o tom svědčí Jamblichos z Chalkidy v díle O mysteriích egyptských, s dopisem Porfyriovým Anebonu Egypťanu.[16]
Perský astrolog, astronom a matematik Abú Ma’šar al-Balchí v díle Tisíce zaznamenal, jak
„skupina učenců uváděla, že všem vědám známým před potopou poprvé vyučoval Hermés, který žil v Horním Egyptě. Tento Hermés byl první, kdo uvažoval o nebeských událostech a pohybu hvězd. Tento Hermes je ten, kterého Hebrejci pojmenovali Enoch, syn Jareda, syna Mahalalela, syna Kenana, syna Enose, syna Seta, syna Adama, mír s ním. Je to tentýž prorok Idrīs, mír s ním. Byl prvním, kdo postavil chrámy k uctívání Boha Vznešeného. Zabýval se vědou a medicínou a pro své současníky psal dobře vyvážené básně o pozemských a nebeských věcech. Říká se také, že jako první předpověděl potopu a předvídal, že Zemi postihne nebeská katastrofa v podobě ohně nebo vody, a proto se obával zničení vědění a zmizení umění, a tak postavil pyramidy a chrámy v Horním Egyptě. Do nich zahrnul vyobrazení umění a nástrojů, včetně vyrytých vysvětlení vědy, aby je předal těm, kteří přijdou po něm a nepřihlížel tomu, kterak zmizí ze světa.“
Spisovatel Ibrahím ibn Waṣif Šáh ve své knize Dějiny Egypta a jeho divy o Súrídovi bin Sahlúqovi bin Seriakovi bin Tumidunovi bin Badresanovi bin Husalovi, jednom z králů, kteří vládli Egyptu před potopou a sídlili ve městě Amsús,[17] praví toto:
„Vybudování dvou pyramid v Egyptě je připisováno Šaddádovi bin Ádimovi. Kopti tvrdí, že díky své magické moci nedokázali Ádovci[18] vstoupit do jejich země. Zde je důvod, proč byly postaveny dvě pyramidy. Tři sta let před potopou měl Súrid sen, v němž se mu zdálo, že se země převrátila, lidé se rozutekli na všechny strany, hvězdy padaly a narážely do sebe s hrozným rachotem. Vyděšený Súrid o tomto snu nikomu neřekl, byl však přesvědčen, že se ve světě stane něco významného.
O několik dní později měl další sen, ve kterém cítil, že pevné hvězdy sestoupily na zem v podobě bílých ptáků a chytaly lidi za letu a vrhly se mezi dvě vysoké hory, které se nad nimi uzavřely; a jasné hvězdy ztmavly a zakryly se. Když se probudil, byl pln strachu, šel do chrámu Slunce, modlil se, válel se v prachu a plakal. Jakmile se rozednělo, shromáždil nejvyšší kněží ze všech provincií Egypta; bylo jich 130. Uzavřel se s nimi a vysvětlil jim, co viděl ve svém prvním a druhém snu. Kněží vysvětlili králi, že se ve světě stane něco mimořádného, a nejvyšší z nich, jménem Aqlimun, mu řekl: „Sny králů se nepřicházejí bezdůvodně, protože princové jsou důležití. Povím faraónovi o snu, který se mi zdál a o kterém jsem nikomu neřekl. Zdálo se mi, že když jsem seděl s králem ve věži v Amsús, nebe opustilo své místo, spadlo dolů a přiblížilo se k našim hlavám, vytvořilo nad námi kopuli, která nás obklopila. Král zvedl ruce k nebi, kde se hvězdy mísily s lidmi v různých podobách. Lidé utíkali, hledali útočiště v královském paláci a žádali o pomoc. Král zvedl ruce k hlavě a řekl mi, abych udělal totéž, a oba jsme měli hrozný strach. A teď jsme z věže, kde jsme byli, viděli, jak se část nebe chystá otevřít a z trhliny uniklo jasné světlo. Objevilo se slunce a my jsme začali prosit. A slunce nám řeklo, že nebe se vrátí na své původní místo. Probudil jsem se plný hrůzy, pak jsem usnul a viděl jsem město Amsús převrácené i s jeho obyvateli, modly spadlé na jejich hlavy a muže sestoupivší z nebe, kteří drželi v rukou železné biče, jimiž bili smrtelníky. „Proč,“ zeptal jsem se jich, „bijete lidi?“ Odpověděli: „Prokázali svou zlovolnost před Bohem.“ „Není,“ řekl jsem, „nějaký způsob, jak se můžeme vykoupit?“ A oni řekli: „Ano, kdo chce být spasen, musí jít za pánem archy.“ Poté jsem se probudil plný strachu.“ Král řekl: „Zaměřte postavení hvězd a podívejte se, co se má stát.“
Po důkladném přezkoumání bylo zjištěno, že nastane potopa, po které se ze souhvězdí Lva objeví oheň, který spálí svět. „Podívejte se,“ řekl král, „zda tato katastrofa zasáhne naši zemi.“ „Ano,“ řekli, „potopa nás zasáhne a budeme zničeni na mnoho let.“
„Podívejte se,“ řekl král, „zda bude tato země opět prosperovat jako dříve, nebo zda zůstane pokryta vodou.“ „Země,“ řekli kněží, „se vrátí do svého původního stavu a bude opět rodit.“ „A poté?“ zeptal se král. „Naši zemi napadne král, který povede obyvatele a zmocní se jejich bohatství.“ „A potom?“ „Barbarský lid, který přijde do hor Nilu, ji napadne a ovládne největší část území.“ „A potom?“ „Nil bude odříznut a země opuštěna svými obyvateli.“ Potom král nařídil stavbu pyramid a kanálů, kde Nil naplnil nádrže na určitém místě a poté tekl do určitých oblastí na západě a v Saidu. Pyramidy doplnil talismany, zázraky, bohatstvím a modlami a uložil v nich těla králů. Podle jeho rozkazů kněží vyryli na tyto památky všechna moudrá slova.[19] Na všechny povrchy pyramid – stropy, základy a stěny – napsali všechny vědy známé Egypťanům. Nakreslili postavy hvězd, napsali názvy léků a jejich užitečné a škodlivé vlastnosti, vědu o talismanech, matematiku, architekturu – všechny vědy světa – a vše bylo velmi přehledně uspořádáno.
Alternativní historici vidí v tomto mýtu, který má strukturální a tematickou podobnost se snem faraóna líčeném v Genesis 41, důkaz toho, že pyramidy jsou starší než dynastický Egypt a byly tedy postaveny prehistorickou vyspělou civilizací. Tento příběh uvádí mnoho dalších středověkých arabských spisovatelů, téměř vždy téměř identickými slovy, zejména Murtaḍa ibn al-‘Afīf a al-Idrísí. Samotná legenda pravděpodobně vznikla v 11. století a vychází z dřívějšího mýtu, že pyramidy postavil Hermes, a v širším smyslu z mýtu o Strážcích.
Každé z pyramid byl přidělen Strážce. Západní pyramida byla svěřena do péče soše z žuly; tato socha stála, držela v ruce něco jako kopí a měla kolem sebe ovinutou zmiji. Jakmile se někdo přiblížil k soše, zmije na něj skočila, ovinula se mu kolem krku, zabila ho a vrátila se na své místo. Strážcem východní pyramidy byla kamenná socha s černobílými skvrnami a otevřenýma jasnýma očima. Seděla na trůnu a držela kopí. Pokud se na ni někdo podíval, uslyšel vedle sochy strašlivý hlas, který ho srazil na zem, kde zemřel, aniž by se mohl zvednout. U barevné pyramidy stála kamenná socha orla na podobném kamenném podstavci. Každý, kdo se na ni podíval, byl k ní přitahován, připoután a nemohl se od ní odtrhnout, dokud nezemřel. Když bylo vše hotovo, pyramidy byly obklopeny nehmotnými duchy; byly to oběti obětního rituálu, který měl chránit pyramidy před těmi, kdož by se k nim chtěli přiblížit, s výjimkou zasvěcenců, kteří absolvovali nezbytné obřady pro vstup.
Kopti vyprávějí, že duch spojený s pyramidou na severu je nahý žlutý ďábel s ústy plnými dlouhých zubů. Duch pyramidy na jihu je nahá žena, která odhaluje své přirození; je krásná, ale má ústa plná dlouhých zubů. Okouzluje muže, kteří se na ni dívají, usmívá se na ně, vtahuje je k sobě a zbavuje je rozumu. Duch barevné pyramidy je starý muž držící kostelní kadidelnici, v níž hoří vonné látky. Mnoho lidí vidělo tyto duchy při mnoha příležitostech kolem pyramid uprostřed dne a při západu slunce.
Po své smrti byl Súrid pohřben v pyramidě spolu se svým bohatstvím a poklady a podle koptských tradic postavil mnoho chrámů, naplnil je poklady, na jejich stěny vyryl znalosti všech věd, a obklopil je duchy, aby je chránili před těmi, kteří by je chtěli zničit. Pyramidy v Dáhšúru údajně postavil Šaddád bin Ádim z kamenů, které kdysi vytěžil jeho otec, jímž byl předpotopní mág-král Ád z Iramu.
V súře Úsvitu (Al-Fadžr) se praví:
„Neviděls, co učinil Pán tvůj ´Ádovcům Iramu, jenž proslul sloupy svými,
jimž nic podobného nebylo stvořeno v žádné zemi,
a kmeni Thamúd, jenž skály v údolí prorážel,
a Faraónovi, který na kůly narážel,
a těm, kdož v zemích vzpurní byli a pohoršení v nich pak šířili?
Však Pán tvůj proti nim důtky trestající rozpoutal,
neb Pán tvůj neustále na číhané stál [var. neboť tvůj Pán jest jistojistě ve strážní věži, odkud pozoruje skutky lidí].“
Tento krátký odkaz na Iram nebo Irem, ztracené město v arabské poušti, se podrobněji vysvětluje v pozdější legendě z Arabských nocí. Jeho zánik připomíná zkázu Sodomy, s níž je často srovnáváno. Alternativní spisovatel Philip Gardiner ve své knize Secret Societies z roku 2007 nesprávně uvádí, že H. P. Lovecraft čerpal z autentických tradic, když v povídce Volání Cthulhu (1926) učinil z tohoto města centrum mimozemského prehistorického kultu. Jacques Bergier zase v knize Jitro kouzelníků mylně tvrdí, že si Lovecraft Iram vymyslel.
Ád ibn Ús ibn Iram měl dva syny, Šadída a Šaddáda, kteří vládli po něm. Když Šadíd zahynul, Šaddád se stal jediným vládcem říše a všichni ostatní králové, kteří tam vládli, se mu podrobili. Když jednou Šaddád slyšel popisovat ráj, prohlásil: „Postavím něco podobného.“ A stavěl potom město Iram v poušti u Adenu celých tři sta let a on sám se dožil devíti set let. Bylo to prý velké město, paláce mělo ze zlata a stříbra, sloupy ze smaragdů a achátů. Rostly v něm všechny druhy stromů a protékaly jím nikdy nevysychající řeky. Když potom město dostavěli, Šaddád se vydal do tohoto města v průvodu lidu své říše. Když se však k němu přiblížili na vzdálenost jediného dne a noci, ozval se z nebes strašný výkřik [zvuk],[20] který na ně Bůh seslal a oni všichni zahynuli. Vzpomínají to at-Tabarí, ath-Tha’álibí, az-Zamachšarí a další komentátoři koránu.[21] Má se za to, že Bůh mínil, že takové dílo se nesmí na Zemi vyskytovat a lidem ho odejmul. A přešlo z oné pouště přímo do ráje.
Súra č. 69, s názvem Nevyhnutelná (Al-Háqa, v. 5-8), popisuje zánik Ádovců ještě květnatěji:
„Co Thamúdovců se týče, ti byli ranou hromovou zahubeni,
zatímco ´Ádovci byli vichřicí svištivou, nezkrotnou skoseni.
Bůh dal jí, zničující, nad nimi vládu po osm dní a sedm nocí;
a byl bys tam viděl lidi k zemi vržené, jako by to byly kmeny palem vykotlané.
A vidíš snad, že by po nich bylo něco zůstalo?“
Jeden z prorokových druhů, Abdalláh ibn Kilába, se jednou vydal hledat svoje velbloudy, zabloudil do tohoto města a odnesl si z něho tolik, co jen mohl unést. Když se jeho příběh donesl k uším Mu’áwija, dal si jej zavolat. Abdalláh ibn Kilába mu vyprávěl, co se mu přihodilo. Mu’áwija potom poslal pro Ka’ba al-Ahbára a zeptal se ho, co si o tom myslí. Tehdy mu Ka’b řekl: „To město je Iram, město sloupů.“
Kdyby komentátoři připustili, že to město zmizelo z povrchu zemského, tak jako zmizely jiné staré památky, znělo by to pravděpodobněji, jenže oni výslovně tvrdí, že dodnes existuje. Ba jiní připouštějí i takové nesmysly, že je město neviditelné a že jej mohou najít jen zkušení mágové a čarodějové.[22]
Súra Úsvit nabádá podobně jako D. Ž. Bor k mravní obrodě, protože „sirotky nectíte, ani k nakrmení nuzných se navzájem nevybízíte, však dědictví slabých nenasytně pohlcujete a jen bohatství v lásce vášnivé máte“,[23] a tak se neodvratně blíží Soudný den, kdy břímě našich hříchů převáží opět zemskou osu na Vahách Osudu a vplíží se odplata.
„Však pozor! Až země bude rozdrcena ranou za ranou
a přijde Pán tvůj i andělé, řada za řadou,
a až v ten den bude peklo předvedeno,
tehdy si člověk připomene – však co bude mu připomínání platno?
I zvolá: »Kéž bych měl na život budoucí něco předem připraveno!«
V ten den takovým trestem nebude nikdo potrestán
a nikdo takovými okovy spoután!“[24]
Moudří začnou opět schraňovat moudrost, by přestála nápor živlu, a začnou opět stavět archu, by našli poznovu zemi vodou a ohněm očištěnou a k uvážlivému životu přistrojenou:
„A ty, duše usmířená,
vrať se k Pánu svému v zalíbení a spokojená!
Vstup mezi služebníky mé
a vejdi do zahrady mé!“[25]
∴
Psáno pro Analogon 106, červen 2025
[1] Joscelyn Godwin: Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu. Horus & Malvern, Brno/Praha 2025.
[2] Hermann Jacobi: Ages of the World (Indian) in: James Hastings (ed.): Encyclopedia of Religion and Ethics 1. T. & T. Clark, Edinburgh 1908, str. 183-210.
[3] Srv. D. Ž. Bor: Tajemný svět pravěku. Abeceda stvoření v zrcadle mýtů. Mýtoetymologické eseje. Trigon, Praha 2013.
[4] W. F. Warren: Paradise Found. The Riverside Press, Cambridge 1885, str. 47.
[5] Christian Charles Josias von Bunsen: Ägyptens Stelle in der Weltgeschichte (5 svazků), 1844-57.
[6] Thomas Burnet: Sacred Theory of the Earth. John Hooke, London 1719.
[7] Randolph: Pre-Adamite Man: Demonstrating The Existence Of The Human Race Upon The Earth 100,000 Thousand Years Ago! Randolph Pub. Co., Toledo 1888.
[8] Papus: Traité élémentaire des sciences occultes, 1888.
[9] Saint-Yves d’Alveydre: Mission des Juifs, 1884.
[10] Dopis, který Saint-Yves d’Alveydre napsal Papusovi 28. ledna 1897; rukopis se nachází v Papusových fondech lyonské Bibliothèque municipal. Viz Joscelyn Godwin: Arktos: Polární mýtus ve vědě, v symbolice a přežívajícím nacismu.
[11] Joscelyn Godwin: Harmonies of Heaven and Earth. Mysticism in Music from Antiquity to the Avant-garde. Inner Traditions, Rochester 1995, str. 96-99.
[12] Srv. San: Návrat domů aneb Velká destilace. Psáno pro Analogon, únor 2023.
[13] První kniha, par. 68-74.
[14] Septuaginta překládá „synové Boží“ v Genesis 6:2 jako „andělé Boží“.
[15] Ammianus Marcellinus: The Roman History. George Bell & Sons, London 1902, 311-312.
[16] Jamblichos z Chalkidy: O mysteriích egyptských, s dopisem Porfyriovým Anebonu Egypťanu. Per Agrum, Olomouc 1992. Přetisk z 1. vydání nakladatelství Sfinx z roku 1922.
[17] Podle islámské legendy mýtické předpotopní hlavní město Egypta, ležící na pobřeží Středozemního moře.
[18] Ádité byl lid Iramu, který byl kvůli jejich hříchům zničen, jak je to popsáno v Koránu 89:6-13. Podle díla al-Mascúdího Rýžoviště zlata a doly drahokamů napsaného kolem roku 947 n. l., byli Ádité obři (srv. Gn 6,4). Abu l-Hasan cAlí al-Mascúdí: Rýžoviště zlata a doly drahokamů. Odeon, Praha 1983, kap. 37.
[19] Ve starší verzi Historie času, Achbar al-zamān, od al-Mascúdího král nařídil, aby „předpovědi kněží byly vytesány na sloupy a na velké kameny, které k nim patří“ uvnitř pyramid, což připomíná Sloupy moudrosti.
[20] Když byl Šaddád se svým vojskem zničen zvukem, nastoupil na trůn jeho syn Šaddád Mladší, kterého zanechal jako místodržícího v Hazramautu a Sábě, když on a jeho vojsko táhli na Iram s mnoha sloupy.
[21] Ibn Chaldún: Al-Mukkadima. Úvod do dějin. Tatran, Bratislava 1984, str. 23.
[22] Ibid.
[23] Korán, súra 89, v. 16-19.
[24] Ibid., v. 20-25.
[25] Ibid., v. 26-29.
