Okultura: Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Eseje o magických aspektech moderních dějin a soudobého umění

Archív kategorie ‘Solstitium Hiemis [1993]’

„Zelený muž“ v katedrále v Norwichi.

Kam směřujeme? Kam jdeš ty?

Pomalu upadáme do Velkého spánku. Uchystal nám úžasný život.

Divoká příroda nezadržitelně mizí v tříšti stále menších ostrůvků jako ledovec tající v teplém moři. Úžas nad komunikačním šílenstvím.

Jsme na vrcholu KOLA a pomalu začínáme padat dolů. Osudově. Opouštíme onu vyrovnávající rovnováhu Sfingy, abychom ji zaměnili za týfónské podněty. Nakonec stejně zase budeme muset použít moudrosti k tomu, aby byla opět nalezena cesta k vrcholu syntézou.

Veškerý styl je zabit. Přichází poledne a mizí náš stín, přicházejí mrákoty, a to je Velký Spánek. Bude trvat možná několik století. Temných věků – jako ve středověku.

Kde jsi teď? Jsi připraven?

Veškerý styl je zabit.
Kde jsi teď? Jsi připraven?

Nový Aeon chce slyšet tvé hromové ANO! Celou věčnost tato Věčnost slyšela tvé opakující se ne! ne! ne! Dětství však bylo lidstvu odňato. Přichází zodpovědnost dospělosti, v níž se již neberou ohledy na ufňukané kňourání neposlušného dítěte.

Úsměv Hierofanta v sobě skrývá úděsné tajemství o poslušnosti vyplývající z přísahy dané za úsvitu Stvoření. Řekli jsme: BUĎ. A ONO bylo. Ted‘ však žvatláme JE, a ONO není.

Universum expanduje. Na volném moři si hrají modří delfíni a zpívají. Má mysl se řítí v extázi a srdce i myšlenky běží rychleji než láska. Planety pulsují a do našich duší doléhá rachot nově vznikajících souhvězdí. Vede mě Hlas.

Kolem nás se tká prostor z elektřiny, a už jsme mu dali jméno: kyber-prostor.

A jemu nové zákony: kyber-estetiku.

Studna snů už je napojena, virtuální realita přichází: pro každého ten ‚jediný pravý sen‘. Lidstvo hromadně a nevědomě utíká od reality. Kde bude, až se probudí?

V.V.V.V.V. – Vi Veri Vniversum Vivus Vici.

Pokračování →

Dům Minulosti

Algernon Blackwood Říjen - 10 - 2010

Algernona Blackwooda známe již z jeho povídky Hórova křídla (Revue HORUS, Solstitium Aestatis 1992). V této vizi se Strašidelný mužsetkává v nesmírném Domě Minulosti se svojí Snovou Vidinou seznamující ho se všemi jeho zasutými vzpomínkami.

*

Jedné noci ke mně přišla Snová Vidina a přinesla s sebou zrezivělý klíč. Vedla mne po polích a sladce vonících polních pěšinách, kde si už živé ploty navzájem zpívaly v jarní tmě, a nakonec jsme přišli k obrovskému, pustému domu s utkvěle zírajícími okny a vysokou střechou, již ještě napůl zakrývaly stíny opravdu časného jitra. Všiml jsem si, že stažené rolety byly z těžké černé látky a že dům je zahalen do nehybného ticha. „Tohle,“ zašeptala mi do ucha, „je Dům Minulosti. Pojď si se mnou projít některé jeho místnosti a chodby, ale rychle, poněvadž nemám klíč na dlouho a noc už téměř skonala. Ale snad si to budeš pamatovat!“

Klíč děsně rachotil, když jím otáčela v zámku, a jakmile se velké dveře prudce otevřely do prázdné haly a my jsme vešli dovnitř, uslyšel jsem jakési šeptání, pláč a šustění šatů, jako by se lidé převraceli ve spánku a měli se každou chvíli probudit. Potom se mne v mžiku zmocnil pocit intenzivního smutku a pronikl mi až do duše; oči mne začaly pálit a svědit a v srdci jsem začal mít podobný pocit, jako by se tam rozmotávalo cosi, co tam spalo po celé věky. Celá má bytost, neschopná odporu, se okamžitě poddala pocitu nejhlubší melancholie a bolest v srdci, v němž se Věci pohnuly a probudily, v okamžení zesílila natolik, že ji nebylo možno vyjádřit slovy…

Giovanni Battista Piranesi: Carceri d'Invenzione

Šli jsme dál a slabé hlasy a vzlykot se před námi nesly do nitra Domu a já si přitom uvědomil, že ovzduší je plné pozvednutých rukou, rozevlátých oděvů a zplihlých kadeří a také očí, které byly tak smutné a melancholické, že se slzy, které mi užuž stoupaly do očí, zarazily úžasem nad tak nesnesitelným nenaplněným toužením. „Nepřipusť, abys podlehl tomuto smutku,“ zašeptala mi do ucha Snová Vidina kráčející po mém boku. „Neprobouzejí se často. Spí po celá léta. Světnice byly do jedné plné, a nepřijdou-li je vyrušit příchozí jako my, nikdy se samy od sebe neprobudí. Ale když se pohne jeden, vyruší ze spánku jiné a ti se také probudí alespoň po tu dobu, než se pohyb přenese z jedné místnosti do druhé a nakonec projde celým Domem… Potom je někdy smutek tak velký, že se nedá snést a mysl ochabne. Z toho důvodu na ně Paměť sesílá nejsladší a nejhlubší spánek, jaký zná, a dbá, aby se tento starý zrezivělý klíč co nejméně používal. Ale poslouchej teď,“ dodala a zdvihla přitom ruku, „neslyšíš, jak se celým domem šíří chvění vzduchu, připomínající šumění vody padající někde v dálce? A ty sám si… třeba… právě teď… nevzpomínáš?“ Ještě než stačila promluvit, se ke mně slabě donesl začínající nový zvuk a potom jsem z hlubokých sklepů pod námi a zároveň i z horních prostorů Domu uslyšel šeptání a šustění a vnitřní hnutí spících Stínů. Ten zvuk tiše povstal jako akord vylouděný z velkých neviděných strun, napjatých kdesi v základech Domu, a jeho chvění jemně prostupovalo jeho základy a stropy. A já hned věděl, že naslouchám pomalému probouzení Duchů Minulosti.

Pokračování →

Spřízněné weby